Rádlovo pojetí národa ****************************************************************************************** * Jan Sokol ****************************************************************************************** Résumé. In einer Streitschrift aus dem Jahre 1927 unterscheidet Rádl zwei Auffasungen der Nation: und bürgerliche einerseits, und eine „östliche", organische und romantische, die er mit de verknüpft. Mit besonderer Weitsicht hat er begriffen, dass nationale Spannungen den wohl g Problem der damaligen Tschechoslowakei darstellen. Deshalb kritisiert er scharf den tschec Nationalismus, einschliesslich seiner vermeintlichen historischen Wurzel. Diese Polemik fü einer falschen Einschätzung der Rolle der Sprache. Nicht als etwas heiliges, wie manche Ro sondern schlicht als das Vehikulum gesellschaftlicher Kommunikation ist die Sprache gerade demokratische Politik und Staatsverwaltung von zentraler Bedeutung. In dem Beitrag wird di Entwicklung der politischen Bedeutsamkeit der Sprache in Europa geschildert, mit besondere für den Fall Böhmen und für die tschechische Wiedergeburtsbewegung. Es war die gesellschaf Modernisierung, Urbanisierung und Demokratisierung, die den Sprachkonflikt in diesem Lande 20. Jahrhundert ständig verschärft hat, bis zur Okkupation und Vertreibung der Deutschböhm Sprachbarrieren wurden aber auch anderswo zum politischen Problem. Können sie auch zum Vor Schliessich wird auch die Bedeutung der Vielfalt europäischer Sprachen für die europäische kritisch bewertet. Cílem tohoto skromného příspěvku je vyjasnit vztahy mezi jazykem, národem a státem. I když všimnout některých historických jevů, zejména novověkého vývoje státu, není historický, ný filosofický. Nepůjde v něm o kritiku minulého, ale o orientaci v přítomném vzhledem k budo něm tedy vlastně ani o Emanuela Rádla. Co má tedy co dělat na této konferenci? Vztah k Rádlovi je zde dvojí. Jednak jsem právě u něj už před lety našel nejostřejší formu pojetí vztahu jazyka, národa a státu, na něž pak navázalo několik dalších českých myslitel Patočka. Hodí se tudíž i mně jako odrazový můstek k věcné kritice tohoto pojetí. A za druh právě takovým navázáním mohu nejlépe vyjádřit svůj obdiv k tomuto prorockému mysliteli. Po tématu přemýšlet v Rádlově duchu, „s Rádlem proti Rádlovi", abych parafrázoval právě Patoč Zejména v letech po První světové válce působil Rádl spíš jako prorok než myslitel, snad t závratného dojmu z Masarykova poltického úspěchu. Tato prorocká role spočívala pro Rádla z a polemice, která jej přirozeně nutila vyjadřovat své názory lapidárně a radikálně, aniž b odvažoval na lékárnických váhách. Právě polemika jej občas zavedla někam, kam možná ani sá některé problematické názory, které chci kritizovat, převzal zřejmě od svých odpůrců. Pro nemělo žádný smysl hledat v jeho výrocích nejasnosti a rozpory, kterých je tam jistě dost. nějak využít „výhody později narozených", kteří jen díky tomu už vědí, co Rádl začal tušit letech svého života. Jak řečeno, nejde o Rádla, ale o politický význam jazyka. Velmi sevřené vyjádření Rádlova názoru na vztahy mezi jazykem, národem a státem lze najít kapitole prorocky polemické knihy „Válka Čechů s Němci", na niž se také omezím. Na tyto fo navázal také Patočka, například ve známé stati „Dilema v našem národním programu - Jungman roku 1968. Oba při tom vedla i dodnes krajně důležitá starost o česko-německé smíření, o h z domněle fatálního konfliktu sousedících národů. Patočka Rádla spojil s Bolzanem a postav „jazykové koncepci" Jungmannově. Následující kritika se tedy opírá o výroky Rádlovy a do j i Patočky, ne však utopického racionalisty Bolzana, který se ve jménu humanity jen příleži slabšího „kmene". Také Rádl si svého odpůrce personifikuje a polemiku soustřeďuje na Herdera, který skutečně obrození významnou úlohu. Postoj, který Rádl sám zastává, označuje jako „západní" a vůči p jej vymezuje čtyřmi antitezemi: Herderův národ je přirozeným pokračováním rodiny a kmene; Západní národ je společnost svobodných občanů, loajálních k zákonům, které si dali. H.: národ je založen biologicky a na rasových instinktech; Z.: národ je založen politicky a na rozumu. H.: národ je vytvořen přírodou a je tedy pro člověka osudem; Z.: národ je dílem lidí, pokoušejících se o nejdokonalejší organizaci společnosti. H.: kmen je podstatou národa; Z.: kmen je materiálem pro vytvoření národa. Toto rozlišení se velice podobá vlivnému a dodnes v sociologii užívanému rozlišení na „org rostlou Gemeinschaft a uvědomělou či smluvníGesellschaft (anglicky community a society), k padesát let dříve německý sociolog Ferdinand Tönnies. Rádl se od Tönniese liší ve dvojím o Tönnies prostě rozlišuje dva typy organizace lidských společenství, Rádl oba koncepty ostř soudí: jedno je zastaralé a romantické, druhé pokrokové. Pro nás je však ještě významnější Zatímco Tönnies hovoří o určitých typech uspořádání, Rádl spojuje ten první s jazykem. Tím názor obrozenců i Herdera, který ovšem o jazyce uvažoval daleko jemněji a propracovaněji. pojednání Vom Ursprung und Wesen der menschlichen Sprache (1770) se však u nás patrně neče se odvolávají jen na jeho protiosvícenskou a protiracionalistickou filosofii dějin. Ve spi Herder především vyvrací představu o prozřetelnostním původu jazyka a na rozmanitosti jazy svébytnou, ale jednoznačně kulturní povahu. Rádl naopak jazyk bez váhání spojuje s „krevním příbuzenstvím", kmenem a „rassou" a poklád „přírodní poměry" a dokonce za „síly biologické". Abychom mu ovšem nekřivdili, musíme vzít zvláštní význam, který Rádl dává pojmu „přírodní". „Kmen je přírodní jednota lidu, sjednoc (krevním příbuzenstvím), zvyky, náboženstvím, kulturou, snad i pohlavárem; slovem „přírodn že členové kmene neustanovili sami (za nějakým účelem) tuto jednotu, ani si nekladou počet pokud jednotným kmenem jsou a chtějí být." (Str. 164.) Rádl tedy v duchu antické dichotomi thesei zahrnuje pod „přírodu" všechno to, o čem současní lidé nemohou nebo nechtějí sami v a dohodnout se, co nepatří do Kantovy „říše svobody". Kultura, jazyk i náboženství se tak jednoho pytle s „krevním příbuzenstvím" a „rasou". Rádl tedy na jedné straně plným právem odmítá romantickou představu pokrevního příbuzenstv podstatného rysu evropských národních společenství, v současné době zcela neudržitelnou. N přehlíží význam všeho toho, co se lidé od dětství samozřejmě učí, než se mohou stát členy společností, tedy právě toho, co dnešní antropologie rozumí „kulturou". Jako by přehlédl p pojetí, které kritizuje, se samo označovalo jako Kulturnation (str. 12); místo aby z něj v „krevní" prvky, zahrnul mezi ně naopak i jazyk a celou lidskou kulturu, pokud není vědomě účelem „ustanovena". Řekl jsem, že v poválečných letech pod vlivem nečekaného a oslnivého úspěchu Masarykova, p nového státu, působil Rádl spíše jako prorok než myslitel. V tom je jeho velikost i slabos jiní zahlédl a uvědomil si vážnost česko-německého konfliktu a snažil se ze všech sil s ní Proto je jeho „Válka" tak veliký čin a i dnes stojí za čtení. V zápalu polemiky si však ne výchozích předpokladech a zapletl se do těžkých vnitřních rozporů, zejména v otázce jazyka Na jedné straně cítí, že Češi zůstávají svým německým spoluobčanům něco dlužni, dokonce se se sami stávají „žalářníky" (str. 10) - a chce je vzít v ochranu jako „národnost". Podobně a Beneš se chytá klamného příkladu Švýcarska a chtěl by „provésti odluku národnosti od stá organizace vzniklé smlouvou mezi svobodnými a svéprávnými národnostmi." (Str. 11) „Stát je národností, nikoli jejich pánem. (...) Národnost ... je právním subjektem, jenž s jinými p vstupuje v smluvní pojem státní." (Str. 155) Svobodným „subjektem" státu najednou není svobodný občan, ale „přírodní" a jazyková národn potřeba si tak vynucuje uznání něčeho, co kantovský osvícenec před chvílí zamítl. Ten se a hlásí o slovo: „Proč český a německý kmen v Čechách nesplynuly v jeden nový útvar s novou jako se stalo v obdobných případech na Západě?" To je podle Rádla „otázka zásadní důležito „Proč naši Němci se nesjednotili s domácím obyvatelstvem, jako splynuli Frankové s Gally, Anglosasy, ... proč nepovstala u nás nová jednotná kultura, obsahující asimilované prvky j slovanské?" „Oba kmeny žily pouze vedle sebe ... a to se stalo příčinou velkých nesnází." To je diagnóza jistě přesná, jakou ale navrhuje Rádl terapii? Pod tlakem doby navrhuje, ja ochranu „národností", podle jeho hlubinného platónského přesvědčení by však národnostní a měla překonávat (nebo dokonce „asimilovat") společná „idea". „Stěhování Němců se zadržeti ovládnouti se mělo ... ideou, kterou by oba kmeny mohly uznati za svou." (Str. 75) Politic „lid, zorganizovavší se pod jednou ústavou" (str. 168), v Čechách nevznikl, protože „... o panovníci neukázali dosti síly, aby vytvořili jednotný lid (rozuměj politicky jednolitý, n ani dokonce kmenově)" (str. 169). Naopak, „udržovaly se, bohužel, mechanické předěly ... m Němci" (str. 169). Politický národ tak zůstává úkolem, „národ není, ale má být" (str. 170) Kudy se k němu dostat? „Předěly" mezi Němci a Čechy ovšem nebyly nikdy „mechanické", nýbrž jazykové. Rádl jako by si neuvědomil, že dokonce právě každá „idea", která by mohla oba „k musí být nejen vyjádřena a vyslovena, ale všichni by jí také museli rozumět. Jinak řečeno, jednání svobodných subjektů nutně předpokládá společně srozumitelný jazyk. Ne jako romanti hlubinné národní povahy nebo dokonce něco posvátného, nýbrž jako docela obyčejný komunikač Proto je moderní národ z povahy věci také „jazykový" a představa „politicky, nikoli jazyko lidu" utopická. Právě tady je ovšem třeba oddělit romantický balast, který mohl národy odd podporovat v jejich šovinismech, od bytostné funkce jazyka, která je nutnou podmínkou lids svobodného politického života a nenásilného řešení sporů. „Mír se děje a ukazuje jako způs slovu." Možná, že byl Rádl jen obětí rozšířené iluze multilingních vzdělanců, kteří se domnívají, nemůže být problém. Tak je bez dalšího přesvědčen, že „píše spis tak, aby mohl být čten st Němci" (str. 11), jako by si nevšiml, že jej píše česky. V každém případě je však pochopen role jazyka klíčem k pochopení řady problémů, s nimiž si Rádl nevěděl rady. Ve „Válce Čech důkladně zabývá českou historií a dává si velmi záležet na tom, aby z ní vymýtil nacionali 19. století. „Slova „Češi" a „Němci" měla v pohnutých dobách husitských jiný smysl než dne „lidu českého" ani „německého" jako uvědomělé politické jednotky; nebylo jazykové otázky, jazykového zákonodárství, nebylo „utlačování národnostního", protože nebylo programu o tom země má mluviti česky nebo německy. Pojem „národnostního boje" jest moderní, předpokládaje uvědomělé politické jednotky (národnosti), které zápasí o moc." (Str. 57.) To je jistě pravda, i když čtenáře musí zarazit nápadné non sequitur: jazyková otázka v so politickém smyslu asi tenkrát opravdu nebyla, nemohlo to však být proto, že nebylo jazykov nýbrž jedině naopak. Jazykové zákonodárství nebylo, protože je nikdo nepotřeboval a patrně o tom, že snad celá země má mluviti česky nebo německy". Ale proč později obojí vzniklo? V středověkých a raně novověkých společnostech bylo jednání o veřejných záležitostech vyhraz stavům, které se v krajním případě dokázaly domluvit i jinak než v národním jazyce. Jednac sněmu byla až do roku 1848 latina, na berlínském, vídeňském i petrohradském dvoře se do na hovořilo převážně francouzsky. Jenže už od 16. století se evropští panovníci snaží nahradit roli šlechty vlastní byrokrac centralizované státní organizace a s nástupem absolutismu vyvstává potřeba státního aparát měl dorozumět i s poddanými, s lidem. Pokročilejší západní společnosti „na západ od Rýna", tak horuje, vyřešily tento problém brzy a velmi prostě: násilnou centralizací země. Už ve anglický panovník Wales a velkou část Irska a prosadil jednotný jazyk. V albigenských válk a jazykově homogenizovala Francie; už ve 14. století nahradila v (pražské) císařské kancel latinu němčina a počátkem 16. století „sjednotili" kastilští králové Španělsko. Rakouští panovníci na problém narazili později, zato však ve velkém rozsahu. Z první polov pocházejí císařské výnosy, svědomitě tištěné v pěti, šesti jazycích vedle sebe. Na důstojn se koncem 18. století začala učit i čeština. Když se osvícenský dvůr rozhodl řešit věc rac jest zavést povinné školství a naučit všechny poddané německy, bylo už historicky pozdě. V „národnosti", resp. jejich inteligence, pochopily toto racionální opatření jako útok na sv „germanizaci" čili s Rádlem řečeno „program" a postavily se vehementně proti němu. Rakousk byl chtěl, nemohl už věc vyřešit násilím. Ještě později se jazykové otázce začal věnovat r něm Stalin, jenž se k násilné jazykové homogenizaci odhodlal ještě ve 20. století. Pozdějš ukázala, že úspěch byl i v SSSR jen částečný. Naši i jiní obrozenci si v 19. století uvědomili, že stojí na kritickém rozcestí: přesně v vývoj pohyblivé městské a průmyslové společnosti si jazykovou homogenizaci států neúprosně veřejné školství, migrace a urbanizace, vznik „veřejného mínění", noviny a další masová mé demokracie se stále širší účastí voličů učinily jazyk jako nutný nositel komunikace politi číslo jedna.Jako se každý člověk stává dospělým v prostředí určitého „mateřského" jazyka, politického života také jen v jedné jazykové oblasti. Tu jistě může v průběhu života změni i jakési ponětí o tom, co se děje v jiných, ale nakonec do veřejného života nemůže vstoupi (určitém) jazyce. V průběhu novověku se zkrátka politika stala věcí stále širší občanské veřejnosti a na roz dob věcí diskuse, to jest jazyka a řeči. Protože souběžně rostl i význam státu a státní or se i stát do daleko těsnější závislosti na jazyce. Politik a představitel státu denně jedn ale hlavně mluví s voliči a k voličům; už jen chybná artikulace tu znamená značný handicap středověký panovník přijít do země odkudkoli a lidovou řeč vůbec nepotřeboval, vystačil je Josef I. s pár větami při slavnostních příležitostech. Lze si jej ale představit v televiz „mým národům"? Jak? Na tuto zásadní proměnu novověké společnosti a politiky mohla jazyková společenství, Rádlo odpovědět jen dvojím způsobem: buď se smířit s tím, že zůstanou etnografickými kuriozitami rezervacích, anebo se pokusit vybudovat vlastní státy se vším všudy. Něco podobného se mož dávné minulosti, tentokrát ale - asi poprvé - o tom lidé rozhodovali s plným vědomím, oč j se. Během 20. století vymizela nářečí a Lužičtí Srbové přežívají v rezervaci. Za posledníc všechny mnohonárodní politické útvary v Evropě rozpadly: Norsko a Švédsko 1905, Turecko a první válce, Sovětský svaz, Jugoslávie i Československo v posledních letech. A i Belgie a svými jazykovými „kmeny" velké politické nesnáze. Naši obrozenci, kteří se také vydali ces politické existence, museli dohonit, co předchozí generace zanedbaly, dotvořit jazyk, lite vědu i chybějící vrstvy české společnosti. Za sto let se jim to podařilo a mohli si s pokr v našich zemích začít konkurovat. V obou světových válkách jim navíc přihrálo i štěstí a p velkých politiků. Po druhé válce jsme se velmi archaickým způsobem zbavili svých konkurent zjistili, že „český" prostor je už zase příliš malý. Také dnes se rozhoduje, zda se chceme stát etnografickou rezervací, anebo se odvážit konku spolupracovat v širším, evropském a „globálním" prostoru. Ten už sice dnes má svoji „lingu politika je stále „národní" a vázaná na veřejné mínění ve většinovém státním jazyce. Evrop má štrasburský parlament, v něm se ale hovoří devíti jazyky a poslanci se volí zásadně po zatím ani nenapadlo, že by mohla vzniknout nějaká celoevropská strana. Naopak hospodářství věda se rychle „mondializují" a neuznávají žádné hranice. S nimi se prosazuje jediná lingu angličtina. Starost o svůj jazyk nemají jen Slováci nebo Češi: i Němci a Francouzi s obava jejich dříve světové jazyky jsou už jen „národní". V tom mají malé národy určitý náskok, z si už mohly vyzkoušet, že si svoji totožnost udrží. A obavy o osud své politiky mají kvůli přistěhovalcům dokonce i v USA: jazykový melting pot přestává fungovat a všechny státy na už odhlasovaly, že úředním jazykem je u nich jen angličtina. To mohl Rádl před 80 lety sotva tušit. Problém, který ho zaměstnával, ale zůstává. I když ukázat, jak bylo v logice věci, násilné vysídlení Němců to nemůže ospravedlnit. Z českého proto, že nám dovolilo žít půl století v iluzi zajištěné a oddělené národní existence, mal Mnoho zkušeností, dobrých i špatných, z Rádlovy doby bychom dnes mohli velmi dobře využít Němci, tak hlavně v evropské integraci. Ale jen pod tou podmínkou, že přestaneme přehlížet „jazykový problém", politický problém jazykových bariér. Pokud se je lidé snaží překonávat jen „mechanické překážky", ale snad i přednost. Malé národy dřív a lépe chápou, že vedle n nějací „Němci", kterým našinci nerozumějí. A možná snadněji také pochopí, že to je naše ch jak říkal Masaryk, prostě jen více učit. In: Jan Patočka, O smysl dneška. Mladá fronta 1969, str. 87 - 104. „Pozor na Herdera!", str. 25. (Není-li uvedeno jinak, cituji podle E. Rádl, Válka Čechů s Melantrich 1993.) Podobné rozlišení amerického krajana H. Kohna kritizuje M. Hroch, V národním zájmu, LN Pra U Rádla vesměs zdůrazněno kurzívou, str. 173. Tak slovanské liturgie pokládá za pouhý projev „... orientální slabosti myšlenkové vůči př jakými jest i jazyk." (Str. 31) Jinde shrnuje česko-německé konflikty takto: „Rassové anti podstatě síly biologické, se staly silou ženoucí u nás tam, kde lid měl jíti za ideálem." str. 75.) Naproti tomu na str. 148 ovšem rozlišuje „kolektiva, daná jednak přírodou (ženy, jednak kulturou (církve, kmeny) ...", jimž patří stejná ochrana jejich lidských práv. Radikálnost této Rádlovy dichotomie nelze ovšem vysvětlit jen Kantem, ani odvodit z Masary Úplná absence společenských kategorií asi souvisí s dobovou skepsí vůči institucím (srv. R pro anarchismus), domnívám se tu však číst i ozvěnu pozorné Rádlovy četby Nietzscheho. Poc ohrožení nihilismem se i Rádl brání patetickým vzdorem „rytířského" individua, jak o tom s následující podivuhodný citát: „Tuto je otázka otázek naší doby: jsem já, jsi ty, jen prch nekonečného moře, zčeřeného větrem - či je tento svět se vším všudy jen náhodou, za níž st absolutně pravdivé moje svědomí, určené patřit v tvář Boží?" (Str. 116.) Ve své existenciá nenachází „já" žádnou oporu a cítí se jako věčné a absolutní svědomí zcela samo vůči drtiv cizímu protějšku: je jím lhostejný nekonečný Vesmír („moře"), anebo „tvář Boží"? V obou př příznačně bez významu a „jen náhodou". U Kanta, u Masaryka ani u Herdera tento úzkostný ti Právě na něm však vyrůstá moderní nacionalismus a ovšem totalitní ideologie; odtud jejich rasance. Ohledně národního obrození se Rádl navíc historicky mýlí. Jakkoli to může na první pohled absurdní, čeští obrozenci - ostatně podobně jako vzdělaní Němci generace Klopstockovy, Fra querelle des anciens et des modernes nebo později Štúrovci - skutečně „sami ustanovili", „ chtějí být jazykovým společenstvím, užívat i jako vzdělanci národní jazyk a moderní český do jisté míry „zkonstruovali". Jistě ne na zelené louce a libovolně, ale přece. Pro jejich ovšem tato volba už jevila jako daná, a tedy v Rádlově smyslu „přírodní". - O konstrukci j italštiny usiloval už Dante, viz pozn. 13. Ve stejném smyslu hájí Rádl proti „jednostrannému hospodářskému liberalismu a socialismu" kolektivní a duchovní význam" lidských práv (str. 148). Otázkou právní proveditelnosti, na problémem oprávněných mluvčích těchto kolektivit, se však nezabývá. M. Hroch (cit. d.) přesvědčivě ukazuje, že to je neoprávněná generalizace: velmi podobné p v „západních" zemích. Přesněji řečeno, myslitelná pouze jako indoktrinace v diktaturách, jež o žádnou dohodu mez La paix se produit comme cette aptitude a la parole. E. Lévinas, Totalité et infini, str. Stejnou iluzí občas trpí zejména anglicky mluvící autoři, kteří se přece vždycky a s každý rozumí se, anglicky. Odtud také některé naivní představy o „kosmopolitismu". Naopak v souč ve Francii tyto iluze rychle mizí. V tomto ohledu mělo Rakousko, kde se státní úředníci už kvalifikovali jak beider Lansdessprachen fähig, zřetelný náskok. To je odpověď na Rádlovu otázku, jak „by byl možný takový národ jako jsou Angličané, kmeno Britů, Anglosasů, Normanů; nebo Francouzi, pocházející z rodin gallských a germánských" (s smíšeného původu jsou pochopitelně i jejich jazyky. Nejmenší patrně v pobaltských zemích, nejspíš díky jazykové vzdálenosti; nicméně ani zpětn v těchto zemích nebyla a není bez nesnází. Větší úspěch měla rusifikace na Ukrajině a nejv Bělorusku. Revolta ve Střední Asii nebyla v první řadě jazyková, ale náboženská, nesená hl M. Hroch hovoří o „trvalém funkčním posunu jazyka" v souvislosti s modernizací (V národním Na politický význam lidového jazyka poprvé výslovně upozornil Dante, když po roce 1303 píš vulgari eloquentia, projekt jednotné lidové italštiny jako podmínku politického sjednocení Baschera (Dante, le trouveur de sa langue maternelle. In: Rue Descartes, n. 26, 1999, str. příležitosti zmiňuje paradox člověka, který chce „vynalézt" svoji mateřštinu. Mateřský jazyk, v němž se člověk naučil mluvit a žít na světě, v němž dostal základní kult pro každého zvláštní význam, je i podstatnou součástí jeho identity. V poválečné polemice na svém vztahu k němčině pozoruhodně ukazuje H. Arendtová. Něco podobného prý komentoval lapidárně už Konfucius: „Když byl svět v pořádku, obyčejní l politice." (Cit. podle Fung Yu-Lan, Selected Philosophical Writings, Beijing 1998, str. 60 Tuto prostou skutečnost nebezpečně zastírá domnělý protipříklad Švýcarska, výjimečné země politicky téměř inertní. Jenže i Švýcarsko je dnes konfederací nejen (jazykově homogenních zejména jazykových oblastí s německými, francouzskými a italskými novinami a televizemi a politickým vývojem. Výsledky významných referend to dobře ukazují. Jan Sokol [ URL "LM-362.html "]