Nově objevený rukopis Boženy Čapkové ****************************************************************************************** * Thořová Věra ****************************************************************************************** A Newly Found Manuskript of Božena Čapková Abstrakt An edition of three tales and seven legendary stories from the Úpice region, that Božena Č 1924) collected over one hundred years ago and that was lost in the estates of Čeněk Zíbrt Klíčová slova tales; legendary stories; Čapková, Božena Při vyslovení jména Boženy Čapkové (1866 - 1924), matky bratří Čapků, vybaví se každému fo známá sběratelka podkrkonošského folkloru na přelomu 19. a 20. století. Připomeňme, že se Hronově jako dcera koňského handlíře a obchodníka s obilím, později mlynáře Antonína Novot letech se provdala za lázeňského lékaře MUDr. Antonína Čapka (1855 - 1929) do Malých Svato později - v roce 1890 - spolu se třemi dětmi (Helenou, Josefem a Karlem) přestěhovala do n domu v nedaleké Úpici, kde její muž získal místo praktického lékaře. V době čilého národop v souvislosti s přípravami na Národopisnou výstavu českoslovanskou v Praze roku 1895, kter také Podkrkonoší, a v době, kdy byl v Úpici v roce 1892 založen za předsednictví MUDr. Ant národopisný odbor s cílem sbírat pro výstavu v terénu výtvory hmotné i duchovní lidové kul se do sběratelské činnosti za podpory svého muže i Božena Čapková. Sbírala především lidov notový záznam svěřila hudebně erudovanému úpickému učiteli Karlu Kořízkovi (1858 - 1939). o 262 písní. Při své sběratelské činnosti se Božena Čapková neomezovala pouze na písně a ř zajímala se také o ostatní druhy podkrkonošského folkloru. Memoárová literatura z pera jej Heleny (Čapková 1986: 230n.) a synů Josefa (Čapek 1985: 229-230) a Karla (Čapek 1960: 76) o sbírání pověstí, pohádek, pověr, úsloví a pořekadel. Čeněk Zíbrt v Českém lidu otiskl os autentických vyprávění o vodníkovi s titulem „Lidové pověsti o vodníkovi" (Čapková 1896). však nejde o pověsti, ale - nazváno dnešní terminologií - o pověrečné povídky. Božena Čapková spolu s Karlem Kořízkem se v roce 1907 zapojila i do další sběratelské akce píseň v Rakousku, kdy byl v roce 1906 založen Pracovní výbor pro lidovou píseň v Čechách z Otakara Hostinského (Čapková - Kořízek 2002: 17). Jeho výsledkem je 113 písňových záznamů oběma sběrateli Otakaru Hostinskému do Prahy. Originál rukopisu písní z obou sběratelských dohromady čítá 375 písní a několik desítek říkadel, je dnes uložen v rukopisných fondech E ústavu AV ČR v Praze. V roce 2002 vyšla tiskem jejich edice (Čapková - Kořízek 2002). Ze s sběratelčiny činnosti pocházejí záznamy podkrkonošské lidové stravy, jejíž názvy s vysvětl Otakar Hostinský v Českém lidu pod titulem „Názvy z lidové kuchyně české postní" (Hostinsk Pátrání po ostatních, v literatuře často zmiňovaných, folklorních žánrech ze sběratelské č Čapkové bylo bezvýsledné. Tyto záznamy se nenacházely ani v odborné literatuře, ani v ruko regionálních muzeí, například úpického či svatoňovického, ani v Etnologickém ústavu AV ČR AV ČR) či v archivu Akademie věd České republiky. Teprve nedávno - zcela náhodně - jsem ob neznámý rukopis Boženy Čapkové v pozůstalosti Čeňka Zíbrta deponované v Památníku národníh Starých Hradech u Jičína, který obsahoval dosud nepublikovaný folklorní materiál ze sběrat Boženy Čapkové. Kromě sedmi písní obsažených již v rukopise uloženém v EÚ AV ČR jsou zde d svatební písně s nápěvem určené k čepení nevěsty - Ach, mé milé družičky... a Ctná holubič (Thořová 2002). Za zmínku dále stojí „Žertovné kázání o králi Ječmínkovi", zvaní na pohřeb ke křtu, zažehnávání „ústřelí" (= úporné bolesti hlavy), úbytí (tuberkulóza), posměšky, rč pověry (velikonoční, vánoční, svatodušní, svatební, hospodářské, při narození, v průběhu d celkem devět listů), lidové léčení, „prostonárodní názvy pokrmů" (až na jedinou výjimku - publikovány v Českém lidu v roce 1911), poznámky k dobovému oblečení, popis velikonočních hra na Činčerovo jelito (varianta známé hry Chodí Pešek okolo): Nosím, nosím Činčerovo jelito, nepovím na koho: Na pana vrabce, co dělá křapce, vrabec leze na horu, tahá bábu za nohu, bába se mu vysmekla a vrabec spad‘ do bahna. („Udělá se ze šátku tlusté jelito, tím se při každém slově každému z dětí uhodí do zad, na posledním slově rána, je Činčerovo jelito a vyplácí zase ostatní.") O matčiných zápisech pověstí se několikrát zmiňuje dcera Helena Čapková ve své vzpomínkové milí bratři: „úspěšná shánčlivost tatínkova nakazila i maminku. Pustila se do sbírání star pověstí a písní" (Čapková 1986: 157). Údajně Božena Čapková pověsti spolu s písněmi odesla na Národopisnou výstavu v roce 1895: „Vznikla tak krasopisně psaná a parádně svázaná velká s dvěma sty šedesáti nápěvy a texty a řadou pověstí, vyprávěných maminkou stručně a přec k čistým slohem. Byla hotova včas a profesorem Zíbrtem zařazena mezi exponáty" (ibid. 126). oceňuje v matčiných textech jejich lidovou řeč: „zůstává v jejím sepsání něco z té pěkné, lidové řeči, která pak později, abychom to také trochu lidově řekli, Karlu Čapkovi tak udě 1985: 232). Údaje Heleny Čapkové jsou zřejmě nepřesné. „Parádně svázaná velká kniha" s pís pověstí", která je uložena v rukopisných fondech EÚ AV ČR, totiž obsahuje pouze písně a ří pověsti. Ty pravděpodobně poslala Božena Čapková do Prahy odděleně na volných listech. Mon vyprávění o vodnících Čeněk Zíbrt otiskl, jak již bylo řečeno, v Českém lidu v roce 1896, originál se nedochoval. Kromě nich v Zíbrtově redakčním stole patrně čekaly na své otištěn povídky ze záznamů Boženy Čapkové, k čemuž však již z neznámých důvodů nedošlo. Zbytek záz poslala do redakce Českého lidu až během svého pražského pobytu, jak se o tom zmiňuje v ne (pravděpodobně z let 1907-1910) Čeňku Zíbrtovi: „Slovutný pane profesore! Nevím, budete-li pamatovati. V roce 1895-96 poslala jsem Vám příspěvek o ‚Vodníku‘, který jste také ihned v uveřejnil. Nyní při rovnání knihovny našla jsem z té doby ještě nějaké zapsané pověry a po dovoluji doručiti. Hodí-li se Vám z toho něco, budu ráda, že moje práce nebyla nadarmo. Ra lístkem oznámiti, račte-li něco z toho pro Český lid upotřebiti. V opačném případě si pozn redakci nebo bytu dovolím vyzvednouti. V hluboké úctě Božena Čapková, choť lékaře, Praha I 11." K publikování těchto pověstí a pověrečných povídek v Českém lidu, ve které Čapková doufala šéfredaktor Zíbrt nedostal a veškerý materiál tak zůstal nevyužit.V Zíbrtově pozůstalosti tři pověsti (Čertův kopec, Zlatovršice a Poklad), jejichž děj je situován do Úpice a jejíh okolí (Suchovršic, Zálesí, Batňovic a Malých Svatoňovic) a sedm pověrečných povídek (O had Žhavý muž, Domácí had, O můře, O plivníku, O bludičkách a Divé ženky). Stylistická obratno výraznost a půvab, s jakými dokázala tato žena bez vyššího vzdělání zachytit lidové vypráv uznání. Konečně - po více než sto letech - se objasňuje záhada „ztracených" pověstí. Jejic tak doplňuje a zároveň uzavírá obdivuhodné sběratelské dílo Boženy Čapkové. Božena Čapková: POVĚSTI Poklad V Úpici od nového hřbitova směrem k řece Úpě je malá úžlabinka zvaná Dolec, o níž se vypra stával před dávnými časy klášter, který byl ve válce nepřátelským vojskem přepaden a zcela sklepích byly prý zakopány velké poklady, mezi jiným též dvanáct stříbrných apoštolů as na Poklad ten se prý podnes tam nachází. Místo je označeno kupou drobného kamení a vedle je m Zlatovršice V obci Suchovršicích u Úpice, která se dříve jmenovala Zlatovršicemi, dobývalo se na pravé příkré stráni, v níž dosud chodba podzemní na několik kroků je průchodnou, zlato. Kovkopov výdělku velice zbujněli a scházeli se často ke hrám v karty na místě, jež až podnes podrže Karbanka. Poněvadž hýřivost zbujných kovkopů samému Pánu Bohu se příčila, vymizelo v rudác Zlatovršice při nastalém všeobecném ochuzení přišly na sucho a nazvány Suchovršicemi. Čertův kopec Mezi rovnými poli, mezi Batňovicemi a Malými Svatoňovicemi nalézá se pahorek rozměrů podél pravidelných, ne nepodobných obrovské mohyle. O pahorku tom vypravuje se následující: Jedn rozzlobil na malou vesničku Zálesí a umínil si, že ji do rána zasype. Po slunce východu mě v pekle, a proto - chtěl-li Zálesí potrestati, bylo mu velice si popíliti. Vzal někde kope k Zálesí pln radosti, jak se Zálesákům pomstí. Když už byl za Batňovicemi, zakokrhal v Bat kohout a čert musel honem kopec hoditi na zem a letěti do pekla. Od té doby říká se tomu k kopec. Božena Čapková: POVĚREČNÉ POVÍDKY O hadu s korunkou Hadi měli svého krále, kterého slepě poslouchali. Když byl král v nebezpečí, bylo mu jen z chvilce bylo velké množství hadů na místě a bránili svého krále. Obyčejně nepřítele k smrt hadů měl krásnou zlatou korunku na hlavě, vykládanou samými drahými kameny. Komu se poštěs takovouto hadí korunku, dosáhl velikého bohatství, důstojenství a moci. Bylo to však neoby dostat takovou korunku. Jen velice pobožný a spravedlivý člověk mohl se o to pokusit. Obyč při tom obřadu přítomno více osob a prosba o korunku musela být vykonána velice pobožně a s obezřetností až úzkostlivou. Místo, kam si prosebníci museli kleknout, muselo být svěcen označeno a tříkrálovou vodou vysvěceno, na zem položen čistý bílý šátek, od poctivé nevěst východem slunce bílený. Prosebníci kleknou do kruhu a modlí se evangelium sv. Jana, potom a prosbu: Hade, hade, hade, ty jsi král nade všemi hady, jsme-li toho zasloužilí, polož ko Had se v kruhu stočí do kolečka a čeká. Když zaříkávání je skončeno, položí had korunku na se. Jakmile se had své korunky zbaví, musí zahynouti. Jednou šli dva vandrovníci přes jednu stráň, kde se had s korunkou na slunci vyhříval. Jed slyšel vždy, že had odevzdá korunku tomu, kdo jej umí zaříkati, a chtěl to zkusiti. Druh j varoval a upozorňoval, že kdo se při zaříkávání zmýlí, toho že hadi k smrti uštípou. První rozmluvit a pokusil se o to zaříkávání. Druh vida, že kamaráda od jeho úmyslu neodvrátí, v odtamtud pozoroval, co se bude dít. Kamarád se odvážně chystal k dílu. Jak se začal modlit do kotouče, hlavu vztyčil a upřeně se na zaříkávače zadíval. Ten celý se zmátl, začal se p chvěti, slova nesrozumitelná ze sebe vyrážeti, až konečně nemohl z místa. Vtom král hadů z chvíli bylo tu množství hadů, kteří jak na povel na vandrovního se vrhli a v krátké hodinc jen hromádka kostí. Jeden jenerál byl poslán do cizí země s poselstvím. Na zpáteční cestě bylo mu jeti skrze j Na slunci blíže kamene viděl vyhřívajícího se hada s krásnou zlatou korunkou na hlavě. Les slunci velice a jenerál si myslel, že ani jeho král takovou nemá. Uchystal si bílý šátek a hada, rychlým pohybem ruky šátkem korunu uchopiv, rychle pryč uháněl. Had zapískal a v oka množství hadů, kteří se jali jenerála pronásledovat. Ten však zběsile ujížděl. U stanice, čerstvého koně, klesl pod ním únavou kůň. Rychle skočil na druhého, a když ten únavou kles třetího. Potrhal takto v malé chvíli tři koně, jak byl nucen před hady utíkat. Před branou bydlel, teprve ustali hadi ve svém pronásledování. Jenerál dojeda šťastně domů, odevzdal s korunku.Ten pak ve všech bojích šťastných vítězství dosáhl a mnoho cizích zemí si podmanil nejmocnější ze všech panovníků. Žhavý muž Po jedné špatné blátivé silnici jel jednou forman s těžkým nákladem. Najednou se mu kola z a nemohl nijak vyjeti. Když koně a sebe již dost natrmácel, vzdychl si: „Kdyby tu byl žhav jistě pomoh‘." Jak to dořekl, byl najednou žhavý muž tu, opřel se rukou o vůz a forman bez vyjel. Žhavý muž si sedl na vůz a zůstal tak dlouho seděti, dokud forman nevyjel na dobrou skočil z vozu dolů. Forman to zpozoroval a zvolal za ním: „Pozdrav tě za to Pánbůh!" Žhavý „ Na tohle slovo jsem čekal dvě stě let" a zmizel. V Olešnici u Červeného Kostelce chodíval prý po jistém poli žhavý muž. Hledal tam poklad, tam nalezen. Domácí had V mnohých staveních bývá prý had a žába. Je to jako hospodář a hospodyně. Zabije-li někdo žábu, hospodář nebo hospodyně do roka zemřou. Také prý bývá kolčava v staveních. Jaké barv barvy dobytku se v tom hospodářství dobře dařívá. Domácí hadi rádi pijí kravské mléko a zd v chlévech pod dlahami. Přinášejí domů štěstí. V jednom stavení též měli domácího hada, který velice rád pil mléko. Vždy při dojení mu dá misky mléko, had se připlazil, mléko ještě teplé vypil a zalezl do díry. Také se v tom sta dařilo, krávy hodně dojily proto, že domácí hada opatrovali a jemu neublížili. Divé ženky Dříve bývaly v lesích divoké ženky, večer vždy na palouku zpívaly a tančily. Divoké ženky nesměly a často šestinedělkám malé děti, když k nim přístupu měly, ukradly, do lesa zanesl U jednoho sedláka sloužila děvečka, která slehla ve chlévě. Jednou nucena byla z chléva od doma samotné zanechati. Vrátivši se v malé chviličce, viděla divokou ženku, jak se z chlév děťátko nesouc na rukou, a divě k lesu pádila. I spustila pokřik, zvolala chasu, všichni s lesa, křížem krážem jej prohledali, ale ničeho nenalezli. Po děťátku jako by se zem slehla nikdo nespatřil. U vsi Olešnice u Červeného Kostelce též bývaly divoké ženky. V jednom dole tančívaly a zpí dodnes se tam říká Ženský důl. Jedna chalupnice měla dvě malé holčičky, jednu čtyřletou a měsíc starou. Starší holčička měla svou mladší sestřičku moc ráda. Jednou nechtěla se veče ji napomínala, ale když tvrdohlávka nechtěla poslechnout, vzala děťátko v peřince, odšoupl vystrčila děťátko oknem ven a volala: „Bubáči, pojď a vem si holčičku!" U okna stála jedna myslela, že to kmotřička k ní jde na přástvu, dítě jí do rukou vložila. Žena dítě vzala a odešla. Za malou chvilku přišla kmotřička na přástvu. Koukla se na poste „Kdepak máte maličkou?" Matka mrknouc na ni, odpověděla: „Mařenka se nechtěla modlit, tak dala bubáku." Kmotřičce to bylo divné, kam dítě schovala, ale nechtěla se blíže dotazovat. usnula, ptala se matka sousedky, je-li maličká tichá. Kmotřička celá udivená povídá, že ne neviděla. Matka se ulekla a tvrdila, že přece před chvilkou byla kmotřička u okna, ona že podala, tak je vzala do náručí a odešla. Kmotřička se bránila, to že ona nebyla, to že mus jiný. Hledali všude ve vsi u známých, dítě nebylo nikde nalezeno. Bylo hádáno, že nikdo ji lesní ženka, která dítě od matky vzala a do lesa odnesla. Když šli lidé kolem Ženského dol plakati malé dítě, nikdo se tam však neodvážil, protože se lidé divých žen nesmírně báli. Když děvčata pásávala krávy, brala s sebou len, aby sobě příze napřadla. Když si při přede přišla jim divá žena ku pomoci a přadla místo nich. Když pak doma dvě vřetánka motala, nam příze. Stalo-li se a ony při přádle zaklely, zamotala se jim příze tolik, že to všecko mus Jedna děvečka též brala s sebou len na pole, k ní též chodívala lesní ženka a pomáhala jí nedostavila, zavolala děvčata na ni a ona přišla pomoci. Jednou jí povídala, ať už více ne nepřijde. A také děvečka marně volávala, ženku víc nespatřila. Od té doby, co nastalo o kř procesí do pole, divých žen není k spatření. O můře Někteří lidé mívají velké trápení s můrou. Jak usnou, dostanou škaredé sny o zlodějích neb kteří je honí, aby je zavraždili. Chtějí křičeti, nemohou však ze sebe zvuku vypraviti, ba Na prsou jim leží ohromná tíže a dýchají, jako by je někdo rdousil. Kdyby se sebe více nam tíži ze sebe svrhnouti, až se zpotí a konečně i celí ustrašení a třesoucí se probudí. Nejl křestním jménem, tu tíže a úzkostlivost okamžitě zmizí, zůstane jen těžká únava celého těl že přišla můra. Můra je prý duše člověka, jemuž usouzeno v noci krev vypíjeti. Někdy bývá Takový člověk morous má srostlé obočí a plíživou chůzi. Někdy ve bdění slyší a cítí ten, j obtěžuje, něco neviditelného skrze skulinu u okna nebo dveří se protahovati a potichu po s plížiti. V tom okamžiku však již ztrácí vědomí a brání se ze všech sil té tíži a úzkosti, Na jednoho sedláka též často chodívala můra a velice jej trápila. Jedné noci zase se dosta ztěžka jako jindá, takže sedlák mohl sebou trochu hnouti. Přitom, jak se bránil, přišlo mu které přetrhl. Ráno přišel do maštale a našel krásné mladé hříbě zdechlé a jako na polovic slámě ležeti. Jeden švec míval též veliké potíže s můrou. Nevěděl si už živé rady, a ať dělal, co dělal, můra dál každičkou noc. Bál se už do postele lehnouti a zůstal seděti na verpánku řka, že podříme, a prosil tovaryše, aby dali pozor, až na něj zase přijde můra, by jej hnedle vzbu mistr dřímat, viděl jeden z tovaryšů stéblo slámy klíčovou dirkou do světnice se táhnouti prsa uléhati. Vzal honem nůžky a milé stéblo přestřihl. Druhý den ráno našel jistý soused posteli mrtvou. Kolem těla v pase měla úzký krvavý pruh, tak jako ostrými nůžkami by byla té doby měl švec od můry pokoj. Na malé děti také ráda můra chodívá. Jak to matka zpozoruje, má vždy volati: „Můro, vem si mně mý!" Když matka dítě odstaví a ještě se nad ním slituje a vezme jej znovu k prsu, stan dítěte člověk můra. Když přijde na člověka můra, má se jí rychle něco přislíbiti, buď kraj hrnek kaše, cokoliv. Můra nemá pokoje a musí si ráno pro slíbené dojíti. Obyčejně prý přij i někdy neznámá, a beze slova postaví se u dveří a čeká na přislíbené. Jak to obdrží, odej dá nějaký čas pokoj. Někdo dává si proti můře pod hlavu jednu sekyru ostřím ven a pod postel jednu ostřím do sv březová košťata pod postelí křížem přeložená nebo koště zavřené mezi dveřmi. Též se udělá pověsí se ke dveřím, přičemž se říká: „Já tě, můro, věším!" Můra se pak bojí do toho stave O plivníku Plivník je zlý duch sloužící lakotě a mamonu. Kdo mu zapíše svoji duši, toho plivník zanes jen přeje, takže zakrátko zbohatne. Plivník se může ve všelicos proměniti, jenom ne v bílo poněvadž v bílou holubici se může proměniti jen duch dobrý. Plivníka si mohl snadno mnohý Ponejvíce po deštích běhávalo po stráních a pasekách malé kuřátko celé mokré, zimou se tře pípalo. Kolemjdoucí se smiloval nad ubohým kuřátkem a odnesl je s sebou domů. Jakmile se t počalo dělat malé hromádky, které se po chvíli proměnily v hromádky žita nebo pšenice a i to kuřátko nebyl nikdo jiný než plivník. Kdo si ho nechtěl podržeti, musel kuřátko sebrati donésti na to místo, kde je byl nalezl. Kdo byl lakotný, ten si kuřátko ponechal a tomu se množil. Měl všeho hojnost a ve všem štěstí, ale byl zlému duchu zapsán. Musel mu každý den jídla uschovati všeho do třetice, například tři lžíce polévky, tři buchty, tři brambory a přicházíval si plivník pro večeři a rovnou do trouby. Když hospodář zapomenul nebo zúmysln uschovati, mstil se plivník tím, že stavení zapálil. V noci létával do stodoly a když nesl rozžhavený a rozpálený, letěl jako ohnivá šíta slámy. Jeden mladík na poli oral. Když dooral a jel nazpět domů, viděl na stráni malé kuřátko cel tetelící se zimou. Bylo mu kuřátka líto, vzal je pod kabát a donesl domů. Doma je dal s ka nikomu nic neříkal a šel spát. Ráno při snídani zpod stolu začne něco pípat: „Pí, pí!" a z „Pí, pí!". Žádného kuřátka doma neměli, a proto se všichni ohlíželi, co to. Vtom zase: „Pí vstane a jde pod lavici se podívat, kde našel malé kuřátko a vedle něho tři hromádky obilí to kuřátko domů přinesl. Mladík odpověděl, že on, že je našel na stráni. Bylo mu ho velice vzal kuřátko s sebou. Dědeček poručil, aby hnedle kuřátko vzal, odnesl na totéž místo, odk i s těmi hromádkami, ale aby jediného zrnečka zde nenechal. Je to prý plivník - zlý duch. dědečka uposlechl. Však nastojte - druhý den při snídani zase bylo kuřátko tady. Dědeček p chlapče, to kuřátko nedal na totéž místo, máš je zase zde, hned s tím zase se vším běž a d ať to pravé místo najdeš, sice se kuřátka nezbavíš." Mladík vzal kuřátko a udělal všecko, nařídil, a vrátil se domů ne docela bezstarostně. Však třetího dne zase bylo kuřátko zde. strachu, že se kuřete nezbude, nesl milý mladík kuře už potřetí do stráně, celou cestu se dlouhém hledání se mu přece podařilo nalézti pravé místo, kde kuře postavil a domů se odeb už plivník nevrátil. V jedné nedaleké vesnici měli v jedné chalupě též plivníka. Chalupník byl velmi lakotný a Měl mnoho peněz a obilí tolik, že mu až červovatělo. Nikoho cizího však do chalupy nepusti nedozvěděli, že má plivníka. Měl zvláštní komůrku pevně zavřenou, kam nosíval plivníkovi j komůrky ani vlastní ženu nepustil. Obilí na půdě měl znamenané, samé čáry a znamínka po ně jeho smrti ujal se cizí člověk chalupy, který nevěda nic o plivníku, nic mu jísti nedával, zlosti chalupu zapálil. O bludičkách Na některých zvláště bažinatých místech mihotají se v noci z místa na místo zvláštní světé bludičky. Bludičky jsou snad dušičky malých dítek nekřtěňátek. Také prý to jsou duše sebev svaté zpovědi sešli ze světa. Vypráví se, že bludičky mnoho lidí vlákaly do močálů a bažin za světýlkem se pachtíce, uvízli a únavou bídně zahynuli. Někdy jen z cesty zavedou a zblo pošramotí. Jednou pozdě v noci šel jeden soused z města domů. Byla veliká tma. Najednou octlo se před byl rád, že se hezky dostane domů se světýlkem, a kráčel statně vpřed, ani nepozoruje, že stranou a že jde po nerovné půdě. Vtom se ocitl v jakési mokřině, milého souseda to povalí stran kopati a tlouci. Byl to světlonoš, který souseda povalil a notně potloukl. Ráno jej v bažině celého zmláceného a polomrtvého ležeti. V Olešnici, v tak zvaném Ženském dole, byly též bludičky. Jednou časně ráno za tmy šel tam na roráty. Když přišel k mokřině, viděl skákati několik bludiček kolem jednoho místa. Naje odtamtud hlasité volání o pomoc. Přijda blíže, poznal, že někdo stojí v rybníce a hlasitě si odvahy a křikl na neznámého, kdo to je a co tam dělá? Jakmile zavolal, světélka najedno do rybníka hráz a tak člověka, který v kožiše po pás ve vodě stál, vysvobodil. Byl to jeho hodinu dříve na roráty šel a od bludiček do rybníka zavésti se nechal. Věra Thořová je vědecká pracovnice Etnologického ústavu AV ČR. Věnuje se především etnomus a folkloristice, studiu tradičního českého lidového folkloru, zejména písňového na Chodsku zpracovala písňové sběry Ludvíka Kuby, Boženy Čapkové a Karla Kořízka, dále vydala napříkl a předvelikonoční koledy v Čechách (Praha 2005), Jarní obchůzkové koledy děvčat na Olomouc (Praha 2008). Prameny a literatura: Čapek, Josef. 1985. Rodné krajiny. Výbor próz z let 1908 - 1939. Ed. Tomáš Vlček. Praha: M Čapek, Karel. 1960. Poznámky o tvorbě. Ed. Miroslav Halík. Praha: Československý spisovate Čapková, Božena (ed.). 1896. „Lidové pověsti o vodníkovi." Český lid 5, 1896: 73-77, 172-1 Čapková, Božena - Kořízek, Karel. 2002. Lidové písně z Úpicka. Ed. Věra Thořová. Praha: EÚ Čapková, Helena. 1986. Moji milí bratři. Praha: Československý spisovatel. Thořová, Věra. 2002. „Vztah Čeňka Zíbrta k lidové písni." Národopisný věstník 19 (61), 200 Památník národního písemnictví Praha, Staré Hrady, Čeněk Zíbrt, Pověry a pověsti, inv. č. sg. 2511; Směs z Úpicka, inv. č. 3011, p. č. 230/50 (zápisy lidových zvyků, písní, říkadel „Chodí bába obyčejně se slovy: N. N. (jméno rodičů dítěte) vás vzkazují pozdravovat, abyst nestyděli a jejich dítěti při křtu svatém kmotrovstvím posloužili." Např. mlsnému děvčeti se posmívají: „U Jirásků na rohu/mají děvče z tvarohu/, kudy chodí, najde, všecko sní/." „Na Květnou neděli, když se přinesou z kostela svěcené kočičky, má každý člen rodiny tři k spolknouti, aby nedostal bolení krku. Do pole se nastrkají svěcené kočičky, do každého kou aby nepřišlo krupobití. Ostatní zbylé kočičky se zastrkají za obrazy, aby bylo požehnání v polena, kterým se na Zelený čtvrtek Jidáš pálil, se udělá křížek a zastrčí do pole - chrán krupobitím. Na Zelený čtvrtek se mají tři kousky chleba mazaného medem hoditi do studně, a studni dobrá a zdravá. - Na Velký pátek se mají peřiny vyvěsit ven, aby se v nich celý rok Světnice se má ten den vymésti sněhem, aby se žádný hmyz nedržel. Taktéž i dřevěné nádobí vydrhnout, aby se do něho červi nedali. - Na Velikonoční neděli se jídají natvrdo vařená v jedí dohromady dvě až tři osoby. Kdo bloudí nebo má hřešiti, nechť si vzpomene, s kým jedl vejce a přijde na pravou cestu. - Na Velikonoční pondělí má hospodyně prvnímu koledníku be dynovačku a vyšlehati jí dobytek ve chlévě, aby nestřečkoval a by jej mouchy neštípaly." Památník národního písemnictví Praha, Staré Hrady, Čeněk Zíbrt, sg. 611, p. č. 230/50. Věra Thořová [ URL "LM-399.html "]