Brunski, Jan Jacek – Maur, Eduard – Pułaski, Michal – Valenta, Jaroslav (eds.): Mezi dvěma transformacemi. Československo a Polsko v letech 1947 (1948)–1989. ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Československo a Polsko sdílely ve druhé polovině 20. století (jakož i kdykoli dříve) řadu osudů, často ovšem způsobených vnějšími příčinami, tedy přináležením k sovětskému bloku. V obou zemí byla naopak v mnohém zcela odlišná, počínaje příležitostnými "nákupními raziemi" do pohraničních oblastí toho druhého, kde právě bylo lze koupit nedostatkové zboží, až po vládnoucích elit ke vzdělávání a vědecké diskusi. K naší smůle to bylo v tomto druhém příp spíše Polsko, které mělo co nabídnout, od svých úzkých kontaktů s moderní francouzskou his až po známé studie z fenomenologie náboženství. Situace po roce 1989 pak obě země opět jak naší společnou socioekonomickou transformací, a přece zase rozdělovala, neboť odborná veře bezvýhradně obrátila svůj zrak k Západu, aniž by se zajímala o to dobré, co bylo vytvořeno sousedství. Opět je přitom tento nezájem, naneštěstí, patrnější na české straně hranic, ne nás jakoby "končila" nejen za Břeclaví, ale také na těšínském hraničním mostě. Neuvědomuje tímto exklusivismem, patrným bohužel i mezi odborníky, ochuzujeme především sami sebe a v prohráváme v konkurenci právě s oním Západem, který se tak horlivě snažíme dohánět či napo Polsko, v mnoha vědeckých (a především společensko-vědních) oblastech podstatně vyspělejší socialistické Československo, a jehož věda se po pádu železné opony dále slibně rozvíjí, p naneštěstí přestalo být studnicí poznání, aby zůstalo toliko místem levných nákupů. Vzhled tristní skutečnosti lze jistě uvítat rozsáhlý plán Stálé společné česko-polské komise huma která v součinnosti s oběma resortními ministerstvy v letech 1999-2001 uspořádala tři mezi konference, mapující společné znaky i rozdíly českého a polského vývoje od roku 1944 do so Ještě záslužnější pak je skutečnost, že péčí této komise spatřil světlo světa první konfer zabývající se obdobím vlády komunistického režimu v obou zemích a tím výrazně přispívající vzájemnému poznání, nýbrž i k širšímu odbornému rozhledu a k podstatným teoretickým a meto v myšlení badatelské veřejnosti obou zemí. Jakkoli přitom mám za to, že vůči přítomnému sb přistupovat bez výhrad, právě tento jeho přínos dlužno považovat za zcela zásadní. Méně li již skutečnost, že sborník nadmíru jasně ukazuje stávající podstatné zaostávání značné čás veřejnosti za našimi polskými kolegy. Měl by proto být především mementem tohoto stavu a z pobídkou k dalšímu rozvoji našich humanitních a společenských věd, neboť právě v této obla spolupráce s našimi severovýchodními sousedy přinést řadu významných zlepšení. Je přitom v právě to bylo cílem organizátorů zmiňovaných konferencí a vydavatelů sborníku. Věnujme však pozornost samotné recenzované publikaci, editory rozdělené do dvou částí; prv šest příspěvků českých historiků, vydávaných v polštině (s. 9-118), zatímco druhá sedm čes příspěvků polských autorů (s. 119-232). Samo toto rozdělení přitom nelze považovat za zcel důležitější však je především obsah. Češí i polští autoři se pokusili o jakési globální po sledovaného období ve svých zemích, přičemž pole svého zájmu si rozdělili v podstatě podle nichž pracují - na dějiny hospodářské (V. Průcha), literární a kulturní (P. Janoušek; S. B politické (J. Kocian, J. Pernes; J. Holzer, J. Eisler, T. Marczak), respektive politicko-p Rychlík) či sociopolotické (J. Wrona) a náboženské (J. Šebek; J. Żarin). A právě zde je tř podstatný rozdíl mezi českou a polskou reprezentací. Neboť zatímco čeští autoři se věnoval především institucionálním politickým dějinám (s čestnou výjimkou J. Rychlíka, jenž při di a formě federativního československého uspořádání na s. 91-106 věnoval značnou pozornost t realitě, tedy "fasádnosti" a vnitřní prázdnotě této instituce v normalizačním období; Rych jedním mála českých autorů, který své pojednání opřel o skutečný archivní pramenný výzkum, o převyprávění dávno známých skutečností), jejich polští kolegové "šli na politiku" docela mém soudu mnohem modernějším způsobem. J. Holzer zvolil pohled - řekněme - strukturalistic ústřední sociopolitické mocenské tendence v jednotlivých obdobích komunistické vlády v Pol komunistické vlády rozdělil do čtyř distinktivních etap - stalinistické (1948-56), autonom (1956-70), pragmatického komunismu (1970-80) a pozdní krize komunistického režimu (1980-89 J. Eisler (s. 133-158) naproti tomu zkoumal fenomén "krize" vládnoucího režimu, přičemž se jako český autor J. Pernes (s. 83, resp. 134) - "odrazil" od přístupné slovníkové definice nezůstal však u ní, nýbrž se jejím prostřednictvím propracoval k "historicko-lingvistické" tzv. lingvistického obratu moderního dějepisectví) analýze předmětných událostí. Neotřelý přitom dovolil analyzovat zdánlivě disparátní fenomény jednotlivých "měsíčních událostí" ( skutečností, že polské krize bývají označovány názvy měsíců, kdy k nim došlo; autor na to 135) ze strukturního a funkcionálního úhlu pohledu, upozornit na jejich společné jmenovate řadě na komparačně významnou skutečnost, že totiž "periodické výbuchy sociální nespokojeno někdy násilnou podobu, byly polskou zvláštností" (s. 158). Ještě netypičtěji - alespoň pro který s historiografií naneštěstí obvykle nespojuje sociologické analýzy a pokud, tedy kva "politickým dějinám" přistoupil J. Wrona. Lubliňský historik, vědomě navazující na dílo i Packowského, se totiž zaměřil na otázky rekrutace a fungování mocenských elit komunistické jemu protivných (s. 159-171). Zdařile se mu tím podařilo propojit klasické politické dějin politiky a vládnutí, i pro historickou analýzu otevřít otázky dosud spojované převážně se nebo jen s nejnovějšími dějinami (cf. např. s. 160). Wrona přitom zdůraznil postupnou prom vzniku vládnoucí špičky společnosti, kdy v padesátých letech nahradily skutečné vedoucí př PLR, doposavad vycházející z řad lidí "formovaných Kominternou," osobnosti vyhovující mode odborníka," aby i oni, na samém sklonku režimu, alespoň částečně uvolnili místo "loajálním Autor tak z jiného úhlu pohledu a naprosto nezávisle došel k týmž závěrům, jaké před nedáv politolog M. A. Orenstein (Out of the Red. Building Capitalism and Democracy in Postcommun Arbor 2001: University of Michigan Press, s. 25 nn.) a stejně úspěšný byl i při své analýz intelektuální a kulturní elity uvnitř opozice. Referáty českých historiků na daná témata b vyzněly dosti staticky; ani J. Kocian, dlouze popisující politický systém socialistického (s. 43-81), režimním krizím se věnující J. Pernes (s. 83-90), ani ekonomický historik V. P nich nadto nepřinesli žádné významnější nové poznatky. Abych však nezůstal zaměřen pouze na politickou historii, téma sice důležité, nicméně v rá dějepisu rozhodně nikoli jediné, se stejným protikladem studií polských a českých historik například i v případě literární/kulturní historie. Pražský literární historik P. Janoušek příspěvku zaměřil především na počátky komunistického období, v kulturní oblasti těžce poz stalinismem, s nímž "zhřešili" prakticky všichni tehdy publikující, aniž se později s tímt dokázali veřejně vyrovnat (s. 31-42). To je jistě pravda, nicméně pravda dávno již známá ( neplatí, jak Janoušek tvrdí na s. 40, že bychom dnes neměli k dispozici značné množství au věnovaných tomuto tématu, jakkoli jejich výpovědní hodnotu zajisté nelze přeceňovat). Napr polský protějšek S. Bednarek, který se nadto neomezil toliko na pole literární, nýbrž na k celek, nejen že postihl celé sledované období, nýbrž velmi výstižným způsobem charakterizo proměny mocenského ovlivňování umělecké tvorby a zároveň i různé cesty její postupné poloo vyloženě nelegální emancipace (s. 183-198). Za Bednarekovu největší zásluhu však lze považ podstatný překrok k antropologii, neboť si uvědomil, že kultura by neměla být pojímána tol umělecké tvořivosti, nýbrž také jako symbolické universum, generující sociální a kulturní nejširším smyslu (s. 195; tento historicko/sociálně-antropologický pohled na kulturu se př může opřít o dílo M. Webera). Uplatnění axiologického hlediska dovedlo Bednareka například charakteristice "války o symboly" mezi komunistickým režimem a jeho (začasté tichými) odpů i k obecnějším úvahám o "axiologické erozi" reálně-socialistické společnosti (obojí s. 197 jež dosud v českém prostředí citelně postrádáme. Vlastně jedinou oblastí, kdy český autor překonal svůj protějšek, tak po mém soudu zůstávají náboženské dějiny. Mladý pražský badat svém příspěvku rozebral situaci českých katolíků (s. 107-118), aniž přitom upadl do zřetel podmíněných postojů svého polského kolegy J. Żarina, nenáležitě znevažujících například zn religionistickou školu (s. 216). Škoda jen, že Šebek věnoval až příliš pozornosti vývoji o institucí a nezaměřil se blíže na otázky neinstitucionální zbožnosti (jak to i na českém m před časem udělal např. G. Kepel: Boží pomsta. Křesťané, židé a muslimové znovu dobývají s Atlantis, s. 80-88), potažmo i nejrůznějších forem privatizované religiozity (cf. D. Lužný a moderní společnost. Sociologické teorie modernizace a sekularizace. Brno 1999: MU, s. 72 např. Z. R. Nešpor: "Česká folkové hudba 60. - 80. let 20. století v pohledu sociologie ná Sociologický časopis/Czech Sociological Review 39, 2003, 1, s. 79-97). Za nepříliš šťastno jednostrannou Šebkovu orientaci na katolickou církev, jakkoli největší náboženskou skupinu a konečně i v ČR, neboť například komparace postojů jednotlivých komunistických států ke k protestantům, stejně jako k řeckým katolíkům (mimochodem: z hlediska katolického kanonické samozřejmě katolické církve východního obřadu společenstvími uvnitř obecné církve, tedy ne z výkladu o československém katolicismu vylučovat, právě naopak) by zajisté přinesla význa výsledky. Stejně tak je škoda, že Šebek vedle ekumenických diskusí 60. let (s. 113) nezmín ozvučné - a to i na mezinárodním poli, vzpomeňme německých překladů Machovcova Ježíše pro a konec konců i Kalivodovy Husitské ideologie - diskuse mezi křesťanskými teology a někter komunisty (V. Gardavský, M. Machovec), které posléze významně přispěly ke sblížení obou sk disentu. Posledně zmiňované výhrady - které zajisté nesmí být chápány jako kritika Šebkovy práce, n podněty pro další studium této tak dlouho zanedbávané oblasti historického a sociologickéh mě však dovádějí k celkovému zamyšlení nad recenzovaným sborníkem. Jeho základním nedostat více na straně českých autorů, totiž je neschopnost komparativního přístupu, ač právě ten proponován. Jednotlivé dílčí studie tak popisují českou či polskou minulost, jejich autoři nedovedou odpoutat od konkrétní studované problematiky a pojmout jí v širším mezinárodním komparace je ponechána až čtenáři v naději, že jí bude s to učinit - proč by ale měl, neby schopni samotní autoři? Navíc by nemělo jít pouze o srovnání česko-polské, nýbrž i dalších východního bloku (typicky např. Maďarska) a v některých případech (kulturní dějiny jsou zd par excellence) dokonce celoevropské nebo celosvětové. Právě z tohoto důvodu považuji za b bilingvní vydání recenzované publikace, neboť zatímco vzdělaný čtenář by rozuměl textu, ať tím či oním jazykem, čtenář průměrný - pokud se mu sborník dostane do rukou - prostě jinoj přeskočí, aniž by pak k nějakému srovnávání mohlo dojít. Smysluplností této intelektuální nejsem jist ani z toho důvodu, že žádný z překladů není autorským, což v některých případe pochybnosti stran srozumitelnosti textu (nevidím například důvod hovořit o epoše gen. Jaru "válečném stavu", když v češtině existuje termín "výjimečný stav" apod.). Konečně ve sborn mezi historiky jistě pochopitelná, nicméně nenáležitá tendence upřednostňovat výklad o poč a polského komunistického režimu před jeho dalším vývojem. Ono nešťastné implicitní přesvě M. Blocha, že "jsou počátky začátek, který vysvětluje. Či hůře, který stačí k vysvětlení" CeFReS 8, 1995, s. 128). Ačkoli chápu důvody, které k tomuto způsobu zpracování vedly, poč teoreticko-metodologickými (v českém prostředí na ně upozornil např. Z. Beneš: "Dějiny a p Zamyšlení nad povahou soudobých dějin." Soudobé dějiny 6, 1999, 1: 45-54), nutno přiznat, je nedostatečné naplnění proponovaného plánu a samozřejmě nižší celkový badatelský přínos. neřešení řady důležitých otázek teorie historické práce a jejího vztahu k příbuzným discip se s nebývalou razancí projevují (či spíše: měly by se projevovat) právě při diskusích nad dějinami. Uvedenými svými výhradami přitom nijak nechci snižovat význam recenzovaného sborníku, kter v úvodu. Právě naopak. Měli bychom si však uvědomit, že představuje zatím jen první krok n se měla české historiografie a další humanitní a společensko-vědní disciplíny ubírat, budo v silné mezinárodní konkurenci toho postavení, které kdysi zastávaly. Sborník Mezi dvěma t otevírá cestu nepochybně vysoce potřebné mezinárodní a transdisciplinární spolupráci, avša nestačí - jak se tato spolupráce bude dále vyvíjet, to ukáže teprve čas. Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]