Jazyk jako nástroj sociální diverzifikace. Poznámky k jazykové situaci ve Stonavě na ****************************************************************************************** * Jakub Grygar ****************************************************************************************** Počátky etnografického zájmu o Těšínsko můžeme datovat do třetí čtvrtiny 19. století. Jeji celoregionální, s výjimkou monografie Ivo Stolaříka o Hrčavě. V podobném duchu se nesly i (a sociolingvistické) výzkumy prováděné na Těšínsku především od konce 60. let 20. století posledních výzkumů věnující se jazykové situaci na Těšínsku byl výzkum prováděný kolektive Slezského ústavu v Opavě. Výzkum pracovníků Slezského ústavu Slezského zemského muzea v Op (publikováno jako Sokolová, Gabriela - Hernová, Šárka - Šrajerová Olga (1997)) byl zaměřen národně jazykovou orientaci obyvatel Těšínska a na oblast jejich národnostního uvědomění. si tedy nekladl za cíl - a vzhledem ke zvolené metodologii ani nemohl - faktické zjišťován respondent mluví v určitých situacích tak, jak uvádí Sokolová (1997: 77). Sociolingvistická analýza, resp. pohled na jazyk perspektivou sociologie jazyka, není ani předmětem studia projektu Paměť identity - identita paměti, nicméně reflexi otázek spojený kompetencí a permanencí jednotlivých mluvčích (především informátorů, autorů politických p i samotného badatele) se nelze vyhnout už pro povahu analyzovaných sdělení a situačních ko nichž jsou tyto výpovědi zaznamenávány. Hlavním cílem této jazykové roviny výzkumu je tedy dimenze komunikačního procesu: jeho mimojazykové faktory, např. sociální podmínky účastník rovnoprávnosti či podřízenosti, místo, čas a prostředí promluvy (veřejné či soukromé), poč stupeň jejich společenských znalostí o daném tématu, komunikační záměr mluvčího, jeho komu strategie. O jazyce můžeme v souvislosti se sociální diverzifikací uvažovat v následujících rovinách: - jazyk jako produkt sociální diverzifikace; - jazyk jako index sociální diverzifikace; - jazyk jako nástroj sociální diverzifikace. V následujícím textu se dotkneme všech tří úrovní, přičemž se pokusím ukázat, jak jazyk v historických změn odráží sociální rozvrstvení společnosti, a to až do takové míry, že se v může stát indexem odkazujícím na tuto sociální diverzifikaci. Ve chvíli, kdy se tak stane, diverzifikace mohou jeho uživatelé použít jako nástroj diverzifikace. Faktický stav, skute obyvatelé jedné obce (v našem případě Stonavy) hovoří mezi sebou různými jazykovými kódy ( polštinou a různými variantami nářečí), slouží k tomu, že díky reflexi toho jazykového roz přiřazovat sobě i druhým členství v různých skupinách, které mají pro daného mluvčího spec Tento význam, daný identifikací sebe či druhého s určitým jazykovým kódem a / nebo následn skupinou, nemusí být pro všechny účastníky komunikační situace shodný. V případě Stonavy, ukázat, je tomu dokonce mnohdy opačně. •I. Jazyková oblast Těšínska Vývoj jazykového prostředí Těšínského Slezska může posloužit jako klasický případ, na němž na to, co Vilém Mathesius, jeden ze zakladatelů Pražského jazykového kroužku, nazývá poten v jazykovém společenství: situaci, kdy stav jazyka v daném jazykovém prostředí není neměnn osciluje, a tato kolísavost, Mathesius (1970) v této souvislosti zavádí pojem „pružná stab příčinou samotného jazykového vývoje. Při popisu změny jazyka nelze vycházet pouze z vnitř jazyka, jeho možnosti souhláskových a samohláskových změn, ale musíme brát v úvahu i sociá němž je jazyková promluva realizována (německé prostředí, čechizace, polskojazyčný substrá klima v regionu (obavy z používání polštiny). Při vymezení jazykové situace na Těšínsku, resp. Těšínska jako samostatné a svébytné jazyk musíme vzít v úvahu tři proměnné: 1) historickou situaci, tedy dějinný kontext, který vsobě zahrnuje vlivy sociální, kulturn vlivy, které více či méně bezprostředně působí na každý jazyk vkonkrétním geografickém reg 2) rovinu normativního komunikačního kódu, jazyka, který je literární, slouží vúředním sty a nástrojem dorozumění vrámci vysoké kultury a 3) rovinu každodenního jazyka sloužícího jako nástroj komunikace širokým vrstvám obyvatel, zachytit převážně zaznamenáním orálních sdělení nebo, což je méně časté, zrůzných osobních korespondence. V bezpočtu případech se můžeme setkat se situací, kdy body 2) a 3) spolu splývají, popř. k spisovnou a obecnou, hovorovou podobou jazyka mají pouze marginální charakter. Existují vš a to je i situace Těšínského Slezska, kdy mezi oběma body nejen existuje zřetelná distinkc díky geografické poloze jazykového regionu na hranici dvou politických celků se svým vlast literárním jazykem můžeme rozdělit druhý bod právě s ohledem na to, ke kterému státu a jeh se jazyková komunita daného regionu vztahuje. Ad 1) rovina historické situace: Ačkoli sám pojem situace nabízí představu statického pozastavení času a v rámci studované konkrétního mluvčího nebo konkrétní jazykové komunity (např. v rozsahu jedné generace) to může vypadat, neměli bychom se plně vzdát diachronního přístupu. Vůči oblíbenému metodické vysvětlovat současnou situaci prostřednictvím události, jež se stala v minulosti, mám sice v tomto případě se jeho použití zdá být adekvátní naším potřebám a cílům. Na tomto místě n líčení dějinného vývoje Těšínska, odkazuji tedy pouze na příslušnou literaturu. Ad 2) rovina normativního komunikačního kódu: Podíváme-li se na jazyk úředních textů na Těšínsku, zjistíme, že jím až do druhé poloviny latina. Postupem času se sice ke slovu stále více dostávala němčina, svou roli zde sehrál obchodu a růst měst, ale především díky husitství se od poloviny 15. století v kancelářích stále častěji setkáváme i s prestiž nabývající češtinou, jazykem s dlouhou tradicí písemni je i atraktivnější pro místní obyvatelstvo, kterému je jako blízký slovanský jazyk oproti srozumitelnější. (Kadłubiec, Milerski 2001: 11) Následující 16. století je označováno jako zlatý věk polské literatury a bylo by s podivem vzmach polskojazyčného písemnictví na Těšínsku neprojevil. Jazyková situace v regionu je n skutečností, že v tomto věku reformace přestupuje na protestantismus nejenom samotný těšín Adam (1545-1579), ale dle zásady cuius regio, eius religio s ním i celé Těšínsko. Díky rec knih z Královce, Vilna, Toruně, Gdaňska nebo Vratislavi má pak celá těšínská reformace pol (Kadłubiec, Milerski, 2001: 14) Bitva na Bílé Hoře r. 1620 opět znamená změnu situace: po porážce českých stavů je na celé upevněno postavení němčiny a s následnou protireformací i latiny. Švédský král Karel XII. vymohl slezským evangelíkům altranštadtské dohody (1707), na jejic v roce 1709, tehdy ještě mimo hranice města Těšína, stavět Kostel Ježíše jako vůbec první kostel v rakouském Slezsku. (Kadłubiec, Milerski, 2001: 14) Právo na veřejné praktikování náboženské víry zde jde ruku v ruce s možností veřejného šíření náboženských textů v takov by byl obyvatelstvu Těšínska srozumitelný. Díky ustanovení Moravsko-slezské gubernie s administrativním centrem v Brně, se v roce 178 vrací na Těšínsko alespoň v rámci katolického školství, které, na rozdíl od školství evang podléhalo státní moci. (Kadłubiec 1994: 8) Polštině se dostává většího prostoru až v souvislosti s epochou probíhajících národních ob 1848 se stává vedle němčiny druhým úředním jazykem. (Kadłubiec 1992: 453) Tato situace trv 1920, kdy dochází k dělení Těšínského Slezska mezi Československo a Polsko. V nově vzniklém Československu je úředním jazykem jazyk československý a ostatní menšinové být užívány v úředním styku pouze ve specifických případech. Od roku 1920 se to s definiti týká i Těšínska, resp. jeho dnešní české části. Pro autochtonní populaci to má za následek možnost volby národnostního školství: vedle stávajících škol německých a již takřka sto le škol polských jsou zakládány školy s českým vyučovacím jazykem, které jsou místnímu obyvat často i značně nevybíravými způsoby. Situace se zásadním způsobem měnila během 20. století ještě třikrát: v říjnu roku 1938 v s obsazením tohoto území polskou armádou je jako úřední jazyk zavedena polština a následně v kdy se tato část Těšínska stává součástí německé III. Říše a jako úřední jazyk je zavedena po osvobození Československa roku 1945 a následném podepsání smlouvy mezi Československem „O přátelství a vzájemné pomoci" v roce 1947 přijímají stranické orgány KSČ usnesení o pov dvojjazyčných nápisů v obcích s vyšším počtem obyvatel polské národnosti. Pro pokus vyabstrahovat z výše uvedeného periodizaci jazykového vývoje na Těšínsku odkazuj návrhů Henryka Borka a Janiny Labochové, kterou předkládá Jarmila Raclavská (Raclavská 199 1. období (do první poloviny 16. století) - předpísemné období, ztéto doby se nám nedochov památky, jedná se o období, kdy proběhla německá kolonizace a pod vlivem husitství zde sil český vliv; 2. období (od poloviny 16. století do roku 1848) 2.1 v prvních desetiletích 16. století na Těšínsku probíhá reformace, prostředkem nábožens polština, ztéto doby pocházejí první polsky psané literární památky; 2.2 Těšínské Slezsko se dostává pod vládu Habsburků (1526 - 1918); 2.2.1. vokruhu náboženské literatury vznikají významná díla, první polskojazyčné tisky (pr stol. - 1782); 2.2.2. vzrůstající vliv němčiny, vznik Moravsko-slezské gubernie a sní příchod češtiny jak jazyka, objevuje se světská literatura, rozvoj písmáckých aktivit; (1782 - 1848) 3. období (1848 - 1920) 3.1. rozvoj národního hnutí a boje o jazyková práva, objevuje se publicistika vpolštině, p Těšínském Slezsku druhým úředním jazykem a nahrazuje češtinu; 3.2. vlivy literární polštiny (tolik podle Raclavská 1998: 26 -27); 3.3. národní obrození probíhá i jako Šlonzácké (jako reflektující lokální patriotismus tak orientované na němčinu a německou kulturu), českojazyčné aktivity autochtonního obyvatelst chybí, ale díky vlivu především česky mluvících úředníků a techniků se i čeština začíná po prosazovat. 4. současný vývoj těšínského nářečí (od roku 1920) 4.1. po rozdělení Těšínska sílí vliv češtiny, čeština se stává úředním jazykem, vznik a po školství (1920 - 1938) přičemž polské školství je zachováno; 4.2. „polský rok" (1938), krátkodobý návrat polštiny jako výlučného úředního jazyka, české uzavřeny; 4.3. období II.sv. války snávratem němčiny jako úředního jazyka (1939 - 1945); 4.4. po roce 1945: region zažívá enormní příliv pracovních sil zČech a ze Slovenska, jazyk radikálně mění především vnově vzniklém Havířově či „staronové" Orlové a Karviné. Ad 3) rovina každodenní komunikace: Zjišťovat způsoby jazykové komunikace ex post je vždy záležitostí dosti pofidérní a to i v kdy máme dostatek písemných dokumentů. V podstatě jediným, naštěstí na Těšínsku v dostateč zastoupeným zdrojem informací, nám mohou být takové texty, které byly sepsány za účelem os vrstvy obyvatel: kázání, zápisky, památníky. Navíc, jak poznamenává Kajfosz (2001: 63), úř produkované místním autochtonním obyvatelstvem odkazují spíše k jejich jazykové kompetenci mateřskému jazyku - těšínskému nářečí. Právě jeho značná podobnost s tehdejší literární po hlavní důvod, proč sem byla z celého Slezska, Pruska a Polska v rámci reformace dopravován širokému okruhu potenciálního čtenářstva přístupná náboženská literatura. (Kajfosz 2001: 6 Tato vazba na polsky psanou literaturu nepominula ani v rámci protireformace. Naopak, obdo paradoxně přispělo k udržení a zatraktivnění polskojazyčného písemnictví. Růst polsky psan literatury je tak dán především nemožností veřejně uspokojovat náboženské potřeby věřících protestantismu a jednotlivé skupinky věřících se tedy musí opírat o texty psané v takovém by bez větších problémů mohly rozumět - což latina ani němčina jaksi nesplňují (srov. Kadł (Kajfosz 2001: 64). Nejdůležitější polsky psané literární památky vznikající na Těšínsku můžeme datovat na poč Tak například můžeme číst u těšínského pastora Jana Muthmana: Sposob pisania mego, albo St polszczyzna, niekiedy według zwykłości terażniejszych Słuchaczow moich accomodowana, bo ni sercu ... (Způsob mého psaní, čili styl, je snadná polština, občas přizpůsobená (akomodova posluchačům, neboť nepíši pro uši, ale pro srdce). Akomodací je zde rozuměno přizpůsobení polštiny místnímu nářečí, začlenění do psané podoby jazyka hovorových a nářečních výrazů. takovýchto událostí dochází k regionální obměně. Nezastupitelné místo pro studium jazykového vývoje na Těšínsku má i Fabriho slovník (1716) němčiny na bázi polštiny. A konečně, roku 1761 vychází Prawdziwa Jedzina (Pravdivá potrava kniha napsaná v těšínském nářečí. (Raclavská 1998: 37-39) Specifickou úlohu v těšínském písemnictví hrály různé památníky, které představují zásadní pro studium hovorového jazyka v období od druhé poloviny 18. stol. do třetí čtvrtiny 19. s těchto památníků a zápisníků nelze nezmínit alespoň Jakuba Galacze, Andrzeje Wocławika ze 18. a 19.stol.), Jerzego Gajdzicu z Cisownicy, památník Andrzeja Postówki z Oldrzychowic ( 1835-1840), památník Jana Michalika z Kotów (část Górnego Zukowa). Jazykem všech památníků obsahující více či méně nářečních prvků, bohemismů a germanismů zde najdeme podstatně méně 1998: 44-49) V této části textu je nutno rovněž vzpomenout tvorbu jablunkovského tkalce Ad (1819-1871), jehož dílo mělo v porovnání s jeho předchůdci systematický charakter. U Sikor setkáváme s množstvím nářečních výrazů týkajících se reálií běžného života. (Raclavská 199 Zatímco po vzniku Moravsko-slezské gubernie (1782) bylo katolickým školám nařízeno, aby of vyučovacím jazykem byla čeština, nazývaná též moravštinou (Kadłubiec, Milerski, 2001: 29), sborových školách bylo vyučovacím jazykem nářečí. Především z evangelických škol se rekrut učitelé (Kadłubiec, Milerski, 2001: 29), to vede k další reprodukci tohoto jazyka. Těšínšt buditelé pocházeli především z evangelických rodin, hospodařících především na levém břehu aktivity směřovali především k jazykovým právům, k tomu, aby polština byla zrovnoprávněna němčinou na všech úrovních společenského života. * Hranice mezi dialektem a jazykem je v podstatě arbitrární, není vnitřní kvalitou jazyka sa tato hranice je spíše vnášena účastníky promluvy, tematizací toho, co je podstatné, aspira a předmětům, k nimž se jazykové společenství vztahuje. Protože se v minulosti vyskytly pří literatura byla psaná v nářečí, zdálo by se, že neexistuje žádný důvod, proč by se toto ná kodifikovat jako samostatný jazyk. Důvody, proč se tomu tak někdy stane (jako v případě ma jindy ne (jako v případě slezského nářečí), musíme hledat v kontextu sociokulturní a polit společnosti. V případě Těšínského Slezska druhé pol. 19. stol. probíhala emancipace národn podobně jako v celé střední Evropě, pod přímým vlivem německé klasické filozofie, předevší Herdera zdůrazňujícího úlohu jazyka, který vyjadřuje nejenom ducha každé národní pospolito směřování a finalitu. A tak v okamžiku, kdy jedna strana začne zdůrazňovat určitý kulturní za podstatný, chtě nechtě jej musí přijmout i druhá strana a začít argumentovat i jeho pom možné vést rozhovor, natož pak spor, v situaci, kdy jedna strana zdůrazňuje jazyk jako pod kulturní svébytnosti a plnoprávnosti - a má-li být kultura konstituentem politického spole svébytnosti politické. Jakýkoli spor lze řešit pouze stejnými zbraněmi, mnohdy určenými mo Záleží tedy na tom, kdo pro dané emancipace chtivé společenství představuje skupinu „Oni", vymezuje. Od poloviny 19. stol. se tak těšínské nářečí, v důsledku emancipačních snah orientovaných polskou kulturu a státnost, stává stále méně indexem etnické identity, ale stále více znak regionální. (Kadłubiec, Milerski, 2001: 44) Nicméně, a to je skutečnost, která bývá často tato proměna etnického vědomí („jsme lidé tu z tela a odjakživa mluvíme po našymu") ve věd („jsme Poláci z Těšínska / Zaolží a odjakživa mluvíme regionální varietou polštiny"), nikd všechny obyvatele Těšínska. Kdo na této mobilizaci národního vědomí a přeměně etnické iden národní participoval a komu se tato strukturální proměna identifikačních obrazů vyhnula, z nezpracovaným tématem. •II. Těšínské nářečí: po našemu - po naszymu Ze všech sociolingvistických šetření prováděných na Těšínsku od konce 80. let 20. století vyplývá, že těšínské nářečí představuje bezprostřední jazykový kód pro všechny autochtony generačního nebo statusového postavení a bez ohledu na národnostní identifikaci mluvčího ( 1997: 82; Sokolová 1997: 77; Bogoczová 1997: 85 ). Místní nářečí na Těšínsku plní pro obyvatele regionu ve vysoké míře funkci interdialektu ( 77). Tomuto tvrzení můžeme rozumět a) funkcionálně: interdialekt slouží jako jazykový kód, který tím, že spojuje prvky dvou o normativně kodifikovaných jazyků, představuje pro autochtonní populaci relativně dostupný komunikace stěmi, kteří stojí mimo hranice vymezené skupiny (tj. sobyvateli regionu mluvíc polsky); b) geneticky: interdialektu můžeme rozumět jako oblastnímu nadnářečnímu útvaru, který vzni vyrovnáváním starých původních nářečí a který směřuje ke sjednocení jazykového kódu vdaném podoby jednotné a celonárodní nespisovné mluvy. Těšínské nářečí je nejrozšířenějším komunikačním kódem v regionu a plní zde roli obecné po obecné češtiny. (Kadłubiec, Milerski 2001: 55) Jako jazykový kód slouží v neformálním styk mezi přáteli, na veřejnosti). V zásadě lze těšínské nářečí přiřadit k jižní podskupině pol dialektů (takto Bogoczová 1997: 9). Důvodem pro toto zařazení je především skutečnost, že nářečí nacházíme jazykové jevy, které známe ze staropolštiny a které se již vyskytují pouz polské jazykové oblasti. Na úrovni běžně mluveného jazyka se na Těšínsku od 20. let 20. stol. setkáváme s jazykovou genetickou polsko - českou (v 50. letech 20. stol. přistupuje ještě slovenština) i s jazyk negenetickou (slovansko - germánskou). Bogoczová (1997: 85) ještě zmiňuje interferenci slo (románskou, „balkánskou") a slovansko-maďarskou, tyto případy však nejsou na území Stonavy Samotnou jazykovou oblast českého Těšínska můžeme rozdělit na menší územní jednotky, které plastičtější obraz o jazykové situaci v tomto regionu. Bělič (1972: 307-317) v této souvis nářečí bohumínského úseku, nářečí centrálního pásu (Karviná, Český Těšín, Třinec), nářečí úseku a západní pruh navazující na ostravskou skupinu lašských dialektů. S tímto rozlišení i Bogoczová, byť pro větší přehlednost navrhuje zúžit tuto typologii pouze na dvě jazykové bohumínsko-karvinský severozápadní úsek a jihovýchodní jablunkovský úsek, přičemž toto čle signifikantní rozdíly jak ve slovní zásobě, tak ve výslovnosti (Bogoczová 1997: 92). Specifickou roli ve vývoji těšínského nářečí sehrálo rozdělení Těšínska v roce 1920. Basar sociolingvistický výzkum (Basara 1975) z let 1963 a 1966 ukázal, že těšínskému nářečí se v situací v Polsku daří na české straně mnohem lépe. Basara (1975: 7 - 8) přičítá rychlejší do literárního jazyka v Polsku skutečnosti, že se zde setkávají jazykové systémy, které si bližší, než je tomu na levém břehu Olzy. Změna, ke které zde dochází, má tak především kva charakter: integrace s literárním jazykem probíhá především na úrovni fonetiky. Postupné p těšínského nářečí polštinou, za silné asistence psaného slova, médií a vzdělávacího systém Basary děje bez reflexe ze strany jednotlivých mluvčích. Oproti tomu na české straně je si Zdejší populace je bilingvní a oproti kvantitativním změnám, jichž jsme svědky v Polsku, s se změnami především kvalitativními: vedou tak k pozvolnému zanikání místního nářečí. Svůj jednak postavení češtiny jako úředního a zároveň dominantního jazyka, dále pak aktivity mí kteří se vůči majoritní populaci vymezují především zdůrazňováním polštiny jako vůči češti jazykového kódu, a v neposlední řadě existence polského národnostního školství. Jazyková diference mezi těšínským (a obecně hornoslezským) nářečím a obecnou polštinou byl i na území dnešního Polska. Když v roce 1922 přišla na Horní Slezsko polská vojska, přivít jeden z místních aktivistů, kněz J. Kapica slovy: „My, Slązacy, nauczymy się od Was, braci dzielnic, ładnie mówić, a Wy nauczycie się od nas ładnie pracować" (My Slezané, se od vás, naučíme pěkně mluvit a vy se od nás naučíte pěkně pracovat) (Kłosek 1992: 47). Často zmiňovaný názor, že oblastní nářečí nebylo nikdy spojováno s vysokou mírou prestiže, plnil v danou chvíli dominantní úřední jazyk referující na příslušnou národní vysokou kult např. Kłosek 1992: 48), je nutno podrobit revizi. Nářečí odkazuje především na kulturu šir vrstev, je spjato především se životem na vesnicích a nikoli ve městě, je znakem odkazujíc příslušnost k Těšínskému Slezsku. Hodnota, které nářečí vedle této demonstrativní vazby na je dána především tím, že slouží jako prostředek k vyjádření aspirací mluvčích a jako pros skupinové identifikace: právě s odvoláním na tento jazyk lze narýsovat hranice mezi těmi, výpovědích samotných mluvčích patří ještě do skupiny „My" a mezi těmi, kteří jsou již „Oni distinkce můžeme vidět na dvou rovinách: 1) na rovině označení jazyka, ať již ze strany dominantní národní společnosti: Bastardspra Wasserpolnisch za Rakouska - Uherska a vobdobí německé okupace, nebo ze strany samotných p analyzované jazykové komunity: nasza mowa, po naszymu, popř. po našemu; 2) na rovině konkrétních výpovědí, vnichž se odráží sociální hranice mezi členy jednotlivý komunit. Oba dva body můžeme vykládat jednak deskriptivně, tedy tak, že se budeme snažit na základě etnografického přístupu shromažďovat argumenty vedoucí k podpoře nebo vyvrácení pravdivost smyslu faktické správnosti) těchto výpovědí, nebo se můžeme pokusit porozumět jejich význa nich jednotlivými mluvčími vnesen a jehož prostřednictvím mluvčí spolukonstruují sociální daného regionu. Co se týká prvního přístupu, odkazuji zde na příslušnou literaturu. V násl pokusím ukázat jedno z ústředních témat mé práce. Těšínské nářečí, jakkoli o něm neustále uvažujeme v singuláru, nepředstavuje homogenní jaz různorodost těšínského nářečí můžeme analyzovat na několika rovinách: a) o geografickém rozrůznění již byla řeč vsouvislosti svymezením jazykové oblasti Těšínsk místě můžeme tyto úvahy ještě doplnit o konstatování, že samotné jazykové podoblasti vTěší mikroregiony, jejichž hranice jsou vytyčeny izoglosami, jsou mluvčími ve Stonavě reflektov vhrubých rysech. Stonavané si jsou vědomi, že například ve Vendryni nebo Jablunkově se mlu našemu než ve Stonavě. Toto poznání o jinakosti nářeční promluvy obyvatel jiné části Těšín doprovázeno potřebou tuto distinkci zdůrazňovat: „On když začne po našymu, no tak to je vi coš ganz innego", říká jeden zinformátorů a hned dodává: „No tož ja, ale tak my si tu mluv protože tak se tu vždy mluvilo, ať byly školy polské nebo české".De facto jediná reflektov objevující se ve výpovědích Stonavanů odkazuje na oblast přechodu nížinné části Těšínska v b) Generační rozrůznění - každý komunikační kód má schopnost pružně reagovat na makrosociá vregionu, ve kterém je používán a na alternativní komunikační kódy, které jsou vpříslušném používány. Ve Stonavě, potažmo na celém Těšínsku, musíme počítat sdopadem vytyčení mezinár Olši vr. 1920 a sjejími posuny vletech 1938, 1939 a 1945, kdy byla každá tato změna doprov nového či staronového úředního jazyka zároveň sjeho zdůrazněním jako jazyka vzdělávacího. hraje i délka trvání tohoto stavu, tedy časové období, během něhož může docházet ke snadně interferenci. c) Rozrůznění dané migrací obyvatelstva představuje na Těšínsku doprovodný jev pokračující výstavby nových šachet a hutí a stím spojený příliv nových pracovních sil zrůzných částí Č tedy včetně Slovenska. Tyto vlivy se týkají především Třince, Karviné, Havířova, Orlové a Bohumína. Postupná nivelizace jazykových odlišností vtéto části Těšínska tak stále více ko sjazykovou situací ve východní části regionu, která je místním obyvatelstvem stále více vi „tradičního" nářečí. d) Rozrůznění utvářené existencí národního školství. Této skutečnosti si všímá např. Téma Ovlivnění nářečního projevu preferovaným národním jazykem se objevuje vkaždé generační vrs častému kontaktu mluvčího snormativní podobou toho kterého národního jazyka, je nářeční pr studentů škol sčeským vyučovacím jazykem a škol s polským vyučovacím jazykem od sebe mnohe (srov. Téma 1965: 68 - 72). Tyto rozdíly v nářeční promluvě však nijak nebrání tomu, aby nebyla ze strany mluvčích vní charakteristický znak regionální sounáležitosti. Pravda, někdo mluví spíše po našemu a něk naszymu, tedy buď s převahou českého nebo polského lexika, ale v obou případech je referen podstatě jeden a týž: utváření skupiny, která se za vzájemného porozumění spolu dorozumí. Porozumět těšínskému nářečí je pro osobu hovořící pouze česky nebo pouze polsky je dosti o situaci si můžeme demonstrovat na dětské anekdotě: nářečí polsky česky Przijechoł rzeditiel do blazinca.Przyjechał dyrektor do domu waritDo blázince přijel ředit błożni byli na strómie. wszyscy wariaci byli nadrzewie. blázni na stromu. - Poruczie tym błóznom, by spadli- Rozkażcie tym wariatóm, by spad- Poručte těm bláznům ab stróma. drzewa. stromu. - Czymu? - Czemu? - Proč? - Bo je jesiyń. - Bo jest jesień. - Protože je podzim Tento stav jazykové podobnosti a zdánlivé významové shody se mnohdy stává předmětem různýc obzvláště v případě, kdy se zvuková (fonetická) podoba dvou slov rozchází se složkou význa (sémantickou). V historkách, které tyto významové posuny zaznamenávají a v podobě anekdoti je předávají dalším posluchačům, však můžeme rozpoznat i reflexi sociální situace v region například na anekdotu, která je situována do Horní Suché, obce vzdálené asi tři kilometry Szła baba, leciała do Suchej a szeł szandar, a pyto sie ji: „Kaj bydlisz?" A óna tóż niero se: „Na do Suchej oto lecym". Rozumiała „kaj pydlisz?" (Kadłubiec 1995: 160, Kadłubiec; Mi Šla ženská, běžela do Suché a šel četník, ptá se jí: „Kde bydlíš?" Ale ona mu nerozuměla a tady do Suché utíkám". Rozuměla mu „kaj pydliš?" - pidlić - pospíchat Pro porozumění této anekdotě není nutné znát pouze rozdíl mezi slovy bydliš a pydliš a sly ve výslovnosti retnic p a b, ale historce se více zasmějeme, když vezmeme v úvahu sociální hrdinů tohoto příběhu: na jedné straně místní, autochtonní obyvatel Těšínska, na druhé str profese i dle česky položené otázky s největší pravděpodobností jeden ze stovek českoslove zaměstnanců, kteří na Těšínsko přicházejí po roce 1920. V jakémkoli jazykovém prostředí platí, že „náš", tedy do komunity mluvčích náležící, je př který je jazykově kompetentní. Touto kompetencí rozumíme především schopnost použít v konk ten správný jazykový kód. Následující ukázka představuje úryvek z rozhovoru, který jsem pr z mých informátorů. Tématem nám byla právě jazyková situace ve Stonavě, kterou se zmiňovan bývalý učitel v místní škole s polským vyučovacím jazykem, rozhodl dokumentovat na následu která se přihodila jedné jeho kolegyni, původem od Znojma, na Těšínsku působící v té době týdnů,: Ona mi mówi: ja była niescienśliwa bo te dzieci w tej szkoleOna mi povídá: já jsem byla ne tak, mówiom po naszemu w tej szkole.. ... Naprzykład muwi mipřestávkách a tak, tak mluví p dzieci idom z objadu, pytam się ich: co je na objad dobrego?obědy ve škole, děti jdou z ob no gryzek. No ona niwiedziała co to je gryzek, dětská krupičděti říkají: no gryzek. No a o przetłumaciła, že to jeřízek. si to přeložila, že to je říze JG: Kotlet JG: Kotlet Ja, schnitzel. I idę nastawiona, na schnitzel i to dětská krAno, šnicel. A jde přichystaná Uvedený úryvek nám může posloužit jako dobrá ilustrace jazykové situace na Těšínsku. Samot tematické roviny: 1) tu, kde informátor vypráví příběh, kterým dokumentuje nekompetenci nově příchozích jako přičemž tato situace mu dává možnost poukázat na ně jako na cizince; 2) tu, ve kterém se zmiňovaná učitelka snaží zapojit do místní komunity, ale nenalézá snim 3) tu, vníž se tazatel, tedy já, snaží doložit, že informátorovi rozumí a upevnit si svou rovného partnera vrozhovoru: celý rozhovor je veden jak tazatelem tak informátorem vpolšti kdy informátor tazateli vysvětluje ústřední bod anekdotického příběhu - záměnu významu zvu slov gryzek - řízek, tazatel, aby utvrdil informátora, že sním sdílí jazykovou kompetenci, porozumění historce přikývnutím, a přeložením slova řízek do polštiny jako kotlet. To je s správný a bezpochyby mu rozumí i informátor, ale jeho užití je vnímáno jako nepatřičné: in tazatelův překlad potvrdí, ale koriguje jej výrazem šnicel. Tazatel je tak postaven do pod jako hrdinka příběhu: nesdílí jazykovou kompetenci mluvčího, hranice mezi mluvčím a tazate vprůběhu rozhovoru pomalu ustupovala, je znovu narýsována. Tentokrát však ne na základě ci člověk nebo na základě Čech - Polák, ale na základě místní - vobci či kraji cizí. •III. Polština Polskost Poláků na Zaolší není dána substancionálně (jazykem nebo příbuzenskou descendencí strukturně-funkcionálně, tedy vztahy daného jednotlivce a jeho skupiny k ostatním. Sociáln národnostně smíšeném prostoru můžeme uchopit nikoliv na základě jejich vnitřních vlastnost na základě sebedefinic informátorů, ale vždy s ohledem na jejich funkci, tedy na jejich vz sociálním jevům. Podobně jako Saussuaure v jazykovědě, i my můžeme rozlišit dva základní d existující mezi sociálními jevy: a) vztahy syntagmatické, kdy hodnota každého sociálního jevu vyplývá ze vztahu kjeho jedno b) vztahy paradigmatické, kdy hodnota toho kterého sociálního jevu se ukáže tehdy, vezmeme sociální jevy, které by mohly stát na jeho místě, jevy, které sním mají bud cosi společnéh vůči němu protichůdné. Ptám-li se dnes Stonavanů na to „Kdo je Čech", tak odpověď nezní, že Čech je ten, kdo mluv obyvatel Stonavy mluví dialektem a ani volba vzdělávacího jazyka díky historickým peripeti jako jednoznačný identifikační činitel. Pro Stonavany je Čech především ten, kdo se sem př jiné oblasti než z Těšínska. Toto rozlišení zde bylo přítomno i v časech první republiky, tak akcentované. Pokud zde kdy byla jakási dělící čára, jako že ano, tak vždy vedla mezi m nově příchozími. Místní si žijí v klidu, mají sice sousedské spory i různé politické názor dohodnou. Jsou místní, tutejší tustelané. Zlou krev dělají až nově příchozí, čeští legioná horníci, čeští úředníci, stejně tak jako v „polském roce" z Polska přišlí polští úředníci příchozí nerozumí místním lidem. Pro autochtoní Stonavany tak platí, že občas je důležité je důležité být Čech nebo Slezan, ale vždy je důležité být tu stela. Se spisovnou polštinou se v podstatě setkáváme pouze v rámci školní výuky v polském národn a jednak v úzkém, velmi specifickém situačním kontextu: během oficiálních promluv přednáše politických a kulturně-osvětových akcí, částečně pak ještě v rámci náboženských slavností polském jazyce. Mimo tyto časově, prostorově i významově jasně rozpoznatelné situace se po nepoužívá, výjimku tvoří jen velmi malé procento osob, včetně těch, kteří se hlásí k polsk a polštinu používají jako jednoznačný a zřetelně rozpoznatelný nástroj deklarující a stvrz národní identitu (srov. Bogoczová 1997: 99-100). Zajímavé zjištění nalezneme i podíváme-li se na situaci zaolzianských Poláků v okamžiku, k území Polska. Podle výsledků anketového šetření provedeného Irenou Bogoczovou (Bogoczová 1 každý určité potíže s vlastním vyjadřování V Polsku se hodnotí jazykový projev Zaolzianců archaický, přehnaně spisovný. Češi zase registrují v češtině především starší generace jin iniciálový. (Bogoczová 1997: 101) Být Polákem na Zaolziu neznamená mluvit vždy a za všech okolností polsky. Jistě, polština jazykem, alespoň při oficiálních příležitostech, kdy se Stonavané scházejí jakožto Poláci. setkáních, nejčastěji organizovaných místním sdružením Polského kulturně-osvětového svazu polština především jako jazyk oficiální promluvy, v běžné konverzaci pak už méně často. Ne kterým občas na takovýchto akcích dochází (díky nestejné úrovni znalosti polštiny ze stran mluvčích) na sebe berou i komickou podobu. Následující scéna se odehrála během masopustníh Stonavě, když jsem sděloval u baru objednávku: - Wódkę, proszę - Vodku prosím - Finską albo obyczajną? - Finskou nebo obyczajnom (obyčejnou - nář.) - Zwykłom - Zwykłom (obyčejnou - polsky) - Finskom? - Finskou? - Zwykłom - Obyčejnou Následně barman nalil vodku finskou Situace, kdy osoby hlásící se k polské národnosti nedostatečně ovládají národní jazyk (dík národnostní situaci je dobré odlišovat národní jazyk a mateřský jazyk) není ve Stonavě nij Stejně tak nemůžeme paušalizovat tvrzení, že k dobré znalosti jazyka vede navštěvování ško i s českým a do roku 1945 rovněž s německým) vyučovacím jazykem. Rodiče stojící před rozho ze škol dítě poslat, jsou mnohdy vedeni jinými motivy, než snahou o zprostředkování vzdělá národním jazyce. Vedle sebe stojí dvě, často protichůdné volby. Jednak snaha, aby se dětem v národním jazyce rodičů, ale stejně často je volenou strategií (tj. od r. 1918, který vym hranici mého výzkumu) i ta, která dává dětem (a občas i rodičům) možnost uspět na trhu prá ukázka je z rozhovoru pojednávajícího o způsobu volby národního školství v letech 1920 - 1 Je fakt, že tam, kde Češi byli ve vedení nějakého dolu, třeba, nebo tam kde měli nějaký vl Poláci nebyli přijímáni do práce nebo byli dokonce vyhazováni z práce. Normální věcí bylo, že ředitel české školy, který sem byl dosazený a měl za úkol tady zalo a agitoval, což je normální bo tu bylo jenom pár děcek českých, v soukromém domě začínali tak obcházel třeba nezaměstnané a „jestli pošleš děcka do české školy, tak já ti seženu za byl normální postup. To ještě někteří v mém věku si to pamatují ještě. /.../.Tady bydlel n a jeho dcera si vzala za manžela Pieczonku.A ten jako svobodný získal práci po I.sv.válce byla manuální práce. A teď, byli Poláci, to byla polská rodina, no a ztratit takovou práci problém, protože měli zajištěné živobytí. A co teď? Měl tři syny. /.../. Nejstaršímu dal j František, tomu prostřednímu dal křestní jméno Emil a tomu nejmladšímu Eugeniusz - Evžen. aby nikdo nemoh' a aby měl určité opření a zastání u Němců ... a Němci měli především siln vedení šachet, podniků a podobně /.../. A ten Pieczonka to vyřešil takovým stylem, že toho poslal do české školy, toho nejstaršího ... ten vychodil tady polskou základní školu pět l potom do gymnázia /.../. Toho prostředního /.../ poslal do německé Bürgerschüle ve Stonavě měl vyřešené, protože když někdo něco, tak vždycky mohl: „Co chcete, já posílám syna do če německé školy, ... měli by ste mi pomoct, ne?" /.../ A to byste se divil, jaký to má vliv. Je evidentní, že pokud jsou motivy volby národního školství takto různorodé a pokud je na nástrojem komunikace místní nářečí (a hned po něm čeština), schopnost domluvit se v polšti generací klesá (pokud ovšem vůbec kdy byla). Jestli chcete mluvit po naszymu nebo polsky, tak mluvte jak chcete. No lepší po našemu, bo polsky, to já bych si musel vzpomínat slova. •IV. Střídání, interakce, pohraničí Jak vyplývá ze sociolingvistických výzkumů (Bogoczová 1993), schopnost střídat jazykové kó nejmladší generaci. To však neznamená, že by úroveň zvládnutí všech tří jazyků - češtiny, - byla stejná. Znalost polštiny je omezena především díky omezeným, krátkodobým a nepravid Polskem (Bogocz 1997: 55). Jisti si nejsou mladí Zaolzianci ani v českém jazykovém prostře 56). Je to právě nářečí, nekodifikované a pružně reagující na okolní podněty, které nabízí pocit vzájemné sounáležitosti a přináležitosti k regionu, jednak nářečí již svou pozicí na normativních jazyků ztělesňuje postavení regionu „na hranici". Vztah k nářečí je zde mnohe vztah k literárnímu jazyku, mluvit nářečím nestigmatizuje, ale naopak dokládá kulturní kom Přes veškerou „mnohojazyčnost" (anebo možná právě díky ní) zůstává primárním jazykovým kód obyvatelstva nářečí (Bogoczová 1997: 85). V pohraničních oblastech přistupují k obecným jazykovým jevům (např. unifikace deklinačníc univerbizace, intelektualizace či ekonomičnost vyjadřování) i jevy specifické, které na mo nenajdeme. Jedná se především o střídání jednotlivých jazykových kódů, jazykovou interfere hybridizaci. Mluvčí tedy musí ovládat větší počet kódů a v dané komunikační situaci volit (Bogoczová 1997: 99) Řekli jsme, že těšínské nářečí představuje nejrozšířenější jazykový kód. To ovšem neznamen jeho uživatele jazykovým kódem jediným. To, zda se mluvčí rozhodne použít obecnou či spiso nebo češtinu, či zda použije nářečí, je dáno především situačním kontextem dané promluvy. úryvek rozhovoru ukazuje různé komunikační strategie, které mluvčí na Těšínsku mohou volit společenském prostředí, intenci komunikovaného sdělení a vlastní biografické situaci. Rozhovor začíná povídáním o rodičích informátora: Takže předky ve Stonavě mám ze strany otce, matka, ta pochází z Karviné. Otec se narodil s třetí dítě v 41 roce, to znamená ve válečných letech. Narodil se v době, kdy jeho sestry j jak 15 let, byl výrazně mladší a rodiče mého tatínka: maminka byla v domácnosti, což v té nic neobvyklého, jeho otec byl zaměstnancem Československých státních drah, v té době, tak státním zaměstnancem, s tím, že rodiče od otce, a to je právě tak komplikovaná záležitost s tím, že do doby, kdy se otec narodil, tak pokud dobře vím, tak ze strany matky to byli P ta větev směřovala k polské linii, ze strany otce od mojeho tatínka víceméně také, spíš te méně polské, co se týče národnosti. Nicméně paradoxní je, že sestry od mého otce chodívaly a teprve po anexi Těšínska Poláky tak začaly chodit, rok byly myslím, v tom období, byly v ale pokud vím dobře, tak po příchodu Němců přijaly v podstatě tu kategorii, tuším, že to b se tehdy označovaly občané té druhé kategorie, takže vlastně byly vlastníky v té době ..., byly přímo určeny Německé říši jako takové, ale vím, že to označení kategorie 2 bylo rozli národností nebo polskou příslušností, českou a tou čistě říšskou, tou německou, čili něco Takže to byla situace, do které se otec narodil, po válce nicméně to měli komplikované, pr Stonavě ta situace byla v podstatě dosti složitá, takže oni byli vysídleni z toho domu, ve paradoxně jenom o pár domů dál a nevím jak dlouho byli teda vysídleni, prostě byli zbaveni byli zbaveni toho domu a vrátili se zpátky, přesně nevím, ale určitě to bylo několik měsíc než se ta situace svým způsobem stabilizovala a v podstatě se vrátili zpět do toho domku, otec mého otce vystavěl, vlastně už v těch 20.letech, jak se oženil. Takže otec chodil do české školy /.../ do základní školy tady ve Stonavě. /.../ Matka, ta se přistěhovala, takže ... . Tam to bylo také složité, ale, co se týče národnost trošičku jiná oblast, protože byla z té Karviné. Vy jste mluvil o rodičích matky, že to byli Poláci. Když budu hovořit o mém otci a jeho rodičích, tak tam, co se týká jeho matky, tak tam, sna pravděpodobností, na 90% si myslím, že matka byla Polka a, že tam celá ta větev jejích rod ale tady z Těšínska. Co se týče otce, tak v podstatě tam si, u otce mého otce, tam si nejs jestli tam nebylo trochu i té české krve, německé krve, ono se to tak ňák míchalo. Snad do tam byla německá krev, byla teda u matky mého otce. Co se týče matky, tam to bylo jednoduché, otec byl Němec, maminka mojí maminky byla napůl, otce, polského a německého, či tam to bylo spíš německého původu. Ale matka také chodila d Jak jste se mezi sebou doma bavili? Česky nebo polsky nebo...? Rodiče mezi sebou mluvili po našymu, s náma hovořili česky, nicméně po našymu umím, protož sousedy normálně mluvil a občas jsme i v rodině ..., v širší rodině mluvili po našymu. Ale neumí ani matka neumí /.../ A otec chodil do české školy? Do české školy. A maminka? Maminka taky česká škola. Následující řádky odkazují už k vlastní zkušenosti informátora: A byla třeba nějaká rivalita mezi českou školou a polskou školou? Polská škola byla vždycky menší, takže ... možná nějaké ty turnaje, sportovní soutěže, tro jen v těch 80.letech ta česká škola byla výrazně větší a ta polská škola byla výrazně menš To vypadá, jako by vůbec nestála za zmínku (smích) To jsem neřek, to jsem neřek, spíš že si to vůbec nevybavuju, asi to nebyly nějak intenziv nějak ani nepřišlo, protože kamarády jsem měl, to byli i Poláci. Jo, takový ty klukovský partičky ... No, tak jak jsem hrál ten fotbal, i tak jak jsme se scházívali, mimo teda závodní fotbal, na plácku a jsem věděl, kdo chodí do polský školy. /.../ A mezi sebou jste se bavili jak? (smích) Asi obojím způsobem, buď česky, s těmi kluky, nebo po našemu. No to by mě zajímala taková ta modelová situace, když člověk někoho uvidí a chce se s ním tedy k němu přijde a spustí. Ale jak? Česky, polsky, po našymu? Asi to je individuální, pokud jsem věděl, že ten kluk je Polák, tak jsem začal po našemu, nevěděl, tak jsem začínal česky. To byl můj případ. No to by mě docela zajímalo, to je můj problém totiž, já když přijdu do obchodu, tak nevím spustit česky nebo polsky, já po našymu neumím, rozumět, to je jiná věc. A tak by mě právě máte vy? No, když máte konkrétně na mysli obchod, tak se musím přiznat, že ještě před nějakým časem jsem teda chodil tu do těch obchodů /.../ začínal po našemu, s tím, že dneska bych už mluv našemu už mluvím jenom s pár lidma, doslova s pár lidma, které znám, staršíma lidma, které prostě ty paní sousedky. A čím to je? Je to dáno nějakým zvykem ..? Možná je to dáno také tím, že ten okruh lidí, se kterým se dnes dennodenně setkávám v pods nemluví. To myslíte ten okruh lidí třeba v práci... Práce ... Nemluvíte tady o tom okruhu lidí tady ve Stonavě? Ne. Myslím práce, to společenství věřících ze kterého jsem, jo?, prostě .. takže možná je to neznamená, že s pár lidma nemohu mluvit. Kamarádi jsou tady Poláci, takže většinou po n mluvím. Střídavému používání češtiny - polštiny - nářečí jedním mluvčím v závislosti na situačním pohraničí musíme rozumět podobným způsobem, jakým rozumíme střídání funkčně-kontextových v monolingvním. I zde kvalita jazyka a stupeň jazykových znalostí variuje v závislosti na té rozhovoru." Nářečí stonavští Poláci používají především ke komentování každodenních situac pak nastupuje především v situaci, kdy je v rozhovoru probíráno téma odbornější, pro nějž příslušné termíny v nářečí a ani v polštině (právě odborné pojmosloví, které dříve dodával stává největší zásobárnou českých slov pronikajících do těšínského nářečí) (Bogoczová 1997 Stupeň jazykových znalostí ovlivňuje a podmiňuje i volbu určitého jazyka i jeho aktivní už komunikačních situacích. Orientace na určitý jazyk má rovněž vliv na sféru jazykového vědo na jeho dotváření či procesech, které je modifikují. Spolu s výraznou národnostní promíšen prostředí včetně rodinného zázemí působí toto zaměření dost podstatně i na vědomí jazykové tedy i na vědomí mateřského jazyka. (Sokolová 1997: 78) Právě v souvislosti s mateřským ja setkáváme v pohraničí s obtížnou situací. Komunikační kód v rodinách nemusí představovat n a může se lišit jak od vzdělávacího jazyka tak od dominantního jazyka obývaného regionu. V komunikačního kódu může být v pohraničí ovlivněna i jinými motivy, než představuje snaha o vzájemné dorozumění: nemluvit česky v polských rodinách na Těšínsku tak představuje i obra proti asimilaci (srov. Rusek 1997: 84). Tato situace, kdy je volba komunikačního kódu podřízena kontextu dané situace a společenst zamýšleného sdělení, představuje možnost utvoření specifických, vzájemně oddělených skupin hranice jsou určeny jednak užívaným komunikačním kódem, jednak obsahem realizovaných proml opakující se - a tedy de facto stálé - komunikační situace zakládají stálou komunikační sk 1998: 40; odkazuje na Krčmová, M. 1990: 92nn.) V našem případě jsou tyto komunikační skupi rodinami, třídními či pracovními kolektivy, popř. skupinami přátel. Právě v pohraničních oblastech mnohem výrazněji než kde jinde vystupují na povrch problémy jazykové kompetence. Tu si pro lepší porozumění můžeme rozdělit na: a) komunikační kompetenci, čili znalost odpovídajícího zacházení sjazykem, znalost toho, c jazyce vkonkrétním situačním kontextu společensky akceptovatelné; b) komunikační dispozici, tedy komunikační návyky, komunikační strategie atd. (Bogocz 1998 Reálné komunikační situace vytvářejí modelový systém verbální komunikace, neboli souhrn ko situací, které se obměňují prostřednictvím použitého kódu, uspořádání interlokátorů, typ j kontaktu a díky situačnímu kontextu. (Bogocz 1998: 42) Uvažujeme-li o jazykové kompetenci, pak musíme rozlišovat zvlášť: a) jazykovou produkci a b) jazykovou recepci V případě komunikační kompetence to pak znamená brát v úvahu: a) esoterický kód (komunikaci vrodině, komunikaci mezi přáteli a typy intimní komunikace, nebo oslovování zvířat) b) exoterický kód (formální i neformální komunikaci) Oproti Bogoczové (1998: 50, 70-78), která se jazykovou kompetencí polské mládeže na Těšíns obšírné anketě, se však nedomnívám, že by tato komunikační kompetence přímo ústila v národ vědomí. Vazba mezi rodiči provedenou volbou školy s příslušným vyučovacím jazykem a násled národnosti ze strany dítěte tady jistě existuje, ale ne vždy je takto bezproblematicky sam rozhodně nikdy to není to jediné, co (před)určuje ztotožnění se dítěte s vybranou národnos interpretaci zmiňovaného výzkumu musíme mít na paměti, že Bogoczová prováděla svůj výzkum století a jeho závěry platí pouze pro tuto jednu generaci mládeže. •V. Veřejná promluva Posledním jevem, o němž bych se chtěl v souvislosti tohoto textu zmínit, je podoba a obsah promluvy. V této souvislosti lze rozlišit následující roviny: - rovinu volby komunikačního kódu; - rovinu kontextu analyzované promluvy; - rovinu obsahové stránky veřejné promluvy. S ohledem na téma tohoto textu: sociální diverzifikaci prostřednictvím volby komunikačního každou z uvedených rovin podrobit analýze pod zorným úhlem následujících dvou kritérií: - koho veřejná promluva sjednocuje (následně pak můžeme pokračovat, jaké že to společenstv - koho veřejná promluva vylučuje (a vzniká-li tímto vyloučením nějaká skupina, která by sa jako skupinu vyloučených). Nesdílím výhradu některých sociologů vůči etnometodologům, jejichž „obsedantním zájmem je co fenomenologie učinila zjevným" (Petrusek 1988: 509) - skutečnost, že jazyk konstruuje a realitu každodenního života, tedy že konkrétní promluva vede k reprodukci sociálního řádu. jednotlivých rozhovorech jsou jeho účastníci neustále konfrontováni se vzájemnou sociální prvek komunikace je, obzvláště jedná-li se o komunikaci výzkumníka a informátora, všemi za podrobně analyzován. Tyto rozhovory nejsou prosty oboustranně sdíleného podezření a ostraž protějšku a na jejich průběhu se odvíjí nejenom to, co se výzkumník dozví či nedozví, ale po sobě výzkumník ve zvoleném terénu zanechá: co vytyčí jako nová téma. Současné užívání češtiny a polštiny: Jde o specifický případ politické promluvy. Jako příklad si uvedeme 1) slavnostní akademii při otevření rekonstruovaného stonavského Domu PZKO ze dne 16. květ 2) událost předávání titulu Vesnice kraje roku 2000 - vyvrcholení krajského kola celostátn roku organizované Ministerstvem pro místní rozvoj. Stonava krajské kolo vyhrála, na celost obsadila 2. - 3. místo. Dům PZKO, ve kterém se obě analyzované promluvy odehrávaly, představuje tradiční místo set a je jedním z center společenského života v obci. Tyto prostory jsou tradičně spjaty s kul politickými aktivitami stonavských Poláků, přesto se zde konají i akce pořádané spolky, kt vysloveně národnostně orientovány. Samotná budova je ostatně od roku 1945 majetkem obce, k celou její rekonstrukci, místní sdružení PZKO ji má pak pronajatou za symbolickou částku. skutečnosti navozují představu, že Stonavané vnímají obě akce jako celoobecní. Ráz celoobe navíc podtrhuje stonavská vlajka visící nad pódiem, aktivní vystoupení dětí z české i pols neposlední řadě právě skutečnost dvojjazyčného moderování obou slavností. Obě slavnosti střídavě uváděli muž hovořící česky a žena hovořící polsky. Oba moderátoři n navazovali, takže promluva v češtině nebyla překládána do polštiny a obráceně. Celý výstup že Češi (resp. obyvatelé Stonavy, jejichž primárním komunikačním kódem je čeština) a Polác mluví především polsky), si navzájem bez větších potíží rozumějí. Kdybychom obě události chtěli analyzovat pouze na jazykové rovině, pak bychom obě akce mus v lepším případě za zbožné přání či jakýsi magický performativní akt mající za úkol vytvoř kompatibilní jazykovou kompetenci Stonavanů, nebo, v horším případě, za zdařilou kamufláž, vesnici předváděnou krajským úředníkům účastnících se oslav k udělení titulu Vesnice kraje Pokud odhlédneme od formy promluvy obou moderátorů (češtiny nebo polštiny) a vezmeme-li v obsah, zjistíme, že vyrýsované jazykové rozrůznění účastníků oslav (potažmo všech Stonavan slouží k jejich sjednocení. To, co sjednocuje, totiž není znalost jazyka, ale rozpoznání a ústředním naratickým motivem obou slavností. Touto ústřední narací je od 90. let 20. stole kterak Stonava, obec odsouzená k zániku, byla díky chrabrosti místního zastupitelstva prob Obrat „jako Fénix z popela" se ostatně objevuje i v analyzované promluvě. Jednotlivá témat promluv představují: - představení Stonavy jako starodávné obce (první zmínka zr. 1388) - etymologie názvu Stonava - důlní činnost a důlní škody - úsilí zastupitelstva o záchranu obce. Pro tuto tematizaci toho, co je vzpomenutí hodné, je charakteristické, že je vynecháno obd 1938, které se vyznačovalo přísným oddělením českého a polského kulturně-politického život 1938, kdy byla Stonava součástí Polska a čeští úřednící a aktivní činitelé českého národní nuceni Stonavu opustit. Opominutí období II. světové války lze vysvětlit tím, že příběh sp obyvatel Stonavy, který je v této souvislosti vyprávěn, zakládá skupinu, která je vymezena druhému, než je ten, vůči němuž se utváří aktuální obecní pospolitost. •VI. Závěr Vrátíme-li se zpět k úvodní úvaze sledující úlohu jazyka při utváření sociální diverzifika pokusit shrnout výše uvedené následovně. Úvaha o jazyce jako o produktu sociální diverzifikace nás přivádí ke konstatování, že Ston v různých komunikačních (a tedy i sociálních kontextech) česky, polsky nebo nářečím, se vz specifickým ideovým zakotvením kultury, kterou vnímají jako svůj referenční rámec. Tato sk demonstrovatelná jednak explicitně na případu veřejné promluvy, kdy použití polštiny pouka vlastních etnických kořenů, tak k politickým požadavkům vznášeným těmito mluvčími. Zároveň implicitní očekávání stojící v pozadí každé jazykové promluvy, v našem případě na skutečno shody adresáta a adresanta jazykové promluvy týkající se specifického předdefinování refer této promluvy (viz např. používání obratů „polský rok" nebo „najazd czeski" ve vzpomínkový Do značné míry se tedy jedná o jazykový projev podmíněný interpretací historie, resp. poro realitě, o projev, který je do velké míry reprodukován institucionálně. Úvaha o jazyce jako o indexu sociální diverzifikace poukazuje na existenci více či méně au vzájemně propojených či izolovaných skupin ve Stonavě. Tyto skupiny můžeme identifikovat a) na základě délky pobytu vobci: starousedlíci versus nově příchozí, kdy mírou „staroused jayková kompetence a performance, tedy schopnost porozumět a aktivně použít místní nářečí; b) na základě národnostní identifikace, která je dnes nejčastějším důvodem volby polského školství. A konečně, v případě jazyka jako nástroje sociální diverzifikace musíme brát v úvahu, že j vystupuje jako konstitutivní prvek společenství, jehož prostřednictvím je utvářeno dynamic Stonavanů. Střídání jazykových kódů dle kontextu odkazuje vědomí existence těchto skupin, sjednocování na rovině významu při současném užívání dvou jazykových kódů (případ veřejné Pokud tedy uvažujeme o jazyce jako nástroji sociální diverzifikace, neznamená to automatic jazykové rozrůznění vede i k rozrůznění obsahovému. Často se sice stává, a to je i případ interpretace určitých událostí jsou těsně spjaty s komunikačním kódem, v němž je o těchto referováno - takže snad můžeme uvažovat o jakýchsi pospolitostech sdíleného jazyka, ale st svědky situace, kdy faktické rozdělení obecního společenství do těchto pospolitostí sdílen a komunikačních skupin je přemostěno obecně akceptovaným obsahem veřejné promluvy. Existuj diferenciace Stonavanů pak v těchto veřejných promluvách v podstatě slouží jenom k podtrže závažnosti těchto promluv a ke sjednocení, k němuž jejich prostřednictvím dochází. Literatura: Basara, Jan: Słownictwo polskich gwar na Sląsku na terenie Czechosłowacji, Wrocław 1975. Bělič, Jaromír: Nástin české dialektologie. Praha 1972. Bělič, Jaromír: O jazykové příslušnosti nářečí na Těšínsku. In: Naše řeč.1975, s. 205 - 21 Bogocz, Irena: Świadomość i kompetencja językowa najmłodszej generacji Polaków na Zaolziu, Ostravská univerzita - Filozofická fakulta 1998. Bogoczová, Irena: Jazyková komunikace mládeže na dvojjazyčném území českého Těšínska. Zprá průzkumu. Ostrava 1993. Bogoczová, Irena: Jazyk a jeho dynamika, in: Polská národní menšina na Těšínsku v České re 1995), Kadłubiec, Karol Daniel (ed.), Ostrava, Filozofická fakulta Ostravské univerzity 19 Bystroń, Jan: O mowie polskiej na sczeczu Stonawki i Łuczyny w Księstwie Cieszyńskim, Krak Černý, Jiří: Dějiny lingvistiky, Olomouc, Votobia 1996. Gerlich, M. - Kadłubiec, Karol Daniel: Zaolzie. Studia i materiały z dziejów społeczności Czecho-Słowacji. Katowice 1992. Jasiński, Zenon: Školství. In: Polská národní menšina na Těšínsku v České republice (1920 Kadłubiec, Karol Daniel (ed.), Ostrava, Filozofická fakulta Ostravské univerzity 1997. Kadłubiec, Karol Daniel: Uwarunkowanie cieszyńskiej kultury ludowej. Czeski Cieszyn 1987. Kadłubiec, Karol Daniel: Z dziejów polszczyny cieszyńskiej. In: Prace Filologiczne, XXXVII s. 447 - 456. Kadłubiec, Daniel: Cieszyńsko-zaolziańska polszczyna. Katowice 1994. Kajfosz, Jan: Językowy obraz świata w etnokulturze Sląska Cieszyńskiego. PROprint, Czeski Kłosek, Eugeniusz: Mowa jako wzakażnik przynależności regionalnej i społecznej na Górnym S Univesitatis Wratislaviensis, No 1385, Wrocław 1992, s. 47 - 57. Mathesius, Vilém: U základů pražské jazykovědné školy. In: Vachek, Josef (ed.). Praha, Aca Matyskowa, Zofia: Jan Kubisz nauczyciel i bard ziemi Cieszyńskiej. In: Universitatis Ostra Facultatis Philosophicae - Plonica 1997, Ostrava, Ostravská univerzita 1997, s. 115 - 119. Nowakowska-Kempna, I.: Sląsk w badaniach językoznawczych: badanie pogranicza językowo-kult 1993. Petrusek, Miloslav: Jazyk v západních sociologických teoriích. In: Sociologický časopis, č 497-517. Raclavská, Jana: Język polski na Śląsku Cieszyńskim w XIX wieku. (Polský jazyk na Těšínsku Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity 111/98, Ostrava 1998. Raclavská, Jana: Historia języka polskiego na Slązsku Cieszyńskim do roku 1848. Ostrava, O univerzita - Filozofická fakulta 2001. Rusek, Halina: Kulturowe wzory życia polskich rodzin na Zaolziu a asymilacja. Studium socj Katowice, Wydawnictwo Uniwersytetu Śląskiego 1997. Sokolová, Gabriela: Problematika národně jazykové orientace obyvatel Těšínska. In: Sokolov - Hernová, Šárka - Šrajerová Olga: Češi, Slováci a Poláci na Těšínsku a jejich vzájemné vz Ostravy, Tilia 1997. Téma, Bedřich: Mluva hutníků na Bohumínsku a Karvinsku. Praha, SPN 1958. Téma, Bedřich: Mluva studentů východního Těšínska, Acta universitatis palackiane Olomoucie Philosophica 30, Philologica XVII, 1965. Tento text představuje dílčí výstup projektu Paměť identity - identita paměti. Stonava na realizovaného Výzkumným centrem vývoje osobnosti a etnicity Fakulty humanitních studií Uni Praze. Za kritické pročtení textu děkuji Josefu Kandertovi a Báře Spalové. Pokud nebude v textu uvedeno jinak, vždy když hovořím o Těšínsku, uvažuji o jeho dnešní če Viz např. práce Malinowski, Lucyjan: Zarys życia ludowego na Sląsku, Warszawa 1877; nebo S Vlastenecké putování po Slezsku, Praha 1885. Jeden z posledních výstupů těchto výzkumů představuje série Těšínsko: Stolařík, Ivo: Těšín Přírodní prostředí, dějiny, obyvatelstvo, nářečí, zaměstnání. Český Těšín, Muzeum Těšínska Radhoštěm, Valašské muzeum v přírodě, Šenov u Ostravy, Tilia 1997; Tomolová, Věra: Těšínsk Obydlí, oděv. Český Těšín, Muzeum Těšínska, Rožnov pod Radhoštěm, Valašské muzeum v přírod Ostravy, Tilia 2000; Štika, Jaroslav: Těšínsko. 3. díl. Rodina a obec, obyčeje, lidové léč Těšín, Muzeum Těšínska, Rožnov pod Radhoštěm, Valašské muzeum v přírodě, Šenov u Ostravy, Stolařík, Ivo: Hrčava. Ostrava, Krajské nakladatelství 1958. Uveďme alespoň výzkum Bedřicha Témy prováděný v rozmezí let 1949 - 1959 (Téma 1965). Dále především o výzkumy prováděné v letech 1967, 1973 a 1983 v okresech Karviná a Frýdek-Míste z nich byl ještě zahrnut okres Ostrava). Výsledky jsou publikované ve Slezském sborníku a Závěrečná zpráva z výzkumu soudobých národnostních vztahů na Ostravsku, Opava 1972, dále p oblasti sv. 6 a 7, Opava, 1978, 1980. Tabulkové zpracování je publikováno jako Tabulkové p současným interetnickým vztahům na Ostravsku a k národnostní struktuře ČSSR, Opava 1978 a publikaci shrnující výše uvedené poznatky představuje Sokolová, Gabriela (ed.): Soudobé te národností v ČSSR. Praha, Academia 1987. Na novější literaturu odkazuji přímo v textu. Obec nacházející se v pomyslném trojúhelníku mezi městy Karviná, Český Těšín a Havířov, ne kilometry od česko-polské státní hranice. Pro bližší informace viz www.stonava.cz. Pojmu komunikační kód užívám synonymicky k pojmu jazyk. Jeho širší definice jako jakéhokol určitého sdělení mi v rámci tohoto textu nepřipadá adekvátní. Snad nejzávažnější se týká toho, že historizací motivů konkrétního jednání opouštíme probl aktuální jazykové praxe v kontextu současných makrostrukturálních i mikrostrukturálních tl které ve studovaném jazykovém společenství zrovna působí. Důvodem je jednak fakt, že v rámci realizovaného výzkumu pracuji s diachronní perspektivou skutečnost, že jakmile začnou aktéři konkrétního sociálního dění legitimizovat své jednání minulost, nezbývá nám, než tyto jejich argumenty prozkoumat. Jako stručný, leč obsažný přehled dějin celého českého Slezska poslouží stať stručně nadep a publikovaná v letech 1990 a 1991 Františkem Chocholatým na stránkách časopisu Střední Ev pro středoevropskou kulturu a politiku. K užší problematice Těšínska odkazuji především na Těšínska. Ostrava - Praha 1992. K historii Těšínska v 19. století např. Grobelný, Andělín: Slezsku v letech 1848 - 1867, Ostrava, Krajské nakladatelství 1958. K historii Těšínska ve především Gawrecki, Dan: Politické a národnostní poměry v těšínském Slezsku 1918 - 1938,St č. 15, Český Těšín, Muzeum Těšínska 1999; Siwek, Tateusz; Zahradnik, Stanislav; Szymeczek, národní menšina v Československu 1945-1954. Praha, Ústav pro soudobé dějiny AV ČR 2001. V paměti Stonavanů se v této souvislosti nejčastěji objevují vzpomínky na nátlak úřadů, ab umisťovali své děti do českých škol.O postavení polského školství v Československu viz Jas Školství. In: Polská národní menšina na Těšínsku v České republice (1920 - 1995), Kadłubie (ed.), Ostrava, Filozofická fakulta Ostravské univerzity 1997. Borek, Henryk: Periodyzacja dziejów polszczyzny na Śląsku, in: Studia Śląskie XLII, 1983. Labocha, Janina: Opowiadania ludowe ze Śląska Cieszyńskiego w świetle pragmalingwistyki te 1990, s. 13. Zatímco Borek se zabývá vlivy polštiny na lokální nářečí a jeho periodizace t samotné polštiny, Labochová staví především na analýze lidových vyprávění. O rostoucím vlivu češtiny na těšínské nářečí, resp. na jeho jihozápadní část, se zmiňuje u (1911) Mowa ludu polskiego, Kraków, s. 91. Ostatně protestantismus, resp. evangelické školství na Těšínsku, se výrazně podílel na nár místního obyvatelstva o sto let pozdější. Není náhodou, že první přední činovníci polského se na Těšínsku rekrutovali z řad studentů těšínského evangelického gymnázia: namátkově uve zakladatele prvního tajného sebevzdělávacího spolku z roku 1842 Złączenie Polskie(Polské s Pawła Stalmacha a Andrzeje Cinciału (Raclavská 1998: 14) nebo těšínského básníka a buditel (Matyskowa 1997: 115). Muthman, Jan (1716) Wierność Bogu y cesarzowi czasu powietrza orowego, należąca á pokazána sługę Ewanieliecy przi kościele Jezusowym przed Cieszynem. Brzeg. Na Těšínsku tak nacházíme nářeční prvky i prvky ze staropolštiny jak ve fonetice, flexi i (Kadłubiec, Milerski, 2001: 23) Fabri, Andrzej (1716) Celaryus Polski, Oder nach der methode des Leteinischen Libri Memori Vorteilhaftig eingerichtetes Polnisch- und Deutsches Wörter-Buch. Prawdziwa Jedżina do Nieba z Pisma Swientego dokazana Droga, autoři: pastor Samuela Ludwik katoličtí kněží Jan Judasz Hackenberger z Těšína, Jerzi Bajtko z Jablunkova, František Knö Především jeho Pieśni ludowe o założeniu kościoła ewangelickiego przed Cieszynem. Jakub Ga autorem nejstaršího selského památníku - kroniky zahrnující rozmezí let 1698-1717. Jerzy Gajdzica (1777-1840): Dla pamięci Narodu ludzkiego. „Pocházeli v přímé linii z těch rodů, které v době protireformace pořádaly domácí pobožnos polským zpěvem a nad polskými knihami setkávaly v nedostupných končinách pro to, aby zacho a jazyku." (Kadłubiec, Milerski, 2001:.37) Viz např. Herder, Johann Gottfried: Auch eine Philosophie der Geschichte zur Bildung der M Herderovi není jazyk pouze zrcadlem historie, tedy v případě národního jazyka historie nár výrazem národní mentality. Jazyk je tím, co bychom mohli označit jako organizující sílu ná Právě odtud po celé 19. stol. prýští onen zájem o jazyk jako hlavní etnoidentifikační čini Do této logiky pak zapadá i prohlášení Jerzyho Cieńciały z Mistřovic, rolníka a prvního sl poslance z Těšínska v rakouské Říšské radě a Slezském sněmu v Opavě. Ten na vystoupení 6. Národní zábavě v Ropici mj. říká: Na cóż się wszystkie te hałasy o wolności zdadzają, jak onéj lud nasz nie uczuje? Na cóż wszystka ta wolność, gdy polski chłop u nas musí ciągle n zasadam hołdować, nimieckie protokoły podpisywać, nimieckie wezwania czyli beszajdry odbie niemieckich szkołach swoje polskie syny studiować?! Na cóż wszystka ta wolność dla nas się jesteśmy na każdym kroku, za to, że jesteśmy Polakami, upośledzonymi? (Gwiazdka Cieszyńska s. 329. Citováno dle Kadłubiec; Milerski 2001: 38) Halina Rusek (1997: 82) k tomu dodává, že stejná situace je i na pravém, polském, břehu Ol V jazykovědném kontextu můžeme spolu s Běličem (1972: 19-20) hovořit o polsko - českém smí diskusi etnografická hranice mezi českým a polským prostředím viz např. Bystroń, Jan: Slov III, 173 nn. Takto Bělič (1972: 10). S druhou půlí tohoto Běličova tvrzení, především pak s použitím ad celonárodní, by v případě Těšínska bylo možno polemizovat, ale tato námitka se nám jeví v tohoto textu irelevantní. Bogoczová se zde odvolává na Basara, Jan: Słownictwo polskich gwar na Śląsku na terenie Cz Wrocław, Bąk, 1975; Mowa polska na Śląsku, Wrocław 1974; Bystroń, Jan: O mowie polskiej na i Łuczyny w Księstwie Cieszyńskim, Kraków 1885; Lotko, E.: Funkcje syntaktyczne bezokolicz zachodnocieszyńskich, Warszawa, Ossolineum 1964; Nitsch, K.: Dialekty polskie Sląska, cz.1 1939; Skulina, J.: Ostravská mluva, Ostrava 1979; Šembera, A.V.: Základové dialektologie č Vídeň 1864; Zaręba, A.: Atlas językowy Śląska I.-II., Kraków 1969, 1973; Zaręba, A.:Gwara tle dialektów śląskich, in: Kalendarz Śląski 1974, s. 93-98. K podrobněší diskusi názorů j jazykovědců viz Bogoczová (1997: 91-92). Pro doplnění snad ještě odkažme na Jaromíra Bělič Tuto skutečnost lze shodou okolností demonstrovat právě na etymologii názvu Stonava odvoze názvu řeky Stonávky: nabízí se vysvětlení od českého sténat či německého stöhnen stejného dále pak od německého der Stein, čili Kamenice (takto např. Poprachová, Danuše: Několik za názvem obce Stonava, in: Stonava: 1388 - 1988, MNV ve Stonavě 1988. Problém však je, že St ani kamenitá řeka a ani neteče prudkým spádem, jak by se u sténající, resp.šumějící řeky o Nejvěrohodnější etymologií je mi tedy ta, kterou nabízí Milerski (Kadłubiec, Milerski 2001 ke staropolskému stonąć - stápět, zaplavovat. Podobně i Kadłubiec: „těšínské nářečí je nář spoustou prvků staropolských, jak v oblasti gramatiky tak v oblasti slovní zásoby" (Kadłub 2001: 45). Kłosek odkazuje na Kopeć, E.: Południowo-zachodnie kresy Rzeczypospolitej 1918 - 1939. Spo integracji, Práce Naukowe Uniwersytetu Śląskiego w Katowicach, Nr 435, Katowice 1981, s. 3 Viz například verše Jana Kubisza v dnes již de facto mezi těšínskými Poláky zlidovělé básn (Płyniesz Olzo): Ale ludzie w swojem życiu / Zmienili się bardzo: / Zwyczajami, wiarą przo Ledwie że nie gardzą. // I dąb z dębem na twym brzegu / Jak szumiał tak szumi; / Lecz wnuk dziadów / Ledwie że rozumie (Ale lidé ve svém žití / změnili se mnoho: / obyčeji, vírou př že nepohrdnou. // I dub s dubem na tvém břehu / tak jak šuměl šumí; / ale vnuk již řeči dě rozumí.). Jan Kubisz (Śzlązak): Niezapomianajka, Cieszyn 1882 - Do Olzy! (Płyniesz Olzo). Wasserpolen: tohoto označení používali Němci jako označení pro všechny slezské Poláky. S t je spjat určitý stupeň pohrdání. J. Dobrovský tohoto označení užívá, když mluví o Polácích Prusku: „Auch das Wasserpolnische im Preussischen Littauen gehört hier" (Slovanka, Praha 1 citováno dle Bystroń 1885: 3). Odkud se vzalo toto označení, těžko říci: Prasek, V. (1877) Opavsku, s. 4 se domnívá, že se poprvé objevuje koncem 18. století. Nicméně Bystroń (1885: na skutečnost, že Jádam Gdácius použil tohoto označení ve svých kázáních mnohokráte, viz n irae divinae ignis. To iest: Drugie kazánie pokutne o ogniu gniewu Bożego w te záwichrzone pokłocone czásy niemal po wszystkich przećiągách podołow ziemskich gorájący w roku 1641 y Ojczystym miáne y odpráwowiane. Toruń u Michała Karnała. Autor se zde obrací ke svým čtená Cumprimis plebes Wasser Polana superba / Libros volvat quos Musa Polana dedit.Čili: A před Poláci nadutí / Nechť nejprv‘ čtou polské autory s chutí. Označení Wasserpoláci se objevuj studiích (Czörnig - etnografická mapa) nebo v učebnicích (E.Hannak). Ve Stonavě se tato skutečnost projevuje ve struktuře obyvatel obce v okamžiku, kdy sem z v přicházejí noví pracovníci budovat hlubinné doly Důl 9. květen a Důl ČSM. Pro tyto pracovn pro budoucí horníky jsou v 50. letech vybudována dvě prostorově od sebe vzdálená sídliště: svět. K problematice jazykové změny v souvislosti s migrací pracovních sil viz Sokolová a kol. 1 Téma, Bedřich: Mluva hutníků na Bohumínsku a Karvinsku. Praha, SPN 1958. Slovní hříčka, od „tutejszy" - místní (pol.) a „tu stela" - tady odtud (nář.). Domnívám se v podstatě vystihuje jedno ze základních rozdělení obyvatel Stonavy: Někdo je tutejší tu s hlásící se k polské národnosti, ale vědomý si své regionální příslušnosti) a někdo je „jen (člověk nepřisuzující samotné národnostní identifikaci až tak velkou roli). Další dvě skup cizinci - lidé bydlící ve Stonavě pouze dočasně (zaměstnanci šachet s pracovní smlouvou na brigádníci) nebo naturalizovaní cizinci (osoby, které se rozhodly ve Stonavě usadit se, ne žijící teprve v první nebo druhé generaci, o kterých je stále „známo" kdy a proč do Stonav Tato skupina naturalizovaných cizinců pak v různých situačních a jazykových kontextech vys „domácí, takřka kmenoví" Stonavané, jindy pak zase jako ti, kteří jsou „bývalí přivandrova Polský rok: říjen 1938 - září 1939, kdy bylo Těšínsko připojeno k Polsku. Toto označení js pouze mezi Poláky. Zaolzie (pol.) - Zaolší (čes.). Zaolzie představuje a) označení geografického prostoru Těš ležícího na levém břehu řeky Olše, které je při pohledu z polské strany „za Olzou", prosto Olzou a Ostravicí („Ostrawica, nasza granica" je jedno z dodnes ve Stonavě pamatovaných he polskými iredentistickými aktivisty ve 30. letech 20. století); b) symbolický prostor na P kultury pěstované Poláky žijícími v české části Těšínského Slezska (viz má argumentace v G Polákem na Zaolší - rukopis, 2002). Tento pojem začal být užíván až od 20. let 20. století rozdělením Těšínska mezi Polsko a Československo v r. 1920. Popisovaná událost se odehrála na začátku plesu, kdy u baru bylo minimum osob i minimum hl vedlejší vlivy, které by mohly vést ke vzájemnému ne(do)rozumění (otupělost alkoholem, hlu Stejně tak zkusme odolat pokušení interpretovat celou situaci tak, že barman usuzuje, že j hanáckou vodku nevzal vůbec do úst a tím co běžně pije je jen a jedině finská vodka. Více jak 67% studentů středních škol má podle Bogoczové v polském jazykovém prostředí potí komunikací, v českém jazykovém prostředí se do potíží s vyjadřováním v češtině dostává víc respondentů (Bogocz 1997: 55, 56). „Tradiční výslovnostní norma těšínského nářečí je stálá a každodenní kontakt jeho uživatel češtinou nemá podstatný vliv na výslovnost slov ryze nářečních. ... Nářeční úzus převážně podobu slov přejatých z češtiny a způsobuje modifikaci mluvené češtiny. (Bogoczová 1997: 9 Celkově lze shrnout, že bilingvně dnes komunikují na území Těšínska dvě pětiny Poláků (úda Sokolová 1997:88). Otázku po mateřském jazyku zařazenou do četných sociologických (a pohříchu i sociolingvist vidí jako na Těšínsku naprosto nepatřičnou i polská socioložka Halina Rusek (Rusek 1997: 8 Komunikační situaci můžeme spolu s Bogoczovou (1998: 40) rozumět jako druh „sociální situa umožňuje průběh verbální komunikace, realizaci jazykového aktu stejně tak jako souhrn okol jej doprovází a které daný jev umisťují v čase a prostoru. Jinými slovy, komunikační situa událost včetně jejího ustanovení." Stálá komunikační situace zahrnuje souhrn opakujících se a neměnících se prvků: stejní úča komunikace, stejný jazykový kód, stejné neverbální prvky (např. kniha), popř. i stejné „ko konzervy" (poznámky z předešlých setkání. (srov. Bogocz 1998: 40; odkazuje na Kořenský, J. J. - Müllerová, O.: Metoda analýzy komunikačního procesu. Naše řeč, 70, 1987; a Krčmová:K interpretaci spontánního mluveného projevu. In: Dynamické tendencie v jazykovej komunikáci 1990. Nedělám rozdíl mezi promluvou veřejnou a promluvou politickou, vycházím z toho, že jakákol promluva zakládá určité politické pole (Bourdieu) nebo participuje na některém politickém Veřejnou promluvou rozumím všechna oficiální prohlášení přednášená na veřejnosti, ať již p různých svátků, oslav či připomínkových setkání, během schůzí různých spolků, veřejných vy školních oslavách - festynech atd. Samotné téma veřejné promluvy by si jistě zasloužilo vě pouze následující odstavce. Na následujících řádcích tak chci upozornit pouze na jeden způ rámci jedné promluvy používaná čeština a polština současně. V souvislosti se sémantickou stránkou (nejenom) veřejné promluvy musím upozornit, že nehod obecnou sémantiku, které rozumím jako subdisciplíně filozofie, se sémantikou jakožto subdi lingvistiky. Nicméně, jak upozorňuje Petrusek (1988: 502), „je přeci jen možné shledat ale tematickou spřízněnost obecné sémantiky a sémantiky `sociologické`", tedy studiem společen vzniku a používání významových interpretací slov. Jinak řečeno, významu slova nelze vždy p dejme tomu, na základě etymologie, protože význam je to, co je sociálně sdíleno. Význam mů pouze díky komunikaci a to tak, že je komunikován. Pokud však v daném společenství existuj občas značně ohraničené komunikační skupiny, pak je právě tázání se po charakteru významů jednotlivým pojmům či událostem jedním z klíčů k identifikaci těchto komunikačních skupin. tedy Petrusek (1988: 502) uvádí, že mezi klíčová témata sociologické sémantiky patří probl ideologie. Toto rozdělení je pouze ilustrativní, mohli bychom pokračovat takřka donekonečna. Napříkla by bylo možno navázat tázáním, zda skupina vyloučených vnímá své vyloučení negativně či po cítí být aktivními aktéry tohoto vyloučení či ne, zda se takto vnímají pouze sami či zda j i těmi, kteří je vyloučili, nebo zda dokonce pouze někým třetím (výzkumníkem) atd. atd. PZKO: Polski Związek Kulturalno Oświatowy (Polský kulturně osvětový svaz), v letech 1947 - mládežnické organizace SMP - Stowarzyszenie Młodzieży Polskiej (Svaz polské mládeže) jedin organizace Poláků v Československu. Druhou, a dnes de facto již jedinou alternativu představuje Dělnický dům (Dom Robotniczy), nedisponuje tak širokým technickým a prostorovým zázemím, jakému se těší právě Dom PZKO. B z restaurace a společenského sálu, v patře pak nalezneme ještě jeden menší sál a menší mís Součástí stavby je i veliká zahrada, místo konání oslav v letních měsících. Na tomto místě není prostor pro rozepisování se o fungování a podobě kolektivní(ch) paměti tvrzení zpochybňuje, pro naše účely si však s tímto zjednodušením vystačíme. Dodejme, že tato narace představuje jeden z konstitutivních prvků definování postavení a o očích jejích obyvatel a zároveň, díky své radikálnosti, i jeden z ústředních leitmotivů je Na katastru Stonavy se nacházejí tři hlubinné doly (Důl Darkov, Důl 9.květen a Důl ČSM), j vedla k zániku více jak poloviny domů (1950: 966 domů; 1991: 428 domů). Od 80. let 20. sto v tzv. žlutém pásmu, což znamenalo, že v obci byla stavební uzávěra a v územních plánech b lokalitou počítáno jako s rekreační vodní plochou. Ono „snad" je zde opravdu na místě. Viděli jsme, že střídání komunikačních kódů je na Těší běžnou záležitostí a jen málokdo ze zdejší populace je z této komunikace vyloučen díky nez příslušného komunikačního kódu. Nicméně v případě komunikačních skupin se musíme ptát po e která jsou probíraná v daném jazyce. Tedy po tom, zda se o určitých věcech hovořípouze či kterém jazyce. Jakub Grygar [ URL "LM-160.html "]