Deleuze, G.: Proust a znaky. ****************************************************************************************** * Jiří Bystřický ****************************************************************************************** G. Deleuze: Proust a znaky /Hermann& synové. Praha, 1999/ V pořadí druhá Deleuzova kniha v českém převodu / jako první text vyšla ve stejném naklada věnovaná Foucaultovi v roce 1996/přináší několik zajímavých a neobvyklých podnětů z rannéh období. Zatímco první text obsahuje několik specifických analýz a interpretací Foucaultových příst filosofickému diskursu, speciální pasáže jsou věnovány především archivu, typologii, karto záhybům, je práce o Proustovi poněkud odlišná. Uveďme nejprve krátké srovnání: Předně: rozbor Foucaulta se odehrává na liniích interpretace, ve kterých Deleuze pracuje s a zároveň již etablovanou pojmovou matricí, kterou používal již v mnoha předchozích textec dovnitř spojení, jež umožňují dohlédnout k účinkům diskursivní praxe a k ideologizaci fore vědění je v tomto textu navíc vytěžován z paralelního zkoumání jemu nejblíže přilehajících vidění a mluvení. Obojí se zvláštním zřetelem k propojeným vazbám a vztahům sil, které nap teritorium vědění. Ve většině těchto případů zde Deleuze pracuje s poměrně rozsáhle strukt aparátem, - v tomto případě navíc obohaceným o typické scénáře pojmových revizí nestabilní vnějšku a vnitřku, linií vymezení atp. - který lze nalézt široce rozpracován v jeho dalšíc /viz dále: kartografie je součástí analytických rozborů první části práce o filmu: Cinema částečné dichotomii obraz-pohyb. Strata je naopak začasto nejprve v implicitní podobě a později jako výkladový pojem přítom plošinách, kapitola 3. pak obsahuje rozšíření na tři parametrické roviny: epistratu, paras jako diversitu uvnitř straty, textu, který je společnou prací Deleuze a Gauttariho, dále r pojmu záhybu v textu o Leibnizovi atp. / a které lze tudíž číst, knihu od knihy, jakoby zn argumentační rovině. Totéž ovšem nelze říci o textu věnovaném Proustovi. V recenzované knize je autorova pozornost věnována výhradně rozborům a interpretacím „Hled času". Především pak v kombinaci s odlišnými režimy znaků podle linie navazování odkazů, j jmenovatelem je určité obsazení esence figurou či narativním postupem jako instance výsost kvality. (k problematice znakových režimů viz 5. kapitola „Mille Plateaux"/1980/:Paris.) Deleuze přistupuje k Proustovi obdobně jako v případě rozboru textů markýze de Sade. To zn a spojuje narativní „diverzity" - větvící se linie vyprávění s odlišným znakovým odkazem - pomyslný celek virtuálního podkladu, jenž je třeba nejprve objevit a poté začlenit do rafi interpretační práce, v nichž už se náhle, ovšemže po mnoha důsledných znakových rekombinac korespondence s esencí jako dohledávaným rébusem. Podobný postup, ovšem s jinou strategií interpretace, používá Deleuze o něco později, v te Bergsonovu pojetí hmoty a paměti. V textu o Bergsonovi Deleuze používá především dichotomie virtuální - aktuální, a i když s spojovat odlišně se vyvíjející linie argumentace, respektuje sice diverzity větvení, přest případě odlišný cíl: na místo problematiky esence, kde vhodnou kombinací znakových režimů dané znakové hry odkazů uložený v zástupných či druhých objektech, sleduje výskyt jednotli aktualizací s pomocí režimů spojování relevantních linií jako oblastí správně utvořeného p především 2. a 3. kapitola uvedené práce / S ohledem na text o Proustovi lze říci, že „metoda" poznání ve výše naznačených pracích je a vlastně se k těmto textům můžeme obracet jako k jiným a vesměs rozpracovanějším scénářům poznání. Je-li tedy součástí hledání „ztraceného času" nějaký model poznání, pak jej Deleuze dohled či nadání k tomu, nalézt odpovídající vztah ke znakům. A ovšem, i k odkazovým rovinám, v n separované, ale bezpečné instance promluvy umělecké formy. Jejich poznáním, tj. specificky chápanou interpretací, tak dochází k přesvědčení, že Prous jak by možná sám název napovídal, rozvíjením paměti, ale poznáváním znaků v určitých režim „Každá věc, která nás něčemu učí, vysílá znaky, každý akt poznání je interpretací znaků ne hieroglyfů."/1999:12/ Znaky takto pro Deleuze znamenají především určitou specifikaci předmětu, používaného v li aktualizace, a to v rámci příslušně konstruovaného obrazu světa. V tomto případě světa rom nejedná o pouhé přemisťování významů z jedné roviny zvýznamňování do druhé atp., dokladuje poměrně přesným popisem záměn a spojování znakových odkazů podle rozvrhu jednotlivých romá Deleuze totiž shledává jako významné některé určující distinkce znakových linií, s jejichž rozšifrovat původní směr znakových odkazů, a to podle jejich umístění na souběžných roviná nichž se už objevuje hlubší odkaz znaku a nikoliv podle pouhého narativního rámce. Přesněj rovina významu je nesena samotnou postavou, jejím pohybem v textovém poli a vztahům ke své rovina vede k určitému záhlaví, odvrácené straně vnějškového habitu postavy, neboť nese so rozhodující referenci ke znaku. To znamená, že vede k přímé charakteristice postavy jedním určujícím, výsostným znakem, a od postavy, nezastupitelný. Neboť právě skrze tyto reference znakových odkazů může autor provádět vhodné rekombinace i aby esence nezůstávala skryta, ale naopak, aby mohla otevřít svou vlastní vstupní bránu. To ovšem naznačuje, že je rovněž centrální figurou významu s ohledem na esenci znaku, jeho daná postava je. V „Hledání ztraceného času" jde především o vedlejší postavy Proustova textu: můžeme nyní upozornit jen na některé z nich: Norpois je spojován s diplomatickou šifrou, Saint-Loup se znameními, Cottard s lékařskými symptomy, a stejně tak bychom mohli dodat např. Elstir v r viditelného a zobrazování. V takto daném náhledu pak poznávat znamená především „...sledovat látku, objekt, bytost, j znaky určené k dešifrování a interpretaci." Poté, co si Deleuze utvořil pojmovou matrici a tím i jistý interpretační vzorec, rozděluje navazujících témat: sledujeme tedy postupný pohyb od typologie znaků, dále vztahu znaku a poznávání, abychom pokročili k liniím „multiplicitního" spojování: znaků umění a esence, v paměti, pluralismu znakového systému a nakonec k řadě a skupině. Všechny tyto názvy jednot textu obsahují pro Deleuze výhradní a nezaměnitelný přístup k „nastavení" výkladových pojm mírně přetáčí linii argumentace na explikativní rovinu znaků, a to s cílem vydobýt přísluš Vede tedy pohyb interpretace proti linii zavinování pojmu, a nikoliv naopak: -tzn. v linii extenzivního rozvíjení- aby ukázal vnitřek, esenci, jež v sobě skrývá. (Variace na téma vnitřku a vnějšku Deleuze později použije v rozvíjení náhledu na systém m M.Foucaulta.) Deleuzeho pohyb proti liniím, které by vedl k zavinutí a tím zakrytí pojmu či znaku předst silný instrument jeho interpretační práce. Obecně lze říci, že interpretační pohyb má svoji vlastní logiku, danou scénářem zkoumaného případě Proustova „Hledání" se jedná o propojení dříve užívaných pojmů do novějšího asocia spojování tak, aby nenarůstala entropie v systému dalšího uspořádání interpretačního model veden explikativně, ale aby vedla spíše po liniích diverzit, k jejich okrajům tak, abychom insistentního pohybu znaků původního textu, především linie obratu znaků směrem na sebe. Tedy pohybu, který dle autora, vede k obsahu zavinutého a nikoliv k popisu rozvíjené expli A zároveň, jedná se o pohyb, u kterého autor předpokládá, že jde-li o pohyb danému znaku č ukáže pak sám způsob reference o obsahu, který nese. Uvedený postup tak autorovi umožňuje respektovat svět znaků jako svět primárního čtení a d které je umění schopné odhalovat a nakonec, i v jisté formě produkovat. Připomeňme jen krátce, že téma zavinování a přetáčení linií spojováním dovnitř samotného z propracováno v textu o Leibnitzovi, a to především v souvislosti s problematikou záhybů. L jedná o určité řešení dalším větvením, či-li řešení, jež hodně připomíná problematiku bifu Celý postup Deleuze v textu o Proustovi ovšem vychází z nevysloveného předpokladu, že virt explikativní roviny pojmů je důsledně držen v mezích prvního světa: světa mondénních znaků sebe-ukázání esencí, které románový text v sobě implicite obsahuje. A to bez toho, že by s je-li možné, aby esence, jako do sebe zavinuté „podstaty", mohly právě v románu ono sebe-u tak, aby se skutečně jednalo o ukázání a nikoliv o rafinované znovu - zahalení. Samozřejmě nezkoumá, jak to ony esence umí udělat, aby právě tento pohyb, pohyb proti liniím zavinová vedl k jejich odhalení. Jinými slovy: hovoříme o tématu, které připomněl právě zmiňovaný M.Foucault, ovšem v jiné distinkci vnějšího a vnitřního. A ovšem, v jiné podobě lze dané téma číst i u M.Heideggera Foucaultovo rozlišení vnitřního a vnějšího se tak, jistěže svým způsobem, nyní stává soubě otiskem i v případě Deleuzova rozboru základního rozboru: interpretace mondénních znaků. Uveďme si příklad: Proust používá následující popis pro znázornění mondénní zdvořilosti: třetí díl Hledání,Sv druhá část, druhá kapitola: „..mondénní zdvořilost .. není snad něčím jen povrchním, .... následkem zvláštního převrác vnitřní právě povrch se stává tím, co je podstatné a hluboké.." /1980:438/ Mondénní znaky odkazují k hlubšímu pásmu vertikality, vedou linii k tomu, co lze podle Del ideálním reálným, tedy k virtualitě, k esenci. Podívejme se nejprve na rozlišení některých důležitých pojmů. V analýze Bergsonových textů najdeme poměrně výstižné rozlišení virtuálního a aktuálního. je pro pochopení tohoto textu nezbytné. Deleuze vychází z Reimannových podkladů k Einsteinově teorii relativity: jeho postup je te za reálné je považováno to, co se nejen rozděluje podle přirozených artikulací nebo povaho ale rovněž i to, co se protíná podle cest sbíhajících se ke stejnému ideálnímu nebo virtuá S ohledem na Proustovo rozlišení Deleuze uvádí, že virtuálno není aktuálnem,ale jako takov skutečnost. Nejlepší definicí pro stavy virtuálního nachází opět u Prousta: „Skutečné, aniž by byly aktuální, ideální, aniž by byly abstraktní." Rozdíl je potom násle Bergson/: „virtuálno se nemusí uskutečňovat, ale aktualizovat... neboť virtuálno, aby se a nemůže postupovat pomocí eliminace nebo omezování, ale musí tvořit své vlastní linie aktua pozitivních úkonech." Důraz je položen na prvek tvořivosti, neboť podle Deleuze je charakt aktuality její „existování takovým způsobem, že se aktualizuje a přitom diferencuje, a že diferencovat, tvořit své linie diferenciace, aby se aktualizovala." /1991:34-36/ Potom lze sledovat Deleuzovu úvahu v konsekventních důsledcích: evoluce probíhá od virtuál aktuálnostem. Patrně základním prvkem interpretační konstrukce textu „Proust a znaky" je tedy autorova d umístit do takto chápané virtuálnosti a převodů aktualizací samotný pojem esence. V uvedeném textu jej autor odlišuje od objektového zaměření směrem k pozici subjektu: Neboť každý subjekt pochopitelně vyjadřuje svět z jistého hlediska. Pro Deleuze to znamená hledisko je již samo diferencí, přesněji: „absolutní vnitřní diferencí." Takto naznačeno lze říci, že každý subjekt vyjadřuje zcela rozdílný svět už pouhou svojí s subjektivitě je vyjadřován, generován a ovšem, i limitován. Svět daný subjektivitou tak nelze vyjádřit jinak než uvnitř světa příslušného subjektu. Pr jinde: vyjadřovaný svět totiž nikdy nesplývá se subjektem, svět vyjádření subjektu o světě subjektivizace světa. V tomto ohledu je u Deleuze částečně přítomna reflexe Heideggerova pojmu Bytí: i když je v rozdíl vcelku zřetelný, přesto to, co je instantní pojmu vyjadřovaného světa v rámci svých hranic, je ovšem zároveň něčím, co není mimo subjekt, není ani součástí esence samotného s přítomno jako esence Bytí. Ta je Deleuzem chápána jako poslední kvalita v srdci subjektu. Ovšem kvalita mnohem hlubší subjekt, je tedy „jiného řádu než on." V této fázi autor spojuje předchozí linie interpretace subjektu, subjektivity a esence. Cí následující věta: „..esence tím, jak se stáčí sama v sobě, konstituuje subjektivitu." /199 To znamená, že esence není jenom a pouze individuální, ale zasahuje hlouběji:je individual Konsekventním důsledkem pak může být ohled k produkci subjektivity, jež už koresponduje s pojetím. Pro Deleueze je tak esence tím, co konstituuje subjektivitu svým „prostým" zavinováním, st sama. Tím lze, v souladu s Proustem, dotvářet uměním ony zavinuté světy, esence, které sto individua, a které lze poznávat jen s pomocí umění, s jeho schopností odvinovat skryté lin mezi formou, v níž esence odvíjí svůj původ a parametry subjektivizace, které mohou odkazo k němuž je každé individuum propůjčeno onou zvláštní shodou mezi znaky umění a stylotvorno etablovanou v tomto případě jako styl. /1999: 59/ Pochopitelně, že chceme-li pak dohledávat způsob, jakým se každý jednotlivý subjekt stává instancí, je vhodné interpretovat linie zavinování tak, jak bylo výše připomenuto: proti n Vzájemný převod forem, které realizují stylové odvíjení linií subjektivizace je pro Deleuz transmutací hmoty. Neboť esence je „..vždy zrozením světa" a styl není člověkem, ale naopa samotnou esencí." Umění v tomto případě následuje řád translace mezi esencí a stylem, jeho uznání, že esence je vždy umělecká /1999:62/. Subjekt své vlastní subjektivizace je tvůrcem korespondencí mezi oběma mody odvinování lin Že tyto linie mají jisté nesporné důsledky naznačuje autor na příkladu, kterému se lze věn pečlivostí: řeč je o znacích lásky, kterými Deleuze svůj rozbor Prousta uvádí. „Hledání ztraceného času" lze totiž rovněž číst jako dohledávání znaků, které se stáčí k n svojí zdánlivou otevřeností, aby nakonec vytvořily svět, který nás vylučuje. Proto je podle Deleuze „svět vyjadřovaný ženou vždy světem, který nás vylučuje, ačkoliv se dostává znamení přízně." /1999:18/ Zde už působí cosi, co autor chápe jako první zákon: i když nakonec interpretujeme všechny znaky milované ženy, jistě že za předpokladu vhodnéh tak, aby byly interpretovatelné, v opačném případě vyjadřují jen repetitivní funkci prázdn ukazovaly by se v tomto případě jako fatální (viz.J.Baudrillard) - stejně v konečném důsle docházíme k finalitě, která odhaluje nejhlubší původ ženské skutečnosti: narážíme totiž na Jinak 4.díl Proustova „hledání" v sobě obsahuje i druhý zákon/ Tento znak je ovšem spojen s druhým zákonem proustovské lásky: jde o to, že lásky mezi růz jsou objektivně méně hluboké než homosexualita. Odhlédneme-li od nutnosti specifikovat onu „objektivnost" lásky, je vcelku zřejmé, že Dele k následujícímu závěru: tajemstvím milované ženy je tajemství Gomory, tajemstvím milence p Sodomy. Jinými slovy: v „nekonečnu našich lásek se nachází původní Hermafrodit." Svět lásky, tak jak se podle autora vyjevuje v „Hledání", vcelku logicky směřuje od odhalu (neboť znaky lásky odkazují ke lži a matoucím referencím) ke skrytým znakům Sodomy a Gomor Podle Deleuze jde v ruku v ruce se světem lásky svět smyslových kvalit. V tomto světě ovše změně interpretačního postupu: i když nám smyslová kvalita velmi často poskytuje určitou r s ní přenáší i signál imperativu záměny. Případná zakoušená kvalita totiž nevyjevuje přímo objektu, který k ní aktuálně přináleží, ale zjevuje se jako znak objektu „zcela jiného". Právě odtud vede autor argumentaci ve prospěch přesvědčení o matoucím a lživém charakteru Ten zcela jiný objektový znak už je ovšem nutné dešifrovat i za cenu nezdaru a zklamání, k „dávky" radosti může pokazit. „Vše se odehrává jako by kvalita zavinovala a držela v zajetí duši jiného objektu, než je nyní odkazuje." /1999:20/ Odvíjení a následné postupné rozvinování této kvality vede k osvobození uvězněné formy. Na Deleuze poměrně přesně shoduje s Proustem. Jednotlivé příklady tohoto druhu: tj. odvinování sekundárního odkazu znaku směrem k původn ze kterého je vysíláno, a který tím upozorňuje na uvězněnou formu, jsou tak podle autora p nejslavnější části „Hledání ztraceného času." Je to zároveň Deleuzův odkaz k nezbytné myšlenkové práci, k nezbytnému druhému hledání: hl znaku. Finalitou daného hledání je pak zjištění, že „materiální smysl není ničím bez ideální esen ztělesňuje." Je-li pro Deleuze svět umění nejvyšším světem znaků, pak tyto znaky jako nema předpokladem je zde jistý typ „instrumentalizace"/ nacházejí svůj smysl v ideální esenci. Je-li pro autora esence tím, co v procesu zavinování, stáčení sama v sobě konstituuje subj lze dovodit, že na počátku analýz románu či filosofie, mimochodem, dle Deleuze jde o stejn otázka: co se děje?, či co se stalo ?. Umění i filosofie kladou totiž stejný důraz na styl a událo subjektivity v sobě obsahuje rozvíjení prostoru a času esence, která přichází ke slovu způ dané formě znaku vlastní. Soulad autora s Proustovým textem je patrný všude tam, kde příslušná forma prochází interp „převrstvením". Tedy postupu, v němž kombinatorika a vrstvení znaků přes sebe umožní odhal které vedou nejen k jinému, ale především k formě, která je zde zajata. Obdobně lze říci, subjektivita subjektu instancí individuace. Deleuze tak nakonec může pracovat s představou, že „znaky umění definují čas znovu nalezen původní čas, opravdovou věčnost sjednocující smysl a znak". Umělecké dílo, chápané v tomto produkuje v sobě i na sobě samém své vlastní účinky, je jimi zahrnuto i zavinováno: produk které samo rodí. Deleuzův text o Proustovi je knihou v mnoha ohledech mimořádnou. Sám autor poskytl v další poměrně jasnou představu o tom, jak rozumět interpretaci znaků a dešifrovat příslušné, mno liniích navazování jejich odkazů, zvláště pak, sledujeme-li a zkoumáme texty filosofické a různé formy umělecké produkce: že totiž z jeho pohledu je mezi filosofií a uměním zřetelná Texty o Sacher-Masochovi, Kafkovi či skvělá monografie o Francisi Baconovi / dvoudílná prá novodobém malíři, kde druhý díl obsahuje zvláštní výbor z tvorby výtvarníka, podobně jako s mnoha rozbory vybraných filmů/, dokládají Deleuzovu snahu tuto linii odkrývání spíše zdů nikoliv potlačovat či ignorovat. Text o Proustovi je tak jedním z velmi důležitých dokladů tohoto směřování. A je jenom dobře, že výše uvedené nakladatelství převodem těchto textů přibližuje českým č v nichž je ono směřování styčných ploch filosofie a umění dostatečně přesvědčivé a patrné. Jiří Bystřický [ URL "LM-120.html "]