K původu a pramenům českého lidového spiristismu ****************************************************************************************** * ****************************************************************************************** Abstrakt In the second half of the 19th century and at the beginning of the 20th century, spiritual massively spread in the entire Euro-American region, including broad masses. Hand in hand there was also an intellectual rejection, which for long frustrated any serious study of t Besides, popular forms of the spiritualist movement have always been considered as decayed academic interest. The situation has only recently improved. In fact, it has turned out that popular spiritua all cases reduced to a sort of intellectual hermetism and pseudo-scientific disciplines. M popular spiritualism often had a deep, distinctive ethical and religious imprint. Spiritualism in general spread in Bohemia (several hundreds of thousands of sympathisers, about 10,000 of them actively practising) at the close of the 19th century under the forei on intellectual circles and through them (mainly by literature) on the people. By contrast much older, popular spiritualist ideas, whose existence can be proved by as early as 1850s hidden in some inaccessible parts of the country, in Podkrkonoší and in the environment of Vysoké Mýto region. In both of these cases, spiritualism was one of the transformed forms „toleration-era“ sectarianism, a popular religious movement of unauthorised lay speculatio surfaced after the Toleration Edict was issued in 1781. Given its religious roots, it is u that popular spiritualism retained in the described regions its religious character, a str code and the nature of a sect in line with the Weber-Troeltsch terminology. Along with dir and analyses of theological shifts, which occurred in the course of transformation of sect notions into the spiritual ones, one can also watch a continual transition between the two especially in their explicit references to the tradition of Czech reformation, opposition church and its symbols, their inclination to the „implicit religious feeling“ (socialism, survival of pre-scientific forms of thinking, traditional medicine, and astrology. However, nothing of this sort can be said about the intellectual, urban spiritualism, whic real reverse of the popular movement in these points. Besides, its ethic and day-to-day pr low, allowing a superficial faith, often just as a kind of entertainment or even existing reasons. The two forms of the spiritualist movement only merged approximately in the perio One, evidently in connection with the establishment of the Brotherly Association of Czech (K. Sezemský), when the described popular and religious spiritualism was virtually swallow spiritualism of urban type. Undoubtedly, this was mainly caused by the numerous predominan urban form because starting the beginning of the century it also spread to the country, bu traditional sectarian regions (here one can rightly speak about an ideological degeneratio this, there was an intellectual decay of the late sectarianism and eventually also the est Czechoslovak church (1920), where many sectarians and later spiritualists eventually found The study of the beginnings of popular spiritualism is hampered by a number of heuristic d especially on account of a hostile attitude of contemporaries to the movement. As a result difficult to find sources at present. Luckily, a part of a private collection of „medium“ preserved. They were assembled before World War One by regional researcher František Večer a teacher in Lomnice nad Popelkou. Some drawings from the collection are printed here. In clearly stated that their character, used types of motives as well as the mode of creation the tradition of spiritualist graphic arts from other regions. In a way, these drawings, t evidence of a distinctive character of the sub-Krkonoše popular spiritualism and its indep urban ideological resources. Vědeckému studiu spiritismu, hnutí které od poloviny 19. století tak razantně zasáhlo lido celé Evropě, ve Spojených Státech, Brazílii i jinde, vždy stál v cestě jeho stejně prudký odsudek. Postosvícenská kognitivní elita, vyznávající ideu pokroku, bezmezné evoluce intel schopností člověka jako druhu a zejména jeho obzvlášť nadaných představitelů (sebe samých) nové náboženství, v tomto hnutí nespatřovala než nové tmářství, průlom magického uvažování konstituujícího vědeckého, empiristického světového názoru většiny populace. Tento smysl m obava v závěru jeho Zlaté ratolesti, stejně ostře protimagicky a tedy protispiritisticky s dívala i většina jeho vědeckých souputníků a jejich žáci. Českou situaci popsal M. Plecháč poměr inteligence k hnutí zdrženlivý ...v obsáhlém sborníku `Novopacko` [oblasti, kde byl spiritismus nejrozšířenější] marně bychom hledali kapitolu o spiritismu." Asi nejvíce pozo hnutí věnovali někteří spisovatelé, Antal Stašek (Blouznivci našich hor), J. Šír (povídka F. X. Šalda (Loutky a dělníci boží II.) či K. Sezima (V soumraku srdcí), takže vpravdě "be pravděpodobně brzy nevěděli, čím spiritismus zdejšímu lidu ...byl." Jejich recepce spiriti primárně umělecká, proto rozhodně nelze bez výhrad souhlasit s názorem M. Machovce, že "za má i vědeckou hodnotu, neboť on první obrátil pozornost od názorů sektářů k životním okoln tyto názory vznikaly." Proti spiritismu se však postavili i badatelé vycházející z nábožen kteří v něm viděli svého druhu "nekalou konkurenci." Jiný přístup pochopitelně měli lidé, spiritistickému hnutí sami přiklonili (A. C. Doyle), jejich zprávy pak ovšem většinou mají "nesmiřitelné" apologie, nikoli skutečně vědeckých studií. Rozplétat klubko mýtů, pověr a spiritistického hnutí se tak daří až v nejnovější době, v docela malé míře bych se o to ch tomto místě. Studium lidového spiritismu komplikuje ještě jedna skutečnost. Jak sami spiritisté v bohat překladové literatuře, tak i polemici s tímto hnutím se totiž ve své publikační činnosti t věnovali "vysokému," intelektuálně bohatému městskému spiritismu, zatímco lidovou formu hn jako "upadlou" stranou svého zájmu. "Lidového náboženského spiritismu dotýkají se tito spi velmi málo," jak první upozornil M. Plecháč. Tak třeba O. Zachar hledal kořeny novodobého nekromantických praktikách Johna Dee a E. Kelleyho. Ve skutečnosti ovšem, jak uvidíme dále českém prostředí rozdíly obou těchto složek, intelektuálního městského spiritismu a lidové zcela zásadní a trvalo velmi dlouho, než byly setřeny. Tato záliba ve "vysoké," svým vědec intelektuálně blízké formě spiritistických, okultních a hermetických nauk, však trvá dodne Nakonečný, náš asi největší současný znalec této problematiky, v Zacharových stopách nachá českého hermetismu" v rudolfinské době a třebaže svůj zájem centruje na dobu pozdější, výr proti "zvulgarizovanému spiritismu." Ten si představuje jako "pouhé `citování duchů` zemře kterému se nejlépe dařilo v lidových vrstvách ...zejména v Podkrkonoší, jež jím bylo zapla přitom uvidíme nesprávnost a zkratkovitost takovéhoto náhledu. Několik málo badatelů se přeci jen lidovému spiritismu věnovalo. Ponejprv to byli katoličt regionální badatelé, kteří se pro lásku ke kraji či místu, kde se narodili nebo kde působi věnovali i tomuto "novému šejdu" (Blažek), jejich dílo však bylo poznamenáno silným aprior mnohdy skutečnou podstatu spiritistického hnutí ani nepochopili. Na počátku 20. století vš i první regionální historikové a etnologové, kteří neváhali dát v šanc svou pověst a tímto se zabývali ze skutečně vědeckých pozic. Zajisté nikoli tak, jak to činí moderní etnologie antropologie, k tomu jim chybělo její teoretické zázemí, přesto však sdostatek obsažně, vě Tak Josef Panýr uvedl do naší odborné literatury podkrkonošské spiritisty, přičemž si sprá jejich fundamentální různost od intelektuálního spiritismu Prahy a Českých Budějovic. "Spi Krkonoších," píše Panýr, "nesporně má ráz náboženský, ráz sekty ...stoupenci spiritismu, j ve městech, na př. v Praze, nestaví v popředí náboženský jeho ráz, nýbrž dělají jej spíše vysoce oceňoval asketickou etiku lidových spiritistů, projevující se v každodenní životní však správně určit sektářský původ tohoto hnutí. Podle jeho názoru byli spiritisté prostě neovlivněnými ani "vysokou" literaturou svých městských souputníků, ani ničím jiným. Jiní se zabývali výhradně pozůstatky někdejšího tolerančního sektářství v této oblasti, byli na natolik orientováni na minulost, že ve svých jinak vynikajících studiích nedokázali ukázat s pozdějším spiritismem. Na Panýrovu studii navázal Miroslav Plecháč souborem článků uveřejněných v Křesťanské revu později v podstatně rozšířené podobě vydány i knižně. Tento autor podržel, ba svým na auto detailním rozborem "věrouky" lidového spiritismu dokonce ještě prohloubil úvahy o rozdílno a venkovského spiritismu, zachoval však i nesprávnou představu, že "v oboru náboženském .. v Podkrkonoší] formoval nový útvar." Na příkladu válečných událostí, kdy příslušníci hnutí svých sousedů "prodávali obilí a mouku za ceny zákonem stanovené a pomoci neodepřeli" a ně ve jménu Božího přikázání odmítli sáhnout na zbraň, pak doložil svědomitost a opravdovost v každodenní praxi. Obzvlášť cenné jsou i jeho úvahy o propojování lidového spiritismu s n Církví československou, ale i s různými sociálně-demokratickými a komunistickými kroužky n Celkově přitom hodnotil stav lidového spiritismu po první světové válce jako upadající. Období komunistické diktatury vědeckým studiím spiritistického hnutí pochopitelně nepřálo, nepřálo ani samotným spiritistům. Lidové "duchařství" bylo pochopeno jako pověrečná prakti měla být co nejrychleji vykořeněna a pokud možno brzy zapomenuta. Přesto i v této době vzn studie, okrajově se zabývající spiritistickým hnutím. Její autoři, manželé Markéta a Milan totiž spiritismus coby jednu z pozdních forem východočeského tolerančního sektářství, kter centru jejich pozornosti, pochopili jako výraz myšlenkové emancipace prostého lidu, jako h sociální. V marxistickém duchu tak sice psali, že se tato emancipace děla "zkratkovitou a formou," převedením sociálních obsahů do religijní oblasti, poněvadž pro úplné odvrhnutí n "nejsou v lidu ani společenské ani gnoseologické předpoklady," některé jejich nové objevy rozhodně nepostrádají ceny. V návaznosti na studii Machovcových, jež upřela svou pozornost oblast Litomyšlska, vyslovil pak J. B. Čapek domněnku, nejsou-li také podkrkonošští spirit z části potomky tolerančních sektářů, neboť "když v tom kraji převládl spiritismus, přidal četní potomci písmáků [t.j. tajných a potom neortodoxních nekatolíků, pozn. ZRN] a dostalo `mediáni`." Čapek se bohužel touto problematikou již dále nezabýval. Teprve nejnovější doba vedla k opětovnému oživení zájmu o tuto mimořádně zajímavou kapitol náboženských a duchovních dějin. Bylo ovšem již výše řečeno, že většinou se jedná o studie "vysokém" spiritismu, pro nás bezvýznamné, anebo o populární brožurky postrádající jakékol stojí jen Brezinova studie v Revolver Revue, která sice opakuje literaturou tradované omyl spiritismus se objevuje až v 80. letech 19. století; nerozlišuje mezi lidovým a "vysokým" a vcelku nepřináší mnoho nového, jde však o po dlouhé době první publikaci tzv. medijních sbírek novopackého musea. O jejich úloze a významu v rámci lidového spiritistického hnutí v textu. Konečně autor přítomné studie se věnoval otázkám souvislosti lidového spiritismu tolerančním sektářstvím ve své diplomové práci. Po tomto stručném přehledu dosavadní literatury však již věnujme pozornost některým problé lidového spiritismu ve východních Čechách. Spiritismus intelektuální a lidový V literatuře se nejčastěji setkáme s přesvědčením, že spiritismus se do Čech dostal dvojím z Německa seancemi, které okolo roku 1880 pořádal trutnovský továrník Etrich, ve druhé řad prostřednictvím českobudějovické martinistické lóže U modré hvězdy a jejích styků s franco a literárními symbolisty. V obou případech přitom mělo jít o vcelku jednotný směr, vycháze amerických pokusů s pohybujícím se stolečkem, které byly v Evropě recipovány A. Kardecem a obohaceny některými prvky starších esoterních, hermetických a paravědeckých tradic (Sweden němečtí tzv. pneumatologové přelomu 18. a 19. století: Horst, Jung-Stilling, von Mayer, me takto obecně pojaté hnutí, které od 50. let 19. století vítězně kráčelo Spojenými státy i dobře můžeme přijmout Zacharovu definici, že totiž spiritista "domnívá se, že duše lidská a jest schopna i po smrti těla stýkati se s pozůstalými živoucími na tomto světě a po čas vykonává dokonce i různé fysické a duševní úkony, kterých člověk živoucí, podle našich poj Aby žijící svět mohl vstoupiti ve styk s duchy zemřelých, k tomu jest třeba prostředníka, Ve skutečnosti však byl spiritismus vždy spíše konglomerátem různých místně i časově odliš tomto se shodujících, v jiném však odlišných. Bylo tomu tak i u nás, proto je nezbytné, ja alespoň v počátcích hnutí striktně rozlišovat lidový a "vysoký" spiritismus. Tuto zavedenou představu však komplikuje ještě jedna skutečnost. Uvedl-li by spiritismus d těžko totiž vysvětlíme zápis v obecní pamětnici Stradouně na Vysokomýtsku, že "toho roku [ činily se zkoušky v pohybování a točení stolů a jiných věcí. Mládí [!] lidé se na způsob ř posadili a každý palec od obou rukou položil na ten palec opět vedlejší tak, že spojení by Když tak nepohnutě několik minut seděli, počal se stůl sám od sebe pohybovati." Podobně by v nedalekém Dobříkově ze spaní hovořící mladík využíván jako médium a záhy se našla další. podkrkonošské oblasti měl spiritismus zřejmě delší trvání, jak svědčí Plecháčova snaha pos shromáždění, která většina jiných autorů klade do roku 1880, o dva roky dříve. Dále již vs chceme-li držet Etrichovo prvenství, poněvadž teprve v roce 1878 se tento průmyslník v Čec usadil (následujícího roku se mu zde narodil syn Igo, pozdější známý letecký konstruktér). totiž Etrich zřejmě jen navázal na starší tradici, pro což mezi jiným svědčí výběr jeho pr která byla výhradně z obcí a samot ležících na svazích kopců nad údolím Jizerky (Jestřabí, svou pozornost věnujeme tomuto lokálnímu specifiku, eo ipso skutečnému původu českého lido zaměřím se na jeho již zmiňovanou odlišnost od městské, intelektuální formy tohoto hnutí. Podkrkonošští lidoví spiritisté, o kterých máme nejvíce zpráv, byli totiž především nábože tamní spiritismus, jak situaci vystihl M. Plecháč, "vykazuje znaky křesťanské sekty." Jeho kladli obzvláštní důraz i sami spiritisté, bylo Písmo. Tak učení o métempsychosis, pozdějš pokládané za import východní religiosity, pochází ve skutečnosti spíše ze svébytné výklado Ježíšova výroku "Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit královs se, že jsem ti řekl: Musíte se narodit znovu." (J 3, 3-7). Stejného původu přitom je i pře prostředníků Slova božího, neboť "sešlu svého Ducha na všechny lidi, synové vaši a vaše dc v prorockém vytržení" (Sk 2, 17). V tomto kontextu pak nepřekvapuje silný a trvalý důraz n morálku a každodenní praxi, neboť veškeré konání bude posuzováno Soudcem, který není z toh jehož předpokládaná tvrdost připomínala, podle svědectví dobových pozorovatelů, starozákon víru. Tak byl zamítán alkohol, kouření a světské zábavy ("Buďte tedy dokonalí, jako je dok otec." Mt 5, 48), někdy i vojenská služba, nad vším jejich konáním stál imperativ lásky k "srdeční" zbožnost tohoto typu, blízkou zejména luterskému pietismu hallské a herrnhutské bylo ovšem charakteristické i zamítání církevních obřadů a chrámů, svátostí, obrazů jako p a v tomto smyslu nenáležitých projevů víry. Pravým symbolem této vnějškovosti jim byla kat v jejich optice "moderní Babylon," proti kterému (na rozdíl od německých spiritistů na naš neustále vystupovali ve jménu pravé (své vlastní) víry. S pietismem je spojoval i důraz na "procitnutí ve víře" působením Ducha a na laickou exegezi. Náboženský, ba až sektářský ráz ve weberovsko - troeltschovském smyslu měly i spiritistick seance spojené s vyvoláváním duchů a religijními výklady. M. Plecháče, který se řady takov účastnil, na první pohled upoutala úprava místnosti, připomínající Poslední večeři, "koste vzezření účastníků, stejně jako neustálé opakování křesťanských motivů (někdy v pozměněné modlitbách, vzývání, kázání i věroučných výkladech. Zároveň přitom existovaly i jakési ecc ecclesia, kroužky "obzvlášť zbožných" na rodinném či lokálním základě, které nadto pořádal seance, "jakési soukromé pobožnosti." Ostatní spiritisté se k nim stavěli zdrženlivě až od existenci ještě na sklonku 20. let 20. století však můžeme vidět jisté přetrvávání původní lokálního rázu podkrkonošského spiritismu, který se teprve později vzhledem k relativně př okolnostem rozšířil na větší území. Charakteristiku našeho lidového spiritismu můžeme doplnit dalšími třemi podstatnými znaky, také náboženského původu. Je to jednak "sklon k předvědeckým formám myšlení" (Plecháč), vě na českou reformaci a konečně blízkost dobovým sociálně-demokratickým a komunistickým ideá spiritisté v žádném případě nepovažovali své přesvědčení za moderní vědu a mnohdy se expli proti ní, zejména proti materialistickému pohledu na svět, a pokud jim nějaké "přírodovědn imponovaly, byly to - astrologie a přírodní léčitelství. Snaha po sebeidentifikaci jako po reformace se projevovala v názvech spiritistických spolků (Komenský), v jejich účasti na h oslavách, ale především v úctě, kterou těmto dvěma postavám našich náboženských dějin prok Například jedno stradouňské médium bylo proslulé tím, že jeho ústy promlouval Husův duch. paradoxní souvislost tohoto vpravdě náboženského hnutí s velkými sociálně - politickými ut 20. století pramení jednak z přesvědčení lidových spiritistů o rovnosti všech lidí a posmr hříchy, ve druhé řadě i z požadavku účinné lásky k bližnímu. Jeden spiritista - komunista že zajisté ví, "že se Lenin vyslovil proti náboženství, ale s pravým náboženstvím se ...ko shoduje, poněvadž chce budovat společnost na základě zákona lásky k bližnímu." Později se dokonce (nespěšně) pokusili o založení komuny. Tato skutečnost se tedy zdá potvrzovat Bult že marxismus vlastně není než svého druhu "sekularizovanou eschatologií" Joachima z Fiory podobných myslitelů, že "sekularizace křesťanské ideologie ve víru v pokrok proběhla v ide jako v materialismu." Podle M. Plecháče tak spiritismus podpořil rozšíření sociální demokr venkově, což není nemyslitelné v situaci před první světovou válkou, kdy nad lidovou recep interpretací socialistického učení, ať už byla brána odkudkoli, ještě nepřevládlo agitační pražského stranického centra. Samo za sebe ostatně mluví, že lidoví spiritisté se politick hlásili k "socialismu všech odstínů." Lidový spiritismus popsaného typu se ze svých center a zřejmě i matečných oblastí, z Podkr některých míst někdejšího Chrudimského kraje, na přelomu 19. a 20. století rychle rozšířil území. V. Bledý tak v roce 1899 uvádí 112 spiritistických kroužků v Čechách, přičemž si je statistika není úplná. V polovině 20. let byl odhadován počet lidí více či méně ovlivněnýc uvažováním na několik set tisíc (ač počet aktivních spiritistů se pohyboval jen okolo dese tomto masovém rozšíření se ovšem stále vzrůstající měrou podílel intelektuální, "vysoký" s Městský spiritismus, mezi který charakterově spadá i německý spiritismus v Čechách, přitom antipodem popsaného východočeského lidového spiritismu. Nebylo v něm nic náboženského, ba "vidí ve spiritismu jen společenskou hru s klepáním stolečku ... různé pokusy medií, jichž řešení nějakého kriminalistického případu nebo třeba i - hledání pokladu." Ve svých upadlý umožňoval i jakousi "víru na oko," pro zábavu a ze zištných důvodů, intelektuálně pak tíhn západního křesťanství s věrou východní (karma, reinkarnace)," kromě "křesťanských" forem a vegetariánství apod. Po svých cizích vzorech, neboť se zajisté neohlížel po náboženském dě reformace, se považoval za svého druhu vědecké poznání, přičemž tato tendence vyvrcholila založenímUniversalie a Horev - klubu, z pochopitelných důvodů se stavěl odmítavě k sociali atd. Městský spiritismus se ze svého prvního centra, Českých Budějovic šířil nejprve do Prahy a celém území Čech a Moravy rozsáhlou publikační činností. Od roku 1886 byla vydávána Spirit o osm let později začal vycházet první časopis Hvězda záhrobní, záhy se přidaly mnohé dalš intelektuálního centra byl na konci 90. let 19. století podnícen "hornický" spiritismus ve se šířily i další proudy lidového spiritismu, o kterých však již platilo, že byly spíše zv formou tohoto "vysokého" spiritismu měst, než filiací svrchu zmíněných náboženských forem. Všechny tyto proudy, jakkoli vnitřně protikladné, dokázal na počátku 20. let spojit K. Sez Bratrského sdružení českých spiritistůvelmi obecně pojatou ideologií, podle které "spiriti spočívá v pochopení skutečné jsoucnosti Boží a [ve víře] ve věčný život Ducha a též[v] jeh do hmotného světa." Sezemský totiž brzy pochopil, že nejživotnější složky hnutí lze nalézt a proto se již v roce 1904 nebo 1905 přestěhoval do Hrabačova u Jilemnice a později do Nov odkud spiritistické hnutí, jehož byl dlouholetým předsedou, řídil. Znamenalo to "příklon k náboženskomravnímu" (Sezemský), blízkému asketické zbožnosti reformovaných (sám Sezemský, z katolické církve, posílal svou vnučku na náboženské vyučování ČCE). K úplné syntéze lido intelektuálního spiritismu, která znamenala faktické převálcování prvního, však došlo až v světové válce v přímé souvislosti se založením Sdružení.Vedlo to k situaci, kdy "jest dneš spiritismus v Podkrkonoší na nižší úrovni, než byl před válkou. Vzdělanější rolníci ...se spiritism se udržuje mezi vrstvou nejchudší." V meziválečném období, kdy se positivnější vztah veřejnosti ke spiritistickému hnutí proje postupným rozmělňováním, které znamenalo zánik lidově - náboženské formy, na tuto v obou j oblastech zřejmě určitým způsobem navázala nově vzniklá Církev československá. Se svou pom zbožností, nejasně formulovanými věroučnými články, implicitně přítomným heslem "Buď v cír co chceš" a ochotou naslouchat "hlasu věřících" a případným změnám v tomto duchu, se zřejm alternativou. Svědčí pro to jak kladný vztah československých farářů ke spiritistickému hn vstup řady jeho stoupenců do této církve, tak i skutečnost, že k jejímu podstatnému rozšíř obou uvedených oblastech. Další sledování vývoje českého spiritismu však již přesahuje naše téma, věnujme proto pozo lidově - náboženského typu spiritistického hnutí, typu který byl - na rozdíl od "vysokého" měst - snad naivní a málo intelektuální, vždy však vnitřně opravdový. Musíme se tedy vráti tolerančního sektářství. Původ lidového spiritismu v tolerančním sektářství Habsburská rekatolizace Čech vedla ke vzniku tajného nekatolictví, které se - živeno lidov působením tajných náboženských emisarů z ciziny, především pietistů ze Saska a luteránů a z Uher - v některých oblastech středovýchodních Čech udrželo až do 18. století. Zahraniční rozhodně nebyly nějakou soustavnou pastorační činností, tajní nekatolíci zůstávali často p sami, svou víru museli nalézat v knihách a výkladech lidových náboženských učitelů z těcht rozporných, písemných pramenů. Vedlo to k tomu, že některé lokálně omezené skupinky tajnýc aniž si toho byly vědomy, přestoupily hranice později povolených vyznání a někdy i křesťan vzniklo východočeské toleranční sektářství, nedovolené lidové náboženské hnutí, které vyst po vydání Tolerančního patentu v konfrontaci s řádnými členy obou nově povolených protesta Jeho příslušníci, tzv. "náboženští blouznivci" východních Čech a českomoravského pomezí, t místně odlišných skupin a skupinek, které se po vzoru svých vůdců klonili tu k tomu, tu k výkladu Písma, přičemž je mnohdy spojoval jen odpor vůči povoleným vyznáním, silné eschato nesouhlas s jakoukoli vnější zbožností. Tato poslední charakteristika přitom odkazuje ke s tohoto lidového náboženského hnutí, jakkoli se později duchovní cesty sektářů rozešly, k s který akcentoval laickou exegezi a pastoraci, "srdeční" zbožnost atd. Náboženský vývoj tolerančních sektářů se ovšem po vydání Tolerančního patentu, který pro n povolených protestantských vyznání znamenal spíše ještě tvrdší pronásledování, než tomu by nijak nezastavil. Jednotlivé skupinky procházely různými proměnami, jež zde nemůžeme sledo až hluboko do 19. století. Důležité však je, že ve dvou případech, v Podkrkonoší a na Vyso Stradouně, tento vývoj nakonec vedl k transformaci části zanikajícího sektářství do spirit V okolí Stradouně se spiritismus rozšířil zejména v Dobříkově, Janovičkách, Tynisku a Vrac samém ohnisku sektářského hnutí. Jeho jádro přitom tvořili potomci "náboženských blouznivc pro tuto přímou filiační linii nemáme genealogické důkazy, na ni můžeme spoléhat, protože názory a každodenní praxe, jež byly derivací `blouzniveckých,` ve spiritistických kroužcíc zcela převládly." Bylo přitom již řečeno, že počátky zdejšího spiritismu můžeme klást již 50. let 19. století. V roce 1895 pak byl v Chrudimi, kam se někteří přestěhovali, založen spolek Komenský s řadou místních více či méně nezávislých odboček, v samotné Stradouni byl století dva spiritistické kruhy. Pro zdejší spiritistické hnutí, jakkoli nám nedostatek pr proniknout do celé šíře náboženského přesvědčení jeho stoupenců, je přitom charakteristick na matnou paměť české reformace, ve druhé řadě s ním související ostře protikatolické ladě sektáři, kterým nebylo lze vstoupit do protestantských sborů, byli na základě dvorského de února 1808 považováni za katolíky a příležitostně nuceni k návštěvě katolických mší, ke sň pohřbům podle rituálu této církve, jejich víra a víra jejich potomků však nezůstala než vn zařazením. Tak ještě na počátku 20. století si administrátor radhošťské fary stýskal, že j sice katolíky, "ale úplně formálními. Marně [jsem] jim rozdával katolické časopisy. Mnozí do kostela, ale ke zpovědi nepřijde žádný ...Nechtějí vstoupit též do katolické politické P. Václav Oliva si mohl jen trpce stěžovat farní kronice, kde v básnické reflexi aktuálníh víry na Stradouňsku píše "kázal bych a nemám komu/ stará Procházková, jděte domů." Tento n negativismus, proti kterému nepomohly ani četné misie, ani oktrojované zakládání všemožnýc bratrstev, se přitom obzvlášť zřetelně projevoval ve vztahu obyvatel, v naprosté většině s sympatizantů s jejich názory, k symbolu kříže, který byl pochopen jako výsostný znak nenáv církve, jejímiž údy formálně byli. Kříž nemohl být ve Stradouni veřejně postaven až do rok pak, jak zjistila D. Hurychová, se tak stalo na soukromém pozemku rodiny, která se přistěh Nejvýraznějším projevem tohoto protikatolického postoje formálních katolíků byl slavný záb kostela v listopadu 1920, z něhož na čas profitovala Československá církev, v dlouhodobějš však především necírkevní náboženské kroužky, zejména spiritisté. Jejich úsilí o likvidaci vnějšího "dozoru" nad jejich vírou bylo korunováno úspěchem, plně se mohli ponořit do rozb náboženských představ, které již nikdo nemohl obvinit z hereze. Platilo přitom, že "ve ves krise náboženská a církevní plně uplatnila, jest jejich víra jediná, na níž indiferentní j Situaci na Jilemnicku (obce a samoty nad údolím Jizerky) a zřejmě i v dalších podkrkonošsk můžeme charakterizovat podrobněji. Tajní nekatolíci zde po vydání Tolerančního patentu vyt luterský sbor v Křížlicích, který se však po příchodu prvního kazatele Š. Šimka rozdělil n "reformovanou" část. K dalším různicím došlo za horlivějšího pastora Š. Bolemana v letech spory o víru vyvrcholily Bolemanovým odchodem z křížlického sboru. Příčinou byli oni "refo skutečnosti toleranční sektáři, kteří pro svůj relativně malý počet zůstali bez stálé duch byli údy "různého tajného náboženského sektářství pozdějších dob, jež bylo pro Jilemnicko Později se jim, po vzoru tolerančních sektářů z jiných oblastí, začalo říkat "adamité." By o nich v roce 1801 psal guberniu, že "vůbec náboženství neuznávají a též katolíky svádějí, především k jejich odporu vůči jakékoli vnější zbožnosti, který podle svědectví pamětníků dalších generacích tohoto hnutí. Tak odmítali chodit do kostela, poněvadž je "Pán Bůh vysl místě," jako bezpodstatný zamítali křest a dokonce i užívání jmen ("jsme všichni jedna byt marokánském duchu očekávali brzký konec předmětného světa, čehož důkazem je i jejich nelpě téměř absolutní snaha pomáhat svým bližním. I přes věroučnou různost a diskreditaci, které zejména z úst křížlických luterských kazatelů, o nich proto pamětníci hovořili vždy v dobr počátku 20. století zaznamenal množství výroků jako "žádnýmu nikdy ti Adamiti ublížiť nech to nebyli lidé špatní, voni to byli lidé nábožní, voni se cestou modlili, ale ubližovali j je." Charakteristický pro ně byl striktní biblismus jak ve víře, tak v asketické každodenn se podle lidového podání "jakýmsi proniknutím vnitřním [patrně oním pietistickým "vanutím ZRN]ustanovili se na výrazném jasném [religijně podmíněném] pojímání životním." Toleranční sensu stricto v této oblasti vymizelo někdy ve druhé polovině 19. století, abychom zde vzá rozmáhající se spiritismus. Přestože přitom pro nedostatek genealogických pramenů nelze do spiritisty byli právě příslušníci sektářských rodů, jako tomu bylo na Vysokomýtsku, je tat pravděpodobná. Spiritistické zamítání vnější zbožnosti, svátostí, obřadů a chrámů, jejich podmíněná asketická morálka plnění božích přikázání a lásky k bližnímu, včetně třeba zamít ("neučiníš sobě rytiny"), je toho dostatečným důkazem. Ukazuje na to ostatně i skutečnost, Etrich se při hledání schopných medií obrátil právě do oblasti někdejšího sektářství, obcí Žalý nad Jizerkou. Podobně v případě spiritistického "samouka" Františka Tůmy z Kruhu u Ji dílo objevil J. Panýr, a dalších "duchařů" z této oblasti nalézáme četná rezidua někdejšíh "světového názoru." Byť jde o vyhraněně religijní duchovní směr křesťanského původu, napro postrádáme symboliku kříže, katolická církev jim je "Babylonem," "dělaným" náboženstvím vz "skutečnému," vrací se zde marokánská eschatologická symbolika atd. Výklad o českém lidovém spiritismu tedy můžeme uzavřít konstatováním, že toto hnutí se zro transformací východočeského tolerančního sektářství na Vysokomýtsku a Jilemnicku a odtud s religijní výklad světa v součinnosti s intelektuálním městským spiritismem šířilo na přelo století i do dalších oblastí. Průnik obou forem přitom postupně vedl k upozaďování první, "vysokého," avšak v praktickém mravním konání mnohdy méně rigoristického, městského "ducha Nové prameny ke studiu lidového spiristismu Studium lidového spiritismu zejména v období před první světovou válkou výrazně komplikuje pramenného materiálu, neboť hnutí tak "nízké" nestálo "obrozenecky" laděným krajanským pra učitelům, farářům i prvním národopiscům za popis, ani za sběr pramenů ať již jakékoli pova začala měnit až v meziválečném období, kdy bylo v novopackém museu založeno spiritistické zároveň sami spiritisté, respektive jejich intelektuálnější část, začali pátrat po kořenec svého přesvědčení. Šťastnou náhodou se však zachovala část soukromé sbírky medijních kreseb lomnického učitel ředitele měšťanské školy Františka Večerníka (25. 4. 1877 - 20. 3. 1958), který se pro lás kraji neváhal již před první světovou válkou zabývat i tímto hnutím, jakkoli negativní byl ohlas. Jedná se o dvacet kreseb tužkou na hlazeném papíru formátu 30 x 50 cm různé tloušťk datovány (zřejmě sběratelem) od 10. července 1907 do 15. srpna 1908. Prvních čtrnáct krese datace i číslováno (č. 119-54), chybějící části sbírky jsou dnes bohužel zřejmě ztraceny. je signována "Unislav," patrně jménem ducha, který ve spiritistické optice promlouval pros kreslícího média, charakter nepodepsaných kreseb přitom odpovídá podepsaným. Snad jen ve d případech může být autorství sporné. Psaný text obsahují dvě kresby, na č. 136 (z 6. 11. 1 popis, že jde o vodní rostlinu, na č. 139 (z 4. 12. 1907) "zavěšený květ, ověnčen krásnými moje, hleď, by rozvil a úponky zachytily srdce tvé a s ním vyspívaly. Vše symbol." Význam nalezené sbírky jako pramene pro studium našeho lidového spiritismu je zcela zásadn nebudu pokoušet o její úplnou interpretaci. Důvodem je skutečnost, že pochází ještě z obdo rozšířením spiritismu mezi lidem, z oblasti kde můžeme poprávu hledat jeden z jeho zdrojů. velký význam, který spiritisté svým kresbám přikládali, by nás měl vést k jejich podrobněj Budeme-li považovat nově nalezenou sbírku za reprezentativní, pro což svědčí její určitá p medijními kresbami z této oblasti, lze postulovat její výraznou formální i motivickou spec spiritistickým kresbám odjinud. To by svědčilo pro chápání Podkrkonoší jako jedné z matečn lidového spiritismu, který se vyznačoval specifickými rysy vzhledem k městské formě tohoto pronikla do jiných oblastí. Všechny kresby jsou totiž provedeny tužkou oproti "pestrým ani v medijním transu sensu stricto, jak to dosvědčují nejen Večerníkovy vzpomínky, ale i "pře tedy z několika obrázků zřejmé nevědomé kreslení na podložku mimo papír. Ještě podstatnějš motivická odlišnost. Zatímco v jiných oblastech nalézáme "neskutečné krajiny z dalekých hv astrálních bytostí z jiných sfér a fantastické tvary neznámých zvířat a bytostí," jimiž se inspirovat někteří symbolisté a autoři secesního umění (J. Zrzavý, A. Gärtner, J. Panuška, jsou Unislavovy kresby daleko prostší, drží se více - lze-li to tak říci - "při zemi," avš či snad právě proto symboličtější. Nalézáme zde výraznou převahu fantastických květinových (15 kreseb), v přírodě se nevyskytujících avšak jí bližších, než je tomu v případě medijní odjinud, symbolickou kresbu zobrazující zřejmě východ Slunce a čtyři další, které lze char jako abstraktně-symbolické. Vzhledem k charakteru podkrkonošského lidového spiritismu nija absence konkrétních náboženských symbolů, zejména kříže, nesetkáváme se zde však ani s man s "příliš" fantastickými obrazy neskutečných krajin, ani s pravidelnými ornamenty či znako připomínající dětské kresby. Podkrkonošské medijní kresby jsou v tomto smyslu zcela svébyt byli, jak jsme viděli výše, i jejich autoři či - v jejich vlastní optice - materiální pros Nechci se na tomto místě pokoušet o nějakou hlubší obsahovu analýzu nalezených kreseb či j nebo o psychologický rozbor osobnostních rysů jejich tvůrců, religionistika si totiž nemůž nechce-li se stát teologií a religijní apologetikou ať již jakéhokoli vyznání - klást otáz objektu náboženských představ. Podle klasického Waardenburgova vymezení "ať již ideje a je hranicí verifikovatelnosti jsou či znamenají cokoli, pro výzkum jsou to lidské ideje a jed být jako takové zkoumány. Religionistika se tedy výslovně zaměřuje na lidskou dimenzi nábo a náboženství. Naproti tomu psychologizace religijních představ mnohdy není než, jak se uk zřejměji, redukcionistickou badatelskou snahou ve jménu vlastního náboženského nebo protin přesvědčení. V mezích mezi těmito extrémními přístupy snad přitom bylo řečeno vše, dále snad platí ono "o čem nelze mluvit, o tom je třeba mlčet." Nechť promlouvají publikované medijní kresby z sbírky. Snad přitom lze přítomnou studii uzavřít názorem prof. Vondráčka, kterého zajisté apologetu spiritismu, že "některé mediální kresby ...jsou velmi krásné." J. G. FRAZER: The Golden Bough. 1890. Cit. dle č. překladu: Idem, Zlatá ratolest, Praha 19 "Bude v blízké budoucnosti pokračovat onen velký pohyb, který po staletí pomalu měnil char Anebo nastane reakce, která zbrzdí pokrok a zničí mnohé z toho, co bylo uděláno? ...Těžko mihotavé světélko ozařuje počátek tkaniny. Její konec halí mraky a hluboká tma." V českém prostředí zejména: Emanuel RÁDL: Co soudím o spiritismu. Praha 1922; František ŠK filosofie a spiritismus. Česká Budějovice 1922. Později Věra HORKÁ (ed.): O zázracích a na silách. Praha 1961, s. 126-45; Otakar PERTOLD: Pověra a pověrčivost.Praha 1956, s. 121-5. Miroslav PLECHÁČ: Spiritismus v Podkrkonoší. Praha 1931, s. 60. Ibid., s. 61. M. MACHOVCOVÁ - M. MACHOVEC: Utopie blouznivců a sektářů. Praha 1960, s. 287. Antonín BLAŽEK: Pověsti a obrázky z Chrudimska. Řada 5. Velké Meziříčí 1914, s. 241; V. BL čili medianství. Úvaha o učení spiritistů a činnosti českých mediánův." Časové úvahy III, 1-34; Alois KUNDROVSKÝ: Spiritismus. Praha 1908; Václav OLIVA: "Radhošť." Sborník historic (1910), s. 201-2. V českém prostředí stojí za zmínku zejména J. ROSNER: Spiritismus ve Slezsku. Příspěvek k historie i dnešního stavu spiritismu ve Slezsku. Radvanice 1927; Otakar ZACHAR: Z dějin sp minulosti. Praha 1914. Nejnověji, avšak z poněkud odlišných pozic i M. Nakonečný, o tom dá nejdůležitější vlastní spiritistické práce viz níže v pozn. č. 9. Dosud nejlépe je prostudován brazilský spiritismus, vycházející z díla A. Kardeca, později do značné míry propojující se synkretickým náboženským hnutím Umbanda. Cf. zejména Roger B spiritisme au Brésil." Archives de sociologie des religions XII (1967), s. 3-16; Z. WANTUI Allan Kardec, pesquisa bibliográfica e ensaios de interpretacao. 3 sv. Rio de Janeiro 1979 WARREN: "Spiritism in Brasil." Journal of Inter-American Studies X (1968), s. 393-405. V č zmínka v díle J. HELLER - M. MRÁZEK: Nástin religionistiky.Skriptum KEBF. Praha 1988, s. 2 typům spiritismu: Julio CARO BAROJA: The World of Witches. Chicago 1964; I. M. LEWIS: Ecst Baltimore 1971; Victor L. OLIVER: Caodai Spiritism. A Study of Religion in Vietnamese Soci Cf. např. Lev DAVIS: Po smrti. Výklad nauky spiritistické. Praha b.d.; William CROOKES: Sp a věda. Pokusná bádání o psychické síle. Praha 1909; Camille FLAMMARION: Záhada smrti. Pra CHEVREUIL: Člověk neumírá. Vědecké důkazy o životě posmrtném. Praha 1924; Allan KARDEC: Sp philosophie. České Budějovice 1881; Idem: Výzkumný spiritismus. České Budějovice 1885; Eli LÉVI:Věda duchů. Zjevení tajného dogmatu kabbalistů, skrytý smysl evangelia a vysvětlení n spiritistických. Praha 1936. Většinu "vysoké" spiritistické literatury v češtině uvádí Mil Novodobý český hermetismus. Praha 1995, s. 259-64. M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., pozn. č. 4 na s. 60. O. ZACHAR: Z dějin, o.c., s. 9-10, 101. M. NAKONEČNÝ: Novodobý český hermetismus, o.c., s. 12. Ibid., s. 31. Podobně Idem: "Spiritismus." In: Lexikon magie. Praha 19952, s. 264-5. Viz díla citovaná v pozn. č. 6. Naproti tomu z odlišných pozic vycházející Antonín TOMÍČEK Litomyšlsku. Lidová filosofie, věda a pověra. Litomyšl 1926. se spiritismem vůbec nezabývá nacházet pozůstatky lidového animismu ve folklorním materiálu. I po této stránce je však j málo přínosná. Cf. Ivan BREZINA: "Obrazy ze záhrobí." Revolver Revue 31 (1996), s. 128-9. Zde jsou citová jednoho z organizátorů spiritistického hnutí na Semilsku, J. S. Bělohradského: "i za bíléh jednou jakýsi rolník místo poděkování na můj pozdrav ohrožoval vidlemi a zasedaje kdysi s médiem krkonošským, stařenkou Špicarovou v jejím chudém příbytku, byli jsme kamenováni" (s pronásledování si stěžovali např. i slezští spiritisté, viz J. ROSNER: Spiritismus, o.c., Josef PANÝR: "Duchaři v Krkonoších. Spiritista F. Tůma, samouk." Český lid XVIII (1909), s Ibid., s. 390. Josef STĚHULE: "Adamité pod Žalým." Besedy Času XII, 49 (1907), s. 394-7; Václav ŽÁČEK: "N nekatolíků na Jilemnicku po vydání tolerančního patentu." Časopis pro dějiny venkova XXIII 17-31. Miroslav PLECHÁČ: "Spiritisté v Podkrkonoší." Křesťanská revue III (1930), s. 44-9; Idem: shromáždění." Křesťanská revue III(1930), s. 116-20, 148-51. Plecháč, M.: Spiritismus, o.c., passim. Ibid., s. 35. Ibid., s. 42-3. Ibid., s. 57-8, 63. Ibid., s. 44-5. Ibid., s. 61. M. MACHOVCOVÁ - M. MACHOVEC: Utopie, o.c., s. 459. Ibid., s. 357. To platí především o zde řešené problematice, jiné závěry Machovcových jsou totiž do značn nebo chybné. K tomu cf. Jan KUČERA: "Příspěvek k problémům lidového náboženství v 17. a 18 Sborník historický XXIII (1976), s. 6; Zdeněk R. NEŠPOR: Deset kapitol o východočeském tol sektářství. Diplomová práce na FHS UK. Rkp., Praha 2001, s. 92-4; Rudolf ŘÍČAN: "Nový pohl doby toleranční." Křesťanská revue XXIX (1962), s. 52-9; Milada ZAJÍCOVÁ - MALÁ: "Otázka s postavení nekatolíků v rámci obce na panství litomyšlském." In: Jan HORSKÝ (ed.), Kulturní skutečnost v dějezpytném myšlení. Ústí nad Labem 1999, s. 361. J. B. ČAPEK: "Celkový pohled na činnost a význam našich písmáků." In: A. MOLNÁR - J. SMOLÍ evangelíci a Toleranční patent. Praha 1982, s. 59. I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 127. Ibid., s. 139-50. Dřívější publikace medijních kreseb: Stáňa J. BĚLOHRADSKÝ: Dějiny kreseb sv. Semily 1913, passim; Idem:Průvodce výstavou medijních maleb, kreseb. Praha 1933, passi Spiritismus, o.c., passim; Vladimír VONDRÁČEK: Fantastické a magické z hlediska psychiatri obr. č. 107-8, zřejmě i č. 103-6. Z. R. NEŠPOR: Deset kapitol, o.c., s. 297-308. V. BLEDÝ: Spiritismus, o.c., s. 17; I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 127; A. KUNDROVSKÝ: Spiri 31; M. NAKONEČNÝ: Novodobý český hermetismus, o.c., s. 35; O. PERTOLD: Pověra, o.c., s. 12 Spiritisté, o.c., s. 44; J. ROSNER: Spiritismus, o.c., s. 6. O. ZACHAR: Z dějin, o.c., s. 10-1. V. OLIVA: Radhošť, o.c., s. 201. Ibid., s. 202. M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 44. Ibid., s. 44. Ibid., s. 38; cf. J. PANÝR: Duchaři, o.c., s. 390. J. PANÝR: Duchaři, o.c., s. 391; M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 32. Např. I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 130; M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 37. J. PANÝR: Duchaři, o.c., s. 390. Všechny biblické citáty uvádím podle ČEP. Ibid., s. 390. M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 37. M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 47. M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 42. J. PANÝR: Duchaři, o.c., s. 390-1. V. BLEDÝ: Spiritismus, o.c., s. 19; M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 39. Ibid., s. 52-3. J. B. ČAPEK: Celkový pohled, o.c., s. 59; A. KUDRNOVSKÝ: Spiritismus, o.c., s. 30 a díla u 40. Cf. Dušan LUŽNÝ: Nová náboženská hnutí. Brno 1997, s. 116-7; Z. R. NEŠPOR: "Pojmy >církev< českém předmarxistickém dějepisectví a sociologii náboženství." In: J. HORSKÝ (ed.), Sociá skutečnost v dějezpytném myšlení. Ústí nad Labem 1999, s. 205-9. M. PLECHÁČ: Spiritistická shromáždění, o.c., s. 116-9. Ibid., s. 120. I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 128; M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 48-9. M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 45. M. PLECHÁČ: Spiritistická shromáždění, o.c., s. 120. M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 49-50. M. MACHOVCOVÁ - M. MACHOVEC: Utopie, o.c., s. 459. I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 130; M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 44. Ibid., s. 44-5. M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 49. V této souvislosti není bez zajímavosti, že někteří spiritisté docela v joachimistickém du interpretovali Zjevení Janovo jako zvěst o příchodu nové, třetí epochy světových dějin, kt jejich víra. Uvádí to I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 129-30. Rudolf BULTMANN: History and Eschatology. 1957. Cit. dle českého překladu: Idem, Dějiny a Praha 1994, s. 60. M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 44. Cf. také Václav OLIVA: "Chroustovice. Stručné a soust místní." Sborník historického kroužkuXIV (1913), s. 65. M. PLECHÁČ: Spiritistická shromáždění, o.c., s. 117. A. KUDRNOVSKÝ: Spiritismus, o.c., s. 31; J. PANÝR: Duchaři, o.c., s. 389; O. PERTOLD: Pově 124-5. V. BLEDÝ: Spiritismus, o.c., s. 13-4. M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 46. Cf. skutečnost, že němečtí spiritisté se nikdy nestavěli proticírkevně, spíše naopak. M. P Spiritismus, o.c., s. 39. Německý spiritismus se přitom začal šířit až ve druhém desetilet Panýr, který sledoval spiritistické hnutí dříve, o něm totiž neví a jeho existenci přímo p Duchaři, o.c., s. 389. M. PLECHÁČ: Spiritistická shromáždění, o.c., s. 120. M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 37. M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 14, 41-3; M. NAKONEČNÝ: Novodobý český hermetismus, o.c. 54-60. J. ROSNER: Spiritismus, o.c., s. 6. M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 47. I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 127-8; M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 48. Ibid., s. 47-8. M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 61. Ferdinand PEROUTKA: Budování státu III. 1936. Praha 19913, s. 901. M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 56, 65. Dagmar HURYCHOVÁ: Náboženské blouznění ve východních Čechách zejména na Vysokomýtsku. Dipl HČSBF. Rkp., Praha 1955, s. 195-205; M. MACHOVCOVÁ - M. MACHOVEC: Utopie, o.c., s. 467-8; Deset kapitol, o.c., s. 313-8; Z. VAŇORNÁ: "Chroustovice." Od Trstenické stezky VII (1927- J. A. von HELFERT: "O tak řečených blouznivcích náboženských v Čechách a na Moravě za císa II." Časopis Musea Království českého LI (1877), s. 201-27, 533-57 a LIII (1879), s. 212-5 Příspěvek, o.c., s. 5-26; František KUTNAR: Sociálně myšlenková tvářnost obrozenského lidu MACHOVCOVÁ - M. MACHOVEC: Utopie, o.c.; Rudolf MEDEK: "Východočeští blouznivci." Reformačn (1946), s. 12-28; Antonín REZEK: Dějiny prostonárodního hnutí náboženského v Čechách od vy patentu až na naše časy I. Praha 1887; Idem: "Tři stati o českých blouznivcích." Český čas XXIV (1918), s. 120-64; J. V. ŠIMÁK: "K původu a písemnictví českých náboženských blouzniv Musea Království Českého XCIII (1919), s. 1-9, 110-9, 236-73 a XCIV (1920), s. 26-36, 96-1 literatury Z. R. NEŠPOR: Deset kapitol, o.c., s. 449-69. V. OLIVA: Radhošť, o.c., s. 202. D. HURYCHOVÁ: Náboženské blouznění, o.c., s. 183; M. MACHOVCOVÁ - M. MACHOVEC: Utopie, o.c Z. R. NEŠPOR: Deset kapitol, o.c., s. 301. M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 45. V. OLIVA: Radhošť, o.c., s. 201. V. BLEDÝ: Spiritismus, o.c., s. 19. A. REZEK - J. V. ŠIMÁK: Listář k dějinám náboženských blouznivců českých v století XVIII. Praha 1927 a 1934, č. 416. D. HURYCHOVÁ: Náboženské blouznění, o.c., s. 184. M. MACHOVCOVÁ - M. MACHOVEC: Utopie, o.c., s. 466. V. OLIVA: Chroustovice, o.c., s. 74. D. HURYCHOVÁ: Náboženské blouznění, o.c., s. 185; cf. M. MACHOVCOVÁ - M. MACHOVEC: Utopie, D. HURYCHOVÁ: Náboženské blouznění, o.c., s. 197-205; M. MACHOVCOVÁ - M. MACHOVEC: Utopie, M. PLECHÁČ: Spiritismus, o.c., s. 56. Zejména v Chotči u Lázní Bělohrad, kde se v roce 1919 konaly oslavy Husova výročí za význa spiritistů (M. PLECHÁČ:Spiritistická shromáždění, o.c., s. 120), přičemž okolní vesnice (M Šárovcova Lhota) patřily k významným centrům tolerančního sektářství (viz A. REZEK - J. V. o.c., č. 552, 634, 664, 685, 694, 731, 735-6, 762, 770, 777, 793-4, 805, 807, 813-4, 816, 835-6, 838, 841, 848, 852, 855, 867, 870, 891, 913, 930, 952, 968, 989, 1051). Bohdan KUTLÍK: Zrcadlo křížlické neb dějiny církve evanjel. aug. vyznání v Křížlicích na 1 Tolerančního patentu. Praha 1881, s. 6; V. ŽÁČEK: Náboženské hnutí, o.c., s. 31. B. KUTLÍK: Zrcadlo, o.c., s. 25. V. ŽÁČEK : Náboženské hnutí, o.c., s. 31. A. REZEK - J. V. ŠIMÁK: Listář, o.c., č. 379. J. STĚHULE: Adamité, o.c., s. 394. Ibid., s. 396; B. KUTLÍK: Zrcadlo, o.c., s. 2. K tomu cf. edice marokánských písní v Časop (Dobiášově) II (1882), s. 68-75; Vácslav ŘEZNÍČEK: "Proroctví o příští krále Marokána." Če (1903), s. 401-5; Č. ZÍBRT - J. V. ŠIMÁK: "Příspěvky k dějinám českých blouznivců nábožens lid VI (1897), s. 35-7 aj. Kritickému rozboru je podrobili zejména J. B. ČAPEK: Českoslove toleranční 1781-1861. I. sv., Praha 1933, s. 103-20; J. M. LOCHMAN: Náboženské myšlení čes obrození. Praha 1952, s. 188-9; Antonín ROBEK: Lidové zdroje národního obrození. (AUC phil XLVIII). Praha 1974, s. 125-7. J. STĚHULE: Adamité, o.c., s. 395-6. Ibid., s. 395. Ibid., s. 395. J. PANÝR: Duchaři, o.c., s. 390-1. Ibid., s. 390-1; M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 47. M. PLECHÁČ: Spiritisté, o.c., s. 44. J. PANÝR: Duchaři, o.c., s. 391. Z Večerníkovy publikační činnosti: "Písničkáři." Lomnicko n. Pop. II, 8 (1921-2), s. 120-3 sklářství v Libštátě a okolí."Lomnicko n. Pop. II, 9 (1921-2), s. 135-8; "O babském léčení n. Pop. III, 5 (1922-3), s. 76-7; "Můj učitel Jan Benda." Lomnicko n. Pop. III, 6 (1922-3) historie Lomnice nad Popelkou." In: Lomnice nad Popelkou, město sucharů a textilu. Brno 19 Článek "Něco o lyžařství na Lomnicku." (Ibid., s. 12-5) napsal Večerníkův syn JUDr. Franti Sbírku mi zapůjčil Večerníkův vnuk doc. PhDr. J. Večerník z Prahy, za jeho laskavost mu př děkuji. Cf. např. I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 131; V. HORKÁ: O zázracích, o.c., s. 131; J. ROSNER o.c., s. 86. Viz I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 135-45. Cf. zejména medijní kresby ze Slezska, které publikoval J. ROSNER: Spiritismus, o.c., s. 7 90, 93-4, 98, 101-2. I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 131. Č. 131 z 4. 10. 1907, č. 135 z 30. 10. 1907, č. 137 z 13. 11. 1907, č. 145 z 8. 1. 1908, č 1908 a nečíslovaná kresba z 29. 7. 1908. I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 131; V. HORKÁ: O zázracích, o.c., s. 131; O. PERTOLD: Pověra, VONDRÁČEK: Fantastické a magické, o.c., s. 287. I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 132. Kresby s křížem či hvězdou uvádí např. V. VONDRÁČEK: Fantastické a magické, o.c., č. 103-4 Nalézáme např. na kresbách z Liberecka, viz I. BREZINA: Obrazy, o.c., s. 146-7. Ibid., s. 149. Ibid., s. 147-8; V. VONDRÁČEK: Fantastické a magické, o.c., č. 107-8. Jacques WAARDENBURG: Religionen und Religion. Systematische Einführung in die Religionswis Cit. dle č. překladu: Idem, Bohové zblízka, Systematický úvod do religionistiky. Brno 1997 Ibid., s. 134; J. HELLER - M. MRÁZEK: Nástin, o.c., s. 25-7, 102. Příklady takového odsouz kreseb nalezneme snadno, např.V. HORKÁ: O zázracích, o.c., s. 131; O. PERTOLD: Pověra, o.c Rozhodně přitom nejde jen o díla psaná z marxistické perspektivy. V. VONDRÁČEK: Fantastické a magické, o.c., s. 287. autor neuveden [ URL "LM-543.html "]