Hugh McLeod: Sekularizace v západní Evropě (1848 – 1914). ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Hugh McLeod: Sekularizace v západní Evropě (1848 - 1914). Centrum pro studium demokracie a 2008, 367 s. Jednou z největších zásluh brněnského CDK je to, že v rámci svého hlavního edičního zaměře dějiny náboženství a politologii, i nad něj, usiluje o vydávání klasiků, seznamování český se „zlatým fondem" světové historiografie a společenských věd (z poslední doby stačí vzpom B. Croceho, É. Durkheima, N. Luhmanna a další). Z tohoto úhlu pohledu je už druhá kniha so britského historika Hugha McLeoda (tou první bylo Náboženství a lidé západní Evropy 1789 - „krokem stranou" - birminghamský profesor a prezident mezinárodní asociace pro dějiny křes asi nikdy klasikem sensu stricto nestane. Jeho dílo není nijak třeskutě inovativní, byť ka dokáže přinést leccos nového, a syntézy, k nimž se odhodlává, dobře spojují historickou „d se společenskovědním a někdy i filosofickým „makropohledem". Význam McLeoda přesahující je badatelské pole - tedy moderní sociální dějiny západního křesťanství - však tkví v něčem j dílo je skvělou ukázkou komparativní historie, o které se v českých luzích a hájích (i jin mluví, které však reálně je jako šafránu. Sekularizace v západní Evropě by proto měla mít, výborně podaného obsahu, mnohem širší, metodologický dopad na české čtenářstvo. Implicitně slabiny velké části domácí historické produkce - zejména zahleděnost do české kotliny (neb pokukování do „Říše"), nezájem či jen povrchní zájem o příspěvky společenských věd a nízko vyvážených, vícedimenzionálních a multiparadigmatických soudů -, k jejichž odstranění přím Na počátku McLeodovy analýzy stojí historiky a sociology dlouho proklamovaná a v obecném p živá sekularizační teze: že totiž náboženskost v důsledku modernizačních společenských změ upadala, přinejmenším v západní Evropě. I pokud ji ale pro daný prostor a čas přijmeme, au okamžitě podepsat to, co napsal jeden z nejvýznamnějších teoretiků sekularizace David Mart abychom považovali sekularizaci za jednou provždy daný unilineární proces, měli bychom spí o [jednotlivých] úspěšných christianizacích, po nichž následovaly nebo které doprovázely [ sekularizační] reakce" (D. Martin: On Secularization. Aldershot, 2005, s. 3). Ani v západn McLeod přitom systematicky srovnává tři vybrané země: Anglii (nikoli celé Spojené královst Německo (v rozsahu z let 1871 - 1919) - nešlo v období mezi revolucí roku 1848 a první svě jednoduchý a jednoznačný proces; sekularizaci bychom podle něj měli spíše chápat jako „‘zá utkávají vyznavači různých světových názorů" (s. 35). Podstatně se lišily také jeho výsled v řadě případů i v současnosti: jistě totiž není náhodou, že tři vybrané velké evropské ze 20. století odlišné formy státně-církevních vztahů, od francouzské odluky přes německý mod až po established Church of England. Zápas o sekularizaci evropské kultury a společnosti j knize systematicky sledován v šesti dimenzích, jimiž jsou individuální ne/náboženské přesv náboženská praxe, místo náboženství ve veřejných institucích a diskusích, religiozita jako identity a ve vztahu ke (kolektivní) lidové kultuře. Můžeme-li na tomto místě shrnout pouze hlavní teze knihy, zatímco v prvních dvou oblastech - 1914 k sekularizaci určitě došlo (byť se signifikantními rozdíly mezi jednotlivými zeměm rámci mezi různými složkami společnosti), ve třetí a čtvrté byly výsledky nejednoznačné a dvou, které se silně uplatnily později ve 20. století, zatím prakticky nulové. Hlavní akté se přitom objevily již v 19. století: institucionalizovaná la?cité ve Francii, vůči níž ka tvořit kontrakulturu, rozpor mezi tradičními a nonkonformistickými věřícími v Anglii, kter politické angažovanosti a který zpočátku sekularizační trend spíše obrátil, avšak dlouhodo „plíživou" sekularizaci, a v neposlední řadě silné odnáboženštění německé společnosti, lec „konkurenčními ideologiemi", proti němuž stály těsné vazby mezi státem a (některými) církv se sice nové zdroje identity, především nacionalismus, rasové a třídní vědomí, nicméně vět se spíše snažila o jejich propojování s náboženským vědomím než o vzájemné rozhraničení, k dílem jejich prosazovatelů. Nezapomínejme ostatně, že právě konec 19. století byl v řadě z konfesionalizace" (O. Blaschke), a třebaže i ta byla spíše „shora" vnucenou ideologií než mas, signifikantní vliv náboženství se udržel třeba v případě přechodových rituálů a další světa každodennosti, nemluvě o vzestupu religiozity - včetně měřitelných prvních dvou, nav sekularizovaných dimenzí - za první světové války. Namísto sekularizační teze proto McLeod nabízí spíše kulturně a ideově pluralistické vysvě odnáboženštění (částí) západoevropských společností. Ve sledovaném období se vedle stále ž „ideologie" objevily také další: různé formy politické angažovanosti, „víry" ve vědu a v u v neposlední řadě „spiritualismus", tedy moderní náboženské formy (dnes je označujeme term Age) (s. 176-189), přičemž „křehká rovnováha mezi náboženskými a sekulárními silami přetrv charakteristický znak západní Evropy až do šedesátých let dvacátého století. Až pak se pom výrazně vychýlil ve prospěch sekulárního světa" (s. 333). Bylo by jistě zajímané sledovat Jedním z nich by nepochybně mohla být česká společnost, v níž se uvedené trendy a značný o panujícímu (a formálně stále většinovému) vyznání objevily už dříve, zatímco opačným extré třeba Spojené státy, které se s takovýmto pluralismem setkávají až v posledních dekádách. však autorovi recenzované knihy rozhodně nelze vyčítat, neboť to, co si stanovil jako před zpracoval dokonale a při vědomí řady vnitřních diferencí, které na tomto místě není možné Z mnoha uvedu alespoň různé a dlouho dosti úspěšné reakce jednotlivých církví na „výzvy do „všechny si zasluhují, abychom je brali vážně. Snahy některých historiků pominout liberáln strategie [uvnitř církví] jako ‚formy sekularizace‘ jsou stejně nespravedlivé a nepoučené vědců pominout strategie konzervativní jako pouze ‚reakční‘" (s. 22). Oceňuji-li na McLeodově syntéze poučenost a vyváženost, komparativní charakter a schopnost historického materiálu pracovat s relevantními podněty společenských věd, nutno přiznat, ž české badatelské obce dosud chybí nejen tyto předpoklady, ale i hlubší znalost podstatného kterém britský historik píše. Teze o „automatické sekularizaci" v souvislosti s modernizac bohužel stále živá, nepočítáme-li nemnoho specializovaných církevních a náboženských histo náboženství, a hůře, tato představa ústí v nezájem o religiozitu (včetně historické) a v n porozumění náboženství, v „náboženský analfabetismus", jakoby nebylo už dost na tom, co v způsobil komunistický režim. Proto osvěta, o niž se brněnské Centrum pro studium demokraci soustavně snaží, je nesmírně záslužná i z tohoto „partikulárního" úhlu pohledu. Její nezby to je jediná podstatná výtka vůči českému vydání recenzované knihy - lze naneštěstí místy překladu, jehož autoři se ne vždy dobře orientují v náboženských reáliích. Nesprávné užívá pojmů působí rušivě a místy až matoucím způsobem, občas pak vede k neporozumění: např. na hovoří o tom, že „ještě na počátku dvacátého století asi třetina zdejších domácností [jde hrabství Durham] neměla žádné spojení s nějakou církví nebo modlitebnou" (kurzíva ZRN), př zdůraznit jejich nespojitost jednak s anglikánskou církví a jednak s náboženskými nonkonfo s „kostelem" (v angličtině church, stejně jako „církev") a „modlitebnou". Poučenému čtenář takovéto drobnosti neměly příliš vadit a nutno zopakovat, že český překlad Sekularizace v Hugha McLeoda takovéhoto čtenáře „vyrábí", a to nejen v úzké oblasti moderních evropských dějin. Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]