Prodanović, Mileta: Stariji i lepši Beograd.












            ******************************************************************************************

            * František Šístek
            ******************************************************************************************
            Kniha esejů Milety Prodanovic´e, doprovázených rozsáhlým obrazovým materiálem, výmluvně uk

            do vizuální podoby urbánního prostředí srbského hlavního města a každodenního života Běleh
            politické a sociální trendy v době vlády Slobodana Miloševic´e. Šlo o epochu bez jasné ide
            vládnoucí oligarchie pro svou potřebu používala jak prvky nacionalismu, tak komunismu. Nov

            především váleční zbohatlíci, vůdcové mafie a hvězdy populární estrády, zatímco životní úr
            společnosti v podmínkách válek, hyperinflace, sankcí a politické diktatury drasticky klesl
            za Miloševic´ovy vlády charakterizoval rozpad předchozích urbánních pravidel, chaos a vzni

            kýčovité architektury, kterou se její autoři snažili prohlašovat za postmoderní.


            V prvním eseji analyzuje autor použití ikon v sociálním prostředí Srbska v poslední dekádě
            Ikony, jako symbol pravoslaví a tím i srbské národní identity, se v 90. letech v Srbsku ma
            což vedlo k jejich trivializaci, z náboženského hlediska prakticky ke zneuctění. Ikony se 

            symboly paravojenských jednotek, ve výlohách obchodů mezi videokazetami a dalším spotřební
            podoba se dostala i na suvenýry, klíčenky a propisovací tužky. Zajímavým úkazem pak je umí
            ikon na pivní etikety s cílem sugerovat představu, že pivo je spojeno se srbskými národním

            (označení piva za „Slavsko pivo" přímo naznačuje spojení s konkrétním obyčejem), přestože 
            v Srbsku fenoménem až moderní doby.


            Jiným příkladem snahy o prosazování „autentických srbských hodnot" bylo rozšíření tzv. Mir
            tj. archaizující podoby cyrilice. Miroslavovo písmo, odkazující svým názvem ke středověké 
            památce, ve skutečnosti nevzniklo ve středověku, nýbrž bylo uměle vytvořeno teprve v roce 

            rozšíření do veřejného prostoru (názvy firem, reklamy atd.), kde zaměnilo jak latinku, tak
            cyrilice, začalo koncem 80. let v souvislosti s růstem srbského nacionalismu. Autor odhalu
            případy nového použití národních tradic. Velké obliby dosáhlo například jméno národního hr

            19. století Karadjordje a jeho titulu Vožd (vůdce): v Bělehradě se po něm jmenuje mj. obch
            prostředky, kiosek s občerstvením, kolínská a toaletní papír.


            Sociální a politické trendy, které podryly modernistický ráz Bělehradu, sleduje Prodanovic
            konkrétních případů. Typickým jevem byla podle něj chaotická přístavba dalších pater či st
            měla někdy až komické podoby - v centru Bělehradu byly například na ploché střeše funkcion

            postaveny dvě menší stavby ve stylu alpské horské chaty. Charakteristické bylo i vyplňován
            existujícími budovami novými stavbami, které často vznikaly bez povolení. Nejčastěji šlo o
            kiosků. Kiosek autor označuje za „nejdůležitější architektonickou formu epochy Slobodana M

            neváhá hovořit o „kioskizaci" Bělehradu. Autorem dokumentované kiosky většinou periodicky 
            případně vedle nich přibývaly stále další, neustálými změnami procházel i sortiment (občer
            pašované za sankcí, benzín aj.).


            Patrně nejzdařilejší je závěrečná studie o bělehradských náhrobcích. Již od 19. století se
            především v případě tzv. krajputašů (selských náhrobků v podobě stylizované lidské figury)

            objevovaly elementy sociálního postavení zesnulých (hodinky na řetízku, šicí stroj značky 
            Podobné tendence se objevují i na náhrobcích z konce 20. století. Autor tak zdokumentoval 
            lodi, letadla či helikoptéry, jindy pak předmětů, které si zesnulý oblíbil - knihy, šálku 

            případně domácího zvířete. Prodanovic´ poukazuje na doslovnost nejnovějších náhrobních mon
            častěji se neobjevuje pouze symbol, ale např. bronzová socha v životní velikosti (s hudebn
            kole aj.) či co možná nejvěrnější přenos fotografie na náhrobní desku. Návrat k nacionální

            hodnotám se promítl i do prostředí hřbitovů, kde někdejší partyzánskou symboliku (pěticípé
            nahradily pravoslavné kříže. Bělehradské nekropole byly novou dobou postiženy stejně, jako
            boji o místo přestal být brán ohled na tradiční orientaci hrobů, vznikají rozsáhlé hrobky,

            víkendové chaty či dokonce autorovy oblíbené kiosky. Specifickou kapitolu tvoří místa posl
            význačných představitelů organizovaného zločinu a paravojenských jednotek z 90. let. Ty zd
            sochy v životní velikosti (s doplňky, jako jsou boxerské rukavice, hodinky, prsten aj.), v

            či hned několik zobrazení nebožtíka najednou. Za vrcholné vyjádření ducha doby i celé mafi
            subkultury a jejích hodnot považuje Prodanovic´ hrobku, kterou krom bronzové sochy zavražd
            zdobí i mramorová, takřka pop-artová socha stolku s taktéž kamennou lahví Coca-Coly, popel

            cigaret Marlboro.

            Prodanovic´ se nesnažil napsat vyčerpávající vědeckou studii dané problematiky. Přesto svý

            bohatou fotodokumentací postihuje atmosféru Bělehradu a Srbska v době diktatury Slobodana 
            trefněji, objevněji i vtipněji, než záplavy analýz, které se soustřeďují na „velké", ofici
            primárně politického charakteru.


            František Šístek [ URL "LM-390.html "]