Průhled do způsobu života pražské měšťanské rodiny Měchurovy a Palackého kolem poloviny ****************************************************************************************** * Jiří Kořalka ****************************************************************************************** Abstrakt Základem etnologické studie je soubor 526 soukromých dopisů, které psal přední český histo František Palacký (1798-1876) od října 1826 své nevěstě Terezii Měchurové (1807-1860), po 1827 Terezii jako své ženě až do jejího úmrtí 18. srpna 1860. V letech společného života p dopisy manželce zpravidla z větší vzdálenosti, když jako historik a člen Císařské akademie ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Berlíně, Drážďanech, Paříži a na jiných místech, nebo když jak rakouského říšského sněmu působil od července 1848 do března 1849 ve Vídni a v Kroměříži. pozorovatelskou schopností a barvitostí se vyznačují Palackého dopisy Terezii ze čtyřměsíč Itálie od poloviny března do poloviny července 1837. Důležité informace o způsobu života poskytují letní dopisy z Prahy, kde Palacký vědecky pr Terezie, zpravidla s oběma dětmi, pobývala na zámku v Otíně, později hlavně v Lobkovicích. se v nich každodenní starosti o letní úpravu domu a bytu, jakož i vyřizování různých zálež celou rodinu na pražských úřadech, obstarávání léků a jiných nákupů v Praze. Palackého rod využívala dobře zavedenou soukromou síť půjčování tiskovin. Téměř pravidelně každý týden d doručovatel, který za mírnou úplatu nabízel a přinášel osobně německé knihy a literární ča byl zájem, a v určené době je zase odnášel a vyměňoval za nové tituly. Rok za rokem, dříve sezóna a než se Terezie vrátila do Prahy, musel Palacký zařizovat přípravu kamen ve všech především složitý dovoz a následné rozštípání dříví na otop. V té době mu také připadal ne přijmout na zimní období nové služebnictvo pro rodinu. Skutečnost, že Palacký napsal všechny dopisy své nevěstě a pozdější ženě Terezii německy, dalekosáhlé supraetnické česko-německé symbióze v hlavním městě Čech až do velkého vzestup národního hnutí v 60. letech 19. století. Téměř všichni příslušníci široké rodiny velkosta Měchury (1774-1852), kam se Palacký přiženil, se vyjadřovali pouze německy ve svém ústním projevu. Jejich oddanost rakouskému státu nebyla v rozporu s jejich českým (Bohemian) zems Jejich jazykově německé vzdělání a kultura byly doplněny v salónech při rozhovorech s přís někdy také se snahou o francouzskou konverzaci. Čeština, které v podstatě všichni rozuměli omezena na styk s domácím služebnictvem a s řemeslníky, kteří přicházeli do domu. Palacký německy se svou ženou a většinou jejích příbuzných, ale po narození syna Jana (1830-1908) (1833-1891) naléhal na výchovu a vzdělání svých dětí v češtině a francouzštině. Z domova r od mládí jednoduchým českým větám, ale jako spisovný jazyk se česky učila až v posledním d života od roku 1850. Veškerý život Palackého byl od dětství provázen neobvyklým pocitem odpovědnosti. Přísně a dodržoval rozvrh pracovního dne, který si stanovil. Soustavnost a obdivuhodná sebekázeň pa předpokladům úspěšného plnění jeho základního životního úkolu. Měl krásné, pravidelné a be písmo, které mělo ve své době i později řadu obdivovatelů. Úhlednou latinkou psal Palacký své německé texty a dopisy. Ve vztahu k nemocné Terezii sehrálo významnou úlohu úlohu Pala zakořeněné vědomí křesťanské povinnosti. Uvědomoval si, že svou obětavou péčí a láskou moh ochránit před špatnými lidmi a přispět ke zlepšení jejího zdravotního stavu. Soukromý život Františka Palackého se od sňatku s Terezií odehrával převážně ve velkorodin V čele rodinného celku panoval neomezeně Palackého tchán, který se snažil udržet rozhodují na život svých provdaných dcer. Naopak synu Leopoldu Měchurovi (1804-1870), statkáři a kom se po několikrát oddalované svatbě podařilo uniknout z bezprostředního dosahu otcova rozho Měchura byl bohatý, ale velice spořivý muž. Podle nepsaných zvyklostí měšťanských velkorod provdané starší dceři Terezii více než dvě desetiletí po jejím sňatku až do své smrti prav příspěvek ve výši 120 až 150 zlatých konvenční měny. Podobnou podporu od otce dostávala ta dcera Antonie (1809-1836), která se v červnu 1832 provdala za lesníka Jana Heyrovského (18 v lednu 1836 zemřela. Na tomto základě si Jan Měchura osoboval právo zasahovat do výchovy své vnučky Leopoldiny, takže se v této záležitosti dostával do ostrých střetů se svým zetě dopisy Terezii svědčí také o tom, že menší podporu, zhruba ve výši deseti zlatých měsíčně, příbuzná Brigitte Keybl (1788-1865), mladší sestra zemřelé první ženy Jana Měchury. Velkor nikdy připustit, aby jakýkoli její sebevzdálenější příbuzný živořil ve stavu bídy. Na rozd tehdejších českých národních aktivistů se Palacký nemusel bezprostředně starat o obživu sv rodiny; tu zajišťoval tchán Jan Měchura. Osobní peníze Palackého a jeho ženy byly přísně o nebránilo Palackému ve finanční podpoře jeho příbuzných na východní Moravě, i když si někd vypůjčit. Palackého dopisy Terezii potvrzují poznatek, že originální soukromé dopisy, neurčené pro v poskytují mnohem spolehlivější svědectví o podnětech myšlení a činů velkých historických o srovnáme-li je s pozdějšími hodnoceními, vzpomínkami a pokusy o dodatečné ospravedlnění. V části pozůstalosti Františka Palackého (1798-1876), uložené v Archivu Národního muzea v nachází 526 pozoruhodných soukromých dopisů, které Palacký psal německy od října 1826 své Měchurové (1807-1860), po sňatku 16. září 1827 své ženě Terezii až do jejího úmrtí 18. srp společného života posílal Palacký dopisy manželce zpravidla z větší vzdálenosti, když jako člen Císařské akademie věd pobýval ve Vídni, Lipsku, Mnichově, Římě, Berlíně a na jiných m když jako poslanec říšského sněmu působil od července 1848 do března 1849 ve Vídni a v Kro dopisy o politických a kulturních událostech psal Palacký také z Prahy v zimním období let 1850/51 a 1851/52, kdy Terezie odjela ze zdravotních důvodů za lepším počasím na Riviéru d činorodého manžela se synem Janem (1830-1908) a dcerou Marií (1833-1891), v dalších případ povinnosti na univerzitě, jen s Marií a s neteří Poldinkou Heyrovskou (1835-1882). K nejza celém obsáhlém souboru patří jedenáct dopisů Palackého z Říma roku 1837, sedm politicky vý z cesty po Německu roku 1846 (uveřejnil jsem je roku 1984 v dvojsvazku sborníku Husitský T dopisů z revolučních týdnů v Praze od 2. března do 8. dubna 1848, čtrnáct dopisů ze zasedá říšského sněmu ve Vídni a třiadvacet dopisů z říšského sněmu v Kroměříži. Palacký správně Terezie všechny jeho dopisy ze vzdálenějších míst uschová, aby sám měl vzpomínky na své ce cestovní deníky se omezovaly jen na základní a poměrně suché údaje. Mimořádně zajímavá je však také většina letních dopisů Palackého zasílaných z Prahy, kde P pracoval, zatímco Terezie, zpravidla se synem Janem a dcerou Marií, pobývala v Otíně u Kla hlavně v Lobkovicích u Neratovic. V mnoha desítkách většinou kratších dopisů tohoto typu s každodenní starosti o letní úpravu domu a bytu, o přípravu topení na zimu, vyřizování různ pro celou rodinu na pražských úřadech, obstarávání léků a jiných nákupů v Praze. Celkově l Palackého dopisy Terezii to plně potvrzují, že původní soukromé dopisy, které vůbec nebyly veřejnost, poskytují nesrovnatelně spolehlivější svědectví o podnětech myšlení a činů velk osobností, srovnáme-li je s pozdějšími hodnoceními, vzpomínkami a pokusy o dodatečné ospra Osudy vzájemné korespondence manželů Palackých S výjimkou milostných dopisů před sňatkem v září 1827 (ovšem v překladu citátů do češtiny parafrázích) a několika krátkých úryvků z Palackého dopisů Terezii v průběhu badatelské ce prvních týdnech revolučního nadšení v Praze v březnu 1848 a z říšského sněmu ve Vídni počá nebyl tento významný soubor dopisů až do osmdesátých let 20. století využit v českém ani m historickém bádání. Na rozdíl od vědecké a politické korespondence zůstávaly rodinné dopis ustanovení závěti Františka Palackého v majetku rodiny, kde je až do své smrti spravovala vnučka Libuše Bráfová (1860-1930). Ta uveřejnila již roku 1913 sedm dopisů Terezie Palacké českém překladu jako doklad, že se její babička Terezie vyznačovala českým uvědoměním, že po německu", jak Palacký ve stáří dlouho po smrti své ženy vyprávěl vnoučatům. V úvodu pří ženský kalendář se Palackého vnučka zmínila o tom, že se dochovala téměř celá vzájemná kor Palackým a jeho ženou. Historickému bádání to však příliš nepomohlo, protože Libuše Bráfov dopisy z ruky, jen spřátelený historik Josef Borovička (1885-1971) dostal možnost využít b Palackého Terezii z cesty do Itálie roku 1837 a zčásti (pro Kazbundovu práci o českém hnut o politické činnosti Palackého v březnu a září 1848. Libuše Bráfová však nechtěla zpřístup dopisy Terezie, protože se zřejmě domnívala, že by obraz ženy „otce národa" v české národn veřejnosti mohl poněkud utrpět. Zdálo se, že se tato nepříznivá situace změnila po úmrtí Libuše Bráfové koncem března 1930 správce části pozůstalosti Františka Palackého ve vlastnictví rodiny, JUDr. Bohuslav Riege pravnuk Palackého a syn stejnojmenného právního historika, svolil k vydání celé vzájemné k mezi Palackým a jeho ženou. Přípravy této edice se v dohodě s Palackého dědici ujal již zm Borovička, velký znalec díla Palackého a hlavní části jeho pozůstalosti v pražském Národní profesor na Univerzitě Komenského v Bratislavě. V prosinci 1930 Borovička navrhl České aka umění vydat vědeckou edici těchto dopisů jako čtvrtý svazek Františka Palackého Korrespond rámci Sbírky pramenů k poznání literárního života v Čechách, na Moravě a v Slezsku, v níž Nováček (1852-1916) vydal v letech 1898, 1902 a 1911 první tři svazky. V pozůstalosti Jose v detašovaném pracovišti Literárního archivu Památníku národního písemnictví na Starých Hr se dochoval úplný seznam 399 dopisů Terezie Palacké jejímu manželovi z let 1827-1859, zčás stroji, od roku 1842 psaný jen Borovičkovou rukou. Z milostné korespondence roku 1827 a z pozdějších dopisů najde současný badatel v Borovičkově pozůstalosti opisy a většinou jen ú v českém překladu. Originály dopisů Terezie Palacké manželovi však nelze dnes, pokud vím, veřejném archivu České republiky, přičemž z politicky nejzávažnějších dopisů z let 1848-18 jen z často podrážděných odpovědí Palackého, se zatím nedochovala ani stopa, ani jediný vý Vedle Jiřího Štaifa, který Palackého dopisy Terezii studoval pro své články v Českém časop let 1991-1992, jsem zřejmě jediný český historik, který od roku 1982 tyto dopisy systemati některé z nich uveřejnil v originálním znění ve dvou statích pro sborník Husitský Tábor v Také můj životopis Františka Palackého, který je označen rokem vydání 1998 (na knižním trh počátkem dubna 1999), se ve druhé až páté kapitole často opírá o Palackého soukromé dopisy celek 526 Palackého dopisů jeho ženě v průběhu třiatřiceti let je mnohem obsažnější a myšl než mezerovité Palackého deníkové záznamy, které k vydání dlouho připravoval, ale edici ne Miroslav Truc. Pořídil jsem úplný přepis všech dopisů bez jakýchkoli vynechávek (na rozdíl Borovičky, který některé kritické pasáže o poměrech v Měchurově rodině přeškrtával na orig jemně tužkou). Pokusil jsem se také blíže určit většinu z asi 1400 osob zmíněných v těchto zmiňované reálie, které jsem zařadil do své edice všech dopisů v německém originále. Obsah natolik závažný, že jsem přesvědčen o naléhavé potřebě jejich pozdějšího vydání v českém p Dvojjazyčnost české vlastenecké společnosti Skutečnost, že Palacký napsal všech 526 dopisů své nevěstě a pozdější ženě Terezii v letec německy, svědčí o dalekosáhlé supraetnické česko-německé symbióze v hlavním městě Čech až vzestupu českého národního hnutí na počátku šedesátých let 19. století, zčásti ještě v něk desetiletích. Přitom vzdělání mladého Františka Palackého v rodné obci Hodslavicích na sev Moravě a od jedenácti let na evangelických školách v Trenčíně a Prešpurku (dnešní Bratisla převážně v češtině a latině, jen půldruhého roku od vánočních svátků roku 1807 do letních 1809 pobýval František v osvícenské německé škole v Kunvaldu (dnešním Kuníně) u Nového Jič sdělení v dopise vídeňskému slavistovi slovinského původu Jerneji Kopitarovi (1780-1844) z 1822 zjistil čtyřiadvacetiletý Palacký ke své nelibosti při psaní článku pro vídeňský kult Jahrbücher der Literatur, že stále ještě ovládá němčinu méně než češtinu a že jeho německý vždy čistý, zvláště při používání předložek. Požádal proto Kopitara, aby text předal k opr korektorovi a uhradil výdaje z části honoráře určeného pro Palackého. Když Palacký přijel v dubnu 1823 do Prahy na pozvání Josefa Dobrovského (1753-1829) a Jose (1773-1847), nepřesahoval životní styl většiny českých národně uvědomělých aktivistů, kteř zpravidla z městského řemeslnického nebo venkovského prostředí, úroveň stabilizované nižší podstatě maloměstské vrstvy. Do této sociální skupiny patřila také početná hodslavická rod jehož otec zajišťoval živobytí své rodiny jako učitel evangelické školy, obecní písař a ob malého rozsahu, který s máslem zajížděl až do Vídně. Avšak čtyři a půl roku vychovatelskéh Františka Palackého v rodinách nižší a střední šlechty v horních Uhrách (dnešním Slovensku základu Palackého společenské chování a vystupování. S bohatými životními zkušenostmi a s Dobrovského se Palacký během několika málo měsíců uplatnil v Praze jako výborný společník, a účastník karetních i jiných her v měšťanských i šlechtických rodinách, kam jiní čeští vl maloměstského typu neměli přístup. Nejen pro poněkud úzkoprsé představy většiny českých „buditelů" té doby, nýbrž i pro mnoho uvědomělých potomků bylo téměř neodpustitelným prohřeškem, že se Palacký 16. září 1827 při bohatého pražského advokáta a občanského velkostatkáře Jana Měchury (1774-1852). Všichni p široké rodiny - s jedinou výjimkou „strýce Jeníka", vysloužilého rakouského důstojníka z p české šlechty a milovníka českých dějin Jana Jeníka z Bratřic (1756-1845), který byl bratr Měchurovy ženy Marie (1782-1813) - se vyjadřovali pouze německy ve svém ústním i písemném oddanost rakouskému státu nebyla v rozporu s jejich českým zemským uvědoměním, spojeným ov německým vzděláním a kulturou a doprovázeným v salónech při rozhovorech s příslušníky šlec se snahou o francouzskou konverzaci. Čeština, které v podstatě všichni rozuměli, zůstávala s domácím služebnictvem a s řemeslníky, kteří přicházeli do domu. Bylo proto přirozené, že a psal německy se svou ženou a většinou jejích příbuzných, ale po narození syna Jana a dce na výchovu a vzdělání svých dětí v češtině a francouzštině. Z domova rozuměla Terezie od m českým větám, ale jako spisovný jazyk se česky učila až v posledním desetiletí svého život kdy Palacký naléhal na to, aby dcera Marie při společném pobytu v Nizze pravidelně hovořil matkou. Je rovněž málo známé, že Marie od svých osmnáctých narozenin psala matce téměř vše česky. Palacký však zůstal důsledný a jako důkaz úcty a lásky ke své ženě jí psal všechny její smrti pouze německy, přičemž přípisky svým dospívajícím dětem ve stejných dopisech ps češtině. Jako stavovský historiograf Království českého, ustanovený českým zemským sněmem a řízený zemským výborem, uveřejnil Palacký v letech 1836-1845 svazky I, II/1, II/2 a III/1 svého ž pod názvem Geschichte von Böhmen pouze německy. Palacký sám si v prvních letech svého praž uvědomoval a v prvním návrhu na založení časopisu Vlasteneckého muzea z prosince 1825 výsl němčina byla v tehdejších Čechách obvyklejším jazykem styku mezi vzdělanci. „Šeredně nás z první reakce českého katolického kněze a vlasteneckého spisovatele Josefa Myslimíra Ludvík když dostal do rukou první díl Geschichte von Böhmen v němčině., Avšak i on musel přiznat, podoba Palackého Dějin mohla oslovit mnohem širší okruh čtenářů než podobné případné dílo Karel Alois Vinařický (1803-1869) ujistil Palackého před koncem října 1836, že mu první dí von Böhmen jako klasické dílo působí velké potěšení, a vyjádřil naději, že se tím podaří m získat pro „Matku Vlast". Nebyl však sám, kdo očekával, že by přitažlivý výklad starších č napsaný v německém jazyce, ale v českém duchu, mohl ovlivnit některé obyvatele Čech, kteří nehlásili k českému národnímu hnutí. Moravský lékař-archeolog Jindřich Wankel (1821-1897) vzpomínal, že v jeho německy vzdělané pražské rodině byla četba prvního dílu Palackého Děj událostí, protože česky číst neuměli, i když milovali svou vlast, a Palackého německý text české národní vědomí. Takových rodin bylo podle Wankela v tehdejší Praze mnohem více. Vyni přírodovědec Jan Evangelista Purkyně (1787-1869) napsal ze slezské Vratislavi Palackému, ž Čech považuje za nové poselství českého národa k německému národu, aby konečně uznal samos existenci Čechů. Etnograf a statistik Karl Czoernig (1804-1889), pocházející ze severočesk pochválil Palackého za zdařilou a jednolitou práci, na níž vůbec není poznat, že její auto jazyku. Czoernig si přál, aby Palacký důstojně dokončil své životní dílo a zaujal tím čest srdcích milionů žijících i budoucích Čechů.Téměř všichni tehdejší čeští vlastenci mohli be číst německy, protože němčina byla tehdy vedle latiny hlavním vyučovacím jazykem na středn školách v Čechách, takže tři generace českých vzdělanců získaly vyšší vzdělání skoro výhra Palackého vědomí odpovědnosti a životního poslání Veškerý život Františka Palackého, veřejný i soukromý, byl od dětství provázen zcela neobv odpovědnosti. V rodině potomků slovenského evangelického učitele a varhaníka Samuela Štúra z níž pocházel přední slovenský buditel Ľudovít Štúr (1815-1856), se dlouho vzpomínalo na pořádkumilovnost mladého, tehdy dvanácti- až čtrnáctiletého Palackého, doloženou jeho výro člověk odebírá k spánku, měl by splnit všechny denní povinnosti a měl by mít všechny věci kdyby už nevstal, nezůstalo by po něm nic v nepořádku. Po celý život se Palacký snažil pří dodržovat rozvrh pracovního dne, který si stanovil. Soustavnost a obdivuhodná sebekázeň pa předpokladům úspěšného plnění jeho základního životního úkolu. Měl krásné, pravidelné a be písmo, které mělo ve své době i později řadu obdivovatelů. Jako hlavní důvod, proč začal p v svém rukopise zřetelně a nezaměnitelně, uváděl svou vlastní zkušenost, když jako patnáct evangelickém lyceu v Prešpurku (Bratislavě) připravoval roku 1813 čistopisy pro časopis Tý vzdělaní sazeči v prešpurské tiskárně totiž neuměli česky a každý zběžně napsaný nebo špat rukopis zaviňoval zbytečné korektury. Úhlednou latinkou psal Palacký také všechny své něme dopisy. Ve vztahu k Terezii Měchurové, starší ze dvou dcer Jana Měchury z prvního manželství, sehr úlohu Palackého hluboce zakořeněné vědomí křesťanské povinnosti a odpovědnosti. Koncem bře studoval ve vídeňských archivech a knihovnách a dozvěděl se od jejího bratra Leopolda Měch smutnou zprávu o novém vážném onemocnění Terezie, uvědomil si Palacký ve vídeňském odlouče obětavou péčí a láskou mohl Terezii ochránit před špatnými lidmi a přispět ke zlepšení jej stavu. Když pak rodinný lékař Jan Theobald Held (1770-1851) upozornil Palackého, že se uch která nikdy nebude mít pevné zdraví, dostal odpověď, že je to tím závažnější důvod, proč s vzít, protože Terezie musí dostat muže, který s ní bude vždy dobře zacházet. Vlivné přímlu mezi blízkými přáteli a příbuznými Měchurovy rodiny. Vedle Jana Jeníka z Bratřic a Měchuro Petersové (1778-1868) to byl především lékař Held, který otce Měchuru přesvědčoval, že Ter chorobách nebude dlouho naživu, nedostane-li manžela milujícího a jemných mravů, jakým byl V jeho celoživotním vztahu k Terezii se spojila láska s vědomím křesťanské pokory a povinn churavějící ženu, pro niž byl Palacký spolehlivou oporou. Mezi soudobými českými vlastenci i při pozdějším historickém hodnocení se rozšířil poněkud názor, že Palacký sňatkem s bohatou nevěstou získal hmotnou nezávislost, která mu umožnila na vědeckou práci. Je pravda, že na rozdíl od většiny tehdejších českých spisovatelů se Pa bezprostředně starat o obživu své ženy, tu mohl i nadále zajišťovat tchán Jan Měchura. Sám měl i po svatbě s Terezií velmi málo hotových peněz. Pravidelné podpory od hraběte Františ (1763-1830) a barona Jana Stentzsche (1771-1827) ustaly koncem roku 1826, zatímco honorář časopisů Vlasteneckého muzea v Čechách byl půldruhého roku nejistý. Redaktor převzal nejen ale i hospodářské zabezpečení časopisů, a počítalo se s tím, že redaktor dostane podíl na prodeje. První ročník sice vynesl zisk přes 1 130 zlatých konvenční měny, ale z toho musel vydání pro přepisovatele, na kancelářské potřeby, poštovné a také na honoráře autorů, takž nezůstalo mnoho. Ještě horší situace nastala od počátku roku 1828, kdy oba časopisy začaly Jako redaktor dvou časopisů Vlasteneckého muzea v Čechách Palacký rozhodně nezbohatl. Prav výši 1000 zlatých konvenční měny ročně získal až v dubnu 1831 na základě usnesení českého následujícího pověření od stavovského zemského výboru.Z těchto peněz kupoval Palacký větši hradil také menší cestovní výlohy, kdežto na větší cesty dostával od zemského výboru přísp Osobní peníze Palackého a jeho ženy byly přísně oddělené. Terezie byla od dětství vedena k ve skutečnosti neměla ani představu, kolik peněz bylo zapotřebí na výdaje za základní živo protože rodinné hospodářství vedl její otec. Příznačný byl její povzdech z května 1832: „J pilná a přeji si jen mít opravdu mnoho peněz, abych mohla jiným lidem udělat radost." Malý hospodaření je možné uvést z konce června 1835, kdy Terezie před odjezdem do Lobkovic před různé objednané zboží poměrně malou částku peněz, z níž on měl zaplatit tetě Brigitě Keybl 4 zlaté 32 krejcarů vídeňské měny za přízi a Johaně Fričové (1809-1849) 3 zlaté 40 krejcar „Připočítám-li nyní k tomu ještě 6 zlatých stravného pro Nanny a 2 zlaté 30 krejcarů za vy tak snad vidíš, jak daleko s Tvými pěti zlatými konvenční měny vyjdu." Když si Terezie v č přála, aby jí manžel poslal do Františkových Lázní dodatečné finanční prostředky, doprovod zásilku peněz pozoruhodným komentářem: „Namísto 20 zlatých konvenční měny, které sis přála posílám 40 zlatých, z toho dvě bankovky nejnovějšího druhu; co z toho nebudeš potřebovat, Nevzal jsem tyto peníze ze Tvé zásuvky, protože se ostýchám zkoumat Tvá tajemství, ale pro zapůjčil ze svého sekretáře." Přestože měl nedostatek hotových peněz, nezapomínal Palacký na své vlastní příbuzné na sev Moravě. Po celá desetiletí podporoval svého mladšího bratra Ondřeje Palackého (1807-1871) neúspěšném studiu lékařství a teologie, ale když Ondřej vyčerpal finanční prostředky, kter vychovatelským působením ve Vídni, také v pozdějším věku při jeho pobytu na Moravě. Vydatn 1830 otci Jiřímu Palackému (1768-1836), který byl unaven pětačtyřiceti lety působení na ev škole v Hodslavicích, takže se rozhodl zanechat učitelství. Otec Jiří chtěl získat dědičné (fojtství) v Zubří u Rožnova pod Radhoštěm v ceně 4 300 zlatých konvenční měny, sám však m zlatých, a tak mu syn František pomohl získat peníze, i když si na to musel vypůjčit. V bř potvrdil Palacký bratru Ondřejovi, že otci před rokem poslal vypůjčené peníze a že se mu s nepodařilo dluh uhradit. Po roce 1860, kdy se jeho finanční poměry díky honorářům za Dějin výrazně zlepšily, dokazují obnovené záznamy v Palackého zápisnících a kalendářích, že posí když nevelké peněžní podpory také svým dvěma nejmladším sourozencům, bratru Janovi (1812-1 Rozině (1814-1890) v Hodslavicích, dále svým synovcům v Hracholuskách, Novém Bydžově, Nela Moravských Budějovicích a Bílsku. Palackého péče o nemocnou Terezii byla soustavná a příkladná. Po celých třiatřicet let spo střídaly její kratší a delší pobytu na lůžku. „Terezie onemocněvši, nepovstala letos více roku 1838 měsíce Apr.", zapsal si Palacký při zpětném ohlédnutí k říjnu 1837. Po této trpk Palacký od roku 1838 snažil na doporučení lékařů zajistit pro Terezii na zimní měsíce poby prostředí. Hned od počátku října 1838 cestovala celá rodina do Říma a Neapole, v říjnu 184 na Riviéru do Nizzy a zimní pobyt v Nizze, kde Palačtí získali několik blízkých přátel, se opakoval. Vědomí odpovědnosti a křesťanského milosrdenství neopouštělo Palackého ani ve ch Terezie ztrácela náladu i soudnost a zahrnovala svého manžela neoprávněnými výčitkami. Kře stav Terezie Palacké byl po roce 1853 ještě více než předtím příčinou jejích kratších i de Od října 1858 byla pak Terezie více než půl roku trvale upoutána na lůžko a až do konce kv ze své nemoci nevzpamatovala. „Manželka má", psal Palacký profesoru Aloisi Vojtěchu Šember do Vídně koncem března 1859, „již na šestý měsíc - ode dne 22. října minulého roku - strád jsem jí z pouhého milosrdenství a slitování nejednou přál vysvobození skrze smrt. Bývám dn hlídačem u lůžka jejího, aniž vím, brzy-li strastný stav ten skončí se." Po pěti týdnech P že jeho žena byla stále nemocná, ale doufal, že za několik dnů již bude moci vstát. Letní strávil Palacký s Terezií převážně v Lobkovicích, ale oba zajeli společně s dcerou Marií t jejího manžela Františka Ladislava Riegra (1818-1903) v Semilech. Celkově špatný zdravotní stav Terezie však podle uvážení lékařů vyžadoval, aby na zimní ob doprovodu Palackého do Nizzy již v polovině září 1859. Počátek pobytu na Riviéře byl kompl vhodného bytu, několikerým stěhováním a nepochybně i častými bolestmi, horečkou a celkovou Terezie. Jakmile jí to však zdravotní stav umožnil, vycházela v manželově doprovodu na pro a okolí, do přístavu a po mořském břehu. Potěšil ji také příjezd dcery Marie Riegrové-Pala vnučky Márinky Riegrové (1854-1895). O chod domácnosti se Terezie nemusela ani v Nizze sta prvních dnech po příjezdu si najali služebnou a vypůjčili piano. Počasí bylo nestálé, čast teplo, ale po polovině listopadu si museli dát několikrát v bytě zatopit. Zdálo se, že půl v Nizze se podařilo zdraví Palackého a jeho ženy opět upevnit. Podle původních předpokladů oba s vnučkou zpáteční cestu z Nizzy 29. dubna 1860. I když Terezie měla od 19. dubna opět noci špatně spala, neměl jistě nikdo ani tušení, že cesta z Riviéry do Čech potrvá skoro t bude plná utrpení s tragickým koncem. V přístavním městě Marseille museli proti očekávání měsíc, od 2. května do 2. června 1860. Nervové záchvaty, provázené bolestmi všech údů, dáv zesláblostí a příznaky vodnatelnosti, vyvolávaly spory mezi přizvanými lékaři o vhodný způ šestitýdenní zastávku, od 4. června do 23. července 1860, měla Terezie ve švýcarské Ženevě Prahy přijel syn Jan s pražským lékařem Ignácem Porschem (1827-?). Palacký musel se svou t ženou přestát dlouhé dny a noci, které ho nesmírně vyčerpávaly, takže přátelé začali mít o jeho zdraví. Ani v této situaci neztrácel Palacký vrcholný pocit odpovědnosti, jak o tom s dochovaný dopis Terezii z Prahy, kam Palacký odvezl svou šestiletou vnučku Marii Riegrovou vrátil do Ženevy pro svou umírající ženu a doprovodil ji ve zvláštním železničním vagonu a Děčíně-Podmoklech, kde 18. srpna 1860 zemřela. V následujících letech Palacký na svou ženu nezapomněl, a přestože se s ní za jejího života vždy neshodoval, mluvil o ní s jinými lidm dobrém. Od prvního výročí jejího úmrtí v srpnu 1861 až do srpna 1874, plných čtrnáct let, jednou návštěvu jejího hrobu v Lobkovicích a zádušní mše na její počest; jen poslední rok už do Lobkovic nejel a zařídil smuteční vzpomínku za svou zemřelou ženu v kapli malečského Rodinné soužití v Měchurově domě Soukromý život Františka Palackého se od sňatku s Terezií 16. září 1827 odehrával převážně velkorodině Jana Měchury, do níž se Palacký přiženil. V čele rodinného celku panoval neome tchán, který se snažil udržet rozhodující vliv také na život svých provdaných dcer, kdežto Leopoldu Měchurovi se po několikrát oddalované svatbě podařilo uniknout z Prahy na Klatovs bezprostředního dosahu otcova rozhodování. Jan Měchura byl bohatý, ale velice spořivý muž. ale dodržovaných zvyklostí měšťanských velkorodin platil své provdané starší dceři Terezii desetiletí po jejím sňatku až do své smrti tzv. kvartál, pravidelný čtvrtletní příspěvek v 150 zlatých konvenční měny. Lze předpokládat, že podobnou podporu od otce dostávala také m z prvního manželství Antonie (1809-1836), která se v červnu 1832 provdala za lesníka Jana (1800-1865), ale v lednu 1836 zemřela, několik dnů po porodu druhého dítěte, dcery Leopold za samozřejmé, že si Jan Měchura osoboval právo zasahovat do výchovy a místa pobytu své vn takže se v této záležitosti dostával do ostrých střetů se svým zetěm Heyrovským. Palackého svědčí také o tom, že menší podporu, zhruba ve výši deseti zlatých měsíčně, dostávala chud Brigita Keyblová, mladší sestra zemřelé první ženy Jana Měchury. Velkorodina nechtěla nikd jakýkoli její sebevzdálenější příbuzný živořil ve stavu úplné bídy. Finanční závislostí byla odůvodňována závislost na otci při rozhodování o pobytu provdanýc Terezie. Pro Palackého bylo velice nepříjemné, že se mu nedařilo přimět svou mladou ženu k se z letního pobytu v Otíně nebo později v Lobkovicích vracela do Prahy dříve než počátkem první rok po svatbě si Palacký postěžoval, že oba musí žít celé týdny vzdáleni od sebe: „T přece nyní ještě svatější práva na Tebe než otec nebo bratr." O několik dnů později se Pal rozhodněji: „Je přece skutečně nespravedlivé, že jsme tak dlouho a tak často od sebe odděl jen stěží snášet a budu se napříště bránit tomu, abych k něčemu takovému znovu svolil. [.. jsem opakovaně zažil, že v Tvé nepřítomnosti nemám opravdovou chuť a náladu k duševní prác potřebuji, abych Tě viděl ve své blízkosti zdravou a spokojenou, mám-li pracovat klidně a úspěchem. [...] Neposlouchala a nezkoumala jsi výraz tváře a slova dobrého otce příliš úzk velice hodné dítě, ale skoro bych si přál, aby Tvé city byly samostatnější, aby nebyly pok okamžité náladě otcově; myslím si, že bys pak byla šťastnější." Podobná varování Palackého však byla jen málo platná. Téměř dvě desetiletí trávila Terezie dětmi na zámku v Lobkovicích celé letní období. Stávalo se, že mezi jejím návratem z lázní Lobkovic uběhlo jen několik málo dnů, po nichž Palacký opět zůstal sám v Praze, kde měl pr jako stavovský historiograf, sekretář Královské české společnosti nauk a jednatel Vlastene Příznačný byl první dochovaný Palackého dopis Terezii z roku 1839: „Dávej jen pozor, abys v Lobkovicích nenastydla. Já si postupně zvykám na svůj jednotvárný život poustevníka; teď že budu muset chodit sám jíst do hostinců." Mnohem více Palackému vyhovovalo, když se osta jeho rodiny přestěhovali kolem roku 1840 vždy na závěr léta do vinohradu Červený Lis u Lib s nimi mohl být snadněji ve styku než v době jejich pobytu v Lobkovicích. Znovu si na počá postěžoval: „Že se přemístíte do vinohradu teprve tak pozdě, mi naprosto není milé. Vůbec nespokojen s dosavadním uspořádáním, při němž jsem byl něco jako nula." V září 1841 neskrý v dopise do Lobkovic opět svou nelibost: „Lituji však toho, že nebudu moci naše zítřejší v strávit s Tebou. Opravdu mi není vhod, že Tvůj otec tak pánovitě rozhoduje o mé rodině a v k mým přáním; často se sám podivuji, jakou mám trpělivost." O čtyři dny později Palacký je když Terezii odpověděl: „Píšeš, že se máš teprve za sedm dnů přestěhovat do vinohradu a že máš stále ještě zůstat v Lobkovicích. Tato zpráva mi není lhostejná a v náladě, kterou vyv napsat nic příjemného. Když otec nechce pokládat má otevřeně vyjádřená přání vůbec za hodn přihlédl, pak mi nemůžeš zazlívat, splácím-li stejné stejným. Trpělivosti jsem prokázal už ani patnácté výročí sňatku nemohli strávit společně, Palacký si jen povzdechl: „Ovšem není takový den nemohli být pospolu; přeji si, aby se něco takového stalo naposledy." Nakonec Palacký rezignoval a dokázal tento postoj sám před sebou ospravedlnit, když Terezi si dát líbit, že jsi včera nepřijela a ani před 8. říjnem nepřijedeš. Jsem už přece zvyklý na vrchním domácím velitelství nebere na moje přání ohled. Pokud to všechno trpělivě snáší tom vidět nejsilnější důkaz mé lásky k Tobě. Jen protože vím, že každý můj svobodnější pro Ty odpykat, a protože pro mne není nic tak důležité jako udržet a chránit podle možnosti T jsem se trpělivosti a snáším svůj osud, sice ne bez pocitu, ale přece bez nářku. Koneckonc otci nezazlívám; je to důsledek starých poměrů v domácnostech. Jsa zvyklý na bezpodmínečné ani nepozoruje, jak jeho bytí může jiným lidem působit bolest, zvláště když to s námi všem myslí dobře. Jeho ostatní děti, snachy a zeťové unikli jeho bezprostřednímu vlivu - dokonc Českých Budějovic stěžuje, jak píše Heyrovský, na svou současnou nudu a doufá v brzké vysv musíme a chceme s Boží pomocí ještě dále zůstávat ve stejné situaci." Přitom si Palacký dokázal v prvních letech po roce 1827 získat důvěru tchána Jana Měchury, radil o rodinných záležitostech, např. o vhodnosti či nevhodnosti uchazeče o ruku mladší d Palacký se Měchurovi odvděčil tím, že s ním otevřeně hovořil o různých rodinných problémec zejména mladšího bratra Terezie, Karla Měchury (1813-1864), kterého Palacký z pověření rod Dačicích a přitom zjistil, že Karel byl lehkomyslný a nespolehlivý v práci u místního lesn Terezii nešetřil Palacký silnými slovy, když odsuzoval tchánovu „neoblomnou svévoli" a „be souvislosti se zdravotním stavem jeho dcery a Palackého ženy. Jednou to bylo při cestě za deště do Karlových Varů, několikrát pak při umístění Terezie do nevhodné místnosti na zámk „Mají v Lobkovicích tak málo rozumu, aby neviděli, jak škodlivý pro Tebe musí být tamní po postup je vskutku nesnesitelný. Proč o tom nepromluvíš s otcem?", zlobil se Palacký. Jinak oceňoval, že od tchána, otce a dědečka Jana Měchury dostala Palackého rodina peníze na ces října 1838 do května 1839, a že Měchura podpořil také další půlroční pobyt celé rodiny v N Riviéře (tehdy byla součástí Piemontu-Sardinie) od října 1844 do dubna 1845. I ve společné snažil vycházet svému tchánovi vstříc, chodil k němu večer hrát karty, případně v době nep Terezie mu uvolnil svou ložnici v přední části domu, kde se Měchurovi líbilo, a sám přespá pokoji. Rozpory mezi Palackým a jeho tchánem Janem Měchurou, pokud šlo o hodnocení společenských p politického vývoje, však byly nepřeklenutelné. Ještě v polovině března 1848 připojil Palac první pražskou petici společně s Měchurou a šedesáti dalšími velkostatkáři na archu vylože besedě v Celetné ulici, zřejmě aby se pokusil svým vlivem působit i nadále alespoň na část Celkově však byl Měchura zaskočen zřetelnou převahou českého živlu ve všech veřejných vyst března 1848. Palacký musel čelit tvrzení svého tchána, vyjádřenénu v jeho dopise dceři Ter že prý Češi mají radost z toho, jak si podrobili Němce: „Musím to vyvrátit zásadně a důraz Palacký; „nepožadovali jsme od počátku nic než úplnou rovnoprávnost, úplnou rovnost s Němc podrobení, a ani nám nepřipadlo na mysl, že bychom to chtěli; my jsme byli podrobeni, ale nikomu oplácet, chceme svobodu a rovnost pro všechny!" V daších měsících roku 1848 hovořil tchánem Měchurou co nejméně, protože se s ním dostával do sporů nejen o postavení pražskýc se neoprávněně obávali násilných akcí podobných sicilským nešporám nebo bartolomějské noci vztah k poddaným rolníkům. Palacký si stěžoval, že se Měchura nedokázal smířit s novou dob trval na svých feudálních právech a odmítal povolit rolníkům na svých panstvích výkup z ro že by měla být zachována vrchnostenská správa, že dávky od rolníků nebyly nijak tíživé a ž nepřinese prospěch všem poddaným, obhajoval Měchura veřejně v jedenáctistránkové brožuře. Ani v závěru svého života (zemřel v dubnu 1852) se starý Jan Měchura nesmířil s osvobození stále hovořil jen o poddaných a vrchnostech. V nepřítomnosti Terezie a dcery Marie Palacké přes zimní měsíce roku opět v Nizze, převládalo v domácnosti často mrazivé ovzduší. Napřík den roku 1850 se vánoční hostina odbývala krátce po poledni a pak se všichni tři přítomní se svými hosty, František Palacký a dvacetiletý syn Jan - rozešli do svých místností. Ješt března 1851 psal Palacký své ženě, že v rodině, stejně jako v celém státě, panoval opravdo stav. Terezie by se měla při návratu domů připravit na mlčenlivou náladu, jaká snad nebyla 1848. Úmrtím činorodého Jana Měchury v dubnu 1852 se pro Palackého podstatně rozšířily úko rázu, o něž se předtím příliš nestaral. Dům v Pasířské ulici a zámek Lobkovice zdědila sic Terezie, ale v jejím zastoupení připravoval Palacký ve spolupráci s budoucím zetěm Riegrem Janem Novotným stavbu menšího, útulnějšího a slunečného obytného domu v Lobkovicích. Palac osobně o zrušení poddanských závazků lobkovického mlýna a o dalších právních otázkách. Zál v Lobkovicích zavedla Palackého do Vídně k úřednímu jednání i v době mimo pravidelné květn Císařské akademie věd. Velkou pomoc ve všech praktických záležitostech poskytoval Palackém jeho zeť Rieger. Co všechno musel Palacký zařizovat pro širší rodinu Celá široká rodina Měchurova si brzo zvykla na to, že Palacký jako odborný badatel byl zná státních úředníků na zemském guberniu, na pražském magistrátě i na městském hejtmanství (t stejně jako mezi členy a úředníky stavovského zemského výboru. Palacký navíc pobýval větši zatímco jiní členové rodiny trávili celé týdny a měsíce v letních sídlech. A tak musel zař záležitostí na úřadech, nejen pro nejužší příbuzné své ženy. V září 1828 vyjednal na pražs pro Adolfa Peterse (1802-1878), syna oblíbené tety Luisy, že na základě potvrzení o zaměst Čechách bude natrvalo zproštěn odvodní povinnosti k vojsku. Nemalé problémy měl Palacký po 1841 s vydáním osobních dokladů pro svého švagra Karla Měchuru, který se chystal přesídlit (Bratislavy). Když na tchánovu žádost urgoval Palacký vystavení pasu v guberniálním prezid že tam ještě nedošly podklady od policie. Zašel tedy osobně na městské hejtmanství, kde mu že spis vyřídí do tří hodin odpoledne. K celé záležitosti se však musel vyjádřit nejen pří gubernia, ale i zemské vojenské velitelství, a tam Palacký vyslal k osobní intervenci jiné vysloužilého c. k. majora Benedikta Leroye, manžela jedné ze sestřenic Jana Měchury. Na ze pak Palackému přislíbili co nejrychlejší vyřízení dokumentů. Každoročně od května až do října se Palacký stal nepostradatelným článkem při pohybu věcí knih, časopisů, léků i různých potravin mezi Prahou a Otínem, od roku 1831 mezi Prahou a L před svatbou v září 1827 zařizoval Palacký pro Otín nákupy v Praze podle přání Terezie a j Leopolda. Přepravu mezi Lobkovicemi a Prahou obstarávali nejčastěji pěší poslové z lobkovi většinou ženského pohlaví, mužští vozkové přijížděli s menšími vozy, zřídka též s těžším k Objednávky, které Palacký musel vyřizovat, se týkaly oblečení, bot a prádla (někdy se pral jindy v Lobkovicích, kde byla k dispozici pradlena), do letního sídla posílal hračky pro d žehličku, mýdlo nebo olej do lampy. O tom všem se v Palackého dopisech Terezii vedly pro k záznamy, aby se nic neztrácelo. Do Lobkovic směřovalo nejen koloniální zboží z pražských o kakao, čokoláda, citrony, fíky nebo koření, ale překvapivě také cukr, škrob, třešně pro dě Často se v pražských pekárnách pro Lobkovice nakupovaly housky (žemle). Jen výjimečně chod nakupovat sám, zpravidla posílal do obchodů služebnou, pokud ji měl k dispozici, avšak i p objednávek a nákupů ho musela zatěžovat. Prostřednictvím poslů probíhala také rychlá výměna dopisů mezi Palackým v Praze a jeho žen v Lobkovicích. Naopak byli oba často nespokojeni se službami c. k. státní pošty. Na stížno Františkových Lázní, že devět dnů nedostala dopis, Palacký odpověděl, že jí pravidelně psa nepříjemné, že vůbec není možné se spolehnout na přesnost naší poštovní správy, zvláště kd výsostným právem státu a vláda nám zakazuje, abychom přepravovali dopisy jinými cestami." by se mohl zdát postesk, že doručení dopisu z lázní Ischlu do Prahy trvalo čtyři dny, kdež osob dostavníky na stejné trase se dala stihnout za pouhé tři dny. Mnohem horší bylo, že n odevzdané v Praze na poště vůbec adresátovi nedošly. „Kdybych byl ztrátu dopisů předvídal, jistě žádný dopis odejít bez stvrzenky", vysvětloval Palacký své podrážděné ženě: „V každé udělala lépe, kdybys svou přecitlivělost - poněkud mírnila a prokázala větší důvěru ke mně že jsi nedostala ani jeden ze dvou dopisů, které Ti otec poslal do Ischlu. Kdo by mohl pře bezmeznou ledabylost na poštovních úřadech!" Brzy si však Palacký uvědomil, že jeho dopisy byly pravděpodobně posílány k policejnímu sl „Je přece ke vzteku, že pošta otevírá a několik dnů zadržuje také dopisy, které Ti píšu do přece jen po čtrnáctileté zkušenosti už vědět, že u mne nemůže přijít na stopu žádnému spi dopis byl dán na poštu zároveň s otcovým dopisem, který jsi dostala o několik dnů dříve!" dojmech z návštěvy Berlína v červnu 1843, nechtěl Palacký jít příliš do šířky a odůvodnil kontrolou dopisu: „Všechno ostatní ponechávám ústnímu vyprávění, abych pány na poště příli svým zpravodajstvím." Toto sledování osobní korespondence odsoudil Palacký v dopise Karlu Brixenu v září 1855 silnými slovy o čenichání „psů policejních", zda to voní podle jejich čtení soukromých dopisů „od hovad v lidské podobě", tedy výrazy, které se v Palackého kore vůbec nevyskytují. Nepochybně předpokládal, že se jeho dopis zadržovanému Havlíčkovi bude Ani po několika desetiletích se Palacký s tehdejší rakouskou policejní praxí nesmířil: „Já hříšné povahy své, že vůbec nerad dávám se do dopisování, zvláště po poště. Již od roku 18 poznal a zkusil jsem, že rakouská policie otvírala na poště všecka psaní má, i ta, která ž posílal, zošklivilo se mi všeliké dopisování, tak že od té chvíle nepsávám nikomu, leda kd Pro vášnivou čtenářku Terezii bylo neobyčejně výhodné využívat dobře zavedenou soukromou s tiskovin. Téměř pravidelně každý týden docházel do bytu k Palackým i k jiným účastníkům sí Prahy doručovatel, který za mírnou úplatu nabízel a přinášel osobně německé knihy a literá o něž byl zájem, a v určené době je zase odnášel a vyměňoval za nové tituly. Nebylo však v naopak Palacký sám zašel do půjčovny a vybral pro Terezii dvacet nových svazků ke čtení. P Terezii do Lobkovic se zmiňují o tom, že roku 1831 obstarával tuto službu František Barth knihkupec a majitel koncesované půjčovny knih na Starém Městě, nebo že roku 1834 půjčoval úředník Jan Christen, oficiál c. k. účetní kanceláře. V letech 1835-1836 přicházel k Palac z pověření Christena Vilém Scherz, faktor Haasovy knihtiskárny, ale stalo se, že přinesl k Terezie už četla. Po Christenově úmrtí převzal jeho práci od 1. července 1836 na žádost vd přírodovědec a vlastnec Karel Bořivoj Presl (1794-1852). Jedním z nejoblíbenějších titulů, měšťanské společnosti šly z ruky do ruky, byly mnohosvazkové paměti vévodkyně Abrant?s o s událostech v revoluční, napoleonské a porevoluční Francii. Zvláštní a poměrně rozsáhlou skupinu pravidelně převáženého zboží mezi Prahou a Lobkovicem Rodinný lékař Jan Theobald Held chodil k Měchurům a Palackým zcela pravidelně, s výjimkou nemocen. Všem členům rodiny předpisoval Held různé prášky a lektvary, většinou rostlinného malinovou šťávu, ibiškový nebo lipový čaj, ale také rebarborový prášek, pomerančový květ, odvary z heřmánku a z kořenů kopřiv. Do vody ke koupání a k vyplachování se přidávaly nejr Proti bolesti zubů nasadili Palackému ve Vídni pět pijavek, a to mu pomohlo. Hojně se k lé chininová kůra, jak o tom psal Palacký v červnu 1835 do Lobkovic v závěru své několikadenn vysokými horečkami: „Včera mi konečně, po vydatném užívání chininu, přestala horečka; dost neobyčejná únava s těžkou hlavou. Zemdlený jsem všeobecně, a protože ještě nechce přijít c se zřejmě bez ohledu na léčení ještě tak brzo nezotavím. Ječná kaše a rýžová kaše, rýžová jsou mou jedinou stravou; včera jsem k tomu přidal trochu špenátu s kyselým šťovíkem, a an neudělalo dobře." Naprostá většina předpisovaných léků však byla určena pro Terezii. Přízn věty Palackého dopisu ze srpna 1838: „Prostřednictvím posla dostáváš do Lobkovic celou apo máš užívat šťávu (je v ní tartarus stibiatus) po malých kakaových lžičkách a teprve potom, zmírní, užívej páchnoucí prášky. S ostatními věcmi, které jsou všechny označeny, si umíš u další Palackého dopisy s přesnými návody od Helda a jiných lékařů, kdy a jak velké množstv jiných medikamentů měla Terezie užívat, by si zasluhovaly bližší rozbor z odborného lékařs Velké starosti měl Palacký téměř pravidelně v letních měsících s řemeslnickými pracemi a č stavebními úpravami ve vlastním bytě a v celém Měchurově domě. Hned necelý rok po sňatku s zůstal v domě sám, zařizoval Palacký některé změny jen několik dnů předtím, než se vydal z členy široké rodiny do Otína: „Jsem dnes mnohonásobně zaměstnávaný a rozptylovaný; neboť v záležitostí musím také vykonávat dozor nad několika dělníky, které jsem od večerejška zamě domě. Dal jsem něco upravit v bytě, ne abych Tě tím překvapil, ale abych pro Tebe vytvořil Také jsem dal dnes dovézt dříví, ale ne mnoho; jen aby při našem příjezdu v říjnu bylo hne většině případů však iniciativa k úpravám nevycházela od něho, nýbrž od tchána Měchury neb kteří však v době provádění prací většinou nepobývali v Praze, takže Palacký musel s řemes jednat, dohlížet na ně a často jim také platil. „Práce v kuchyni začnou zítra", psal v čer „Naše pokoje dám upravovat teprve tento týden. Okna umyla Nanny již před mým příjezdem, al také rozbila. Záclony jsou už vyprány a v pořádku", oznamoval v červenci 1835. „Včera byla nově vymazána a dnes se v nich už dá topit", hlásil Palacký radostně v posledním týdnu zář měl silný kašel, hlavně v noci. O rok později ve stejný čas byl méně spokojen: „V našich p naprostý nepořádek; dnes byla do mého pokoje postavena nová kamna, byly proraženy otvory p atd., a vymazávání ostatních dvou kamen zevnitř i zvenčí ještě pokračuje. Jsem proto celý svůj pokoj a přijímám v největším nepořádku návštěvy, například dnes hraběte Evžena Černín Mnohem horší situace nastala, když se tchán Jan Měchura rozhodl provést velké stavební úpr v Pasířské ulici. „Zde v Praze, kam jsem šťastně přijel", psal Palacký počátkem července 1 z Lobkovic, zatímco Terezie s dětmi odcestovala do Františkových Lázní, „jsem se ocitl ve Zadní část domu je bez střechy, chodníky na dvoře jsou zbourány, suť a prach přikrývají vš také do pokojů, zedníci, tesaři, přidavači a ostatní dělají v jinak klidných prostorách hl práce pomalu kupředu. V pátek ráno před mým příjezdem odjel otec odtud s matkou a Marií do naposledy v našem bytě a naplnil pokoje některými věcmi." Po deseti dnech Palacký ještě ze nepřítomného tchána: „Stavba zadní části domu nám způsobuje velice mnoho nepříjemností a m který už dávno ztratil všechen smysl pro pohodlí a útulnost, nechce chápat, že právě to je lidi potřebné. Protože byt doktora Staňka se pro úsporu několika zlatých dělá ještě nepoho byl dosud, je Staněk rozhodnut se odstěhovat, a my jej proto v nejbližší době ztratíme."V nepřítomnosti se pod tíhou nové přístavby prolomil jeden z nosných sloupů ochozu, takže Pa rozhodnout, zda se má celý ochoz odstranit. Palacký přivolal na pomoc policejního komisaře (1797-1869), známého Měchurovy rodiny, a ten se dvěma stavebními odborníky přiměl stavitel ochoz zbourali a znovu postavili. Nemilou záležitost musel Palacký řešit právě v době, kdy dokončoval rukopis druhého svazku Geschichte von Böhmen, aby jej mohl odevzdat cenzuře pře odjezdem celé rodiny do Itálie, stanoveným na počátkem října 1838. Stavební práce v Měchur byly po třech týdnech úspěšně dokončeny, ale Palacký stále nemohl být spokojen: „Naproti t byt velice zpustošený a bude po našem návratu z cesty nutně vyžadovat velké opravy, nový n Rok za rokem, pokaždé dříve, než začala topná sezóna a než se Terezie s dětmi vrátila z Lo musel Palacký zařizovat přípravu kamen ve všech místnostech a především složitý dovoz a ná dříví na otop. „K tomu, abych dovezl dříví, čekám ještě na poněkud výhodnější dobu, protož dovážet dříví mokré", vysvětloval Palacký Terezii v polovině září 1831. „V sobotu teprve d protože je nemožné dostat dříve drvoštěpy", psal Palacký o pět let později. Už dva týdny p že se mu podařilo dát kamna nově vymazat, a tím byla připravena k topení. V posledním týdn psal Palacký do Lobkovic: „Především bych si přál zbavit se domácích starostí; ještě budu natěračem a s dovozci dříví, jimž nemohu předepsat dny, ale musím se řídit podle příležito dříví nebylo nijak levnou záležitostí, takže se dům v pražské Pasířské ulici snažil šetřit s pořizováním dříví na zimu různými způsoby, hlavně zaměstnáním vězňů z pražských trestnic slevy na ceně. Potvrdil to Palacký koncem srpna 1839: „Zda budu dovážet dříví tento týden ještě nevím, protože tento týden nemohu dostat trestance a mám nerad obyčejné drvoštěpy." výroku Palackého - „dlouho obávaný den dovozu dříví" nastal, musel například v září 1841 v stravování pro dvacet trestanců a tři dozorce. Protože švagr Jan Heyrovský působil ve služ Schwarzenberga, nejdříve v Třeboni, později v Hluboké nad Vltavou, objednávala si rodina M Palackých palivové dříví prostřednictvím Heyrovského, nepochybně se zaměstnaneckou slevou, získávala poukaz na schwarzenberský sklad v Praze. Koncem září 1842 si Palacký postěžoval: jsem psal do Třeboně, ale stále jsem ještě nedostal odpověď. Ta věc mi už dělá starosti, p stále více zkracují; také je pro mne den dovozu dříví odjakživa největší trýzní v celém ro případě musím ještě čekat na odpověď. Kamna ve všech místnostech jsou už v pořádku." Tím ovšem letní starosti Palackého nekončily. Dříve než se Terezie s dětmi vrátila na zimu připadal mu často nelehký úkol přijmout nové služebnictvo pro rodinu. Je přirozené, že si jistý, a proto se obracel na Terezii s dotazem, co má doporučované služce říci: „Já jsem j nepřijal, protože chce vědět, jak bude placena, a to jí nedovedu říci. Oznam mi tedy při n příležitosti, jakou mzdu platíš a zda ji mám určitě přijmout." Nakonec Palackému pomohla s po vrchnostenském úředníkovi z Rokycan než sama Terezie, takže po dvou týdnech mohl do Lob „Záležitost s dětskou chůvou dám do pořádku ke všeobecné spokojenosti a Ty se o to nemusíš době nebyl syn Jan ještě ani pětiletý a dceři Marii bylo patnáct měsíců. U Palackých býval si Terezie jen málokdy brala služky s sebou na letní byt, protože na panstvích v Otíně i v bylo vždy dost lidí k obsluze. Jen do Františkových Lázní v červenci 1839 jela s Terezií a také služebná. V některých letech zůstávala přes léto v Praze kuchařka, která například v vzorně pečovala o Palackého, když byl nemocen, a byla ochotná jít pěšky s dopisem do Lobko osamocený otec rodiny při soustředěné vědecké práci musel v létě stravovat v hostincích. Palackého postřehy o způsobu života v jiných zemích V jasnějším světle než z dosud uveřejněných textů a dokumentů vystupuje z dopisů Terezii v k Vídni a k Rakouskému císařství. Palacký jezdil do Vídně pravidelně, nejdříve v první řad historických pramenů ve vídeňských knihovnách a archivech, někdy také k úřednímu jednání, skoro vždy jako zakládající člen Císařské akademie věd ke každoročním zasedáním a k přípra publikací. Cestování bylo původně ještě dosti únavné. Přestože Palacký jel z Prahy do Vídn nejrychlejším možným způsobem poštovním rychlíkem s několikerou výměnou koňských spřežení, jízda ještě koncem února 1841 nepřetržitě přes dvě noci a jeden den. Až 19. května 1843 na změna v tom, že Palacký jel poprvé v životě parní železnicí z Vídně do Břeclavi. O tři rok května 1846, zvládl poprvé cestu z Prahy do Vídně vlakem během jediného dne. Do svého zápi poznamenal základní časové údaje o cestě: vlak vyjel z Prahy v pět hodin ráno, v sedm stál desáté byla snídaně v Zámrsku, ve dvě hodiny odpoledne byl vlak před Olomoucí, ve tři hodi oběd v Přerově, od půl sedmé do tři čtvrtě na sedm měl vlak zastávku v Břeclavi a o půl de Vídni. Po příjezdu do Vídně, pokud to bylo po cestě dostavníkem brzo dopoledne, spěchal po malém povinnostmi. Většinou pracoval od osmi hodin ráno přes poledne ve Státním archivu, odpoled knihovně. Soukromé návštěvy (až na malé výjimky) si ponechával na večerní hodiny. Dostával příslušníků vysoké i nižší šlechty, od dvorních radů a jiných významných osobností císařsk jaře 1841 se vedle obvyklého rozhovoru se státním a konferenčním ministrem hrabětem Franti Kolowratem, s nímž se Palacký znal ještě z jeho působení v Praze do roku 1826, setkal také dvorským kancléřem hrabětem Mitrovským a s policejním ministrem hrabětem Sedlnickým. V kvě dokonce přijat u rakouského státního kancléře knížete Metternicha, jemuž slíbil historické zámku Kynžvartu v západních Čechách. Přesto se Palacký necítil ve Vídni dobře a vadil mu ž bohatých obyvatel vídeňské metropole: „Pozoruji ve Vídni, především ve vyšších kruzích, mi nádheru a zábavu se rozhazuje neobyčejně mnoho peněz, proti čemuž si náš pražský luxus tak nezasluhuje. Ve srovnání s nákladným životem, který se zde vede, jsou i nejskvělejší pražs maloměstské. Zda je to pro Vídeň štěstí, nechci posuzovat", psal Palacký v dubnu 1843. Úplně změněnou politickou atmosféru zažil Palacký ve Vídni na jaře a v létě 1848. Vídeňský tisk byl neobyčejně pohoršen povoláním umírněného liberála Palackého do vlády, označoval t zdravému lidskému rozumu a jako strašlivý atentát proti velké německé vlasti. Přes četné v Palackému osobní odvaha, ale nebyl ochoten se podílet na vládě, která by se s určitostí ne pro úplnou nezávislost Rakouska na Německu. Do Vídně přijel Palacký znovu v polovině červe poslanec rakouského říšského sněmu, zvolený za Prahu-Nové Město a v pěti dalších volebních je úplně klidná, jako za starších časů, jen luxus se odtud zjevně vytratil", psal Palacký třetí den po příjezdu. Před vypuknutím ozbrojených bojů ve vídeňských ulicích v říjnu 1848 na krátkou dovolenou do Prahy, ale znovu se vydal vlakem do Vídně 5. listopadu 1848, nedlo povstání, aby se na okraji města setkal k politickému jednání s chorvatským bánem Josipem dopise Terezii popisoval útrapy svého cestování v neklidné době, kdy se osobní vlak pro ne zdržel deset hodin v České Třebové a později nemohl ani na jižní Moravě jet dál v důsledku na podporu pokořené Vídně. „Vůbec utrpěla Vídeň daleko méně, než jsem si představoval. Je takovém klidu, pořádku a tichu jako za starých časů", psal Palacký do Prahy jako jeden z p pozorovatelů po skončení bojů. „Ve městě utrpěl nejvíce dům ministra hraběte Kolowrata na část hradu; jen zřídka jsou škody na domech." Po půl roce přijel Palacký v květnu 1849 do zasedání Akademie věd a tehdy byl jeho dojem méně příznivý: „Dokážu Ti odtud poslat jen má zvláště málo potěšitelného. Vyskytují se všechny příznaky reakce ve velkém [...] Ostatně ž jako kdyby v jejich blízkosti vůbec nebyla válka; politická apatie a netečnost se zdají bý v Praze." Přestože při nástupu neoabsolutismu vyjadřoval Palacký nespokojenost s rakouským politický restriktivními opatřeními vlády, považoval i po roce 1848 v soukromých dopisech Terezii Ra za svou vlastní zemi, když psal, jakkoli kriticky, o „naší" vládě, „našich" státních finan „Neschopnost a bezradnost naší vlády se politováníhodným a žalostným způsobem projevuje na a přesto se zdá, že je víc než kdy jindy posedlá starým šlendriánem", psal Palacký v květn v druhé polovině srpna 1849 odjížděl studovat historické prameny k husitství do Basileje, jihozápadním Německu a ve Švýcarsku čerstvý ohlas zprávy o konečné porážce maďarské revolu dlouho nechtěli uvěřit; nálada je všeobecně pro Rakousko nepříznivá, a musím říci, že mě r jsem na cestě sem všude musel slyšet, opravdu bolely." Palackému bylo nepříjemné, že se ne Rakouského císařství v západní Evropě nezměnil ani v zimních měsících roku 1859/60, kdy by v Nizze naposledy. Palacký chodil téměř denně do místní čítárny novin a pravidelně četl lo francouzské deníky Le Nord, Si?cle, Opinion Nationale, několik novin italských a ruských, Kölnische Zeitung, augsburský deníkAllgemeine Zeitung a mnohé další. „Já zde čítávám novin Evropy", komentoval Palacký v dopise z Nizzy, „i nemohu Vám téměř ani vysloviti, jakým cit když vidím ze všech stran jednohlasné tu žehrání a hanění, tu horlení aneb i posměchy na d naší vlády, až mi jí často i líto bývá; jsouť ony pravá b?te noire celé žurnalistiky europ nepříjemno jest pro toho, kdo v cizině zapříti nemůže, že jest ‚autrichien‘. Dlouho-li pak Bohužel, že konce tomu předvídati nelze!" Vynikající pozorovatelskou schopností a barvitostí se vyznačují Palackého dopisy Terezii z cesty do Itálie od poloviny března do poloviny července 1837. Fičení kol dostavníku ve vys v alpském průsmyku Semmeringu připomínalo Palackému pohřební zpěv; v dopise Terezii psal o píšťalách. Hlubokým dojmem na Středoevropana zapůsobilo modravě zelené moře, které viděl p Zvláštní pozornost Palackého vzbudilo dláždění města Terstu velkými žulovými čtverci, kter krásnější než ve Vídni. Dvanáctidenní putování z Vídně do Říma si Palacký zpestřoval pozor zvyklostí v neznámém prostředí. V Terstu si poprvé všiml velkého množství lidí, kteří nemě a jen odpočívali nebo lenošili bez ohledu na to, zda byl pracovní den nebo svátek. Tento d činorodého evangelíka těžko pochopitelný, si Palacký odnášel z každého většího i menšího i jímž na své cestě projížděl. V Padově si Palacký uvědomil, že stará města v Čechách a na M podloubími měšťanských domů byla mnohem podobnější italským městům než městům v Německu, o se podobné stavby v Čechách postupně vytrácely. Tento poznatek vedl Palackého k úvaze, zda mnohem větší vliv na vnitřní utváření Čech ve středověku, než se dosud běžně předpokládalo hranice papežského státu na řece Pádu sledoval Palacký pozorně města, v nichž se bývalý př s novodobou chudobou. Obrovský papežský rychlík musel být v hornatých úsecích za Bolognou tažen šesti, někdy až osmi koňmi, na zvlášť obtížných místech připřáhli v deštivém počasí čtyři voly. Své přísně katolicky vychované ženě udělal Palacký velikou radost, když jí v dopisech vylí nádherných náboženských slavností ve Vatikáně. Liberálně smýšlejícímu Palackému však nemoh sociální podmínky a velká nespokojenost obyvatelstva v papežském státě. V Římě ani nemohl aby se nesetkával s množstvím otrhaných žebráků. Papežský dvůr si zřejmě uvědomoval tíživo situaci velké části obyvatelstva, protože papež Řehoř XVI. byl právě v době pobytu Palacké při jízdě na Andělském mostě zástupem lidí, kteří si stěžovali na drahotu a bídu, a poté b pokyn sníženy ceny chleba. Palacký měl dvakrát možnost spatřit papeže na vlastní oči, když svátek Nanebevstoupení Páně po velké mši udílel požehnání shromážděným lidem na Svatopetrs znovu o slavném procesí na Boží Tělo, kdy Palacký stál v postranní síni chrámu sv. Petra a hluboko skloněného papeže plakat. Snad až příliš přímočaře si Palacký spojoval pohnutí hla církve se situací papežského státu, v němž byly finanční zdroje vyčerpány, komorní statky příjmy propachtovány, přičemž státní výdaje a dluhy neustále stoupaly. Nespokojenost lidí celém státě. Palacký viděl jediné řešení v tom, aby se nákladný papežský dvůr omezil na po se prosadila reforma státní správy a zlepšila úroveň základního školství. „Vyjadřuji už př nad strašlivými bouřemi, které během několika málo let přijdou a musí přijít do země Bohem a lidmi tak zanedbané", uzavřel Palacký své pozorování. Nakonec byl rád, že z Říma odjíždě krásami přírody a umění převážily v jeho očích stinné stránky veřejného a společenského ži chybějící občanské ctnosti a sebeobětování. Také badatelský pobyt v Berlíně v červnu 1843 a okružní cesta po Německu v červnu a červen Palackého vědomosti o způsobu života lidí v sousedních zemích. Hlavní město Pruska udělalo lepší dojem, než původně očekával. Nepochybně k tomu přispělo velice vstřícné přijetí v pr státním archivu, kde mu předložili ke studiu všechno, co si jen přál, a nekladli mu sebeme Jako stoupenec uměřeného klasicismu v architektuře i v občanském životě oceňoval Palacký v stavby a celé rozvržení vnitřního města. Vyjádřil své uspokojení nad tím, že se navzdory r Berlína dokázal výborně orientovat podle plánu města a adresáře, jako kdyby byl ve městě d se nemusel vyptávat na nějakou ulici nebo dům. Navíc shledal v Berlíně větší počet nádhern kterémkoli jiném německém městě, ani Vídeň nebo Mnichov se tomu podle jeho názoru nemohly poloha Berlína a hlavně jeho okolí však byla podle Palackého téměř bezútěšná, samá jednotv rovina, kde skoro nic nerostlo, pokud to nebylo uměle pěstováno. Všude se Palacký setkával oceněním své vlastní vědecké práce, ale všímal si také toho, že v Berlíně zaujímali vědci společenské postavení než v Rakouském císařství, a protože on patřil do „jejich cechu", by nimi vyznamenáván. Od počátku května do poloviny července 1846 podnikl Palacký jednu ze svých nejdelších bada cest, která vedla z Prahy přes Vídeň do Pešti, zpátky do Vídně a přes Linec do Mnichova, A Norimberka, Bambergu, Würzburgu, Frankfurtu nad Mohanem, Kolína nad Rýnem, Bonnu, Koblence Wolfenbüttelu, Berlína a odtud přes Lipsko a Drážďany do Prahy. Toto putování přineslo Pal vědeckých poznatků také velké cestovatelské zážitky. Vedle stavebních památek a obrazových Palacký zajímal také o politické záležitosti. Z Frankfurtu nad Mohanem Palacký psal: „Všud málo času, protože nechci promeškat žádnou příležitost, která by mi mohla být nápomocna k orientoval v poměrech dobových a osobních. Užitek mé cesty nebude spočívat ani tak ve spou jež s sebou přivezu, ale v rozšířené a vytříbené znalosti Německa, kterou jsem si získal a historika Čech nezbytná." Plavbu po Rýně označil jako jednu z nejkrásnějších cest, kterou zeměkouli podniknout, přestože si na zpáteční cestě z Kolína nad Rýnem stěžoval na nevlídn a úšklebky anglických turistů. S dopisem od frankfurtského knihkupce F. E. Suchslanda, šva Palackého spisů v Praze Bedřicha Tempského (1821-1902), vyhledal Palacký v Mohuči autora a prvních cestovních průvodců Karla Baedekera. Ve Výmaru byl Palacký více potěšen hledáním s Herderovi, Schillerovi a Wielandovi než chudým výtěžkem archivního výzkumu. Ze všech evropských velkoměst, která Palacký kolem poloviny 19. století navštívil, upoutal pozornost Paříž. Do francouzské metropole přijel v prosinci 1852 v doprovodu svého tehdy d syna Jana, který právě ukončil rigorózní zkoušky na právnické fakultě v Praze. Již po krát v Paříži psal Palacký Terezii, pobývající s dcerou Marií v Nizze: „Dojem, kterým Paříž na zapůsobila, byl velice příznivý; nehledě na to, že město je v každém ohledu veliké, poskyt bohatou látku k povznesení každého vnímavého ducha, jako snad žádné jiné město na světě. S se zatím s málo lidmi, skoro jen se zdejšími krajany. Máme co dělat, abychom se jen poněku ve vnější podobě města. Také jsem byl už dvakrát v Théâtre français, kde jsem viděl nového dosti stárnoucího císaře a slečnu Rachel. Co se má chtít více?" Přestože Palacký zvládal n písmem mnohem více než francouzštinu, oblíbil si od roku 1852 francouzské prostředí v Paří francouzskými usedlíky v tehdy ještě sardinské Nizze, kde v zimním období roku 1859/60 pro společenského ovzduší v průběhu připojení Savojska k Francii. Zkušenost z několikaměsíční zahraničního tisku při pobytech v Nizze přivedla Palackého k názoru, že se na obranu české Německu vystupovat ani německy. Češi museli proto hledat útočiště u Francouzů a Rusů, jen slyšeni. Nemalá obtíž byla ovšem v tom, že Francouzi té doby většinou nedokázali rozlišit pokud se francouzsky nazývali les Bohémiens (což odpovídalo německému die Böhmen), nikoli (německy Czechen nebo Tschechen), ale tento výraz opět odmítala velká část tehdy veřejně č vnitropolitických příčin. Při své snaze získat pro českou národně politickou svébytnost po narážel tedy Palacký na některé závažné problémy, které přetrvávaly ještě mnoho dalších de Jiří Kořalka [ URL "LM-220.html "]