Kratochvil, Jan (ed.): Český a slovenský exil 20. století I. + II. ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Přes svůj poměrně značný rozsah a ještě větší sociální význam se dosud československé emig 20. století nestaly, s výjimkou poválečných reemigrací, předmětem systematického vědeckého tu samozřejmě byly historické sociopolitické zvraty českých vlád, přičemž vztah mocenských problematice byl mnohdy více než negativní. Možnost svobodného bádání v dějinách českých e století se otevřela až po Sametové revoluci, avšak přesto toto téma dosud zůstává velmi ch M. Otáhal, který nedávno shrnul výsledky nejnovějšího historického bádání o období tzv. no proto ve své práci nemohl věnovat ani jedinou kapitolu (Otáhal, Milan: Normalizace 1969-19 ke stavu bádání. ÚSD AV ČR, Praha 2002). Mezi nemnohé výjimky patří práce K. Kaplana, V. P olomouckého Centra pro česká exilová studia či pražského Etnologického ústavu; vesměs jde dílčí studie, jejichž celkový počet je nevelký a kvalita mnohdy nedostatečná (viz mou stud a sociálně sdílené hodnoty. SoÚ AV ČR, Praha 2002, s. 11-25). V této situaci, zdá se, je j o hlubší rozkrytí této tak málo známé kapitoly našich dějin třeba přivítat jako zcela zása počin. O recenzovaných sbornících, třebaže jejich záměr byl právě takový, to však naneštěs Výpravné (a tím bohužel pro většinu českých vědeckých pracovníků dosti drahé) sborníky vzn doprovodné texty k brněnskému souboru výstav Český a slovenský exil 20. století, svým rozs charakterem však výrazně přesahují formát standardních výstavních katalogů. Jejich aspirac logicky stal hlubší rozbor sledované problematiky (II., s. 12-13), v řadě případů aspirují analýzu, jindy zase zpracovaný formou angažovaných vzpomínkových esejů. Tato žánrová kombi o sobě mohla být velmi přínosnou, stejně jako publikované velké množství fotografického ma přílišná vázanost prací na expozice se stala jednoznačně překážkou (sborníky opakují zásad chyby zmiňovaného souboru výstav), stejně jako naprosto nedostatečné teoretické zázemí vět Velká šance, jež byla prostřednictvím tohoto projektu české odborné veřejnosti dána, byla do značné míry promarněna. Mimo jiné snad i vinou angažování řady laických nadšenců (včetn kteří nebyli s to pochopit metodické zázemí skutečné vědecké práce (výběrem příspěvků počí mizivou snahu o jejich vzájemnou provázanost až po absenci poznámkového aparátu v jinak vy studii V. Chyského - I., s. 34-53 - ačkoli na něj text odkazuje). Z hlediska etiky vědecké dále třeba zpochybnit E. Freundem provedený "výběr" informací z jinde publikovaných studií mnohastránkového rozsahu, aniž by se jeho autor "obtěžoval" dodržováním náležitého citační 106-118). Jinak řečeno, jde o plagiát nejhrubšího zrna. Jako ještě závažnější však shledávám chyby konceptuálního a teoretického rázu. Předně je t ptát, co bylo předmětem zájmu autorů? Byly to jednotlivé vlny českých a slovenských emigra na Západ v období vlády komunistického režimu (na což ukazuje úvodní slovo P. Pitharta - I nebo i emigrace v období druhé světové války, nebo konečně všichni ve 20. století v zahran Slováci, ať již se tam dostali kdykoli a z jakýchkoli důvodů (např. soubor fotografií Čech kteří na území někdejšího carského Ruska přišli v 19. století - I., s. 154n.)? Tvůrci proj rozhodli pro posledně zmíněné řešení, avšak tu je třeba říci, že "mnohdy méně bývá více." provázanost různých typů českých emigračních vln tří posledních století je totiž ve většin velmi malá až nulová a vědecká hodnota jejich případných komparací (o které se však jednot ani nepokusili) - vzhledem ke zcela zásadní disparátnosti předmětných jevů a jejich dobové sociokulturního a ekonomického kontextu - zcela zanedbatelná. Snad jen demografové či soci migračních procesů by se mohli pokusit o souborné komparativní zpracování všech těchto ext pohybů obyvatelstva, avšak nikdo takový se mezi autory recenzovaných sborníků nevyskytl. N žádný z autorů nepostihl celé období od 18. do konce 20. století. Jednotlivé příspěvky tak "výkřiky do tmy" bez jednotící linky, bez jasné celkové koncepce a konečně - jak již bylo jednotné výkladové formy. Zatímco například A. Procházka (I., s. 20-26) zvolil beletrizují neúspěšného pokusu o přechod hranic v komunistickém období ("vypůjčil" si přitom ovšem jed motivů Londonova Tuláka po hvězdách), V. Chyský v již zmiňované studii Exil jako důsledek která je jednou z nejlepších, kombinoval formu odborné studie s osobními vzpomínkami. Oba tak I. Drahalová (pojednávající o vzniku exilového Českého slova), J. Loewi (vzpomínající Práva lidu), M. Pribáň (zkoumající exilovou literaturu do r. 1956), B. Čelovský (diskutují otázku odhalení básníka P. Javora coby agenta StB) a do určité míty J. Sapák (emigrující a J. Šetlík (výtvarní umělci) - zaměřili svou pozornost na československou emigraci v letech Naopak J. Kaprál (biografický profil skladatelky V. Kaprálové, ve svém závěru však až nech propagující některé současné umělecké aktivity, viz I., s. 31-33), J. Papež (píšící o exil katolické tělocvičné jednoty Orel), J. Němčanský (skauting), či již zmiňovaný E. Freund (v s. 10 - ovšem uváděný jako "Freud"!) se věnovali české emigraci v období druhé světové vál emigrační proudy a jejich vývoj v zahraničí zachytily J. Novotná a V. M. Rollerová (tzv. M Toronta), J. Krist (české divadelnictví v zahraničí), zatímco studie P. Tošnerové Doteky p se sledovanou problematikou zcela minula, pojednávajíc vlastně vývoj českého poštovnictví 20. století se zvláštním zřetelem k období první a druhé světové války (II., s. 114-131). je ostatně i příspěvek editora obou sborníků J. Kratochvila, soubor jeho publikovaných i n cestopisných črt z návštěvy jižní Afriky na konci 60. let (I., s. 120-145). S otázkou nejasného vymezení badatelského pole přitom souvisí i teoretické uchopení studov Jinak řečeno, v české literatuře obvyklé avšak silně zastaralé dělení na "emigraci" (rozum odešly do zahraničí z ekonomických důvodů, čímž do určité míry "zradily národ") a "exil" č uprchlíky před totalitárními režimy, jejichž jedinou snahou bylo "pomoci rodné zemi." Třeb J. Kratochvil vůči tomuto dělení ohrazuje (II., s. 12), nevadilo mu zřejmě natolik, aby sl Peroutky z r. 1948, kde se objevuje poprvé (byť I. Barteček zajímavě spekuluje, že jeho sk mohl být vynikající historik-emigrant O. Odložilík - II., s. 132), neumístil jako motto př (I., s. 11)! A podobně si počínají všichni ostatní autoři, takže například z Masaryktownu farmy československých emigrantů z meziválečného období, sloužící hlavně k rekreaci, koupá pikniků, jakoby se stalo významné "exilové" centrum! Na tomto místě nutno poznamenat, že n omyl zařazení popisu uvedené korporace kanadských Čechů do sborníku, nýbrž samotný jeho ná která slibuje něco, co neplní a co je vposledku nesplnitelné. Jak jsem již ukázal jinde, ž dělení na politické a ekonomické emigranty totiž není možné (Reemigranti, o. c., s. 10) a dochází i se současná světová odborná literatura (cf. např. Faist, Thomas: The Volume and International Migration and Transnational Social Spaces. Clarendon Press, Oxford 2000, s. Stephen - Miller, Mark J.:The Age of Migration. International Population Movements in the Guilford Press, New York - London 1998, s. 76). Diferenciace mezi (politickými) uprchlíky migranty je totiž dílem politicko-právní kultury, eventuelně se projevujícím v politické p nikoli vědeckými kategoriemi. Jako taková musí být v naší odborné literatuře zákonitě odmí již stalo všude ve světě, což nijak nesnižuje význam zahraniční politické, kulturní a dalš našich emigrantů v boji proti totalitním režimům 20. století nebo při propagaci českého ná Zastaralé teoretické koncepce a nevědecká metodika tak zůstávají hlavním problémem naprost příspěvků obou recenzovaných sborníků, čímž prakticky vylučují jejich vědecké i publicisti Někteří autoři - nutno podotknout, že ti lepší - se přitom pokusili nahradit absentující m faktografie, jako například J. Šetlík v článku České a slovenské umění v exilu (II., s. 64 ovšem je "telefonní seznam" více než stovky jmen českých umělců, kteří ve 20. století půso bez skutečné analýzy jejich díla. I zde se nadto objevila teoretická nedostatečnost autora "s emigrací pochopitelně nesouvisely krátké ani dlouhodobé pobyty českých umělců v zahrani druhou světovou válkou (II., s. 66). Proč? Vyjdeme-li z definice OSN, "emigrantem" je přec než rok trvale žije mimo zemi svého trvalého bydliště (nejde-li ovšem o "uprchlíka"); auto s touto obecně užívanou definicí nesouhlasit, pak ale musí uvést přinejmenším definici vla neudělal, ne-li také důvody pro tento postoj. Přílišnou zabarveností subjektivními pocity, autopsie, však trpí i jinak kvalitní studie V. Chyského. Například v otázce "donucení" něk k tomu, aby si tzv. upravili vztah s ČSSR (I., s. 47), nebo v tom, že "lidé, kteří odešli komunizmem, opouštěli své domovy ... bez jakýchkoli časových představ návratu" (I., s. 48) platilo pro emigraci od 60. let (autorův případ), nikoli však pro uprchlíky bezprostředně např. Machotka, Otakar:Mezi domovem a exilem. Praha 2001, s. 64). Autor tohoto příspěvku n zapomínal na žánr, ve kterém píše, a odborný styl "vyměnil" za osobní invektivy vůči spolu aktivním bojovníkům proti komunistické diktatuře, kteří ji kdysi v mladickém nadšení pomáh Kohout, J. Pelikán ad.; I., s. 37-38). Většina ostatních příspěvků však naneštěstí nedosáh zmiňovaných, nebo se zaměřila na natolik obskurní témata, že jim na tomto místě nelze věno Velká šance, jíž představovalo uspořádání výstav o československé emigraci a související p sborníků, proto zůstala využita zcela neadekvátně. To je jistě škoda, zejména uvážíme-li v a zároveň vysokou aktuálnost studia této problematiky, nicméně nezbývá než doufat, že díla skutečně erudovaní badatelé. Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]