Petr Lozoviuk: Interethnik im Wissenschaftsprozess – Deutschsprachige Volkskunde in Böhmen und ihre gesellschaftlichen Auswirkungen. ****************************************************************************************** * Jiří Wolf ****************************************************************************************** Petr Lozoviuk: Interethnik im Wissenschaftsprozess - Deutschsprachige Volkskunde in Böhmen gesellschaftlichen Auswirkungen. Leipziger Universitätsverlag, Leipzig 2008, 424 s. Existence dvou paralelních světů vědy v geograficky českém prostředí před rokem 1945 je zř kdo někdy procházel mezi řadami knih ve společenskovědních, ale i přírodovědných seminární odborných knihovnách a na zašlých hřbetech knih tak mohl číst vedle nápisůČasopis českého Mittheilungen des Vereins für Geschichte der Deutschen in Böhmen, v sousedství Živy zase n časopisLotos a podobně. Hned na první stránce předmluvy k Lozoviukově knize nalezneme názn něj mimo jiné právě atmosféra jedné z takových biblioték probudila zájem, jehož výsledkem kniha. Její autor si zřejmě uvědomil to, co každý, kdo třeba jen letmo prolistuje encyklop Sturma, F. Seibta, H. Lemberga a H. Slapnicky Biographisches Lexikon zur Geschichte der bö a narazí na desítky dosud mu neznámých jmen v Čechách narozených badatelů, kteří své práce němčině: historie německojazyčné vědy v českých zemích by napříště neměla být chápána jako dějin vědy psané v naší mateřštině. Lozoviukova obsáhlá kniha je už z tohoto důvodu význam ačkoliv skutečnost, že byla napsána a vydána v němčině (bez ohledu na obsah), ji řadí spíš německé vědy v Čechách, násilně přerušené v roce 1945. Název svazku Interethnik im Wissenschaftsprozess naznačuje dva póly zájmu etnologa P. Lozo známého odborné veřejnosti třeba dílemEvropská etnologie ve středoevropské perspektivě (Pa vztahy mezi etniky (v tomto případě českým a německým) a způsob, jakým se tyto vztahy odrá vědy. Podtitul recenzované práce zase ukazuje, že kniha si nevytkla za cíl pouze idiografi vývoj německého akademického národopisu v českých zemích v poměru k českému protějšku (už bylo velmi záslužné), ale zkoumat též vztah etnografického bádání ke společenské realitě, uexküllovský Umwelt, jímž byl na jedné straně výzkum ovlivňován, aby na straně druhé vzápě na jeho tvářnost. První oddíl knihy je zacílen jednak na heuristiku (v této části poukazuje autor na mezerov pramenného materiálu, což bývá ovšem spíše pravidlem než výjimkou) a dále na metodologická bádání. Vlastní Lozoviukovo zkoumání začíná v druhém oddíle knihy. Zde se mimo jiné zmiňuj použití slova Volkskunde na našem území pražským profesorem dějin J. Maderem (1754 - 1815) průkopníků německého národopisu dále jmenuje sběratele lidových písní J. G. Meinerta (1773 Jaschkeho (1756 - 1831) nebo J. G. Rittera z Rittersbergu (1780 - 1841). V této souvislost všímá Palackého útoků na osobu prvně jmenovaného badatele, které, ač byly motivovány osobn na vztazích mezi českou a německou vědou, což je skutečnost důležitá jako pars pro toto v česko-německých vědeckých kontaktů. Z následující generace národopisců se autor věnuje půs oblíbeného tvůrce německých „Sagenbuchů" J. V.Grohmanna (1831 - 1919), zabývajícího se kro studiem lidových zvyků a pověr. Mimořádně přínosné je autorovo upozornění na takřka zapome národopisce Otty svobodného pána z Reinsberg-Düringsfeldu (1810 - 1876). Zajímavou kapitolou je v rámci druhého oddílu knihy také ta, v níž autor sleduje, jak se o národnostní poměry v krásné literatuře, která přispívala k nacionálně přiostřeným postojům spektru od pouhého konstatování nepřekonatelných rozdílů mezi oběma etniky u Josefa Ranka sledování z těchto rozdílů vycházejícího počešťování „původně" německých lokalit v chápání Mauthnera. Čtenář si uvědomí obzvláštní důležitost této kapitoly až v dalších pasážích kni fenoménu Sprachinselforschung. V následující kapitole Lozoviuk sleduje vliv českého národo výstavnictví na obdobné instalace v okolních středoevropských zemích od výstav lužickosrbs až poUngarische Dorf v Budapešti a pochopitelně zejména na výstavu uspořádanou českými Něm roce 1906. Pasáž o výstavnictví vede autora k rozpravě o sepětí mezi profesionálními etnog vrstvami českého národa, které vyvolávalo obdiv a snahu o napodobení u německých národopis Německou etnografii v našich zemích podle autora v této fázi vývoje charakterizuje ve srov národopisem spíše defenzivnost. Závěr druhého oddílu knihy je pojat prostřednictvím exkurs pražské univerzity se zvláštním zřetelem na poměr české a německé složky tohoto ústavu jak dalšímu, třetímu oddílu nazvanému „Etablování národopisu na pražské německé universitě". Zde je nejprve podána charakteristika A. Sauera (1855 - 1926), u kterého se snoubil intere literárněvědnou germanistiku s národopisnými zájmy a jenž pokládal za hlavní úkol badatelů konfrontovat duši národa (Volksseele) s literárními výtvory jednotlivců. Hlavní pozornost zakladatele německého akademického národopisu v Čechách A. Hauffena (1863 - 1929). Ten usi společenské prestiže etnografie a také o profilování tohoto oboru v rámci německé univerzi vědy. Po tápavých pokusech předchůdců, jako byl například B. Scheinpflug, vytyčil Hauffen etnografického materiálu k lidové kultuře českých Němců. Sám se sice věnoval zejména ducho písním a pověstem -, ale jeho projekt měl zahrnovat i veškeré projevy materiální lidové ku Hauffenovým cílem bylo také vtáhnout do služeb německé etnografie v Čechách zapálené amaté mohli výraznou měrou přispět k rozvoji oboru (jako tomu bylo v případě českého národopisu) napsal zásadní pojednání „Einführung in die deutsch-böhmische Volkskunde", od roku 1905 mě univerzitě pravidelné přednášky věnované německému národopisu v Čechách a pod jeho vedením disertační a seminární práce. Logickým vyústěním Hauffenovy všestranné vědecké a pedagogické činnosti bylo zřízení národ semináře na pražské německé univerzitě v roce 1928, v jehož čele měl stanout. V tom mu vša předčasná smrt. Na toto místo nakonec nastoupil jeden z jeho nejlepších žáků G. Jungbauer 1942), jemuž je věnována velká část čtvrtého oddílu knihy. Lozoviuk po načrtnutí životních tohoto vědce soustřeďuje pozornost mimo jiné na Jungabuerovu typologii předmětu etnografic na důležité práce z historiografie německého národopisu i na jeho redaktorskou činnost v č Sudetendeutsche Zeitschrift für Volkskunde. Jungbauer je autorem oprávněně pokládán také z průkopníkůSprachinselvolkskunde. Tento badatel byl přesvědčen o výjimečné hodnotě sudetoně ve srovnání s rakouským nebo německým, což platilo zejména o lidové kultuře německých jazy které pro Jungbauera představovaly jakési etnografické „živoucí fosílie". Z německých jazy zkoumal tímto způsobem například Němce z Chebska usazené v Haliči nebo karpatské Němce na Zájem o karpatské Němce spojoval Jungbauera s jeho žákem J. Hanikou (1900 - 1963), který b časopisu Karpathenland. Toto zkoumání ovšem v Hanikově době přestalo být otázkou čistě odb se záležitostí národněpolitickou, prezentující stereotyp pracovitého, pořádkumilovného a č žijícího v těžkých podmínkách úplně jinak orientovaného prostředí. Přechodu od německého národopisu jako seriosní vědy k rasově podloženým pseudovědeckým výk P. Lozoviuk pátý oddíl své knihy. Dobře vybraným příkladem, na kterém tento přechod sleduj odborný spor o příčinu podobnosti krojů českých Němců z okolí Chotěšova a Chodů. Hanika, k na počátku debaty schopný vést odborný dialog, postupně přecházel například k teoriím o po krve u českých Chodů a podobně. Pozvolná rezignace na vědecké postupy v německém etnografi vyvrcholila, jak ukazuje Lozoviukova kniha, v době okupace, kdy se z pražské německé unive vysokoškolský ústav, na který byli povoláni lidé typu K. V. Müllera nebo H. J. Beyera, ves stoupenci nacismu. Šestý oddíl knihy sleduje německou etnografickou práci mimo univerzitní prostředí. Jako ce výzkum jsou uváděna města Liberec a v menší míře Chomutov. Nejvýraznějšími postavami přibl sudetoněmecké etnografie širokým vrstvám, které poutají Lozoviukovu pozornost, jsou Josef - 1960), zaměřený zejména na pedagogickou činnost v oblasti vlastivědy a národopisu mezi d autor první soustavné sudetoněmecké etnografie Sudetendeutsche Volkskunde, vydané v roce 1 Lehmann (1880 - 1964). Sedmý oddíl se v několika podkapitolách zabývá německými jazykovými Pardubicku (Libinsdorf) a v okolí Českých Budějovic, jejichž proměnlivé národnostní poměry k česko-německým svárům, dále se autor v této souvislosti věnuje bojům o venkovské školy a zvýšeného nacionálního napětí. Osmý oddíl Lozoviukovy práce se zaměřuje na vazby mezi pražským slavistickým bádáním a etn Pozornost je upřena na Bauerova žáka F. Spinu (1868 - 1938) a nachází se zde také pozoruho sledující vztahy národopisu ke světově proslulé pražské strukturalistické škole a R. Jakob část osmého oddílu ukazuje, že Lozoviukova kniha nabízí ještě víc, než inzeruje podtitul. například jen otázkám spjatým s národopisem sudetských Němců, ale částečně také Němců karp již bylo naznačeno v případě vědeckých zájmů G. Jungbauera a J. Haniky) a v souvislosti s Slováků. Velká pozornost je v tomto oddílu věnována výrazné osobnosti B. Schiera (1902 - 1 přednášel v Bratislavě a dokonce se chystal vydat národopisný atlas Slovenska. Na jedné st Schierovou zásluhou vnímání Slováků jako po všech stránkách samostatného etnika, na druhou pochopitelně Schierovy kulturněmorfologické studie (Kulturmorphologie byl oblíbený termín nevyhnuly přeceňování germánského kulturního vlivu na slovenskou lidovou kulturu v pojetí právě Frobeniovým „Ethiopik" a „Hamitik" v rámci afrického kontinentu. Devátý oddíl je pok rekapitulaci celého díla. Knihu uzavírají dvě přílohy - přehled témat, o nichž přednášel v - 1900 A. Hauffen, a velice záslužný seznam disertačních prací z oboru etnografie obhájený německé universitě. Knihu Petra Lozoviuka lze bez nadsázky označit za dílo přelomové, reflektující a oživující generací německých badatelů v Čechách, z nichž zvláštní pozornost je věnována těm, kteří p vysokoškolští učitelé. Sám bych jako člověk, který žije v regionu, jehož dluh vůči německé národopisu dosud nebyl splacen, rád viděl v knize alespoň zmínky o R. Knottovi, J. Endtovi V. Karellovi, E. Hegerovi a dalších, ale uvědomuji si, že Lozoviukova kniha by zájmem o ka ve světě německé etnografie v Čechách ztratila svou konzistentnost a proporční vyrovnanost dílo vskutku výjimečné a hodné obdivu. Jiří Wolf [ URL "LM-432.html "]