Raně novověké město: eroze komunity? ****************************************************************************************** * Miller Jaroslav ****************************************************************************************** The Early Modern City: An Eroding Community? Abstrakt Mostly based upon the critique of classical community/society theories as introduced and d Ferdinand Tönnies, Émile Durkheim, Georg Simmel, Karl Popper and/or the Chicago school of article has the ambition to provide a theoretical model explaining the crisis of a traditi community and the emergence of the modern urban society in the period before 1800. As such expands far beyond the limits of a classical historical science as it permeates into socio demography, cultural anthropology and/or the history of ideas. All main sociological appro ideal types of community and society, namely the typology (F. Tönnies, G. Simmel, É. Durkh L. Wirth, R. Redfield, H. Becker), the ecology (The Chicago School), the conflict theory ( J. Coleman, M. Castells) and the systems theory (R. L. Warren), tacitly concur that while urban life was predominantly characterized by Gemeinschaft-like relationships (a strong id with community, emotionalism, traditionalism, a high level of social control, etc.), the G like relationships (individualism, formalized social control, rational bonds, etc.) are ra for the populations of modern cities. Since Ferdinand Tönnies, the concern for the transfo Gemeinschaft into Gesellschaft has been one of the basic and continuing themes in communit In a search for the all-embracing explanation of this qualitative change, sociologists hav great variety of theories. Some, like Ferdinand Tönnies, Karl Marx and/or Émile Durkheim, Vergesellschaftung with a revolutionary economic development while other scholars (Max Web the transformation as the result of increasing “rationalization.” Alternatively, the first American urban ecologists (Louis Wirth, Robert Redfield) reasoned that large population si high degree of heterogeneity would necessarily result in the collapse of community and the Notwithstanding a great number of rival theories, most urban sociologists have maintained Gesellschaft characteristics emerged as late as the 19 th century while the pre-modern cit traditionally described in terms of Gemeinschaft. As such a view seems to be at odds with historical evidence, the article sets out to defend the thesis that European citizenry gra most Gemeinschaft characteristics already between 1500 and 1800. In other words, it is sug social relationships typical for modern society emerged in the early modern period and, co were not the products of the 19 th century industrialization and liberalism as traditional many scholars. Klíčová slova Community; early modern period; transformation of urban societies 1V roce 1750 vydalo město Bardejov v Horních Uhrách policejní instrukci týkající se kontro soukromého života měšťanů a obecních mravů. První část textu obsahuje normotvorný předpis a podoby měšťanských svateb. Kromě obecných ustanovení o spořádaném chování v průběhu svat nařizuje instrukce maximální počet hostů, podle toho, jedná-li se o svatbu bohatou, středn Podle stejného klíče je určen i přesný počet chodů na hostině (bohatá svatba 12 chodů, stř prostá 5 chodů), přičemž sankce za nedodržení předpisu jsou odstupňovány od 40 florénů u b až po 6 florénů u svatby prosté. Dále jsou stanoveny přesné doby obřadů, množství vína dod šenkem, počet kuchařů a kuchařek (např. jeden kuchař a 2 pomocné kuchařky u bohaté svatby) hostiny, a dokonce počet družiček, jehož překročení rovněž podléhalo finanční sankci. Dalš instrukce se zabývá problematikou odívání měšťanů s poukazem na smutnou skutečnost, že dle určit sociální status obyvatele města, neboť i prostí řemeslníci se oblékají marnotratně a snaze vyrovnat se cechmistrům či konšelům. Norma tedy zakazuje řemeslníkům nosit oděv z dr a holandského sukna, a naopak předepisuje šat z levnějších materiálů. Vydaná policejní ins do mnoha jiných oblastí s cílem podřídit život městské obce co nejvyšší míře regulace2. Samotný úřední text instrukce tak představuje jeden z nespočetných dobových pokusů o přibl vizi ideálního města spočívající v důrazu na hodnoty řádu, poslušnosti, sociální kontroly, harmonie a kolektivismu. Obraz dokonalé městské společnosti přitom vystupuje do popředí př narativních pramenech městské provenience a v první řadě v panegyrických dílech oslavující obyvatele (Miller 2008: 261-287). Humanista Georgius Sibutus na konci 20. let 16. století o senátu a obyvatelích města „kteří se v svornosti těší z pokoje, klidru a míru", a Šimon o dvě desetiletí později uvádí, že v Olomouci „rozkvétá šťastná svornost" (Petrů 1977: 34, se vyhnuli zbytečné kumulaci příkladů, uveďme již pouze to, jakým způsobem František Damas panegyriku na Plzeň z konce 17. století popisuje město: „Nacházím já v jednom každém městě trojnásobní harmonií, anebo spoluzvučnost: První jest d rozpořádaného stavení [politického zřízení, pozn. aut.]. Druhá jest pořádné zachovávání ch obyčejův, přikázání a práv. Třetí jest jednosvornost a jednozvučnost srdcí a myslí obyvate třech nejpěknější jest srovnání myslí a srdcí ... Taky v městě tomto, ačkoliv vyšší ouřado strunky hlas vysoký vydávající, a jiní nižšího stavu jako struny nižším hlasem znějící jso jednosvorně, jednověrně a jednostejně ustavičně ... jsou se srovnávali.3 Jak bardejovská policejní instrukce, tak oslavné tisky z pera Františka Damase Strnada, Ge Šimona Ennia Klatovského však zároveň naznačují existenci rozporu mezi požadovanou normou subversivní realitou života raně novověkého města. Oba citované prameny tak postulují jedn otázek evropské urbánní historie, která zůstává v kontextu českého dějepisectví dosud zcel Na jakých sociálních a organizačních principech spočívala idea města předmoderní doby a ja příčiny postupné hodnotové transformace městských společností v období mezí raným novověke (Miller 2006: 9-16, 2008: 261-287)? V tomto ohledu naráží tradiční historická věda, založe a interpretaci dostupných archivních pramenů, na limity svých možností. Neschopnost uspoko a vysvětlit komplikovaný proces kvalitativní přeměny tradičních společenství v moderní spo mimo jiné ze skutečnosti, že klasická historiografie postrádá odpovídající pojmoslovný apa tak může být vyřešen pouze výpadem do míst, která jsou tradičním hájemstvím jiných oborů, především sociologie. Právě kritická reflexe klasické komunitní sociologie a nástin využit virtuálního) typu komunity v historickém výzkumu jsou hlavními cíli předkládané teoreticky Ze sociologického pohledu naplňovalo středověké a raně novověké město základní charakteris typu komunity, které ve sborníku o nových pohledech na komunitní společenství v USA přehle urbánní sociolog Roland L. Warren (Warren 1983: 393-401).4 Podle něj lze při definici ideá uvažovat o následujících atributech: • Vzájemná známost, a tedy existence osobních citově zabarvených vztahů (primary group rel této premisy vyplývá, že komunita je tvořena omezeným počtem členů • Vysoká autonomie v rozhodování • Schopnost jednotného postupu • Zapojení co největšího počtu členů komunity do správy veřejných zále¬žitostí • Oddanost konzervativním hodnotám komunity • Vysoká míra homogenity • Vysoká míra sociální kontroly • Absence konfliktu a důraz na harmonii Sociologický termín „komunita“ byl jako ideální typ definován v roce 1887 Ferdinandem Tönn stěžejní studii Gemeinschaft und Gesellschaft. Podle Tönniese se sociální vztahy utvářejí komunity (Gemeinschaft) nebo společnosti (Gesellschaft). Zatímco komunita je založena na t vůli (Wesenwille) zahrnující důraz na tradici, kolektivismus a solidaritu, na sdílení spol a na existenci řádu, společnost naopak spočívá na tzv. racionální vůli (Kurwille), charakt racionalitou, individua¬lismem, názorovou pluralitou a absencí emočních pout jako tmelícíh sociálního vztahu. Tuto roli ve společnosti naplňuje smlouva, jejímž protějškem v komunitě shoda (Eintracht) (Tönnies 2002: 33-170). Tato binární opozice Tönniesovi umožnila vytvoři model transformace středověké,převážně rurální komunity v moderní průmyslovou společnost. Tönniesovo rozlišení mezi ideálními typy „komunity“ a „společnosti“ se stalo jedním z urču sociologie, jenž byl v následujícím období aplikován v nejrůznějších kontextech. Původní k Ferdinanda Tönniese, byť s využitím odlišné terminologie, přejal ve svých nejzásadnějších Émile Durkheim, který ve svém díle Společenská dělba práce (1893) rozeznává tzv. „mechanic jež přibližně odpovídá Tönnie¬sově definici komunity, a „solidaritu organickou“ typickou p vztahy uvnitř moderní společnosti. Podle Durkheima zůstávala předmoderní Evropa extrémně h společenstvím, protože etické, náboženské, politické a sociální hodnoty byly hodnotami uni sdílenými stejně jako životní styl (Durkheim 2004). Podobně Max Weber popisuje chování a j sociálních vztahů uvnitř komunity, jejichž základem jsou adorace společných hodnot (wertra (affektuel) a tradice (traditionell), zatímco pro moderní společnost je charakteristické r (zweckrational) založené na efektivitě a zvažování „costs and benefits“ (Weber 1980, 1998, Testuje-li historik Tönniesovy, Durkheimovy či Weberovy teze na mikrokosmu středověkých a sídel, nalézá v pramenném materiálu průkazná svědectví o hlavních organizačních principech spočívala normativní idea města. Dosavadní historické bádání ukazuje, že městské obce měly jako monolitní tělesa, což přirozeně zužovalo prostor pro osobní iniciativy, individuální autonomní kritické úsudky. Vysoká nadřazenost kolektivismu nad individualismem znamenala, a raně novověké městské obce byly nutně intervencionistické, přičemž cílem byla asimilace, a zahlazení vnitřních hranic v opozici ke kulturní a názorové pluralitě6. Nejzřetelněji se (sebe)reflexe města promítala v literárním zpracování. Podrobíme-li kritickému rozboru nes paměti, městské kroniky a panegyrické tisky, zjišťujeme, že topos svornosti, solidarity, h řádu vždy tvořil základní stavební kámen jejich argumentační konstrukce. Zatímco jednota a vnímány jako nezbytný předpoklad prosperity města, disharmonie mohla vést až k jeho pádu, tyranii jednotlivce či naopak k chaosu a k bezuzdné anarchii (= demokracii). Pregnantně tu například Bartoš písař, kronikář bouřlivých pražských událostí ve dvacátých letech 16. sto volal po tom, „aby mezi všemi dobrá láska a svornost býti mohla ... Co láska a svornost a nesvornost přinášejí, přivozujíce staré historie a kroniky, kterak pro nesvornost veliká, města i království k zkáze i k zahynutí jsou přicházela“ (Erben 1863: 299). Podobně Stenze líčící v pozoruhodné shodě neméně dramatické události v Gdaňsku, uvádí své vyprávění mravo že ve všech politických zřízeních jsou Neid und Uneinigkeit hlavními příčinami škod a zkáz Nachteil und Verderb7. S cílem chránit kolektivistické principy městského života využívala urbán¬ní centra celé s společenských i ekonomických nástrojů s výrazně homogenizačními a integračními účinky. Jin nově příchozí do města a menšinové kolektivní (sub)identity byli podrobováni tvrdému akult asimilačnímu tlaku na přijetí pravidel, norem a hodnot vyznávaných v dané obci. Každé měst uplatňovalo celou řadu regulačních opatření, jejichž smyslem bylo zachovat konfesijně, soc kulturně homogenní strukturu městské populace, což ve svém důsledku vedlo k selektivnímu v o měšťanství. Žadatelé o status měšťana například museli vždy prokázat svůj legitimní půvo pověst." V raném novověku byl rovněž poměrně běžným restriktivním opatřením požadavek, aby města splňovali podmínku příslušnosti ke katolické (Plzeň, Krakov), či naopak protestantsk Toruň). V tomto kontextu lze lépe pochopit obavu městského písaře z rozvratu čistě luterán v pruské Chojnici poté, co učinil zápis o přijetí katolíka mezi místní měšťany: „Ist der d päpstische Bürger alhier. Gott verhüte eine schädliche besorgliche Nachfolge" (Kloß 2004: rovněž uplatňovaly systematickou jazykovou politiku, což byl v předbělohorském období příp měst, která nutila přistěhovalce, aby se naučili česky (Strnad 1888: 93-94; Kliment 1930: Jako projev mechanické solidarity (Durkheim) či komunitních hodnot (Tönnies) lze interpret chování středověkých a raně novověkých městských obcí k menšinám a subkulturám, které se d vzpíraly plné integraci. Typický příklad odmítnutí asimilace představovaly židovské komuni mnoha středoevropských městech. V situacích, kdy se asimilační politika ukazovala jako neú obec tendenci cizorodé entity buď zcela vytěsnit z městského prostoru (vyhánění židů, žido nebo je alespoň fyzicky separovat (židovská ghetta či ulice). Obhajobou stejných principů rovněž úspěch reformačních procesů v městském prostředí, a to především německými historik na reformaci jako na primárně sociální, a nikoliv náboženský fenomén. Reformace totiž obcí sekularizaci církve, ve středověku právně i sociálně cizorodé entity trvale přítomné na úz poměštění (Verbürgerlichung, Kommunalisierung) protestantského duchovenstva a vytvoření mě kontrolovaných městskými radami tak může být interpretován jako triumf kolektivismu a repu hodnot jednotlivých obcí8. Představovala-li středověká a raně novověká městská obec typ sociálního organismu s převaž charakteristikami komunity9, je nutné obrátit pozornost k obecné otázce o příčinách transf v moderní společnost, která patří ke konstantám sociologického výzkumu, od Ferdinanda Tönn po chicagskou školu urbánní sociologie (Chicago School of Sociology). Většina historiků i přitom weberovský termín Vergesellschaftung, označující přeměnu komunitních sociálních vzt společenské, spojuje s vývojem v 19. století, tedy s procesy industrializace a masové migr vzestupem novodobé státní či národní identity. Myšlenku rozpadu tradičních sociálních vzta industrializace, akumulace kapitálu a vyostřeného třídního konfliktu nacházíme již u Karla modifikované podobě rovněž u neomarxistických urbánních sociologů, například Manuela Caste 1977) a Davida Harveyho (Harvey 1973, 1978) či v osmdesátých letech 20. století u Leonarda Gena Summerse (1982). Z takto pojímaného procesu Vergesellschaftung logicky vyplývá, že př město je sociology většinou nazíráno prizmatem komunity. Nejvýstižnější příklad tohoto poh vynikající analýza sociálních vztahů v evropských předmoderních urbánních sídlech z pera G který formuloval názor, že městská centra předindustriálního období obecně vykazují shodné přiřazované obvykle ke komunitním typům společenství, přičemž jejich transformaci Sjoberg procesy probíhajícími od 19. století (Sjoberg 1965). V následujícím teoreticky zaměřeném t jednostrannou tezí pokusím polemizovat a mým cílem bude ukázat, že jevy obvykle sociology spojované s rozpadem ideálního typu komunity se projevovaly, byť v omezené míře, v městské již od raného novověku a že vývoj předmoderních městských společenství lze legitimně zkoum postupně se rozpadajících komunitních hodnot a sociálních vztahů. Pod vlivem západoevropských sociálních věd v 18. století i učení Karla Marxe spatřoval rov Tönnies důvody přechodu od komunitních sociálních vztahů ke vztahům společenským ve sféře hlavního činitele této změny považoval Tönnies především prudký rozvoj globálního obchodu finančních investic, které vedly k živelné expanzi kapitalismu založeného na racionalismu, vyhroceném individualismu (Tönnies 2002: 103-170). V modifikované podobě převzal Tönniesov Durkheim, podle kterého dělba práce v důsledku prudkého rozvoje hospodářství a industriali postupnému kolapsu sociálních vztahů založených na kolektivismu, vzájemné závislosti a sol Historický výzkum vývoje urbánních ekonomik v 16.-19. století ukazuje, že Tönniesovu a Dur explikačnímu modelu lze přiznat alespoň částečnou platnost, a to hned v několika ohledech. obchodu v raném novověku totiž výrazně přispěla k rozvoji moderních finančních institucí ( pojišťovny, burzy), které umožňovaly jak vysoké a zároveň relativně bezpečné investice do tak výrazný pokrok existujících technologií. Rostoucí objemy dálkové obchodní výměny přiná zisk a prohlubující se provázanost vnitroevropského i mimoevropského trhu měly zásadní dop západoevropských i středoevropských měst.10 Nejviditelnější důsledek tohoto vývoje lze ozn krizi principu hospodářské soběstačnosti měst. Zatímco středověká města představovala polo ekonomiky chráněné před vnější konkurencí řadou svobod, práv a regulačních opatření, přiče jejich hospodářské politiky bylo dosažení maximální míry soběstačnosti, v raném novověku m politiku pozvolna opouštěla, a to dílem z nutnosti (rostoucí populace, nižší ceny importov vysoká poptávka po koloniálním zboží) a dílem z vlastní iniciativy (vyšší zisky plynoucí z obchodu). Jednotlivé městské ekonomiky se tak dostávaly do větší či menší závislosti na vz trzích, nad nimiž neměly ani tu nejmenší kontrolu. Jeden z extrémních příkladů takové prov představovala vzájemná obchodní výměna mezi Pobaltím a západoevropskými městy (Amsterdam, Londýn), jejichž bezprecedentní populační růst byl v 16.-18. století do značné míry umožně importem základních potravin z baltských přístavů (Gdaňsk, Elbink, Královec), které naopak brány, jejichž prostřednictvím bylo do polské šlechtické republiky dováženo koloniální zbo látky či zbraně (Bogucka 1968: 245-252, 1973: 433-447; Fedorowicz 1980). Opuštění středově maximální hospodářské soběstačnosti vedlo v dlouhodobém horizontu k postupné erozi komunit a to prostřednictvím paralelního působení dvou vedlejších efektů. Prvním z nich bylo sníže ekonomické závislosti členů obce, protože hospodářské vazby narůstajícího počtu měšťanů by mimo ekonomický mikrosvět města, dosud organizovaný a regulovaný cechovními korporacemi. V obchodu a vyšší míra konkurence zároveň vyvolávaly tlak na efektivitu a masovější produkci století podnítilo překotný rozvoj manufakturní výroba později industrializaci provázenou m do prosperujících center hospodářství (Cerman - Ogilvie 1991; Klíma 1991). Rozvoj nových o vznik konkurenční organizace práce (cechy versusmanufaktura a tovární produkce) či kulturn konfesijně i národnostně diverzifikované přistěhovalectví přispěly k transformaci sociální k heterogenizaci zájmů, idejí a životních stylů, tedy kdurkheimovskému přechodu od mechani solidaritě. Alternativní mechanismus proměny sociálních vztahů vypracoval Max Weber, a to především ve třech zásadních studiích věnovaných problematice protestantské etiky a duchu kapitalismu ( hospodářství a společnosti (1921) a sociologii náboženství (1920/1921). Podle Webera je tz Vergesellschaftung, proces transformace středověké komunity v individualistickou moderní s produktem racionalizace, tedy směřování k ideálnímu typu sociálního chování označovanému s jako zweckrational. Sám Weber svou tezi dokládal, mimo jiné, na příkladu proměny „prožíván víry a na procesu jejího odkouzlení směrem ke kodifikaci a laicizaci jejího výkladu z knih 119-196). Prostředí středověkého a raně novověkého města skýtá celou řadu názorných dokladů weberovs racionalizace, jehož důsledkem byl postupný rozpad středověké (sebe)prezentace města jako vyznávající hodnoty solidarity a řádu. Analyzujeme-li například historický vývoj (nejenom) a práva, je zřejmý posun od obyčejového práva, personalizované spravedlnosti, vysoce ritua právních úkonů a iracionality procesního řízení (např. využívání ordálů, přísahy atd.) ke profesionalizaci a byrokratizaci (Martínek 2008: 345-366). V raném novověku byla jedním z rozhodujících impulsů racionalizace městské správy a výkonu protomoderního státu a s tím související implementace římského práva, jehož znalost, vzhle se složitosti obchodních a finančních vztahů, se stávala důležitým předpokladem nejen pro působení v městském mocenském aparátu, ale stále více také nástrojem monopolizace moci ve v 15.-16. století ještě osoby s formálním právním vzděláním vykonávaly ve městech spíše úř v následujícím období tito jednotlivci pronikali stále častěji do městských vlád a částečn tradiční radní vrstvy. Tento trend výmluvně dokládá například postupná proměna sociálního Starého města pražského ve druhé polovině 17. a na počátku 18. století. Jak zjistila Věra konšelů s univerzitním vzděláním (nejčastěji právnickým) se v radě postupně zvyšoval a po tito lidé obvykle tvořili větší část městské vlády (Smolová 1991: 20-23). Rostoucí význam i pohled do matriky právnické fakulty Karlo-Ferdinandovy univerzity, na které měli měšťané polovině 18. století již drtivou převahu (Klabouch 1958: 38). Protože ve většině evropských států probíhala recepce římského práva spíše shora, od korun celomonarchických institucí k institucím stavovským, městským a vrchnostenským, stalo se ř také významným prostředkem jak centralizace, unifikace a zefektivnění městské správy, tak politické disciplinace. Původně nepočetná, ale postupně expandující vrstva městského obyva právním vzděláním obvykle netvořila součást tradičních mocenských elit, avšak proces státn a správní centralizace nabízel tomuto segmentu městské populace příležitost k bezprecedent a společenskému vzestupu. Postupně se vytvářející kasta měšťanů-právníků tak mohla profito z obhajoby právního a politického partikularismu středověkých měst, ale spíše z rostoucí m byrokratizace jeho administrativního aparátu. Sociální a politický vzestup Bildungsbürgert alespoň částečně, závislý na úspěšnosti budování protomoderního státu. Výše popsaný vývoj etatizace, byrokratizace a profesionalizace připravil městské obce o zn kolektivní identity, jež mimo jiné spočívala na existenci (s)právní autonomie. Sociální vz právník navíc vedl uvnitř městských obcí k rozrůznění zájmů, protože část nových městských inklinovala ke kariéře ve službách státu a jejich solidarita se středověkou ideou města ja postupně vytrácela. Ačkoliv výzkum kvalitativní transformace sociálních vztahů zůstal ve druhé polovině 19. a desetiletích 20. století doménou německé a francouzské sociologie, nový impuls k rozvoji t badatelského pole vzešel v následujícím období ze Spojených států amerických, a to v souvi Chicagskou školou sociologie. I když její představitelé se věnovali převážně výzkumu život amerického města a venkova před druhou světovou válkou i po ní, jejich závěry se ukazují j inspirativní rovněž pro studium transformace sociálních vztahů v evropských raně novověkýc městských společnostech. První generace chicagských sociologů (Robert Park, Louis Wirth) navazovala především na te filozofa a sociologa Georga Simmela, který zkoumal psychologický vliv života v metropoli n populace i jednotlivých obyvatel (Simmel 1978: 409-424). Nejvýrazněji přispěl k diskusi o životního stylu obyvatelstva velkých urbánních center Louis Wirth ve své dodnes hojně cito Urbanism as a Way of Life (Wirth 1938: 8-20). Na rozdíl od Simmela, který spojoval individ sociálního chování s rozvinutou peněžní ekonomikou, klade Wirth důraz na jiné příčiny přec komunitních sociálních vztahů ke vztahům společenským. Podle Wirtha spočívá klíč k vysvětl komunity ve zvyšující se velikosti populace, v hustotě osídlení a v přirozeně rostoucí kul městského obyvatelstva. Wirth totiž dokládá, že koncentrace obyvatelstva má nevyhnutelně z „odosobnění" sociálních vztahů v kontextu sídla. Zahuštění obyvatelstva v omezeném urbánní přirozeně ústí ve větší společenskou toleranci individuálních odlišností, zároveň však vyt prostředí, podporuje hospodářskou exploataci a produkuje „chaos", jako opak řádu a harmoni pilířem komunity. Výsledkem je přechod k formální (a plně institucionalizované) kontrole s jednotlivce. Wirthovy teze se dočkaly podpory především ze strany Roberta Redfielda v jeho analýze lidové kultury na poloostrově Yucatan (Redfield 1943: 68-72, 1947: 293-308). Redfi existenci komunity s převážně kvantitativními charakteristikami, přičemž argumentoval, že komunitního typu jsou rozvíjeny především v malých, izolovaných a kulturně homogenních ven vyznávajících tradici, víru a příbuzenské svazky. Studie Louise Wirtha a Roberta Redfielda vytvořily jedno z možných metodologických východisek jak pro výzkum venkovských a městskýc tak kontrastních ideálních typů sociálních vztahů - komunity (venkov) a společnosti (město Redfieldovo ztotožnění komunity s rurálním společenstvím i Wirthova populační teorie jsou modely do značné míry uplatnitelné rovněž v kontextu vývoje předmoderních městských strukt udržovala převážně agrární či poloagrární charakter a až na výjimky představovala demograf entity. Jinými slovy, značná část obyvatel středověkých a raně novověkých měst získávala o zemědělství a jejich způsob života se v podstatě nelišil od rustikálního životního stylu j protějšků. Co se týče výše populace předmoderních urbánních sídel, drtivá většina lokalit statutem v raně novověké Evropě patřila mezi malá osídlení s méně než 2000 obyvateli. V Sa do této kategorie spadalo v polovině 16. století 88 % všech měst a situace, s určitými odc obdobná prakticky ve všech ostatních německých zemích i na celém evropském kontinentu (Bla 70-141; Gräf 1997: 184-205; Schilling 1993: 8-9). V prostoru středovýchodní Evropy (země K polsko-litevský stát, královské Uhry) byl tento typ urbánních sídel zastoupen ještě výrazn „velkoměsta" s více než 10 000 obyvateli tvořila před polovinou 16. století pouze malou sk (Miller 2006: 41-45, 2008:28-31). Populace většiny urbánních sídel tedy byla na prahu rané početně skromná a jejich obyvatelé, tísnící se na hustě zastavěné ploše městských intravil znali navzájem. Právě existenci tzv. sousedství, tedy osobních, citově zabarvených vztahů, za jeden z pilířů komunitní organizace sociálních vztahů. Region 1500 1600 1700 Severní a západní Evropa (Skandinávie, Vel552Británie, 976 2107 Irsko, Nizozemí, Belgie) Středozápadní Evropa (německé země, Franci1083výcarsko) 1801 2500 Středomoří (Itálie, Španělsko, Portugalsko1746 3051 2663 Středovýchodní Evropa (Habsburská monarchi60 Polsko) 105 195 EVROPA 3441 5933 7465 Tabulka 1: Populace měst s více než 10 000 obyvateli podle jednotlivých evropských regionů tisících). Zdroj: Jan de Vries, European Urbanization 1500–1800, London 1984, s. 30. Uprav Přijmeme-li Wirthovu a Redfieldovu tezi, že eroze komunity v té nejzákladnější rovině souv demografickými poměry, můžeme kořeny postupné transformace sociálních vztahů identifikovat urbanizační vlny v průběhu tzv. dlouhého 16. století a později v období století 18. V důsl raně novověké urbanizace totiž vedle dotvoření a zahuštění městské sítě v některých evrops (polsko-litevský stát, oblast Skandinávie) došlo u velkého počtu měst k výraznému početním ať již pozvolnému či skokovému. Tuto skutečnost výstižně dokumentuje tabulka 1 zachycující v Evropě mezi lety 1500 a 1800, ze které vyplývá, že přesun obyvatelstva do městských síde trendem již před tzv. průmyslovou revolucí. Ze statistických údajů shromážděných Janem de Vriesem vyplývá, že v průběhu tří staletí do čtyřnásobnému růstu populace v evropských městech s více než 10 000 obyvateli.11 Raně novo urbanizačnímu procesu odpovídá rovněž kontinuálně se zvyšující počet těchto městských síde rok 1500 de Vries identifikoval 154 takových měst, pro počátek 19. století již hovoří nejm s populací převyšující 10 000 osob (Vries 1984: 31). Z celého spektra důvodů legitimizujících volbu sídel s nejméně 10 000 obyvateli je pro úče relevantní pouze jediný. Při velikosti populace oscilující okolo této hranice totiž docház sociální koheze založené, mimo jiné, na osobní známosti obyvatel města, a tedy k postupném vztahů uvnitř urbánních společností. Početní růst městského obyvatelstva měl rovněž za nás poměrně efektivní nástroje disciplinace, integrace a asimilace začaly selhávat a uvnitř mě k procesu, který bychom snad mohli označit jako zmnožení alternativních identit. V této so měli zmínit ještě jeden aspekt vzniku městských subkultur, který měl z hlediska kolektivis městského života výrazný centrifugální efekt. V raném novověku totiž pozvolna rostl počet ve městě, jejichž hospodářské, sociální, mocenské i politické zájmy nebyly bezprostředně s svázány. V kontextu střední Evropy představovala v tomto ohledu nejtypičtější sociální sku se usazující šlechta, závislá na příjmech z panství a politicky orientovaná na dvůr a stav S rizikem určitého zjednodušení můžeme do této skupiny zařadit rovněž vojáky, katolické du příslušníky dvora či akademických obcí. Tyto minority sice nominálně tvořily součást městs avšak značná část jejich vazeb byla ukotvena v jiném prostředí. Vrátíme-li se na závěr zpět k vlivné studii Gideona Sjoberga The Preindustrial City, vynik předchozí analýzy dvě zásadní slabiny sociologicko-historických modelů vysvětlující transf komunitních sociálních vztahů ve vztahy společenské. Za prvé, většina sociologů a historiků se zabývala pouze výzkumem jednotlivých dílčích asp života, přičemž výsledky bádání posloužily jako stavební kameny generalizujících teoretick Zatímco Sjoberg spojoval rozpad tradiční komunity s dopady industrializace, Max Weber sous tomto ohledu svůj zájem převážně na oblast náboženství a hospodářství13 a zástupci ekologi k urbánní sociologii (L. Wirth, H. Gans, J. Palen aj.) v rámci chicagské školy vysvětloval společenských sociálních vztahů růstem městské populace. Tyto explikativní modely však ves vzájemnou provázanost sociálních, kulturních, demografických či náboženských aspektů život společenství. Například náboženství bylo ve středověkých a raně novověkých společnostech ú s charitativní činností, kulturními praktikami i městskou administrativou. Z této skutečno že zásadní změny v jediné oblasti života obce nemusely nutně narušit komunitní charakter j organizace. Řada autorů stěžejních sociologických studií zaměřených na problematiku komuni nedostatku vědoma. Například samotný Gideon Sjoberg rozeznává v předmoderním městě výrazný a kulturní heterogenizace spojený s populačním růstem, avšak dochází k závěru, že tyto jev na rozpad tradičních sociálních vztahů. Možné východisko z této pasti představuje uplatněn přístupu spočívajícího v analýze všech základních charakteristik komunity a proměnlivosti vztahu v důsledku procesů většinou přicházejících zvnějšku. Pro historický výzkum předmode společenství tak mohou skýtat inspiraci především klasické holistické studie amerických so let 20. století zaměřené na popis organizace života ve vybraných amerických maloměstech, k badatelům posloužily jako modelové příklady komunitních sociálních vztahů. V mnoha ohledec studie Roberta a Heleny Lyndových Middletown či Williama Lloyda Warnera The Yankee City se zabývají vlivem celé řady celospolečenských procesů (hospodářská krize, industrializace, m otázka, odborové hnutí atd.) na existující komunitní struktury (Lynd 1929, 1937; Warner 19 historik zkoumající transformační procesy v kontextu raně novověkého města musí vzít v úva jevů potenciálně ohrožujících komunitní hodnoty městských obcí včetně reformace, pozvolné správy, strukturálních změn v evropské ekonomice či kulturně a národnostně diverzifikované Za druhé, Sjoberg, podobně jako řada historiků a sociologů, pracuje se zjednodušeným stere předindustriálního města pevně zakotveného v tradičním hodnotovém rámci komunity, jenž se až v průběhu 19. století (Sjoberg 1965). Tuto tezi Sjoberg dokazuje jak poukazem na kontin středověkých institucí, především cechů a městských vlád, tak jednostranným tvrzením, že t změny v organizaci práce a výroby vedly k rozpadu komunitních sociálních vztahů. Nepřerušo tradičního institucionálního rámce městského života má však pouze nízkou (pokud vůbec něja hodnotu o podobě sociálních vztahů uvnitř předmoderních urbánních společenství. Gideon Sjo v roli hypotetického vnějšího pozorovatele, který má možnost srovnat podobu městských síde v 18. století. Na základě svého pozorování nutně dochází k mylnému závěru, že města a měst zůstala statickými a změnám nepodléhajícími sociálními organismy. V roce 1400, stejně jako bylo dominantním prvkem urbánní architektury opevnění, nezpochybnitelný symbol městskosti. instituce, městské rady, řemeslnické cechy či městské právo nejenže ve většině měst stále vesměs si udržely i svou organizační strukturu. Dávné městské rituály, festivity a obyčeje ty, jež byly spojeny s nástupem nové rady a se životem cechů, zůstávaly nedílnou součástí jako symboly republikánského politického zřízení, městské autonomie a v první řadě histori Ve většině případů však tyto rituály tvořily pouhý nátěr, který sice mohl zmást vnějšího p a přesvědčit ho o neměnnosti městského života, avšak zůstával neúčinný vůči postupné koroz sociálních vztahů, která se šířila uvnitř městského organismu a rozežírala principy, na kt prakticky od svého založení. Charakter této změny byl tedy spíše funkční než strukturální, a to v důsledku kombinovanéh silného vlivu několika zásadních procesů, s nimiž byla evropská města konfrontována v obdo století. Konkrétně se jednalo o raně novověkou urbanizaci spojenou s národnostně, konfesij kulturně diverzifikovanou migrací, reformaci, vznik protomoderního byrokratického státu a protoindustrializaci a strukturální změny v evropské ekonomice. Spolupůsobení těchto jevů tradiční městská společenství dvěma způsoby. Za prvé, výše zmíněné procesy ohrozily vnitřn městských komunit tím, že ve zvýšené míře podporovaly jejich konfesní, kulturní a sociální Například reformace a zvýšená imigrace zásadním způsobem narušily základní principy, které středověkou urbánní civilizaci, totiž republikánskou městskou ústavu a obecně sdílenou pře je sociálně strukturovaná, avšak právně, nábožensky i politicky jednotná komunita. Za druh v evropské ekonomice, stejně jako pozvolný růst státní byrokracie zpochybnily středověký k autonomní hospodářské a politické entity. Zatímco tradiční systém cechovní výroby a městsk monopolů se ocital v 17.-18. století pod vzrůstajícím tlakem manufakturní produkce a struk v evropském obchodu, v případě politické autonomie města to byl růst mocenského aparátu ra státu, který v narůstající míře omezoval středověká městská privilegia, práva a svobody ve město do své administrativní struktury. V důsledku protoindustrializace a expanze raně nov tak města přicházela o vnější symboly své výlučnosti, které po staletí představovaly podst kolektivní identity jednotlivých obcí. Protože svobody a privilegia, tvořící základ autono oblastech práva, politiky, administrativy, hospodářství i náboženství, byly buď potlačeny nadbytečnými, městská společenství postupně ztrácela své charakteristické znaky, a tedy si vědomí. Tyto procesy tak zahájily pomalý a vleklý proces krize komunity a bourání mentální městem a vnějším světem. V důsledku výše popsaných procesů tak narůstající počet městských společenství v raně novo přestával splňovat základní charakteristiky komunity uvedené na počátku této studie. Prame provenience ostatně prozrazují obavy městských obcí z pozvolného rozpadu komunitních sociá zároveň referují o obranných mechanismech, k nimž patřilo na prvním místě upnutí se k trad k minulosti, protože přítomnost byla truchlivá a budoucnost přinášela novoty, nejistotu a Tyto strategie lze výborně demonstrovat na chování městských cechů ohrožených rychlým nást protoindustriální výroby. Jistým druhem instinktivní obrany řemeslnických korporací proti změnám se totiž stal obrozený zájem o cechovní minulost a slavné tradice řemesla, stejně j důraz na dodržování principů solidarity a svornosti mezi členy cechu a v neposlední řadě t důkladné znalosti věky existujících cechovních artikulů. Nebylo výjimkou, že mistři a tova citovat celý cechovní řád zpaměti. Se solidaritou a glorifikací minulosti souvisely rovněž po mnoho desítkách let) cechovní slavnosti a soutěže, které tak zdánlivě paradoxně zažíval konjunkturu právě v období počínajícího soumraku řemeslnických korporací15. Normativní obraz komunity byl však hledán a nacházen v předcházejícím období především v d historiografických textech městské provenience. Volání po ztraceném ráji zaznívalo v mnoha kronikách a panegyrických textech 17. a především 18. století, včetně Kořínkových Starých kutnohorských či žalozpěvu Jana Floryána Hamerschmieda, W Praze blaze, kdo má peníze. Suge zachytil proces postupného rozkladu ideálu městské obce také jezuita František de Paula Šv monumentálním čtyřdílném spise o dějinách Hradce Králové z přelomu 18. a 19. století. Text postupný úpadek města a komunity sousedů od prvopočátků jeho dějin. Věk zlatý a stříbrný j pojetí vystřídán nejprve věkem železným, později měděným a nakonec hliněným, reprezentujíc stav města a městské společnosti na konci 18. století. Rozpor mezi ideální (a idealizovano a žalostnou současností Švenda výmluvně vyjádřil také přímo v předmluvě své knihy: „By ted moji, kteří nyní obrazu wlasti swé, města Králowé Hradce (ač cýsařského, králowského, wěnn a opewněného) jen toliko hnáty a spodek noh již widí, w truchliwosti pojati zcela dolů spu mysle, a jen w blátě za plným způsobem zkaženého wěku nadchnutým tápali; nobrž jich zhůru pohlédli na hlawtěch slawných a třpitícých se počátků předků swých. Jich, jestli ne w sláw aspoň w horliwosti, staré české upřímnosti a mrawopočestnosti následowati se snažili." Uvedené selektivně zvolené příklady naznačují, že městské obce v 18. a na počátku 19. stol schizofrenní situaci, která spočívala v narůstajícím rozporu mezi tvrdošíjně hájeným princ a reálně probíhajícím procesem její transformace. Pro vysvětlení této skutečnosti se opět k jedné ze základních tezí komunitní sociologie, která upozorňuje, že dominance jednoho z sociálních vztahů se mimo jiné projevuje postojem ke změnám. Podle Howarda P. Beckera, výz americké poválečné sociologie, je konzervativní postoj a odpor ke změně charakteristickým komunity (sacred society), zatímco sociální vztahy typické pro moderní společnost (secular podporují orientaci na pokrok a změnu (Becker 1956). Rétoriku pramenů i strategie městskýc raného novověku tak charakterizovalo lpění na tradiční komunitní struktuře sociálních vzta realita transformujícího se světa nezadržitelně směřovala k její erozi. 1Studie vznikla díky studijnímu pobytu v rámci Fulbrightova stipendijního programu na Yale Georgia College and State University, USA. Studie je součástí výzkumného záměru MSMT619895 projektu GA ČR č. 404/09/0026. 2 Policey-Ordnung Bey dieser Königlichen Freyen Stadt Bartfeldt, 1750. Archív mesta Bardej 3František Damas Strnad, Město na hůře wystawené od prwního svého wyzdwižení a wystawení w od přijaté katolické wíry w wíře stálé a neporušené. Od dané wěrnosti králům českým a pánů nezprzněné, w mnohých a těžkých protiwenstwích neustalé, w wítězstwích od Boha propůjčenýc střídmé; Staro-katolické, královské a krajské město Plzeň, na den Památní a Weyroční Slawn nepřátely ouhlawními obdrženého slujícý Nowý Swátek, Praha 1676, s. B3. 4Podobné vymezení komunity v Rubin 1983: 54-56. Je však třeba uvést, že v jiných definicíc charakterizována rovněž jako fyzicky i symbolicky ohraničený prostor. Z tohoto pohledu pra studie s redukovaným pojetím komunity. K typologii komunit viz např. Brint 2001: 1-23. 5Termín “primary group” pochází od amerického sociologa Charlese Cooleyho (Cooley 1909: 23 6Srov. Popperovu charakteristiku „uzavřené“ společnosti, jež v hrubých rysech odpovídá Tön Durkheimově definici komunity. Ve své kritice „uzavřené společnosti“ Popper koneckonců vyc popisu ideálního státu, jenž byl založen na jeho empirické zkušenosti s antickou městskou 1994: 158). 7Stenzel Bornbach, Historia, Vom Auffruhr zu Dantzigk, welcher sich angefangen hat, Anno 1 durch Königliche Maiestat von Polen, Anno 1526, gestillet, mit allem Fleiss beschrieben, D Herder Institut Marburg, mikrofilm č. Fk 179, f. 1a. 8Z bohaté literatury viz výběrově alespoň pionýrské studie Bernda Moellera (Moeller 1987 / Moeller 1972: 195-224). Dnes především Peter Blickle (Blickle 1992, 1997). 9K problematice komunity ve středověké a raně novověké Evropě viz Pan-Montojo – Pedersen 2 Spierling 2009. 10K ekonomické provázanosti evropských regionů od 16. století především Fernand Braudel (B Braudelovu teorii přejal a rozpracoval Immanuel Wallerstein (Wallerstein 1974). 11Údaje Jana de Vriese pro středovýchodní Evropu jsou nicméně podhodnoceny. Přesnější údaj 2006: 37-41. 12Proces tzv. „urbanizace šlechty“ se týkal především rezidenčních měst. Extrémní příklad např. Krakov, v němž před koncem 16. století šlechta držela okolo 20 % všech domů ve vnitř např. Niwiński 1938: 559, 573. Více k usazování šlechty ve městech středovýchodní Evropy v 147-167, 2008: 106-120. 13Kromě výše zmíněných Weberových prací je v tomto kontextu nutno zmínit rovněž pionýrskou definující ideální typ středověkého města (Weber 1962). 14Tuto strategii výstižně popsal Karl R. Popper: „zhroucení uzavřené společnosti ... musel stejný účinek, jako má na děti vážná rodinná hádka či rozpad rodinného krbu ... Reakce pro tedy měla na své straně mnohé – tradici, volání po obraně starých ctností a staré nábožens státu našich předků, či zpět ke starému paternalistickému státu“ (Popper 1994: 161, 166). 15Srov. Fojtík 1973/1974: 81-109. Vydání: 11, 2009, 3 Zdroje Becker, Howard P. 1956. Man in Reciprocity. New York: Praeger Publishers. Blaschke, Karlheinz. 1967. Bevölkerungsgeschichte von Sachsen bis zur industriellen Revolu Weimar. Blickle, Peter. 1992. Communal Reformation: The Quest for Salvation in Sixteenth-Century Germany. New Jersey – London: Humanities. Blickle, Peter (ed.). 1997. Resistance, Representation, and Community. Oxford: Clarendon. Bloomquist, Leonard E. – Summers, Gene F. 1982. „Organization of Production and Community Income Distributions.“ American Sociological Review 47, 1982: 325-338. Bogucka, Maria. 1968. „Handel baltycky a bilans handlowy Polski v pierwszej polowie XVII wieku.“ Przegląd Historyczny 59, 1968, 2: 245-252. Bogucka, Maria. 2003. „Amsterdam and the Baltic in the First Half of the XVII Century.” Pp. 433–447 in The Economic History Review XXVI/3 (= Baltic Commerce and Urban Society, 1500 – 1700: Gdańsk/Danzig and its Polish Context). Aldershot: Ashgate. Braudel, Fernand. 1999. Dynamika kapitalismu. Praha: Argo. Brint, Steven. 2001. „Gemeinschaft Revisited. A Critique and Reconstruction of the Community Concept.“ Sociological Theory 19, 2001, 1: 1-23. Castells, Manuel. 1977. The Urban Question. London: Edward Arnold. Cerman, Markus – Ogilvie, Sheilagh C. (eds.). 1994. Proto-Industrializierung in Europa: industrielle Produktion vor dem Fabrikzeitalter. Wien: Verlag für Gesellschaftkritik. Cooley, Charles H. 1909. Social Organization. New York. Durkheim, Émile, 2004. Společenská dělba práce. Brno: Centrum pro studium demokracie a kultury. Erben, Karel Jaromír (ed.). 1863. Bartošova Kronika pražská od léta Páně 1524 až do konce léta 1530. Praha. Fedorowicz, J. K. 1980. England’s Baltic trade in the early seventeenth century: A study in Anglo-Polish commercial diplomacy. Cambridge: Cambridge UP. Fojtík, Karel. 1973/1974. „Řemeslnictvo a jeho podíl na utváření volného času obyvatel měst v 16. století v Čechách a na Moravě.“ Pp. 81–109. Národopisný věstník československý VIII–IX. Gräf, H. T. (ed.). 1997. Kleine Städte in neuzeitlichen Europa. Berlin. Halvorson, Michael J. – Spierling, Karen E. (eds.). 2009. Defining Community in Early Modern Europe. Aldershot: Ashgate. Harvey, David. 1973. Social Justice and the City. Baltimore: John Hopkins UP. Harvey David. 1978. „The Urban Process under Capitalism.“ International Journal of Urban and Regional Research 2, 1978: 101–131. Klabouch, Josef. 1958. Osvícenské právní nauky v českých zemích. Praha. Klíma, Arnošt. 1991. Economy, Industry and Society in Bohemia in the 17th – 19th Centuries Praha: Karolinum. Kliment, Josef. 1930. „Státní občanství a národnost v českém právu do Bílé hory.“ Pp. 53–61 in Jan Kapras (ed.): Sborník z dějin práva československého 1. Praha. Kloß, Elizabeth (ed.). 2004. Das Bürgerbuch der Stadt Konitz von 1550 bis 1850. Münster: Universitätsverlag. Lynd, Robert – Lynd, Helena. 1929. Middletown. New York: Harcourt Brace Jovanovich. Lynd, Robert – Lynd, Helena. 1937. Middletown in Transition. A Study in Cultural Conflicts New York: Harcourt Brace Jovanovich. Martínek, Zdeněk. 2008. „Měšťan – duchovní – úředník. Služba a povolání (1). Profesionaliz úřednictva a kancelář města Pelhřimova v 18. století.“ Pp. 345–366 in: Zdeněk Hojda – Hana Pátková (eds.): Pragmatické písemnosti v kontextu právním a správním. Praha. Miller, Jaroslav. 2006. Uzavřená společnost a její nepřátelé. Město středovýchodní Evropy (1500–1700). Praha: NLN. Miller, Jaroslav. 2008. „Snový svět idejí a syrovost skutečnosti: městská historiografie raného novověku jako utopie?“ Český časopis historický 106, 2008, 2: 261–287. Miller, Jaroslav. 2008a. Urban Societies in East-Central Europe, 1500–1700. Aldershot – New York: Ashgate 2008. Moeller, Bernd. 1987. Reichsstadt und Reformation. Berlin: Evang. Verlag. Moeller, Bernd. 1972. „Kleriker als Bürger.“ Pp. 195–224 in Festschrift für Hermann Heimpel zum 70. Geburtstag. Göttingen: Universitätsverlag. Montojo, Juan Pan – Pedersen, Frederik (eds.). 2007. Communities in European History. Representations, Jurisdictions, Conflicts. Pisa: Edizioni Plus. Petrbok, Václav. 1997. „Obrozenský barokní historismus a František de Paula Švenda (několik poznámek).“ Pp. 108–121 in: Jan Tydlitát (ed.): Východočeské Athény a Josef Liboslav Ziegler. Rychnov nad Kněžnou. Petrů, Eduard (ed.). 1977. Humanisté o Olomouci. Praha. Popper, Karl R. 1994. Otevřená společnost a její nepřátelé I. Praha: Oikoymenh. Redfield, Robert. 1943. „Rural Sociology and the Folk Society.“ Rural Sociology 8, 1943, 1: 68-72. Redfield, Robert. 1947. „The Folk Society.“ American Journal of Sociology 52, 1947: 293–308. Rubin, Israel. 1983. „Function and structure of community. Conceptual and theoretical analysis.“ Pp. 54–61 in Roland L. Warren – Larry Lyon (eds.): New Perspectives on the American community. Homewood. Schilling, Heinz. 1993. Die Stadt in der Frühen Neuzeit. München: Oldenbourg. Simmel, Georg. 1978. „The Metropolis and Mental Life.“ Pp. 409–424 in Kurt H. Wolff (ed.): The Sociology of Georg Simmel. Toronto: Free Press. Sjoberg, Gideon. 1965. The Preindustrial City. New York: Free Press. Smolová, Věra. 1991. „Rada Starého města pražského v letech 1650–1715.“ Pp. 5–37 in Pražský sborník historický XXIV. Strnad, Josef (ed.). 1888. M. Šimona Plachého z Třebnice Paměti Plzeňské. Plzeň. Tönnies, Ferdinand. 2002. Community and Society. New York: Dover Publications. Vries, Jan de. 1984. European Urbanization, 1500–1800. London: Methuen. Wallerstein, Immanuel. 1974. The Modern World-system. Capitalist agriculture and the origins of the European world-economy in the 16th century. New York: Academic Press. Warner, William Lloyd. 1963. Yankee City, New Haven: Yale University Press. Warren, Roland L. 1983. „The Good Community – What Would It Be?“ Pp. 393–401 in Roland L. Warren – Larry Lyon (eds.): New Perspectives on the American Community. Homewood. Weber, Max. 1962. The City. New York: Collier Press. Weber, Max. 1998. Sociologie náboženství. Praha: Vyšehrad. Weber, Max. 1980. Wirtschaft und Gesellschaft. Grundriss der verstehenden Soziologie. Tübingen: J.C.B. Mohr. Weber, Max. 2001. The Protestant Ethic and the Spirit of Capitalism. London: Routledge. Wirth, Louis. 1983. „Urbanism as a Way of Life.“ Pp. 36–43 in Roland L. Warren – Larry Lyon (eds.): New Perspectives on the American Community. Homewood. Jaroslav Miller [ URL "LM-258.html "]