Krejčí, Jaroslav: Postižitelné proudy dějin ****************************************************************************************** * Jan Brabec ****************************************************************************************** V době, kdy v historiografické produkci domácích nakladatelů převažují spíše tituly zabýva dílčích oblastí, institucí či společností, vydalo Sociologické nakladatelství v ediční řad knihu, která se pokouší o panoptický pohled na dějiny. Autor sám svůj projekt traktuje jako „sociologické úvahy o průběhu dějin" (str. 177), jeji je „porozumět toku dějin" (str. 9). Máme tedy pole, ve kterém je výklad veden. Historický společnosti Krejčí sleduje ve třech rovinách přiblížení: makro - jakožto dějiny civilizací ekonomicko-politických konfigurací (jako např. feudalismu) plus dějiny hlavních náboženstv s vývojem vědomí etnicity a postupem politické konsolidace dílčích společností a nakonec m signifikantních transformací (např. revolucí). Text je doplněn 16 přehlednými mapkami a sa i věcným rejstříkem. Kniha je zčásti kompendiem již publikovaných textů, ty jsou zde zasaz souvislostí a hlavně doplněny obecnými teoretickými statěmi. Jak vidno, výklad má trychtýřovitý tvar, první část člení dění v celém historickém světě n Autor postuluje existenci šesti civilizačních oblastí (v morganovském smyslu, tzn. existen dělby práce a písma), které odrážejí šest „základních existenčních pozic člověka" (např. t klínopisné Mezopotámie nebo antropocentrismus olympského Řecka). Tato „paradigmata lidskéh procházejí různými typy transformací; jejich popis na jedné straně a popis společenských j jejich nositelů pak tvoří náplň dalšího výkladu. První zúžení pole úvah je tématické zaměř politických a hospodářských změn civilizovaného Starého světa. Ty ovšem nelze pojednat bez k dějinám náboženských proměn dílčích oblastí, což se zvlášť ukazuje v případě Levanty. St zúžení látky, pojednaná v samostatném oddíle, představuje diferenciaci lidských společenst týče jejich státních či k takovému politickému útvaru spějících uskupení. Na rozdíl od děj politických konfigurací zde však autor uvažuje celý současný svět. I zde je samozřejmě výk na dějiny světových náboženství a dále na možné koncepty národnosti (jazykové, náboženské, Jestliže tento „mezzoskopický" pohled byl zaměřen zejména na možná vymezení společenských dějinách, pak poslední nejužší „mikroskopický" pohled zabírá spíše typy jejich proměn v ča transformací majících nadnárodní dopad vzorově posloužily: 1. Francouzská revoluce (1789 a přeměna západní křesťanské civilizace v civilizaci lidských práv a tržního hospodářství, 2 (1905 a následně) coby pokus o „dotažení" francouzského příkladu ve prospěch nižších vrste revoluce (1911 a následně) jako naroubování nejprve evropsko-amerického, záhy ruského mode formace na domácí sociálně-kulturní tradici (konfucianismus). Lokální přeměny civilizačníc demonstrovány na příkladu Turecka, Íránu, Japonska a Mexika. Vzhledem k syntetizující povaze díla by nebylo smysluplné mu vyčítat povšechnost, s jakou dějinné události pojednány. Otázky typu: je třináct stránek na popis francouzského revoluč (1789 - 1870) hodně nebo málo, jsou vyloučeny. Snahou je přeci vyložit dějinný běh vcelku, epizody. Jenže právě zde se vynořují problémy. Nelze nic namítat proti Krejčího vyprávění uvedených společenských formacích, jsou to vlastně pozoruhodné příběhy a ani nevadí, že ty civilizací, národů či náboženství už čtenář většinou zná z monografií, jež se jim věnují p fundovaněji. Problémem je výsledný obraz složený z těchto popisů. Co ho drží pohromadě? Ob schémata; lze je shrnout pojmy: původ, kauzalita, rozum, struktura, pokrok. Tyto výkladové nikde nejsou explicitně pojmenovány, a tak může čtenář nabýt dojmu, jakoby byly dějinám vl souvisí autorova bezmezná důvěra v hodnoty západní tradice, jež se line celou knihou - jak ostatních společností byla poměřována blízkostí k západní představě lidských práv a parlam - a explicitně se ozývá například v samém závěru, kde si Krejčí klade otázku, zda se naše civilizace udrží u „kormidla hlavního proudu světových dějin" nebo bude vystřídána „novým, méně opotřebovaným lidem" (491). Takové teze poplatné naivnímu positivismu 150 let starému přinejmenším anachronickým. To se nejvíce ukazuje v poslední části knihy, ve které si autor klade za cíl vyložit obecn kdy dějinami autor automaticky rozumí „velké dějiny", tzn. dějiny velkých politických udál třeba dějiny smrti, prsa nebo pšenice). Využívá zde obou možných základních popisů - vnějš Prvního zejména tehdy, když za dějinnými událostmi vidí „motivační faktory" (tj. „zájem, p napodobení a donucení"; 423) či dokonce „génia" (429) jejich aktérů, nebo když je vysvětlu obecným tvrzením typu: „majetek pomáhá k moci a politická moc k majetku" (429). Jinde se k vnitřnímu popisu a dějinám přisuzuje jim inherentní „logiku" („/.../ specifičnost epochy n dána nějakou pevnou strukturou, ale nějakými vývojovými vzorci /.../ Jde o současně kauzál podmíněné procesy sociální akce s nějakým záměrem nebo podvědomě zabudovanou tendencí"; st tyto své výkladové strategie nikde explicitně nepředestírá, je už myslím jasné. Očekávání autorovo určení onoho obecného dějinného trendu, jímž je „růst kulturního fondu lidstva", „nelze mít nic proti tomu, když v tom někdo spatřuje smysl dějin" (439). V parafrázi na R. Chartiera lze tedy závěrem shrnout, že přízraky filosofií dějin typu Spe Toynbeeho - jehož inspiraci je autor, podle vlastních slov, nejvíce zavázán - ještě zdalek zažehnány. Jan Brabec [ URL "LM-513.html "]