Ereignis a smrtelní ****************************************************************************************** * Ladislav Benyovszky ****************************************************************************************** Dějinně (Geschichte) vzato žije dnes člověk v době konce prvního počátku (erste Anfang). T bytí se člověka týká jako skutečnost a jednání a myšlení a veškerá tvorba člověka je tudíž za předchůdného rozumění tomu, co bylo, jest a bude (Ereignis) jako skutečnosti (Wirklichk světě (In-der-Welt-sein) má povahu pouhého sebepotvrzování skutečnosti a pouhé sebepotvrzo jakkoli dlouho, není ničím jiným než koncem.2) Konec prvního počátku však v sobě vnitřně v obrat (Kehre) spočívající v možnosti (Entscheidung) explicitně či implicitně rozumět lidst zmíněného uskutečňování (se) skutečného, nýbrž z toho, že člověk je v bezprostřední vazbě jsoucí „opustilo" (Seinsverlassenheit), „k" bytí jako bytí. Toto bytostné určení člověka, koho se „týká" (Angang) Ereignis, přináší k výrazu Heidegger, když jako „definiční" termín zavádí určení „smrtelný" (Sterbliche). Proč však právě „smrtelný"? Určení „smrtelný" je míněno jako opozitum k tradičnímu určení „živočich" (ZOON, animal). T užíváno v „Dopisu o humanismu"3), v přednášce „Věc"4) či v přednášce „Bauen Wohnen Denken" užíváno proto, že animal rationale je určením předběžně a často nekontrolovaně již rozuměj metafyzické představy života, vzniklé na základě koncepce FYSIS a jsoucnosti jsoucího.6)V animal odkazuje jako k tomu, odkud je významově srozumitelný, Heideggerův termín „smrtelný smrti. Základní vymezení bytnosti člověka proto zní: „být schopen smrti jako smrti".7) Podle toho, co bylo právě uvedeno, je bytostným určením člověka to, že „může zemřít", je „ jako smrti". „Zemřít", „být schopen smrti jako smrti", však pochopitelně neznamená u Heide bychom měli pochopit člověka v jeho lidství právě tehdy, když uvážíme, že „zemře", že jeho zemi jednou skončí.8) „Být schopen smrti jako smrti" platící za to „odkud" jako ze základn horizontu máme člověka v jeho lidství myslet, znamená něco jiného. Co to znamená nahlédnem podle Heideggera míní určení „smrt" (Tod) a co znamená určení „být schopen (smrti)". „Být schopen smrti jako smrti" naprosto neznamená nějakou schopnost ukončení pozemské exis „Být schopen", „moci (zemřít)", míní bezprostřední vazbu. Aby tuto bezprostřednost akcento Heidegger v této souvislosti titul „Bezug"9) myšlený v opozici k titulu „Verhältnis" (vzta zahrnujícímu rys chování a tedy vzájemného zprostředkování. „Být schopen" (vermögen) míní vazbu na ..." (Bezug). Smysl a povahu této bezprostřední vazby pak Heidegger usiluje konkr zachytit postupně se při promýšlení problematiky měnícími určeními. V přednášce „Co je met o určení „Hineingehaltenheit", mínící fakt „zadrženosti v ...„,10) od doby „Beiträge" (193 prioritu určení „týkat se ..." (angangen) a „dotyk" (Angang),11) příp. „pokyn" (Wink),12) úsilí po konkretizaci dospělo v Zeit und Sein (1962) k určení člověka jako toho, kdo „stoj dotyku" (innestehend im Angang). „Být schopen" (smrti jako smrti) nemíní možnost ukončit p existenci, míní člověka konstituujícího kompetenci spočívající v tom, že „jest" ve smyslu dotyku", tzn. ať už chce či nechce, „týká se ho". Co se však člověka „týká"? To, čeho je „schopen", to, co se ho „týká", je podle uvedeného určení „smrt", a to „smrt (právě) jako smrt" (Tod als Tod). Co je tím míněno? Heidegger od krátce: „Schrána nic(u)" (Schrein des Nichts).13) Slovo „schrána" zde apeluje na to, že „s „nic" (Nichts) „vystupující" v samostatné, svébytné, takříkajíc „čisté" podobě. Dodatek „( pak chce vyjádřit, že ona „schrána", tzn. „nic", se člověka „týká" právě jako toto „nic", „statutu", způsobu, jak se člověka může týkat, tzn. v (jeho) „nicování" (Nichtung). K tomu vymezení (Das Ding), že je tím, „co v žádném ohledu není nikdy ničím jsoucím, co však bytu dokonce jako tajemství (Geheimnis) bytí samého".14) Určení „smrtelný" (Sterbliche) o člově „je" tím, kdo (ať už chce či nechce) stojí v nitru dotyku s „nic". Člověk je ten, koho se smysl pro ...) nic v jeho nicování. Vidíme-li, že základní smysl určení „smrtelník", resp. „smrtelný" je to, co bylo právě uve nahlédneme, že nestojíme ohledně tohoto určení před ničím jiným, než před jen jiným termin vyjádřením Heideggerova vymezení (lidského) pobytu v ještě fundamentálně-ontologické předn metafysika?". Toto vymezení zní: „Pobyt je zadržení v nic."15) Aby však toto vymezení i vý „smrtelný" vystoupily v přiměřeném významu a nikoli jen jako nějaká svévole a snad i pohor je zapotřebí pochopit, co se v něm míní oním „nic", resp. „nic" v jeho „nicování". Pro zák se obrátíme právě ke zmíněné přednášce, neboť v ní učinil Heidegger první ze svých pokusů tímto vyjádřením míní. Základním určením, kterým je bytování nic, nicování (Nichtung), terminologicky fixováno a interpretováno v přednášce Co je metafysika?, je výraz „abweisende Verweisung", výraz, kte jeho smyslu terminologicky vzato ne zcela přiměřeně tlumočím jako „odvracející přívrat".16 ke specifické diferenciaci konkrétnosti a jsoucnosti jsoucna17) a k jejich následné vzájem do zjevnosti a skrytosti, k rotaci, jež jako taková je fenomenálně uchopitelná jen svébytn úzkostí (Angst),18) a je tak jejím ontologickým smyslem. Tato rotace (a tedy úzkost) je př vyvstání každého jsoucna jakožto jsoucna, následně pak umožňujícím předpokladem každého li jsoucnu pobytového či nepobytového charakteru. Tento zatím jen předběžně souhrnným způsobem uchopený ontologický smysl úzkosti „definiční vyjadřuje následující vymezení: Tento (od jsoucna v konkrétnosti) celku odvracející přívra konkrétnosti) nivelizovanému celku jsoucna jako který nic v úzkosti obkličuje pobyt, je by nicování.19) Ve vymezení vystupující výraz „abweisende Verweisung" je ontologickým (existe uchopením jako úzkost (existenciální určení) se dostavujícího „prožitku" (naladění)20) „ob tísnění".21) Tím je apelováno na charakteristický fakt pro prožívání úzkosti, totiž že vůč jsoucího nevystupuje ve své konkrétní věcně obsažné typice a v tomto smyslu se od nás (jak typika, „jsoucno pro sebe") odvrací (Abweisung).22) Jsme-li dbalí všeobecně fenomenologického pokynu nechat své téma vůči sobě vyvstat v jeho „nic nepřidávat a nic neubírat",23) snadno nahlédneme, že toto odvrácení celku jsoucna v j (das Seiende für sich) není něco, co by se dělo nějak jaksi „samostatně", aby snad „pak" n nastala úzkost,24) nýbrž děje se právě jako (děje se „v jednotě s" - „in eins mit"25)) ono obkličující tísnění26), a v tomto smyslu jako „tlak" (nevystupování konkrétnosti dějící se prožívaný v orientaci vycházející z celku jsoucna, tzn. prožívaný jako vycházející z celku Odvrat (Abweisung) konkrétnosti jsoucna se v úzkosti děje jako „obkličující tlak" (jsoucna (Verweisung). Jsme-li však dostatečně pozorní vůči prožitku úzkosti, „spoluvykonáváme-li ji", jsme s to specifikační rys: „Odvrat konkrétnosti jsoucna žitý jako jeho obkličující tlak" ontologick úzkost není zároveň v úzkosti „přítomen" nějak „bezprostředně", jako nějaká „neurčitost" v naléhání nějaké neurčité, nicméně látky (hylé), na nás.28) Je naopak žit jen „zprostředkov razantní prožitek sebe (Selbst) jako „obkličujícím způsobem tísněného". Prožitek úzkosti j charakteru „je mi" (úzko).29) Vzhledem k tomu však, že v úzkosti dochází k prožitku, „obkličujícího tísněmi" po způsobu jako obkličujícím způsobem tísněného" přičemž „já sám" (Selbst) se zároveň prožívám jenjak „obkličujícím způsobem tísněn", a ne snad nějak jinak či obsažněji;30) ono „obkličující tí (vůči mně) spočívajícím, žádnou neurčitostí, nýbrž bytostně neurčitelností,31) která potud oslovena jakožto nic. Jako tato „neurčitelnost" - protože jen jako vyvstání obkličujícím způsobem tísněného vyvs přívrat jsoucnosti jsoucna odvratem konkrétnosti jsoucna - odhaluje se v úzkosti konečně n vazebnévýznamnosti: bezprostředně neuchopitelné (nepředmětné) „na základě čeho" (Grund) vy „obkličujícím způsobem tísněn" a potud jako jsoucí, na základě kteréžto diference vyvstává (v úzkosti) odvrácená konkrétnost celku (jsoucna) jakožto právě jsoucí. Nicování se odhalu vyvstání (extasis) jsoucna jakožto jsoucna, vyvstání (jsoucna jakožto jsoucna) podávající jakožto jiné (Andere),32) odhaluje se jako konstituce jsoucna jakožto jsoucna, která se vů konstituentu - jsoucímu jsoucnu - jako jiné (schlechthin Andere) odtahuje do skrytosti. To (nicuje) jako „nic", je vůči svému konstituentu do skrytosti sebe odtahující konstituce vý „V jasné noci nic úzkosti vyvstává teprve původní zřejmost jsoucna jako taková: že (daß) j a ne nic."33) Tuto úzkostí jako odvracející přívrat se dějící a do skrytosti se odtahující významnosti, „že jsoucí jest - a ne nic", nazývá Heidegger nicováním čili „od jsoucna zako „Nic" v „jeho" „nicování" je podle Heideggerovy analýzy bezprostředně (empiricky) neuchopi základě čeho" (Grund) v situaci úzkosti vyvstává pobyt jako „obkličujícím způsobem tísněn" jako „jsoucí", na základě kteréžto diference vyvstává ovšem též onen (v úzkosti odvrácený) jsoucího právě jakožto jsoucí. Právě proto, že jde o jisté nikoli jako empiricky uchopitel vystupující „dění" (Geschehen), volí Heidegger určení „nic", resp. - akcentujíc jeho chara „nicování" (Nichtung). Právě proto, že jeho primárním smyslem je to, že je konstituentem o „jest" kterou naopak všichni zakoušíme - je tím, „na základě čeho„ a dík čemu má pro nás „ smysl, nazývá jej „tajemstvím" (Geheimnis) bytí samého, tím, „co v žádném ohledu není nikd co však bytuje a dokonce jako „tajemství" bytí samého".34) V přednášce „Co je metafyzika?" základní smysl vyjadřuje též obrazem „zářné noci" (helle Nacht).35) Všimněte si, jaký je „statut" této Heideggerem poprvé nahlédnuté dějící se vnitřní významo toho, co předchozí filozofování má vždy za co do skladby neanalyzovatelnou elementaritu („ „klad"). Jde o „cosi", co „je" tak, že ono samo není sice ve smyslu něčeho empiricky se vy však „nutné", „je předpokladem" proto, že jeho „opak" je pro nás empiricky přístupný. Prot filosofické tradici není žádný termín, který by tento podivuhodný statut vyjadřoval, naplň tímto filozofickým významem slovo, které doposud filozofickým termínem nebylo, ve svém kaž však právě tento statut míní, slovo „Lichtung" - paseka, světlina.36) To, co se člověka „t je „světlina" (Lichtung) bytí (Sein). Určení „smrtelný" chce říci, že člověk je ten, kdo s bytí (Lichtung des Seins). Jsou zde ovšem i další pojmové identifikace. Protože „Nichtung", jež má pro smrtelného smy ničím jiným než „Lichtung", a protože jde vlastně o „cosi", co empiricky vzato „je" jen vý podivuhodným způsobem faktu, že je nám přístupno (jen) cosi jiného než ono, totiž bytí,37) „světlina" (Lichtung) tím, co umožňuje pravdivě či nepravdivě se k tomu, co jest, vztahova či nepravdivě se o něm vyjadřovat. V tomto smyslu je základem pro veškerou možnost pravdiv ve smyslu pravdivost výpovědi a poznávání zakládající a umožňující přístupnosti, neskrytos všeho toho, co jest - „Wahrheit".38) Podle této Heideggerovy pojmové identifikace to, co s „týká" (Angang) je „pravda bytí" (Wahrheit des Seins). Určení „smrtelný" chce říci, že člo stojí v pravdě bytí (Wahrheit des Seins). Všechna doposud uvedená bližší určení toho, jak rozumět bytostnému určení člověka jako „sm toho, kdo je „schopen smrti jako smrti", však v sobě nesou jistou problematičnost. Spočívá nedokážou ještě to, co se člověka „týká" (Angang), to, co pro něj „má význam", vyjádřit je způsobem, aby bylo možno myšlenkově vstoupit do konkrétnější vnitřní artikulace této jedno problematičnosti je to, že umožňují nahlédnout „Lichtung", „Nichtung", „Wahrheit" jen zpro jako to „v souvislosti s čím", „v opozici k čemu", „v protikladu k čemu" má pro nás bytí v však bezprostředně. K tomu je zapotřebí nalézt dostatečně nosný a artikulačně bohatý „prin jednotně a zároveň konkrétně zahrnout a proartikulovat onu pro předchozí filozofii element nedotazatelnou či jen vnějšně zprostředkovatelnou (dialektika) diferenci „bytí - nic". Nal „principu" je základním Heideggerovým teoretickým výdobytkem. Je to „čas myšlený jako bytí myšlené jako čas". Co tento podivuhodný výraz „čas myšlený jako bytí" - výraz, který je základním významovým Ereignis - znamená a v jakém smyslu je „principem" umožňujícím jednotně a artikulovaně pře vnitřní strukturu „doteku" (Angang), v tomto pouhém zamyšlení pro srozumitelnost jen nazna a není, můžeme chápat jako to, co jest, bylo a (již) není, bude a (ještě) není, bylo, jest nebylo a nebude, ... atd. Čas, pokud ho myslíme nikoli jen jako trvání (Dauern), nýbrž res tu jeho stránku, že je vrstevnatostí významů (bylo, jest, bude, ...) v nichž se nás týkají prodlévání (Verweilen), je principem, který je s to jednotně a artikulovaně vyjádřit to, c opozici bytí-nic. Proto a v tomto smyslu tím, co se člověka „týká" je extaticky rozuměný čas39). Určení „smr že člověk je ten, koho se „týká" extaticky rozuměný čas. Toto vymezení „smrtelného" zaznív Zeit und Sein. Podle ní je „smrtelný" ten, kdo stojí v nitru dotyku s extaticky se „dějící Jak ovšem konkrétně rozumět člověku, máme-li mu rozumět od „významové hry" (Zuspiel) časov Jednotlivé významové vrstvy této „významové hry" sledovala dnes ukončovaná série šesti „fi zamyšlení". Jako svůj první krok vykonala určení jako nejzazšího horizontu smyslu zkoumání lidství „dění dotyku (Angang) člověka a toho, co bylo, jest a bude".41) Poznámky: 1) Toto zamyšlení navazuje na úvahu „Transcendence a úzkost„ in Lidé města ... Její znalos 2) Sr. Heidegger M.: Gesamtausgabe, Bd. 5, Klostermann, Frankfurt am Main, 1977, s. 94 a p 3) Sr. Heidegger M.: Gesamtausgabe, Bd. 9, Klostermann, Frankfurt am Main, 1976, s. 333 a 4) Sr. Heidegger M.: Gesamtausgabe, Bd. 79, Klostermann, Frankfurt am Main, 1994, s. 17 - 5) Sr. Heidegger M.: Vorträge und Aufsätzen, Neske, Pfullingen, 1954, s. 150. 6) „Insgleichen ist mit „Animal" (ZOON) bereits eine Auslegung des „Lebens" gesetzt, die n einer Auslegung des Seienden als ZÓÉ und FÝSIS beruht, innerhalb deren das Lebendige resch aber und vor allem anderen bleibt endlich einmal zu fragen, ab überhaupt das Wesen des Men und alles voraus entscheidend, in der Dimension der Animalitas liegt." Heidegger: GA, Bd. 7) „Die Sterblichen sind die Menschen. Sie heißen die Sterblichen, weil sie sterben können den Tod als Tod vermögen." Heidegger, M.: GA, Bd. 79, s. 17. Sr. též Vorträge und Aufsätze 8) „Nur der Mensch stirbt. Das Tier verendet," upozorňuje Heidegger (GA, Bd. 79, s. 17) a explicitně: „Die Sterlichen nennen wir jetzt die Sterblichen - nicht, weil ihr irdisches L sondern weil sie den Tod als Tod vermögen." (tamtéž, s. 18). 9) Sr. např. Heidegger, M.: GA, Bd. 9, s. 369. 10) „Da-sein heißt: Hineingehaltenheit in das Nichts.„ Heidegger, M.: GA, Bd. 9, s. 115. 11) „Denn es könnte so stehen, daß sich das, was den Menschen als Menschen auszeichnet, ge bestimmt, was wir hier zu bedenken haben: der Mensch, der von Anwesenheit Angegangene, der Angang selber auf seine Weise Anwesende zu allem An- und Abwesenden." Heidegger, M.: Zur S Niemeyer, Tübingen, 1969, s. 12 (dále jen ZuS). 12) Sr. Heidegger M.: Gesamtausgebe, Bd. 65, Klostermann, Frankfurt am Main, 1994, s. 375 Beiträge). 13) „Der Tod ist der Schrein des Nichts, dessen nämlich, was in aller Hinsicht niemals etw ist, was aber gleichwohl west, nämlich als das Sein selbst. Der Tod, als der Schrein des N sich das Wesende des Seins. Der Tod ist als der Schrein des Nichts das Gebirg des Seins." Bd. 79, s. 18. Sr. též Vorträge und Aufsätzen, s. 177. 14) Přednáška „Das Ding" ve verzi Vorträge und Aufsätzen, s. 177. 15) Sr. pozn. 10. 16) I. Chvatík překládá „odmítavé odkazování" (M. Heidegger, Co je metafysika?, str. 53), „odmítající poukazování" (M. Heidegger: Co je metafysika?, in: Listy, 3, 1947, s. 382). 17) Jak to odpovídá vágnímu každodennímu rozumění věci jako „něčemu", tzn. čemusi, co má c určitosti, obsažnosti (res), a „potud" či „také" „jsoucnu", tzn. tomu, co jest (ens). K to srv. např. již M. Heidegger, Die Grundprobleme der Phänomenologie, in: týž, Gesamtausgabe, - 119. V tematizované přednášce samé distinkce výrazně fixována pozn. a) k 5. vyd., str. 1 „das Seiende für sich" - „das Sein des Seienden" (srv. pozn. 13). 18) „Geschieht im Dasein des Menschen ein solches Gestimmtsein, in dem er vor das Nichts s wird? Diese Geschehen ist möglich und auch wirklich - (...) - nur für Augenblicke in der G Angst." Co je metafysika?, s. 111. 19) „Diese im Ganzen abweisende Verweisung auf das entgleitende Seiende im Ganzen, als wel in der Angst das Dasein umdrängt ist das Wesen des Nichts: die Nichtung." Tamt. str. 114. závorky vložil L. B.; „a" je odkaz na důležitou Heideggerovu poznámku v exempláři 5. vyd.: Seiende für sich; ver-weisen: in das Sein des Seienden". 20) Co do svého „ontologického statutu" je, jak známo, (srv. již Bytí a čas, § 40 aj.) úzk nalézáním se (Befindlichkeit) a v tomto smyslu „náladou" (Stimmung), „naladěností" (Gestim (srv. tamt., § 29; Co je metafysika?, str. 47 - 49 aj.), tedy tím, co bylo klasicky interp „pocity" (Gefühle). 21) „Dieses Wegrücken des Seienden im Ganzen, das uns in der Angst umdrängt, bedrängt uns. Halt. El bleibt nur und kommt über uns - (...) - dieses ‚kein‘." Co je metafysika?, str. 1 22) „In der Angst wird das Seiende im Ganzen hinfällig." Tamt., s. 113. 23) V tematizované přednášce má podobu „zodpovězení otázky" předcházejícího upozornění: „D Absicht zunächst allein wesentliche Antwort ist schon gewonnen, wenn wir darauf achthaben, nach dem Nichts wirklich gestellt bleibt. Hierzu wird verlangt, daß wir die Verwandlung de sein Da-sein (...) nachvollziehen ..." Tamt., s. 113. 24) „Das Seiende wird doch durch die Angst nicht vernichtet, um so das Nichts übrigzulasse 25) Tamt. 26) „Alle Dinge und wir selbst versinken in eine Gleichgültigkeita. Dies jedoch nicht im S Verschwindens, sondern in ihrem Wegrücken als solchem kehren sie sich uns zu." Tamt., str. (a: 5. Aufgabe 1949: das Seiende spricht nicht mehr an). 27) „Die Abweisung von sich ist aber als solche das entgleitenlassende Verweisen auf das v Seiende im Ganzen." Tamt., str. 114, prol. L. B. 28) Proto „nic-zpřístupňující" nejsou „naladěnosti" podávající jsoucí v celku - v tematizo „Nuda" a „zamilovanost". Srov. tamt., s. 110. 29) Tento ohled úzkosti je již dlouho teoreticky jasně viděn a vypracován: „Den Begriff An fast nie in der Psychologie behandelt; ich muß deshalb darauf aufmerksam machen, daß er vo ähnlichen Begriffen ganz und gar verschieden ist, daß sie sich auf etwas Bestimmtes bezieh Angst die Wirklichkeit der Freiheit als Möglichkeit für die Möglichkeit ist." S. Kierkegaa Angst, Meiner, Hamburg 1984, s. 42. 30) V úzkosti se (Selbst) nalézám (Befindlichkeit) jen jako ten, komu je úzko: „Darin lieg - diese seienden Menschen - inmitten des Seienden uns mitentgleiten. Daher ist im Grunde n ‚mir‘ unheimlich, sondern ‚einem‘ ist es so." Co je metafysika?, s. 112 31) „Die Unbestimmtheit dessen jedoch, wovor und worum wir uns ängstigen, ist kein bloßes Bestimmtheit, sondern die wesenhafte Unmöglichkeit der Bestimmbarkeit." Tamt., s. 111. 32) „Das Nichten ist kein beliebiges Vorkommnis, sondern als abweisendes Verweisen auf das Seiende im Ganzen offenbart es dieses Seiende in seiner vollen, bislang verborgenen Befrem schlechthin Andere - gegenüber dem Nichts." Tamt., s. 114 33) Tamt., s. 114. Srov. s. 115: „Das Nichts gibt nicht erst den Gegenbegriff zum Seienden gehört ursprünglich zum Wesen (Wesen: verbal; Wesen des Seins) selbst." 34) Sr. pozn. 14). 35) „In der hellen Nacht des Nichts der Angst ersteht erst die ursprüngliche Offenheit des eines solchen: daß es Seiendes ist und nicht Nichts." Heidegger, GA, Gb. 9, s. 114. Heideg obraz „zářné noci" spojuje s Hölderlinovým výrazem „heilige Nacht". Sr. např. Heidegger M. Klostermann, Frankfurt am Main, Bd. 4, s. 109 - 110. 36) Vysvětlení sr. in Heidegger, M.: Zollikoner Seminare, Protokolle-Gespräche - Briefe, h Frankfurt am Main, 1987, s. 229. Srov. též Trawny, P.: Martin Heideggers Phänomenologie de München, 1997, s. 58-59. 37) Čitelnost těchto řádků a pozdního Heidegerova uvažování též je do značné míry podmíněn čtenáře vniknout do pozitivního významu negativních určení. 38) Od temporálního významu „pravdy" (Wahrheit-Weilen-Währen) zde pro jednoduchost odhlédá 39) Tzn. čas rozuměný a explikovaný jako jednota prodlévání a trvání čili (významová) vrst (Geschichte) bytí. 40) Sr. „Ist der Mensch zunächst Mensch, um dann gelegentlich, d. h. zu irgend einer Zeit, in Empfang zu nehmen und die Beziehung zu ihr aufzunehmen? Die eigentliche Zeit ist die ih lichtendes Reichen einigende Nähe von Anwesen aus Gegenwart, Gewesenheit und Zukunft. Sie als solchen schon so erreicht, daß er nur Mensch sei kann, indem er innesteht im dreifache aussteht die es bestimmende verweigernd-vorenthaltende Nähe.: Heidegger M.: ZuS, s. 17. 41) Sr. zamyšlení „Dějinný původ určení člověka jako rozumného živočicha", in Lidé města, Ladislav Benyovszky [ URL "LM-104.html "]