„Domácí oltáříčky“. Vztahování se k zemřelým příbuzným ve městě a na vesnici (Praha a ****************************************************************************************** * Martin Heřmanský ****************************************************************************************** Fenomén domácích oltářů a kultu předků není v antropologii ničím neznámým. Přestože je sle u preliterárních společností, je popsán také v moderních komplexních společnostech, např. Japonsku či Novém Mexiku. I když není tento fenomén pro naši společnost úplně typický, je možné najít náznaky těchto oltáříčků" i v českém prostředí. To, co zde pro nedostatek vhodnějších termínů budu nazýva oltáříčkem", je možné definovat jako uspořádaný soubor artefaktů, které se pojí k zesnulém mají jej připomínat. Jsou lokalizovány na místě vyhrazeném konkrétně tomuto účelu a vážou často ritualizované úkony, pomocí nichž se lidé v domovech vztahují ke svým zemřelým příbu Tzv. „domácí oltáříčky" v České resp. Československé republice stály doposud mimo rámec an atraktivních témat. Pozornost byla věnována pouze mnohým fenoménům, které s tématem této s souvisí, např. pohřbům, pohřebním zvyklostem či hřbitovům, ale vlastními „domácími oltáříč výzkum v našich zemích prozatím nezabýval. Cílem výzkumu, který jsem prováděl během léta 2003 v městské a vesnické lokalitě (v Praze Tachovsku) bylo popsat tzv. „domácí oltáříčky", analyzovat je z hlediska jejich funkcí a v data získaná v obou kontrastně nastavených lokalitách komparovat. Materiály z obou sledova však překvapivě jeví jako homogenní, a proto budou interpretovány společně. Položil jsem si čtyři základní otázky: a) Jakou má „domácí oltáříček" podobu a kde je umístěn? b) Jaké úkony se k němu vztahují a kdy (u jakých příležitostí) se provádějí? c) Jaké důvody vedou k jeho vytvoření a k provádění těchto úkonů? d) Jakou funkci má „oltáříček" a jaký je mu přikládán význam? Pro výzkum jsem zvolil techniku polostrukturovaných rozhovorů, prováděných v bytech inform pozorováním. Po skončení rozhovorů jsem zaznamenal schematický náčrtek a poznámky o vzhled předem připravené karty. Jako výzkumný vzorek jsem zvolil 20 žen starších 45 let (10 v Praze a 10 v Černošíně). Věk stanovil s ohledem na větší pravděpodobnost úmrtí někoho blízkého v rodině (rodiče, partne Zároveň jsem výzkum omezil pouze na ženy, neboť se stoupajícím věkem se poměr pohlaví výra prospěch. Proto je větší šance, že mohou mít „oltáříček" na památku svých zesnulých příbuz Pražské informátory jsem vybíral především z řad svých příbuzných a známých, abych si usna jejich domovů. V Černošíně jsem použil metodu „sněhové koule", kdy jsem kontaktoval pečova domova důchodců, která mi pomohla vytipovat několik vhodných informátorů. Ti mne potom odk potencionálně vhodné osoby, především své známé a příbuzné, o nichž se domnívali, že „domá také vlastní. Výsledný vzorek žen ve věku od 47 do 90 let postihuje široké spektrum jak vzdělání (ZŠ, SŠ zaměstnání (od pracovnic v zemědělství a továrních dělnic až po letušky a lékařky). Převaž se ke katolické víře, ale jsou zastoupeny také evangeličky a nevěřící. UMÍSTĚNÍ „OLTÁŘÍČKU" V BYTĚ Předtím než se budeme zabývat vlastní podobou „oltáříčků", je vhodné se zmínit o jejich um bytu a místnosti, v níž se nacházejí, neboť toto rozčlenění nám poskytne určitou typologii dále pracovat. „Domácí oltáříčky" jsem v bytě zachytil na třech různých místech. Toto rozdílné umístění p důvody spojené s umístěním „domácího oltáříčku" do konkrétní místnosti. Prvním případem je umístění těchto „oltáříčků" v obytné místnosti, tedy tam, kde se dotyčn nejčastěji. Může to být obývací pokoj, ale také např. obytná kuchyně. Společným důvodem, k umístění „oltáříčku" zde, je fakt, že dotyčné osoby chtějí být svým zesnulým blízko, chtěj na očích a stále si je připomínat: „Pohybuju se tam [v kuchyni] nejčastěji, tak abych jí [ měla co nejvíc na očích (žena 47, ZŠ, nevěřící)". Druhým zhruba stejně častým místem, kde je možné „oltáříčky" nalézt je ložnice, tedy místo přespává. Důvod je v tomto případě podobný jako předchozí, dotyční chtějí mít zesnulého na případě, když spí: „... a já nemohla usnout [...], že je daleko ode mě, tak já ho [fotogra postavenýho u nočního stolku... (žena 76, ZŠ, věřící evangelička)". Vzhledem k tomu, že lo prostorem, který není běžně přístupný ostatním lidem, může umístění „oltáříčku" právě sem určitou potřebu intimity spojenou s „oltáříčkem". „Domácí oltáříček" může být pociťován ja intimní záležitost, kterou dotyčný nechce prezentovat „navenek". Posledním, nejméně běžným místem, kde je možné „domácí oltáříčky" nalézt, zaznamenaným pou prostředí, je místnost sváteční či reprezentační, tedy taková místnost, která neslouží jak Důvody vedoucí k této lokalizaci je možné pouze dohadovat, neboť žádný z informátorů v tak „oltáříček" neměl, pouze se zmiňovali, že někteří jejich známí mají fotografie zemřelých v Nabízí se interpretace, že umístěním „oltáříčku" do sváteční málo navštěvované místnosti t chtějí zesnulého uctít, ukázat jak si ho váží a vyjádřit, že je pro ně jejich osoba spojen atmosférou. Existují také případy, které se výše zmíněnému schématu tří místností poněkud vymykají. Je informátorek (žena 50, SOU, pasivně věřící katolička) má umístěný „oltáříček" v kuchyni, v zdržuje minimálně, čili není umístěn ani v místnosti obytné, ani sváteční, ani v ložnici. také sama nedokáže vysvětlit, proč má „oltáříček" umístěn právě v kuchyni. Z toho je možné potvrzují také další fakta, že pro ni může být jeho udržování pouhou formalitou, nebo že j vystavené zesnulé osobě nebyl příliš intenzivní, případně obojí. Ověření tohoto tvrzení by další zkoumání vztahů v rodině této informátorky. Prvé dva případy vystavení (obytná místnost a ložnice) jsou často spojené s velmi vřelým v zesnulému. Pokud si informátoři byli se zesnulým blízcí v životě, mají tendenci uchovávat i po jeho smrti, tím že umístí „oltáříček" tak, aby byli v jeho blízkosti. Ve třetím přípa místnost) lze předpokládat vztah založený spíše na úctě, přestože i ten mohl být velmi hlu „oltáříčku" ve sváteční místnosti tak tuto úctu vyjadřuje. Může se však také jednat o příp informátor ještě zcela nevyrovnal se smrtí blízké osoby, a proto ji nechce mít „na očích", psychicky vyčerpává. To se dá také považovat za jeden z důvodů, proč někteří lidé žádný „d nemají, i když vyrostli v jeho tradici, či jej vytvořily až několik let po smrti svých pří SŠ, věřící katolička). UMÍSTĚNÍ „OLTÁŘÍČKU" V MÍSTNOSTI Také umístění „oltáříčku" v místnosti je variabilní. Je možné se domnívat, že zde hraje ve estetická stránka a také rodinná tradice, v níž byli dotyční vychováváni. Nejběžněji jsem nalezl „oltáříček" umístěn „na něčem" tak, aby byl volně přístupný. Může s peřiňáku, sekretáři či poličce, apod. Důležité je, že není ničím ohraničen a uzavřen. Tent nazvat otevřený. Druhým, již ne tak častým typem, pak je naopak „oltář" tzv. uzavřený či ohraničený. Ten je umístěn v obytné stěně, např. v knihovně či skříňce s keramikou či jídelním sklem. Může bý skleněnými dvířky vitríny. Důležité je přitom skutečnost, že je od okolního prostředí oddě (podložkou na níž stojí), ale také shora (stropem skříňky či vitríny), zezadu a ze stran s též zepředu zmiňovaným sklem, proto tedy ohraničený. Třetí, poměrně vzácný typ, má podobu zaskleného obrazu zavěšeného na zdi, tudíž je možné j závěsným či rámovým. Ten je možné nalézt především v ložnicích. Čtvrtý typ, tzv. nelokalizovaný či rozprostřený, se vyskytuje velmi zřídka. Je to případ, místnosti či v celém bytě několik fotografií jedné osoby případně rozličných osob rozmístě místech. V případě fotografie jediné zesnulé osoby je možné uvažovat o velké vázanosti inf zesnulého, neboť má patrně potřebu mít jej na různých místech stále na očích. PODBENKA COBY JÁDRO „OLTÁŘÍČKU" Přestože vnější podoba „oltáříčků" vykazuje veliké individuální rozdíly, co se týče kompon se „oltáříčky" skládají, je jejich skladba poměrně uniformní. Základním a téměř nezbytným každého „domácího oltáře" je podobenka zesnulého, nejčastěji ve formě fotografie. Ta tvoří „oltáříčku", k němuž se dále přidávají další artefakty. Jádro, tvořené fotografií, vlastně „čí" je tento „oltáříček", komu je věnován a koho má připomínat. V některých případech je také s „oltáříčky" vícejádrovými čili věnovanými více lidem. Jedna z informátorek (žena 65 katolička) měla takto vystavené fotografie svého otce, matky, tchána, tchyně, dvou švagrů její „oltáříček" byl složen ze sedmi jader. Poměrně časté jsou „oltáříčky" dvoujádrové, u oba zesnulí rodiče. Je však také možné setkat se „oltáříčky" bezjádrovými či spíše přesněji s nevyjádřeným jád jakoukoli podobenku postrádají. V tomto případě nastává problém, jak „oltáříček" vůbec zaz identifikovat. Absencí podobenky se totiž hranice mezi tím, co lze ještě považovat za „olt za něj považovat nelze, stává velmi vágní. V případě bezjádrového „oltáříčku" se hlavní dů rituální úkony, které se s „oltáříčkem" pojí a kterými je určován. Bezjádrové „oltáříčky" výjimečné a setkal jsem se s ním pouze v jediném případě (žena 55, ZŠ, věřící katolička). Nejběžnějším typem se zdá být „oltáříček" jednojádrový, ale vzhledem k malému výzkumnému v němuž mohou být výsledky částečně zkreslené, je možné považovat za téměř stejně častý též dvoujádrový. V několika případech se objevil také „oltáříček" tříjádrový, zbytek pak připa multijádrové „oltáříčky" s více než třemi jádry. Největší počet zaznamenaných jader byl se věřící katolička). Vlastní fotografie tvořící jádro se také velmi různí. Většinou se jedná o fotografii na ní zobrazen sám. Může se jednat o fotografii obličeje a poprsí, fotografii horní poloviny těl celé postavy. Velikost fotografií je také velmi proměnlivá, od pasové fotografie až po obr cm. Nejčastějším formátem je však fotografie 9x13 či 13x15 cm. Přestože se jednotlivé fotografie velmi různí, je možné u nich najít některé obecné tenden spojují. Na všech zaznamenaných fotografiích se zobrazení tváří spokojeně, často se usmíva vyzařuje pokojná a klidná atmosféra. Některé fotografie pochází z doby blízké úmrtí, jiné v mladším věku, ale zdá se, že všechny mají pozůstalým připomínat zesnulé v příjemné podob vzpomínám v takovým už starým věku, spíš si je vybavuju takový padesátiletý. [...] voni ta takový různý nemoce a člověk to nechce vidět. Asi je to normální, že je chce vidět v tom p VŠ, pasivně věřící katolička)." Kromě fotografií, na nichž je zesnulý vyobrazen sám, je také možné se v ojedinělých případ s rodinnou fotografií, kde je zesnulý společně s celou rodinou (žena 67, ZŠ, věřící katoli interpretace toho jevu viz dále. Kromě podobenek však může jádro představovat také jiný předmět. V jednom případě (žena 78, katolička) tvořila jedno z jader vícejádrového „oltáříčku" fotografie hrobu bratra a rodič podobenka manžela). Tento případ ukazuje nejen, že jádrem nemusí být vždy podobenka, ale t jádro může odkazovat i k více lidem. DALŠÍ PŘEDMĚTY SPOJENÉ S „OLTÁŘÍČKEM" Kromě fotografií, které představují jádro, často tvoří „oltáříček" také další předměty, kt váží k zesnulému, nebo o nichž si dotyčné osoby myslí, že k zesnulému, jeho památce či jej patří (viz dále). Zde je však důležité si uvědomit, že ne všechny předměty, které jsou blí čili fotografií, musí být nutně součástí „oltáříčku". Často se podlé výpovědí informátorů náhodnou korelaci v umístění. Typický je případ květin, které zde mohou být umístěny nikol „oltáříčku", ale jen proto, „aby to tam bylo hezčí (žena 47, ZŠ, nevěřící)", „...támhle má kytku, takhle, pro ozdobu, jenom tak (žena 53, ZŠ, nevěřící)" nebo protože zrovna zde stoj 56, VŠ, pasivně věřící katolička). Zároveň je důležité poznamenat, že žádný z dále uváděný nevyskytuje ve všech případech, tudíž žádný není nezbytnou součástí „oltáříčku". Nejčastějšími předměty, které kromě jádra tvoří „oltáříček", jsou svítidla a květiny. Svít výhradně na svíčky, případně olejové lampičky, jedná se tedy pouze o svítidla s otevřeným je právě prvek otevřeného ohně, proto se nikde neobjevují např. elektrické lampičky. Je mo s nejrůznějšími druhy svíček (vonné, čajové, hřbitovní, apod.) i lampiček (na vonný olej, petrolejové, apod.). Svíčky jsou většinou umístěné volně ve stojáncích, ale v některých př být také umístěné uvnitř keramických lampiček na svíčky, majících např. podobu domečku. Je přestože počet svíček se různí, lampička je vždy jen jedna. Také jsem se nikde nesetkal v „oltáříčku" s kombinací olejové či petrolejové lampičky a svíčky, kromě výše zmíněné keram určené přímo na svíčky. V některých případech jsem zaznamenal korelaci počtu svíček s počt „oltáříčku", což by naznačovalo, že každý zesnulý má svou „vlastní" svíčku, ale není možné pravidlo. Kromě svítidel se můžeme u „oltáříčku" také setkat se širokým spektrem květin. Jak už bylo jedná se někdy jen o ozdobu, ale ve většině případů jsou zde tyto květiny umístěny přímo p mrtvým patřej kytky, a když už si někam vystavíš fotku, tak ji máš taky mezi kytkama (žena věřící katolička)". „... tak buď kytičku jim [zemřelým] tam [k fotografiím] dam... (žena 7 evangelička)". Takto se mohou v rámci „oltáříčku" objevit živé květiny v květináči či květ také květiny sušené a poměrně často i umělé. Zatímco v případě umělých a sušených květin v pochyb, že jsou součástí „oltáříčku", je často sporné zda v konkrétním případě řezané květ květináčích tvoří či netvoří jeho součást. Kromě toho, květiny také nemusí být jeho stálou mohou být k němu umístěny pouze při některých příležitostech (viz níže). U dalších předmětů, které se objevují jako součást „oltáříčků", již není nejmenších pochyb patřičnosti v jeho rámci. Ve dvou případech se jednalo o věneček s nápisem „Vzpomínáme". V případů pietní podobu doplňovala černá páska táhnoucí se přes pravý dolní okraj zaskleného rámového typu. Černá páska symbolizuje samotný fakt, že dotyčný vyobrazený je po smrti. Vě demonstrovat to, co hlásá, tedy že pozůstalí vzpomínají. Může jít ovšem i o modifikaci kul která pietu spojuje se smutečním věncem. Umístění věnečku v rámci „oltáříčku" ukazuje na možnou souvislost „oltáříčků" a vlastních podobné věnce bývají kladeny právě na hroby nebo připevňovány na okna kolumbárií. Navíc pr mezi místem posledního spočinutí člověka a „oltáříčkem" mluví také některé výpovědi inform Ani v jediném z případů překvapivě nebyl u „oltáříčku" zaregistrován žádný náboženský symb Panny Marie, apod.). A to i přestože mnoho informátorek bylo věřících a náboženské symboly vyskytovaly. Absence náboženských symbolů v rámci „oltáříčků" ukazuje, že udržování „domác nemá ani u věřících osob přímou spojitost s katolickou či jinou přiznanou víru. Je důležité si uvědomit, že „domácí oltáříček" není podle informátorů přesně vymezeným a o prostředí formálně odděleným uzavřeným souborem artefaktů. Je spíše souborem artefaktů, kt významově souvisejí a které jsou lokalizovány v relativní blízkosti. Zároveň však do „oltá zasahuje nespočet artefaktů, které do něj významově ani funkčně nepatří. Tak se mohou v bl jádra vyskytnout také předměty, které se zemřelým nemají žádnou spojitost, např. figurka v knihy, sklenice, keramika, zvoneček, apod. Zvláštním případem, o kterém je nutné se zmínit, neboť se vyskytuje poměrně často, jsou fo lidí (nejčastěji dětí, vnoučat či pravnoučat) umístěné v rámci „oltáříčku" či jeho těsné b Vyskytly se dokonce fotografie tvořící jádro, na nichž jsou zesnulí zachyceni společně s d rodinné fotografie (viz výše). Přestože umístění fotografií zesnulých a živých v těsné blízkosti vypadá na první pohled n nabízí se interpretace, která tento fakt z emického hlediska osvětluje jako přirozený a lo v případě zesnulých, tak v případě živých, se jedná o fotografie blízkých lidí, ke kterým osoba určitý citový vztah, ale zároveň se s nimi nemůže stýkat. V případě zesnulého je děl časová, v případě živých je většinou dělí bariéra prostorová, která styk alespoň omezuje, neznemožňuje. Vystavené fotografie živých i zesnulých tak mají stejnou funkci. Připomínají osoby, na nichž je citově zainteresovaný. Tak tomu může být i v případě, že vnoučata, resp bydlí společně s dotyčnou osobou. I v tomto případě může mít potřebu stále si je připomína právě vystavené fotografie. KOMU JSOU „OLTÁŘÍČKY" VĚNOVANÉ? Nyní se dostáváme k zásadní otázce spojené s „domácími oltáříčky" a to k tomu, kdo vlastně jádro čili komu jsou vlastně věnované, na koho mají upomínat a ke komu odkazovat. Pokud se zaměříme na reálnou podobu jednotlivých „oltáříčků", tak nějčastěji tvoří jádro p samotný manžel. Následně pak samotná matka a společně oba rodiče. Při sledování relativního výskytu jednotlivých příbuzných, se nejčastějším jádrem ukázala manžel a poté otec. Ostatní příbuzní (bratr, syn, dcera, babička, švagr) se objevili pouze či dvou případech a to vždy pouze jako zmnožené jádro. Není bez zajímavosti, že byl zaznam „oltáříček" s jádry tchána a tchyně (žena 65, SŠ, věřící katolička) a to v rámci „oltáříčk jádry. Při interpretaci výše uvedených skutečností, je však nutné vzít v úvahu nejen čí fotografi je, ale také čí fotografie vystavena není. To může ovlivnit kombinace mnoha faktorů, jako příbuzných jsou již po smrti, jaký byl jejich vzájemný vztah či zda jednoduše vlastní jeji A přestože se nabízí jednoduchá interpretace: „kdo je vystaven, toho měli rádi, kdo vystav tolik rádi neměli", není možné se k ní uchýlit, aniž bychom se vyhnuli přílišnému zjednodu interpretaci navíc zpochybňuje též případ výše zmíněného sedmijádrového „oltáříčku", na ně objevili otec, matka, dcera, tchán, tchyně a dva švagři (žena 65, SŠ, věřící katolička), p není možné předpokládat, že dotyčná informátorka chovala ke všem stejně hluboké city. Přesto je však možné prohlásit, že jádry „oltáříčků" jsou nejčastěji ti nejbližší, tedy ro partneři, a to patrně z toho důvodu, že k nim informátoři zřejmě měli nejhlubší citový vzt Zajímavý je však fakt, že nebyl ani jedenkrát zaznamenán „oltáříček", jehož jádro by tvoři přestože otec představuje třetí nejčastější jádro. Vzhledem k tomu, že podle statistik žij bylo by možné předpokládat, že některé informátorky mají po smrti pouze otce a ten bude tv „oltáříčku", což se však nepotvrdilo. ÚKONY SPOJENÉ S „OLTÁŘÍČKEM" Jak bylo zmíněno již v úvodu, pojí se „domácím oltáříčkem" také jisté, často ritualizované souvislosti se objevuje zapalování svíček či lampiček, vystavování květin a hovoření k zes případů není v rámci jednoho „oltáříčku" prováděno celé spektrum úkonů, ale pouze některý z nich. Přestože se tyto úkony vyskytují v úplné kombinaci poměrně zřídka, nebyl zaznamená případ, kdy by informátorka neprováděla ani jeden z nich. Zapalování svítidel Nejčastěji se objevujícím úkonem spojeným s „domácími oltáříčky" je zapalování svíček resp Přístup informátorů k zapalování světel je možné rozdělit do tří skupin: 1) ti, kteří zapa na svátky, 2) ti, jež je zapalují kdykoliv si vzpomenou a 3) ti, kteří je nezapalují vůbec Nejpočetnější skupinu tvoří ti, jež zapalují světla na nějaký svátek, který má spojitost s již konkrétně (např. výročí narozenin) či obecně (např. Dušičky). Tento přístup je možné c jako „[světlo zapaluji] vždy, když by se [za jejich života] něco slavilo (žena 90, ZŠ, věř Převládají přitom svátky osobní, nejčastěji narozeniny a výročí úmrtí, o něco méně pak jme Z obecných svátků pak se nejčastěji zapalují světla na Štědrý den, méně často pak na Dušič vysvětlení lze najít ve faktu, že na Dušičky často pozůstalí navštěvují přímo hroby zesnul takže již pak nemusí mít potřebu zapalovat světlo ještě v rámci „domácího oltáříčku". Velm informátorek pak zapalovalo světla také na Velikonoce. Druhou skupinu pak tvoří ti, kteří zapalují světla kdykoliv si vzpomenou, bez toho, aby k nějaký svátek. Zároveň však tito informátoři samozřejmě zapalují světla také na výše uvede Třetí nejméně početnou skupinu pak tvoří ti, kteří světla u „domácího oltáříčku" nezapaluj Přístup informátorek k zapalování světel může být proměnlivý a mohou jej ovlivnit např. ně události, které dotyčnou osobu potkají. Jedna z informátorek zapalovala po smrti matky sví svátky, ale po rozvodu je začala zapalovat téměř každý den: „... po rozvodu jsem zůstala s mamkou [myšleno fotografií, matka již byla po smrti] a protože se mi o ní pořád zdálo a po říkala, tak jsem jí začala zapalovat ty svíčky skoro každý den (žena 47, ZŠ, nevěřící)". Zároveň je také možné zaznamenat nerovnocennost jader u vícejádrových „oltáříčků", kdy inf zapalovat světlo pouze některému ze zesnulých: „...svíčky jsem zapalovala, jen když bylo v maminky, tatínka ne (žena 60, SŠ, věřící katolička)". Bylo také registrováno, že se světla nemusí vždy nutně zapalovat v blízkosti jádra „oltáří být buď v rámci jedné místnosti, ale na jiném místě (kupříkladu jedna informátorka (žena 6 katolička) má vystavenou fotografii na poličce na zdi, ale svíčku zapaluje na stole), nebo místnosti než je umístěn „oltáříček" (např. jedna z informátorek (žena 76, ZŠ, věřící evan fotografie vystavené v obývacím pokoji na sekretáři, ale svíčky zapalovala v kuchyni na st pro to mohou být velmi jednoduchá: např. nemusí být poblíž jádra dostatek místa či se doty požáru a chtít mít oheň na bezpečném místě a pod dohledem. To však nijak nepopírá, že by s nevztahoval k „oltáříčku" a nijak nesnižuje jeho důležitost pro ty, kteří světlo zapalují. Objevují se také případy, kdy svítidla tvoří součást „oltáříčku" (jsou vystavené u jádra), zde umístěné spíše jako dekorace a místo nich se zapalují svítidla jiná. Zároveň se také m zapalovat při různých příležitostech, aniž by svítidla tvořila stálou součást „oltáříčku". skutečností se dá usuzovat, že v případě svítidel se často nejedná o nedílnou součást „olt pouhý nástroj, sloužící k úkonům, jenž nesou vlastní význam (viz dále). Nejčastějším důvodem zapalování světel v rámci „oltáříčků", který se objevil víceméně u vš je vyjádření vzpomínky na zesnulého a uctění jeho památky. „Je to vzpomínka na ně, že na n 56, VŠ, pasivně věřící katolička)" „...svíčka se zapaluje, protože chcete vzdát tomu zemře spíš poctu bych řekla, jako že na něj myslíte, že ho máte pořád rádi, vyjádřit svojí lásku vás ráda a chci vám vyjádřit jak mi scházíte‘(žena 60, SŠ, věřící katolička)". Zároveň však tímto způsobem může chtít informátor také navázat se zesnulým kontakt či spíš sobě pocit, že jsou spolu vzájemně v kontaktu: „Když jsem tu zůstala sama a když jsem tu s zapálila, tak mi připadalo, jako že je tu se mnou. ...vždy, když mamce tu svíčku zapaluju jsem s tou mamkou tímhletím pořád v kontaktu (žena 47, ZŠ, nevěřící)". V některých případe může snažit zahnat pocit osamělosti alespoň tímto způsobem. Současně se s tímto názorem může objevit víra, že zesnulí si jsou vědomi, že pro ně pozůst světlo: „...tak si myslím, že vědí, že na ně myslím, tuhleten pocit já mám, myslím, že kdy [svíčku], tak oni ví, že na ně myslím (žena 76, ZŠ, věřící evangelička)". Tento názor sice běžný, je však také možné, že jej informátoři pouze nechtějí přiznat, např. aby se nezesmě Podobně se mystika promítá i do výpovědi informátorky, jež byla k zapalování světel, majíc zesnulých, puzena vnitřním přesvědčením: „...od Boha cítím, že to tak musím udělat, abych (žena 90, ZŠ, věřící katolička)". V jednom případě si informátorka (žena 47, ZŠ, nevěřící) zapálením svíčky a vytvořením kon také jak se domnívá, zajišťuje ochranu, kterou má poskytnout právě zesnulý: „...že prostě vzpomněla, že nás ochraňuje". Zároveň však sama tuto víru zpochybňuje: „já vím, že je to b jako, že se nám nikomu nic nestane". Ale přitom také zapaluje svíčky jako prosbu k zesnulé se něco podařilo: „třeba když syn dělá zkoušku, tak zapálim mamce svíčku, aby to dobře dop U této informátorky se tedy spojují tři důvody zapálení světla: 1) vzpomínka na zesnulého, kontaktu a zahnání samoty a 3) zajištění ochrany či prosba o pomoc. A právě protože se v t kromě dvou prvních důvodů jedná také o snahu zajištění ochrany a prosby o pomoc, dá se dle tento případ považovat za jistou formu kultu předků. Tento zmíněný krajní případ má také svůj protipól, kterým je zapalování světel ponejvíce z tradice, kdy dotyčný o tom, proč světlo zapaluje, příliš neuvažuje: „Je to tradice a zapal Když jdeš na hřbitov, tak taky svíčku zapálíš [na hrobě]. (...) prostě přijdeš, vezmeš sir ji, protože ta svíčka je tam furt (žena 50, SOU, pasivně věřící katolička)". Oba dva přípa krajnostmi, které se každá vyskytly pouze jedinkrát. Tento druhý případ však také poukazuje na již dříve zmiňovanou souvislost mezi „oltáříčkem hrobem. V některých případech dochází dokonce k tomu, že „oltáříček" přejímá pietní funkci tomto případě pak zapálení světla u „oltáříčku" zastupuje zapálení světla na hrobě (žena 8 katolička). To je možné např. v případě, kdy jsou zesnulí pochovaní daleko od místa součas pozůstalého. Za této situace nemůže navštěvovat jejich hrob tak často, jak by si přál. Pro světlo doma u „oltáříčku", přičemž má pro něj tento úkon stejnou hodnotu jako zapálení svě (žena 56, VŠ, pasivně věřící katolička). V jiném případě (žena 76, ZŠ, věřící evangelička) však může být „domácímu oltáříčku" přisu vyšší symbolická hodnota než samotnému hrobu. To je dobře patrné při hovorech se zemřelými kterým se budeme věnovat později. Kladení květin Další již méně časté úkony spojené s „domácím oltáříčkem" se týkají květin. Téměř u každéh můžeme najít nějakou květinu, ať již v květináči, řezanou, umělou nebo sušenou (viz výše). řečeno výše, v některých případech se jedná pouze o náhodnou korelaci v lokalizaci, nikoli Pokud se tedy jedná o záměrné umístění květin v rámci „oltáříčku", je možné rozlišit někol důvodů, které k tomuto konání vedou. Nejčastěji se na květinu pohlíží jako na dekoraci, která má učinit „oltáříček" estetičtějš tam (...) umělou kytičku, aby to tam bylo hezčí... (žena 47, ZŠ, nevěřící)". V této souvis nejběžnější květiny v květináčích nebo květiny umělé a sušené. V některých případech však informátorky dávají k „oltáříčku" květiny přímo pro zesnulé: „. abych to tam měla hezký, to neni zahrádka. To mám ten pocit, že ví, že na ně myslím. Jinýh nemůžu, (...) nemůžu jim dát flašku nebo něco takovýho třeba na narozeniny, a že jim dám t 76, ZŠ, věřící evangelička)". Tento případ se týká spíše řezaných květin. Zároveň se však nevylučuje, takže je možné, že u jádra stojí květina v květináči (či umělá nebo sušená) a svátek se k „oltáříčku" postaví také řezaná květina ve váze. Zde se objevuje další možná p „oltáříčkem" a hrobem, neboť i na hrobech jsou často celoročně rostoucí květiny, které o s řezané květiny ve váze. Stejně tak ale může být důvodem k umístění květin pouhá tradice či zvyklost, jako jsme to případě zapalování svíček: „K mrtvýmu patřej kytky, a když už si někam vystavíš fotku, tak kytkama, to je asi automatický (žena 50, SOU, pasivně věřící katolička)". Podobně jako v případě svíček je také možné, že květiny pro zemřelé nemusí být umístěné př „oltáříčku", ale třeba na stole ve stejné místnosti. Nebyl však zaznamenán žádný případ, k pro zemřelého objevily v jiné místnosti, než v místnosti s „oltáříčkem". Je samozřejmě mož o pouhou shodu okolností, která by byla při větším vzorku vyvrácena, ale nabízí se interpr níž je svíčka silnější symbol spojení se zesnulým, proto nemusí být nutně ve stejné místno fotografie, zatímco květina tak silný symbolický význam nemá, proto bývá vždy poblíž fotog odpovídal též fakt, že svíčka se symbolicky pojí především k zemřelým, zatímco květiny se zemřelými, ale hlavně s živými. Komunikace se zesnulými Poslední zaznamenanou činností, která se pojí s „domácími oltáříčky" je komunikace se zesn není tak častá jako dvě předchozí činnosti, byla zaznamenána téměř u poloviny informátorek možné, že to ve skutečnosti bude ještě větší poměr, neboť se objevil případ, kdy informáto věřící katolička) tvrdila, že si se zesnulým nepovídá, ale její reakce vypovídala o opaku. Ke komunikaci se zesnulými, tedy promlouvání k fotografiím, dochází ve všech případech spo různých všedních příležitostech a tak tato činnost není nijak vázána na jakékoliv svátky. Nějčastěji si informátorky zesnulým stěžují na své problémy: „... když mě něco bolí, tak ř kdybys to viděla jak jsem dopadla‘ (žena 53, ZŠ, nevěřící)" nebo jim vyprávějí, co se udál osobním životě: „Občas jí něco povím, co se mi povedlo, co se mi nepovedlo, a třeba říkám, povedlo, z toho by měla mamka radost (žena 47, ZŠ, nevěřící)". Jak to zdůvodnila jedna z i „zemřelí musí vědět, co se děje (žena 90, ZŠ, věřící katolička)". V některých případech také informátorky zemřelým vyčítaly, že je opustily: „většinou jim v odešli (žena 56, VŠ, pasivně věřící katolička)". „[Když mám špatnou náladu] tak říkám: ‚Kr jinej, možná žes tady moh bejt'. Někdy mu i nadávám... (žena 76, ZŠ, věřící evangelička)". proč se to muselo stát [ve smyslu proč jsi zemřel] (žena 90, ZŠ, věřící katolička)". Všechna tato promlouvání k fotografiím zesnulých mají nejčastěji za účel zahnání pocitu os si s nima povídám, když je dlouhá chvíle (žena 53, ZŠ, nevěřící)". Zároveň také mohou pomá s problémy tak, že dotyční problém verbalizují, vypovídají se z něj, a tím se pro ně stane „pomůže ti psychicky..., dodává [mi to] takovou tu vnitřní sílu, abych to všechno překonal toho tak nějak bere sílu, aby když to nejde, aby se vzmoh a šel dál... (žena 47, ZŠ, nevěř zesnulému tak může mít též terapeutickou funkci. Je zajímavé, že se většina informátorek vyhýbá přímé odpovědi na otázku, zda si myslí, že když si s nimi povídají. Přestože se dá předpokládat, že někteří informátoři, zejména věří být přesvědčeny, explicitně se k tomu vyjádřily pouze dvě informátorky. První z nich v zás se zajímavým prostorovým omezením, kdy se domnívá, že ji zesnulí slyší právě v místnosti, „no to nevím, já jsem o tom nepřemýšlela, myslím že mě poslouchá, že mě tady [v pokoji] sl posmrtném životě] nevím, tady to jo (žena 76, ZŠ, věřící evangelička)". Druhá z informátor věřící katolička) pak o tom byla pevně přesvědčena a zároveň také věřila, že jí zesnulý mu že jí vnukává myšlenky. Ve většině případů se však informátorky přímé odpovědi různým způs Z výše uvedeného lze předpokládat, že i některé další, zejména věřící, informátorky hovoří zesnulých s vírou, že je zesnulí slyší, přestože to nechtějí přiznat. Jejich neochota přiz může vyplývat z obavy ze zesměšnění se před cizí osobou (výzkumníkem) či také z narušení s verbalizovaním této víry, o níž si dotyčné mohou myslet, že není společností přijímaná jak Také v rámci promlouvání k mrtvým, představuje „oltáříček" určitou paralelu s hrobem. Stej osoby hovoří se zesnulými na hřbitově, mohou tak někteří činit doma v rámci „oltáříčku". V (žena 76, ZŠ, věřící evangelička) však „oltáříček" představoval vyšší kvalitu než hřbitov, se zesnulými u „oltáříčku" byla přikládána větší důležitost než na hřbitově: „...na hřbito nezdržím, tam taky zapálím [svíčku ]a říkám: ,Kluci mějte se tady.', tak s nima mluvím na v jednom hrobě, bráchu a muže, doma mám jako jinej pocit. ...takjako myslím si, že [doma] myslím. ..., ale tam [na hřbitově] je to v takovým větším prostoru, tam někde nějaký lidi, sama a je to takový větší prostor, takže to tam na mě tak nepůsobí. ...doma je to lepší, . to není takový ...[osobní], doma mám jinej pocit". DŮVODY VZNIKU „OLTÁŘÍČKU" Nejčastějším důvodem vedoucím k vytvoření „oltáříčku" a vystavení fotografií, je potřeba p blízké zesnulé, která se často může pojit se snahou zbavit se alespoň částečně pocitu osam maminka umřela hodně mladá, a mně se po ní hodně stejskalo, tak když umřela, tak jsem si j dala sem (žena 47, ZŠ, nevěřící)". „... najednou se mi začalo hrozně stýskat, (...) najedn ně chtěla dívat, protože jsem si je moc neužila (žena 60, SŠ, věřící katolička)". „...pořá na očích a člověk se necítí tak sám někdy, (...) necítím se tak sama, když se na ně podívá věřící evangelička)". Zároveň se s tímto důvodem také může pojit názor, že se jedná o zvyklost, která je běžná, ji dodržovat „... když umřela, abys ji viděl, ta fotka se vystaví automaticky... (žena 50, věřící katolička)". Jedna z interpretačních variant je, že primární důvod vystavení souvisí s dodržováním urči Motivace daná vzpomínkou či pocitem osamělosti mohou být až důvodem sekundárním nebo také důvodem vůbec. Tato situace však bude spíše ojedinělá, neboť přestože fenomén „domácích ol v naší společnosti určitou kontinuitu, nejedená se o žádanou závaznou tradici. Jeho vytvoř tradicí podmíněné osobním rozhodnutím založeným na niterném vztahu k zesnulému. Jistou roli hraje v tomto směru také rodinná tradice, tedy zda rodiče či jiní příbuzní měl podobný „oltáříček": „babička měla v kredenci fotku obouch synů a dědečka [manžela], no a vystavenou fotku dědečka (žena 47, ZŠ, nevěřící)". Podobně může rodinná tradice ovlivnit t „oltáříčku", který potom mají dotyční tendenci napodobovat: „mám tam (...) umělou kytičku, hezčí, protože i u toho dědy jsme měli kytičku (žena 47, ZŠ, nevěřící)". Avšak na druhou s případech informátorky, které si „domácí oltáříček" vytvořily, jej od svých rodičů ani jin neznaly. A je také možné předpokládat, že v případě mnoha jedinců, kteří samy „domácí oltá jej mohli mít jejich rodiče. Generační přenos této zvyklosti tudíž není možné přeceňovat, považovat za jeden z faktorů majících vliv na vytvoření „oltáříčku" a jeho případnou podob Dalším možným důvodem vytvoření „oltáříčku", který opět vykazuje jeho jistou souvislost s potřeba existence určitého pietního místa. Pokud je primární pietní místo, tedy hrob, těžk respektive vůbec nedosažitelné, pozůstalí si jako zástupný symbol vytvoří „oltáříček". Ten možné předpokládat např. u jedné informátorky žijící v Praze (žena 56, VŠ, věřící katoličk jsou pochovaní v Kroměříži, a pro níž zapálení svíčky u „domácího oltáříčku" supluje návšt Podobně lze usuzovat u informátorky (žena 78, SŠ, věřící katolička), jejíž muž byl po smrt který tedy žádný hrob, jenž by fungoval jako pietní místo, nemá. Je však důležité si uvědomit, že ve většině případů nevede k vytvoření „domácího oltáříčku důvod, ale jedná se spíše o kombinaci několika či dokonce všech výše uvedených důvodů. Dův uvádějí informátoři, lze považovat za primární, ale přitom je nutné uvažovat také o širšíc konotacích v rámci výše uvedených možností. Vyvstává také otázka, zda vytvoření „domácího oltáříčku" není záležitostí až určitého, ted věku? Je pravda, že „domácí oltáříčky" byly pozorovány spíše mezi starší generací. Domnívá to způsobeno častějším výskytem předpokladů pro jejich vznik, nikoliv samotným věkem: 1) s více příbuzných po smrti, zejména své nejbližší, tedy rodiče a partnery a 2) vzhledem k to sami, lze u nich předpokládat pocity osamění, které mohou částečně kompenzovat právě vytvo oltáříčku". Kombinace obou dvou faktorů pak vede ke zvýšené frekvenci výskytu tohoto fenom generací oproti generaci mladší. Věk sám o sobě patrně nebude určujícím faktorem pro vznik „domácích oltáříčků", neboť dvě (žena 47, ZŠ, nevěřící a žena 50, SŠ, prodavačka) si po smrti matky vytvořili domácí oltář věku (27 a 31 let). FUNKCE A VÝZNAM „OLTÁŘÍČKU" Výše zmíněné skutečností nám umožňují rekonstruovat funkce, které „domácí oltáříček" vykaz Primární se zdá být jeho funkce pietní, kdy má „oltáříček" pozůstalým připomínat jejich ze Tato funkci se dá bezpochyby doložit u všech „oltáříčků". Sekundárně se v některých případech objevuje též jeho funkce psychoterapeutická, kdy „oltá pomáhá snášet pocity osamělosti či napomáhá vyrovnat se s problémy, které je trápí, jejich hovorech k zesnulým. Další sekundární funkcí je též funkce magicko-pověrečná, kdy dotyční mohou žádat prostředn „oltáříčku" a úkonů s ním spojeným zesnulé o ochranu či pomoc. Tato funkce se vyskytovala funkcí psychoterapeutickou, ale není důvod se domnívat, že by se nemohla vyskytnout samost Nelze opomenout také jeho funkci dekorační, přestože ta je již opravdu velmi okrajová, ale funkce pietní se vyskytuje u všech sledovaných případů. V souvislosti s pietní funkcí „oltáříčku" bych se ještě jednou zastavil u jeho souvislosti která již byla několikrát zmíněna. Tuto paralelu je možné sledovat jak v rámci prvků, kter hrobech a „oltáříčcích" objevují (svíčky, květiny, věnečky) a na úkonech, které se k nim p svíček, kladení květin, hovory se zesnulými), ale také významech, které jim přikládají sam „Oltáříček" se stává zástupcem hrobu, ovšem může mu být přikládán také vyšší význam než hr případech je vnímán jako silnější a intimnější spojení se zesnulým. I tato paralela s hrob primární pietní funkci „oltáříčku". Závěrem je nezbytné zmínit ještě jeden důležitý fakt, a to že nikdo z informátorů svůj „ol „oltáříček" nepovažuje ani jej tak nenazývá. Většinou o něm ani nemluví jako o nějakém int ale hovoří spíše o fotografiích, tedy o jádře „oltáříčku", nebo o úkonech, které doma prov zesnulých. Jak už bylo naznačeno v úvodu, „domácí oltáříček" je tak možné vymezit ve dvou jako soubor artefaktůspojených se zesnulým, za 2) jako soubor úkonů, které se vážou k přip v rámci domova. Sami informátoři pak většinou pojímají „oltáříček" spíše v rámci druhé rov výjimečných případech informátoři sami spojují oba dva aspekty. I přes jistou nespojitost obou rovin, která se objevuje u většiny informátorů, je zřejmé, oltáříčky" tvoří integrovaný celek, který má své specifické funkce a významy a jako k tako nutno přistupovat. Tento pilotní výzkum zajisté nepodal vyčerpávající popis ani interpretaci tohoto doposud o fenoménu naší společnosti. Spíše než jasné odpovědi z něj vyvstaly další otázky. Jeho cíle uceleně zmapovat tento jev, ale spíše otevřít problematiku kulturního konceptu piety další Teprve ty mohou zodpovědět nezodpovězené otázky a zaplnit tak bílá místa na mapě „domácích načrtnuté tímto výzkumem. (Rád bych poděkoval PhDr. Daně Bittnerové, CSc., PhDr. Václavu Matouškovi, CSc. a PhDr. Mi DrSc. za kritické pročtení textu a věcné připomínky k jeho obsahu.) Literatura Cash, M. R. - Lippard, L. R.: Living Shrines. Home Altars of New Mexico. Museum of New Mex Fe 1998. Earhart, H. B.: Náboženství Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté cestě. Prostor, Praha 19 Gerstner, M.: Pojďte s námi na funus. Krkonoše, 1984, č. 11, s. 22-23. Hanzl, Z. - Jiráček, A.: Náhrobek - komunikativní a integrující činitel na českém venkově války do konce 80. let]. Český lid, 80, 1993, č. 2, s. 123-127. Heroldová, I.: Některé výsledky dotazníkové akce „Smrt, pohřeb, vzpomínkové slavnosti za m obyčeje a pověry)" v severovýchodních Čechách a na jižní Moravě. Národopisný věstník česko (46), 1987, s. 13-48. Irša, R.: Cintorín vo Veľkých Levároch. Stopami habánov stále záhadných. Malovaný kraj, XX s. 7. Kratochvíl, L.: Pohřební zvyky. Malovaný kraj, III, 1948, str. 118. Krist, J.: Pohřební obyčeje na Kyjovsku. Blok, Brno 1985, s. 174-180. Müller, J.: O hřbitovním areálu v Albrechticích nad Vltavou. Z jihočeského národopisu, II, 121-126. Navrátilová, A.: K analýze tendencí vývoje rodinných obřadů na současné vesnici. Obřady sp pohřbem. Český lid, 76, 1989, č.3, s.149-156. Navrátilová, A.: K některým kultovním a sociálním aspektům pohřebního obřadu v české a slo tradici. In: Kultové a sociálne aspekty pohrebného ritu od najstarších čias po súčasnosť. 1993, s. 69-75. Ooms, H.: The Religion of the Household. A case study of ancestor worship in Japan. Contem in Japan, VIII, 1967, č. 3/4, s. 201-333. Pokorná, L.: Pohřeb jako demonstrační projev mosteckých havířů. Zpravodaj KSVI, 1998, č. 1 Popelka, P.: K pojmům průvod a pohřební průvod, jejich základní sociální a ceremoniální zn Slavnostní průvody. Sborník příspěvků z konference Subkomise pro lidové obyčeje MKKK v Olo Slovácké muzeum, Uherské hradiště 1994, s. 69-75. Populační vývoj České republiky 2001. Katedra demografie a geodemografie PřF UK, Praha 199 Smith, R. J.: Ancestor Worship in Contemporary Japan. Stanford Univesity Press, Stanford 1 Souček, J.: Zemřelí v představách lidu na moravských Kopanicích. Národopisné aktuality, VI s. 135-143. Unger, J.: Novokřtěnský hřbitov v Mikulově. Jižní Morava, XX, 1984, sv. 23, s.258-259. Unger, J.: Svědectví hřbitovů. Malovaný kraj, XXVII, 1991, č. 3, s. 8. „Domácí oltáříčky" Vztahování se k zemřelým příbuzným ve městě a na vesnici (Praha a Černošín) Martin Heřmanský Výzkum „domácích oltáříčků" stál v České, resp. Československé republice doposud mimo ráme atraktivních témat. Přestože se nejedná o běžný jev, ukazuje se, že je relativně rozšířený starší generací. Na základě pilotního výzkumu tohoto kulturního fenoménu prováděného v lét a v Černošíně na Tachovsku je možné „domácí oltáříčky" vymezit ve dvou rovinách: jako soub spojených se zesnulým a soubor rituálních úkonů, které se vážou k připomínání zesnulého v Ve většině případů představuje dominantu „domácího oltáříčku" fotografie zesnulého, která jádro oltáříčku. V okolí jádra bývají rozmístěny další předměty, zpravidla květiny a svíti lampičky), ojediněle se též setkáváme s věnečkem či černou páskou. Podle umístění „oltáříč rozlišujeme typ otevřený, uzavřený a rámový. V bytě či domě bývá nejčastěji lokalizován v případně v ložnici, výjimečně též ve sváteční místnosti. V souvislosti s „otláříčky" se setkáváme se třemi typy ritualizovaných úkonů: zapalováním lampiček), kladením květin a komunikací se zesnulým, přičemž se objevují dva rozdílné přís provádění. Častější přístupem je provádění těchto úkonů pouze o svátcích, buď spojených př zesnulého (např. narozeniny, výročí úmrtí, jmeniny, apod.) nebo obecných (např. Vánoce, Ve Dušičky, apod.). Méně často se pak objevuje provádění těchto úkonů vždy, když si dotyční n vzpomenou, bez nutné souvislosti s nějakým svátkem. Široké spektrum důvodů vedoucích k vytvoření „domácího oltáříčku" a provádění zmíněných ri úkonů se pohybuje od zachovávání rodinné tradice či vyjádření vzpomínky na zesnulého a uct přes snahu o navázání kontaktu se zesnulým a tím zahnání pocitu samoty, až po snahu o zaji ochrany a pomoci zesnulého příbuzného. Jak z výzkumu vyplývá, „domácí oltáříčky" mají nejen primárně pietní funkci a s ní spojeno estetickou, ale často též plní funkci psychoterapeutickou a v některých případech dokonce pověrečnou. Earhart, H. B.: Náboženství Japonska. Mnoho tradic na jedné svaté cestě. Prostor, Praha 19 The Religion of the Household. A case study of ancestor worship in Japan. Contemporary Rel VIII, 1967, č. 3/4, s. 201-333.; Smith, R. J.: Ancestor Worship in Contemporary Japan. Sta Press, Stanford 1974. Cash, M. R. - Lippard, L. R.: Living Shrines. Home Altars of New Mexico. Museum of New Mex Fe 1998. Gerstner 1984, Hanzl - Jiráček 1993, Heroldová 1987, Irša 1991, Kratochvíl 1948, Krist 198 Navrátilová 1989, 1993, Pokorná 1998, Popelka 1994, Souček 1971, Unger 1984, 1991 Gerstner, M.: Pojďte s námi na funus. Krkonoše, 1984, č. 11, s. 22-23.; Hanzl, Z. - Jiráče - komunikativní a integrující činitel na českém venkově [od 2. světové války do konce 80. 80, 1993, č. 2, s. 123-127.; Heroldová, I.: Některé výsledky dotazníkové akce „Smrt, pohře slavnosti za mrtvé (obřady, obyčeje a pověry)" v severovýchodních Čechách a na jižní Morav věstník československý, 4 (46), 1987, s. 13-48.; Irša, R.: Cintorín vo Veľkých Levároch. S stále záhadných. Malovaný kraj, XXVII, 1991, č. 1, s. 7.; Kratochvíl, L.: Pohřební zvyky. III, 1948, str. 118.; Krist, J.: Pohřební obyčeje na Kyjovsku. Blok, Brno 1985, s. 174-180 J.: O hřbitovním areálu v Albrechticích nad Vltavou. Z jihočeského národopisu, II, 1988, s Navrátilová, A.: K analýze tendencí vývoje rodinných obřadů na současné vesnici. Obřady sp pohřbem. Český lid, 76, 1989, č.3, s.149-156.; Navrátilová, A.: K některým kultovním a soc pohřebního obřadu v české a slovenské lidové tradici. In: Kultové a sociálne aspekty pohre najstarších čias po súčasnosť. NONA, Bratislava 1993, s. 69-75.; Pokorná, L.: Pohřeb jako projev mosteckých havířů. Zpravodaj KSVI, 1998, č. 10, s. 75-78.; Popelka, P.: K pojmům pr průvod, jejich základní sociální a ceremoniální znaky. In: Slavnostní průvody. Sborník pří konference Subkomise pro lidové obyčeje MKKK v Olomouci, 1993. Slovácké muzeum, Uherské hr 69-75.; Souček, J.: Zemřelí v představách lidu na moravských Kopanicích. Národopisné aktua č. 2, s. 135-143.; Unger, J.: Novokřtěnský hřbitov v Mikulově. Jižní Morava, XX, 1984, sv. Unger, J.: Svědectví hřbitovů. Malovaný kraj, XXVII, 1991, č. 3, s. 8. Viz Populační vývoj české republiky 2001. 8 absolventek základních škol, 8 středních škol a 4 vysokých škol. 2 lékařky, 1 letuška, 2 invalidní důchodkyně, 4 prodavačky, 1 úřednice, 2 zdravotní sestry zemědělství a 4 tovární dělnice. 10 katoliček, 1evangelička, 2 pasivně věřící katoličky, 1 pasivně věřící evangelička, 6 ne Umístění „oltáříčku" do sváteční místnosti zároveň odráží informátorovo poněkud atypické z bytovým prostorem. Existence svátečních místností totiž není v současné době z rozličných relativně malá velikost bytů, apod.) běžným jevem. Kupříkladu důvod zapalování svíčky, která stojí vedle fotografie, není pro tuto informátor zesnulého či jej uctít, ale spíše automatismus: „[svíčku zapaluješ] bezmyšlenkovitě, prost sirky a zapálíš ji, protože ta svíčka je tam furt (žena 50, SOU, pasivně věřící katolička) Rád bych poděkoval Věře Rádyové za poukázání na tuto možnou interpretaci. Je sice možné, že by jádro oltáříčku mohl tvořit také jiný předmět, který má dotyčného při žádného z informátorů jsem se s tímto případem nesetkal. V tomto případě informátorka dávala na určité místo v bytě zesnulým květiny, zapalovala pr často na ně vzpomínala, ale nikde neměla vystavenou jejich fotografii. Může se jednat o osobní věci zesnulého např. prstýnek, přívěsek, apod. Rád bych poděkoval Lukášovi Radostnému za upozornění na tuto možnou interpretaci zmiňované V tomto případě se však nejedná o situaci, kdy je k takovému chování jedinec nucen společe (jako např. „dobří" manažeři, k jejichž bontonu patří mít na svém pracovním stolu fotograf se jedná o niternou záležitost, jejímž účelem není zachování společenské konvence. Konkrétně v něm figurovali kromě tchána a tchyně také otec, matka, dcera a dva švagři. Viz Populační vývoj české republiky 2001. Vzhledem k poměrně vysokému věku informátorek však již většinou měly po smrti oba rodiče, způsobit tento zajímavý, ale patrně zkreslený, závěr. Jeho potvrzení by vyžadovalo další v mladších informátorek a informátorek, jejichž matka stále žije, ale otec je již po smrti. Abych se vyhnul složitému spojení „zapalování svíček a/nebo lampiček", budu v následující termín „zapalování světel" případně „svítidel". Květin se užívá jako daru při rozmanitých slavnostních příležitostech (např. svátek, naroz dar na ženě na schůzce, apod.) zatímco svíčka takovouto symboliku spojenou s výše zmíněným postrádá. Jak si povšimla též Jana Kameníková, která se rozhovoru s informátorkou také účastnila, je se domnívat, že si informátorka se zesnulým povídá, neboť její nonverbální reakce na tuto potvrzovala, přestože ona sama to popírala. Možným důvodem mohla být naše přítomnost či př osoby při interview (sousedka), před kterou mohla mít dotyčná informátorka jisté zábrany ( jako blázen"). Martin Heřmanský [ URL "LM-174.html "]