Tempus edax rerum, aneb o minulosti a současnosti vojvodovských Čechů ****************************************************************************************** * Vladimir Penčev ****************************************************************************************** Čas všechno pohltí... Dnes je již velmi málo známá skutečnost, že v severozápadním Bulhars půl století existovala - poměrně lidnatá - obec s českými obyvateli. Jistě je mimo vší poc úloha české imigrace v letech po Osvobození (1878), jejímž cílem bylo napomoci rozvoji bul kultury, vzdělání, ekonomiky, politiky a vůbec bulharského státu, je dobře známá a stejně probádaná. Stejně nepochybné však je, že podobný zájem se doposud vyhýbá obci Vojvodovo na jejím obyvatelům, jejich zvykům a způsobu života. Nejde zde jen o vědeckou registraci fakt společnou paměťovou stopu, která charakteristickým způsobem poznamenala místní bulharské r a nakonec byla jako zlomek bulharského ducha přenesena na tisíce kilometrů. V této souvisl jedna příhoda, která se mi stala před několika lety, když jsem se skupinou českých a bulha zkoumal bulharskou etnickou komunitu v českých zemích. Hledali jsme tehdy bulharské zahrad pražském trhu v Holešovicích, když jsem byl upozorněn na jeden pavilon, jehož majitelkou b Vyhledal jsem ji a po krátkém rozhovoru se ukázalo, že "Bulharka" je Češka z Vojvodova. Te osobně přesvědčil o tvrzení českých badatelů, že místní společenství reemigrantů z Bulhars pojímá spíše jako "cizí", než jako "zdejší". Ale začněme pěkně popořádku. I. Omne principum difficile aneb O formování české etnodiaspory v severozápadním Bulharsku Je přirozené, že každý začátek je těžký, což je zřetelně vidět na historii českého osidlov Imigranti u nás jsou potomky Čechů, kteří se již ve 20. letech 19. století přistěhovali do v rumunském Banátu. Banátská vesnice byla založena třiceti evangelickými rodinami, které s Čáslavska a Českobrodska v rámci kolonizace jihovýchodních provincií Rakousko-Uherské mona tehdy tato oblast náležela. V té době se zformoval pás "hraničních usedlostí" na tzv. Voje mezi Rakouskem a Osmanskou říší, z nichž několik bylo českých. Později - během roku 1847 - Heleny přestěhovalo ještě zhruba 20 rodin českých katolíků z jiné banátské vesnice Elizabe se vytvořilo vesnické společenství, jehož charakteristickým rysem byla konfesní rozmanitos různých kostelů a škol a dodržování monogamie. Tento fakt záměrně zdůrazňuji, protože - v těžkými životními podmínkami v Banátu - byl příčinou příchodu českých osídlenců do Bulhars začátku 90. let minulého století vznikla uprostřed místního převážně evangelického obyvate "Svobodných reformovaných evangelíků," kteří se odlišovali výrazně asketickým způsobem živ oni se rozhodli vesnici opustit. A vzhledem k tomu, že šlo o dobu hromadných emigračních p (m.j. i do Ameriky), záleželo jen na výběru místa. A právě tehdy již noviny a loďkáři na D zprávu o tom, že v Bulharsku byl roku 1880 přijat zákon o osidlování neobydlené půdy. Exis doklady (ještě z roku 1884) o Slovácích z Banátu, Bačky, Sremu a Sedmihradska, kteří přesí úrodné plevenské oblasti. Je proto pochopitelné, že se v roce 1896 pětičlenná česká delega příslušnými bulharskými orgány a žádala na nich půdu k osídlení. Stát odpověděl kladně. Je výše zmíněnému zákonu, a také vzhledem k faktu, že se spolu s Čechy zpět do vlasti vracely banátských Bulharů. Vzápětí asi 20 až 25 českých rodin vyplulo během května 1897 na vorech šesti dnech přistáli v Nikopoli. Odtamtud se přemístili do Slováky osídlené vsi Mrtvica (d Plevensku, kde dva měsíce pobývali dokud se nevyřídily formality spojené s jejich usídlení rozhodnutí jim byla přidělena neobydlená půda (Suvat) nedaleko obce Asenovo na Plevensku, "Kriva Bara". Avšak obyvatelé okolních vsí nesouhlasili, aby byl pro Čechy odebrán výměr, přistěhovalci strávili pouze několik měsíců, dokud jim nebylo určeno jiné místo k osídlení stát vymezil Sasek poblíž vsi Gostilja nedaleko městečka Kneža, ale protože již začala zim setrvat ve vsi obývané paulikány. Během léta 1898 se po Dunaji do Bulharska vypravila nová českých rodin. Přistáli v Orjachovu a vydali se přímo k Saseku. Někteří podél řeky, druzí koňských povozech. Avšak ani v novém sídlišti nebyly životní podmínky dobré. Nejvíce probl činila špatná voda, která přivodila malárii, ale i přesto se brzy objevily první zemljanky stavení. Obec se brzy začala formovat, avšak nebylo jí souzeno dlouhé trvání. Během roku 1 předchozích konfliktech - vpadli Bulhaři ze sousedních vesnic - zejména ze vsi Dolní Lukov s důvodem, že jim je zabírána jejich země. Zbořili zemljanky a stavení, zasypali studny a vyhnali. Část z přesídlenců (18 rodin) se zděšena z toho, co se stalo, vydala na cestu zpě Ostatním, ke kterým se připojilo 18 slovenských rodin z Mrtvice, stát nabídl k osídlení pů Gorni a Dolni Vadim na Orjachovsku. Komise sestavená z českých a bulharských představitelů a přijala následující návrh, jímž bylo místo zvané "Gladno pole" mezi obcemi Bukjovci (dne a Krušovica ve stejné oblasti. Ve středověku v těchto místech bývala ves Goljama Laka, kte století její obyvatelé opustili a místo zpustlo. Později, v roce 1862, se zde usídlili tat Krymu a svou ves nazvali Gladno pole tatarlar. Po rusko-turecké válce (1878) Tataři odešli Právě na tomto místě Češi během podzimu 1900 založili bezejmennou ves, která byla následuj nazvána "Vojvodovo". O původu tohoto jména existuje několik verzí. Podle jedné je místo po Christo Botevovi, jehož četa zde pobývala. Podle druhé zde nedaleko zemřel botevův četník ze Staré Zagory. Podle třetí zde byl zabit neznámý bulharský vojvoda. Tak či onak, název b bulharským státem. Důležitější však je, že během roku 1901 byla založena nová obec čítajíc 21 českých (73 mužů a 47 žen) a 15 slovenských z plevenských vsí, které brzy zemi opustily se k uvedenému počtu připojily další české rodiny, které opustily Sv. Helenu, a osídlování několika etapách až do roku 1912. Tak se zformovala česká etnodiaspora v severozápadním Bu ne úplně věrohodných svědectví pocházejí její členové ze středočeské oblasti (Praha, Čásla Brod), západočeské oblasti (Plzeň, Domažlice, Klatovy) a z Moravy. Státní orgány ve smyslu zákona zajišťovaly dobré pracovní a životní podmínky - osídlenci byli na 20 let osvobozeni rodina dostala 2 dekary půdy na dvůr a stavební pozemek a až 60 dekarů půdy obdělavatelné, proto divu, že se ves brzy zformovala a rozrostla. Existují doklady o tom, že vesnice byla podle speciálního plánu polského architekta. Pro nás je však důležité, že již na začátku n existovalo osobité vesnické společenství s charakteristickými společenskými rysy. Obec je (Bulhaři, Češi, Slováci, Srbové) a polykonfesní (pravoslavní, evangelíci, katolíci). Za zm fakt, že navzdory etnické a konfesní rozmanitosti se tyto skupiny neseparují v oddělených dokonce i architektura je jednotná. Stavení připomínají "nizoučké chatičky pokryté slamou. II. Panta rhei aneb o vojvodských migracích Dalo by se předpokládat, že takto specifický typ vesnického společenství nebude vzorovou k zdravými obecními vztahy. Avšak možná právě proto, že obecní struktura od počátku směřuje nikoli k formování vnitroobecních substruktur, jsou následující desetiletí poznamenána sil vlnami ovlivňujícími početní složení i etnické a konfesní poměry v rámci vojvodovského spo Poté, co obec opustili Srbové, odcházejí počátkem 20. let našeho století i bulharští pauli se usídlili u stejnověrců v obci Bardarski geran. Jejich místo obsadili přesídlenci ze Zap (Bosilegradsko), což je snadno vysvětlitelné s ohledem na konec 1. sv. války, avšak přistě i z jiných míst bulharského vnitrozemí. Jednalo se asi o 20 rodin. Během roku 1921 přišlo emigrantů a v určitých obdobích zde přebývali němečtí a maďarští duchovní, kteří zde slouž rovněž doklady o tom, že do Vojvodova se během 20. až 40. let jednotlivě stěhovaly bulhars především ze severozápadních oblastí. Z Čechů a Slováků opustilo počátkem 20. let Vojvodov (okolo 40 lidí), jež odešly do Československa, a sice do Miloslavi na Velkém Žitném ostrov Slovenska), některé se však opět vrátily. V roce 1928 odešlo asi 80 lidí do Argentiny a ma se rovněž vrátila. V roce 1935 přesídlilo 12 rodin (62 lidí) do vesnice Belinci (na isperi obyvatelé během reemigrace koncem 40 let odešli do Československého pohraničí. Zmíněná situace se zcela přirozeně odrazila na dynamice obyvatelstva ve Vojvodovu, což je na různých dokladech o jeho počtech. V roce 1904 vesnice čítá 410 obyvatel, ze kterých je Slováků, 57 Srbů, 29 bulharských katolíků a 9 pravoslavných Bulharů. V roce 1905 - 416 oby 204 žen), ze kterých je 52 Bulharů (24 mužů, 28 žen), 55 Srbů (27 mužů, 28 žen), 109 Slová 50 žen), 210 Čechů (102 m., 98 ž.). Podle vyznání: 308 protestantů (161 m., 147 ž.), 65 pr m., 33 ž.), 43 katolíků (19 m., 24 ž.). Je zajímavé poznamenat, že 309 z nich (161 m. 168 v Banátu. V roce 1910 obyvatel ubylo: 409 (194, 215), ze kterých bylo 56 Bulharů (20, 36), 23), 86 Slováků (45, 41), 224 Čechů (109, 115). V konfesním poměru: 57 pravoslavných (24, (17, 25), 310 protestantů (153, 157). Z narozených v Banátu zůstalo 242 (124, 118)..V roce vykazuje 616 obyvatel Vojvodova, z nichž je 45 Bulharů (22, 23), 29 Srbů (12, 17), 102 Slo 440 Čechů (207, 223) . Podle vyznání to znamená: 45 pravoslavných (21, 24), 21 katolíků (1 protestantů (264, 286), v roce 1928 je obyvatel vesnice již 695 (476 Čechů, 74 Slováků, 12 Rusů, 1 Němec a jedna maďarská rodina), v roce1934 : 798 (527 Čechů, 104 Slováků, 148 Bulh 6 Srbů). Z uvedených údajů je zřejmá trvalá tendence ke zvyšování počtu Čechů ve Vojvodovu různých migračních pohybech. Tento fakt napovídá, že české etnické společenství je již pln své obecní a společenské struktury, zdravé komunitní vztahy a objektivně žije svůj obecní rovněž, že skupinové vědomí již má konečnou podobu, že komunita samotná sebe pojímá a zven právě jako komunita. III. Reservatis reservandis aneb Strategie zachování etnické identity Zachovat věci, které mají být zachovány - to by mohlo být mottem snahy o zachování etnické etnodiaspory v severozápadním Bulharsku. Podobná charakteristika je vlastní již zformované vědomí, vyplývá ze samotné jeho podstaty a není výsledkem přání či vůle. Řečeno jinými slo společenství existující v cizím etnickém prostředí objektivně prosazuje svoji identitu, op různé (obvykle etnicky založené) faktory. V našem případě lze tvrdit, že jimi jsou: nábože škola a folklorní tradice. Zvláště bych pak zdůraznil roli náboženství jako etnikum diferencující a etnikum zachováva existenci vojvodovské etnodiaspory. Právě díky specifické religiozitě českého etnického sp přeskočeny některé etapy etnických procesů, které v něm probíhaly, a nedospěly tak do svéh konce - totální asimilace, ale pouze do stádia adaptace na okolní etnické prostředí. Zejmé důvodu můžeme toto společenství považovat za etnokonfesní. Již jsme se zmínili o tom, že v Banátu se Češi odlišovali specifickým evangelickým vyznání vypovídají, že ono specifické vyznání již zde působilo jako etnikum diferencující a etniku faktor vzhledem k místnímu pravoslavnému rumunskému obyvatelstvu. Uvedli jsme rovněž, že v přistěhovalců byli odpadlíci od církve na Sv. Heleně. Je zřejmé, že jejich pojetí protesta liberální, protože konfesní pohyby jsou charakteristickým rysem i pro dobu jejich pobytu v Skupina, která k nám imigrovala, se dostala pod vliv bulharského metodistického kazatele a se stali metodisty. Je zřejmé, že existence jinověrců (pravoslavných i katolických Bulharů nazarenů) neměla na situaci žádný vliv. Paulikiáni se navíc brzy vystěhovali do bulharskýc vesnic, Slováci nikdy nepostavili kostel, (scházeli se ve svých domovech) a pravoslavný ko Vojvodovu vybudován až během roku 1950 (tzn. po reemigraci Čechů), a to i přes to, že stav roku 1928. Zjišťujeme zároveň, že následuje další štěpení konfesí mezi českými přistěhoval letech se v obci vytvořila darbistická "jáma", tato skupina si dokonce buduje vlastní kost je přesné: "horní" kostel je darbistický, "dolní" je metodistický). Na první pohled se ted vesnice je nábožensky rozdělená, avšak ani toto vše prakticky vůbec neovlivňuje již zavede charakteristiky diaspory. Abychom si konfesní dělení vysvětlili, je nutné učinit malý exkurz do náboženských dějin v Čechů. Přívrženci svobodné reformované církve přišli z Banátu s již stanovenými vnitrospol vztahy poznamenanými zesílenou religiozitou. Na počátku si bohoslužby organizují sami, pou sňatkům přivolávají již zmíněného metodistického duchovního z Plevenu, který je během roku k metodistické církvi. Během roku 1906 je do Vojvodova vyslán jako kazatel Slovák M. Roháč se za krátký čas podařilo konfesně ovládnout diasporu a stát se jejím vůdcem. Velmi záhy s stává střediskem setkávání metodistů z celého Bulharska. Idyla však netrvala dlouho. Jak j zmínili, během 20. let se zformovala skupina tzv. "Božích dětí" - darbistů. V této souvisl následující vysvětlení: "Nejdřív to bylo jedno, ale potom přišel jeden kazatel, Němec - by Lužice - ňákej Emil Koval.... Nejdřív byl evangelík, ale potom se připojil k darbistům a v darbistickou jámu." Krátce na to - ještě během roku 1925 - darbisté vybudovali svůj kostel žít plnohodnotný náboženský život (jejich kazatel pouze neměl právo je oddávat). V tomto p důležitější, že - ačkoliv mezi sebou měli konfesní rozdíly - jak metodisté, tak darbisté s specifickým výkladem Evangelia a asketickým způsobem života. A snad proto i samotní věřící schopni určit rozdíly: "Neznamená to, že se naše vyznání hodně liší, že my jsme evangelíci darbisti. Ne - kázalo se jedno a to samé." A "měli jsme jaksi jednu víru. Vždyť jsme evang byla v horním kostele, a tak jsem nechodila do dolního. Proto nemůžu říct, jaký byl vlastn toho se rozdíl projevoval pouze v tom, že "jeden kostel byl chudší (dolní) a druhý (horní) - pro zámožnější." Podobně situaci vysvětlovali i Bulhaři: "Protože tato vyznání dávala mo věřícím přecházet, pokud chtěli, od jedné sekty k druhé, dělali to pravděpodobně jen tak p Podstatné zde je, že nezávisle na specifičnosti vyznání se Češi ve Vojvodovu přijímali a b jako jedno oddělené etnokonfesní společenství. Je pro ně typický zákaz alkoholu, návštěvy i pěstování vína), zákaz veselic a zábav (dokonce i rodinné a výroční svátky jsou slaveny písní a tanců) a zákaz zpěvu folklorních písní (národní písně se zpívají jen ve škole). To považováno za smrtelný hřích, za protivení se "vůli Boží". Jsem v pokušení v této souvislo mínění jedné Bulharky: "Nějakej kazatel jim nalhal, aby si nehráli a neveselili se. To pro V jejich kostele je učili, že když mají Bulhaři večírek, když hraje muzika, že jim nebudou Někdo je uvedl v blud, vnukl jim, že to je hřích. A když přijeli do Čech, zjistili, že Češ si a že to tam, tedy v Čechách, není tak, jako tady." Jinými slovy: je zde jedna výrazná k a totální religiozita, která zanechala zřetelnou stopu na životě vojvodovských Čechů. Dodá usměrňuje ho, určuje jeho základní parametry: v sobotu pracovat do oběda, v neděli ("zákon i po obědě do kostela. Neoddiskutovatelně dodržovat princip "Šest dní pracuj, sedmý odpočí útěchou jsou procházky v parku po bohoslužbě a vítání písněmi (obvykle náboženskými) vlaků Religiozity se v životě společenství odráží různými způsoby. Vezměme např. rodinně-rodové Jak se dá předpokládat, smíšené sňatky jsou výjimečné, dějí se jen zřídka a objevují se po (na konci 30. let). Zpravidla se Češky vdávají za Bulhary. Endogamie je nepochybně jedním etnodiferencujících a etnozachovávajících faktorů. Důkazem toho, že zde ohromnou roli hraj příslušnost je fakt, že se endogamie u českých reemigrantů z Vojvodova zachovávala i v jej sídlištích až do minulého desetiletí. A nebo uvažme např. místní samosprávu. Je symptomati výbor přebírá i preventivní vedoucí funkci, takže státních orgánů se skoro nevyužívá: "Oni mohli uspořádat vztahy nebo dávat manžele znovu dohromady, mohli soudit krádeže a veškeré viníci byli nuceni se podvolit rozsudku tohoto místního soudu a oni se podrobovali. Vůbec Orjachova nebo jinam požadovat svá práva soudní cestou. Leda, že by se někdo nikoliv svou kvůli nějaké formalitě, která se musí řešit právě tam, před takovým soudem ocitl." Zjevným takové politiky je, že hádky a spory jsou velmi výjimečné. Téměř se nekrade ("můžeš nechat poli, jít si odpočinout; to nářadí je na svém místě, takhle to bylo vždycky, pokud tady by registrována ani jedna jediná vražda. Podobných příkladů bychom mohli uvést celou řadu. Nakonec se stává zřejmým, že česká etnod formuje a přebývá v našich zemích jako etnokonfesionální společenství a právě náboženství který formuje a zachovává její identitu. Nikoli však faktorem jediným. V podobných případe pozornost zvláštnosti jazyka. Charakteristickým rysem etnodiaspory je schopnost jejích pří dva nebo více jazyků podle konkrétní situace. Jazyk autochtonního etnického společenství z až jako druhý. To je úplně pochopitelné, protože její prestiž i autorita jsou objektivní s za zmínku, že ve společenstvích etnicky heterogenních obcí, je bilingvismus vlastní nejen pro které jinak není možná komunikace se zbylým místním obyvatelstvem. Na takový dvoustran značně působí fakt, že slovní zásoba v každodenních situacích nepřevyšuje osm set slov. Ja materiály z Vojvodova - i prohlášení samotných informátorů - ani zde není v tomto ohledu s Zřejmě brzy po osídlení bulharského území, ve stadiu prvních kontaktů, se vojvodovští Češi bulharsky (zcela pochopitelně) a pro Banát charakteristický bilingvismus (česko-rumunský) svou komunikační funkci a vymírá. Přítomnost kompaktní masy slovenských osídlenců (Srbů je aby působili jazykové komplikace) na druhou stranu neproměňuje tvořící se bilingvistickou ohromná část z nich přichází z plevenských vesnic a prakticky jsou již dvojjazyční (bulhar Vytvoření polylingvní struktury v obci zamezuje rovněž blízkost daných cizích jazyků. Vezm fakt, že vojvodovští Bulhaři mluví i česky, bude nadmíru zřejmé, že uvedený model začíná f naší situaci. Důležitější je však v tomto případě spíše etnodiferencující a etnozachovávaj českého jazyka, pro což existují více než dostatečné důkazy. Je zároveň jisté, že reprezen bulharštiny postupně omezuje komunikativnost češtiny (zejména za hranicemi vesnice), ale p diaspory a společenská funkce vlastního jazyka uvnitř ní utvrzují jeho roli jako faktoru z identity. Proto vůbec není náhodné úsilí o otevření české školy, které má kořeny právě v t Hned musím říci, že se zde setkáváme s uvědomělou představou o etnické sebeidentifikaci. p vlastního jazyka. Je příznačné, že ještě v Saseku v nesmírně obtížných životních podmínkác své děti v zemljance: bez školních lavic, místo tabule - dveře, místo slabikáře - Bible. V výuka probíhala ve vlastních domech, ale neustávala. Toto úsilí vyvrcholilo založením Česk angažovaností státu vůči svým krajanům v zahraničí. Od roku 1926 do vesnice začali přijížd a během roku 1934 se buduje "Národní dům", v jehož budově se zakládá samostatná a každoden Nepochybný je její význam při vyučování rodného jazyka českých dětí a při seznamování s ná tomto ohledu funguje škola jako přirozený faktor zachovávání etnické identity bulharských Za zmínku stojí ještě fakt, že v české škole se cílevědomě učí i bulharské děti, třebaže j vesnic. Možná, že v tomto případě jde i o určitou pragmatičnost ("Potom se v Čechách někdo někdo inženýrem, protože znal jazyk, a také měl oficiální doklad.") Ať tak či onak, sehrál významnou roli v konsolidaci vesnického společenství. V kontextu faktorů zachovávajících etnickou identitu Čechů ve Vojvodovu je logické, že výz i folklorní tradice. Tato teze sotva musí být dokazována. I v tomto konkrétním případě (ma že terénní výzkumy byly provedeny desetiletí po reemigraci a jejich výsledky nesmíme absol mohlo zdát, že nejdůležitější etnozachovávající funkci má folklorní obřadnost. Výzkumy uka obřadní kalendář - Vánoce, Velikonoce, Nový rok (Silvestr), Mikuláš, zvěstování Panny Mari mají své místo v životě obce a není od nich až do konce upouštěno. Jsou široce rozšířeny p - "dožínky" následující po žních, dračky, loupání kukuřice, zabíjačka atd. Jak se dá očeká obřadnost je zachována ve vysoké míře: závazně se konají příslušné obřadní praktiky při na a smrti. Zároveň však musíme říci, že obřadní systém vojvodovských Čechů je nadmíru transf co v něm hraje vedoucí úlohu (a zvláště v kalendářní obřadnosti) je opět konfesní. Nábožen do značné míry utlačuje folklorní, synkretičnost je narušena vnikem náboženských prvků do Výsledky těchto transformujících procesů ve folklorní kultuře etnodiaspory jsou zjevně vid folklorní hudbě, písních a slovesnosti. Typické jsou v tomto smyslu postřehy Jana Michálka 30. let 20. století: "Hudbu a národní píseň člověk nemůže uslyšet. Svatby se konají tiše a samozřejmě bez vína, naopak svatebčané se baví ve jménu "Ducha Božího". Náboženské zpěvy j na výši a působí velkým dojmem na každého, kdo se jich zúčastnil." Terénní výzkumy tento z Z 16 zapsaných písní byli schopni informátoři jen u pěti sdělit jejich původ. A z nich věd jedné jakou měla funkci. Je mezi nimi i několik nefolklorních a u ostatních se dá předpokl učili ve škole. To samé se týká také několika málo zápisů folklorní prózy. Národní dramati představováno jen tzv. "kašpárky" - loutkovým divadlem, vedeným českými učiteli, a to obyč známých pohádek s mezinárodními náměty. To vše by mohlo působit dojmem, že ve Vojvodovu se hovořit o folkloru. Já si však myslím, že podobná tvrzení jsou přehnaná. Spíše jde opravdu ve folklorní tradici. V tomto případě je však podstatné, že jako u jiných výše analyzovaný tato tradice podporuje úsilí vojvodovských Čechů o zachování etnické identity. V polovině severozápadním Bulharsku de facto existuje svébytné etnokonfesní obecní společenství se vš charakteristikami. IV. Cessante causa cessat effectus aneb O reemigraci Když přestane existovat příčina, není ani následku.... Konec 2. sv. války přináší úplnou z české etnodiaspory. Nová společensko politická situace u nás a kampaň za kolektivizaci ves Československa a - na základě výsledků postupimské konference - apel státu na reemigraci č krajanů v zahraničí, jehož záměrem bylo osídlení vylidněných krajů, které byly obývány pře obyvatelstvem, jsou základními příčinami návratu vojvodovských Čechů do českých zemí. Stoj že během srpna 1945 se tento návrh objevil ve Vojvodovu a hned příštího roku odjíždí speci do Československa prozkoumat podmínky. V té době (1946-47) skupina asi 30 rodin rovněž opo a na vlečném člunu po Dunaji přijíždí do Bratislavy. Malá část z nich se usidluje na Trnav míří na Jižní Moravu. Vše se upravuje podpisem oboustranné dohody, která dává celé věci pr a garantuje mechanismy reemigrace. Zde musíme mít na paměti, že tato dohoda je pouhým člán podobných mezinárodních dohod Československého státu, v jejichž důsledku během let 1945-50 než 200 000 Čechů a Slováků z tehdejšího SSSR, Polska, Rumunska, Rakouska, Francie, Jugosl jiných zemí (mezi kterými je i Čína). Z Bulharska se třemi transporty (první dva probíhaly 1949, třetí na konci ledna 1950) vysidluje skoro 1000 Čechů a Slováků. Asi 600 z nich jsou tzn. jsou z Plevenských vesnic, z Vojvodova a obce Belinci. Právě z Vojvodova odjíždí 121 údajů 129) rodin. Již pro ně byly zadarmo připraveny nové domovy a pro každou rodinu byl n Moravy, kde jsou nyní usazeni, vyčleněn 1 hektar půdy k obdělávání, přestože jim v Bulhars movité i nemovité majetky. v okrese Břeclav se jednalo o obce: Nový Přerov (zejména vojvod Jevišovka, Vlasatice, Drnholec, Dobré Pole, Dolní Dunajovice, Brod nad Dyjí, Valtice, Žabč Novosedly, Perná, a v okresu Znojmo: Hrušovany nad Jevišovkou, Šanov. Malá část reemigrant některých průmyslových oblastech Západních Čech - Cheb, Karlovy Vary, Mariánské Lázně. Ve 6 českých rodin. V. Ad acta aneb o vojvodovském dnešku Věci jsou už opravdu uzavřené. Češi (a také ti, kteří mají kořeny) ve Vojvodovu se už dají prstech. Stýkají se mezi sebou, shromažďují se v předvečer a povídají si česky. Dokonce se obrodit metodismus ve vesnici (přitáhli i Bulhary). Organizují schůzky s kazatelem odjinud řečeno: realizuje se určitý typ společenských vztahů, ale obec sama už není. Zůstaly jen v odcházejí s lidmi. Je zřejmé, že není daleko den, kdy se bude Vojvodovo odlišovat od souse zachovanými starými českými domy. Zkrátka: kámen vždy přežije člověka. VI. Ad exemplum aneb co dali Češi Vojvodovu? Ačkoliv je české osídlení již minulostí, vtisklo se v tomto regionu do života místních Bul nejde o skutečnost, že zde pobývali půl století, ale spíše o různé projekce jejich pobytu. vzít v úvahu, že Češi jako převažující etnické společenství v polyetnické struktuře Vojvod nekonfrontační linii mezietnických vzájemných vztahů. Ačkoliv de facto měli řadu důvodů (z podstaty) k hegemonii ve formování vesnického společenství jako takovém, dávali přednost t se dá klidně vysvětlit prohlášení bulharských informátorů, že "jsme s nimi vždycky žili ve moc jsme si rozuměli, moc jsme si pomáhali." Je samozřejmé, že to není až tak jednoznačné Obzvláště na začátku je cítit určitá distance ("cítili se být v kulturním směru na vyšší ú když jejich vzdělání bylo stejné jako naše," "nejdříve se oddělovali, stranili se nás"), n reemigrace "bylo loučení při odjezdu do Čech smutné, velice smutné a i nyní, když starší p to tu milují, stále se vyptávají a mají zde, jak se říká, všude dveře otevřené a jsou vítá zmínit se v této souvislosti o tom, že Češi navázali trvalé vzájemné vztahy s Bulhary ze s (když se jednalo o obchod) a z měst (zvláště se sofijskými, neboť se stalo téměř tradicí, byly najímány jako služky). Češi a Bulhaři se o svátcích vzájemně zvali na návštěvy a chod jarmarky a trhy. Všechno z toho nám může napovědět, že česká etnodiaspora "zapustila kořeny" v bulharské ze zde a vydala své plody. Může to ovšem znít jako aforismus, pokud si ovšem odmyslíme reálný tamním regionálním bulharském způsobu života. Závislost je očividná a může ji nalézt v mno Za prvé se jako axiom přijímá "civilizační úloha" Čechů při rozvoji při rozvoji místního z Téměř "mytologický" charakter má široce rozšířená legenda o předurčení Čechů k osídlení tě Češi byli úmyslně přivedeni, aby byli vzorem v zemědělství. Dosud se vypráví o jejich mode zemědělské výroby, o moderním zemědělském inventáři a dalším. Podobně se věci mají i co do výrobků, jejichž kvalitou - právě díky Čechům - jsou Vojvodovčané dodnes vyhlášeni. Je zře počátku století měla jejich přítomnost nemalý význam pro rozvoj místního vesnického hospod je to součást vesnické každodennosti vlastní původně jenom Čechům, která se posléze stala významným rysem - vzájemná pomoc. Jsem v pokušení citovat v této souvislosti pasáž z Kroni "Jeden charakteristický rys nám Češi zanechali - vzájemnou pomoc, která byla ve Vojvodovu umře některému hospodáři kůň, kráva, prase, ba i při požáru, ke kterým občas docházelo, se činitelé, jmenovali komisi podle ulic, ta shromáždila pomoc, většinou finanční, kterou pře hospodáři. Tato pomoc nebyla poskytována ze sociálního nebo ekonomického důvodu, jejím cíl se zachovala rovnováha postiženého hospodářství, nezávisle na tom, zda je bohaté či chudé. také poskytovala při stavbě domů, hospodářských staveb a plotů, obzvláště potom mladým rod spočívala v odvedené práci při stavbě nebo při převážení materiálu. Samozřejmě, že rodiny dlužné a byly vždy připraveny se pomoc opětovat." K tomu není co dodat. Za třetí je v kont zásluh třeba ještě se určitě zmínit o výstavném pořádku a organizaci vojvodovských Čechů. zmínili, že zde nebyla kriminalita, sváry a skandály se udály jen zřídka a že ke rvačkám t V tomto duchu byly vychovávány i děti. Když si uvědomíme, že nepili a nekouřili, je jasné, pojímáni ve vesnickém společenství jako příklad. Toto se vztahuje také na pro ně typickou prostranství. Přestože stavení nejsou zařízena kdovíjak, jsou vždy čistá a uklizená, každé vápnem uvnitř i zvenčí. Ulice se neustále udržují, vysazují se a pěstují akáty. Každou sob zametala celá vesnice. Dokonce i osetá pole jsou vždy čistá a odplevelená - bylo to něco, odlišovalo od okolních vesnic. Samotní lidé byli vždy dobře oblečeni (zejména ženy jsou "j naparádění a nažehlení... To mělo bezesporu svůj vliv i na ostatní místní obyvatele. Vysvě skutečnost, že v meziválečném období se vesnice proslavila jako jedna z nejvýstavnějších v je rovněž důvodem, proč je často citován výrok tehdejšího bulharského ministra, který řekl šťastný, kdyby Bulharsko mělo alespoň deset takových vesnic jako je Vojvodovo. Vojvodovo však zůstalo již jen minulostí. Co se dá dělat. Tempus edax rerum... VII. Curriculum Vitae aneb O jednom vojvodovském osudu. Zdá se mi, že tento exkurs do problematiky "českého" Vojvodova nelze považovat za úplný, d určité míry personalizován, to jest dokud nebude popsán prizmatem jednoho obyčejného lidsk člověk přidává maso a krev suché historické skutečnosti, život jednotlivce je oním lakmuse jinak bezbarvá vědecká fakta. Podobná ambice mě zavedla k jednomu z vojvodovských potomků, řediteli Československého klu Jurije Čížka. Můj zájem byl původně nasměrován k osudu jeho otce, Rudolfa Čížka, o kterém ještě ve Vojvodovu, ale i sám pan domácí se ukázal být zajímavým spolubesedníkem. Jurij Čí vyrostl v Sofii. Dbá na svůj český původ, je hrdý na to, že toto příjmení nosí v Bulharsku on a jeho syn; a v tomto duchu vychovává i své děti. Prakticky celý jeho život je svázán s určitou dobu s rodiči (v 60-tých letech), později pracoval jako aranžér v Československém v Sofii a nyní je ředitelem Československého klubu. Fakt, že pracoval v Tvůrčím fondu Svaz umělců, je výjimkou, která potvrzuje pravidlo. Jedním slovem nosí důstojné jméno jednoho z vojvodovských rodů. Posledně zmíněná skutečnost je zapsána v kronice obce, což možná vysvětluje, proč Rudolfa polovina Sofie a druhou polovinu zná on". Prostě všichni ho znali - říká jeho syn. A dokon někam přijdu a řeknu své jméno, všichni se ptají: "Máš něco společného s Rudolfem Čížkem?" mnoho lidí z různých vrstev. Rudolf Čížek byl jedním ze sedmi dětí vojvodovské rodiny. Jeho dětství probíhalo jako u ka tamního dítěte: učil se v české škole, pomáhal rodičům při zemědělských pracích. Zajímaly zejména pak automobily. Proto na počátku 40-tých let (když mu bylo 17-18 let) opustil rodn a zamířil do Sofie. Zpočátku bydlel u svého strýce (krejčího) dokud se nevyučil a nezačal v garážích jako řidič. Zanedlouho ho ale vzali na vojnu a poslali do Samokova. Právě tam s posledních měsících roku 1944 seznámil se svojí budoucí manželkou a velmi brzy následovala se v Samokovu, avšak hned na to odjeli do Vojvodova, kde jeho žena vyčkala konec války, za frontě jako řidič u štábu III. ukrajinského frontu a spolu s ním směřoval na Západ. Byl os Tolbuchina, Birjuzova, Timošenka - to jsou vzpomínky, které nám vyprávěl a které znám od n s nimi až do Budapešti a zúčastnil se i ofenzívy. Dokonce byl s vyjednavači, když se jedna města. Šel s nimi, ale na poslední kontrole - či kde ho zastavili, aby se ihned vrátil do vyměnil jiný řidič. Tak si zachránil život, protože na zpáteční cestě byli všichni zabiti. byl, pokud vím, odvolán zpátky generálem Stojčevem, a tak se vrátil zpět do Sofie. Vyprávě pustit, ale protože si ho vyžádali Bulhaři, nakonec jej přeci jen pustili. Zde potom na př přechází k ruské misi. Po konci války Rudolf Čížek pracoval určitý čas v Rodopech v podnik 50-tých letech přešel k Československému velvyslanectví v Sofii. Od té doby má život znovu Během reemigrace odjeli do Čech všichni jeho příbuzní (zůstaly jenom dvě sestry - jedna v ve Varně), ale on setrval v Bulharsku. Na velvyslanectví je Čížek zaměstnán do roku 1963. pracovat na Bulharské velvyslanectví v Praze. Obecně se mi tato situace se mi zdá velmi zajímavá. Znám i jiné takové případy, na kterých určitá "dvojetničnost" představitelů malých etnických společenství v etnicky cizím prostře možnost její realizace, a to jak v podmínkách hegemonické společnosti, tak i v podmínkách mateřského, což je problém, který si zaslouží obzvláštní pozornost. Avšak vraťme se zpět k Čížka. V Praze zůstává do roku 1971. Po návratu do Bulharska znovu nastoupil do služeb čes tentokrát Kulturního centra, kde pracoval jako hospodář. Tato práce přivedla nakonec jeho do prostředí, které zosobňuje jeho vlastní způsob života - Československý klub v Sofii. Ru každý jiný představitel českého společenství byl vždy spjat s Klubem (tam, jak se dá očeká do školy i jeho syn). Proto není nijak nelogický fakt, že se během roku 1979 stává jeho ře také zůstává až do svého konce v roce 1991. Co je pro nás důležité v kontextu celého tohoto výkladu? Nejprve skutečnost, že Rudolf Číž být členem českého etnického společenství v Bulharsku, ponechal si své jméno, přenáší na s sebe-vědomí, přestože v podmínkách smíšeného manželství (jeho dcera je - mimochodem - vdan udržuje pupeční vztah s "českým" Vojvodovem, ač je již desetiletí prakticky mimo něj. Souč Čížek cítí jako svou vlast Bulharsko, zasvěcuje mu život, pracuje pro něj (mimochodem je r poznamenat, že je jedním ze zakladatelů bulharského hokejového družstva "Levski") a je zde Takový je - domnívám se - osud bulharských Čechů. (z bulharštiny přeložili Marek Jakoubek a Tomáš Hirt) Text byl publikován ve sborníku Čechi v Balgaria - Istorija i typologija na edna civilizat vtora, Sofia 1996, str. 51-73 (pozn. překl.) Podrobněji viz : Penčev, V. - Dnevnik na edin Čech v Balgaria; In : Čechi v Balgaria - ist typologija na edna civilizatorska rolja, Sofia, 1995, str. 62-63. Viz též např.: Dějiny če bulharských vztahů, Praha, 1980. Je mi trapné to uvádět, ale zdá se, že jediné vědecké sondy do této problematiky jsou mé v Penčev, V.: Folklorní materiály obce Vojvodovo, okres Vraca. In.: Archiv Folkloristického Bulharské akademie věd, Sign. AIF, Č. 192 str. 212. (zapsal V. Penčev); Penčev, V.: Někter adaptace českých usídlenců v severozápadním Bulharsku. In.: Vtori meždunaroden kongres po Spisy. Sv. 15, Sofie, 1988, str. 480-492. Varianta tohoto textu se nalézá též in: AIF. Č. 1-26.Jinak si v této otázce stojí výzkumy ze strany Čechů (což je ovšem logické). Viz např - Čechoslováci v Jugoslavii, v Rumunsku, v Maďarsku a v Bulharsku. Praha, 1918, str. 70 -9 Turčín, R.: Přehled československých zahraničních menšin a krajanských aglomerací. - In : a jejich styky s domovem, Praha, 1930, str. 23.; Klíma, S. - Češi a Slováci za hranicemi. 12-20; Michalko, J. - Naši v Bulharsku, Myjava, 1936, str. 50-61, 244-257; Vaculík, J. - B jejich reemigrace v letech 1949-1950, Český lid, 70, 1983, Č.4, str. 82-85; Heroldová, I. z českých zemí. (Balkán. II. Rumunsko, Bulharsko), Český lid, 70, 1990, Č 2, str. 82-83; V Jubilejní ročenka československé kolonie v Bulharsku, 1868. 1929. Sofie, 1929, str. 221-22 viz též : Nešpor, Z. R., Hornofová, M., Jakoubek, M. - Čeští nekatolíci v rumunském Banátu - Počátky Svaté Heleny, Lidé města, Č. 2/1999, str. 66 - 88; : Nešpor, Z. R., Hornofová, M M. - Čeští nekatolíci v rumunském Banátu. Část druhá - Rozkol na Svaté Heleně a další nábo obce, Lidé města, Č. 4/2000, str. 112 -141, Nešpor, Z. R., Hornofová, M., Jakoubek, M. - Č rumunském Banátu, Část třetí. Vojvodovo, obec denominačního typu, Lidé města, Č. 5/2001, s 4 - v tisku. Jakoubek, M., Nešpor, Z. R. - Poslední Čech v zapomenuté české vesnici, Cargo str. 220 - 227. /pozn. překl./) Viz: Pobratim - Balgari po češkite zemi. Sofie, 1995 K této otázce viz např. - Heroldová, I.: Národopisná problematika novoosídleneckého pohran lid, 65 , 1978, Č. 3; Heroldová, I. - Novoosídlenecká vesnice, Český lid, 71, 1984, Č 4; V - Svatební obřad bulharských Čechů a jeho proměny v jihomoravském pohraničí. - In : Časopi muzea. Vědy společenské. Sv. 68, Brno, 1983, str. 251-254. A další, též : Penčev, V. : Az na "drugija" u balgatskite Češi a češkite Balgari. . - In . Práce z dějin slavistiky. Prah V.: Češkite Balgari - "svoi" i "čuždi" sred "svoi" i "čuždi". - In : Balgarite v sredna i Sofia, 1995, str. 155-160. K této otázce viz literaturu citovanou v pozn. č. 2. Údaje byly doplněny i terénním výzkum v červenci roku 1984. Hlavními informátory byly : Josif Josifov Koprivov [podle tehdejších zákonů měli všichni občané Bulharska v úředních dokumentech tři jména - po křestním jménu po otci - tzv. baštino ime - a v mužském rodě příjmení končící na "ov"; v české transkripc Josef Kopřiva, tak uvádíme i my. Pozn. překl.] nar. 1916 ve Vojvodovu, Orjachovsko, Vzdělá zemědělec (t.č. v důchodu), zápis ze dne 2-4. VII. roku 1984. Marin Todorov Postalkov nar. Skravena, Botevgradsko, od roku 1921 trvale ve Vojvodovu, vzdělání - VII třída, sýrař - sa ze dne 28-29. 1. roku 1996. Neco Petkov Necov, nar. 1897 v obci Ljuti dol, Vračansko, opd ve Vojvodovu. vzdělání - VII třída, zemědělec (t.č. v důchodu); (napsal kroniku obce - Ist Vojvodovo, viz: Jakoubek, M., Nešpor, Z. R., Hirt, T . Dějiny Vojvodova /vyjde letos jako města/). Mezi ně patřily zejména české vesnice "/předposlední termín označuje dnešní úřední název, český lidový název/ :Sankt Elisabeth /Svatá/ Alžběta; Sankt Helene, Sfinta Helena, /Svatá/ Schoy, Schnellersruhe, Bigâr, Biger; Gernik a Revky, Weizenried, Vacerov /vyskytuje se jak i na některých mapách z 2. poloviny 19. století, (dnes není znám), Girnic, Gernik; Tiszovi Eibental, Eibentál; Mujeri, Frauenwiese, Frauvízn; Ravenszka, Ravensca, Rovensko, Sumicza, Ogradena, Ogradena Noua, Ogradena, též Frauvízn." Viz: Jech, J., Secká, M., Scheufler, V., České vesnice v rumunském Banátu, Praha, 1992, str. 9. (Pozn. překl.) Podrobněji viz : Heroldová, I. - Vystěhovalectví ...., str. 45-46. Podle N. Petkova skupina odešla na podzim roku 1897, přezimovala v Gostilji a se zbylými s Saseku v létě roku 1898. Viz: AIF, Č. 195, str. 30 Dnes často chybně chápáno jako hladové pole. Název však původně pochází od gladko - tedy h Půda je zde velice úrodná a pole rovinatá (pozn. překl.). Podle N. Petkova Češi dostihli několik obyvatel tzv. Tatarské vsi, kteří se vystěhovali do před rokem 1920. Viz : AIF, Č. 195, str.34. Pro historii kraje viz též : B. Nikolov - Vazr drevna Mizija. IX. - Otečestven zov(Vraca), 22. IV. R. 1974. Viz : B. Nikolov cit. d. ; AIF, Č. 195, str. 20 (informátor - J. Koprivov ); (informátor - Postalkov), zápis z ledna 1996 ; resp. AIF, Č. 195, str. 25 (informátor - N. Petkov); Hero Vystěhovalectví..., str. 48, Resp. AIF, Č. 195, str. 2 (informátor - Anka Vasileva Stančev Dvorská, nar. 1926 ve Vojvodovu, vzdělání - VII. třída, pracující v zemědělství); Michalko Podle jiných údajů byl počet českých rodin okolo 60 -ti. Viz : AIF. Č. 195, str. 32. Tento - důvěřuje zjevně N Petkovovi - i Jan Vaculík. Viz: Vaculík, J.: Op. cit. str. 38, je to v nepravděpodobné. Viz též : Heroldová, I. -Vystěhovalectví..., str. 48. Podle J. Koprivova byli vyhnaní Bulhary během Mezispojenecké války od Roku 1913. Viz : AIF 14. Podle M. Postalkova však Srbové opustili Vojvodovo na začátku 20-tých let spolu s paul ledna 1996). Podle Josifa Dimova Ivanova, nar. r . 1930 ve Vojvodovu, Stř. odb. vzdělání, teplotechnik. 1996). Podle J. Koprivova : "...náš rod je z Valašských Klobouků, to je blízko Kopřivnice, kde se Tatry". Viz : AIF, Č. 195, str. 14. Mimochodem: téměř všichni obyvatelé Vojvodova jednomyslně spojovali tento dokument s carem 1 dekar = 10 arů (pozn. překl.) Podle jiného pramene dostal po 10-ti dekarech člověk bezplatně (později za velmi nízkou ce 1920 opět bezplatné získání země, která byla obdělávána, do vlastnictví, osvobození od dan jednoho roku do tří let, osvobození od vojenské služby na 7 let, nemajetným byl poskytnut převezení věcí z ciziny atp. Viz : Vařeka, J. - Op. cit., str. 81. Informátorka, - Jordanka Milanova Postalkova, nar. 1920 v obci Topli dol, Bosilegradsko, o ve Vojvodovu, vzdělání - VI. třída, pracující v zemědělství (zápis z ledna 1996). Informátor - J. Postalkova, Toško Nedelev Stančev, nar. 1920 v obci Gorna Lisina, Bosilegr trvale ve Vojvodovu, vzdělání - VII třída, úředník (zápis z ledna 1996). Paulikiáni - původně označení sekty s dualistickým učením ovlivněným manicheismem a vazbou markionismu vzniklé na konci 7. století v Arménii, Sýrii a Malé Asii (název sám je snad od z Tarsu). V průběhu 8. a 9. století byli její stoupenci Byzancí deportováni do oblasti dne (zejm. na Plovdivsko), kde jejich učení rychle zapustilo kořeny, šířilo se a významně ovli Bogomilů. Během 2 poloviny 12. století přijímají Paulikiáni (často pod hrozbou násilí) řím Po porážce Čiprovského povstání (1688) bulharských katolíků proti turecké nadvládě odcháze s ostatními bulharskými katolíky do Valašska a posléze do Banátu, kde zakládají samostatné Bulharska se vracejí po Osvobození (1878) na základě zákona o osidlování neobydlené půdy z Pro svůj odlišný jazyk a folklorní zvláštnosti tvoří výraznou skupinu označovanou pro svůj Bulhaři". Sami sebe nazývají Pavlikjany. K této problematice viz též : Rychlík, J. - Dějin Praha, 2000, str. 152-158.; Kalčev, I., Kukov, N., Mičev, N., Šipkov, M. - Istorija na sel Geran, Sofia, 1987, Glava I., str. 7-23. (pozn. překl.) Viz : AIF, Č 195, str 33-34 (N. Petkov); Informátor - T. Stančev (zápis z ledna 1996); Her Vystěhovalectví..., str. 48. Viz : Klíma, S. - Op. cit. str. 17-18; Auerhan, J. - Čechoslováci..., str. 92; Heroldová, Vystěhovalectví..., , . 48. Též viz výsledky sčítání osídlení Bulharska v průběhu zmiňovan Penčev, V. - Njakoj problemi..., str. 483-485. Viz: Heroldová, I. - Čeští reemigranti z Rumunského Banátu. - In : Český lid , 70, 1983, Č Scheufler, Skalníková, V. - Kultura rumunských Čechů , Český lid, 1962, Č. 4, str. 158. Označení "nazareni" spojuje značně odlišné křesťanské náboženské skupiny, které vedle větš náboženskou praxi pojí deklarace vlastního bezprostředního vztahu ke Kristu. Jednou z těch Společnost evangelických křesťanů založená roku 1832 S. H. Fröhlichem křtící dospělé po je obrácení. Další bylo Nazarenské společenství J. J. Wirze založené1852, jež kladlo důraz na kněžství udělované přímo z rukou Kristových jako prostředku prvotního zjevení. Obě dvě sku vycházely ze specifických tradic hallského pietismu a rozšířily se především na území dneš Švýcarska a Rakouska. Přibližně v polovině 19. století se směs nazarenských představ obojí do Uher, kde byla částečně reinterpretována zřejmě působením slovenského pietismu. Uherští zprvu pronásledováni až do roku 1859 kdy na základě zákona č. XLIII/1859 r.z. dosáhli stát vlastní konfese. Na toto téma připravuje Z. R. Nešpor rozsáhlou studii "Slovenští nazareni letos v DaS). Srv. také : Dimitrijevič, V. - Zašto se u nas nazarenstvo širi i kako bi to Novi Sad, 1898; Rűgger, H. - Die Gemeinschaft Evangelisch Taufgesinnet (Nazarenner), Zűric Z. R. Nešpor) Viz : AIF, Č. 195, str. 16-17 (informátor - J. Koprivov) Pro podrobnější informaci viz : Heroldová, I. - Vystěhovalectví..., str. 48; pro informace vojvodovských Čechů viz též : Auerhan, J. - Čechoslováci..., str. 94-96, Michalko, J. - Op 244-247, Jubilejní...,str. 223-224. AIF, Č. 195, str. 9 (informátorka - Mariana Alexieva Genova, po otci Hrůzová, nar. 1936 ve vzdělání - VII. třída, pracující v zemědělství) Informátor - J. Dimov (zápis z ledna 1996) AIF, Č. 195, str. 36 (informátor - N. Petkov) Informátor - J. Postalkov (zápis z ledna 1996) Informátor - T. Stančev (zápis z ledna 1996) ; shodné údaje i od informátorky - A. Stančev (zápisy z ledna 1996) Viz : Heroldová, I. - Národopisná problematika..., str. 195 AIF, Č 195, str. 38 (informátor - J Koprivov a další) Informátor - M. Postalkov (zápis z ledna 1996); též viz : AIF, Č. 195, str. 86 (informátor další) Viz : AIF, Č. 195 a zápisy z roku 1996 Tamtéž Informátor - J. Dimov (zápis z ledna 1996). Též : J. a M. Postalkovi (zápis z ledna 1996) Jedná se o informace od J. Koprivova, A. Stančenvy, M. Genovy, Kristiny (Roziny) Ivanovy N Kopřivové) nar. 1913 ve Vojvodovu bez vzdělání, pracující v zemědělství, Etelky Stojanovy 1945 ve Vojvodovu, vzdělání - VII třída, pracující v zemědělství, Simeona Stojanova Nedkov Vojvodovu, bez vzdělání, nezaměstnaný, (viz : AIF. Č. 195), též viz zápisy z terénního výz 1996 (informátoři - A. Stančeva, M. Genova, J. Dimov, M. Postalkova, Milka Mirinova Cocina Vojvodovu, nyní žijící v Sofii, vzdělání střední, zdravotní sestra, Nadežda Stojanova Vasi Vojvodovu, vzdělání - VII třída, pracující v zemědělství, T. Stančev) Michalko, J. - Op. cit., str. 247. Podobné mistrovství ve zpěvu náboženských písní pozoruj o desetiletí později v Novém Přerově. Viz : Heroldová, I. - Vystěhovalectví....., str. 49 Existují i další, ale ne tak závažné příčiny. K tomu viz : Vaculík, J. - op. cit. , Herold Vystěhovalectví......, str. 49; Vařeka, J. - Op. cit. str. 82; Vasileva, B. - Preselvaneto v Balgarija, str. 130-139, též viz : AIF, Č 195, str. 54-58 (záznam o vysídlení Čechů). Úd podávali též všichni výše uvedení informátoři během terénního výzkumu v roce 1984 a 1996. Heroldová, I. - Vystěhovalectví....., str. 49. Tytéž údaje též : Vařeka, J. - Op. cit., st Vasilevové - cit. d. str. 137 byl počet lidí okolo 1400. Zde se odvolávám na oficiální bulharskou dokumentaci, B. Vasilevová určuje počet podaných vysídlení na 102, z nichž bylo schváleno 99. Podle téže se pak z obce Belinci vystěhovalo 24 rodin vojvodovských přesídlenců. Viz : Vasileva, B. - Cit. d. , str. 136 Viz např. zápisy z ledna 1996 (informátoři - M. Postalkova, T. Stančev) Informátoři - M. Postalkova, T. Stančev, J. Dimov, Zapisy z ledna 1996. Viz např. : AIF, Č. 195 (informátoři - N. Petkov, J. Koprivov¨) V prvním i druhém případě byla informace zodpovězena během mého výzkumu v obci. AIF, Č. 195, str. 41-42 (N. Petkov) Např. informátorři - T. Stančev, J. Postalkova, zápis z ledna 1996 Heroldová, I. - Vystěhovalectví...., str. 49 Zde i dále se plně odvolávám na Jurije Rudolfa Čížka, nar. 1950 v Sofii, střední odborné v Československého klubu v Sofii. (rád bych využil tuto příležitost a poděkoval mu). Ruští generálové za 2. světové války. (Pozn. překl.) Viz : AIF, Č. 195, str. 41 (N. Petkov Vladimir Penčev [ URL "LM-294.html "]