Duijzings, Ger: Religion and the Politics of Identity in Kosovo. London, Hurst 20 ****************************************************************************************** * František Šístek ****************************************************************************************** Ger Duijzings: Religion and the Politics of Identity in Kosovo. London, Hurst 2000, 238 s. 185065431X. Kniha Religion and the Politics of Identity in Kosovo antropologa Gera Duijzingse je do ji autorovým pokusem vyrovnat se s tragickými událostmi, jež v průběhu jeho terénního výzkumu lidské společenství, které původně zkoumal. Duijzings studoval počátkem 90. let chorvatsko enklávu Letnica na jihovýchodě Kosova. Politické a ekonomické tlaky však v roce 1992 vyúst exodus místního obyvatelstva do Chorvatska. Po zániku této komunity Duijzings soustředil s širší problematiku náboženství a identity v Kosovu, zejména pak na to, jak se sledované ot reálném životě společenství, považovaných často za marginální. Duijzings ve své zdařilé studii přibližuje některá méně známá kosovská společenství (Chorv kryptokatolíky, derviše) a polemizuje také s mnoha zažitými mýty a vědeckými přístupy ke k balkánské problematice. Kosovo je většinou prezentováno jako výbušná, ostře segregovaná pr níž Albánci a Srbové žijí ve zcela oddělených společnostech. Duijzings ovšem zdůraznuje, ž dlouhodobé perspektivy se v Kosovu vyskytují i nezanedbatelné prvky koexistence, provázené náboženskou difůzí. Autor odmítá čistě „etnický" pohled, redukující kosovskou problematiku albánský antagonismus, jeho historický vývoj a současný stav. Duijzings charakterizuje Kos dvě ostře oddělené, paralelní etnické společnosti, nýbrž jako jednu „periferní" a „hraničn v jejímž rámci existovala období kontaktů a spolupráce překonávající etnické a náboženské jako periody, kdy převažoval konflikt. Konflikt a koexistence mezi jednotlivými složkami t existují v různých historických situacích zároveň. Etnické a náboženské identity navíc nej vyhraněné a fixní, právě naopak. To vede k překonávání mnoha zdánlivých bariér, jež se pro (náboženský synkretismus a smíšené náboženské pouti, kolísání etnické a lingvistické ident První z monotématicky zaměřených kapitol je věnována exodu Chorvatů z Letnice a okolí, na aplikuje Brubakerův termín „ethnic unmixing". Místní Chorvaté, stejně jako ostatní obyvate se vyznačovali komplexním původem a identitou. Jak Duijzings poznamenává, „nikdo nebyl tím na první pohled a každý zpochybňoval identitu druhých". Stupňující se obavy o fyzické přež perzekuce a tíživá ekonomická situace vedly k odchodu většiny obyvatel Letnice do Chorvats samotného exodu autor popisuje i situaci kosovských Chorvatů po kontroverzním přesídlení d srbských uprchlíků v západní Slavonii. Perspektivy jejich integrace v novém prostředí vidí nejisté. Kromě ekonomických důvodů též proto, že přesídlenci nejsou chorvatskou společnost přijímání jako rovnocenní „krajané", nýbrž jako podezřelí, „orientální" vetřelci. V další kapitole Duijzings analyzuje fenomén smíšených náboženských poutí k některým pravo klášterům, kterých se tradičně účastní i muslimské obyvatelstvo. Autor popisuje poutě ke k Gračanica a Zočište v Kosovu a Ostrog v Černé Hoře bez tendencí k jejich přílišné idealiza na konfliktní prvky, které účast muslimských poutníků (z hlediska oficiální ortodoxní círk silně diskutabilní) na křesťanských svátcích provázejí. V případě Gračanice, navštěvované muslimskými Rómy, dochází k pokusům o vytlačování romských poutníků mimo pozemky kláštera, muslimů do Zočište ukončil počátkem 90. let politicky motivovaný bojkot, v Ostrogu projevo mniši nevraživost vůči kosovským dervišům. Právě dervišské řády ovšem historicky značně př smazávání hranic mezi křesťanstvím a islámem v lidovém náboženství tím, že přijímaly za vl křesťanská posvátná místa a vlastním svatým přidávali běžně atributy křesťanských světců, jejich atraktivitu i pro křestanské spirituální „konzumenty." Většina obyvatelstva Kosova západního Balkánu byla koneckonců k uctívání svatých mužů či míst přitahována především je renomé, před nímž oficiální konfesionální nálepka ustupovala do pozadí. V polovině 19. století se část do té doby muslimských obyvatel vesnice Stublla veřejně při katolictví. Turecké orgány tyto rodiny deportovaly do Anatolie, odkud se přeživší vrátili teprve po několika letech díky diplomatickému tlaku Francie. Tento případ posloužil Duijzi fenoménu kryptokatolictví. Konstatuje, že v dosavadním historickém a antropologickém bádán kryptokatolictví viděna zjednodušeně a staticky. Pro část obyvatel Kosova, která islám v 1 přijala pouze vnějškově, měl být podle tradičního pojetí islám vnějším, „falešným" nábožen katolictví tajnou, ale „pravou" vírou. Autor toto pojetí mnoha argumenty zpochybňuje. Před na malou pravděpodobnost toho, že by se jasné a nepřerušené vědomí o tom, že daná komunita ke dvěma navzájem antagonistickým náboženstvím udrželo v nezměněné formě od 17. století až Místo toho existovalo jakési překrývání obou identit a náboženských tradic. Oživení katoli 19. století spojuje především s činností františkánů, kteří v době úpadku Osmanské říše ak na rekatolizaci „kryptokatolíků". O tom, že povědomí o skryté katolické identitě nebylo zd vyhraněné, svědčí i skutečnost, že velké množství údajných kryptokatolíků nebyla katolická rekatolizovat ani po skončení tureckého panství. Další kapitola, která je rozborem konfliktu mezi kosovskoalbánskými dervišskými řády a dom islámskou hierarchií v 70. a 80. letech, ukazuje, že islám na Balkáně zdaleka není monolit šejkové a derviši z šíitských mystických bratrstev z oblastí Kosova a Makedonie se ve zkou vzbouřili proti své druhořadé pozici v rámci celojugoslávské Islámské náboženské obce, ovl sunnity a založili vlastní asociaci. Podhoubím pro znovuoživení dervišských řádů byly přev rurální oblasti, osídlené albánskou populací, částečně pak romská urbánní ghetta. Pro získ mezi obyvatelstvem využívali podle Duijzingse předáci dervišů „mocnou zbraň chudých - nábo V 70. letech tak byl přes nepřízeň sarajevských náboženských autorit zvrácen úpadek súfíjs který se projevil v oživení činnosti albánských a romských klášterů (tekke, tekije). Teprv se pocit ohrožení, vyvolaný blížícím se rozpadem Jugoslávie, vedl k zažehnání vleklých spo pocitu solidarity. Zajímavým případem vzniku „egyptské" národní identity v Kosovu v posledních dvou dekádách kapitola Duijzingsovy práce. Etnonym „egyptský" se pro romské skupiny používal v různých č ve středověku. V některých kosovských a makedonských komunitách se od konce 80. let rozvin národní vědomí, které se v roce 1991 poprvé projevilo i v oficiálních sčítáních obyvatelst egyptské národnosti přihlásilo asi 10 000 osob v Kosovu a v Makedonii. Tito Egypťané žijí Romů, od nichž se chtějí distancovat, v centrech měst a jejich ekonomická i sociální integ vyšší, než u běžné romské populace. Balkánští Egypťané se hlásí ke staroegyptskému původu předkové přišli do oblasti z Egypta již v antice. Ať již je jejich původ jakýkoli, je podl evidentní, že Egypťané se chtějí od Romů odlišit do velké míry kvůli zvýšení svého sociáln statusu v rámci společnosti. Vývoj egyptského národního vědomí je zároveň emancipací od al Většina Egypťanů je přitom albanofonní, což v předchozích sčítáních vedlo k jejich zařazen Diferenciace Egypťanů a Albánců vedla srbské a makedonské úřady k tomu, že proces národní Egypťanů jednoznačně podpořily. Duijzings nevynáší žádné autoritativní soudy a nepokouší s stanovit „reálný" původ této nové etnické skupiny. Konstatuje, že nejde o identitu zcela v o posun dříve existující lokální identity do etnické roviny, k čemuž posloužila recyklace egyptském původu Romů. V posledních dvou kapitolách se Duijzings soustřeďuje na představy o vlastní identitě Albá zejména pak na to, jak se nacionální ideologové obou národů v 19. století pokoušeli integr elementy a nacionální ideologii. Tyto tendence měly rozdílný výsledek: v srbském případě j ideologie silně prostoupena pravoslavím, albánský nacionalismus je však zcela sekulární a elementy v něm nehrají žádnou roli. V kapitole, věnované srbskému nacionálnímu hnutí, se D soustředil na rozbor kosovského mýtu a růst jeho významu v politické ideologii 19. a 20. s v literatuře relativně dobře znám. V albánském případě zkoumá mnohem méně známý pokus náro Naima Frasheriho o sloučení albánské nacionální ideologie s náboženskými prvky bektašismu, nejzřetelněji projevil v jeho literárním díle Qerbelaja. Frasheri opěvoval centrální událo islámu, bitvu u Kerbely, která vykazuje velké množství shod se srbským pojetím porážky na porážka, znamenající morální vítězství aj.). Opěvováním šíitské tématiky Frasheri vyjadřov sunnitskému směru islámu, který pro albánské obecenstvo jasně personifikovala Osmanská říš dopad Frasheriho myšlenek byl ale malý, jelikož sekta bektašijů tvořila v rámci albánského menšinu. Srbská pravoslavná církev měla srbském národě nesrovnatelně důležitější postavení přispělo k úspěchu šíření kosovského mýtu a jeho politické instrumentalizaci. Kniha Gera Duijzingsa je díky použité metodologii, novým informacím a neotřelým závěrům vý v záplavě titulů, věnovaných Kosovu, bývalé Jugoslávii a Balkánu. Zpochybňuje také mnohé d automaticky přejímané představy a koncepce, zejména pak esencialistická tvrzení o existenc vymezených, vnitřně koherentních kultur, civilizací, etnických a náboženských identit. Dui spíše pravý opak: identity na Balkáně jsou proměnlivé, obsahují v sobě najednou větší poče neslučitelných, antagonistických prvků. Vzájemné hranice mezi takovými identitami jsou nav pohledu zdola, optikou malých komunit, mnohem propustnější, než tomu nasvědčují v dosavadn ustálené generalizace. František Šístek [ URL "LM-390.html "]