Specifika v religiozitě protestantských reemigrantů z Volyně ****************************************************************************************** * Olga Sládková [Nešporová] ****************************************************************************************** Abstrakt The study is devoted to the development of religious feelings of Czech settlers in Volhyni examines the religious feelings of post-war resettlers from Volhynia. It tries to describe transformation which occurred during their stay in Bohemia, both among the generation of t themselves and the subsequent generations until present. The group under observation was formed by Protestants from the village of Český Boratín (t district), who, after their resettlement, established themselves in the village of Chotině Litoměřice region) and in its close vicinity. At first, Czechs had religious freedom in Volhynia, but from the 1880s onwards, they were considerable pressure demanding that they should convert to the Orthodox church. In fact, least formally, by two-thirds of Volhynia Czechs by the end of the century. Most conversio Catholics, while most Protestants never gave up their religious denomination. After religi proclaimed in 1905, some Orthodox converts returned to the Catholic or Protestant beliefs. As early as 1880s, an independent reformed community was established in Boratín. It gradua accepted new members, especially from among their Lutheran fellow citizens, while some Cat it, too. In the inter-war period, the community included almost all residents of Český Bor a permanent clergyman and actively developed a rich activity. It also maintained contacts homeland and it was regularly visited by clergymen from Czechoslovakia. After their resett Boratín reformed Protestants, headed by churchman J. Opočenský, founded a community of Cze Chotiněves. This community directly followed up the Boratín congregation and for about the it retained the religious traditions taken along from Volhynia. Religious identity became keeping together the group of resettlers, which isolated itself from other newcomers. Exte particular the death of churchman Opočenský and collectivisation of agriculture in the lat the group of resettlers to the confrontation with the local population as well as the majo Czech Brethren church, whose members they had formally been, and which were brought by the However, religious faith never stopped being vital in the life of resettlers. They continu members of the congregation and regular visitors of divine services till their death. But situation affected the following generations, which means the descendants of the Volhynia already born in Bohemia. Although they were brought up in the religious spirit in the seco too, all of them were baptised, attended the Sunday school and were given confirmation, th want to take part in the community life any longer. They mainly wanted to be integrated in secularised, society. Since their belief was a differentiating element, they easily relinq they did not baptise their children or bring them up in the religious spirit. As a result, conditions, the resettlers did not manage to pass their religious faith and traditions to Due to this, they are until present a continually vanishing core of the Chotiněves communi Volyňští Češi si při návratu do Čech, po druhé světové válce, přinesli mnoho specifických zvyků a tradic, které si osvojili během jejich zhruba třičtvrtě století dlouhého pobytu na Religiozita volyňských Čechů se v mnohém lišila od religiozity majoritních českých obyvate druhem vyznání,[2] ale i pojetím víry jako takové a jejím aplikováním v běžném životě. Náb specifika patří přitom právě k těm, od kterých reemigranti během procesu integrace do majo společnosti upouštěli jen pozvolna a některé si dokonce udrželi až do dnešních dnů. Následující stránky jsou věnovány některým specifickým rysům religiozity protestantů česko evangelického sboru v Chotiněvsi (okr. Litoměřice), jehož členy byly a jsou reemigranti z Boratín a jejich potomci.[3] Zjištěné údaje pochází z terénního výzkumu provedeného roku 2 Chotiněvsi a okolí. Nejprve k prvku, který je jedním z nejvýraznějších vnějších projevů religiozity chotivěvsk a sice ke sborovému zpěvu. Sborový zpěv byl hojně provozován již na Volyni a své důležité náboženském životě reemigrantů udržel až do dnešní doby. Zpěv tvořil a doposud tvoří význa všech náboženských aktivit, od velkých církevních oslav a svátků (Velikonoce, Vánoce, Díků rodinné obřady (křest, svatba, pohřeb), až po běžná nedělní shromáždění a případně i bibli zpěvu při náboženských aktivitách je u reemigrantů vyšší, než u ostatních protestantů v Če zpívají hojně. Na Volyni byl čtyřhlasný zpěv nacvičován v pěveckém kroužku,[4] který byl tvořen dětmi, ml členy sboru a jehož činnost tak spojovala jednotlivé generace. Na shůzkách pěveckého krouž vyžadována pravidelná účast, která byla členy skutečně dodržována. Repertoár nacvičených p široký, v meziválečném období čítal více než tři sta písní a pěvecký kroužek vystupoval při každém Písně byly vybírány vždy aktuálně, až během shromáždění podle tématu farářova kázání, na c reemigranti dodnes pyšní.[5] Nacvičovaly se zejména písně duchovní, a to jak ze zpěvníků v v Čechách (Písně cestou života, Lyra sionská, Chorálníček), tak i ze zpěvníků vydávaných v (Jásavý chvalozpěv, Harfa, Sbírka duchovních písní). Vedle písní duchovních tvořily zhruba desetinu nacvičovaných písní i písně světské, hlavně písně národní.[6] Ty upevňovaly v jin prostředí národní vědomí a pocit sounáležitosti s českým národem. Zpěv při náboženských sl Volyni přitahoval i širší veřejnost jiných vyznání a působil tak zároveň jako jeden z důle společenského života. Při těchto příležitostech se pro mnohé posluchače, zejména pravoslav Čechy, stávala forma a český jazyk, ve kterém byly písně zpívány, důležitější než samotný Avšak v meziválečném období, kdy v Boratíně působil vikář Antonín Balabán, se zpěv pro svo důležitou součástí evangelizační činnosti.[7] Velký význam zpěvu jako součásti náboženského projevu reemigrantů přetrval i v českém pros reemigraci byly nakoupeny zpěvníky českobratrské církve evangelické, podle kterých se zača Obliba písní známých z Boratína však přetrvala a dnes jsou mezi reemigranty většinou nejví ty duchovní písně, které zpívali ještě na Volyni. Pěvecký sbor v Chotiněvsi tak sice naváz pěveckého spolku boratínského, počet jeho členů se však v Čechách zmenšoval. Důvodem byl z ze strany potomků reemigrantů o aktivní účast na pěveckých cvičeních. V první polovině 60. let chotiněvský vikář Jan J. Široký konstatuje, že „děti dosud mnoho potvrzuje však velký zájem o zpěv z řad reemigrantů samotných: „Pro slavnostní příležitosti se sejde zpěváků vždy hojnost, a shromáždění, bibl. hodiny a pod. už čas nezbývá."[10] V této souvislosti zmíněný autor dok „se náboženství stalo jen formou, přestává být náboženstvím."[11] Tato hypotéza však hodno volyňských Čechů příliš povrchně a nesprávně kladla největší váhu na výrazný vnější projev. O tom nejlépe svědčí fakt, že j dvacátého a jednadvacátého století se reemigranti každý týden schází na společných biblick zatímco pravidelná činnost pěveckého sboru již provozována není. Nadále však platí, že pro generaci reemigrantů je sborový zpěv dodnes důležitou součástí n života, i když se počet členů neformálního pěveckého sboru velmi zmenšil. Mezi členy sboru chybí mladší generace, téměř všichni zpěváci pochází z řad reemigrantů a jsou dnes v pokro věku. Jak již bylo řečeno, pravidelně se již neschází a nové písně nenacvičují. Dodnes vša při slavnostních příležitostech, kdy jsou zpívány ponejvíce písně, které zpěváci znají ješ případně z období těsně po reemigraci.[12] Dalším svébytným rysem je samostatnost chotiněvského sboru, která nepochybně pramení z pom Volyni, kde byl boratínský sbor vzdálen jak od ústředí konzistoře, pod kterou patřil, tak Čechách. Samotní věřící v čele se staršovstvem sboru se tak museli starat o organizaci a v zaopatření modlitebny, přes pořádání shromáždění i dalších běžných sborových činností, až kazatelů a farářů. Po příjezdu do Čech jednali stejným způsobem. Součástí žádosti o utvoře sboru, zaslané na synodní radu českobratrské církve evangelické v listopadu 1947 tak byla se rozpočtu sboru,[13]který plně spoléhal pouze na příspěvky farníků sboru, ze kterých měl i duchovní. Ještě v první polovině 60. let chotiněvský vikář Jan J. Široký píše: „V určitý se zdá, že jakoby zapomínali na to, že nejsou již samotným sborem, ale že patří do společe církve."[14] Také při hledání stálého faráře v 70. letech si laičtí členové sboru počínali a sami se kontaktovali s duchovními, které žádali o vykonávání stálé duchovenské činnosti sboru. Synodní rada však několikrát odmítla dát duchovním, se kterými se členové sboru doh vedení chotiněvského sboru.[15] Ještě v 80. letech bylo obvyklé samostatné jednání farníků kurátorkou z řad reemigrantů, Marií Janatovou, která s naprostou samozřejmostí každý rok ž radu o navrácení souhlasu k vykonávání duchovenské činnosti pro faráře Zdeňka Bártu.[16] Také celkové náboženské naladění chotiněvských farníků souvisí s jejich pobytem na Volyni, většinu z nich základním zdrojem obživy zemědělství. V Chotiněvsi tomu zpočátku nebylo jin pracovní cyklus spojený se zemědělskými pracemi během roku, se velkou měrou promítla i do představ a zvyků volyňských reemigrantů. Zbožnost evangelíků na Volyni byla fundamentální [17] Bůh byl chápán především jako dárce úrody a vlastní zbožnost měla zajistit hojnost a Po přestěhování do Čech a následné kolektivizaci zemědělství tento rys sice ztrácel na výz rozhodně se nevytratil úplně. Dodnes je duchovní slavnost „Díkčinění" za úrodu velmi důlež náboženského roku. Chápání úrody jako božího daru u nejstarší generace reemigrantů přetrva i současný farář chotiněvského sboru Zdeněk Bárta, který uvádí jako nejdůležitější faktory návštěvnost bohoslužeb: „sklizeň chmele, počasí a jiné plodiny, které zrovna dorůstají".[1 charakteristický způsob vyzdvižení jedné oblasti božského působení se zřejmě uchoval zejmé většina reemigrantů pracovala i v Čechách nadále v zemědělství,[19] případně si ještě udrž udržuje, malá hospodářství pro svoji soukromou potřebu. Dokonce i vztah k Bibli byl po příchodu do Čech u reemigrantů výrazně odlišný od běžného p panujícího v českobratrské církvi evangelické. Jakékoli kritické bádání a složitou teologi zavrhovali, Bible pro ně byla souhrnem věčných pravd, které nebylo potřeba, a navíc nebylo blíže zkoumat a hodnotit. V tomto postoji farníky utvrzoval jejich duchovní Jaroslav Opoče také z Volyně. Po jeho smrti roku 1957 však byli reemigranti nuceni konfrontovat své názor příchozím farářem, kritickým teologem a hebraistou, Janem Dusem. O nechuti „volyňských" př přístup k Písmu se zmiňují i další duchovní chotiněvského sboru.[20] Postupem času však re přístup opouštěli a dnes již prakticky není patrný. Specifický byl také přístup reemigrantů k eucharistii. Na Volyni byla večeře Páně vysluhov jednou ročně, což souviselo s absencí stálého duchovního, který by ji mohl vykonávat častě učinila z eucharistie skutečně výjimečnou a sváteční událost. Na základě toho se zvyk přis Páně pouze jednou ročně, na Velký pátek, udržel i v dobách, kdy již v Boratíně působil stá V boratínském sboru navíc panoval mezi farníky pocit, že pouze ti, kdo jsou téměř dokonalí nikým ve sporu, mohou přistupovat k večeři Páně. Před přijímáním se rodinní příslušníci se odprosili a odpustili si případné neshody. Ti kdo se nemířili, byli si toho vědomi a na zá rozhodnutí k večeři Páně nepřistupovali.[21] Přístup k eucharistii, který byl podmíněn spl etických morem a provedením sebekritického zhodnocení týkajícího se jejich dodržení, tak n pouze pro vztah mezi člověkem a Bohem. Hrál důležitou roli také v sociální rovině, kde upr vztahy mezi jednotlivými farníky. Tato skutečně hluboká úcta k svátosti Večeře Páně byla přenesena do Čech, kde se malá četn ostře rozcházela s většinovou praxí českobratrských evangelických farářů. Na návrh kurátor odsouhlasilo staršovstvo sboru roku 1950 rozhodnutí o vysluhování večeře Páně pouze dvakrá velkou úctu k ní si reemigranti i nadále zachovávali. Postupem času a hlavně příchodem čes se četnost přijímání během roku zvětšovala. V první polovině 60. let byla večeře Páně vysl pětkrát do roka, přičemž účast byla na Velký pátek 90 - 100 %, zatímco při ostatních svátc přijímáním (Boží hod vánoční, neděle velikonoční, svatodušní neděle a konfirmace) byla pou [23] Tento fakt svědčí o přetrvávajícím velkém významu přikládanému eucharistii přijímané oproti její méně důležité a v některých případech i odmítané roli při jiných příležitostec letech, když se hlasovalo o tom, že se bude eucharistie konat každý měsíc, byli někteří st proti tomu. Jako důvod udávali skutečnost, že přílišnou četností tato svátost zevšední.[24 sboru s tímto návrhem souhlasila a dnes již není nijak patrná menší účast při bohoslužbách Páně vysluhována.[25] Reemigranti, kteří ještě dnes žijí, tedy postupně přijali v otázce p Páně praxi, která je v Čechách běžná. Jak bylo ukázáno výše, některé specifické rysy v religiozitě reemigrantů lze vystopovat je když jsou v porovnání se stavem krátce po reemigraci již většinou značně setřeny. Jejich p na náboženské zvyky a smýšlení uplatňované v Boratíně je nesporná. Navíc jejich udržení v obdobích po reemigraci svou činností velmi podpořil vikář Jaroslav Opočenský, který plně n boratínskou náboženskou tradici a nebyl ochoten přijímat prakticky žádné nové vlivy. Speci uchovala právě a zejména skupina reemigrantů samotných. Další členové sboru, pocházející z reemigrantů, se již s těmito specifickými náboženskými postoji a zvyky svých rodičů a prar na Volyni a odlišnými od běžné religijní praxe v českobratrské církvi, zpravidla vůbec nez rysy tak spolu s úmrtím posledních reemigrantů nepochybně zaniknou. [1] Do ruské Volyňské gubernie Češi odcházeli nejvíce na přelomu 60. a 70. let 19. st. Dův byly převážně ekonomické. Na Volyni utvářeli soudržné skupiny v rámci tamních vesnic a měs samostatné české osady. Po druhé světové válce se, v rámci osídlování českého pohraničí po České republiky vrátilo téměř 40 000 volyňských Čechů. [2] Nejvíce příchozích bylo pravoslavného vyznání, méně bylo katolíků a nejméně protestant reformovaných, augsburských a baptistů. [3] Sbor byl založen r. 1948 na žádost boratínských reemigrantů pod vedením jejich vikáře Opočenského a považuje se za sbor pokračující a navazující na reformovaný sbor v Boratíně [4] Pěvecký kroužek byl v Boratíně založen již roku 1882. [5] Informátorka Anna Vlková (rozhovor dne 15. 11. 2000). Vlk, Josef - Vlková, Anna - Vlk, Historie Českého Boratína. Ústí nad Labem 2000, s. 106. [6] Vlk, Josef; Vlková, Anna; Vlk, Vladislav: Historie Českého Boratína. Ústí nad Labem 20 [7] Balabán, Antonín: Mé vzpomínky. Život evangelického faráře. Heršpice 1993, s. 128-136. [8] Opočenský, Jaroslav: Zápisy ze schůzí staršovstva. s. 9 (schůze staršovstva 13. 6. 194 [9] Široký, Jan J.: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k pr zkoušce. B.m. 1969, s. 34. [10] Tamtéž, s. 33. [11] Tamtéž s. 33-34. [12] O tom svědčí například nácvik zpěvu na vánoční slavnost v chotiněvském kostele dne 17 Zpěváci si zde opakovali písně, které se naučili ještě na Boratíně - např. Zpěv Anjelů, Vá hvězdo betlémská, Klid v Betlémské krajině. [13] Janatová, Marie: Kronika. Sp. 1984, s. 90. [14] Široký, Jan J.: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k p zkoušce. B.m. 1969, s. 28. [15] Janatová, Marie: Kronika. Sp. 1984, s. 134-143. [16] Souhlas k vykonávání duchovenské činnosti mu byl odejmut r. 1980, navrácen r. 1987. [17] Zdeněk Bárta dokonce tvrdí, že byla pietistická (rozhovory 20. 10. 2000, 22. 3. 2001) soudu neodpovídá vymezení tohoto náboženského hnutí. Boratínští reformovaní jako celek tot rysy charakteristické pro pietistické skupiny, zejména např. vědomí vlastní výlučnosti (v „obrácených" proti „neobráceným"), důraz na vnitřní prožitek víry oproti prožitkům vnějším oddání se Kristu s cílem dosažení vlastní spásy, vedoucí až k pohrdání tímto světem, model skupin uvnitř církve (ecclesiola in ecclesia). Viz stručné vymezení pietismu Nešpor, Zdeně o genezi východočeského tolerančního sektářství. Bakalářská práce na IZV UK. Praha 1998, s Autor zde vychází zejména z E. Troeltsche (Troeltsch, Ernst: Die Soziallehren der christli Gruppen. 1911) a R. Říčana (Říčan, Rudolf: Od úsvitu reformace k dnešku. Praha 1947). [18] Zdeněk Bárta (rozhovor 22. 3. 2001). [19] Podle dotazníkového průzkumu provedeného na přelomu února a března 2001 pracovalo v z % reemigrantů žijících v Chotiněvsi. [20] Široký, Jan J.: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k p zkoušce. B.m. 1969, s. 44; Zdeněk Bárta (rozhovory 20. 10. 2000 a 22. 3. 2001). [21] To tvrdí reemigrantka Vlasta Čurdová (rozhovor 3. 12. 2000). Taktéž i farář Zdeněk Bá 3. 2001). [22] Opočenský, Jaroslav: Zápisy ze schůzí staršovstva. s. 54, 57 (schůze sborového shromá 1950 a schůze staršovstva 2. 5. 1950). Marie Janatová nesprávně uvádí jako počáteční rok k dvakrát ročně rok 1956. Janatová, Marie: Kronika. Sp. 1984, s. 100. [23] Široký, Jan J.: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k p zkoušce. B.m. 1969, s. 36. [24] To tvrdí současná kurátorka sboru Alena Čurdová (rozhovor 3. 12. 2000). [25] Podle výpovědi chotiněvského faráře Z. Bárty (rozhovor 22. 3. 2001), podobně pí. Klep 19. 2. 2001). Olga Sládková [Nešporová] [ URL "LM-355.html "]