Setkání s Druhým / Meeting the ‘‘Other”. International Summer Workshop, Praha 12. 9. – ****************************************************************************************** * Michal Voříšek ****************************************************************************************** Víme, jak to chodí při setkáních akademiků s jinými akademiky. Účastníci všelijakých konfe mohli vyprávět a v českých historických kruzích na toto téma proběhla dokonce menší názoro Vzájemná odlišnost badatele provokuje, obohacuje, může je pobavit (možná), ale zároveň stě bezprostřednímu porozumění. Předběžná shoda odstraňuje zábrany, usnadňuje kooperaci, nebo uspává. Obojí má výhody i nevýhody. Přesto nezbývá než učinit rozhodující volbu a vydat se cest. Organisátorky a organisátoři pražského letního workshopu Meeting the "Other" v čele s Luďo ze Semináře obecných a komparativních dějin při Ústavu světových dějin FF UK zvolili první můžeme jen přivítat, neboť v Česku bude ještě dlouho důležitější provokovat, nežli uspávat který podpořila Universita Karlova a prestižní universitní asociace Europaeum, se v malé a sešlo 12. a 13. září 2002 přes třicet historiků, sociologů a dalších společenských vědců z institucí ve Finsku, Francii, Nizozemí, Polsku, Rumunsku, Velké Británii, a samozřejmě v Č Pořadatelé a pořadatelky pozvali badatele zakotvené v kontextu různých disciplin, paradigm národních diskursů a nabídli jim prostor pro vzájemnou konfrontaci východisek i výsledků p což zdůraznila v uvítacím proslovu i L.Klusáková - pro diskusi. Pojem Druhého nebo Jiného (l'Autre/ the Other) se v produktivních vrstvách historiografick uplatňuje přinejmenším po dvě desetiletí. V roce 1985 mu byla věnována jedna z hlavních se historického kongresu ve Stuttgartu, jak v zahajovacím příspěvku připomněl Miroslav Hroch. ze shrnutí M.Hrocha, historikové tehdy pokládali za dvě strany mince "otherness" (1) otázk a ovládání "jiného" jako podřadného, a (2) otázku vlastní identity jako místa bezpečného p Jako třetí důležitý prvek figuroval v diskusích osmdesátých let (3) diachronní aspekt vzta tedy hledání "otherness" (jinakosti) ve vlastní minulosti. Jestliže se o "otherness" disku pak můžeme logicky předpokládat, že toto téma skrývá něco stále podstatného. Vzhledem ke s že jinakost byla zkoumána nejrůznějšími postupy a s nejrůznějšími akcenty, program worksho příspěvky poměrně citlivě do bloků spojených spíše problémy v pozadí nežli explicitními té společným vyznáním víry autorů. Dopolední blok 12.září 2002 byl věnován problému společenských hranic mezi Vlastním a Druh raně moderní evropské společnosti. Peter Becker z Evropského universitního institutu ve Fl dominantní znaky krimonologického diskursu v devatenáctém století. Obraz kriminálníka/zloč do kontextu "historické sémantiky asymetrických oposic" (R.Kosseleck), jejichž pomocí mode definuje a účinně udržuje své hranice. Z tohoto hlediska je podle P.Beckera důležité, aby diskurs pracoval se stereotypem zločince, který bude zároveň (1) bezezbytku démonisovaný a dostatečně diferencovaný, aby byl použitelný ve společenských technikách pověřených prakti se zločinci a zejména prevencí. V 70. letech 19. století došlo k paradigmatickému posunu o ethnografické perspektivy v diskursu o zločinu k medicínské a antropologické kriminologii. viděl ve zločinci oběť iracionálního přístupu k životu (poživačnosti, alkoholismu, hazardu buržoasních morálních hodnot ve specifickém kulturním prostředí (symbolem je podsvětí, kte píli a důmyslnou dělbu práce do služeb zločinu); konec století naopak chápal zločince jako mentálně inferiorní bytost, jejíž osud předurčují především biologické disposice. Hlavní f zůstaly zachovány, avšak změnil se provoz na hranici mezi normálním a pathologickým (J.Lin morální a rozumovou zvrácenost bylo možné konvertovat, biologickou inferioritu lze nanejvý isolovat. Daniela Tinková z pražské Fakulty humanitních studií představila výsledky několikaletého v diskursu o zločinu na prahu evropské moderny. Přihlásila se ke konstruktivistickému paradi něhož kriminalita není projevem objektivní esence zločinnosti, nýbrž výsledkem cílevědomé společenské aktivity, která určuje hranice a podstatu zločinného i vztahy ke zločincům. Po ve filosofickém a juristickém diskursu se v tomto světě stává klíčem k praktikám, jimiž js definováni, vytvářeni a manipulováni státní autoritou. D.Tinková popsala zrod moderní defi v josefinském Rakousku a v revoluční Francii pomocí tří transformací oproti definici ancie (1.) Sekularisace - posun od morálně-náboženské definice zločinu, která spatřovala ve zloč posvěceného společenského řádu ke "společenské" definici, v níž je zločin proviněním proti nebo přesněji proti jejímu legitimnímu vtělení: státu. Pozdější vývoj přinesl abstraktnějš nedotknutelné sekulární instance v podobě individuálních práv. (2) Dekriminalisaceněkterýc (např. sebevraždy), která vzešla ze zásady, že dodržování morálních zásad nemá být vynucov Tento náhled znamenal zároveň výraznou kulturní relativisaci zločinu. (3) Medikalisace, je vysvětlení zločinu mimovolnou biologickou "inklinací". Distinkce morální/amorální, potažmo ilegální, byla nahrazena distinkcí normální/pathologické. Všechny tři proměny ilustrují zr individuality a moderních podob moci v podmínkách krise staré legitimisace. Zároveň s nimi své role i nová podoba disciplinace lidského jedince, která vycházela z manipulace nově ko individua. Alex Cowan představil svůj výzkum strategií, které se rozvinuly ve vztazích benátských pat jejich konkubínám a nemanželským dcerám. Úzká societa benátských patriciů věnovala značnou nejen vytváření a udržování stupnice sociálních distinkcí, ale také pěstování rituálů, jim individuální posici vylepšit (především dosáhnout způsobilost nemanželské dcery ke sňatku Protože sňatek dcery představoval cenný sociální kapitál (možnost navázat sociální aliance příbuzenských svazků), nelitovali často otcové energie na uskutečnění takové nobilitace. Jak vyplynulo z následné diskuse, reservy v tomto přístupu k marginalisovaným skupinám se především za zdánlivě nevinnou otázkou zobecnitelnosti výsledků. A to ve dvojím smyslu: (1 methodologie, která se v tolika bodech inspiruje přínosem M.Foucaulta jako naše příspěvky, moci identifikovat pouze konkrétně - v místě, kde přímo působí; v tom je kouzlo diskursuvn Tím ale zároveň vyvstává otázka, zdali existuje něco více než soubor navzájem nesourodých jinakost jako princip distinkce, významný znak určitého diskursu (např. evropského diskurs nebo určité society (rodící se moderní evropské společnosti). (2.) Zejména ale vidíme, že jinakost bývají jednostranné - chybí perspektiva samotného Jiného. Klíčová je zde otázka, v moderní vědě o zločinnosti odrážejí životní světy samotných zločinců - zbývá "delikventů nějaký prostor v institucích (včetně vědy), jež byly stvořeny k jejich ponížení a manipula k nám ze slovníků argotu, z protokolů o výsleších nebo z anamnéz delikvent nebo náš hetero delikventa? I zdánlivě důstojné a zajímavými možnostmi vzestupné mobility obdařené postave moderní benátské societě se zakládalo na posesivním vztahu mužů-patriciů k tělu dcery i ko vlastně historici zkoumají mezi zvetšelými písemnostmi, které po sobě zanechali vítězové k světů? K podobné otázce se znovu vrátily i další bloky programu. V první části odpoledního bloku12.září 2002 vyslechli účastníci a účastnice workshopu přís týkaly hledání hranic v současné evropské společnosti. Lorna Colberg Goldsmith Northumbrij se věnovala proměnám komunální sociální politiky v Newcastlu v šedesátých letech. Ve střed stály "problémové rodiny" a jejich střet s proměňující se podobou města (přestavby, asanac jistým uspokojením konstatovat, že městská rada v Newcastlu na počátku 60.let přestala "ne rodiny za trest sestěhovávat do nejzanedbanějších domů (kdy to napadne i vybrané domácí ob hvězdách) a přešla k politice dobrého příkladu v sousedství a systematického therapeutické sociálních pracovníků. Na druhé straně zůstala ve vztahu k "problémovým" rodinám sociální manipulativní intervencí, která tyto rodiny nechápala jako rovnocenné partnery. Marjaana Niemi z Tamperské university představila srovnání sociální politiky zaměřené na z na počátku 20.století v Göteborgu a Birminghamu. Jedním z dominantních témat sociální poli rad na počátku století byla vysoká dětská úmrtnost v chudých čtvrtích. Městské rady vycház expertis, které v obou případech podávaly podobný výčet příčin; jednotlivé příčiny byly ov zváženy a zhodnoceny. Jak upozornila M.Niemi, žebříček sociálních zel pozoruhodně korespon normativními představami, ale i s praktickými problémy obou společností. Britský diskurs z že příčina vysoké dětské úmrtnosti souvisí s faktem, že nezodpovědné matky docházejí do za zištné představě mzdy a zanedbávají péči o děti. Ze švédské perspektivy je ovšem příčinou úmrtnosti chudoba a nedostatečná zdravotní péče v dělnických čtvrtích - žena, která nepodp rozpočet vlastním výdělkem ze zaměstnání, je vlastně nezodpovědná. Odpovědná žena dochází zatímco obec pro její děti zajistí denní péči. Obě města měla odlišnou sociální politiku, z protikladných premis, uzavřela M.Niemi. Obě města ovšem deklarovala, že premisy jejich s jsou vědecké. A obě mohla tvrdit, že jejich politika byla správná a úspěšná - vždyť v obou úmrtnost klesla! Workshop pokračoval dalším blokem, který se věnoval klasické situaci setkání s jinakostí - evropských a mimoevropských kultur. Diskuse k oběma sekcím byla spojena, což se ukázalo ja Rosanna Woensdregt z Leidenské university popsala specifické sémiotické pochody na rozhran koloniální kultury a kultury mixtécké šlechty v období po dobytí Amerik. Mixtécká šlechta po dobytí přihlásila ke kultuře kolonialistů - hlásila se ke katolicismu, používala křestn nejmocnějších Španělských vůdců, tituly "don" či "dona" a další výsady, evropské oblečení naopak připustili mixtécké kodexy jako pramen majetkoprávních nároků, ačkoli z vyššího hle tyto kodexy za produkt uctívání ďábla. Strategii mixtécké nobility lze popsat pomocí pojmu ním pracuje soudobá postkoloniální teorie: ačkoli do koloniálního právního systému vstupov funkčně a bezpříznakově, ve skutečnosti sledovala symbolickou interakcí v diskursu dobyvat Díky živé akomodaci a improvisaci místní elity se tak ustavila nová mocenská rovnováha, v dekonstruována božská autorita původní mixtécké nobility (yya), avšak tato šlechta se udrž lokálních landlordů (cacique) podřízených španělským koloniálním autoritám. Patrně nejpodnětnější příspěvek workshopu přednesla na konci prvého dne Lea Zuyderhoudt. V současným limitům a budoucím možnostem historiografie severoamerického kmene Černonožců. T charakterisovala jako problém situace, kdy setkání s Druhým popisuje Druhý: monopol na his Indiánů (původních obyvatel Ameriky) totiž doposud drží dominantní "bílá" americká histori její interpretaci se minulost Indiánů stává buďto souborem a-historických mýtů (příběhů o záležitostí jediné epizodní role v dávném příběhu bílé Ameriky: Indián jako muž - prérijní této historii chybí ženy, chybí v ní sociálně historická dimense, chybí i kontinuita s pří kontrastní obrázek dává srovnání s dějinami amerických přistěhovalců, jak jsou popisovány diskursu: zde nechybí ani sociálně historické informace, ani zdůraznění, že současné minor legitimními dědici a pokračovateli přistěhovalců. Dilema dějin psaných Druhým pokračuje i poté, co běloši přestali fysicky útočit na samotno domorodých dějin. Dnes sice nejsou - jako na přelomu 19. a 20. století - indiánské děti ma odváděny do vzdálených internátů, kde by byly isolovány od mateřské kultury, překřtěny běl kde by nesměly hovořit mateřským jazykem. V devadesátých letech dokonce vyrazili do reserv z universit, aby znovu rozšířili znalost starých indiánských příběhů. Jenomže jejich inter další narušení symbolického řádu, které mělo zhoubné sociální důsledky (podle názoru kmeno přímo vedlo k nárůstu sebevražednosti v reservacích). Kultura Černonožců má vlastní logiku stavbu i vlastní kategorie. Lidé bez znalosti konkrétního protokolu pro vyprávění (často t černonožského jazyka) se jednoduše nemohou podílet na pěstování historie kmene. Co si osta vzdělanci odchovaní západní kulturou v prostředí, kde se o některé "historické" příběhy pe bytosti, aby nezanikly, zatímco jiné příběhy - písně přicházejí samy a kde se příběhy dělí a mimoceremoniální, podle posluchačstva i okruhu oprávněných vypravěčů? V tomto světle se historiografie Černonožců jako fatálně nedostatečná. Různé standardy jinakosti, které demo kultura ve vztahu k přistěhovalcům a Indiánům, jsou morálně i intelektuálně nepřijatelné, tendence psát dějiny Druhého bez pronikavé znalosti jeho vlastní kultury. V diskusi se přítomní záhy soustředili právě na úlohu společenské vědy při setkání s jinak primární diskursivní funkci mohou být historička či historik chápáni jako ti, kdo zprostře možná i ruší jinakost v minulosti určité society. Avšak právě mezní situace, o kterých hov referáty 12.září, ukazují, že Druhý nemusí o zásah "vědců" vůbec stát. Inspektory sociální "problémových" rodin nikdo nezve - a nikdo nezve ani historičku, historika, anthropoložku do marginalisovaných etnických komunit. Jak se poučili potomci středoamerických Mixtéků, a a anthropologové často přijdou, a zase odejdou zpět do měst, aby tam sepsali své esoterick základě odtažitých teorií a v angličtině, které nikdo z místních obyvatel nerozumí. Snadno že do "národního" archivu nejsou vpuštěni místní obyvatelé, kteří nemají dostatečně vzneše (třeba studentů historie se státním stipendiem), aby se směli zajímat o dokumenty z vlastn Asi národ ani jeho historie nejsou pro všechny. O tom by severo- i středoameričtí Indiáni mohli vyprávět. Co potom ale historičky a historikové nabízejí svým Druhým kromě toho, že jejich příběhy? "Objektivitu" která preferuje vlastní diskursivní provoz před životními sv jsou jí podrobeni, ať už jde o "problémové rodiny" nebo o "divochy"? "Vědu", jež prokázala legitimisovat každý politický nárok, který na ni vznesou mocní (srv. případ městské sociál Nebylo by správnější nechat prostě Druhé na pokoji? Většina diskutujících se shodla, že svým Druhým současná historička či historik dluží sous pochopit a respektovat významy, které přikládají své minulosti. Již nelze dále psát dějiny Druhých", možná nejsprávnější je psát jejich dějiny pro ně. Sami sobě dluží dnes historičk více než jindy odpověď na otázku proč, s jakými cíli a s jakým oprávněním se zajímají o mi představuje jejich hlavního Druhého. Dopolední blok 13.září 2002 byl zasvěcen setkání s Druhým v procesu evropských migrací. Je Berdah z University Toulouse II le Mirail se věnoval proměnám francouzské imigrační politi régime do poloviny 20. století. Konkrétní úprava práva na získání občanství kolísala ve sl od zásady ius sanguinis k zásadě ius soli, avšak řídila se především momentálními zájmy po Proto zejména platilo, že i v obdobích se zpřísněnou přistěhovaleckou legislativou mohly b pro pobyt cizinců na francouzském území dosti příznivé. Poprvé na konci 19.století zasáhly výrazněji také domácí xenofobní nálady. Halina Parafianowicz z University v Bialystoku hov Ameriky v meziválečném Polsku na pozadí celé Střední Evropy. Tento obraz byl silně idealis zajímavé, že na jeho vzniku se podílel jak nedostatek informací - zejména u první vlny pol do USA - tak naopak i (často řízený) příval informací nových. Velký vliv měla jak vyprávěn emigrantů, tak charisma některých výjimečných osobností doma (I.Paderewski, T.G.Masaryk) i president Wilson). Obraz USA formoval rovněž import propriet konsumního způsobu života a p kapitalistické ekonomiky (film, technické vynálezy a další). Přestože politika isolacionis rozčarování - a obraz sobeckého Strýčka Sama s kapsou plnou peněz - lze positivní obraz US dominantní představu v polském meziválečnem diskursu. Chantal Bordes-Benayoun z CRNS vysto pojmu diaspora jako nástroje analýzy současných migračních procesů. Konstatovala, že tento pracovat s několika rozměry napětí ve vztahu k Druhým. Diaspora se definuje v konfrontaci i přibližování - se dvěma typy Druhých: (1) s hostiteli, Druhými, kteří jsou geograficky b stojí mimo komunitu, a (2) s Druhými v rámci komunity, kteří jsou však odděleni geografick hranicí. Identita "sefardského Žida z Marseille ve Francii" skrývá pozoruhodně mnoho varia rozvoje. Proto se diaspora uplatňuje i jako Kampfbegriff v pozdně moderních politických zá identita představuje jeden z nejúčinnějších mobilisačních prostředků. Příspěvky přednesené v dopolední sekci 13.září měly silný podtext politických dějin - zají s obrazem Druhého ve jménu určitých krátkodobých (především mocenských a ekonomických) cíl diskusi participantky a participanti hledali výhody a meze takto orientovaného zkoumání. P politiky vykazuje vytříbený cit pro úmyslně šířený obraz ("amerikanisace" střední Evropy a meziválečných USA). Dovoluje nám tak ocenit také funkce positivního (!) obrazu Druhého. Pe možnosti vědomě přijímat (imigranti ve Francii) či nepřijímat (diaspora) identitu hostitel popřípadě balancovat - mezi alternativními centry identity. Mimo dosah historikova pohledu zůstávají dlouhodobější mentální struktury (obrazy), které zůstávají pod povrchem politick jako jsou např. autostereotypy zkoumané komunity. Nesnadné je také stanovit, nakolik je po který racionálně sleduje vlastní cíle, a nakolik naopak zůstává ve vleku populárních nával šovinismu. Politika může tak nakonec snadno působit jako zmatená a bezkoncepční aktivita, racionálně vysvětlovat nebo zkoumat. Další dva bloky workshopu organisátoři zasvětili příspěvkům, které zkoumaly jinakost v rám regionů. Na tomto poli plní funkci mnohovýznamových dělítek mezi Vlastním a Druhým geograf - Západ, Sever - Jih) a geografické hranice. Floris van Nierop z Amsterdamské university zahájil blok příspěvkem o vztahu mezi srbskou habsburské monarchii a obyvatelstvem vlastního rodícího se srbského knížectví. Zatímco dia etablovanou elitou, srbské obyvatelstvo knížectví bylo převážně rolnické. Rozpor mezi soci kulturní orientací i politickými cíli těchto dvou skupin se nepřímo promítl i do dobových podobu národního jazyka a do formování moderní srbské národní identity. V pozdějších inter "konservativní" srbští intelektuálové z monarchie proměnili ve vzorového Druhého - v obraz povýšených učenců. Janette Sampimon z téže university představila svůj projekt výzkumu poč bulharské národní identity. Demonstrovala, že v prostředí řecké či francouzské kultury se generace intelektuálů, kteří se hlásili k bulharské identitě - ačkoli sami psali řecky, po jazyky. Hana Sobotková z pražské University Karlovy potom srovnala obraz Balkánu v devaten francouzském a v českém publicistickém diskursu. Oba diskursy se shodně zabývaly definován hranice mezi "Evropou" a "Balkánem" (jako Druhým) ze západoevropské perspektivy. Postoj k fenoménu se přitom odvíjel od autorova postoje k modernisaci: H.Sobotková rozdělila povšec Balkánu na ty, které vycházejí z kritiky zaostalosti, nebo naopak na obrazy zračící sentim po mizející tradiční societě. Z výzkumu publicistických obrazů Balkánu vyplývá, že Francou (již tradičně) zdůrazňovala svou civilisační nadřazenost nad Balkánem, politicky přitom vy filhellenismu a z pragmatické ochrany osmanské říše. Česká veřejnost se naopak ztotožňoval non-dominantních etnik v rámci mnohonárodní říše a na Balkánu se zajímala zejména o emanci slovanská etnika. Charlotte Alston poté představila konkrétní případ budování obrazu Druhého: antibolševicko po ruské revoluci 1917 organisovala skupina publicistů kolem Harolda Willamse. H.Williams širokou paletu metod od ovlivňování veřejného mínění přes organisování demonstrací až po k politiky. Váhu jejich argumentům měla dodat i pečlivě budovaná autorita expertů. Jak upozo v různých prostředích bylo třeba sáhnout k různým argumentům: k alegorickým výrazům (Bolše nebo naopak k nekomentovanému osobnímu svědectví emigrantů či k obrazu šířícího se mezinár bolševismu. Úspěch tohoto snažení byl neúplný. Informace kroužku kolem Harolda Williamse s zasáhly široký okruh veřejnosti, ale na druhou stranu jako zdroj normativních soudů se kro neprosadil. Carlos Reijnenz Leidenské university na závěr bloku představil svůj pohled na obraz Němců a Slováků. V úvodu svého příspěvku konstatoval, že stereotyp Druhého nemusí bý pouze negativně, nýbrž že Druhý může být rovněž spojencem nebo přítelem. Ostatně je na mís právě hostilní obraz Druhého není nejkonstruktivnějším příspěvkem k budování vlastní ident navrhl tezi, podle níž české obrazy Němců a Slováků byly v mnohém komplementární. Němci př především pouto s historickou minulostí státu, Slováci měli být základem státu nově budova se diskurs vyrovnával v kontextu otázek evropského Západu a civilisace; ve Slovácích viděl emocionální - také původní, čisté a nezkažené - stránky vlastní povahy a jejich místo situ svého poměru k Východu. Diskuse po obou blocích se opět věnovala vztahu diskursu k implicitnímu či explicitnímu po zkoumaných obrazů Druhého. Z obecnějšího hlediska tím byl nastolen problém interpretace vý smíme přikládat formálním či diskursivním hranicím: ti, kdo píší o Balkánu, mohou tak čini svou odlišnost ("civilisovanost"), ale také aby se pokusili Balkán inkorporovat "do Evropy Druhému, který se jeví být pouze otázkou diskursivních preferencí (např. srbské jazykovědn odrážet povýtce materiální společenské vztahy mezi různými skupinami. V dalších případech Druhého přímo instrumentalisována: ať už pro konkrétní politické cíle (podporovat interven nebo s úmyslem vytvořit základní identitu nového státu. Potom se dominantní stává otázka p významů, která nastavuje limity historiččiny či historikovy práce. Problémem je nejen vybr representativní, nebo naopak precisně omezenou pramennou základnu; zpochybněna může být je jakýchkoli badatelských interpretací ve světě, kde spolu soupeří konkurenční politické kon například Slováky ve státě, který se hlásí k "československému" národu, ještě definovat ja je to již náš Vlastní? Lze hovořit o "obrazu" Němců, jestliže se mluvčí někdy vyjadřují zc jindy diferencují řadu skupin, k nimž mluvčí zaujímá nestejné politické postoje? Workshop Meeting the "Other" přinesl účastníkům mnoho podobných otázek. V jistém smyslu lz diskusí, které mu byly vyměřeny, chápat především jako úspěšnou dílnu na otázky, které si a účastníci odváželi zpět ke svým výzkumům, aby jimi rozšířili či korigovali vlastní badat perspektivu. Odpovědi budou asi muset hledat sami. Porovnáme-li průřez otázkami, s nimiž b a účastníci workshopu konfrontováni, s trojicí hlavních motivů (autorita, identita, minulo diskusích osmdesátých let o otherness identifikoval Miroslav Hroch ve svém úvodním příspěv shoda přinejmenším podivuhodná. Lze si ale povšimnout rovněž významného rozdílu: výrazného zájmu o metodu zkoumání. Otázky, které na workshopu padly, ilustrují příklon k úvahám o me gnoseologické přiměřenosti, ale také o její morální legitimitě. Ilustrují názorně obrat k který evropské společenské vědy prodělaly v posledních desetiletích. V českém kontextu ovš otázky více: nejen, že zmíněný obrat ve společenských vědách ilustrují, také jeho impuls p české akademičky a akademiky. Proto byla nejvýraznějším nepříjemným překvapením workshopu zahraničních hostí nad "domácími". Postrádal jsem především hojnější účast českých student kteří si zde mohli bezbolestně - a zdarma - otestovat kulturu mezinárodní akademické komun třeba je jejich profesorky a profesoři pošlou příště. "Irresistible Otherness? Criminological Discourse, Police Practices, and Criminal Identity Germany." "The Social and Cultural Change and the Transformation of the Concept of the Criminalin th (17th - 19 th Centuries)." Tyto státy posloužily jako vzor řadě dalších úprav. Pomíjím zde povinnou sekvenci pramenné kritiky: je nutno posoudit, zda zkoumaný diskurs re sociální praxi, například zda kriminologický diskurs odpovídá reálnému fungování justičníh (které v některých ohledech předbíhalo transformaci právního systému), nebo zda vyjadřuje ať už ji definujeme jakkoli. "The Problem of ‘Problem Families': Managing Housing and Tenants in Newcastle in the 1960' "Factory Mothers: Discourses on Poverty Motherhood and Women's Work in Swedish and British - 1920)." "Symbolic Interaction and Mimicry in the Mixtec Coast." "Re-Conquering Blackfeet History: ‘Self' and ‘Other' in Blackfeet Historiography and Educa "The French Melting Pot: Immigration and Citizenship in the 19th and 20th Century." "Americanization of Interwar Poland and Spreading the American Dream in the Central and Ea "The Diaspora: A Model for Analysis of Contemporary Migrations?" "Gentlemen and Upstarts: Mutual Images of the Serbs in the South Hungarian Lands and Those Serbian Principality." "The Shift from Hellenisation to the Formation of a Bulgarian Identity Among Intellectual 19th Century." "Czech and French Images of Balkans: Frontiers Within Europe, Modernity, Religion and Iden "Harold Williams (1876 - 1928) and His Circle: Aspects of English View on the Russian Revo Podobnou strategii známe i z působení E. Seton-Watsona. "‘Strangers from Within': Czech Images of the Germans and Slovaks in the Interwar Period." Čímž nemá být řečeno, že Němci byli pokládáni pouze za ztělesnění Západu nebo jeho zprostř - mohli být stejně tak jeho antithesí (Masarykova koncepce theokracie) nebo šancí demonstr civilisovaných menšinových práv v mladém státě. C.Reijnen upozornil na rozlišení mezi Němci prusko-německými, rakouskými a německou menšin Michal Voříšek [ URL "LM-425.html "]