Etnografické výzkumné techniky v Českých zemích a důsledky jejich používání ****************************************************************************************** * Josef Kandert ****************************************************************************************** Abstrakt During most of the existence of their field, ethnographers were focusing mainly on older a informants, thus strongly reducing the possibility of acquiring suitable data for a more o of the national culture in the Czech lands. Team research has not changed this fact either was strongly codified by questionnaires focused on (or sent to) just a certain group of in teachers, chroniclers and people interested in na-tional history). The result of that were with a lesser value of relevance, not par-ticularly suited for qualitative analysis. The c restricting is also caused by the “narrow specialization” practice. Although it might be v getting specific data on a particular topic, such specialization usually does not enable t to employ a holistic approach. For example, there is a study about the use of Easter rattl village. It contains descriptions of every type of rattle found, as well as the way it is it. However, what the reader does not learn is that the inhabitants of the village were di churches, one of which refused such amusement. Therefore, the rattling parties would only houses and the “practice” was not exercised by all inhabi-tants of the village, although t it. Sadly, we begin to find that after more than one hundred and twenty years of ethnograp we have access to a huge amount of data on the cultural and somewhat on the social system nation, but a great part of it bears little relevance, especially as far as the qualitativ the interpretation of human behaviour is concerned. Etnografické výzkumné techniky v Českých zemích a důsledky jejich používání Tento příspěvek je v jistém slova smyslu pokračováním mých rozvah o dějinách české etnogra Tentokrát se chci zaměřit na dějiny vlastního etnografického zkoumání v terénu; zda-li a j představy o účelech terénního výzkumu, o výzkumných technikách, jak etnografové nahlíželi výběru informátorů a na jaké typy dat se při svých výzkumných pobytech v terénu soustřeďov tohoto tématu jsem vycházel z přesvědčení, že pro tvorbu etnologických/antropologických te etnografických dat v terénu základním předpokladem, protože stále ještě platí zásada, že n li teorie datům, pak je třeba ji znovu kriticky přehodnotit a změnit. Na druhé straně nově teorie vyvolávají nejen diskusi, ale také potřebu sběru nových - dosud nezjišťovaných - ty dokumentace dat, tedy to, co je běžně označováno jako „etnografie", pak stojí a padá se zp Je také třeba přiznat, že se zaměřím jen na etnografické výzkumné techniky, dějiny folklor výzkumných technik nechávám stranou, protože procházely trochu jiným vývojem. Jsem si přit mnoha případech sbírali etnografická i folkloristická data stejní badatelé. Odhlédneme-li od „vlasteneckého období" etnografických výzkumů, které skočilo zhruba v sed 19.století, pak můžeme rozlišit čtyři hlavní období výzkumných technik a názorů na výzkumy Období amatérských, byť poučených, etnografů; Období, v němž působilo několik profesionálních etnografů, kteří museli řídit množství ama etnografů; Období profesionálních etnografů, v němž význam amatérských etnografů ustupoval do pozadí; Období profesionálních etnografů, v němž význam amatérských etnografů skoro mizí. Základním hlediskem pro rozlišení „profesionála" a „amatéra" je pro mne školení i hlavní z výzkumníků. Profesionály výrazně odlišovalo od amatérských výzkumníků či poučených sběrate praktické školení v oboru etnografie či národopisu či etnologie, podle toho, jak se v různ zeměpisných kontextech příslušný universitní obor jmenoval, případně v kulturní historii č Profesionální etnografové měli tak při svých výzkumech k dispozici teoretickou základnu zí studií, kterou měli či mohli rozšiřovat během své profesní kariéry; amatérským etnografům teoretické zázemí chybělo. Profesionálové také vyvíjeli svou odbornou a vědeckou činnost v které byly v dobovém kontextu chápány jako špičková oborová (národopisná/etnografická/etno pracoviště. Amatéři žili a jednali vně těchto institucí i když s nimi většinou úzce spolup V každém z vytčených období pak budu sledovat tato hlediska: Názory na účel výzkumu; Techniky výzkumu; Názory na charakteristiky (vlastnosti) informátorů; Typy (tématické okruhy) etnografických dat získaných při výzkumech. Období amatérských etnografů Je to doba sahající od sedmdesátých let 19.století do roku 1914, respektive do začátku I. Je to doba v němž existují převážně jen amatérští národopisní či etnografičtí terénní výzk doba, kdy vzniká většina českých muzeí s etnografickými sbírkami, které zakládají právě na a vlastenci. V této době se již konstituuje etnografie jako vědecký obor na universitách ( univerzitě), ovšem samotní profesionální etnografové se věnují spíše budování teoretických než vlastní terénní práci. Je to období, v němž vedle sběratelů jako byli Renáta Tyršová, či František Bartoš hraje důležitou roli Čeněk Zíbrt zabývající se českou kulturní histori kontextu. Čeněk Zíbrt je klasickým dobovým profesionálem, který pracuje od „zeleného stolu zpracovává a sám se věnuje především studiu v archivech - rozhodně nikoliv cílené terénní časopisu Český lid pak „vede" a „řídí" - přesněji řečeno zásadním způsobem ovlivňuje - vel amatérské etnografů. Zíbrtův vliv trvá i v následujícím období. Názory na účel výzkumu: Výzkumy jsou chápány ve výrazně nacionalistické duchu, což dobře dokumentují slova Václava úvodníku k prvnímu číslu Národopisného věstníku českoslovanského (1906): „V jeho duchu a u lid, pozn. JK) hledat podklad pro národního ducha a umění - zároveň i zbraň proti škodlivý kultury, na druhé straně pak snažit se dobré kulturní plody učinit přístupnými všemu lidu. „z lidu pro lid", abych použil slova Čeňka Zíbrta z jeho projevu v roce 1925 v praxi zname výzkumy byly chápány jako zdroj dat pro obnovu „ryzí české kultury", která byla ohrožována tak „městskou kulturou". Techniky výzkumu: Páteří všech výzkumů je sběratelství, které spojuje nahodilé i cílené cesty do terénu. V ř je sběr dat zprostředkovaný - tím míním, že informace nejsou získávány v prostředí, v němž žijí, ale při návštěvách informátorů ve městech, jsou čerpány z korespondence atp. Řada in získávány studiem předmětů - dokladů materiální kultury, která jsou zasílána poštou badate aukcích a „objevují" se ve starých sbírkách. Obecně řečeno studují se často předměty k nim dokumentace. Výrazně se pracuje s dotazníky, které pro amatérské etnografy připravují prof V propagacích dotazníkových akcí se výrazně angažuje Čeněk Zíbrt a k tomu účelu používá i lid, jehož je šéfredaktorem. V časopise publikuje zprávy svých amatérských zpravodajů (nap „Směs" anebo „Otázky a odpovědi"), publikuje návodné dotazníky - v Českém lidu se objevují sběratelů. Počátky samotného národopisného sběratelství jsou spojeny se sedmdesátými lety prvními sběrateli jsou uváděni Josefa Náprstková, Renáta Tyršová, architekt Koula, kroužek tehdejšího Českého průmyslového muzea (dnešní Náprstkovo muzeum) a Dušan Jurkovič. Při sbě pozornost především jejich historické vypovídací hodnotě (důraz na starobylost) a významu české lidové kultury. Charakteristika informátorů a zkoumaných územních oblastí: Informátoři jsou definováni velmi neurčitě - je to „lid", ovšem lid nezasažený nějakými ci z jehož duše tryská všechno krásné. Vzhledem k tomu, že se hledala data ryzí (české) povah se takoví informátoři, kteří mohli taková data poskytnout. Výzkum se proto soustřeďoval na který byl chápán jako nositel těch nejčistších českých tradic, byť je uchovával jen díky v tradicionalismu a jisté zaostalosti. V této době byly také stanoveny či definovány oblasti, ve kterých se má provádět etnografi Základní hraniční čarou pro výzkumy, která se nepřekračovala, byla jazyková hranice - zkou území, kde se mluvilo česky. Uvnitř toho území pak byla definována území se zachovanou lid (např. Chodsko, Plzeňsko, Blata, Polabí, Valašsko, Moravské Slovácko atd.). Toto dělení př 20. století. Typy etnografických dat získaných při výzkumech: Zde snad nejlépe zase poslouží citát: „Cokoliv je význačno pro život lidu, pro jeho kultur souvislost s minulostí, zapisuje se, sbírá a zkoumá, a celé toto především etnografické st se zálibou ke kultuře, zvykům a obyčejům lidu, hledí přesně získat takový materiál, který k vyložení základních rysů českého života našeho lidu po stránce kulturní." Typy získávaný souladu s výše uvedenou představou zahrnovaly architekturu, zaměstnání lidu, zvykosloví, l a lidovou slovesnost a to všechno v historické perspektivě, jak konstatoval Jan Jakubec v „Národopisná výstava českoslovanská", která byla publikována v časopise Naše doba. Značná věnována studiu lidové architektury, která byla chápána jako jeden z důležitých rozlišovac lidové kultury. Období několika profesionálních etnografů, kteří musí řídit množství amatérských etnografů Je to období, které začíná zhruba na počátku I. světové války a končí po II. světové válce čtyřicátých let 20.století. V tomto období již začínají pracovat první absolventi etnograf a to souběžně s příslušníky předchozí „zakladatelské" generace. Úplně nejpřesněji by mělo mezi lety 1905 a 1906, kdy Karel Chotek uskutečnil svůj terénní výzkum ve slovenské obci C se však, že vliv Karla Chotka se začíná výrazněji uplatňovat až kolem počátku I.světové vá dalších letech narůstal. Z hlediska určování výzkumných technik a odborného vlivu je to doba již zmíněného Karla Ch pak Drahomíry Stránské. Je to i doba pokračování vlivu Čeňka Zíbrta, jehož názory na předm výzkumné metody zůstávaly neměnné. V tomto období se jako profesionální etnograf prosazuje badatel Antonín Václavík, který se ale svým přístupem od ostatních kolegů liší a jehož vli etnografických sběrů je minimální (viz dále). Názory na účel výzkumu: Až do své smrti (1932) hraje důležitou roli při určování názoru na účely etnografických vý Zíbrt. Roku 1925 ve sborníku „Úkoly a cíle národopisu československého" píše: „Chci lidu č přes poválečné změny vraceti, čeho se zbavil bezúčelně, z přinucení, módou, nebo změnou úr vzdělanostní, vlivem cizoty a velkoměstské, nevždy zářivé kultury, ovšem, pokud je to vše, přirozeného moderního pokroku, udržitelné, přijatelné a křísitelné. Vím, že nesmíme zavíra skutečností dnešních změněných poměrů, kdy pojem lid značně se rozšířil a jinak upravil." Roku 1936 publikovala Drahomíra Stránská „Příručku lidopisného pracovníka", kterou můžeme odpovědí na naše otázky. K účelům výzkumu poznamenává: „Zejména a především je třeba shrom krajích jednotně co nejúplnější, zcela spolehlivou látku o životě našeho lidu...Můžeme s r některé oblasti, kde je život lidu zkoumán a popisován po mnohých stránkách, např. na Mora na Plzeňsku a jinde. I v jiných krajích byly učiněny začátky a třeba jen organizovat práci ověřit starší výsledky, abychom dosáhli potřebného přehledu na všech oborech národopisu... Důraz byl při výzkumech kladen na soupis jevů české lidové kultury, důraz byl - tak jako v období - kladen na „českost" sbíraných dat a kromě toho hrál při výzkumech důležitou roli faktor, tj. snaha o dokumentaci jevů, aby mohly být zachráněny či chráněny pro budoucí čas památkářský aspekt je velmi dobře patrný v textech již zmiňovaného sborníku „Úkoly a cíle českoslovanského".Výzkum má tedy podat objektivní obraz kultury českého lidu a dokázat či historické kořeny. Techniky výzkumu: I v této věci nás dostatečně informuje Drahomíra Stránská: „Každý, ať odborný badatel nebo musí dobře znát zkoumaný kraj z vlastního názoru.." To chápu jako požadavek znalosti z ter případně mohla mít autorka na mysli vědomosti založené na znalostech rodáka anebo dlouhole zkoumané oblasti. Důraz klade na popisnost získávaných dat, na jejich maximální přesnost a zdroje informace. Vedle toho ovšem pokračovaly výzkumy pomocí dotazníků, jejich autory byli právě profesioná Samotná „Příručka lidopisného pracovníka" je vlastně návodným dotazníkem. Vedle textu tu n nákresy a fotografie. Drahomíra Stránská v textu dotazníku („Příručky") sumarizovala větši o české lidové kultuře a na uživateli příručky bylo, aby si v terénu ověřoval, zda-li tam nenalezne. Stránská je také autorkou specializovaného návodného dotazníku věnovaného lidov Na dotazníkovou práci kladl velký důraz také Čeněk Zíbrt, který v Českém lidu publikoval i soupisů. Stejný názor na význam dotazníků, které měly usnadňovat výzkumnou práci amatérských etnogr Chotek. Konečně i jeho národopisná monografie české vesnice Široký Důl je vlastně návodným tak i v úvodu zmíněna. V dobových časopisech jsou také publikovány zkušenosti amatérských sběratelů - např. v již sborníku „Úkoly a cíle národopisu československého" je i příspěvek „Moje zkušenosti při sb sv. Čechách" od D. Filipa. Články o technikách výzkumu kladou důraz na získání historických dat a na získání dat, kte pro definování oblastí lidové kultury českého národa. Jsou v nich tedy zahrnuty i prvky di teorií a teorií školy kulturních okruhů - ovšem ve formě pro amatéry snadno pochopitelných příkladů. Důraz na popisnost a positivismus etnografických dat získávaných amatéry naznaču etnografičtí profesionálové chtěli s těmito daty dále pracovat. Je ovšem škoda, že se ani profesionálové za hranice positivismu a mírného difusionismu, říznutého českým nacionalism Jak jsem již uvedl, působil v tomto období jako terénní výzkumník i Antonín Václavík, kter autorem nejobsáhlejších vesnických monografií té doby - studií „Podunajská dědina v Českos a „Luhačovické Zálesí" (1930). Na rozdíl od svých kolegů byl stoupencem výzkumů založených funkcionalistické a funkčně-strukturální metody pro získávání etnografických dat, což se o dalo očekávat od amatérských etnografů, kteří se etnologickými teoriemi příliš nezatěžoval pochopení ani u několika dobových profesionálů, kteří žili a pracovali v duchu etnografick století a v zakletí teoretického trojúhelníku „positivismus - evolucionismus - mírný difus zásadní význam pro poznání vesnického života, který jeho studie jednoznačně mají, byl Václ osamělým běžcem a jeho vliv na dobové techniky terénních výzkumů byl v podstatě nulový. Je neovlivnil ani příští generaci brněnských etnografů - snad díky nepříznivé politické situa 20. století, v níž se ocitl a jejíž se stal obětí. Charakteristika informátorů a zkoumaných územních oblastí: Pro charakteristiku informátorů si zase vypomohu citátem z textu Drahomíry Stránské: „(Bad vedle toho musí se pilně vyptávat i současníků, pokud jen sahá jejich paměť i tradice. Na nechť se vyptává vždy několika osob a to spolehlivých. Nemusí to být vždy lidé nejstarší, tradice, objektivní a pravdomluvní..." Výzkumy tedy počítaly s informátory vyššího věku a s „milovníky tradice". Kromě toho se dá pravidlo výzkumu „českých" dat. Nutně tedy docházelo ke zkreslování zkoumané skutečnosti p zúženému výběru informátorů i když výzkum prováděli profesionální etnografové. Dnes víme, se na informátory z řad starých pamětníků a milovníků tradice vede ke zkreslení celkového skutečností - výzkumník získává spíše podobu ideálního obrazu kultury/společnosti (jak si myslí, že by měla vypadat) než podobu nějakého reálného obrazu kultury/společnosti. Výzkum informátorů pak zkreslení ještě zvětšoval - jak dnes víme chybí skoro úplně data, která by získat celkový obraz lidové kultury českých zemí, kde tehdy žili jak čeští, tak němečtí in (tvůrci a nositelé lidové kultury). Ovšem tyto skutečnosti nebyly příliš brány v úvahu ješ čtyřicet či padesát let. Je třeba říci, že snaha získávat informace především od příslušní generace přetrvává u mnohých etnografů podnes. Je to, kromě naučené národopisné tradice, z představou že čím déle informátor žije, tím více o dávné minulosti ví - ve skutečnosti ste informace je možné získat od dvacátníků či třicátníků! Proti sbírání pouze „českých" dat vystupoval jen jediný odborník a to Ladislav Lábek, kter upozorňoval, že nelze vylučovat z výzkumu data o německých obcích: „...již ta okolnost, že a namnoze přináležela jednomu právnímu celku, nutí ke stejně důkladnému studiu..."Je přízn profesí byl historik umění a ne etnograf. Jak vyplývá z předešlého, výzkumy stále probíhaly v uznaných (tradičních) národopisných ob byly stanoveny ještě v 19. století Typy etnografických dat získaných při výzkumech: Sbírání etnografických dat vycházelo ze stejných tématických okruhů jako v předešlém obdob jednotlivé typy byly lépe a důkladněji kategorizovány. Jaká témata nabízí „Příručka lidopi pracovníka"? Jsou to: Kraj, jeho přírodní ráz a dějiny osídlení. Obyvatelstvo. Jeho fyzický charakter. Nářečí. Hmotná kultura lidu. Typy sídel. Typy staveb. Oblečení. Strava. Zaměstnání. Lidové umění. Společenská kultura. Život v rodině a obci. Lidové obyčeje. Duchovní kultura. Vědění a víra. Lidové léčení; Pověsti, legendy, pohádky aj. Divadelní hry. Přísloví, zaříkadla aj. Lidové písně. Hudba a tanec. U všech témat je důraz položen na historičnost získaných dat a na historický pohled výzkum Variantou tohoto pohledu je návodný dotazník L. Janoty-Žiarcova „Otázky k sociografickému (psychologie obce), pripadne celého kraja" z roku 1925, jehož autor klade větší důraz na s společenských vztahů. Nepodařilo se mi ale zjistit zda-li došel tento projekt nějakého fak Období profesionálních etnografů, v němž význam amatérských etnografů ustupuje do pozadí Toto období, které sahá od konce čtyřicátých let 20. století do začátku devadesátých let 2 to období spojené s nástupem poválečné generace profesionálních etnografů - generace dnešn pamětníků. V prvních letech tohoto období vzniká i široká základna etnografických instituc pracovišť na třech universitách v Praze, Brně a Bratislavě, vznikají i dva ústavy Českoslo Slovenské akademie a věd (v Praze, Brně a Bratislavě) a kromě toho jsou i v celé řadě muze terminologii „krajinských muzeí") vytvořena etnografická pracoviště anebo alespoň jednotli pro etnografy. Profesionálně školení etnografové tak postupně prorůstají většinou instituc národopisné/etnografické zaměření. Počátky tohoto období jsou spojeny se jména Karel Fojtí Iva Heroldová, Dušan Holý, Richard Jeřábek, Helena Johnová, Mirjam Moravcová, Alena Plessi Scheufler, Olga Skalníková, Jitka Staňková, Josef Vařeka a další. Názory na účel výzkumu: V textech se objevují formulace hovořící o poznání lidové kultury českého lidu, už se nekl „soupis" lidové kultury. Změna účelu - v němž hraje důležitou roli poznání lidové kultury „lidovost" pracujícího lidu byla spojena nejen s kritikou práce předválečné generace etnog s nástupem socialistického myšlení mnohých příslušníků této generace. Tato změna účelu ods výzkumy historické lidové kultury na vedlejší kolej a vedla ke studiu současné lidové kult Zůstává však důraz na „českost" získávaných dat; teprve na přelomu sedmdesátých a osmdesát století se toto tabu láme a etnografové začínají otevřeně zkoumat i kulturu německých obyv zemí, což ovšem v té době byla spíše záležitost historických, než etnografických výzkumů ( přístup zavedený již v 19. století tak zůstal zachován). Techniky výzkumu: Po celé období má přednost sběr dat v terénu, který má být prováděn profesionály. Jistou „ výzkumech mají pracovníci z ústavů Akademie věd a z universitních pracovišť. Předpokládá s s kolegy z muzeí. V odborných časopisech jsou publikovány zprávy o probíhajících výzkumech zpráv o výzkumech se hodně prosazují etnografové z brněnských pracovišť. Výrazně narůstá v výzkumů prováděných profesionály, kteří ale používají techniky známé již od 19. století. V že se v tomto začíná i s výzkumem dělnictva, tedy „lidu" měst, jsou tyto techniky apliková ve městském prostředí. Novou výzkumnou technikou, která čerpala z možnosti nasazení většího množství profesionáln bylo zavedení tzv. týmových výzkumů. Svým způsobem připomíná tato výzkumná technika továrn výrobu. Do terénu (jedné lokality či jedné oblasti) bylo posláno na výzkum několik etnogra každý jako tématický specialista zkoumal jen na určitý jev lidové kultury (např. jeden bad o lidovou stravu, další o lidový oděv, třetí o lidová řemesla atp.). Každý člen týmu zkoum část a výslednou práci pak tvořily texty několika autorů. Výhodou této výzkumné metody byl získání „hloubkovějších" dat z každého zkoumaného tématu, ovšem nevýhodou byla nepropojeno zkoumaných témat. Mám tím na mysli, že žádný z členů výzkumného týmu neměl k dispozici vše by mu případně umožnila popsat či analyzovat kulturní/společenský systém lokality či oblas úplnosti. Problematické důsledky také jistě měl současný anebo rychle po sobě následující pracovníků v jedné a téže lokalitě; otázkou badatelské reflexe a problematikou narušení te celé toto období nikdo nezabýval. Obecně řečeno měl výzkum skupiny úzce zaměřených special delší terénní pobyt jediného výzkumníka, který by zkoumal „všechno". Od konce padesátých let se navázalo i na předválečnou dotazníkovou techniku, když roku 195 Stránská a Národopisná společnost československá vytvořily tzv. síť dopisovatelů a začaly dotazníky. Idea návodných dotazníků kopírovala dotazníky z meziválečného období: dotazník profesionálního etnografa, který již zná většinu anebo všechna typová data a potřebuje si jejich geografické rozšíření. Soupis rozšíření „známých" dat mu pak zajistí odpovědi ze sí Dotazníky příliš nepočítají s objevování nějakých nových typů dat a získané odpovědi jen k známou vědomost. Do současné doby bylo vydáno více jak 25 „velkých dotazníků" (několikastránkových) a okolo dotazníků" (jednostránkové či dvoustránkové), jejichž autory byla celá řada profesionálníc Podobné dotazníky vydávali i slovenští kolegové; kromě toho se ale i nadále vycházelo ze s lidopisného pracovníka" Drahomíry Stránské. I v této době jsou vydávány návodné dotazníky (projekty výzkumů) obecnějšího rázu, vycháze předválečné praxe. Pro výzkum českého a slovenského hornictva připravila podobný dotazník Skalníková. Jednou z mála výjimek, které „potvrzují pravidlo", výjimkou daleko překračující dobové teo metodologické výboje českých etnografů, byl Václav Frolec, který se snažil vnést do domácí alespoň evropské poměry (evropskou kvalitu). Ve svém článku „Směry a metody v evropském bá stavitelství" nejprve sumarizuje teoretické (etnologické) směry uplatňované ve střední Evr na použité metody, aby se věnoval i konkrétním technikám výzkumu. V závěru článku shrnuje zemi. Z Frolcova článku vyplývá, že jediným, kdo v první polovině 20. století uplatňoval m na moderních teoriích (strukturalismus a funkcionalismus) byl umělecký historik Karel Šour Frolec ovšem zmiňuje i praxi Petra G. Bogatyreva, který ovšem mezi českými národopisci žád nenašel - jeho zkušenosti využili pouze čeští folkloristé. Celá velmi zajímavá a teoretick podnětná stať byla ovšem věnována jen problematice studia lidového stavitelství a tak je o vzali na vědomí etnografové stavitelstvím se nezabývající. V šedesátých letech 20. století začala svoje výzkumy i Soňa Švecová, která na rozdíl od os profesionálních etnografů prosazovala myšlenku dlouhodobých (několikatýdenních, několikamě v terénu - v jedné lokalitě. Výsledky těchto výzkumů pak publikovala v několika monografií techniku dlouhodobých stacionárních výzkumů používá od konce šedesátých let i autor tohoto žák Soni Švecové a jejích dvou sociálně antropologických kolegů (Ladislava Holého a Milana jmenovaní zkoumali slovenské vesnice, ovšem jejich techniku dlouhodobých výzkumů jedné lok toto období nikdo nepřijal za svou. Je třeba říci, že průkopníkem dlouhodobého terénního v byl vlastně Čestmír Krátký (jinak spolužák Švecové, Holého a Stuchlíka), který uskutečnil konci padesátých let 20. století v pohraničí; použil i metody pozorovatele „zevnitř", což učitelské působení ve zkoumané lokalitě. Materiály z jeho velmi hodnotných, především folk neuveřejněných výzkumů, jsou dnes uloženy v archivu Etnologického ústavu v Praze. Stejnou techniku dlouhodobých terénních výzkumů používali i Alice Holá a Ladislav Holý, Ol Věra Lucey, Petr Skalník, Milan Stuchlík, Jiřina Svobodová, Václav Šolc a Mnislav Zelený p výzkumech mimoevropských společností a kultur. Právě pro svou „exotickou" specializovanost jejich výzkumné metody českou etnografickou obcí vůbec vnímány. Jak se zdá, byli čeští etnografové/národopisci v teoretickém závěsu (pod teoretickým vlive etnografů. U našich západních sousedů totiž také existovalo dělení na „volkskundlery", zko (evropskou) lidovou kulturu a na „völkerkundlery", zkoumající kultury mimoevropských národ „volkskundleři" většinou ignorovali výzkumné metody a techniky „völkerkundlerů". Charakteristika informátorů a zkoumaných územních oblastí: Po celé období se klade důraz na pamětníky a na příslušníky starší generace i když již mén Zásadní změnou ovšem prochází představa o „lidu" - je jím míněn venkovský pracující lid a městský pracující lid. V tomto období se tedy vůbec poprvé pouštějí etnografové do výzkumu pracovníků pražského Ústavu pro etnografii a folkloristiku, spojená s pokračováním regioná s nimiž začala o zhruba šedesát let dříve Národopisná společnost českoslovanská, pak znovu na tradičních etnografických oblastech. Výzkumy Soni Švecové, autora a všech výše uvedených kolegů, kteří prováděli výzkumy u mimo ovšem počítají s jakýmikoliv obyvateli zkoumaných lokalit, neomezují se tedy jen na „staré Charakterizuje je celostní pohled na zkoumané společenství (území) a tedy i na informátory Typy etnografických dat získaných při výzkumech: Přes všechnu změnu v charakteristice informátorů - tj. přes rozšíření výzkumů i na města, tomto období ve středu zájmu profesionálních i neprofesionálních etnografů stejná témata j v předešlých obdobích. Nadále se pracuje v kategoriích „materiální kultury", „duchovní kul umění". Dobrým příkladem je metodologický článek Olgy Skalníkové, v němž vypisuje tématick výzkum československého hornictva. Oproti předešlým obdobím a vžité národopisné tradici ro výzkumu o témata vzdělanosti obyvatelstva, školství, vlivu masové kultury (vliv osvětových a národnostních vztahů. Další tématické rozšíření poválečného období představuje problemat změny", která je nejprve zkoumána při výzkumech způsobu života socialistické vesnice a pak i na výzkumu krajanů a přesídlenců a později i na etnografické výzkumy organizované v rámc „etnických procesů". V literatuře najdeme téma kulturní změny pod různými označeními - nap socialistické vesnice", „folklority", „etnické procesy" atp. Je ovšem třeba hned dodat, že positivistické pojetí zveřejňovaných dat. Je třeba říci, že z výběru týchž témat nevybočuje ani práce Andreje Melicharčíka, která sv (1945) předznamenává toto období. Z diskusí, které probíhaly během konference „Etnologie 2000" a během konference, k níž vzn tento text, vím, že někteří čeští etnografové - jak uváděli „staří pamětníci" - se vědomě socialistické období omezovali na publikování positivistických dat, aby se tak vyhnuli žád ideologizování vlastní práce. Je to jistě jedno z možných vysvětlení přetrvávajícího posit etnografů, ovšem není dostačující. Jiní čeští etnografové/etnologové se ve stejném období Výzkumy Soni Švecové, autora a již zmíněných výzkumníků působících v zámoří přinášely typo soubory dat a umožňoval celostní pohled na studované komunity, kultury a společnosti. Z vlastní zkušenosti vím, že někteří ze starších kolegů, kteří i měli k dispozici data pro výzkum, je nepoužili - nejspíše pro příliš velký vliv „národopisné tradice". Mám na mysli Svobodovou, která při svých výzkumech v Čechách běžně používala „celostní" přístup při sbě (uplatnila ho i při svém terénním výzkumu v Senegalu), aby pak publikovala jen témata náro „klasickém" positivistickém duchu. O odlišný přístup se pokusili v osmdesátých letech 20. století Jitka Staňková a Ludvík Bar monografii „Lidové umění z Čech, Moravy a Slezska". Etnografická data totiž nahlíželi z fu hlediska. Následovníky v používání této metody ale neměli. Období profesionálních etnografů, v němž význam amatérských etnografů skoro mizí Toto období začíná počátkem devadesátých let 20. století a trvá doposud. Vzhledem k malému je obtížné podat nějakou přesvědčivou charakteristiku. Je ale jisté, že přestávají fungova míře amatérští etnografové. Názory na účel výzkumu: Cílem je poznání kultury a společnosti, pochopení kulturních a společenských procesů. Upla sociální či kulturní antropologie a spolu s nimi přístup interpretativní. Existují tak ved proudy výzkumníků: jedni (A) se snaží dokumentovat a vysvětlit lidovou kulturu českých zem etnografické tradice předešlých období a druzí (B) se snaží dokumentovat a pochopit jakouk společnost/skupinu, kterou právě studují. Techniky výzkumu: Ve skupině A se nic nemění; ve skupině B v návaznosti na zkušenosti z dlouhodobých výzkumů (Švecové, Kanderta) i zahraničních (antropologické metody) se uplatňuje hledisko dlouhodob zkoumaném společenství (oblasti) - je možné zmínit výzkumy Radana Haluzíka, Stanislava Kuž kolegů či žáků. Stejným způsobem provádí výzkumy i skupina tzv. školních etnografů, jejich již byly publikovány. Probíhají i debaty o etických pravidlech výzkumu. Charakteristika informátorů a zkoumaných územních oblastí: Informátoři začínají být chápáni jako individua - uplatňuje se i biografický výzkum. Pro v nejsou součástí anonymní masy lidu - i když pro publikační účely jsou opět „anonymizováni" existuje shoda mezi oběma skupinami výzkumníků. Typy etnografických dat získaných při výzkumu: Skupina A získává data stejného charakteru jako v předešlém období. Skupina B získává data charakteru, která umožňují jejich hlubší interpretaci, která vychází z teorie „lidových mo Holého a Milana Stuchlíka aplikující strukturalistické přístupy a přístupy symbolické a in antropologie. Patří sem i práce některých starších badatelů, působících i v předešlém obdo např. Jiřího Langera a jeho studii. Ve výzkumných zprávách se objevují netradiční témata - jaká se běžně zkoumají ve světě - např. studium konfliktů, vládnoucích elit, studium život Závěr Etnografie začínala s neurčitým a neadresným vyptáváním, na které navázala tradice dotazní výrazně až do osmdesátých let 20. století. Získalo se tak množství dat vhodných pro kvanti zpracování i pro geografické soupisy. Tato data ale mají výrazně menší vypovídací hodnotu, použít pro kvalitativní analýzu - tedy pro „rozumění dějům". Víme např., kde všude se stín kačer, ale nevíme přesně co si o tomto chování mysleli ti, kdo se ho účastnili. Doboví bad většinou v zajetí pojetí „historických výkladů" a tak jediné, co se dozvídáme, jsou badate původu takového chování („zvyku"). Po většinu doby existence svého oboru se také etnografové orientovali na starší a české in si výrazně omezovali (zužovali) možnost získání vhodných dat pro získání objektivnějších o kultury českých zemí. Nic na tom nezměnily ani týmové výzkumy. Tento stav výrazně kodifiko které se obracely (byly zasílány) jen určité skupině informátorů (obvykle učitelé, kroniká národopis). Výsledkem byla opět data s menší vypovídací hodnotou, která se příliš nehodí p analýzu. Výrazné omezení má také na svědomí praxe „úzké specializovanosti". Ta je, možná, velmi uži hloubkových dat k určitému tématu, ale právě svou specializovaností většinou neumožňuje ba celostní přístup. Existuje studie o užívání velikonočních hrkaček v jedné vesnici. Jsou zd typy hrkaček, doba i způsob jejich použití i kdo s nimi obchází. Čtenář se ale nedozví, že vesnici žili příslušníci dvou církví, z nichž jedni takovou zábavu odmítali - obchůzkáři t jen určité domy a „zvyk" nebyl vlastní všem obyvatelům vesnice, i když ho všichni znali. Dostáváme se tak k neradostnému zjištění, že za více jak sto dvacet let etnografických výz dispozici sice obrovské množství dat o kulturním a trochu i o společenském systému českého ovšem značná část má nízkou vypovídací hodnotu, zejména pokud bychom se chtěli věnovat kva a interpretacím lidského chování. Etnografové během svých více jak sto let trvajících výzk vhodná pro formální popis kultury, případně data pro popis dějin kultury, ale jen minimáln se dá použít pro pochopení či poznání nositelů a tvůrců této kultury. Problém spočívá v to chybějící data již získat nedají - jednoduše: co nebylo vyzkoumáno, zmizelo. Během celých dějin etnografických výzkumů v českých zemích je možné pozorovat tendenci po profesionalizaci výzkumníků - tj. postupně začínají ve výzkumech převažovat vysokoškolsky etnografové. Ti ale, s několika výjimkami, až do nedávné doby používali jen výzkumné metod z praxe 19.století, byť je stále zdokonalovali. Postupně tak svými výzkumy přinášeli stále kvalitnější data, zůstávali ale svázáni tradičním výběrem zkoumaných témat i tradiční meto Výsledkem jsou data neumožňující analýzu společenského a kulturního systému některého spol skupiny české společnosti anebo české společnosti jako celku v kterémkoliv období od konce počátku 21. století. Nashromážděná etnografická či národopisná data a publikace na nich za nevyplňují „tématické či problémové mezery" v poznání české společnosti a kultury. Tato pr vůbec ještě možná, české etnografické výzkumníky teprve čeká. Seznam literatury: Beneš, Bohuslav: 1981 - Bogatyrevovo pojetí teorie lidového divadla a dnešní stav bádání. současnost 4, 141-164. Filip, Dom.: 1925 - Moje zkušenosti při sbírání přežitků v sv. Čechách. In: Horák, Jiří /e cíle národopisu československého. Praha, 45-51. Frolec, Václav: 1971 - Směry a metody v evropském bádání o lidovém stavitelství. Národopis československý 6, 141-174. Holy, Ladislav + Milan Stuchlik: 1981 - The Structure of Folk Models. London. Holý, Dušan: 1993 - Proti zkreslování a povýšenectví. Národopisný věstník československý 1 Horák, Jiří: 1925a - Úkoly a cíle národopisu československého. Zprávy o jednáních sjezdu n pracovníků československých v Praze roku 1924. Praha. /Sborník statí/ : 1925b - Založení archivu lidové prosy, přísloví atd. při Národním museu v Praze. In: Hor Úkoly a cíle národopisu československého. Praha, 93-98. Hrníčko, Václav: 1993 - Horký brambor - profesionální etika. Národopisný věstník českoslov 30-35. Chotek, Karel: 1906 - Cerovo. Národopisný věstník českoslovanský 1, 65-73, 97-102, 129-135 200-209, 225-234, 273-281. : 1915a - Program soupisu národopisného. Národopisný věstník českoslovanský 9, 25-41. : 1915b - Široký Důl. Národopisný věstník českoslovanský 10, 29-61. : 1925 - Soustavný soupis národopisné látky v krajinských museích a ústřední její inventář Horák, Jiří /ed./ - Úkoly a cíle národopisu československého. Praha, 25-26. Jakubec, Jan: 1895-1896 - Národopisná výstava českoslovanská. Naše doba Janota-Žiarcov, L.: 1925 - Otázky k sociografickému opisu dediny (psychologie obce), pripa Český lid 25, 49-51. Kandert, J.: 2002 - Poznámky k dějinám národopisu/etnografie v českých zemích: soupeření „ „etnologií". In: Holubová, M. + L.Petráňová + J.Woitsch /eds./ - Česká etnologie 2000. Pra Krejčík, Ad. Ludvík: 1925 - Ochrana památek archivních. In: Horák, Jiří /ed./ - Úkoly a cí československého. Praha, 18-24. Lábek, L.: 1931 - O sběratelské praksi národopisné. Český lid 31, 161-166, 196-209. Langer, Jiří: 1997 - Co mohou prozradit lidové stavby. Rožnov p. Radhoštěm. Melicherčík, Andrej: 1945 - Teória národopisu. Liptovský Sv. Mikuláš. Podolák, Ján: 1962 - Sposoby chovu hospodárskych zvierat. Návod na etnografický výskum. Br Pražák, Vilém: 1925 - Organisace soustavné práce o lidových výšivkách slovenských. In: Hor Úkoly a cíle národopisu československého. Praha, 54-62. Scheffel, David Z.: 1992 - Antropologie a etika ve východní Evropě. Národopisný věstník če 9(51), 3-10. Skalníková, Olga: 1953 - K otázce o studiu kultury a způsobu života českých a slovenských Československá etnografie 1, 153-162. Sochor, Stanislav: 1925 - Vývoj památkového zákonodárství. In: Horák, Jiří /ed./ - Úkoly a československého. Praha, 12-17. Staňková, Jitka + Ludvík Baran: 1987 - Lidové umění z Čech, Moravy a Slezska. Praha. Stránská, Drahomíra: 1936 - Příručka lidopisného pracovníka. Praha. Štěpánková, Dagmar: 1993 - Příspěvek k diskusi. Národopisný věstník československý 10(52), Švecová, Soňa: 1975 - Kopanicová sídla a dedina. Praha. : 1984 - Lazy v 19. a 20. storočí. Vývoj rolnických chotárnych sídiel v oblasti Krupinskej Tille, V.: 1906 - Úvodem. Národopisný věstník českoslovanský 1, 1-3. Vařeka, Josef: 1999 - Osmdesát let základního a aplikovaného výzkumu lidové architektury v Moravě a ve Slezsku. In: Krist, Jan /ed./ -Lidová kultura v kulturním vývoji České republi Strážnice. Václavík, Antonín: 1925 - Podunajská dědina v Československu. : 1930 - Luhačovické Zálesí. Praha. Vydra, Josef: 1925 - Ochrana lidových památek národopisných na Slovensku a systém museí v Horák, Jiří /ed./ - Úkoly a cíle národopisu československého. Praha, 33-38. Zíbrt, Čeněk: 1925 - Pětadvacet ročníků „Českého lidu" In: Horák, Jiří /ed./ - Úkoly a cíl československého. Praha, 39-42. Referát k tomuto tématu byl přednesen na konferenci pořádané Etnologickým ústavem AV ČR v Kandert 2002. Vzpomínky či příspěvky některých těchto badatelů „první generace" najdeme i v jubilejní, p ročníku Českého lidu z roku 1925. Viz také Národopisný věstník s příspěvky ze Zíbrtovské k Tille 1906, 1. Zíbrt 1925, 41. Tille 1906, 2. Tille 1906, 2. Jakubec 1895-1896, XY. Vařeka 1999. Chotek 1906. Zíbrt 1925, 41. Stránská 1936, 5. Stránská tu připomíná řadu sborníků vydávaných Národopisnou společností Je škoda, že projekt zůstal torzem a že v něm pokračovali etnografové až v sedmdesátých le dokazující tak trvající kontinuitu sběru dat i jejich zpracovávání. Pokračování projektu v století se ujal Ústav pro etnografii a folkloristiku ČSAV v Praze ve spolupráci s etnograf okresních muzeí. Tento úkol se opakuje v několik článcích sborníku „Úkoly a cíle národopisu československéh např. u Jiřího Horáka, Karla Chotka a Viléma Pražáka. Viz např. příspěvky Ludvíka A. Krejčíka, Stanislava Sochora či Josefa Vydry. Stránská 1936, 15. Stránská 1934-1935. Chotek 1915b, 29-61. „...Tato monografie je pokračováním a doplňkem článku Program soupisu má býti návodem, jak sbírati národopisný materiál, má odpovídati, možno-li, na všechny otá Programu, zkrátka, má býti obrazem chystaného Soupisu...." (29). Filip 1925. Stránská 1936, 15. Lábek 1931, XY. Janota-Žiarcov 1925, 49-51. Viz např. dotazník o pastýřství Jána Podoláka aj. Skalníková 1953. Frolec 1971, 141-174. Beneš 1981, 141-164. Lze to s jistotou říci o práci Jiřího Langera „Co mohou prozradit lidové stavby" z konce 2 je ovšem etnologické úsilí „spadající" až do následujícího období mojí periodizace. Švecová 1975 a 1984. Viz články v Českém lidu, Slovenském národopise; v současnosti je v tisku kniha věnovaná s výzkumům. Bertiové a Matokové v Africe. Mapučové v Jižní Americe. Indové v Uríse v Asii. Nanumbové v Africe. Mapučové v Jižní Americe a Baskové v Evropě. Fulbové a Mandingové v Africe. Ajmarové a Kečuové v Jižní Americe. Kofáni, Yavalapitiové a Terenové v Jižní Americe. Skalníková 1953. Melicherčík, Andrej: „Teória národopisu", Lipt. Sv. Mikuláš 1945. Staňková + Baran 1987. Scheffel 1992 na něhož reagovali Holý, Hrníčko a Štěpánková roku 1993. Holý+Stuchlík 1981. Langer 1997. Viz např. články publikované v časopise Cargo, který redigují a vydávají studenti Katedry Praze. Josef Kandert [ URL "LM-206.html "]