Pospíšilová, Jana (ed.): Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a ml ****************************************************************************************** * Dana Bittnerová ****************************************************************************************** Pospíšilová, Jana (ed.): Rajče na útěku. Kapitoly o kultuře a folkloru dnešních dětí a mlá Brno, Doplněk + Etnologický ústav AV ČR 2003. Publikace Rajče na útěku, jak vysvětluje editorka knihy Jana Pospíšilová, dostala své jmén anekdoty, kterou si vypravují děti na základní škole. Absurdita pointy tohoto vtipu je vša konfrontací, která jednoznačně ukazuje na rozdíly mezi kulturou dětí a mládeže na straně j dospělých na straně druhé. Pohled na kulturní projevy dětí a mládeže, na kulturní koncepty za jejich způsobem orientace a zvládání každodenní reality vždy otevírá otázku: Jaké jsou vlastně dělají? Pro kolektiv autorů brněnského pracoviště Etnologického ústavu AV ČR se tato myšlenka, myš specifických projevů kultury dětí a mládeže stala základem společného projektu. V letech 1 proběhly terénní výzkumy, které si kladly za cíl zmapovat stav ústního podání dětí a mláde písňového repertoáru, jejich herních aktivit a jejich vztahu a míry zapojení do tradičních rodinných obřadů. Stejně tak pozornosti badatelů neměly uniknout ani otázky společenské hi dětských skupin a otázky podoby členství dětí či spíše již mládeže ve vyhraněných subkultu metodologického se často jednalo o výzkum pobíhající pomocí dotazníku, po němž následovala výzkumu, a to formou polořízených rozhovorů a zúčastněného pozorování. Pro výzkum těch sle které s ohledem na povahu věci nebylo lze kvantifikovat, bylo na dotazníkovou metodu sběru (především problematika subkultur). Výzkumy probíhaly v moravských lokalitách, které byly ohledem na velikost a kontinuitu osídlení. Pro brněnské pracoviště EÚ AV ČR a jeho pracovníky se nejednalo o první počin na poli výzk kultury. Již v minulosti proběhly podobné sběry především k tématu dětské hry, dětského vy zpěvnosti dětí a způsobu života dětí. Podle možnosti pak i archivní data byla využita k in shromážděného materiálu. Publikace kolektivu autorů tedy představuje výsledky výzkumu. Přináší dílčí analýzy, stejn nevzdává myšlenky představit odborné, ale i laické veřejnosti autentické texty, případně k fotografie. Prezentovaný materiál přitom nestojí vždy v pozici pouhého příkladu, který má interpretovanou skutečnost. Velmi často vystupuje v poměrně velmi kompletním souboru, kter dovoluje ponořit se do autenticity textu a klást si další otázky, případně ho vybízí využí vlastní odbornou práci (etnologa, psychologa, pedagoga atd.). I když výzkum, jak je uváděno v úvodu knihy, byl koncipován šířeji, publikaci tvoří šest k které přinášejí sondy do vybraných složek dětské kultury či dílčí pohledy na přístup dětí etnografickým jevům. První výkladová kapitola z pera Jany Pospíšilové je věnována otázce vyprávění dětí a také vyprávění pro děti. S ohledem na svůj odborný profil autorka zaměřuje svoji pozornost pouz vypravěčské produkce dětí. I když ve výčtu neopomíná bohatost zdrojů a žánrů vyprávění dět děti), ve svém výkladu se detailněji zaměřuje již pouze na prozaické žánry, které jsou ve konstituované, a jako takové definované po formální a obsahové stránce. Na základě výzkumu že z tradičních prozaických žánrů se v současnosti velké pozornosti dětí těší především an Ty jediné žijí v bohatosti formální i obsahové. Pověsti a pohádky zůstávají v repertoáru d latentní podobě. Jsou to texty, které děti znají z četby či vyprávění dospělých a pamatují jako historiografickou kuriozitu vlastní lokality či regionu, nebo je spojují s pozitivní osobě. Mají -li pak takové texty reprodukovat, redukují je na podobu regestu. Jedinou výji rády vyprávějí pohádku či pověst v širší verzi, je naučená parodie notoricky známé předloh i strašidelné příběhy jsou dalšími žánry, které často fungují v rozhovorech dětí jako způs pozornosti a uznání. Memoráty obsahově reagují na dobový celospolečenský kontext, strašide nejednou kopírují mediální předlohy. V samotném závěru své kapitoly pak Jana Pospíšilová k že některé žánry ve své klasické podobě zmizely (např. demonologické pověsti, i když je ot strašidelné příběhy nenahrazují).Výčtem autorka opět odkazuje na nové kulturní nabídky, kt promítat do dětmi zvažovaných a konstruovaných narací. Druhá kapitola je věnována dalšímu kapitálnímu folklornímu žánru lidové slovesnosti - písn Toncrová, podobně jako Jana Pospíšilová, soustřeďuje svoji pozornost především na tradiční lidovou píseň. V prvé řadě hledá odpověď na otázku, jaké je postavení lidové písně v celko hudebních žánrů. Své závěry formuluje na základě analyzovaných dotazníků a konfrontuje je podobného šetření v 70. letech. 20. století. Z hlediska celospolečenského trendu zájem o l slábne. Tento hudební žánr děti ve velkých městech nepřitahuje. Naopak větší vztah k lidov z menších sídel, obzvlášť v lokalitách, kde pracují folklorní soubory. V kontrastu s negat k lidové hudbě děti překvapivě znají relativně velký počet textů a nápěvů lidových písní. většinou rodina či lokální společnost, které v současnosti zaručují transmisi tohoto žánru řadě případů výhradně státem garantovaná organizace - škola. Jako další instituci, která m na zpěvnost dětí, označila autorka letní prázdninové tábory. Zde aktivní zpěvní repertoár "tábornické" písně, které by bylo lze označit s ohledem na jejich stupeň zlidovění jako pí Podíl těchto písní se bohužel v perspektivě vývoje v aktivním repertoáru dětí opět snižuje podle autorky právě slábnoucí působení instituce letního prázdninového tábora po roce 1989 V druhé části kapitoly, která se opírá o kvalitativní výzkum, se Marta Toncrová zaměřuje n realizace písně. Velice zajímavé je zjištění, že se lidové písně v současném repertoáru dě bez variačního obměňování. Tento stav je výsledkem institucionálního předávání písní i nez rodiny udržovat zpěvní tradici. Zároveň je objevné, že je to opět lidová píseň, která z hl nápěvu a notorické znalosti textu (školní znalosti) umožňuje dětem si společně zazpívat. Rozpor mezi vnímáním lidové tradice dětmi žijícími městským způsobem života a dětmi z menš se ukázal i v následující kapitole. V pořadí třetí kapitola se soustředila na analýzu post tradičnímu výročnímu obyčeji - Velikonocům. Věra Frolcová, která své závěry formulovala na slohových prací, zúčastněného pozorování a řízených dotazníkových akcí, jednoznačně konsta nezájem dětí "z městských ulic" o Velikonoce je obvyklý. Naopak děti, které vyrůstají v ko slavení Velikonoc, přijímají tyto svátky a obřady s nimi spojené z větší části pozitivně. do tradice aktivně vtahovány, tím kladněji tradici hodnotí. Rozdíl se ovšem projevuje z hl dětí. Dívky možná z důvodu své ústřední role "oběti" velikonočního šlehání zůstávají v nad velikonoc rezervovanější. Odstup si zachovávají především dospívající dívky ve věku 14-15 Alexandry Navrátilové, která se zaměřila na věkovou skupinu 15-17letých dívek, pak tuto do rezolutně potvrzují. Co konkrétně děti přitahuje na slavení svátku? Pozitivní postoje se t rovin: roviny společenské (na bázi setkávání se s blízkými), dramaticko-obřadní (akce při děje), individuální tvořivosti (přípravy obřadních prvků) a ekonomické (nadílka, - tedy ko negativa Velikonoc děti spatřují v domácím shonu a v přemíře jídla. Překvapivě kritizují i autenticity Velikonoc danou nabídkami ze strany obchodu. Věra Frolcová se dále věnovala společenskému aspektu slavení Velikonoc. Jak ukazuje analýz obřady v lokalitách s provázanou společenskou strukturou, stejně jako v rámci folklorního zůstávají důležitou událostí, která se podílí na stvrzování společenských vazeb. Naopak ve zvyky nahrazuje pasivní nadělování dárků v rodinném kruhu. Postupná transformace tradice t odlišného vnímání a významu Velikonoc pro jednotlivé generace. Právě odchodem nejstarší ge často k zásadním redukcím ve scénáři slavení velikonočních obřadů. Ovšem z textu jasně vyp dnešní děti dokáží udržovat tradici, v případě, že v ní spatřují pro sebe funkční záležito která z funkcí v budoucnu může být ohrožena a tedy která způsobí zánik obřadů: zda zábavná ekonomická, enkulturační (dělat konečně to, co dělali ti starší) či emočně-sentimentální. Také následující kapitola od Alexandry Navrátilové je věnována obřadnosti. Zaměřuje se na zvykoslovného cyklu i na svátky rodinné. Vybírá zvláště ty, které v současnosti tvoří páte opakovaných obřadů. Analyzuje tedy Mikulášké obchůzky a Vánoce, s ohledem na stať V. Frolc Velikonoce a dále popisuje novodobé svátky: Sv. Valentýn, Svátek matek, Den dětí a narozen ohledu na původ těchto svátků je zajímavé si povšimnout, že všechny jsou v současné době s obdarováním. Dříve neopominutelné akty tradičních obřadů dnes spíše ozvláštňují svátek. Pů sevřené obřadní úkony jsou často redukovány na rodinné obřadní atrakce. Z novodobých svátk narozeniny, které mají rámcový scénář s povinnými "rekvizitami". Tento sváteční den jako j přispívá k posílení příbuzenských a přátelských vazeb. V rovině rodinných vztahů oslava dí s současným kultem dítěte, tedy ono je důvodem i vhodnou záminkou udržovat kontakt či jej dar manifestovat. V rovině kamarádských vazeb dítěte oslava narozenin je vítanou příležito utužování vrstevnické skupiny, ale dává také prostor k "iniciačním" zkušenostem (v oblasti lásky, sexu a alkoholu). Den dětí a Svátek matek jsou velmi často šířeny pod záštitou škol zabývajícími se volnočasovými aktivitami dětí a mládeže. Jejich intervence se často promít svátků v rodině (např. předávání přáníček vyrobených ve škole). Naopak den sv. Valentýna, import, získává jak s ohledem na masovost mediální a komerční kampaně, tak s ohledem na té které je pro děti a mládež velmi přitažlivé, své stoupence právě v řadách dětí. Jak v závě shrnuje, rodina ztrácí působnost při zajišťování transmise takových kulturních jevů jako j předložených dat je ovšem patrné, že rodina nadále zůstává jejich adresátem. Je to stále n které jsou v daném případě svátky určeny, i když iniciativu při jejich realizaci ve velké instituce (škola, media a komerce). Předposlední kapitola opouští pole tradičního národopisu a zaměřuje se na otázku podoby su mládeže. V rámci ní si Jana Kosíková vybírá konkrétní etnografický jev - oděv. Popis profi punkerů, skejťáků, skinů a odkazy na hipíky,rejvaře, sprejery atd. s akcentem na jejich od představuje malou galerii alternativních způsobů sebevyjádření mladých lidí. Inklinace mlá nekonformity, která se projevuje právě v oděvním stylu, je zde interpretována na straně je začlenění se do vybrané vrstevnické skupiny a na straně druhé jako vědomé vyjádření genera Myšlenka generačního protestu však v současné době není jedinou motivací příslušníků subku diversifikace společnosti v nejrůznějších jejích vrstvách tlumí citlivost na vnější odlišn z vnějších znaků rozpoznat příslušnost mladíka či dívky k té či oné subkultuře, či vůbec " znaků subkultury, začínají být pro nezasvěceného utajené. Některé subkultury, respektive s subkultur se tak (ale patrně nejen proto) z roviny manifestované distance dostávají do dim životního postoje důležitého pro člověka samotného a nikoliv jako bezprostřední protestní svět. Lze tedy předpokládat, že tito lidé neopustí svůj postoj z důvodů nutnosti konformiz většinové společnosti Tímto způsobem lze nahlížet například na tramping, na hnutí, které již více než 80 let pro současných subkultur, na hnutí, které své členy a sympatizanty do té míry neztrácí. Trampi postoj a především jako životní styl systematicky představil Karel Altman. Ukázal kolik ro při studiu této subkultury. Nezůstal jen u popisu jejích příslušníků, u ideologie, z níž v či insignií, na nichž se konstituuje a prostřednictvím kterých je rozpoznána. Karel Altman vztahu subkultury trampů k prostoru, k jeho užívání a pohybu v něm. Skutečnost, že subkult prostor, který navíc aktivně (symbolicky i fakticky) přetváří (např. chatové osady, pojmen je zákonitostí existence každé subkultury. Stejně tak za pozornost stojí produkce stoupenc jen již zmiňovaná stavba obydlí a oděv, které se řídí normami subkultury, ale patří sem na Slovesné žánry, které fungují mezi trampy, lze pokládat za specifické slohové útvary (canc zvadla atd.), a to jak po stránce formální tak po stránce obsahové. Zajímavá by mohla být festivit, tedy společných akcí a obřadů trampů, které nejen posilují integritu komunity, a jako paralela výročního cyklu. Byť velmi stručně řešil Karel Altman i problém vztahu přísl hnutí a ostatních členů společnosti a jejich institucí. I když autorova ambice podat plast subkultury je zjevná, nemohla být na třinácti stranách zcela naplněna. Téma, jak jej předs Altman, se jednou jistě stane námětem samostatné monografie. Publikace Rajče na útěku je sondou do dnešní kultury dětí a mládeže. Ve své podstatě ovšem zaměřený pohled. Autoři jednotlivých kapitol si výhradně jako předmět studia vybírají buď které byly již v minulosti kategorizovány a národopisnou vědou popisovány (folklorní žánry nebo soustřeďují svoji pozornost na takové nově etablované kulturní projevy, které lze pov flagrantní, nepřehlédnutelné (subkultury). Současnou kulturu dětí a mládeže, jak ukázaly t výzkumy, nesytí ovšem pouze a převážně tradiční kulturní formy a obsahy. A stejně tak ne d věkových stupňů a všech lokálních a sociálních východisek nalézají kulturní alternativu v současnou etnologií proto vyvstává důležitý a ovšem i nesnadný úkol analyzovat dnešní kult celistvosti (a nejen jejich) a generovat kategorie, které ji sytí, a prostřednictví kterýc následně zkoumat. Ovšem přes kritiku úzce vymezeného pole zájmu přinášejí jednotlivé texty plastický pohled funkci a místo tradičních kulturních forem v kultuře dětí a mládeže. Ve své perspektivě se povahy, které jsou primárně spojeny s kulturou dospělých (zde rozsáhlejší prozaické žánry, stávají skutečně marginalizovanou záležitostí. Důvodem je postoj rodiny k transmisi těchto Rodina se na ní přestává aktivně podílet, protože ztrácí ideologii, ve jménu které by tak procesu přijímá roli konzumenta. Úlohu nositele a iniciátora tradice přebírá buď škola či instituce (např. soubor), nebo svět médií a komerce. V případě výchovných subjektů lze poč kulturních jevů ve jménu uchovávání národních či regionálních tradic. Naopak média a přede předkládají konzumentům takové nové či modifikované tradice, které přispívají ke zvýšení s k unifikaci společnosti (např. pro vytvoření jednotného trhu). Prvky kultury, které jsou n jako tradiční, se tedy ve svém důsledku dostávají do role národního či regionálního symbol opačně jako nástroj globalizace světa. V obou rovinách se podílejí na vytváření společného širších společností. Naštěstí svět není jen škola, televize a supermarket. Rodina, vrstevnická skupina i lokáln nadále významně působí v procesu enkulturace dítěte. Aktéři tohoto procesu ovšem akcentují (třeba i pokleslé) hodnoty než byly platné v době stabilizovaných rurálních pospolitostí. vybírají a používají jiné kulturní jevy, skrze které chtějí postupně konformizovat (či soc do společnosti. Jednou z možných forem, kterou nabízí vrstevnická skupina, je pak právě al vzájemně provázaných norem, postojů a kulturních prvků - subkultura. Platnost ovšem v tomt neztrácí ani dětské hra a anekdota. Dana Bittnerová [ URL "LM-109.html "]