Sociální recepce náboženských prvků v české folkové hudbě v 60. – 80. letech ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Abstrakt Scant attention has been paid to the „golden age“ of Czech folk music, which means the per beginnings in the 1960s till the end of the „normalisation“ era. However, it was folk musi contributed to the creation of value and ideological patterns in the epoch. It became an o criticism by the existing political and power establishment. Folk singers were seen as a s prophets who provided consolation of de facto religious nature. As a result, they provoked the era of the Prague Spring and in the second half of the 1980s, a relatively strong soci pressure. In fact, functional understanding of Czech folk songs from the time of the late „real soci of religious phenomenon allows a thorough application of the sociological concept of (post of the young.“ Thanks to its impact, there was an identification of the recipients with ne eventually, due to this identification, also the constitution of distinctive social groups music sometimes „attacked“ the existing groups and there was two-sided sharing of values. This mostly involved the subculture of Czech hippies from the late 1960s. However, at the the normalisation era it disappeared as fast as it emerged during the Prague Spring. Of lo were some recipient circles of folk music, mostly associated with a single artist or a spe music. In the first half of the 1970s this was particularly true of Jaroslav Hutka, while development was more general. But here, too, one cannot speak of any long duration. A much more durable reaction to folk music could be ascertained in some clearly delineated they may have defined themselves as „underground“ or having been established on the church Protestant youth) or to some extent also on the basis of idealised Catholicism. These grou the verge of social norm and legality, fully identified with the value scale of folk music is exemplified by ethical, eschatological, and sometimes mystical sharp emphasis on biblic which occurred in the religious folk as well as underground. In a much smaller measure, this eventually repeated in the last years before the Velvet Re shortly after it within a part of social majority, again mainly in the case of the youth. Although the reception of ready-made contents mediated through Czech folk music differed a society and time, its cultural, social and political importance has shown that in (post)-m is just the „aesthetic“ sphere which extends into further institutional spheres, operating ideological source of social behaviour. This is why folk music has become at least for a time one of the modern functional replace traditional religious feelings. As a result, Czech society was far from „lagging behind“ W as it is generally assumed. The onset of folk music in the 1960s, although it occurred in social environment, which influenced its further activities as well as development, was a continual emergence of the popular „culture of the young.“ This transformation of social and cultural context of artistic creation, and its reception functional replacement of religious feelings in a gradually widening section of society. T in the last quarter of the 20th century both in socialist Czechoslovakia and the West, alt modern transformation has not yet been fully completed. Now only one thing can be said: it been confirmed that secularisation models of sociology of religion do not work. It is incr obvious that the Western concept of religion, seriously affected by European ethno-centris insufficient. It is already apparent that religious folk is the only permanently functiona absolutely most vigorous part of Czech folk music. Sociální recepce náboženských prvků v české folkové hudbě v 60. - 80. letech Přes svůj nepochybný sociokulturní význam bylo české folkové písničkářství,vznikající v še trvající až do současnosti, polem dosud prakticky nedotčeným solidní badatelskou činností. muzikologů se na tuto oblast dodnes nespecializoval a školní práce H. Pavličíkové prozatím pouze příslibem. Tato kulturní a umělecká oblast si nicméně zaslouží nejen úzce odbornou m pozornost, nýbrž skutečně interdisciplinární uchopení cílené k otázkám její sociální význa fungování. Jinak řečeno, měla by být studována především z pozic sociální antropologie a s vědění; jak jsem již ukázal jinde, se zvláštním zřetelem k sociologii náboženství. Toto st to významnější, že moderní "kultura mladých" stále zřejměji využívá právě (a někdy i pouze pole k transmisi hodnotových a ideových schémat, že hudba, respektive ji provázející písňo celkové "naladění," se stává hlavním nositelem sociálních idejí a hodnot, kultury jak ji v antropologie. Česká folková hudba tedy musí být studována jako nositel i tvůrce a upravovatel kulturních tak činila nejen v podobě reflexe tužeb po sociálních a politických změnách, k níž získala svému postavení "generačních mluvčích," ale také jako svébytný vnější činitel průniku urči a hodnot do symbolického sociálního světa ve smyslu P. Bergera a T. Luckmanna. Je přitom, sociální antropologie porozumět soudobé výstavbě symbolických univerz, musí svou pozornost sem, k jednomu z jejich důležitých hodnotových a ideových zdrojů. Tímto směrem vedené stud dalších hudebních žánrů, vycházející z biografické sociologie nebo z antropologického ucho sociálních skupin, ostatně již přináší slibné výsledky. Proměny českého folkového písničkářství se zvláštním zřetelem k religiozitě Počátky českého folku v první polovině 60. let se projevily ve trojí podobě, odlišné po hu i svou sociální recepcí. Jednak šlo o imitace zahraničních folkových skupin, zejména těch na tradiční americkou hillbilly music a spirituál, na první vlnu folkového revivalu (Range kvintet) a později i o adaptace domácího folklorního dědictví (obě uvedené skupiny, Heurék Minnessengři, sourozenci Ulrychovi). Pro tento typ bylo charakteristické, že se - byťsi tř americké spirituály - vědomě snažil zdržovat religijní ozvučnosti svých písní. Jeho sociál však byl až do roku 1968 vcelku mizivý, což naprosto neoplatilo pro druhý významný typ poč folku, pro původně satirické vystupování spojené s okruhem tzv. malých divadel a navazujíc domácí tradici angažované písně, v 60. letech znovuzpřítomněné Semaforem (K. Kryl, P. Lutk M. Paleček - M. Janík, J. Vodňanský - P. Skoumal ad., počátkem 70. let doplnění o J. Nose Burian - J. Dědeček). Přestože přitom zprvu byla jejich tvorba nenáboženská, religiozitu d odmítající jako cosi bezvýznamného a nejednou jí jakožto "středověkou" přirovnávající k "n marxismu, jako "opium lidu" vedle "druhého opia", přeci ve většině případů dříve či pozděj do náboženského obratu. Jeho prvními protagonisty byli již v období Pražského jara K. Kryl tomuto obratu se však později, buď bezprostředně po srpnové invazi nebo na přelomu 70.-80. ani většina ostatních, přičemž třeba v případě P. Lutky vedl k totální repertoárové proměn neinstitucionální religiozita v podobě uznání existence a existenciální významnosti blíže transcendentna, k níž tento obrat většinou vedl, byla přijatelná pro většinu folkového pub větší sociální rozptyl těchto nových podob víry, ačkoli zase skutečná hloubka přestupu na s její institucionalizací (Lutka) vedla k bojkotu značnou částí publika. Konečně třetí pod generace českého folku, typově nejbližší nové vlně amerického folkového revivalu, bylo int písničkářství úzce spojené s rodící se subkulturou českých hippies (H. Cígner, J. Hutka, p E. Pospíšil, V. Třešňák, V. Veit). Ani jeho ohlas zprvu nebyl příliš značný, výrazně se vš po srpnu 1968 a Hutkovými "spanilými jízdami" mimo Prahu na počátku 70. let, kdy "nebezpeč "příliš lidového" Kryla zmizela za hranicemi a naprostá většina dalších písničkářů a skupi rychle a úspěšně "normalizovala." Ani "intelektuálové" mezi folkovými zpěváky ovšem nechtě možnost veřejného vystupování,což vedlo mj. k jejich (marxisticky interpretovatelnému) záj umění." Na lidovém umění byla ceněna především jeho archaičnost, ipso facto autenticita ar existenciálních prožitků, která ovšem nebyla než umělým konstruktem. Většina českých a mor totiž , jak známo, samozřejmě neodráží nějakou prastarou "lidovou moudrost," nýbrž je výsl intelektuální činnosti českého baroka.Přitom stojí za zmínku, že tento omyl neučinil pouze na přelomu šesté a sedmé dekády, nýbrž i o dvě desetiletí časnější A. A. Ždanovem inspirov umělého protežování folklorního dědictví. Intertextuální působení tohoto odkazu pak na čas "dezorientovalo" "pravé marxisty" 50. let, pro které tato hudba (na rozdíl od "buržoazního ´rollu) "přestala být nebezpečnou," aniž se dotklo skutečných příznivců tohoto hudebního ž "podvedenými" se stali folklorní puristé, kteří se ve známé diskusi na stránkách časopisu 1975-6 domáhali "řádného" předvádění tohoto národního dědictví. V tomto návratu k lidové písni s náboženskou tématikou, jakož i ve vlastní tvorbě (např. H Abychom náhodou), se však projevovalo vědomí nedostatku pozitivních žitých hodnot ve spole láskou a mezilidskými vztahy až třeba po - vzhledem k srpnové invazi pochopitelně dobově v - nacionalistickou rétoriku, a náboženská víra jako jejich alternativní zdroj. Morální a e jejichž (re)aktualizací folková hudba chtěla být, začaly být zakotvovány v transcendentnu, pochopitelné, že ponejprv a nejvýrazněji v křesťanské víře. Snad to bylo i tím, že mnozí s zřetelně uvědomili jejich křesťanský základ a jejich "osvícenskou" marxistickou "humanizac považovat za jejich perverzi. V tomto smyslu pak platilo, že "písničkář v našich podmínkác funkce zrušených institucí, je to náhrada za důvěrníka, zpovědníka, politika, přirozenou a generace ... s trochou megalománie lze tvrdit, že v sobě spojuje hlas lidu s hlasem božím. první generace českého folku přitom lze charakterizovat jako neustálé hledání silně privat mystické necírkevní zbožnosti, kombinující motivy nejrůznějších náboženských tradic, ovšem převahou biblického křesťanství. Jejím obecným rysem byla snaha po určitém "zlidštění" kře projevující se kupříkladu "sexualizací" Ježíše a P. Marie, ale třeba i "domýšlením důvodů, Jidášově zradě či k Petrovu zapření (K. Kryl v písních Jidáš, Zapření Petrovo) aj. Zcela jinak tomu bylo v případě druhé generace českého folku, tvořené jednak církevním (pr folkem (M. Rejchrt, skupina Berani), jednak písničkářstvím uvnitř undergroundových komunit Ch. Soukup, D. Vokatá). Tito umělci si totiž již tím, že se orientovali na oslovení konkré úzce ohraničených sociálních skupin, pohybujících se na hranici "politické únosnosti" (cír i za ní (underground), "mohli dovolit" zcela jiné uchopení náboženských témat. Ať již šlo antitezi protináboženských "hodnot" marxismu a zejména normalizačního "reálného socialismu důslednější a především aktuálnější zastávání vlastního náboženského přesvědčení, religioz projevy v praktické každodennosti zde hrály naprosto stěžejní roli. Obecně šlo o kritiku b hodnotové absence sociální majority z náboženských pozic, přičemž i zde se do značné míry protiinstitucionální charakter, sektářské (sebe)vymezení těchto umělců a jejich posluchačů "posledních věrných." Ve všech případech hrály naprosto stěžejní roli eschatologické úvahy konzumní společnosti bylo "vyhrožováno" a zároveň byla "za pět minut dvanáct" důtklivě upo okamžik individuální smrti, tak na možnost sebou samou způsobené kolektivní apokalypsy. Na po duchovní záštitě, která jediná dává lidskému bytí smysl, vedlo ve většině případů k eti striktního dodržování náboženských přikázání. Jejich naléhavost a četnost, pro většinu spo nepřijatelná, spolu s tvrdými represivními zásahy vůči folkovému písničkářství druhé gener byly hlavní důvody, proč tento typ folkové zvěsti nenašel širší posluchačské zázemí. Po ro svých stoupenců ve druhé polovině 70. let buď zanikl nebo se přesunul do emigrace, anebo z výhradně v církevních kruzích, především mezi mládeží. Naproti tomu třetí folková generace, vystoupivší v 80. letech, ač někteří její představite také inklinovali k náboženským výpovědím, vycházela ze zcela jiného hodnotového zázemí a v řadě opět usilovala o to, aby svými písněmi mohla oslovit českou společnost jako celek. Ta (J. Čert, P. Dobeš, M. Janoušek, V. Koubek, R. Křesťan, Nerez, J. Nohavica, K. Plíhal) věd na "dědictví" folkové generace 60. let, přičemž důslednými autocenzurními zásahy dbala na svých písní. Znamenalo to prakticky nulovou politicko-ideologickou angažovanost a jen "vel sociální kritiku určitých vybraných "neduhů společnosti," zaměřenou především na neproblem "věčná" témata typu milostných, přátelských a mezigeneračních vztahů, životního smyslu a m společnosti, pracovních písní a módní ekologické tématiky. Jen velmi zvolna se prosazovalo již undergroundovým folkem 70. let, otázka "zkonzumění" československé společnosti, která polovině dekády stále zřetelněji řešena v kontextu (přinejmenším svým původem) náboženskýc "větší troufalost" byla samozřejmě umožněna slábnutím represivního aparátu, avšak v ještě vlivem publika, které stále zřejměji vyžadovalo angažovanost i na politicko-ideologické ro bylo i dočasné "zfolkovění" části trampské a countryové hudby, stejně jako populárního mai které i tyto umělce vedlo k prezentaci religijně založených hodnot ve svých písních. Jedno této prezentace bylo "nostalgické vzdychání" po tradiční společnosti a její náboženské záš kritika tradiční religiozity ve jménu hodnot, které "by měla" skutečně zastávat. Většinou nešlo o skutečné přijetí křesťanství, jako spíše o "blíže nespecifikovanou duchovnost," op o (předpokládané) "obecně náboženské hodnoty," které byly poměrně svévolně interpretovány na biblickou tradici. Situace tak vcelku odpovídala relativně volnému "náboženskému trhu" sekulární společnosti.Zároveň ovšem část folkových písničkářů religiozitu jakožto cosi pře zesměšňovala (J. Dědeček, I. Jahelka). Ačkoli se český folk v období kolem listopadové revoluce stal doslova hudebním mainstreame jeho sociální ohlas zřetelně upadal. Důvodem byl jednak masivnější průnik moderních hudebn angloamerické oblasti, vedoucí k celkovému oslabení domácí hudební scény, ve druhé řadě ná (zjednodušeně řečeno: konzumního) přístupu ke kulturní a umělecké tvorbě vůbec a dále vlas tohoto jevu, neboť to byla především "revoluční angažovanost," která folkové hudbě vynesla angažovanost která logicky upadala jak v důsledku konečné "porážky nepřátel," tak i prostý charismatu." Tento pokles společenského zájmu vedl k poměrně rychlému návratu většiny "nov písničkářů" z řad mainstreamu, trampské a countryové hudby k jejich původním žánrům, aniž utrpěl. Týž vývoj vedl i k faktickému rozpadu třetí generace českých písničkářů, neboť čás směřovala k hudebnímu mainstreamu (P. Dobeš, R. Křesťan, J. Nohavica, K. Plíhal, V. Redl), se ocitli v hluboké tvůrčí krizi. Relativně nejživější částí české folkové hudby tak zůsta folk, k němuž se vedle jeho tradičních protagonistů připojili i noví umělci, především hud navazující na křesťanské dědictví (Klíč, do této skupiny se znovuzařadil i Spirituál kvint módně "kelto-křesťanské" (Asonance). Po tomto historickém náčrtu vývoje české folkové hudby, vynuceném neexistencí kvalifikovan syntézy, však již můžeme přistoupit k meritu přítomné studie, k deskripci rozličných typů náboženských prvků české folkové hudby. Sociální recepce folkové hudby Folková hudba a její recepce byla v období pozdního "reálného socialismu" důležitým faktor osobní a skupinové identity, takže bylo poprávu řečeno, že "folkové hnutí ... [je] stát ve o uskutečnění alternativní mikrosktruktury." Tato identity byla podmíněna fungováním model komunikace, přijetím folkových písničkářů jako názorových vůdců, jako svého druhu etických jen někdy však měla dlouhodobější trvání, stejně jako jen někdy vedla ke vzniku a legitima sociálních skupin a to v závislosti na environmentálních podmínkách zakládajících recipien V tomto smyslu lze rozlišit tři odlišné typy recipientských skupin, (1) recepci folkové hu kruzích, (2) v undergroundových komunitách 70. let a (3) v rámci sociální maiority, negati vůči předchozím dvěma typům. Česká folková hudba ve svých počátcích v 60. letech církevní dění valně neovlivnila (naroz amerického folku), pokud toto vůbec diskutovalo o neklasické liturgické či jiné církevní h měl daleko spíše jazz a podobné hudební proudy. K podstatné změně však došlo na počátku 70 tato změna zasáhla především protestantskou církevní mládež (katolickou či ke katolicismu mládež pak zhruba o dekádu později), zatímco starší církevníci se k ní stavěli zdrženlivě odmítavě. Svou roli zde hrály zahraniční (americké) vzory, stejně jako úvaha, že poněvadž je především u mládeže "jeden z podstatných zdrojů životní i hodnotové orientace," může a stát vhodným pastoračním prostředkem, ale zcela logicky i "vzpomínka" na tradiční funkci p náboženské zpěvnosti a její vývoj, mnohdy vedoucí od profánních skladeb, neboť "duchovnost určitým druhům hudby je konvence." Důvodem užití folkové hudby v církevním prostředí (přík excellence může být S. Karásek, skupina Berani a pozdější tzv. náboženský folk skupin Ejhl Oboroh, Učedníci ad.) byla především vnější i vnitřní misie, přičemž bylo důležité, že zár čas) se k nábožensko - církevnímu vyznění svých písní přihlásili i někteří nikoli nevýznam sekulárního folku (J. Hutka, Spirituál kvintet). Tato vzájemná vstřícnost ustavila folkovo jednu z možných odpovědí na otázky po smyslu, ovšem jen volně spjatou s církevními institu především publikum mimo jejich řady (někdy jej tam ovšem přivádějící). Ohlas folkových písničkářů (včetně těch církevních) ve vlastních církvích byl naproti tomu rozporuplný a spíše negativní. Přispěli k tomu ostatně sami, dílem svou kritikou pasivního církevnictví, dílem svou novostí a neotřelostí a konečně také orientací na laické publikum nezbytným zjednodušováním křesťanské religiozity. Folkové křesťanství bylo totiž do značné na praktickou každodenní etiku, přičemž její biblické základy aktualizovalo pohledem na so případně jaksi až "vyhrožovalo" aktuálností lidského existenciálního rozhodnutí, zřídkakdy více. Trvalo dlouho, než byli písničkáři "vzati na milost," ačkoli k tomu došlo, jak svědč unikátní zápis z kroniky jednoho protestantského sboru: "tito mladí lidé [byli] vesměs vou vlasy [,] na pohled mnoho nevábní, ale zahledíte-li se do jejich očí, ty Vám poví, že maji upřímna [!] a touhu po něčem [,] co je hlubšího [,] a hlavně touží po spravedlnosti. Tímto způsobem [folkovými písněmi] bojují o nápravu ve vztazích lidských." K této proměně došlo straně ve druhé polovině 70. let, kdy se perzekvovaní církevní písničkáři (S. Karásek, M. míře i B. Mikolášek) stali vpravdě duchovními vůdci církevní mládeže. Katolická mládež, ak ve druhé polovině 80. let, naproti tomu dávala přednost tradičním náboženským lidovkám, ať Hutka, P. Lutka), ať převodům amerických spirituálů (Spirituál kvintet), ovšem jen do té d tomu postavili církevní představitelé. Vezmeme-li za jistý indikátor církevní zpěvnosti existující náboženské zpěvníky, pak kupří bezprostředně porevolučním, neoficiálním a do značné míry ekumenickém zpěvníku Laudate tvo český folk 13% všech písní, přičemž relativně značný ohlas méně známých Beranů (oproti S. nepřekvapuje z toho důvodu, že jejich písně byly daleko "jednoznačněji křesťanské." Zdánli pro český náboženský folk naprosto charakteristická, je přitom skutečnost uvedení několika nenáboženských písní (z produkce Spirituál kvintetu a J. Hutky), ukazující na zásadní prop náboženského a nenáboženského folku, kdy křesťanská mládež bez rozdílu zpívala ty i ony pí větší míře je ostatně nalezneme i v dalších katolických či katolizujících zpěvnících (např počátku 90.let, Hosana z r. 1993), kdy si třeba interdiecézní komise pořádající zpěvník Ho pozor," aby do jejího díla nepronikly "nesprávně náboženské" (=protestantské) písně, avšak religijně naprosto inertní český text písně Jednou budem dál. Naopak v případě oficiálního zpěvníku Svítá, ve kterém bylo procentuelní zastoupení novodobého českého folku obdobné (1 jako poměr mezi písněmi S. Karáska a M. Rejchrta, bychom nalezli jak řadu katolických sběr tak i vlastních autorů (např. skupina Učedníci), stejně jako autorů profánních. Pochopitel "proticírkevní" Karáskovy písně, opět zde však najdeme i nenáboženskou tvorbu Spirituál kv překvapivě (s "odkazem" na J 20, 29 a Mt 5, 37) i Hutkovu Náměšť. Lze tak uzavřít, že folková hudba se v průběhu 80. let etablovala v rámci církevní zpěvnos mezi protestantskou mládeží, a to především v mimobohoslužené praxi. Přednost přitom byla autorům, čerpajícím zejména z americké spirituálové tradice a omezeněji i z amerického fol P. Dvořáček spíše než S. Karásek), ale příležitostně se objevovaly i další písně z domácíc hudebních zdrojů. Naopak sekulární český folk, třebaže někdy k náboženské výpovědi směřova kromě trvalého zájmu o skupinu Spirituál kvintet, příliš mnoho místa. Katolická či katoliz která se o folk začala ve větší míře zajímat v polovině 80. let, byla naproti tomu daleko ať již vinou nedostatečného duchovního vedení v této věci, ať svým spíše povrchním přístup které katolicismus představoval. Za folkovou hudbu s náboženským podtextem bylo považováno včetně trampských sentimentalit z dílny J. Nedvěda, nebo i písní jako Totem či Vlajka z pe zpěvníku Život náš). V okamžiku, kdy se iniciativy chopili mladší kněží, jimž tento typ du nebyl cizí, často představitelé někdejší "druhé kultury," pak byly katolické zpěvníky "oči od protestantských písní, ale i od většiny tohoto "balastu." Vedle tradičních náboženských zůstalo nemnoho děl Spirituál kvintetu a především katolických Učedníků, nadto tam ovšem " nefolkové moderní skladby P. Ebena, J. Hanuše, Z. Pololáníka, P. Tučapského ad. "Zjednodušené křesťanství" v intencích S. Karáska a dalších protestantských autorů, burcuj elementární naléhavostí, bylo výrazně misijní povahy, jejich církvím tak přineslo určité m věřících. Jejich množství však naprosto nelze přeceňovat, stejně jako hloubku a trvalost p získané protestantské víry. Konvertité totiž ve chvíli odchodu svého "guru" většinou sbory Podstatným důvodem zde zřejmě byla právě přímá osobní návaznost na "zpívajícího duchovního skutečnost, že protestantský náboženský folk do značné míry zůstal "farářským" folkem, zat (nenáboženské) typy folkové výpovědi do tohoto církevního prostředí příliš nepronikly. Odl na katolické straně, kde hudební složku nejrůznějších neoficiálních a v porevolučním obdob oficiálních setkání katolické mládeže (samozřejmě v tomto případě výhradně mimoliturgickou vůbec" a v určité míře i tradiční lidovky, které nabyly charakteristiky folkových písní (J Lutka). Znamenalo to zejména ve druhé polovině 80. let blízkost tohoto prostředí "folkovém kdy "stačilo," aby byly hodnoty prostředkované folkovou písní interpretované katolicky, an mít" podstatnější souvislost s celkem katolického vyznání. Tento stav pak umožnil masivněj (často idealizovanému) katolicismu a v konečném důsledku vedl i k (prozatím neúspěšným) di církevní zpěvnosti a v obecnější míře i o roli laiků v církvi a pastorační práci zvlášť. V "konvertitů" se však opět (a opět jen na čas) stala spíše blízkými sympatizanty, než aktiv bohoslužeb, což je možná jeden z důvodů vysvětlujících masivní společenskou podporu katoli období okolo listopadu 1989. Jejich "setrvání" v katolické církvi, jakkoli nepostižitelné na základě katolické eklesiologie, je však zcela zákonitě větší, než na straně protestants věřících daleko důsledněji vyžadován aktivní sborový život. * * * Užíváme-li pro komunistickou ideologii označení implicitní náboženství, je nepochybné, že sociální maiorita nabyla podoby implicitní církve s její univerzalistickou (nebo "totální, li Weberovu terminologii na Aronovu a Voegelinovu) intencí, členstvím vzniklým narozením a tomu vůči ní negativně se vymezující "hloučky věrných," undergroundová společenství 70. le nabyla podoby sekty v klasickém weberovsko-troeltschovském vymezení. Vycházela z téhož "te zázemí, převracejíc jej však "naruby", tvořila jeho komplementární a tudíž nezbytnou a neo složku. V krátkosti řečeno, namísto priority socioekonomických faktorů před kulturní nadst fundamentální charakter duchovních hodnot. Zájem velké části undergroundu o náboženskou té zcela zákonitý. Nemajíc krom demonstrativního odvrhnutí "první," "establishmentem" oktrojované kultury a v humanistické a antitotalitní rétoriky dostatečné ideové zakotvení, undergroundové komunity uchylovaly k přijetí tradičních křesťanských hodnot, mj. prostředkovaných právě folkovou p příkladem může být působení S. Karáska, ale i dalších umělců (D. Vokatá, do určité míry i přičemž folkovými písněmi ztvárněné křesťanské motivy byly, díky své korespondenci s proti přesvědčením příslušníků undergroundu, branou k přijetí tohoto náboženství vůbec. Přitom o že ideové a náboženské přesvědčení příslušníků undergroundu bylo silně privatizované, zamě angažované hledání významuplného symbolického univerza, které mohlo být vymezováno i negat Ch. Soukup, věčný kritik stávající sociopolitické situace i institučních forem víry, včetn pseudoimportů východní zbožnosti, namítal vůči snaze po institucionalizaci bohoslužeb v rá undergroundové komunity (v Řepčicích), že jedinou hromadnou duchovní akcí, jíž je s to se být "chvíle vyduchlosti nebo chvíle bezduchosti - sejít se a uvědomit si, jak jsme blbí, ž nic nenapadá, a nechat tu bídu pořádně vyznít. Nesnažit se jí přebít třeba přečtením žalmu každej poctivě udělá sám; dohromady bychom si měli uvědomit jenom vnitřní prázdnotu."Častý tohoto odmítnutí církevní zbožnosti přitom byl příklon k víře až mystického typu, jež nepo žádné zprostředkování a naopak se mu stavěla na odpor (např. D. Vokatá, balancující ve svý vztahem k lidskému a transcendentnímu Ty, mezi erotickou vášní a hlubokou katolickou zbožn k eschatologickému a až chiliastickému očekávání brzkého konce předmětného světa, v jehož stoupenci undergroundu akcentován boj proti "osvícenskému" marxistickému zbožnění člověka, zpět k pokoře před religijními hodnotami. Co však bylo ještě důležitější, undergroundové komunity se především zcela v sektářském du uvádět tuto svou víru do každodenního praktického života. Již sám vstup do undergroundovéh znamenající přinejmenším implicitní možnost pronásledování, vědomá rezignace na možnost ši společenského uplatnění a důsledné odmítání nabízených možností "kolaborace s režimem," to dostatečným důkazem. Staré heslo verba movent, exempla trahunt zde nabylo svého plného výz tak odlišujíc undergroundové komunity 70. let od dřívějších i následných sociálních útvarů návaznosti na recepci folkové hudby. Rigoristické dodržování deklarovaných hodnot, stejně tvrdé postihy namířené proti těmto společenstvím, byly ovšem důvodem, proč tyto skupiny - - nenašly většího sociálního ohlasu (Nešpor 2002: 490-3). * * * Stejně jako v případě undergroundu, ovšem v podstatně menší míře, nabývali folkoví písničk role i ve vztahu k sociální majoritě. Kolem nich se konstituující recipientské kruhy ovšem volněji vymezené a podstatně méně stabilní. Šlo přitom spíše o typecclesiola in ecclesia ( nepřekračující ideové zázemí sociální majority, než o její sektářskou antitezi, přičemž př redukce) religiozity na její etickou složku byl naprosto stěžejní charakteristikou. Ostatn suplování duchovní složky společnosti si byli vědomi i samotní folkoví písničkáři a mnohdy záměrně "pěstovali." Nezbytnými dvěma podmínkami, jež folkovým písničkářům umožnily hrát tuto "prorockou" úlohu rozvolnění vztahu sociální majority k tradičnímu náboženství, aniž by vědomí potřebnosti a jisté fundamentální religiozity bylo zcela přetrženo, a ve druhé řadě taková orientace pís by tuto interpretaci nečinila "příliš" násilnou. Jinak řečeno, bylo třeba "mocenské sprchy srpnové invaze a následného normalizačního vývoje, neboť "sociálně privilegované vrstvy ná rozvíjejí náboženství spásy ... tehdy, když jsou demilitarizovány a zbaveny možnosti nebo se činnosti politické." Folkoví umělci pak získávali sociální ohlas a obdiv díky recipient že "právě zde, teď, vás oslovuje něco jedinečné, neopakovatelné, nezcizitelné, riskující v Byli agitátory spíše "navzdory" něčemu, stávající sociální situaci a jejímu ideologickému "pro" určité konkrétní ideje ve smyslu komplexních symbolických univerz. Takto také bylo j přijímáno. V krátkosti řečeno, poslouchat hudbu O. Janoty pro sociální majoritu neznamenal se k jeho pojetí východní zbožnosti, posluchači V. Merty se nemuseli utápět v jeho nekoneč vnitřní pravdivosti, K. Kryl v exilu nezpíval jen budoucím katolickým katechumenům. Na tut si ostatně umělci vícekrát stěžovali, aniž by jí byli s to zabránit. Platilo sice, že kupř Krylových písní tu [ve společenství recipientů folkové hudby] patří k základním rituálům," bylo očekáváno více, než tato "teoretická znalost." Pro většinu posluchačů folku byli jeho jakýmisi guru, aniž však bylo nezbytné do důsledku následovat jejich příklad, což platilo etické a sociopolitické, ale i náboženské. Weberův a Simmelův důraz, že čistota a rigorózn nepřímo úměrné velikosti (náboženské) skupiny, sotvakde nabýval zřejmější podoby. Přijetí folkových písničkářů jakožto náboženských učitelů, ať již v podobě "křísitelů" něj či derivátu tradiční křesťanské religiozity, ať jako nositelů jiných ("esoterních" nebo pr duchovních hodnot, bylo umožněno jednak sekularizací české společnosti a dále zcela novou jíž hudba získala jakožto ideové médium, jako vehikulum hodnotových obsahů. Již marxistick sociologický výzkum z přelomu 70. a 80. let totiž ukázal (k patřičnému zděšení badatelů), mládež nechápe hudbu jako autonomní umění s převažující funkcí estetickou," nýbrž jako hod referenční rámec, tvořící a reprezentující světový názor. Hudba a jí provázející mimohudeb role zastupující náboženství, neboť "tam, kde duše ztratila styk s náboženským rituálem, n to většího významu umění [ve svém "vysokém," formálně-estetickém vymezení; pozn. ZRN], a t i významový styk s uměním ... musí vše nahradit některá ze soudobých ideologií." Právě tat nejdůležitější charakteristikou českého folku 60. a 70. let a jeho recepce sociální majori Jinak tomu bylo v případě působení třetí folkové generace, respektive i dříve v případě tě skupin, jimž chybělo vědomí oné funkční zástupnosti "písničkářské ideologie" za náboženstv jako (přinejmenším domnělá) osobní angažovanost, nezbytně vymezující postavení etických pr roli zde patrně hrálo masové rozšíření zájmu o folkovou hudbu, k němuž došlo ve druhé polo důsledku vedoucí k jejímu změlčení a zploštění. Známá skutečnost, že "mezi řadou důvodů, p část obyčejných Čechů neidentifikovala s disidentským hnutím, hrál jistě svou roli fakt, ž nich považovala za symbol životního naplnění hmotný blahobyt," hrála podstatnou roli i v t Ještě důležitější však bylo ideové a sociální zázemí recipientů folkové hudby. Vezmeme-li posluchačskou obec skupiny Spirituál kvintet na přelomu 80. a 90. let, prostudovanou díky práci L. Bočanové, nalezneme zde například překvapivě vysoký podíl absolventů středních a (85,2 %), naprosto nereprezentativní vzhledem k celku společnosti. Již samo přijetí na vys přitom bylo mnohdy otázkou (ideologického) výběru, silně negativního například vzhledem k církví, a dále jejich posluchači pochopitelně byli vystaveni daleko déle a hlouběji působe vzdělávacích a kontrolních mechanismů (ať už si o nich mysleli cokoli), přinejmenším v jej podobě, "osvícenské" kritice náboženství. Religijní obsahy spirituálů tudíž pro tuto sociá nebyly než "líbivým folklorním pozlátkem," případně prostředkem aktivního hudebního vyžití víc. V tomto recipientském kruhu se folková hudba opět stala uměním sensu stricto, byť umě a občas nesoucím určité ideové obsahy (ať pozitivní, ať satirické). Přestala plnit úlohu s univerza, neboť tím byl "vědecký světový názor", prezentovaný marxismem a v té či oné míře zvnitřněný (což ve vztahu k religiozitě platilo zejména). Naopak boom zájmu o náboženství nebyl než přímou reakcí na zhroucení tohoto (alespoň v určité míře) marxistického symbolic a jeho kontrolních mechanismů. Tento boom přitom byl notně krátkodechý, neboť přes všechny funkční "náhražky" vývoj folkového písničkářství potvrdil, že postupně "klesal počet mužů naslouchat doktrínám křesťanských církví bez ohledu na jejich hodnoty, [přičemž] úpadek a náboženství nemohl být kompenzován" ani nástupem "klasických podob" moderní religiozity (m skupiny a deprivatizace náboženských obsahů), ani její svébytnou formou, jíž představovalo hudební proroctví. Folková píseň jako politický a sociální činitel Přestože je třeba folkové písničkářství pojímat především z úhlu pohledu sociologie vědění sociologie náboženství, jako (neúspěšný) pokus o konstrukci svébytného symbolického univer mělo být alternativou a výrazným referenčním polem symbolickému univerzu sociální majority politických a sociokulturních podmínek plynulo, že ústřední rovinou hodnotového střetu byl a občanských práv. Z tohoto důvodu se také značná část primárně náboženských (světonázorov axiálních schémat v české folkové hudbě od 60. do 80. let 20. století projevovala ve formě společenské kritiky. Proto považuji za potřebné alespoň stručně a notně předběžně na tomto některé významné rysy vzájemného vztahu státní správy (či snad výstižněji: kulturních komi folkových písničkářů, politickou a sociální kritiku folkové písně a reakci státní správy n vývojové proměny. Obecně lze říci, že připuštění folkové hudby na oficiální českou hudební scénu bylo umožně společenským uvolněním, k němuž docházelo od první třetiny 60. let. Postoj většiny umělců odrážel míru "dovolenosti" těch kterých motivů, témat a forem zpracování, nijak výrazně ne běžné standardy dobové umělecké sociální kritiky, snad s výjimkou rodícího se divadelního (omezená) odvaha k hodnotové a ideové kritice stávajícího sociálního a stále více i politi z pochopitelných důvodů vyvrcholila na pomezí let 1968-1969, v době faktického zhroucení c a dalších výkonných složek státního dozoru. Podle pozdějšího usnesení vlády (č. 63/1975) t zábavné hudby působila dokonce jako aktivní nástroj kontrarevoluce ... Do písňových textů pocity vlastní kapitalistické společnosti." V praxi to znamenalo výrazné zpolitičtění vešk dění, folkovou hudbu nevyjímaje, kdy se k "navztekaným folkovým divadelníkům" alespoň na č i představitelé dalších typů tohoto hudebního žánru. Nástup normalizace ovšem toto relativ období rázně ukončil, avšak prozatím nikoli přímými represemi (jaké postihly např. hudební vynucenými odchody do emigrace, jako spíše vyvoláváním výrazných autocenzurních zásahů. Je případem byl zájem o folklorní dědictví, odůvodnitelný marxisticky, jemuž přinejmenším na značná část české folkové scény. Až na výjimky však šlo o zájem velmi povrchní, jak si v j z r. 1970 postěžoval V. Merta, podle kterého "dnešní konzervovaný folklór se stává vývozní a spokojenosti ... vůbec nejžalostnějším jevem je, myslím, rezignace na mravní a etické ho koupit si kroj a fujaru." Jinak řečeno, první polovina 70. let znamenala pro folkové hnutí díky jeho poměrně marginálnímu sociálnímu ohlasu a souběžné přinejmenším implicitně deklar "sebenormalizaci", fázi relativního klidu. Stranická a státní politika byla dvojznačná, na vyvolávala strach a tedy podstatné autocenzurní zásahy ve smyslu depolitizace folkové písn své představitele znamenala i způsob obživy, zároveň však adaptovala podstatnou část žánru ideových a hodnotových schémat, aniž by to vyvolávalo odpor písničkářů, respektive spíše n výrazem této normalizace českého folku byla koncepce žánru FTC (folk - trampská hudba - co Konečného,znamenající jeho totální rozmělnění v rámci hodnotově zcela jinak postavených hu konečném důsledku (spolu se státní represivní politikou přelomu 70. a 80. let) jeho dočasn Zatímco folk příliš nezasáhly ani represe vůči českému undergroundu ve druhé polovině sedm nichž nejviditelnější byl proces s The Plastic People of the Universe), pakliže ovšem nešl přímo spojené s tímto prostředím (S. Karásek, Ch. Soukup), situace se začala zhoršovat bez poté. Relativně krátkou "hru nervů" podstatná část folkové scény vyřešila odchodem do emig vystupování ostatních (D. Andrtová, P. Lutka, V. Merta, J. Nos) bylo prakticky znemožněno. autor situaci hodnotil tak, že "koncerty začínají být typické tím, že těsně před jejich za zpráva ... že je vystoupení zrušeno, i když interpret vždy dorazí na místo včas a připrave období tedy došlo k faktické likvidaci domácí folkové scény, nicméně tento hudební žánr se smyslu "přesunul" do recipientských kruhů. Ať již šlo o trampské či jinak ustavené neformá folková hudba zde působila jako určitý výraz ideové revolty, především v politické oblasti revolta vedla k nějakému viditelnému sociálnímu jednání. Situace 80. let, předznamenaná soudním procesem s J. Nosem v letech 1982-5, jehož výsledky neprospěch represivní politiky,znamenala opětovné relativní uvolnění politicko-ideové váza hudební scény. Došlo k "návratu" umělců první generace stejně jako k masivnímu nástupu tře českého folku, přičemž státní a stranická moc již nebyla s to bránit nastupující radikaliz "umírněné písničkářství" do značné míry i podporovala. Poněvadž zároveň náboženská oblast jednou z nejostřeji sledovaných, těžiště "stranické kulturní politiky" se přeneslo do soci roviny, značná část folkových umělců se "znáboženštila" nebo alespoň "zetičtila." Tato hod radikalizace v "neproblematické" rovině však paradoxně vedla, nikoli bez podstatného tlaku radikalizaci politické.Výsledkem bylo, že - slovy J. Buriana - "pokud se dostavily zákazy, reklama ... dalo se zpívat i falešně, nemuselo se umět moc hrát, stačilo mít názor a byl j H. Pavličíková v tomto kontextu hovoří o skutečné "folkománii," kdy se na přelomu 80. a 90 Československu stal doslova hudebním mainstreamem. Ačkoli přitom nelze pominout ani jeho u ani hudební žánry, které se za folkové písničkářství (v rámci koncepce FTC) pouze vydávaly složku tohoto masovného zájmu o folkovou hudbu tvořila právě vzrůstající společenská hodno radikalizace, odvrhnuvší marxistický (nebo spíše: marxismem v té či oné míře inspirovaný) hledající nějaký jiný. Nutno ovšem říci, že ten byl ve folkové hudbě nalezen jen nakrátko. Závěry "Zlatému věku" české folkové hudby, tedy období od jejích počátků v 60. letech do konce tz byla dosud věnována naprosto nedostatečná badatelská pozornost, ačkoli je toto studium svr nejen z úzce muzikologického hlediska, ale především z úhlu pohledu široce pojaté sociální a sociologie vědění, jež chápou kulturu jakou soubor významů, které jsou zprostředkovány p symbolů. Neboť právě folková hudba v tomto období výrazným způsobem přispívala k tvorbě a hodnotových a ideových schémat, která se stala zdrojem a prostředkem kritiky stávajícího s politického a mocenského uspořádání a v konečném důsledku vedla ke konstituci autonomních univerz, byť začasté tak či onak odvozených z křesťanského dědictví. Folkoví písničkáři pů etičtí proroci, formujíce kolem sebe různě stabilní skupiny "nespokojených tohoto světa," útěchu de facto náboženské povahy, v důsledku však vyvolávali, zejména v období Pražského polovině 80. let, i poměrně silný sociopolitický tlak. Funkční pochopení českého folkového písničkářství období pozdního "reálného socialismu" ja facto religijního fenoménu, jako svého druhu písňové axiofanie, přitom umožňuje důslednějš sociologického konceptu (post)moderní "kultury mladých," pro jejíž aktéry právě hudba a hu hrát úlohu prostředníků posvátných hodnot a v tomto smyslu se stali zdrojem sociální difer stratifikace. Neboť jejich působením docházelo k identifikaci recipientů s jimi prostředko a v důsledku této identifikace ke konstituci svébytných sociálních skupin. Neznamenalo to docházelo ve všech případech, někdy naopak folková hudba "atakovala" již existující skupin oboustrannému hodnotovému ovlivňování. Příklady prvního typu se vyskytovaly omezeněji. Šlo především o rodící se subkulturu český konce 60. let, která však na počátku normalizačního období zanikla stejně rychle, jako v p jara začala. Déle se udržely některé recipientské kroužky folkové hudby, afiliované většin umělce nebo od určitého typu tohoto hudebního žánru, v první polovině 70. let zejména ve v Hutkovi, v letech osmdesátých již obecnější; avšak ani zde nešlo hovořit o nějakém příliš Výsostnost a praktická náročnost provádění etických norem prostředkovaných folkovou hudbou stranický a státní represivní tlak tyto skupinky záhy likvidovaly. Daleko trvalejší byl ohlas folkové hudby v některých přesně vymezených existujících sociál ať již šlo o vymezení na základě odporu vůči stávajícímu režimu (underground a celá tzv. d na církevní bázi (protestantská mládež) nebo do určité míry i na základě idealizovaného ka čemuž došlo po definitivním pádu marxistických světonázorových představ (respektive v situ sociálního uspořádání, které umožňovalo praktické fungování "reálného socialismu") na samé sledovaného období. Tyto skupiny, stojící na hranici sociální normy a legality nebo i za n identifikovaly s hodnotovými projevy folkové hudby, poněvadž ta čerpala z jejich příslušní přijatých symbolických univerz (najmě z religijní oblasti, především z křesťanství), byť j reinterpretovala a aktualizovala. Typickým příkladem přitom mohlo být etické, eschatologic mystické vyhrocení biblické tradice, k němuž došlo v českém náboženském folku ale i v unde tím rozdílem, že křesťanství někdy tvořilo jen prisma, jímž byly vnímány indické nábožensk podstatně menší míře - zaviněné již tím, že šlo o sociální majoritu, která logicky nemohla asketická ani osobně náročná a vinou čtyř dekád marxistické výchovy a vzdělávání pak ani p informovaná o křesťanské teologii a náboženské praxi - se nakonec v posledních letech před revolucí a krátce po ní totéž opakovalo i v rámci části sociální majority, opět především mládeže. Neboť ačkoli je "kultura mladých" obecnější společenský jev, aktivní prosazování hodnotových a ideových schémat, jakkoli třeba deklarovaných ale v praktické každodennosti vždy výsadou "revoltujícího věku." Přestože však byla recepce hodnotových obsahů prostředkovaných českou folkovou písní rozdí časově proměnlivá, její kulturní, společenská a politická významnost nesporně ukázala, že společnosti je to právě "estetická" oblast, jež díky svému implicitnímu axiálnímu založení uzurpuje "vládu nad člověkem," proniká do dalších institučních sfér a působí jako hodnotov sociálního jednání. Právě proto se folková hudba stala alespoň na čas jednou z moderních f tradiční religiozity. Jakkoli ne ve všech společenských procesech, přinejmenším v rámci fu založení sociokulturního dění (jak v úzkém, "uměleckém," tak i v širším antropologickém po česká společnost zdaleka tak "nezaostávala" za západními společnostmi, jak se obecně předp nástup folkové hudby v 60. letech, byť k němu došlo v podstatně odlišném sociálním prostře ovlivněny jeho projevy i další vývoj, totiž byl předzvěstí postupného nástupu lidové „kult němuž došlo nejpozději koncem sedmé a na počátku osmé dekády. Vlivem této proměny sociální kontextu umělecké tvorby a její recepce pak došlo v postupně se rozšiřující části společno náhradě religiozity (nebo jinak zakotvených symbolických univerz, v našem případě předevší v to i velké ideologie 19. století, zejména marxismus a nacionalismus) "estetikou" nebo sp sloužícím uměním, jehož příkladem par excellence může být právě folková hudba. Právě to se čtvrtině 20. století projevilo jak v socialistickém Československu, tak i na svobodném Záp dosud byla tato postmoderní proměna zcela dokončena a aniž jsme s to dohlédnout jejích důs se dá prozatím říci, je zcela zřejmé potvrzení nefunkčnosti sekularizačních modelů sociolo to, že "náboženství se tak znovu stalo ... veřejným a politickým faktorem ... náboženství z klíčových témat veřejné diskuse." Platí přitom, což soudobá sociální antropologie i soci hluboce reflektuje, že "se stále zřetelněji projevuje určitá nedostatečnost západního konc který je silně poznamenán evropským etnocentrismem a do něhož se v moderní době promítly n určité romantizující prvky idealizující minulost a na druhé straně modernistická očekávání budoucnost." O dalším vývoji nás poučí toliko budoucnost, již nyní je však zřejmé, že jedi funkční a v současnosti naprosto nejživější oblastí české folkové hudby je právě nábožensk Článek rozšiřuje závěry čtvrté části autorovy diplomové práce, obhájené na ÚFaR FF UK v r. Zdeněk R.: Náboženské prvky v české folkové hudbě 60.-80. let. Praha 2002, s. 610-94). Funkcionální definice českého folku viz Nešpor, Zdeněk R.: "Česká folková hudba 60.-80. le v pohledu sociologie náboženství."Sociologický časopis 1/2003 (v tisku), strukturní defini Matzner, Antonín et al.: Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby I. Praha 1975, s. 95 Helena: Český folk - fenomén hudební i sociální. Diplomová práce na KM FF UP. Olomouc 1998 potřeby této studie není nezbytné definovat český folk jinak než "emicky," jako hudební žá participanty takto vnímán. K tomu podrobněji Nešpor, Z. R.: Náboženské prvky o.c., s. 301- Kotek, Josef: Dějiny české populární hudby a zpěvu II. Praha 1998, s. 345. Pavličíková, Helena: Společenská a umělecká pozice českého folku před listopadem 1989 a be něm. Bakalářská práce na KM FF UP. Olomouc 1996; Eadem: Český folk..., o.c. Nešpor, Z. R.: Česká folková hudba..., o.c., passim. Hobsbawm, Eric: Věk extrémů. Krátké 20. století 1914-1991. Praha 1998, s. 340-2, 512-3. Nejen však ona, jak ukázal např. Alan, Josef (ed.): Alternativní kultura. Příběh české spo 1945-1989. Praha 2001, zejm. s. 9-59. [Anonym]: "Folkové rozjímání. Historie a současnost čsl. folku." Host [smz.] č. 4/1988, ne [separátní číslování ZRN], s. 8; Merta, Vladimír: Zpívaná poezie. Praha 1990, s. 19; Pavli Společenská a umělecká pozice..., o.c., s. 32. Berger, Peter L. - Luckmann, Thomas: Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii v passim. Alan, J.: Alternativní kultura..., o.c., s. 9n.; Nešpor, Z. R.: Česká folková hudba, o.c., Jan: ">Za rasu a národ... Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]