Polská národnostní menšina v Praze a problém mladé generace ****************************************************************************************** * Ondřej Klípa ****************************************************************************************** Abstrakt Polská národnostní menšina v Praze a problém mladé generace. (Srovnávací studie dospělých osob mladé generace polské komunity v Praze) Zajištění kontinuity je zásadní problém tradičních národnostních menšin na území České rep Odlišná situace panuje ve skupinách s vysokým přirozeným přírůstkem (Romové) nebo s vysoko (z politických, ekonomických či jiných důvodů) osob usilujících o včlenění do zdejší spole posílení minority (Slováci, národy bývalého SSSR aj.). Polskou komunitu, tradiční autochto obývající dlouhodobě naše území, nepodporuje ani zvýšená natalita, ani výrazná imigrace. M jako záruka kontinuity polského etnika v ČR se proto stala prvořadým problémem menšinové s První část práce ukazuje současnou podobu polské národnostní menšiny v Praze z různých uhl (historického, právního, sociologického) a v kontextu polské menšiny v celé ČR. Druhá část se věnuje problematice mladé generace v pražské komunitě Poláků. Analyzuji v ní vybraných případů dospělých osob mladé generace Poláků v Praze z okruhu hlavní menšinové o Polský Klub. Studie jsou srovnávány se základními prvky identity pražské komunity Poláků j (dominantní skupiny). Článek se opírá o výsledky terénního výzkumu polské komunity v Praze, prováděného v letech rámci programu Centra výzkumu vývoje osobnosti a etnicity při FHS UK. Bádání probíhalo kva metodami, tedy zejména interview a zúčastněným pozorováním. V polořízených interview byl v také dotazník, proto byla vedena částečně standradizovaně (s respondenty), bez dotazníku p nestandardizovaně (s informátory). Další výzkumnou metodou se stala analýza dokumentů (zvl další tiskoviny produkované menšinou).[2] I. část: Polská národnostní menšina v Praze Vznik polské národnostní menšiny v Praze[3] Poláci v Praze tvořili početně významnou skupinu od 19. století, kdy přicházeli především řemeslníci, úředníci i umělci a inteligence. V roce 1887 založili v Praze Polský Klub (Klu „pro kultivování a popularizování polského jazyka a literatury i pro podporu společenského žijících Poláků" jako první polskou krajanskou organizaci v Evropě. V roce 1899 pak i pols Praze. Za první republiky se obnovily polské aktivity udušené světovou válkou a do Prahy z Poláci československého občanství z českého Těšínska. V roce 1920 bylo totiž po konferenci mocností definitivně rozhodnuto o rozdělení sporného území Těšínského Slezska mezi Polsko Na české straně zůstala více než stotisícová polská národnostní menšina. V protektorátu ro existence Polského Klubu násilně ukončena. Po druhé světové válce se znovu polská komunita o nově příchozí Poláky z Těšínska. Od padesátých let až téměř po celé období komunistické do Československa včetně Prahy především polské ženy na zvláštní pracovní víza. Uplatnily jako dělnice ve velkých továrnách na severu Čech a v Praze. Ty, které se vdaly za českého často zůstaly. Uspokojení národnostních potřeb pražským Polákům umožnilo jen Polské kultur středisko v Praze fungující pod správou polských úřadů (dnes Polský Institut). V roce 1989 vznikl v Praze kroužek tehdy jediné povolené (vedle méně významného Svazu pols polské menšinové organizace Polského kulturně-osvětového svazu (PZKO). Pražští Poláci dost na založení kroužku mimo Severomoravský kraj, ale směli ho tvořit pouze občané ČSSR. Větši komunity si ovšem zachovala polské občanství, proto ihned po vzniku místního kroužku začal přihlašovat i polské občany. V srpnu roku 1991 pražská komunita znovu obnovila Polský Klub vstoupil do Rady Poláků v Československu. Z třiceti zakládajících členů se dnes rozrostl n dvacet lidí a po celou dobu se těší podpoře polského zastupitelského úřadu a Polského Inst 1992 vznikl též časopis Pražský Kurýr (Kurier Praski), píšící pod heslem o Polonii dla Pol krajanech pro polské krajany). V roce 1993 vzniklo Koordinační krajanské centrum pražské oblasti (dnes Pražské krajanské z předsedů nových krajanských organizací v Praze: Polského Klubu, Pražského Kurýra, sdruže lékařů a zdravotníků „Polmedica", sdružení polských techniků a inženýrů „Techin-Pol" , kra Střediska křesťanské kultury. Velkým, ale neúspěšným projektem na zviditelnění polské menšiny byl Polský Dům na Václavsk prezentující polskou kulturu se zapojením národnostní menšiny. Hlavní aktivity menšiny Ústřední menšinová organizace - Polský Klub - působí formou pravidelných měsíčních setkání exkurze na Těšínsko nebo do Polska, pořádá přednášky, výstavy, zve pozoruhodné hosty a čím účastní společných aktivit s dalšími menšinami v Praze, např. festivalu „Praha - srdce nár charakteristickou aktivitou Klubu je, obvykle alespoň jednou v roce, sekání u „táboráku" ( u některého člena, jež má k tomu vhodné podmínky (zahradu). Setkání (např. na večer noci S se konají ve velmi neformálním duchu (zpívají se zábavné i vlastenecké písně, pije se alko špekáčky...) a těší se značné oblibě. Další specifickou větší aktivitou jsou předvánoční s polském velvyslanectví (tzv. spotkanie wigilijne nebo oplatkowe). Probíhají za účasti před ambasády, polských kněží působících v ČR a dalších Poláků ne přímo spjatých s KP ve slavno v křesťanském duchu. Funkcionáři či významní hosté mají proslovy, zpívají se koledy, konzu polská jídla. Hlavním bodem je tradiční polský zvyk dělení se oplatkou (hostií) s ostatním Velikost komunity a její status Odhady osob polské národnosti v Praze se v písemných zdrojích autorství samotných členů po poněkud liší: 5 000 - 8 000 - 10 000. Podle sčítání lidu z roku 2001 je v Praze 1486 občan polské národnosti, což tvoří cca 0,1% obyvatel metropole. Početně se řadí za příslušníky č ukrajinské, ruské, vietnamské, německé a moravské národnosti v hlavním městě. Přibližně st obyvatelstvu Prahy sdílejí s romskou (oficiální data) a maďarskou menšinou. Dříve bychom mohli velký rozdíl mezi statistikou a polskými odhady objasnit tím, že, na ro lidu, Poláci nerozlišují, zda se jedná o české občany nebo „cizince", kterých je v polské množství. Poslední sčítání však do počtu obyvatel zahrnulo právě i cizince s dlouhodobým p tomuto opatření dokonce vzrostl počet Poláků v Praze o 147 osob oproti stavu z roku 1991, při pohledu na celkový směr vývoje polské menšiny v ČR. Podobný efekt zaznamenal i okres M Trutnov. Menšina se však celkově zúžila za posledních 10 let o 7, 5 tisíce osob a tvoří ne obyvatel, přesto, že 6,5% z nich jsou právě nově zahrnutí cizinci s dlouhodobým pobytem. V zaznamenaly tradiční „polské" okresy Karviná a Frýdek-Místek, kde sídlí více než 70% polsk Pražská komunita tvoří v celostátním měřítku 2,9% menšiny. Skutečnost velkého počtu cizích státních příslušníků v polské společnosti v Praze dokonce její status národnostní menšiny. Pro stát je totiž v případě příslušníka národnostní menši kritériem občanství České republiky. Nositelem nároků na specifická menšinová práva tedy n státu cizinec, zdržující se na území ČR z důvodů dlouhodobého nebo trvalého pobytu.[4] Polská komunita na druhou stranu splňuje „podpůrná" kritéria, která slouží k definici, pře „rozpoznání", národnostní menšiny. Polské společenství v Praze přímo navazuje na komunitu generace v Praze, tedy sdílející svůj osud s osudem dané lokality v rámci ČR. Charakterizu jazyková a kulturní odlišnost od ostatní společnosti a jeho subjektivní potřeba tuto odliš kultivovat a rozvíjet. Navíc deklaruje explicitně i svou činností vůli být za národnostní považováno, například vznikem organizačních struktur, které jsou svojí podstatou národnost Sulitka 1994:9-10) Určitou roli v situaci menšiny (tak jako jinde ve středoevropském prost „mateřského" státu (Polska) a „reciproční" přístup států ke svým menšinám v zahraničí. Z h řádu ČR tak polská komunita v Praze zakouší smíšený přístup k cizincům i k národnostní men Situaci nezměnila ani kodifikovaná definice národnostní menšiny v novém zákoně „o právech národnostních menšin" č. 273/2001 Sb. Jako příslušníci národnostní menšiny (a zde zároveň i jako cizinci) nejsou nuceni národnos prokazovat, v soudních řízeních a jiném úředním styku mají obvykle nárok na tlumočníka a j chráněni proti násilí a diskriminaci kvůli své národnosti. Výraznější nesnází plynoucí z p na základě českého občanství bylo nutné psaní ženské formy příjmení v souladu s českou mlu „-ová"). Užívat ženské příjmení v původní verzi bez shody s českou mluvnicí však za určitý umožnil zákon č. 301/2000 Sb. Nepoměrně větší komplikace způsobuje status cizince. Cizinci s trvalým či dlouhodobým poby pražské komunity Poláků) jsou vystaveni mnoha zákonným nesnázím, které znepříjemňují život společnosti integrovaným osobám, např. kvůli manželství s českým partnerem. (Jařab 2004:13 českých občanů se proto potýkají např. s problémy při dědickém řízení. K tomu se připojuje interpretace práva stáními úředníky v případě, že zákon (s ohledem na mezinárodní smlouvy) mezi cizincem a občanem ČR. Největší rozruch vyvolal na počátku devadesátých let postup úř uplatňujících vyšší sazby na „cizince" než na jejich české rodinné příslušníky a komplikuj zdravotního pojištění. Hlavní rysy identity menšiny[5] Většina členů komunity se považuje za integrovanou součást české společnosti, ale přitom n „naturalizaci". Vedle silného sepjetí s mateřským národem k tomu může přispívat i vztah če společnosti. Ten je vcelku uspokojivý, kromě případů, kdy jsou na příslušníky menšiny směr hodnocení cizinců obecně, tj. odpovědnost za nárůst kriminality nebo podezírání z obsazová pracovních míst a pracovních míst vůbec, obvykle ještě provázené spojením Poláků s hůře vn Ukrajinci atp. Identitu „národnostní menšiny" významně prohloubila prvkem „cizince" zkušenost s českými ú zmiňovaná kauza s VZP. Představitelé komunity oficiálně hovořili o „obyvatelích nižší kate dopise z 9. března 1993 tehdejšímu ministrovi zdravotnictví píší: „Skutečně se ztotožňujet diskriminačním tlakem, vyplývajícím z rad ke změně polského občanství za účelem získání pr pojištění (bez ohledu na hluboké vazby s Polskem, které jsou hlavním důvodem zachování obč nelze uplatnit dvojí občanství)?" (Krzysztof Jaxa-Rożen 1997:41) Pražští Poláci (zejména příchozí přímo z Polska) si zachovávají určité autonomní postavení vazbu s původní vlastí. Vyjadřují ji např. nezměněným polským občanstvím či jménem a další porušení by považovali za „zradu národa". Právě touto identitou „dvojí vlasti" se účinně b neúplné naturalizace, kterou mohou prožívat jiní cizinci.[6] Identita „dvou vlastí" nebo pocit „národního vyslance" jsou též dalšími vyjádřeními specif mezi dvěma póly, z právního hlediska mezi statutem národnostní menšiny v ČR a cizincem. Na cizinců splňují všechna kritéria národnostní menšiny, o kterých se zmiňuje zákon. Na rozdí tradičních menšin z velké části nemají české občanství. V některých případech i ti, co ho považují za členy menšiny, vyjadřují své neúplné ztotožnění s českým „politickým národem" Takové „autonomní" postavení a jeho pozitiva charakterizoval bývalý přededa KP B. Walicki říci, že v každodenním životě je každý z nás v pražském prostředí jakýmsi druhem polského nezávisle na tom, zda má v kapse polský či československý pas. My jsme totiž bohatší, my m obě jsou nám stejně blízké." (Walicki 1997:40) Vedle této interpertace má stejný základ i respondentky z mého výzkumu, která v Čechách prožila většinu svého života, na takřka insti Cítíte se zde doma? Resp.: Ano. Jsem tu dýl než v Polsku, ale když by bylo nejhůř, tak se Vzhledem k tomu, že komunitu pražských Poláků narozdíl od Poláků Těšínských většinou tvoří z vlastní vůle" a jejich identita je upevněna držbou polského občanství, liší se u nich i komunitě samotné a českému okolí. Potvrzení identity v polském pasu slouží jako psychologi budoucna. Tento pocit jistoty a samozřejmosti vlastní identity však Poláci na Těšínsku, kt století odolávají asimilačnímu tlaku většinové společnosti, nesdílejí. Rozdíly mezi oběma polská novinářka v Praze B. Sierszuła popsala slovy: „Jestli je pro Zaolšáky[8] polskost n bránit, tak pro pražské Poláky je to něco samozřejmého, vnitřní bohatsví, které je možné m rozdávat." (Sierszuła 1997:57) PK se proto oficiálně distancuje od „boje o národnostní pře členy tvoří i osoby české národnosti, tak jak to bylo povoleno i v prvotním Klubu v 19. st Směrem dovnitř komunity se zas méně uplatňuje etnické pojetí národa, tj. když příslušnost o příslušnosti dítěte, charakteristické pro Poláky na Těšínsku. Dominantní je zde pojetí p státní příslušnost. Problém nastává v případě posuzování druhé generace již obvykle smíšen kdy u této dochází k nevyhraněné identitě, rozdílné identitě od ostatních členů rodiny, pr identity v průběhu života a dalším jevům. I tehdy však v hodnocení sporného případu v komu explicitně hledisko politické - v jaké zemi se narodil nebo jaké má občanství, k tomu náro by se však narodil řekněme v Polsku, ale byl by „vychován" jako Čech, pak je silnější - i přímo nevyřčené - kritérium dominantního prostředí ve výchově dané osoby. Uvažujeme-li stá politického kritéria, pak je toto výchovné prostředí jakýsi „mikrostát". Kritérium etnické nicméně téměř nevyužito. V tomto, ve většině případech, benevolentním vnímání vlastní komu svých dětí) se zrcadlí slabě vyvinutý smysl pro zachování polského etnika s absencí defenz českému okolí, zcela pochopitelné u „emigrantů z vlastní vůle". II. část: Problém mladé generace v polské menšině v Praze Úvod Celkový úbytek polské menšiny lze přičíst na vrub jak celorepublikovému trendu nízké natal postupující asimilaci, ke které dochází zvláště u mládeže. Podobně jako v ostatních národn je též v polské komunitě vysoký podíl národnostně smíšených manželství. Osmdesát devět pro přitom vychová děti s českou národností. Polská menšina je charakteristická vysokým podílem žen (cca 3/5), což je v Praze ještě výr byla původní pražská komunita před příchodem žen za prací nepočetná. Přitom zde ženy zůstá z vůle partnera, jen výjimečně na vlastní přání (ostatní se vracely samotné nebo s partner Lze tedy očekávat, že vliv partnera-muže mohl být v takových svazcích dominantní i v jinýc např. preferování české výchovy dítěte. V dalších případech ženy splnily svou národní povi jazykové znalosti, polských tradic atd.), ale dál na dítě nevyvíjely žádný nátlak (ohledně deklarování národnosti aj.). Na rozdíl od Těšínska zde polské děti navíc nevyrůstaly v kom osídlení, tedy ve stálém kontaktu s vrstevníky, upevňujícím společnou identitu. Oproti Těšínsku, kde mají projevy asimilace rozmanitější charakter, v Praze dochází nejčas ztrátě zájmu o polskou národnost a k plné integraci do české společnosti. V textu níže představím čtyři vybrané dospělé osoby z mladé generace pod pseudonymy: Petr, Marie. Pro srovnání uvedu nejprve základní prvky identity dominantní skupiny charakterizuj komunitu v Praze[9] a poté případové studie každého ze čtyř osob. Mají ukázat rozdílné i s ve vývoji mladé polské generace v Praze s různou intenzitou ztotožnění s polským národem. nich se ještě považují za členy polské menšiny, čtvrtá již nikoliv.[10] Ústředním motivem přístupů jednotlivých osob k prvkům polské národní identity, které jsou přítomné v identit skupiny . Základní prvky identity pražských Poláků - dominantní skupiny Polský Klub Původ identifikace s hlavní menšinovou organizací či s podobnými institucemi bychom těžko národní identitě obecně. Jeví se ale srozumitelnější, uvědomíme-li si, že zde do značné mí zpřetrhané široké příbuzenské a sociální vazby. Značná role sféry rodiny a přátel je totiž prvkem polské společnosti v Polsku. Vychází mimo jiné ze společensko-politických determina vlády, v jejímž období přišla většina členů komunity do Prahy. Komunistický režim způsobil občanské společnosti a jejích specifických institucí. Zavinil také mentální odtržení polsk od „veřejného prostoru", spravovaného státem, a soukromého prostoru, opatrovaného rodinou. byla podobná jako v Československu s tím rozdílem, že Polsko prožilo pod cizí nadvládou dr posledních dvou staletí,[11] doprovázenou permanentní destrukcí veřejné společenské sféry. způsobujícím zvýšenou funkci rodiny je silná katolická tradice v Polsku. Z důvodu vnějšího destruktivního tlaku i katolické tradice rodina v Polsku zastávala i fun (na zkorumpovaný a nefunkční stát se nedalo spolehnout), výchovnou, názorotvornou (spíše b společenských norem) a azylovou (útočiště před vnějším světem). Sociologické průzkumy v Po takto funkčně rozšířená rodina je považována spolu s národem za nejvyšší hodnotu. Vytváří fungující v mentální sféře na dvou extrémních úrovních - rodina (s příbuzenstvem a nejbliž národ. Prostor mezi tím je nezaplněn, což zvyšuje emotivní zátěž a psychologickou vazbu na (Rokicki 1997:22-28) V situaci pražských Poláků jsou obě formy seskupování narušeny. Česká společnost přikládá menší význam, což je patrné zvláště v prostředí velkoměsta. Participace na životě komunity scházení v KP, proto do značné míry supluje chybějící kontakt s národem i narušené a neusp příbuzenské vztahy, způsobené odstěhováním z domácího prostředí v Polsku spolu s případným vlastní česko-polské rodině. Účast v komunitě je však patrná zároveň v případech, kdy smíš zcela selhalo nebo zbytek rodiny kromě polského člena aktivitu v komunitě nepodporuje, i v je česká část rodiny komunitě nakloněna či aktivně spolupracuje. Rozdíl je jen v tom, že pro první skupinu se jedná o mnohdy jedinou možnost společenského na KP „závislejší" než skupina druhá. Oproti tomu udržování styku s původním prostředím a což může být dáno i formou zaměstnání nebo jinými činiteli, a široké rodinné a sociální va způsobují sice výraznou nezávislost na sdružování v komunitě pražských Poláků, nikoliv vša nižší aktivitu v Klubu.. Paradoxně právě „nezávislejší" členové patří k aktivnější části KP, pokud se s KP identifi se zde trávit společenský život. Tito členové pak mají tendenci vytvářet dokonce další mik (skupina společně příchozích do Čech, kolegové z prvního zaměstnání v Čechách apod.), ve k frekvence setkávání ještě vyšší než v KP. Jak totiž ukázal výzkum, jedná se často o lidi s na společenský život, vyplývající z osobních vlastností a návyku širokého příbuzenského st proto je pro ně aktivita v KP ve výsledku stejně stimulující jako pro osoby více na komuni Zaplňují tím navíc přirozené mezery způsobené geografickou vzdáleností a jinými omezeními blízkých příbuzných) v kontaktech s polskou částí rodiny. Národ a občanství K přílišnému emotivnímu zatížení došlo i v kategorii národa. Silné tradičních komunity zah (Těšínsko, USA, Brazílie, Litva aj.), které žijí na daném území více než jednu generaci, s identifikují s národem na kulturně - etnické bázi. Přitom nezáleží na zemi, ve které se zr ani na skutečné podobě polského státu (zda je zrovna nezávislý nebo jaké má hranice). Tako tedy distancuje od politické situace a zachovává pouze jakousi „ideu státnosti" vyjadřovan „slavnou" polskou historii a nadčasové státní symboly. Na rozdíl od takových menšin většinu pražské komunity Poláků tvoří původně obyvatelé Polsk u nich byla již naplněna polskou státní příslušností, mají proto silný pocit politické loa Pojetí národa pražské komunity je tak založeno na výrazně politickém aspektu, vyjádřeným p uchováváním polského občanství. Poláci v Praze mají navíc v každodenním životě mnohem menš národnostní komunitou než Poláci na Těšínsku, občanství proto hraje také roli důležitého i potvrzení identity. Polské občanství nabývá ve zdejším prostředí až symbolických významů - oběť navzdory právním nepříjemnostem - a je jen velmi těžko oddělitelné od národní identit V posledních letech je konečně možná volba občanství dvojího. Může být s podivem, že ho př jen někteří členové komunity, i když je oficiálně představována s identitou „dvojí vlasti" zřejmě došlo k uspokojení „české části identity" zcela přirozenou cestou socializace do če a částečnou asimilací v kulturních znacích a není tedy potřeba ještě jí úředně deklarovat Jednak proklamovaná identita „dvojí vlasti" ve skutečnosti nepřevažuje identitu vlasti jed polské, kdy pobyt v Čechách je stále podvědomě chápán jako dočasný (dočasnost může znamena života). Podobné výroky a deklarace akcentující sounáležitost s oběma státními celky mohou i diplomatického kalkulu. Zvláště v prezentaci komunity navenek jsou takové postuláty akce politicky neutrální. Se vztahem k národu je spojen patriotismus. Tato vlastnost je nejen v komunitě, ale i mimo celé české společnosti, chápána jako polská charakteristika. Pražská komunita se s ním (sp k národu a dalšími opisy možná úmyslně zjemňujícími pojem „nacionalismus") plně identifiku často vyskytoval jako pozitivní hodnota, doporučovaná též k přijetí českou společností. Náboženství S ohledem na historické souvislosti je ve společenských podmínkách Polska vnější nábožensk chápáno jako vlastenecká povinnost a vyjádření vztahu k národním hodnotám. Když ale zmizí kontext a tedy opadne společenský tlak na tuto formu religiozity, vytrácí se i vnější podo která nebyla podepřena vlastní niternou zbožností. V této situaci se ocitli Poláci přišlí českého prostředí. Je zde však patrný vyšší důraz na vnitřní duchovní život a osobní hledá totiž trefně popisuje M. Ruczaj v časopise Kurier Praski, pro průměrného Čecha znamená „ka exotiky až despektu či posměchu, ale také lpění na vysokých morálních hodnotách. Pro Polák však „katolík" nevybočující průměr společnosti bez žádného spojení s morální zodpovědností V kolektivní rovině celé komunity nicméně náboženství zachovalo svou charakteristiku spoje identitou a je hojně využíváno jako symbolické zázemí při komunitních aktivitách. Je proto identity ve své instrumentální formě jako určité konotační pozadí pro již zcela sekularizo životě národního společenství (např. předvánoční setkání spotkanie oplatkowe). Roli tmelícího prvku komunity podpořili také polští kněží působící v Praze, kteří jí posky tak duchovní podporu. Spolupráce však nezachází za hranice menšiny (pražští Poláci se výra životě farností vedených polským knězem). Jazyk Nejvýraznějším prvkem identity je jazyk. Je mu přisuzována mimořádně významná role v komun výzkumných interview vyskytovalo zcela otevřeně a důrazně. Jazyk slouží jako viditelné pot identity (a často zároveň státní příslušnosti), kdy ostatní prvky kultury včetně náboženst tak jasně národnostně rozlišitelné. Jazyk jako „vnější šat" pro národní identitu je též považován za nezpochybnitelnou univerz národní poklad a zároveň prakticky zhodnotitelnou vědomost, kterou je nutné pěstovat a pok další generaci. Vysoké cenění polštiny si členové komunity většinou přinesli ještě z Polsk dobách národního útlaku jazyk se svou písemnou formou - národní literaturou - podobně jako útočištěm Poláků. Argumentaci pro uchování národního jazyka bychom mohli rozdělit podle L. Šatavy na idealis praktickou. (Šatava 2001:33) Idealistické hledisko obhajuje z objektivního pohledu „nesmys kulturních a jazykových odlišnostech u menšinových populací. Tento typ jako hlavní argumen běžný u malých autochtonních jazyků, ne však v případě, kdy „menšinovým" jazykem mluví ve více obyvatel než jazykem hostitelské země. Přesto jsou v pražské komunitě názory obhajují jazykovou „rozmanitost", i když obvykle podpořené praktickými aspekty. Mnohem častější je praktická argumentace. Zcela konkrétní a věcné argumenty obhajující jaz kompetenci jsou navíc nejsnáze prezentovatelné a jednoduše vysvětlitelné zdůvodnění uchová identity. Kontinuita národní identity je představována v prvé řadě jako udržování jazyka. poskytovatelé znalosti, tak děti jako adresáti, mají k dispozici velmi často osobní důkazy bilingvizmu.[13] Z hlediska národní povinnosti i praktické využitelnosti považují rodiče předání jazykové z významný úkol. Tím nesnadněji se vyrovnávají se zjevným neúspěchem, když se polsky z různý vůbec v rodině nekomunikovalo. Na vině ale může být též nízká atraktivita KP pro mládež. P udržování polštiny podle mínění respondentů právě původním motivem scházení v KP a dodnes jeho oživování. Jak píše Šatava: „Motivace k užívání jazyka a také kulturní nabídka v něm zrcadlit zájmy mládeže, neboť v této věkové skupině se často rozhoduje o celkovém vztahu j jejím dalším (ne)užívání." (Šatava 2001b:41) Zájmy mládeže ale v KP orientovaném na jednu nebyly. V případě, že dítě vyrůstalo v bilingvním rodinném prostředí, respondenti-rodiče byli přes znalosti polštiny. Respondenti-děti působili též velmi sebevědomě v otázce své jazykové ko všichni se mnou komunikovali česky, proto nebylo možné reálnou znalost ověřit. Na základě pozorování však lze u dětí očekávat případy tzv. „semi-speakers" či „terminal-speakers" (p slovní zásoby a gramatická nejistota). Ve všech sledovaných případech česko-polských rodin (pokud nemluvily výhradně česky), prob polského rodiče s dítětem smíšeným jazykem, nikde v čisté polštině. Obvykle byl tento kód polštinu vydáván (podle rovnice: nemluvíme česky = mluvíme polsky). Při bližším vyptávání pokud jsem byl komunikace přímo svědkem, respondenti přiznali (někdy omluvně až stydlivě) polského „idiolektu", kterým mluví pouze rodič a jeho potomek. Podobně jako náboženství je i jazyk využíván při komunitních aktivitách jako symbolické zá demonstrace své národní příslušnosti. V soukromé komunikaci mezi členy ovšem kód opět čast ke smíšenému typu, bez ohledu zda se dané osoby zrovna nacházejí na setkání KP či jinde. Ř symbolickou funkci a nabývá obvyklé „sebezapomnění", kdy si jí řečoví aktéři nevšímají, pr soustřeďují na „to řečené". (Gadamer 1999:26, cit. podle Sokol 2002:65) Vždy však záleží n složení komunikujících. Řeč se může přizpůsobit osobě, která je zvyklá mluvit častěji česk Mluví-li spolu pouze osoby přišedší z Polska, které se dlouho znají, běžně zas užívají jen na společenský kontext. Případové studie Petr (30 let, VŠ vzdělání, české občanství) Petr patří k těm výjimkám své generace, která se identifikuje především se samotnou komuni Poláků, hlavně Polským Klubem. Zároveň se také vědomě vztahuje k národu jako celku a celos (krajanské komunitě). Na rozdíl od většiny členů KP se ale ztotožňuje s vůdčí skupinou, je funkcí v Klubu nebo jen osobní aktivitou organizuje činnost komunity a určuje její podobu. oceňuje velmi realisticky: Tazatel: Je vás aktivních v KP více mladých? Petr: Ne, jsem jed klub důchodců... Petr není na Klubu zcela společensky závislý. Nedošlo u něj, na rozdíl od příchozích z Pol sociálně-příbuzenských vazeb. Poskytuje mu však zvláštní prostor sebeuplatnění tj. má zde exkluzivní právo na členství vzhledem ke svému původu a také výjimečnou pozici vzhledem ke nízkému věku. Lze také vysledovat motivaci k účasti na životě skupiny z pocitu národní pov a zodpovědnosti za krajany v mnohem nevýhodnějším sociálním postavení. Dalším motivem, opě poslání či životní úkol, je probouzení česko-polských sympatií: Vzhledem k minulosti bycho Polsku inklinovat...Češi s Polákama...že by ty národy se měly skoro prolínat... podobný pů jediná sousední země, se kterou jsme v minulosti nebyli ve válečném konfliktu (...) Je to země. Vzhledem k tomu, že se Petr narodil v Čechách a kromě krátkého období v dětství zde strávi má občanství české a nevidí žádný důvod, proč by tento stav měl měnit. Na rozdíl od přícho pro Petra není národní identita vázána na polské občanství jako její potvrzení. Protože po nikdy neměl, netrápí ho ani pocit selhání a „zrada národa" z držení občanství českého. Ten prvek, sloužící mnoha členům jako hlavní „argument" národnosti, v Petrově identitě chybí. má tendenci své národní přesvědčení posilovat vnitřním odhodláním. Aktivita v KP může být vnějších efektů. Takto se například vymezuje vůči svému bratrovi, který má stejný (tedy po původ, ale který se zřejmě pro polskou národnost nerozhodl: Mám bratra, ale to není žádný k tomu a vůbec ho to nezajímá. Matka na něj sice mluví polsky, ale on jí odpovídá česky, a takovou zvláštní míchaninou, kterou umí jen oni dva. Díky tomu polsky mluví dost špatně. Petrovo pevné národní uvědomění se odráží typickým způsobem v polském patriotismu a v přes pozitivní hodnotě: Tazatel: Co si na polské kultuře obzvláště ceníte, co by se měli Češi o Petr: Nacionalita. V tom dobrým slova smyslu. Vlastenectví. Uvědomění si sám sebe, svojí r některých Čechů už tolik není, nevnímají to jako část sebe, nevnímají tak ani celou společ schopen posoudit a ocenit i vlastnosti české mentality. K náboženství Petr přistupuje charakteristicky pro většinu polské komunity. Chybí zde však životem v Polsku a v Praze. Petr o sobě mluví jako o věřícím, ale bez vyznání a mírně inkl duchovním hnutím. Má osobní přístup k náboženství, nicméně nepraktikuje. Participuje však náboženství v „kulturním" smyslu na úrovni komunity i v rodinném prostředí. Připomínání kř proto spojuje s polskou kulturou a státem. Podobně i k jazyku přistupuje Petr typicky pro svou komunitu. Nejen, že ho považuje za nej devizu, kterou především stojí za to udržovat, ale je pro něj určitou „legitimací" polské Takový postoj, patrný i z citátu o bratrovi, vychází též z absence skutečné „legitimace" v pasu. Jan (30 let, SŠ vzdělání, české občanství) Jan se ztotožňuje s polským národem v nejširším slova smyslu spíše než s pražskou komunito národ chápe jako kulturně-etnickou pospolitost, bez ohledu na politický subjekt, ve kterém dlouhodobé perspektivě by se rád do Polska přestěhoval. Proto počítá s přijetím politickéh a změnou svého českého občanství na polské. Zatím však tento problém neřeší. Závislost na pražské komunitě - tedy konkrétní společnosti Poláků v konkrétní zemi - je ní ale, že by se života v komunitě neúčastnil. Přistupuje k ní však jen jako k jednomu z různ kontaktu s národem. Nejvíce se proto identifikuje přímo s Polonií.[14] V psychologické rov než pod střechou KP možná spíše cítí pod „ochranou" polské organizace Wspólnota Polska, kt jako patron všech zahraničních Poláků. Jan nemá problém, podobně jako Petr, s přerušením sociálně-příbuzenských vazeb. Případné p neuspokojených rodinných relací v jeho „národních" aktivitách by se navíc odehrávaly ve ví než jen v KP. Kontakt s národem v Polsku či mimo něj probíhá způsoby pro Polonii typickými. Jednak přímo žijícími v zahraničí. Obvykle telefonicky, zřídka setkáváním. Jiným způsobem jsou média - především TV Polonia - satelitní stanice vysílající o Polsku i zahraničních komunitách urč Účastní se také aktivit Polského Institutu. Další rovina „kontaktů" probíhá mimo společens na úrovní duševní aktivity. Jan například studuje polskou historii přímo za účelem pronikn kultury. Jana charakterizuje silný patriotismus až nacionalismus (ale nikoliv agresivní). Pojem nár téměř náboženského chápání. Přesto jsem i zde zaznamenal kritické postoje k některým znaků mentality (aristokratická povýšenost, špatné organizační schopnosti a chaotičnost), dané m výchovou v českém prostředí. Ideologizace národa souvisí s vývojem Janova národního uvědomění. Do svých 15 let se totiž Čecha, proto dnes národní (polskou) identitu spojuje se stavem dospělosti a zodpovědného r národností tedy vědomě přijal i „kulturní složku", což je u Jana nejvíce patrné v příklonu Janův národnostní „obrat" byl zřejmě spojen s jistou formou traumatu, která dále posiluje k národu (změnil též pojem „vlasti" z Čech na Polsko). Polské národnosti přisuzuje transce Tazatel: A co bylo impulsem, který Vás přivedl k polské identitě? Jan: Spory se spolužáky. si rozumět. Oni spíš šli za materiální stránkou a já jsem se zajímal o duchovní věci. U Jana je živá též identita dítěte z národnostně smíšeného manželství, kterou prožíval již se mohla stát také příčinou traumatu a radikálního obratu v identitě: Jan: Já mám spoustu smíšených manželství. Hledáme vzájemné porozumění, sdělujem si poznatky. Je to pro nás spo Zvláště důležité to pro mě bylo v době do mých 15 let. Můj nejlepší přítel je Čecho-Maďar. Tak jako národnost přijal Jan i katolickou víru: Tazatel: Bylo to (národní uvědomění) spoj náboženstvím? Jan: To postupně přišlo a stal jsem se katolíkem. Tazatel: Byl jste vychováv víře? Jan: To povědomí tu bylo, ale nebyl. Přišel jsem k tomu sám. Pro Janův postoj k náboženství má velký význam i vnější praktikování. Chození do kostela n Praze má vedle náboženského prožitku i efekt dalšího „nadkomunitního" setkávání. Účastníci hlavně polští turisté či Poláci s krátkodobým pobytem v ČR, kteří nepatří do sledované kom tedy skýtá sepjetí s národem na úrovni nad daný hostitelský stát i v symbolické (náboženst identita) i v reálné sféře. Podobně jako náboženství i polský jazyk chápe jako prostředek vyjádření národní identity. a předávání Jan nepotřebuje žádné argumentace a dostává se mu podobné ideologizace jako ná polština mateřským jazykem, ačkoliv přiznává, že lépe ovládá češtinu (Petr pro srovnání uv jazyky oba). Eva ( 21 let, SŠ, dvojí občanství) Eva je - typicky pro mladou generaci - na aktivitách poskytovaných menšinou zcela nezávisl se cítí součástí menšiny, v její identitě podobně jako u Jana nefiguruje KP. Evu charakter spektrum společenského vyžití, zřejmě vyšší než v obou předchozích případech. Na rozdíl od saturovaných osob z KP přišlých z Polska, nepotřebuje ani náhradu za narušený kontakt s pů a její společenské aktivity jsou směřovány zcela jiným směrem. Na rozdíl od Petra také nem motivace k činnosti v KP. To však neznamená, že by se aktivitám KP cíleně vyhýbala. Účastní se jich z úcty či z posl když spíše vůči rodině (otec se významně angažuje v KP) než vůči komunitě celkově. Z toho mimořádné a významné příležitosti, většinou spojené s kvalitními kulturními pořady. Jedná koncerty v prostorách ambasády. Aktivity KP sleduje se zájmem a bez despektu, nicméně cháp generační záležitost, navíc výrazně spojenou konkrétně s jedním z rodičů (otcem). Nepřijím náplň svého života. Široké spektrum Eviných zájmů, kosmopolitní názory, které jsou zas pat matčiny výchovy, se neshodují s poněkud komorním prostředím KP. Polská národnost je pro Evu přirozený fakt, který byl v její výchově přítomen od počátku s a ve shodě obou rodičů.[15] Eva navíc nebyla vedena k vypjatým národnostním stereotypům a těchto důvodů její vědomí národnosti neprocházelo dramatickými obraty a nepotřebuje ho ani vůči svému okolí nijak prezentovat a potvrzovat. Na rozdíl od Jana a Petra proto zcela ote smíšenou identitu opírající se o národnostně smíšený původ a kategorickou národní klasifik Její polská identita se nezaměřuje na prostou příslušnost k národu, ale na příslušnost k j kultuře. Tyto preference vycházejí z realistického přístupu - vybrání „hodnotných" prvků p Eva se proto častěji účastní pořadů Polského Institutu, který uvádí kvalitní polské filmy zaměřených více na společná setkávání. Ostatní roviny kontaktu s polskou kulturou, např. f v církevním či rodinném prostředí nebo pobyty v Polsku na letních táborech organizovaných Polskou, hrají menší úlohu a Eva je dále nerozvíjí, přestože mají její sympatie. Eva by zřejmě řešila problém občanství podobně jako další osoby z komunity, pro které má n tak malý význam. Přijala by občanství země, kde se narodila a kde žije. Na přání otce však občanství polské a později (po uzákonění této možnosti) občanství dvojí, které již mnohem s její národnostní identitou. Poměr k náboženství má opět znaky charakteristické pro dominantní skupinu v menšinové komu matky na adresu celé rodiny: teoreticky jsme katolíci. Eva nebyla vedena k náboženskému pr což bylo mj. důsledkem negativních zkušeností jejích rodičů s polským „ultrakatolictvím". udržuje náboženské tradice, které ovšem ztratily svůj sakrální charakter a zůstaly jako ro společenská událost s humanitním podtextem (např. sváteční dělení oplatkou) nebo zájmová a kostelním sboru). Znovu typicky pro komunitu, avšak ještě více než Jan a Petr, si Eva uvědomuje význam jazyk Pro Evu je národní identita především udržení znalosti polštiny. Eva uvádí na obhajobu pol argumenty s ekonomickým podtextem a také možnost jazyka jako „brány" k vysoké polské kultu film atd.). Projevují se zde také Eviny ambice na vzdělání s významnou úlohou cizích jazyk Zmiňuje též argumenty na hranici idealistických a praktických. „Jinakost" (etnická, jazyko zvyšuje společenskou prestiž a atraktivitu. To vychází nejen z Eviných zkušeností současný raného věku: Tazatel: Jak jsi pociťovala, že doma jsi mluvila polsky a přitom ostatní děti Utkvěl ti z té doby nějaký pocit? Eva: Tak já jsem byla malinká, já jsem se cítila dobře, záviděly. Byla jsem jako dobrá. Přesto však byla vychovávána v polštině jen několik prvních let, než rodiče přešli na češt problémy s českým vzděláváním. Češtinu dnes považuje za jazyk sobě bližší. V rodinné komun dochází k vytváření specifické jazykové míšeniny. Tím vzniká situace opět typická zvláště generaci komunity, kdy je přikládán velký význam polštině v kontrastu s jejím reálným užív Marie (30 let, dipl. spec., česká občanka) Marie se neidentifikuje s KP, s polskou menšinovou komunitou, ani s polským národem. Je vš polského původu tak jako drtivá většina mladé polské generace v Praze. Její otec je navíc aktivista v KP. Stále proto patří do orbitu komunity. Ačkoliv se její vlastní národnostní identita vůbec nezpochybňuje, kumunita o ní ví a vede jí v patrnosti jako možného člena, k pro menšinu pravděpobně ztracen. Přes Mariino plně české národní vědomí lze vysledovat pod přístupu k jednotlivým komponentům identity s výše popisovanými případy, což podporuje zař případové studie do srovnávací práce. Marie se podobně jako Eva účastní aktivit KP především z úcty nebo poslušnosti k otci a je rozdíl od Evy však nemá potřebu pěstovat polskou národní identitu v žádném ohledu, proto j ani kulturně hodnotné programy s polským podtextem. To však neznamená, že by takové porgra pro jejich kvalitu, tedy, že by jí jejich polský původ nějak odpuzoval. Její působnost v K nižší než v případě Evy. Na otázku, zda se účastní aktivit Polského Klubu odpovídá: Jen kd slavnostního, tak táta pozve rodinu... Tak jako Polský Klub i polskou národnostní menšinu skrze otce a s otcem jí spojuje. Podobně jako Eva ji celkem zřetelně odděluje od svého živ aktivit. Vzhledem k tomu, že se Marie cítí jako Čech žijící v ČR, nemá potřebu se pojmem národ nija a jeho vědomí upevňovat, na rozdíl od osob žijících v pozici menšiny. Pocit češství ještě ani její polská část rodiny nepochází z Polska nýbrž z českého Těšínska. Na rozdíl od těší mezi kterými je běžné chápání národa jako kulturně-jazykové pospolitosti bez vazby na pols subjekt (stát), pro Evu je důležité spojení obývaného státu a národní identity. I při hlub její původ z Těšínska přesvědčuje, že Polkou by ani nemohla být: Sice pocházíme z Těšínska se, že bychom na polské straně nějaké příbuzné měli. Myslím, že i babička s dědou byli na Já si myslím, že vyloženě pravé polské kořeny, jako že by tam (tj. v Polsku) někdo žil, tu národnostní aktivita je proto chápána i v kontextu rodiny jako celkem izolovaný a k ničemu jev. Vše co se týká Polska a Poláků je na něj proto automaticky vztahováno. Otce zároveň u určitého povědomí, které Marie o těchto pojmech má. Marie je pozoruhodně střízlivě schopna posoudit, proč nenásledovala otcovo národní přesvěd přičítá výchově, zvláště její jazykové stránce. Na otázku, v čem spočívá současný nezájem na menšinovém životě odpovídá: Ve výchově v rodině. V podstatě stačí, když aspoň ten jeden mluvil polsky nebo je o tom přesvědčoval, že mají takové kořeny. Na další otázku: Ty sama mladších, kdo by do KP vstoupil? odpovídá: Ne. Jen teď na vernisáži jsem si povídala s jed dceři, která umí líp polsky než ona a cítí se být jako Polkou. Prostě jí tak vychovala, od mluvila polsky... Marie odkrývá i další zásadní příčinu neúčasti v KP. Na otázku, co by jí do KP přivedlo od tam byli moji vrstevníci, ale musela bych je stejně znát už z dětství... V otázce patriotismu se Marie svými postoji blíží k ostatním popisovaným případům. Na otáz polské kultuře zvláště ceníš, co by se Češi měli od Poláků naučit? odpovídá: Jsou větší vl dalších otázkách doplňuje: Já si ale myslím, že lidi by měli být vlastenci, ale přehánět s K případné změně českého občanství Marie nevidí žádný důvod. Postoj k náboženství opět vykazuje rysy podobné s ostatními srovnávanými osobami i polskou Praze celkově. Vhodně ho charakterizuje tato odpověď na otázku: Jsi nějakého vyznání? Mari toho Těšínska, tak jsem křtěná evangelička. Někde uvnitř to je, ale za věřící se nepovažuj Názor na jazyk se též přibližuje ostatním sledovaným osobám, i když z jiného úhlu pohledu. jazyku klíčovou úlohu v národní identitě, ačkoliv jediná z celé čtveřice otevřeně tvrdí, ž Marie sice zaujala opačnou pozici než zbytek sledovaných případů, nicméně výzkum ukázal, ž stádium v jazykové výchově bylo relativně blízké. V předešlých případech se projevilo, že výchově figurovala ve skutečnosti méně, než jaký význam jí dnes daná osoba přikládá. Naopa nebyla zcela nepřítomna, jak ukazuje tento rozhovor: Tazatel (T): Který jazyk užíváš v rodině? Marie (M): Český. T: Otec na tebe mluví česky? M: Hmm. T: S Poláky, kteří žijí v Praze mluvíš také česky? M: Jo. Já totiž polsky neumím. T: A rozmumíš, když oni na tebe mluví polsky? M: To jo, ale neodpovídám v polštině. Ale když jsme jsme u babičky (s bratrem) z tátovy st Těšínsku, tam se nemluví čistou polštinou, tak nepřekládá nám to nikdo ... ale zas když se na nás mluví česky. T: Takže „po našemu" (těšínské nářečí) rozumíš víc než polštině? M: To určitě. T: A co psaná polština, dostaneš se k ní někdy? M: Třeba u babičky, Glos Ludu a tak...prolistuji to, přečtu si vtipy, tomu rozumim a na ně zeptám, ale nečtu polsky, to ne. Interpretace jazykové výchovy a následně i vlastní jazykové kompetence je proto do značné národního přesvědčení. V případě, že dojde k příklonu k polské identitě, polština je akcen i v jazykové kompetenci, a naopak. Závěr Výzkum prezentovaný v této práci ukázal rozmanité identitní postoje dospělých členů mladé v Praze. Zvláštní pozornost zasluhují rozdíly a shody mezi názory dominantní skupiny v pol (rodiče) a mladou generací (děti), stejně jako mezi případovými studiemi samotnými. Na prv pestré přístupy k jednotlivým atributům identity, dané osobním vývojem a specifickými okol a společenského prostředí, vykazují viditelné spojitosti. Celkem pochopitelně se generace výjimek (Petr), odklání od identity menšinové komunity až příliš spojené s aktivitami „rod Klubem, sloužícím především jejich vlastním potřebám. Na druhou stranu se projevily některé zřetelné shody s identitními postoji rodičů, i přest nositelé jinak zastávají rozdílné národnostní přesvědčení. Otázkou však zůstává, nakolik j shody převzatým dědictvím polské kultury a mentality, např. pozitivní vztah k patriotizmu, jde o výsledek působení českého prostředí, ovlivňujícího jak rodiče, tak děti. Může se jed transformaci polské zkušenosti konfrontované s českým prostředím, která je pak ve své výsl přenesena ve výchově na děti. Tím může být specifický vztah k náboženství. Podobně i chrak přikládaný jazyku může být reziduem polské národní kultury nebo produktem specifického pos cizojazyčném prostředí či obojí zároveň. Na zodpovězení těchto otázek však výsledky mého v Kvalitativní metody výzkumu však umožnily odkrýt i takové jevy, jako je strereotypizace př jazykové výchově neshodná s realitou skutečné výchovy. Ta se projevovala i u rodičů i dětí studiích) a je tedy dalším shodným mezigeneračním rysem. Příčinou byla přílišná důležitost polštině na úkor schopnosti objektivně posoudit skutečnou jazykovou kompetenci a realizaci Citovaná literatura: Frištenská, H.; Sulitka, A. 1994. Průvodce právy příslušníků národnostních menšin v České Demokratická aliancia Slovákov v Českej republike. Klub Polski w Pradze 1887 - 1997. (1997) Praha: Klub polski w Pradze. Masure, F. 2002. Jak se stát Francouzem: antropologie naturalizace. Cargo 1,2/2002:36-53. Rokicki, J. 1997. Z czym nowe czasy? Polacy na początku lat dziewięćdziesiątych. In: Zbior Polaków, eds. G. Babiński, T. Paleczny, s. 15-48. Kraków: NOMOS. Sokol, J. 2002. Filosofická antropologie. Praha: Portál. Šatava, L. 2001. K problematice etnických menšin. In: Slovenskosť v multikultúrnom svete, s. 27-42. Praha : Obec Slovákov v Českej republike. Šejch, D. 2000. Potřebují menšiny v České republice svůj zákon? In: Národnostní politika v postkomunistických zemích, eds. B. Dančák, P. Fiala. s. 27-50. Brno: MPÚ. Citované prameny: Jařab, J. 2004. Jak naložit s vetřelci. Lidové noviny 13. 3., s. 13-14. Jaxa-Rożen, K. 1997 (1993). Pytania do ministra! In: Klub Polski w Pradze 1887 - 1997, s. Klub polski w Pradze. (původně publikováno: Kurier Praski 4/1993) Ruczaj, M. 2003. Polska, Czechy, katolicyzm. Kurier Praski 11-12/2003:2. Sierszuła, B. 1997 (1994). Polacy w Czechach. In: Klub Polski w Pradze 1887 - 1997, s. 56- polski w Pradze. (původně publikováno: Gazeta emigracyjna, Mnichov, 2/1994) Walicki, B. 1997 (1992). Máme dvě vlasti. In: Klub Polski w Pradze 1887 - 1997, s. 40. Pra Pradze. (původně publikováno: Kurier Praski 12/1992) [1] Poláci v Praze jsou především příchozí z Polska - mladá generace se tedy často rovná g [2] Kompletní výzkum ja publikován v Klípa, O. 2004: Kolektivní identita Poláků v Praze a varianty. Praha: DP Ústav etnologie FF UK. [3] Tato kapitola vychází zejména z publikace Klub Polski w Pradze 1897-1997. [4] Tento problém se snížil zavedením možnosti dvojího občanství, které někteří členové pr Poláků využili. Zdaleka však jeho zavedení situaci nezvrátilo. V roce 2001 ho využilo pouz všech Poláků v ČR. [5] Následující popis z vleké části odpovídá vlastní sebereflexi menšiny a její identita b prezentována. Další rozbor v části II. analyzjue její jednotlivé aspekty. [6] Srovnej např. se situací cizinců ve Francii, na které je vyvíjen tlak, aby se zbavili pout s vlastí původu. Dlouhá a náročná naturalizace je však efektivní jen ve změně přístup nikoliv již francouzské většinové společnosti. Z této "neúplné" naturalizace vzniká silná (Masure 2002:36-53) [7] Tato situace je ale ještě častěji dokumentovaná u Poláků na Těšínsku. Ti se v tomto du „národní" menšina místo "národnostní". Např. název knihy Kadłubiec, K. D. a kol.: Polská n na Těšínsku v České republice. D. Šejch upozorňuje, že takové vyjádření evokuje vedle neso českým „politickým národem" i secesi státního území. (Šejch 2000:45) [8] Zaolší - v polské terminologii česká část Těšínska (za řekou Olší). Vznikl ve 20. lete století, aby se nemusel používat pojem české (československé) Těšínsko, s jehož existencí nechtělo smířit. [9] Polskou komunitu však tvoří i osoby s jinými variantami kolektivní identity, z nichž n reprezentují vybraní zástupci mladé generace. Komletní popis všech identitních "typů" zjiš podrobnostmi je uveden v mé diplomové práci. [10] Definici výzkumného objektu jsem úmyslně pojal tak široce, aby se v něm mohly vyskytn okraji komunity. [11] Velká většina Poláků považuje za cizí nadvládu i období Polské lidové republiky. Na r Československa nenavazovala na žádnou tradici ani komunismu v politickém spektru, ani symp Komunisté byli hned od konce války viditelně spjati s moskevským centrem a začínali s mizi obyvatelstva. I polská historiografie přiděluje PRL zvláštní místo a nepočítá ji do pořadí republik. [12] Těžko takový pocit najdeme u polské komunity na Těšínsku, jež polskou státní příslušn nebo ji po krátké době (1938-1939) zas ztratila. [13] „Jazyková kompetence stávající se ekonomickou výhodou, šancí úspěchu na trhu práce, j přesvědčivější než idealistické argumenty" (Šatava 2001:40). [14] Tento termín zde neznamená pouhé „krajany", ale právě společnost, která se neztotožni národem hostitelské země, ale s kulturně - etnickou pospolitostí. Navíce se pod ním skrývá identita všech „zahraničních Poláků" stírající specifika vzniklá působením konkrétních hos [15] Eva a Marie jsou z mála případů, kdy Polákem mezi rodiči je otec. Evina matka má pols Ondřej Klípa [ URL "LM-213.html "]