Památník z Terezína ****************************************************************************************** * Vendula Segerová ****************************************************************************************** Život v terezínském ghettu představoval pro jeho nucené obyvatele osudové vytržení z reali žili. Přinášel nejen násilnou změnu životních návyků, ale také psychické vypětí a trvalý p Přesto se lidé v Terezíně snažili mezi sebou obnovit klima dobrých mezilidských vztahů, pe solidarity a především lidské důstojnosti. Jedním z prostředků, které pomáhaly vyrovnat se situací bylo umění. Propagandistické poslání tábora umožňovalo, aby se v Terezíně do značné míry rozvíjela kul která měla oklamat vězně i okolní svět. Velitelství SS ji nepovažovalo za nebezpečnou; jak umělci byly beztak odsouzeni na smrt. Ve skutečnosti bohatá terezínská kultura - divadelní představení, koncerty, výtvarná a lit přednášková činnost - hluboce ovlivňovala život v táboře. V prostředí naplněném zmarem a s kulturní aktivity staly projevem duchovního vzdoru a protestu. Posilovaly sebevědomí, dodá uprostřed ponižování, hladu a každodenní nejistoty, upevňovaly a zušlechťovaly vztahy uvni společenství. Kromě těchto ze strany vedení tábora iniciovaných a posvěcených aktivit obyvatelé ghetta v možné skuliny ve „vězeňském řádu" a v ostraze, aby oživili dříve důležité společenské a so pospolitosti. Udržování vybraných kulturních projevů opět potvrzovalo lidskou důstojnost i Nejdůležitější v tomto smyslu se stala péče o děti. Terezínským koncentračním táborem proš 500 dětí, kterým v době uvěznění bylo méně než 15 let. Přibližně 2 000 dalším vězňům nebyl 250 dětí se v Terezíně narodilo, ale jen 25 z nich se dožilo osvobození. Ze 7 590 dětí do 15 let deportovaných z Terezína dále na východ se vrátilo pouhých 242. Ta svých dětí dospělí vězni zabránit nemohli. Avšak obranu nejmladších vězněných považovalo t společenství za svůj nejsvětější úkol. Uprostřed terezínské bídy a zkázy, přelidněnosti a pokusilo vytvořit na stísněné ploše skutečné domovy dětí a mládeže, na které ti, kdo válku láskou vzpomínají. Bez ohledu na přísný zákaz probíhalo v domovech i tajné vyučování. Vych svým svěřencům to nejlepší, co uměli. Bez učebnic a školních pomůcek je učili nejen jednot ale obecně úctě ke vzdělání, k čestnosti, solidaritě, pracovitosti a statečnosti. Ale nebylo to pouze vzdělání, které chtěli dospělí dětem dopřát. V terezínském ghettu se o dalších kulturních forem a jevů, které měly internovaným dívkám a chlapcům zpřítomnit iluz Takovým kulturním jevem, který v kontextu strachu a strádání vracel terezínské děti do „no dětství, byl památník. Knížku upomínek řada dívek vlastnila ještě z doby, kdy žila ve svýc Svou podobou a v zásadě ani obsahem se památník dívek ze židovských rodin nelišil od památ českých dětí 40. let 20. století.Doba, ve které žily židovské dívky, osud, který je stihl, ghetta, v němž nikdo nevěděl, jak dlouho zůstane živ a zda vůbec zůstane něco, co by jeho na světě potvrdilo, to všechno však měnilo semoitickou hodnotu textů zapsaných do památník mírových dobách památníčková klišé typu „..nezapomeň nikdy na svoji kamarádku..." působí b pateticky, v souvislosti holocaustu ta samá slova nabývají pravdivé a vysoce emocionální h Památník, který provázel svoji majitelku do terezínského ghetta a uchoval se do dnešních d svých 11 - 18 letech i Eva Diamantová. Paní Eva Diamantová Paní Eva Diamantová se narodila 1.dubna 1929 v Praze na Letné a měla o čtyři roky starší s tatínek pocházel z Havřic u Uherského Brodu, byl obchodní cestující s elektrickými potřeba byla z Prahy. Asi v roce 1933 se rodina přestěhovala do Strašnic, kde paní Eva chodila do 1939. Paní Eva ve svých vzpomínkách uvádí, že byli česká židovská rodina. Po vyloučení židovských dětí ze školy pokračovala desetiletá Eva se studiem v soukromém kr kroužku šla jako první transportem do Terezína již v prosinci roku 1941. Byl to transport číslo 537. Dívka byla s maminkou a se sestrou nejprve ve třídenní karanténě, poté byly přemístěny do Ghetto Terezín bylo „otevřeno" v létě 1942. Postupně se začaly zabydlovat další terezínské dostala do dívčího domova L410, kde zůstala až do konce války na L 410, pokoji č.25. Z Terezína ovšem pořád odcházely transporty, vězni v Terezíně nevěděli přesně, co je čeká. dokonce smluvila šifry, kterými pak mohla informovat Terezín například o plynových komorác Zašifrovaných „pozdravů" přišlo do Terezína mnoho, ale vlastně se jim podle slov paní Evy Paní Eva vzpomíná na osvobození Terezína 8.května 1945, kdy ruský voják na tanku proboural ghetta a volal: „Svoboda! Jste volní!" Památník Evy Diamantové je nejen vzpomínkou na přátele a blízké, ale i svědectvím o této e života a života jejích vrstevnic v Terezíně. První zápis v památníku je od otce. Své věnování datoval 26.12.1940 v první den svátků Cha odkazuje na dobu, kdy Eva žila ještě v Praze, v iluzi relativního klidu, rok před transpor Poslední záznam je pak z roku 1947, z doby, kdy se život dívky a její rodiny vrátil zcela kolejí. Zápisy v památníku tímto datem skončily. Knížka upomínek však Evu Diamantovou prov životem. Svůj smysl měla i v době jejího přestěhování do Izraele. Jako svědectví uplynulýc do rukou jejích potomků. Záznamy v památníku lze podle časové posloupnosti rozdělit do tří skupin. První skupinu př realizované před transportem do Terezína, především z prosince 1941, kdy již byla rodina z transportu. Spolužáci a učitelé domácích kurzů - tajného vyučování židovských dětí po vylo se loučili se svou žačkou a kamarádkou. Druhou skupinu tvoří záznamy pořízené v Terezíně. K velkému zhuštění dochází v období mezi zářím 1943, tedy v době, kdy se připravoval a zahajoval provoz dětského domova v Terezíně tomto datu zápisy do památníku z Terezína končí. Jediný zápis z doby po návratu E. Diamantové z Terezína je datován až k roku 1947. Celkem je v památníku realizováno třicet záznamů, z toho čtyři bez udání data. Jeden zázna třináct záznamů z roku 1941, jeden záznam z roku 1942, deset záznamů z roku 1943, jeden zá Všechny záznamy uvádím v doslovné citaci. Franková, A.:Perzekuce a vyhlazení Židů za 2.světové války. In: Židé. Dějiny a kultura. Pr s.72-74. Bittnerová, Dana: Dětský památník - příklad transmise a transformace kulturního fenoménu. kultury a škola. Cahiers du CEFRES No15., Praha, Francouzský ústav pro výzkum ve společens 1998, s. 159-170. - Bittnerová, Dana: Památník přelomu století jako prostředek upevňování střední vrstvy české společnosti. In: Machačová, Jana, Matějček, Jiří (eds.): Studie k soc 10. Opava, Slezské zemské muzeum v Opavě 2002, s. 196-203. Vzpomínky a informace od paní Evy čerpám z mnoha osobních rozhovorů v letech 1990 - 2002 a Kohna: Kolik naděje má smrt. Brno 2000. Vendula Segerová [ URL "LM-338.html "]