Zpověď (pravého) sociálního demokrata ****************************************************************************************** * Klára Doušová ****************************************************************************************** Ráda bych s Vámi hovořila o politice. Co si představujete pod pojmem „sociální demokracie" Sociální demokracii si představuji jako pokračování prvorepublikové sociální demokracie, k tehdy mezi nejvlivnější sociálně demokratické strany v Evropě. Na prvorepublikové demokrac vynikající to, že se držela demokracie jakožto zásady kategoricky, prostě proto, že byla p demokracie zaručena v Ústavní listině z 29. února 1920. Kdyby Vaše otázka zněla, jakou soc bych si představoval, tedy takovou, která by navazovala na tu prvorepublikovou. Ta napříkl oficiálně odmítla komunistické nabídky vytvořit takzvanou Lidovou frontu, tedy levicové se kterém by komunisté hlasovali například pro sociálnědemokratickou vládu. To se stalo ve Fr sociálnědemokratického šéfa Léona Bluma, kde komunisté nakonec vládu povalili. Naši sociálnědemokratičtí představitelé v neúspěchu francouzské vlády Lidové fronty viděli koncepci plné zadostiučinění a návrh komunistů odmítali. Což ovšem neznamenalo, že se o to někteří sociálně demokratičtí volení zástupci pro to plédovali, psaly se články do Práva l to mělo udělat, zejména když se podepsala spojenecká smlouva se Sovětským svazem a blížilo nacistického útoku. Ale vedoucí složka Československé sociální demokracie tuto koncepci of nepřijala. Já si myslím, že teprve Špidlova linie vytvořila kontinuitu mezi předúnorovou sociální dem potenciální pokračovatelkou té prvorepublikové a mezi oficiální exilovou sociální demokrac polistopadovou existencí. Horákova linie reprezentovala navázání na centristickou linii př kterou zastával poslední předúnorový předseda Laušman a která v našem prostoru reprezentov všeobecné západní strategické zájmy. Zemanova linie byla populistická a využívala chyb, ji posledních letech federální republiky a v prvních letech České republiky dopustila Klausem pravice. Ale tyto dvě linie nebyly autentickými liniemi oficiální zahraniční sociální demo ani plnohodnotným navázáním na prvorepublikovou sociální demokracii. Teprve Špidlův volebn s nímž sestavil a vedl koaliční vládu, byl veden snahou - neříkám, že se mu to povedlo - n prvorepublikovou sociální demokracii. Ale to jsme utekli trochu dopředu. V roce 1945 komunisté dostali do čela exilové sociální demokracie Fierlingera. Fierlinger sovětským agentem - což jsou věci, které, pokud jsem informován, nebyly dokumentárně dolož svazem byl doporučen našim komunistům jako muž, jehož v rámci sociální demokracie a evrops systému musí podporovat. Pod sovětským vlivem prostřednictvím váhy KSČ se v letech 1945 - Fierlingera vnutit nejprve Benešovi za ministerského předsedu vlády Národní fronty a potom demokracii za předsedu strany. V listopadu 1947 byl s velkým úsilím nahrazen Laušmanem, kt být pokračovatelem meziválečné sociální demokracie, ale tehdy se tvářil, že je demokratick centristou. Laušman znamenal formální a organizační emancipaci od komunistického vlivu. Je byl Fierlinger sesazen, trvalo jen tři měsíce. 20. listopadu 1947 byl sesazen a 25. února intronizován, když se sám fakticky jmenoval předsedou strany. Politika se neodehrává jenom také za scénou, kde to vypadalo jinak než na ní. Na scéně se Fierlinger tvářil jako demokr stoupenec a zastánce koncepce Národní fronty dohodnuté v Košicích. To bylo minimum, na kte ochotni přistoupit, a z demokratického hlediska to bylo maximum, kterého se dalo docílit. říká, že Beneš šel v ústupcích komunistům příliš daleko a spolu s ním také nekomunistické staly členy Národní fronty, zapomíná se, že to bylo z hlediska demokratů vše, čeho mohli p Sověty a jejich exponenty - čs. komunisty - dosáhnout. Vy jste znal Fierlingera osobně? Nikdy jsem s ním osobně nemluvil. S Laušmanem jsem z titulu své funkce hovořil dvakrát, s tajemníkem sociální demokracie Vilímem, kterého považovali komunisté za svého hlavního nep demokracii, také dvakrát. Vždy jsem se u nich setkal s porozuměním, nadhledem a účinnou po Jaká byla Vaše pozice v sociální demokracii? Jako student jsem patřil k takzvané sociálnědemokratické pravici a jako takový jsem byl od podzimu 1947 předsedou fakultní sekce sociální demokracie. Pokud se fakulty českých a slov škol hlásily k sociální demokracii a měly ustaveny vysokoškolské sekce, vyslaly do Brna de potom volil předsedu. V říjnu 1947 jsem tedy jako delegát fakulty jel do Brna, kandidoval Ústřední sekce sociálnědemokratických vysokoškoláků a stal jsem se jím. Na předsedu kandid Sviták, který byl ovšem svým smýšlením levicový. Byl pro spojenectví s komunistickou stran splynutí. Později byl stejně politicky v nemilosti a v roce 1968 působil v Klubu angažovan KANu. Předsedou jsem byl formálně od října 1947 do 4.3. 1948. Co jste dělal při únorovém převratu? Shodou okolností jsem byl 24. února 1948 v budově Ústředního sekretariátu na Příkopech, kd převrat provedli tak, že zvenku připochodoval kordon policie, který bránil ve vstupu všem sociálním demokratům, ale pouštěl tam všechny, co tam posílal Fierlinger - měli na to spec Ti se potom uvnitř snažili blokovat jednání vedení strany, které se nechtělo podřídit komu a postupně nás z budovy vytlačovali, až nás nakonec vyházeli. Já jsem byl mezi hrstkou lid zadním vchodem, skrze sousední dům. Jiní byli vyházeni hlavním vchodem. Pokud šlo o vedouc odešli buďto za souhlasného pokřiku těch, kteří byli na chodníku a byli smýšlení protikomu za nadávek těch, kteří ten dům obsadili a byli prokomunistické orientace. Účastnil jste se studentského pochodu na Hrad? Ne. Měl jste nějaký pevný názor na to, co se kolem Vás děje? Bylo zřejmé, že ani maximalismus KSČ, ani ústavní neústupnost demokratů nejsou slučitelné kompromisním pojetím vlády NF. Čekal jsem tedy, že oba tábory musí slevit. Netušil jsem, ž k čtyřicetileté studené válce. Já jsem byl přesvědčen o tom, že se komunistům nepodaří získat na svou stranu pravicové po že se jim nepodaří ani vrátit zpátky fierlingerovskou většinu, což se jim skutečně nepodař provedli jako puč, jako policejní převrat. A to se samozřejmě může podařit každé vládě. Kd udělat současná vláda a pomocí policajtů obsadila ministerstva a vyházela odtamtud lidi, k mít, tak může teoreticky takový mocenský převrat udělat také. Jiná věc je, co by tomu řekl unie, co by tomu řeklo NATO. Na to dnes není mezinárodní situace. Ale komunistům mezinárod nahrávala: Sovětský svaz po nich chtěl, aby převrat v nějaké formě udělali. Stalin nabízel pomoc a Gottwald řekl, že si vystačí, a provedl to takovým způsobem, že při tom mnoho lidí ještě dnes najdete občany, kteří řeknou, že to byla legální změna, protože to bylo potvrze to nemluvím o oficiálním stanovisku KSČM: tam je toto tvrzení dokonce součástí dnešní komu taktiky. Prezident Beneš tehdy přijal demisi téměř poloviny ministrů a schválil novou vládu, jejíž Gottwald předložil, a tato nová vláda takzvané „obrozené" Národní fronty, my jsme jí přezd pak byla schválena parlamentem. Tento parlament se ovšem nesměl během těch pěti krizových parlamentu to potom vypadalo tak, že tam zřídili takzvané oslovské lavice, do nichž byli p nepohodlní poslanci, kterých bylo asi čtyřicet, mezi nimi například doktorka Milada Horáko desítek poslanců už bylo na útěku, nebo se ilegálně skrývalo a na zasedání se nedostavilo. je, že většina ústavodárného Národního shromáždění, tedy většina tehdejšího parlamentu, tu schválila. A to nikoliv jenom komunisté a sociální demokrati, ať už fierlingerovci nebo za nefierlingerovců. I národní socialisti i lidovci, kteří tam seděli, pro to hlasovali, v če parlamentu Jožkou Davidem. Jak jste byste charakterizoval tuto dramatickou situaci šesti únorových dnů? Jako postupující komunistický přechod z legální platformy na pučistickou platformu, jako p Já jsem to v našem Ústředním sekretariátě viděl, když jsem tam šel, a s těmi policisty mlu jsem tam měl svou místnost jako předseda Ústřední sekce vysokoškoláků a měli jsme tam sekr tak mě tam policajt pustil. Tím pádem jsem se tam mohl pohybovat po chodbách a navštívit t představenstva strany, kde se jednalo o tom, jestli se přijme nebo nepřijme komunistický n záhy zamítl. Když Fierlinger odtamtud odešel se svojí partou - s Evženem Erbanem, s Johnem křičel po chodbě: „Tady já nebudu, já s Majerem jednat nebudu, on není žádnej socialista." udělal prohlášení jménem takzvané Sociálně demokratické levice, že se připojují k Ústřední a podporují návrh na přijetí demise ministrů prezidentem a ustavení nové, obrozené vlády N Nás odtamtud vyhnali. Ti lidé, kteří to tam obsadili, se po roce 1968 octli také na dlažbě vyloučeni z komunistické strany. To bylo groteskní. Já jsem si tam tehdy ve své místnosti zapomněl aktovku, tak jsem kamarádovi, levičákovi, f který pak byl jedním z těch nejenergičtějších reformních komunistů a novinářů v roce 1968, přines mi tu aktovku. Když mě tam nechceš pustit, tak mně ji přines tady k tý bráně". On m přinesl, ale profilcovanou, jestli tam nemám nějakej kontraband nebo revolver nebo něco ta dvaceti letech byl v té situaci taky. Takže to jsou ty ironie revolucí. Bál jste se? Bylo to deprimující. Ale člověk to bere trochu jako jistý životní neúspěch, jako třeba dop propadnutí u zkoušky. Říkal jsem si, že tímhle život přece nekončí. Zatím nás ani nezabili mezi těmi, které už zatýkají. A oni už tehdy některé lidi zatýkali a ubíjeli. Ministerskéh Marjanka z ministerstva spravedlnosti zatkli hned v prvních dnech, protože měl dohled nad takzvané krčmaňské aféry. Napadlo Vás, že může dojít i na Vás? Napadlo Vás emigrovat? Ano, taky mě to napadlo, ale říkal jsem si: „Tak zatím ještě nezavřeli ani Majera, nezavře tak proč by zavírali zrovna mně?" Kromě toho člověk taky uvažuje o vlastních rodinných vzt si říkal: „Mám opustit své rodiče a svou snoubenku, když to ještě iminentně nehrozí?" Pak se začalo zatýkat, tak jsem o tom začal uvažovat, ale to už zase nebylo tak jednoduché s tím, že někteří začali odcházet, že jsme o tom věděli, že jsme tomu pomáhali, jsme do to Kdyby se to bylo nestalo, tak bychom se byli o ten přechod ilegálně pokusili, a buď bychom na druhou stranu, anebo bychom do toho spadli při svém pokusu, ne při pokusu kamarádů. Neb hranicích zastřeleni. Ty věci se nedají plně racionálně plánovat. Byli lidé, kteří počítal zatčeni, a stejně neodcházeli, protože ta situace byla velmi nepřehledná. V polovině 50. let jsem prvně mluvil s ministrem Prokopem Drtinou. Drtina byl zatčen v pos dnech, kdy ho ve vile, kterou obýval v Dejvicích, přepadli estébáci, a on se pokusil vysko přičemž se navždy zchromil. Nejdříve ho dali na Bulovku jako nemocného člověka. Vzhledem k byl ministr, dali ho do samostatného pokoje, což byla tenkrát výjimka. Pak mu do toho poko policajta, takže návštěvy, které za ním chodily, se musely legitimovat. Pak tam místo poli civilní policista - estébák, to už tam k němu pouštěli jenom nejbližší příbuzné. No a poto dali do nemocnice na Pankráci, nakonec ho z nemocnice převezli do Ruzyně, tam ho drželi tř ho v sousední místnosti odsoudili. Tam se sešel senát a odsoudil ho za velezradu, které se jako ministr před únorem, nakonec ho nechali podepsat nějaký protokol. On tím přiznal, že v rozporu se zákonem a bezpečností státu. Takhle se tenkrát lidé likvidovali. Ano. Bylo to rafinované, surové a hrozné. Drtina říkal, že když byl čtyři roky v samovazbě Navštěvovaly ho postavy z Kupce benátského a on s nimi mluvil. Nejdříve ho převezli na Mír ocitl mezi řadovými politickými vězni, a odtamtud ho přeložili do Leopoldova. Tam tehdy ří v tom Mírově poslouchal, že všichni říkali, že to přeci musí prasknout a že půjdou domů. A prasknout, když není žádná válka: Nejdřív musí být válka a ten komunismus musí prohrát, a jít z kriminálu domů, když nás mezitím nezamordujou". Každý soudí podle těch zkušeností, k zkušenost, jak to probíhalo s jeho příbuznými za války, když je zavřeli do koncentráku a o Oni to jen taktak přežili a líčili mu, za jakých okolností jejich život v koncentráku prob Že potom studená válka měla méně horké fáze a že se nakonec režim po čtyřiceti letech zhro se studenou válku vyhrát, toho jsme se sice někteří dožili a tak se z toho dostali, ale to v sobě. A právě proto, že se to vyhrálo vlastně takovým polokompromisem, že se to vyhrálo sametovou revolucí, může se zdát, že ten režim je kontinuitou normalizačního, husákovsko-j režimu. Nový režim převzal zákony a postupně je novelizoval, doplňoval a některé rušil, al plynulý. Představitelé minulého režimu, hlavně pokud to byli představitelé hospodářští, nebo pokud vyloženě prominentní politikové, kteří sami odešli, nebo které komunistická strana sama vy neutrpěli žádné občanské újmy. A dodneška ani lidé z represivního aparátu nebyli ve velkém několik desítek lidí, kteří byli odsouzeni, pokud se jim prokázalo svědecky, že se dopusti onakých protizákonných skutků. Ale někde svědci nejsou, nebo už nejsou způsobilí vypovídat se postupně stávají sklerotici nebo lidé postižení Alzheimerovou chorobou, nemáme všech pě tedy můžeme toho grázla usvědčit z toho, že on to byl, který to a to takhle udělal. A větš už je navíc po smrti, protože byli často starší než jsme my. My, dnešní osmdesátníci, jsme mladší ročníky. A nadto je mnohé zákonně promlčeno. Co si v této souvislosti myslíte o spravedlnosti? Že spravedlnost je pokračováním právního řádu, který existoval za normalizace a který vypa normalizací. Právní řád a jeho aplikace před normalizací se přiblížil normálnímu právnímu státu. Prokurátorský dohled vypadal v druhé polovině 60. let tak, že soudy soudily opravdu zákona, ne libovolně. I když vždycky nějaký zákulisní zásah státní bezpečnosti možný byl, polovině 60. let bylo protiprávní. To, co bylo de facto s právním řádem provedeno v 70. a 80. letech, byl návrat k situaci le i když se už nedělala ta zvěrstva a justiční vraždy, jako tehdy. Ale právní řád byl zase r zase byly senáty povolných soudců, kteří udělali to, co jim státní bezpečnost přímo nebo p prokuratury doporučila. Disidenti tak byli souzeni předpojatě, nikoli nestranně podle plat zákonodárství. Nedávaly se ovšem hrdelní tresty. Režim ve věznicích nebo policejní režim p však natolik volnou ruku, že skutečně docházelo k porušování zákonů ze strany bezpečnostní i orgánů soudních. V tom smyslu se 50. léta vrátila a normalizátoři rozbourali právní situaci, ke které se do polovině 60. let a která platila ještě přibližně až do konce roku 1969, než vydali derehab Rehabilitační zákon z června 1968, podle kterého proběhla řada revizí procesů z 50. let, b Rehabilitovaní lidé byli zase derehabilitováni na základě zákona z roku 1970, který byl vy který aplikoval ministr spravedlnosti doktor Jan Němec. Tento Němec byl šéfem přepadových které obsazovaly sekretariát sociální demokracie v únoru 1948. By to jeden z fierlingrovců 1970 stal ministrem spravedlnosti a prováděl derehabilitace lidí, kteří během oněch dvou l do června 1970 byli na základě revizí buďto osvobozeni, nebo jim byly podstatně sníženy tr Jak jste to vnímal? Jako recidivu. Jako návrat diktatury z 50. let v mírnějším provedení. Patočka to jednou na diktatura „vydoupnala", a jakožto slabší reaguje slaběji, ale reaguje jako diktatura. A Vy jste si myslel co? Že jsme zase v té kleci, v níž platí pravidlo: jsi v kleci se šelmou a pamatuj, že hneš-li je po tobě. Jak se díváte na komunisty ze své a starší generace? Naši komunističtí vrstevníci teď říkají:„V tom osmačtyřicátým jsme byli mladý a blbý." Ale byli starý a chytrý? My jsme byli jenom jinak blbý, než byli oni, jenže jsme nebyli tak sp svou blbost jsme nepřísahali, kvůli tý svý blbosti jsme ty druhý neposílali k lopatě. Byl to do jisté míry dobový amok a ideologicky propagačně zneužité těžké zkušenosti mnoha ke komunistické straně hlásili. Hlásili se tam, když uvažuji nad svou generací, například které byly postiženy krizí. Nebyli to jen dělníci, byli to také pekaři, protože když si dě koupit rohlíky, pekař je nemohl péci, protože by se neprodaly. Po 2. světové válce si tito lidé, kteří navíc zažili Mnichov, říkali: „Ten Západ je prohnilej a zbabělej a pro něj my teď se o nás konečně zajímají Rusové. Němci navíc všechny Slovany, nás s nimi, prohlašoval rasu, a Rusové jim to nandali a teď jsou pro nás opora do budoucnosti". Toho všeho se prop v rozhodujících momentech před volbami 1946, pak v době puče, pak při prvních komunistický revolučních upevňovacích opatřeních, která tenkrát ještě nevypadala tak hrozně. Nesouhlasí neviseli na šibenicích. Když tam potom začali viset jejich vlastní lidi, tak si teprve řík není něco v pořádku". Z pohledu dnešní mladé generace je to těžko představitelné. Máme odlišnou životní zkušenos člověka, který žije svobodně, může se svobodně pohybovat, může studovat a má v podstatě ne Máme se zkrátka dobře. To je pravda. Ve srovnání s tím, čím jsme v různých etapách života prošli, to tak je. Přes že by se náš právní systém měl nějakým způsobem stabilizovat a upevnit. Celková úroveň, ne ale také duchovědná a politická, by měla být vyšší. Kritéria, která zde platí, by měla být jejich obhajoba a formulace by měla být institučně zabezpečena lépe než tak, jak jsem o to Vezměte si například staré Rakousko. Tam to samozřejmě bylo všelijak zapšklé, ale položte by byl Masaryk v dnešním prostředí možný - ve starém Rakousku možný byl. Pokud šlo o Masar renomé, hned po šlechtici nebo po velkoprůmyslníkovi to byl tehdy jako univerzitní profeso kauzy, kvůli kterým šel k soudu, např. hilsneriádu, věděl, že když k soudu přijde, jeho ar nepředpojatě posouzeny a soud rozhodne věcně, na základě liberálně koncipovaného zákona. M jistotu? Nevím. Dnešní doba je asi jiná. To teda je. To je sociologicky zcela jiný útvar. Ale dají se hledat jiné cesty. Jak? Pomocí konkrétních lidí, osobností. Ty buď přijdou nebo nepřijdou. Není nikde psáno, že mu Můžou přijít, ale není žádná záruka, že přijdou. To je moment nejistoty lidského postavení když přijdou, není žádná záruka, že vyhrají, nebo že uplatní svoje hlediska. Je jen naděje hlediska nejdříve ujasnit a pak je uplatňovat, ale záruka zdaru není. Masaryk, jenž byl přirozeně geniální člověk, měl obrovské charisma a štěstí. Ve Vídni měl soukromý docent musel dávat soukromé hodiny a ne jen jednou za týden přednášet na univerzi žáka, milionářského synka, přesvědčil, že odložil svoji zamýšlenou sebevraždu. Když ji pak odkázal Masarykovi všechno, nač měl v rodině nárok. Masaryk se sice nestal milionářem, ale dobu získal relativně tolik peněz, že se nemusel starat o to, jestli založí jeden nebo dva podpoří jednu nebo tři nadace, jestli pošle člena rodiny na takové nebo onaké léčení. Vzhl názorům se vždycky našli osvícení lidé, bankéři, nebo jinak vlivní a zámožní lidé, kteří ř akci, o které mluvíte, my podpoříme".Jako prezident měl potom otevřené konto v Živnobance ředitele Preise. Preis otevřel konto pro mimořádné výdaje, které prezident nebo prezidents svůj státní - státem stanovený - rozpočet, mohli použít. Masaryk mohl deset, dvacet milión rok, kam chtěl. V tehdejší době to bylo tolik, jako kdybych měl dnes sto, dvě stě miliónů se dají věci dělat. Havel také mohl určité věci dělat proto, že ty milióny v nějaké formě měl - například z ud mezinárodních cen. Nebýt toho, řada akcí, které rozhoupával za svého prezidentování, by ne je to hrozné - u nás existují bohulibé nadace, které jsou odkázané na státní podporu. Kde osvíceného bankéře, který by to udělal, ať už pro prezidenta, pro rektora nebo pro kardiná to mnohdy nahodilí zbohatlíci, švindléři, kteří k tomu přišli jako slepý k houslím nebo sp k nalezené peněžence. Můžete od nich potom čekat přesvědčení, že veřejný zájem vyžaduje př sponzorovat nějakou akci jenom v případě, když to bude znamenat reklamu jejich zboží, jina pětikorunu. Je zase ovšem pravda, že lidé byli tak slušní, že když císař pán zatroubil do útoku, tak j do zákopů a byly přesvědčeny, že to tak musí být - alespoň zpočátku. Pak už ne, ale to už dělat. Takhle by dnes lidé obalamutitelní nebyli. Ti lidé byli tak poslušní, že byli přesv je císař pán do zákopů pošle, tak tomu Francouzovi to břicho musí propíchnout. Když přijde a vidíte ty statisíce kostí a lebek lidí z obou stran, kteří se tam dva nebo kolik let mor řeknete, radši sebepopulističtější Klaus, jen když tohle není. Přesto bych trval na tom, že je třeba hledat ani ne cesty, to je příliš silné slovo, ale s skulinky, aby se usilovalo o určité vyjasnění problémů a metod, jak s nimi zacházet. Pokud vzpomínky nebo úvahy přispěly, stojí za to je zachytit. Za nás ještě platilo litera script V roce 1950 jste byl zatčen. Z čeho jste byl obviněn? Byl jsem obviněn z velezrady a ze špionáže. Dohromady bylo v této skupině obžalováno kolem z nichž jsem přišel do styku sotva se čtyřmi, pěti. Jiní na tom byli podobně, často se zna jenom dva lidé, a každý z nich byl zařazen do nějaké „podskupiny". Stýkal se s několika li častěji, a hovořil s nimi o nějakých věcech, které v té době byly kvalifikovány jako trest nebylo kvalifikováno jako rozvracení republiky, což je náplň velezrady, tak to bylo kvalif podvracení, což je příprava k velezradě, nebo jako napomáhání k trestné činnosti. Věděl a tomu tenkrát lidově říkalo, což bylo neoznámení trestného činu. V první hlavě trestního zákona je soupis trestných činů, který se týká politických deliktů tohoto zákona na ochranu lidově demokratické republiky dozvíte o připravovaném trestném či ho ohlásit. Pokud tak neučiníte, proviňujete se proti zákonu. Zákon byl jednomyslně odhlas října 1948 a dostal číslo 231/48 sb. Hned nato byl odhlasován zákon číslo 232/48 sb. o zří soudů. Oba navrhoval tehdejší ministr spravedlnosti Čepička, Gottwaldův zeť, a parlamentní zákony objasňoval sněmovně a obhajoval jejich naléhavou potřebu, doporučoval poslancům, ab Shodou okolností byl tímto zpravodajem dr. Jiří Hájek, který byl potom za Dubčeka ministre poté jedním z prvních tří mluvčích Charty. Fakticky nám dávali za vinu buď to, že jsme se sdružili za účelem rozvracení republiky, kt v tom, že jsem zprostředkoval kontakt svých dvou přátel s převaděči, nebo že jsme systemat nebo se chystali napomáhat lidem v odchodu do zahraničí a že jsme nějakým způsobem do zahr nějaké informace, které byly kvalifikovány jako špionážní, neboli ohrožující bezpečnost st Já jsem byl obžalován z obou těchto trestných činů. Jedním z převaděčů přátel byl sochař, postaven do čela obžalované skupiny. Na Chodsku měl letní byt a tyto lidi převedl. Při tom vyšetřování ukázalo, že už předtím převedl někoho jiného - to všechno mu bylo přičteno k t prokázat pouze to, že jsem tento kontakt evidoval. Druhým z nich byl můj kolega vysokoškol zprostředkoval kontakt s rodinou tohoto sochaře a jeho přáteli na Chodsku, kteří tam umožň přechody do Bavorska, které tehdy patřilo do americké okupační zóny. Z toho jsem byl přímo měla spočívat v tom, že mě moji přátelé poslali na malém listu papíru vzkaz, že potřebují nějaké knihy plus pozdravy rodině, a já jsem byl ochoten tyhle věci vyřídit a provést. Při že na tuto skupinu lidí, kteří převáděli, a kteří potom referovali příbuzným lidí, co odeš agent StB, který to všechno zkreslil. Věci, které si sám vymyslel, nebo sám organizoval, p nám. My jsme byli během vyšetřování donuceni, abychom podepsali protokoly, v nichž jsme se činnosti, kterou měl na kontě tento spolupracovník Státní bezpečnosti. Ze špionáže jsem potom byl vyviněn, nebyl jsem pro ni odsouzen, protože se usoudilo, že js Nějaký vzkaz jsem sice dostal, ale kromě toho, že jsem někam doručil nějaké knihy, které s ztratily, protože v tom měl už prsty ten provokatér, jsem nic jiného neprovedl. Knihy byly nebo zašantročeny, a žádný vzkaz jsem zpátky neposílal, poněvadž to nebylo možné. Paní, kt zpět do Československa skutečně překročila , když předtím pobývala ve sběrném táboře v Něm našimi přáteli setkala, dal tento spolupracovník StB hned sbalit. Dal ji zatknout, jakmile kontaktní adrese, kam přicházely zprávy od skupiny z Chodska, která dělala převody. Byl jsem tedy odsouzen pro velezradu a dostal jsem 12 let trestu. Prokurátor se odvolal, p odsouzen pro špionáž. My jsme měli advokáty ex offo, s nimiž jsme se viděli těsně před pro při procesu, což bylo různé podle stupně nebezpečnosti, kterým StB příslušnou skupinu ozna měli ten vyšší stupeň nebezpečnosti, a proto byl proces tajný. To znamená, že v obecenstvu nejbližší příbuzní, a to jen při jeho zahájení a při vyhlášení rozsudku, nikoliv v průběhu Při výpovědi obviněných a svědků nesměl být v obecenstvu ani nikdo z nejbližších příbuznýc nebyl natolik vysoký stupeň, aby advokáti vůbec nemohli během procesu s námi promluvit. Kd po výpovědích všech obviněných, mohli jsme se s advokátem poradit. Porada tenkrát trvala p osobní advokát, právník, který se mi tehdy představil jako doktor Nohavec, řekl: „No uvažt se odvoláte, nebo ne. Tu špionáž jste vyvrátil, tak odvoláte-li se, odvolá se vám prokurát toho odvolacího líčení" - to bylo před Nejvyšším soudem, od státního soudu byla jediná odv Nejvyšší soud - „budou Vás z toho znovu usvědčovat a potom můžete dostat trest i za tu špi se neodvolal. Prokurátor se však stejně odvolal, takže jsem u Nejvyššího soudu byl v lednu odehrávalo v srpnu 1951, zatčen jsem byl v březnu 1950. Vesměs jsme byli zatčeni na jaře 1 od 5. do 8. srpna 1951. U Nejvyššího soudu byl můj původní rozsudek potvrzen, Nejvyšší sou prokurátora pro odvolání ve věci špionáže. Všechny tyto věci mám, protože v 60. letech bylo ex post možné nahlížet do soudních spisů StB, které byly přiloženy do soudních spisů, a z nichž soud vycházel při našich soudních v jména, včetně mého právníka, jsem tam mohl najít. Co bylo potom? Mezi líčením u Státního soudu v srpnu 1951 a líčením u Nejvyššího soudu jsem byl podle teh ještě kvalifikován jako „odsouzený", nikoliv jako „potrestaný". S potrestaným člověkem už s člověkem bezvýhradně provinilým a podrobeným regulím, které se na tuto kategorii vztahov se to prakticky tím, že člověka oslovovali, pokud mu nenadávali a neoslovovali ho jenom čí odsouzeného. To vše se časem zrušilo, dokonce se zrušila ta čísla. Od jara 1953, po smrti Stalina a Got nastoupil do prezidentského úřadu Antonín Zápotocký, odpadla praxe, kdy jsme se museli jak jako trestaní hlásit číslem. V běžných věznicích nás potom oslovovali jménem, to v nás vyv už by to mohlo prasknout. Ve věznicích se speciálním režimem to mohlo být i jinak. Pokud s někdo znovu obviněn z činu, který nevyšel najevo do jeho prvního odsouzení, byl znovu souz šel znovu do vyšetřovací vazby - nejprve do policejní, potom soudní, pak znovu k soudu, a trest. Totéž se týkalo útěkářů. Když se někdo pokusil o útěk a byl chycen, pokračoval ve v plus ve výkonu nového trestu, který dostal za pokus o útěk. Útěk se často také kvalifikova nebo špionáž, protože se usuzovalo, že kdyby se vám útěk jako vězni přes hranice na Západ vyzradíte důležitá tajemství, mimo jiné ta, která jste zjistila během svých vazeb, vyšetřo což bylo trestné. Právnický výraz pro to je notorieta. Když nás roku 1960 při hromadné amnestii z Valdic, kde jsem tehdy byl, propouštěli, museli prohlášení, že jsme si vědomi, že se dopouštíme trestného činu, budeme-li hovořit o čemkol dozvěděli během svého věznění. Kdybychom byli řekli, že jsme byli svědky toho, že někdo ně se někdo oběsil, nebo utrpěl smrtelný pracovní úraz v dolech a zahynul tam, dopouštěli jsm činu. Myslím, že to byl Uhl, kdo nám po roce 1989 řekl, že tím jsme jim vlastně vycházeli obvinil, že jsme se stali spolupracovníky StB. Ta situace však byla taková: vysvlékli nás z té opičárny, samozřejmě nás prohlédli, profil znamená, že zjišťovali, zda na nějakých důvěrných tělesných místech - u mužských prakticky úvahu ústa nebo konečník - nevynášíme moták nebo něco jiného ilegálního. Civilní šaty měl protože během věznění se většina šatů posílala rodinám. Jeden z takových pěkných vtipů byl která měla možnost psát vězni jednou za tři měsíce, nebo dostat odpověď jednou za tři měsí Leopoldově jednou za pět měsíců, dostala z věznice balík se šatstvem. Rodina nevěděla, co jste mrtvý nebo živý. Samozřejmě se ptali a během nějaké doby, týdnů, někdy měsíců se zjis je to jen pořádkové opatření. Takovýchto legrácek využívala vězeňská správa, jak se dalo. Když jsme mezi 9. a 11. květnem 1960 byli z Valdic propouštěni, přešli jsme k vydávání civ které jsem já, stejně jako většina ostatních politických vězňů, neměl - mám na mysli civil jsme byli zatčeni, - věznice nám na zálohu půjčila šaty, které nám zpravidla nepadly. Mezi museli zastavit u stolu, kde nám předložili k podpisu to prohlášení, že nic nepovíme. Mohl udělat čelem vzad a jít si zase obléknout ten mundur. To se jednomu spoluvězni v té skupin propouštěna společně se mnou, skutečně stalo. Říkali jsme si, že to pro nás není nic závazného. Když nás kvůli tomu budou chtít honit, n budou muset zjistit a někdo to bude muset dosvědčit. Nespolehlivým lidem to nebudeme povíd to nechají pro sebe, udělají si na to názor a budou k tomu mít také naši informaci, že z t vyzrazení budeme mít potíže. Vesměs jsme to podepsali a potom jsme se samozřejmě řídili podle vlastního úsudku. Byly ta na lidi nepraskly a které byly mnohem nebezpečnější, kdyby se je StB dozvěděla, než ty, kt které imputovala obviněným a které jsme do toho protokolu podepsali. Ty by v některých pří absolutní trest. Tohle si na svobodě každý reguloval podle vlastního uvážení. Je samozřejmé, že jsme měli z aby se veřejnost dozvěděla co nejvíce o nepravostech, které se děly. Že to přineslo nějaký vidět v 60. letech a zejména v roce 1968, kdy se o mnoha procesech psalo, kdy se psalo o t vyšetřování a jaká byla ve skutečnosti soudní praxe. Přispělo to k otřesení důvěry v režim skálopevně spoléhali na komunistickou ideologii a na pravdomluvnost vedení komunistické st a komunistických soudů. Co s Vámi provedli po rozsudku? Já jsem se po rozsudku v srpnu 1951 dostal do takzvaného trestního komanda v kamenolomu Mo bylo u Berouna, nedaleko Karlštejna. Dneska jsou lomy, kde jsme pod třicetimetrovými nebo šedesátimetrovými srázy pracovali, zatopeny v hlubině. To se udělal odstřel a po odpálení svou kolej a tlačili před sebou hunt, do kterého jsme nakládali odstřelený kámen. Byly tam které se musely rozbít kladivem, což bylo nejtěžší, protože jsme nevěděli, jak do kamene u po žíle. V dole byli strážní a civilní stráž, která měla černé obleky. Příslušníci této závodní str starší lidé, téměř důchodového věku, kteří tuhle práci dělali a uměli. Někteří z nich byli buď nám poradili, nebo sami popadli kladivo praštili do kamene, aby se rozpadl. Našinec by hodiny a nic. V mém případě byla potíž v tom, že jsem do lomu přišel po roce a půl vazeb, pořádně nenajedli, a nyní jsme měli plnit těžkou normu, náročnou pro zdatného, zdravého, f muže, což našinec nebyl. Byli jsme navíc vyhladovělí, hubení - místo toho, abychom my máva kladivo mávalo s námi. Byl to začarovaný kruh, protože když jsme nesplnili normu, nedostal což znamená, že jsme se opět pořádně nenajedli a náš výkon nemohl jít nahoru, dokonce šel normy, zejména pod určitou hranici - o třicet, dvacet procent - znamenalo být postižen jen neměli přídavky, nedostali jsme pár deka sádla nebo nějaký chléb navíc. Pokud plnění normy nižší, byli jsme trestáni. V montérkách, ve kterých jsme pracovali, jsme šli spát do bunkr nám ke všemu bylo zima, protože jsme leželi na tvrdé a studené zemi - pokud tam zrovna tu tolik lidí, že jsme si ani nemohli lehnout vedle sebe a všichni jsme vedle sebe stáli nebo Toto se nejkrutěji dělalo v některých érách a v některých lágrech. Střídaly se různé éry z uvolněného režimu. Někdy to mělo logické důvody, například po nějakém pokusu o skupinový ú bylo pro nic za nic nebo na základě takzvané politické situace ve světě - ohrožení tábora imperialismu apod. Jindy to bylo ze zlovůle nějakého náčelníka. Vězeňská stráž tehdy byla takže všichni nosili červené výložky. Ve styku s kterýmkoliv členem stráže jsme museli pou pane veliteli. Kromě toho tam byli skuteční velitelé jednotlivých věznic nebo pracovních t hodnost náčelníka. Někdy to byla libovůle nebo plán náčelníka, že si na nějakou dobu zaved Kamenolom Mořina jakožto trestní komando se řadil k nejhorším lágrům, jako byly například Jáchymovsku, případně v uranových dolech na Příbramsku, kde byly tábory Bitíz a Vojna. Z t být zřízen skanzen, který má připomínat nucené komunistické pracovní tábory, kterým se ovš všelijak - Ústav nápravného zařízení například. Tato zkratka se podobala OÚNZu (Okresní ús zdraví), takže pokud to bylo někde spisově vedeno pouze pod takovouto zkratkou, nepoučený spíše cizinec, si mohl myslet, že jde opravdu o nějakou léčebnu. Na komandech, jako byl například Králův Dvůr nebo důl Fierlinger, to nebylo těžké, protože dole nad sebou několik hodin neměli přímý policejní dozor. Já jsem byl na Kladně z trestu směnu, kde jsme měli možnost styku jenom s minimálním počtem zaměstnanců - prakticky s důl s ohňaři, kteří tam sledovali požáry, kvůli nimž se některé štoly zazdívaly, a s pumpaři, stále hlídat čerpadla, která z dolu čerpala spodní vodu. Na ubikaci jsem našel řadu lidí, mohl volně pohovořit. Když jsem se po směně vyspal, měl jsem možnost jít několik hodin na mezi budovami, kde jsem ve dvou nebo ve třech hovořil s lidmi, s kterými jsem si měl co ří jistotu, že nás neodposlouchává ani žádný udavač, ani žádné zařízení. To bylo příjemné. Jak dlouho jste byl na Mořině? Asi pět měsíců, od konce srpna 1951 do ledna 1952. Pak jsem tam měl vážný úraz, a když mě Pankrácké nemocnice, doktor Rusňák, vězeň, který tam vykonával lékařskou službu, mi při re „Neboj se, zpátky už nepůjdeš." A napsal mi to tak, že jsem se na tuhle hroznou práci už n a šel jsem do cementáren v Králově Dvoře. Tam jsem byl v dobré partě. Tu a tam za mě zasko nestačil tempu. Když jsem se zapracoval, vypukla akce přípravy hromadného útěku. Asi třice ubikací a v antonech nás převezli na Pankrác, kde nám vyhrožovali. Protože nic nezjistili falešné udání, nebo to byla akce, kterou si tamější náčelník vymyslel, aby vykázal služebn nás menší část poslali na Příbramsko nebo Jáchymovsko a větší část, kolem dvaceti lidí, na Kladenské pánvi. Tento důl se předtím jmenoval Mayrau, znal jsem ho z války, protože jsem na Kladensku asi jako totálně nasazený, jak už jsem zmiňoval. Šachta Mayrau byla v obci Vinařice, na západ jsem ironií osudu mohl pracovat pro Fierlingerovu „socialistickou" vlast. Strávil jsem tam Jaký jste měl úraz? Měl jsem přeraženou levou dolní čelist, zlomená žebra, několik vytlučených zubů a samozřej mozku. To byla asi moje záchrana, protože jinak bych tam mohl utrpět ještě něco horšího, n dostal tuberu. V roce 1953 se rušila komanda, kde vězňové přicházeli do styku s civilními pracovníky. Kde také civilisti, kteří však bývali podrobeni nuceným výslechům, než byli přijati, a podepsa že s vězni nebudou nic mít. To na Kladensku nebylo. Po berlínském povstání v nově budovaný bylo pohromadě mnoho stavebních dělníků, kteří byli špatně placeni a po stávkách v Plzni v roku nás začali z komand stahovat buď na uran nebo do pevných věznic. Já jsem se dostal do díky lékaři, který mě na Pankráci zachránil před návratem na Mořinu. Tento lékař byl v odv řekl mi: „Pamatuj si, že máš šelest na srdci a že už v dolech nemůžeš pracovat". Šel jsem do Leopoldova, kde jsem byl přes čtyři roky, odtamtud na Mírov, tam jsem byl skor do Valdic, kde jsem byl přibližně dva roky. Odtamtud jsem se v květnu 1960 na amnestii vrá Jak těžké bylo přežít výkon trestu? Když jsem se v létě 1953 ocitl v Leopoldově, přešel jsem po několikatýdenním pobytu na sam cely. V mezidobí od června 1953 do prosince téhož roku byl v Leopoldově poměrně volný reži zřejmě reakce na zničující režim, který tam panoval přinejmenším celý rok předtím. Vězňové vystavováni cílené šikaně, hladu, na samotkách museli denně několikrát mýt podlahu, takže větrání, které bylo možné jen na povel, tam byly desítky, ne-li stovky případů tuberkulózy prezidentů skončil gottwaldismus a nastoupil Zápotocký, v Sovětském svazu skončil stalinis komando Mořina bylo zrušeno, protože tam to řvalo. O tom se vědělo v celém okolí. Zrušeny mimořádné režimy, jako v Leopoldově. Potom nastal volný režim, takže jsme ve společných dí normy. Dělali jsme takzvanou konopu - provázky ze snopů, do kterých tehdejší samovazače vá obilí, se musely rozplétat a dělala se z nich jednotlivá provazová povřísla stanovené délk přivázal kolíček a udělala se z nich kytice. Na to byla norma tehdy snadno splnitelná. Na vycházce jsme prakticky mohli chodit s kým jsme chtěli. Mohlo se přecházet z trojice do jsme si vybrat partnera, nebo si někdo vybral nás a probrali jsme téma, které nás zajímalo jsme byli takřka politicky homogenní, takže jsme tam pořádali přednáškové večery. Z dvacet na celách bydleli, jsme se snažili, ne-li každý večer, tak dvakrát třikrát týdně, aby měl na nějaké téma, které si buď sám vybral, nebo o které ho část či většina vězňů z cely požá pokud jsme měli dobrého chodbaře, přeběhli jsme z cely na celu a zúčastnili jsme se jiné p kterou jsme měli zájem, nebo přeběhl takhle někdo, kdo přednášel. To skončilo v prosinci 1953, od té doby se to v této podobě už nikdy nevrátilo. Rozházeli byla na kratší nebo delší dobu zase přechodně na samotkách. Ale i když jsme se dostali jin se stalo, že na velkých celách byl někdo, kdo dovedl na nějaké téma souvisle promluvit neb dotazy. Když jsme na přelomu roku 1954 a 1955 směli odebírat Rudé právo, tak jsme ho komen „rozuměl" každý, každý do ní mohl mluvit, ale přirozenou autoritu měli lidé, kteří už před politice činní nebo byli váženými odborníky, znali svět, znali jazyky a měli za sebou prvn válku nebo obě, dva exily nebo německé koncentráky, takže komentovali události, které jsme dostávali v denním tisku. Haléře, které jsme vydělali na konopě nebo na peří, které se na dílnách dralo, nebo z přebírání cibule a podobných prací, dala celá cela dohromady a koupi právo, o kterém se potom diskutovalo. Časem z toho byly maléry. Buď tam byl nějaký udavač, indiskrecí něco dostalo ke sluchu dozorců. Lidi pak chodili do korekce neboli samovazby, k či deset dní a mohla se několikrát opakovat. Samovazba znamenala dva dny půst, třetí den p ve sklepě na betoně. Ale v Leopoldově panoval až do roku 1956 velmi solidární, nezlomný a optimistický duch, pr ho měli, se stali takovými přirozenými autoritami a ostatní je respektovali a dávali jejic únoru 1956 vystoupil Chruščov v Moskvě s pranýřováním kultu osobnosti. Na základě toho nas v maďarské a polské komunistické straně pozdvižení, že soudruzi, kteří byli v 50. letech o smrti nebo k dlouhodobým žalářům, byli také obětmi Stalinových zločinů. Stejnými oběťmi zl Kirov, Bucharin nebo Zinověv a jiní sovětští představitelé, kteří s Leninem dělali říjnovo které Stalin postupně nejdřív vyšachoval z vlivných stranických funkcí, pak z funkcí státn dal vyšetřovat, odsoudit a nakonec zabít. V Sovětském svazu se rehabilitovalo úřední cesto Polsku se zvedla vlna mezi komunistickými funkcionáři, která žádala rehabilitaci jejich vl - popraveného Rajka v Maďarsku a odsouzeného Gomulky v Polsku. Po Slánském u nás ani pes n Po Chruščovově vystoupení na 20. sjezdu KSSS, jeho kritice „kultu osobnosti" a zrušení „ko řízení strany" čili popření „vnitrostranické demokracie", se naši komunisté pod vedením No že Slánský byl popraven právem. Ale potají začali suchou cestou pouštět domů vězněné komun že jim buď přerušili trest, zrušili nebo snížili rozsudek, a podobně. Na svobodě je nechal mimo nomenklaturní stranické funkce. Tak například Eduard Goldstücker se stal profesorem g na Univerzitě Karlově, a tak dále. To všechno se ale dělo jakoby z milosti vedoucí stranic Novotného, Širokého a Zápotockého, kteří sice chtěli vnitrostranické uvolnění, ale o ofici nebylo ani řeči, nejméně v případě již zmíněného bývalého generálního tajemníka Slánského. exhumace nebyla možná, protože ho spolu s ostatními předními komunistickými funkcionáři, o trestu smrti v témže procesu, spálili a jejich popel rozvezli v prosinci 1952 po kladenský Takhle se suchou cestou dostal domů také generál Pavel, bývalý komunistický interbrigadist občanské války, který se v 50. letech setkal ve vězení například s generálem Palečkem a ji zahraničního odboje za druhé světové války, což mělo svůj význam v roce 1968, při povolení poúnorových politických vězňů K-231. V roce 1956 za řadou vězňů přijeli exponenti Ústřední rehabilitační komise, kterou zřídila strana po 20. sjezdu KSSS. V ní byly kromě stranických orgánů také orgány prokuratury, gen vojenské, které přešetřovaly některé křiklavé případy, o kterých se dozvěděly na základě i odsouzených. Z kriminálu jsme stížnosti mohli podávat jen těžko. Straničtí představitelé d vypracovat zprávu o porušování socialistické zákonnosti. Jedna rehabilitační komise, o kte zkušenosti, přijela také do Leopoldova. Šéfkou byla prokurátorka Malášková, prokurátor v h zapisovatelka. Jejich jmen jsem použil po propuštění jako podklad pro stížnost o porušení o povolení obnovy procesu. Komise si předvolala kolem třiceti lidí a kladla otázky, jak to trestnou činností, s jejím vyšetřováním a s průběhem soudu. Tam jsem mohl do protokolu říc se daly použít ke stížnosti o porušení zákona a k rehabilitaci soudní cestou. V průběhu roku 1956 nám povolili návštěvu každý měsíc. Během půl roku jsem měl více návště za předchozí tři roky, které jsem v Leopoldově seděl. Předtím jsme měli povolený dopis jed a návštěvu jednou za pět měsíců. Návštěvy najednou probíhaly volněji, mohli jsme se bavit jsme říci, že jsme byli vyšetřováni revizní komisí. Bylo to na dobré cestě. Po maďarských událostech se ale všechno zastavilo, všichni reformátoři byli ukřičeni, poku strachu nestáhli. Když se moji rodiče na ministerstvu spravedlnosti informovali, bylo jim mám naději, když podají žádost o milost. Já jsem ji nechtěl. V roce 1958 jsem měl na žádos povoleno řízení o podmíněném propuštění, což tehdy mohlo být po odpykání poloviny trestu. měl soud příslušející věznici nebo pracovnímu táboru, kde se vězeň nalézal. To už jsem byl Přišel za mnou okresní soudce z Jičína s okresním prokurátorem. Projednání žádosti probíha přísedící z velitelství věznice doložil, že hrubým způsobem porušuji výkon trestu. To se p zorganizovalo tak, že když jsme byli na samotkách, měli jsme v rohu cely prádelní hrnce, d lidé konali potřebu. Jednou denně to vždy dva z nich nebo každý z jedné cely vynášel. Já j s nějakým utřinosem, který mi řekl: „Hele, prófo, já bych se chtěl učit německy, napiš mi nebo já Ti dám nějaký věty a opravíš mi je." Já jsem to udělal, a vzápětí byl filcunk - př oddělení, prohledal můj kavalec, našel to, dal mě k raportu a náčelník mě dal deset ostrýc kdy se mělo konat řízení o mém podmíněném propuštění. Tuto lhůtu jsem strávil v půstu, pou den poloviční dávky, v podzemí s jednou dekou, v montérkách. Pak mě oblékli do nového mund mě, předvedli mě tam a zástupce věznice řekl: „Porušil hrubě výkon trestu, právě jsme ho m na deset dní do temnice a k polovičním dávkám". Prokurátor byl drzý a sprostý, takoví byli venkovští, jejichž vzdělání mělo většinou formu rychlokursu. Ptal se, jestli jsem příbuzný Pavel Kohout měl už v té době malér, protože napsal divadelní hru, kde se distancoval od s stalinismus nadšeně podporoval, jako to po roce 1956 udělala velká část umělců. Dělal si l Pavla Kohouta a pak jsem odtamtud napochodoval zpátky do díry. Takhle se ty věci dělaly. Během roku 1959 už se mnoho lidí propouštělo blahosklonně na podmínku a pak přišla amnesti ale zůstaly vězněny pod různými záminkami špionáže, že se pokusili o útěk, a podobně. Útěk provokované. Na Jáchymovsku byly šachty, které vedly podzemím v kopci. Stačilo prorazit pa parta se ocitla v údolí. Jeden z party byl předem velitelstvím získán a informoval o každé razil. Vězeňská stráž pak zalehla venku se samopaly, a když začali vězni vybíhat, tak je s střelnici. Takhle se decimoval třídní nepřítel. Jak významná byla pro Vás některá setkání ve vězení a jaké aktivity tam političtí vězňové Některé kontakty a některé obsahy rozhovorů byly takříkajíc z nouze ctnost - v nouzi čert takže každá lidská hodnota se tam jevila dvojnásobně krásná. Faktem však je, že bezprostře výroky a reakce často velmi zkušených a lidsky cenných spoluvězňů byly plnohodnotnou náhra velké literatury. Mohl jsem tam zcela nehledaným způsobem a zcela upřímně, bez společenský (které mohou všechno zkreslit, ztlumit nebo stylizovat až přestylizovat) získat vhled do z duchovního světa lidí a do jejich srdcí, která se v běžném životě otvírají jenom málokdy. že ta léta zdaleka nebyla ztracená, že mi dokonce dala něco, co by mě možná v životě jinak mě to nutilo k tomu, abych vyslovil nebo dal jednáním najevo ty lepší stránky své osobnost které jsou hodny toho, aby druhé lidi, ať už ve stísněné situaci nebo také při společné ra potěšily, povznesly a snad také trochu obohatily, jako splátku za hodnoty, které jsem dost Přestože tam nebyla možná žádná soustavná odborná práce, byli tam lidé, kteří byli opravdu básník Václav Renč nebo národohospodář Jiří Hejda, s nimiž jsem byl v pravidelném kontaktu Ani významné osobnosti, s nimiž jsem byl v kontaktu krátce a nahodile, nemohly samy sousta roce 1956, v mezidobí, kdy byl režim uvolněný, jsme měli návštěvy každý měsíc. Pokud šlo o tu a tam jsme si ji mohli vyžádat nebo byla na velitelství k zakoupení či dlouhodobému zap z prokazatelně tvůrčích lidí, jako bylo několik spisovatelů, dostali tehdy přechodně povol zapisovat si do něj. Ty sešity jim zase vzali po maďarském povstání, když přišly represáli přemísťování a vystěhovávání nejen v rámci věznice, ale i do jiných věznic. Přestože nám soustavná a smysluplná práce chyběla, kompenzovali jsme to tím, že jsme se do možné míry snažili bičovat svoji paměť, případně také schopnost nějakého uceleného podání znalostí nebo interpretace dobré knihy, k níž jsme se náhodou, například z vězeňské knihov propašované, dostali. Myslím si, že naše duševní kapacity neležely zcela ladem. Z hlediska práce to pochopitelně byla léta ztracená. Pro všechny. I takoví lidé jako například básník nebo spisovatel Jiří Stránský, kteří tam řadu věcí zaznamenali na různé útržky toaletního si je uchovali v paměti nebo si alespoň uchovali podněty, které později transformovali, bá přetavili, jistě po mnoha stránkách o něco přišli. Ale získalo se tam přece jen lecos, k č běžném životě přišel jen stěží, nahodile nebo v mnohem menší intenzitě. Byli pro vás někteří lidé, s nimiž jste se tam setkal, důležití vzhledem k Vašim pozdějším aktivitám? Jmenoval jsem národohospodáře Jiřího Hejdu, který byl odsouzen v procesu s Miladou Horákov autorem jednoho z neoficiálních programů hospodářské reformy, která měla řadu socialistick socialistickou základnu - a přitom obsahovala také prvky liberální, tržní a především pevn A také řád morální. Poznal jsem celou řadu sociálnědemokratických funkcionářů, ať už předs organizací nebo bývalých poslanců, od nichž jsem čerpal řadu informací, úsudků a názorů. V byli vzorem životního postoje, pokud šlo o jednotlivé politické problémy. Seznámil jsem se sociálnědemokratickým novinářem Miloslavem Šimákem, o dva roky mladším než jsem byl já. S srdečném, těsném, podnětném a také trochu ilegálně produktivním přátelství až do jeho smrt neboť jsme v 70. letech a potom na sklonku 80. let měli, hlavně díky jeho odvaze a nápadit ilegální kontakty s našimi politickými přáteli v zahraničí. Nemluvě o kontaktech domácích. o přípravu povstání, ale o výměnu informací a kritickou výměnu pohledů zevnitř - v „ohradě svobodném světě. Mohl bych jmenovat celou řadu lidí, o kterých jsem se zmiňoval ve svých porůznu uveřejňova korespondenci, ale omezím se jen na některé. Na předsedu pražského kraje, sociálního demok Vladimíra Görnera, který velmi statečně vystupoval v době únorového převratu. Rád jsem měl Veverku z Liberce, s kterým jsem měl ilegální styky, ještě než byl zatčen. Já jsem byl zat roku později, naštěstí jsme na sebe nikdy nic nevyzradili, takže jsme si po této stránce m druhého vážit. Společně jsme se potom v roce 1968 pokoušeli legalizovat sociální demokraci Skoro všem těmto starým pánům jsem potom byl na pohřbech. Ještě bych chtěl něco říci k tomu, co člověku může dát kriminál obecně. Přečtěte si Kertés který dostal Nobelovu cenu za literaturu za rok 2002. Kertész je maďarský spisovatel, Žid, jako patnáctiletý odvlečen do koncentráku. Jako hošík projel se svými vrstevníky Osvětimí rampami, kde byla „hrubá" selekce. Židovští kápové, kteří byli určení k tomu, aby je předb pro selekci, kterou potom dělali esesmani, je instruovali, co mají říkat. Všichni tihle pa o sobě měli prohlašovat, že jsou šestnáctiletí, protože jakmile hoch vzrůstem trochu na še nešel rovnou do plynu. Ti, kteří šli na druhou stranu, šli do plynu, aniž to tušili. Ti, c baráky, odkud byli nakládáni do vlaku a odváženi do jiných věznic, koncentráků nebo do fab práce. Kertész těžce onemocněl, prošel Buchenwaldem, ale přežil to. Kertész v knize přímo o tom, že tam také zažil chvíle štěstí. Když největší nejistota a hrozba pominula a člověk vězeňském prostředí se slušnými nebo odolnými lidmi, úleva a možnost svobodné výměny dojmů obsahů vědomí vlastně vedla k tomu, že se uprostřed toho největšího pronásledování najedno lidsky a také svobodně. Na první poslech to zní neuvěřitelně. Můžete si říci, že to byli l zvláštní výhody nebo kterým se poštěstilo, že se dostali do podmínek, v nichž se dalo s ve s velkou pravděpodobností přežít, ale tak to nebylo. Stejně se cítili i lidé, kteří byli k smrti unikli o vlásek. Vězení, to byla také přehlídka lidí, kteří představovali různé fáze předchozích režimů. Se představiteli Slovenského státu, což byli vysocí úředníci, vysocí propagandisté nebo členo tam samozřejmě Němci odsouzení jako reprezentanti protektorátního režimu nebo pracovníci b aparátu, kteří byli v Sovětském svazu odsouzeni jako váleční zločinci nebo zajatci. Defilo mnou představitelé československého demokratického meziválečného režimu, kteří byli postiž takzvaného velkého retribučního dekretu a odsouzeni za svou činnost jako protektorátní čin naopak za politickou činnost v přechodném „benešovském období" 1945 až 1948, pokud se ji p zkroutit tak, aby to už byla činnost velezrádná nebo jinak zhoubná. Někteří také byli odso údajnou nebo i fakticky prokázanou politickou činnost poúnorovou. Ve skutečnosti byli jako demokratického Československa trestáni za to, že se angažovali pro československý stát. By tomu, aby se podepsali pod protokol, který vypadal strašně, i když ve skutečnosti šlo o no úřední povinnosti nebo o nezávaznou zdvořilostní či kavárenskou debatu s oficiálním předst nekomunistického státu. Rád bych zdůraznil, že jsem tam zažil také okamžiky inspirativní a krásné, nejen relativně prostředí a osudu, do nějž jsem byl uvržen a jemuž jsem byl vystaven, ale také absolutně. kterou bych k tomu řekl, je to, že jsem tam čerpal povzbuzení a životní příklad nejen z vy osobností, ale též z prostých řadových lidí, mezi nimiž byli úctyhodní otcové rodin, sedlá živnostníci, drobní podnikatelé, vojáci z povolání a kněží - a to nejen představení řádů a i prostí venkovští kněží a řadoví členové řádů, kteří vynikali svým smýšlením, životní odo vytrvalostí. Vzdělané a intelektuálně samostatné lidi jsem našel také mezi nahodilými oběťmi okupačního To byli například řadoví landšturmáci. Landsturm byla poslední fáze odvodů, kterou hitlero zavedl, když sbíral padesátníky, staré sedláky nebo tovární zaměstnance a pověřoval je str zázemí, ale nasazoval je také jako rezervu frontových jednotek. Konkrétně mám na mysli jed sedláka, který se svojí jednotkou likvidoval část české vesnice z vojenských důvodů, neboť vyšší šarže. Potom byli zajati a usvědčeni a dostali u lidového soudu deset až patnáct let nakonec tak dlouho nezůstali, neboť mohli být individuálně amnestováni v roce 1955, kdy se lidé odsouzení v rámci retribučního dekretu. Mám na mysli naše občany německé národnosti n občany, kteří na území protektorátu působili jako vojáci, úředníci nebo u policie. Mezi ni nezávadní, s nimiž jsem jako se spoustou vězňů vycházel velmi korektně. Když se mnou v roce 1969 v Lancasteru rozmlouval o těchto otázkách sir Cecil Parrot, navrh o tom společně vydali v angličtině knihu. V té době jsem měl v živé paměti všechny časové souvislosti a byl bych po dokumentární stránce mohl takový obraz spolehlivě podat. Protože rozhodnut zůstat v exilu, neodvážil jsem se na tento Parrotův návrh přistoupit. Po návratu Prahy jsem ovšem záměrně všechna tato témata vymazával z paměti, protože nikdy nebylo jist některých z nich bude znovu vyslýchat. Dnes bych tedy takový obraz i s pracným úsilím stěž Možná, že Vy, Vaši examinátoři i čtenáři budou po této stránce zklamáni. Pro mne je však c tematika velmi intimní a citově hluboká záležitost, o které se možná ještě pokusím sám něc která se týká tolika mně drahých lidí, že není pro mne snadné o tom mluvit. Jak jste žil, když jste se vrátil z kriminálu? Z vězení jsem se vrátil při takzvané všeobecné amnestii, která všeobecná nebyla, protože z lidí vyřazeny buď pod záminkou, že byli vedoucími ilegální skupiny nebo se dopustili špion ohrožovala bezpečnost republiky, nebo že hrubým způsobem narušili výkon trestu. Mohl to bý útěkář, který se označoval zelenou nášivkou na rameni, ale pod pojem hrubé narušení výkonu zahrnout také mnoho dalších disciplinárních deliktů. Zkrátka: když jsme se my amnestovaní zůstaly ještě ve vězeních pro politické zločiny stovky lidí. Já se hned po rodinných a přátelských objetích viděl s docentem Patočkou. Jak jsem už říka se osobně a rodinně už před mým uvězněním a naše vztahy byly velmi otevřené a kontakty čas se vídali nejméně jednou měsíčně - na neutrální půdě nebo u nás. U Patočků jsme se většino protože jejich byt byl poměrně malý a paní Helena byla dosti často nemocná. Zemřela na jař řadu let předtím trpěla cévním onemocněním, které se později projevovalo jako onemocnění p například fobiemi. Já jsem po amnestii musel začít fyzicky pracovat, jako téměř všichni amnestovaní političtí jsem jako pomocný dělník na pražské městské vinici v Tróji, kde je kaplička svaté Kláry, p areál vinice jmenoval. Do měsíce jsem však byl zneschopněn, poněvadž se zjistilo, že tuber který mi našli už v roce 1956 v Leopoldově, je v akutním stavu a musel jsem se jít léčit. plícař, doktor Podzemský, mě poslal do motolské nemocnice k primáři Platilovi, což byl odc bratra Jana Patočky Františka, profesora mikrobiologie na lékařské fakultě. Odtud mě posla v Prosečnici u Kamenného Přívozu na Sázavě, kde jsem strávil půl roku. V sanatoriu mě Pato s mým spolužákem Radimem Paloušem, jednou tam přišel na návštěvu Ivan Sviták, který mi při francouzského osvícenského myslitele Condorceta, s tím, že se mám pustit do jejího překlad Po návratu ze sanatoria jsem byl ještě půl roku v pracovní neschopnosti - rok byla hranice rozhodovala o tom, zda půjdu do invalidního důchodu nebo budu uschopněn pro práci, ať už n částečný úvazek. Jak to dopadlo? Nemusel jsem se naštěstí vracet k lopatě, ale mohl jsem si hledat místo nějakého vrátného či kancelářského manipulanta. Od 1. ledna roku 1962 jsem se dostal do Filosofického ústavu bibliografický úvazek, takže jsem byl vlastně Patočkovým podřízeným, neboť on byl ve Filos vedoucím bibliografie a knihovny. Můj úvazek byl nejdříve padesátiprocentní, pak nižší, pr úlohu hrály finance. To místo dva roky předtím zastávala moje žena, která byla od roku 195 školské služby. Já jsem po své nemoci na stoprocentní úvazek pracovat nemusel. Uschopněn j ale jakožto osoba se změněnou pracovní schopností. Manželka se dostala jako vychovatelka d Já jsem ke své práci bibliografických excerpcí dělal příležitostné překlady, výtahy pro ča umění, tu a tam popřípadě práci pro nějaké jiné nakladatelství nebo instituci. Tato situace trvala do roku 1966, kdy jsem docílil zrušení původního rozsudku a byl jsem p knihovníka spojené knihovny Filosofického a Sociologického ústavu ČSAV. Sociologický ústav založen v roce 1966 a jeho ředitelem se stal Miloš Kaláb, s nímž jsem se znal ze studií. D nemohl zastávat žádné odborné místo, nýbrž jen místo na úrovni dokumentaristy. Kaláb mě za knihovníka ve společné knihovně obou ústavů, kde se sociologický knižní fond teprve začal jsem působil až do léta 1968, kdy jsem byl zařazen jako odborný pracovník do oddělení ději které vedl dr. Robert Kalivoda. Formálně trvalo mé nové zaměstnání na plný úvazek do léta to bylo tak, že jsem od září do prosince 1968 byl oficiálně na stáži ve Vídni, od ledna do oficiálně na univerzitě v britském Lancasteru, přičemž jsem zůstával odborným pracovníkem ústavu. Měl jsem k tomu patřičná povolení ústavu i prezidia akademie věd stejně jako spous zaměstnanců akademie, kteří v tom období pracovali v zahraničí. Po návratu z Lancasteru js do dokumentace, kde jsem zůstal do léta roku 1970. Tehdy byla v ČSAV provedena reorganizac byl zrušen Filosofický ústav a Sociologický ústav a byl vytvořen společný Ústav pro filozo ČSAV, v němž už nebylo místo pro obor a výzkumný úkol, na kterém jsem od léta 1968 pracova byl z ČSAV propuštěn. A co Patočka? Od počátku roku 1962 jsem Patočkovi služebně podléhal a díky němu jsem byl také v roce 196 knihovny, která mu podléhala. Jakožto Patočkův podřízený jsem na základě jeho návrhu dosta týdnu studijní volno. V něm jsem pracoval na přípravě hesláře pro filosofický slovník, kte a který jsme s několika dalšími pracovníky ústavu dávali dohromady. Když už jsme ho měli v přišel rok 1968 a byl konec. Po návratu z ciziny v roce 1970 jsem se s Patočkou stýkal zno do vypuknutí Charty. S Patočkou jste se tedy scházeli i v letech normalizace. Ano. Můj kontakt s Patočkou byl v 60. i v 70. letech velmi intenzivní. Od roku 1965 jsem m privilegium, že mi Patočka tykal a že jsem jako jediný z naší generace mohl tykat také já se slavily Patočkovy šedesátiny. To už byla kulturní obleva a řada pracovníků Filosofickéh Patočku respektovali, a také jeho žáci - byť to příliš neproklamovali, protože byli členy respektovali jako učitele a jako vynikajícího originálního myslitele, - prosadili, aby k j vyšlo speciální číslo Filosofického časopisu. Bylo v něm Zumrovo interview s Patočkou o je působení, včetně zahraničního - nejprve v Paříži, potom v Berlíně a ve Freiburgu. V tomto jubilejním čísle je uveřejněn můj článek s názvem „Konstanty a proměny Patočkovy f době to byl první monografický pokus Patočku interpretovat a filosoficky ho celkově zařadi vyšel také v německém překladu v 90. letech a tam v poznámce blíže rozvádím, co jsem tenkr ani říkat nemohl. Zaměřil jsem se hlavně na to, abych ukázal, že Patočka je fenomenolog od že se v 50. letech zabýval intenzivně filosoficky také Marxem, hegelovskou levicí a německ je profesionální filosofický výkon, ale nikterak Patočku nezařazuje do neomarxistického pr to totiž pokoušeli interpretovat někteří kritičtější filosofové mezi našimi marxisty, podl Patočka vlastně neomarxista, což ani způsobu Patočkova filosofování, ani jeho dílu neodpov Tím jsem snad cosi vykonal pro to, aby se Patočka nevykládal jinak než jaký byl a aby nedo pojmů. V tomto smyslu jsem snad trochu přispěl k tomu, aby hlavní Patočkova myšlenková lin díla zůstala pro širší veřejnost nekontaminovaná jinými hledisky. Zmínil jste se o Chartě. Podepsal jste ji? Ne. Proč bych ji podepisoval? Já jsem se angažoval v 50. letech a byl jsem deset let v kri ti, kteří Chartu podepsali, pokud vím s výjimkou Drtiny a některých nepolitických katolíků 50. letech nebyli. Měl jsem už své v těle, proč bych měl nastavovat kůži znovu? A také nás kteří do té Charty šli, šetřili. Oni si byli vědomi, že mají proti nám životní i pracovní jim v 50. letech dařilo jakkoliv, nebyli na tom tak špatně jako my v kriminále. Neodnesli ani zdravotně, ani existenčně, takže nás k podpisu nevybízeli. To byly okolnosti, které ml abych se oficiálně stal chartistou. Radim Palouš, s nímž jsem se samozřejmě po celou „chartistickou" dobu stýkal, se stejně ja patočkovci - tedy náš bytový seminář - na Chartě oficiálně a aktivně podílel. Nikdo z toho mne a kolegyně Hartmannové v 50. letech vězněn nebyl. Kolegyně Hartmannová Chartu 77 rovně třebaže toto hnutí po celou dobu jeho existence intenzivně podporovala. Kromě důvodů, kter jsme si říkali, že bude dobré, když Charta bude mít určité zázemí, které nebude mít estébá v patách, takže budeme moci kontaktovat další občanské kruhy nebo instituce, které Charta nebo jinak potřebovat. Přijal jste od Jana Patočky nějaké osobní filosofické poselství ? Já jsem spíš dostal od Patočky životní podněty a morálněpoliticky závažné příklady. On mě všeobecně inspiroval. Měl některé zásady velmi široce formulované, měl životní moudrost, m pravidla, která se tradují ve vzdělaneckých vrstvách po mnoho generací. Měl například zása sed multum, nezabývat se mnoha věcmi, ale jednou věcí se zabývat mnoho. Věnovat jí velmi m práce a setrvat u ní dlouhodobě, celoživotně, nebo z ní udělat nějaký základ pro další živ Jinak mě fenomenologie spíš znepokojovala jako problém nebo přístup k řešení velkých filos který vypadal trochu záhadně. Tato určitá neprůhlednost mě lákala a pobízela k tomu, abych více proniknout. Abych to shrnul, působil na mě jako velký osobní příklad, když odmyslím j talent a jeho životní štěstí. Patočka se včas dostal do přímého styku s velkými mysliteli. V roce 1929, když byl jako st Paříži, poznal Husserla, který na pařížské univerzitě přednášel francouzsky Karteziánské m roky dostal Patočka stipendium do Německa. Shodou okolností to byl převratný školní rok 19 lednu 1933 Hitler formálně a zdánlivě legálně převzal moc v Německu a stal se říšským kanc semestr Patočka strávil v Berlíně, kde ho mocenský zvrat potkal, ale již předtím se snažil univerzity dostat do Freiburgu, kde působil Husserl. Husserl tam už v té době byl emeritní ale působili tam jeho asistenti a také Martin Heidegger, který platil sice za nepříliš věr žáka, ale určitě za největšího, protože to byl nejoriginálnější myslitel, který z Husserlo Patočka měl příležitost osobně slyšet jeho přednášky a chodil do Heideggerova semináře. Po stal kancléřem, vstoupil Heidegger do nacistické strany. Od dubna 1933 byl zároveň rektore rok, ale v nacistické straně zůstal až do pádu hitlerovského Německa. Podobně jako u nás, jednou v komunistické straně byl, přestože měl menší nebo větší pochybnosti nebo se s komu netroufl si z toho vyvodit praktické důsledky: odejít ze strany znamenalo velkou existenčn popřípadě ohrožení občanské svobody. Prakticky tedy studoval Patočka v té době u Husserla, u Heideggera spíše formálně, poněvad neměl tehdy mnoho přednášek ani seminářů, třebaže už oficiálně převzal Husserlovu stolici. nicméně z té doby odnesl o Heideggerovi představu jako o vynikajícím a naprosto originální Freiburgu ovšem studoval hlavně Husserlovo dílo pod vedením Husserlova asistenta Eugena Fi o dva roky starší než Patočka. Husserl se tehdy velmi zaradoval, že konečně přichází adept jeho staré vlasti. Fink byl Husserlem pověřen, aby Patočku do jeho díla zasvětil. Bez ohledu na to, že jsem od samého počátku nahlížel, že Patočkův formát nemám, viděl jsem vzor soudobého filosofa, jemuž jsem se snažil podle svých sil přiblížit. Patočka pro mne t konkrétním, ale spíše ideálním, jako jím byl například T. G. Masaryk, kterého jsem četl dříve, než jsem začal studovat filosofii na vysoké škole. samozřejmě jako vysokoškolského učitele zastihnout nemohl. Zato Patočka byl pro mne ztěles které jsem ctil na Masarykovi jako mysliteli ukazujícím, že filosofii je třeba znát pro ži jde o hledání pravdy: že pravdu člověk musí husovským způsobem ctít a lpět na ní tak, jak v Husově odkazu z Kostnice. Potud na mne Patočka jistě působil silněji než všechny knižní osobní vztah a osobní prožitek je daleko účinnější, je všestrannější nežli účinek četby ne Obávám se, že jsem to in concreto nikdy nepřivedl tak daleko, abych se mohl považovat za f filosofa, který fenomenologické metodě opravdu do hloubi porozuměl a je schopen ji při fil nebo filosofickém uvažování aplikovat. Třebaže je to pořád můj cíl, myslím, že se mu blíží matematikové, asymptoticky, tak jako se sobě blíží dvě rovnoběžky, které se sice protnou, Proč? Protože jsem se jak z vnějších příčin, tak z vnitřních popudů nezabýval filosofií soustavn příležitostně, někdy jsem ji jenom tak kradl po nocích. Ani během těch posledních 18 let, důchodu, jsem se filosofii nevěnoval soustavně. Buď proto, že jsem neměl schopnost plného nebo proto, že jsem se vždy rozptyloval veřejnými zájmy. Vedle existenčních povinností, kt normální člověk, jsem věnoval teoretickou pozornost také veřejnému dění, literatuře v širo a pěstování osobních styků, často více nebo méně riskantních. Návrat k filosofické a teore byl u mne vždy po krůčcích a s přestávkami. Dnes už si to ani moc nevyčítám, třebaže to dř okolnostmi a teď si za to mohu spíše sám. Jaký význam pro Vás mělo, že jste si s Janem Patočkou začal tykat? Morálně obrovský, psychologicky trochu problematický. Na jedné straně mě povznášelo, že ne převyšující myslitel, člověk duševně i životně o tolik zralejší, mě bere - jistě jen v něk za sobě rovného a snad dokonce v něčem i ostřílenějšího. Na druhé straně jsem si uvědomova jeho vysokému hodnocení dostojím a jak lehce ho mohu zklamat. Dodnes to považuji za jeden životních darů a nejsem si jist, zda jsem s ním dost vděčně nakládal. O nějaké mé - byť je odborné zaslouženosti takového Patočkova vztahu ke mně nemůže být ani řeči. Po jeho neohro ve věci Charty 77 bledne mých deset let ve vězení jako pouhý projev jakéhosi nesouhlasu ve před celým světem vedeného útoku na sám kořen našeho historického neštěstí. Vedle daru života a věrného rodinného a přátelského zázemí byl Patočkův důvěřivý otevřený mně největším osobním štěstím, jaké mě potkalo. Pomáhalo mi překonat ostatní nezdary a pos zvládání teoretických i praktických obtíží. Dodává mi dokonce naději, že snad ani filosofi mne dosud všem dnům konec. Pokud vím, bylo pro Patočku - vedle mnoha úctyhodných vztahů s osobností - nejcennější jeho přátelství s profesorem J. B. Součkem z pražské evangelické t fakulty, jedním z našich největších novozákoníků. Byl jste také účastníkem bytových seminářů. Jaké byly jejich začátky a průběh? Několik z nás mělo příležitost navštívit Patočku doma již v době studia u příležitosti kol ochotně kolokvia absolvoval u sebe doma. To byly vlastně ústní zkoušky, na jejichž základě do indexu, že jsme absolvovali úspěšně jeho přednášku nebo seminář. Tam, kde bylo třeba vy známku na vysvědčení jakožto výsledek této dílčí zkoušky. Pak se stalo, že mě při podobně motivované návštěvě jednou paní Helenka Patočková pozvala Já jsem tehdy neměl v Praze rodiče, kteří sice v Praze bydleli přes válku, ale potom byl o mimo Prahu. To byly možná vnější okolnosti, které vedly k tomuto pozvání, dalším podnětem Patočka rád občas prostřednictvím své paní pozval někoho ze studentů, které považoval za f zainteresované. Já jsem se už dříve zmiňoval o tom, že jsme na Filosofické fakultě měli sociálnědemokratic sekci, na jejíž schůze jsme zvali fakultní učitele, kteří buď inklinovali k sociálnědemokr politiky nebo byli politicky neutrální. Patočku jsme si ovšem nikdy netroufli pozvat. Když roku 1947 politické problémy vyostřovaly, domnívali jsme se, že pokud se nebudeme doopravd komunističtí kolegové, neobstojíme v polemice s nimi. Vedli jsme s nimi jakýsi ideologický zápas. Ten se týkal i personálních otázek. Tehdy jsem z nějakých narážek vydedukoval, že Patočka by byl rád, kdyby byl jmenován mimoř Dva Patočkovi bratři už profesory byli - rozhodně jím byl jeho starší bratr František, pro mikrobiologie na Lékařské fakultě UK. Mladší bratr Cyril byl stavař, nevím, byl-li v té do už profesorem na pražské technice. V každém případě šlo o rodinu a generaci, kde se považo povinnost o univerzitní kariéru usilovat. Pro Patočku by profesura byla znamenala také fin hospodářské poměry soukromých docentů nebyly nijak skvělé. Měli platy středoškolských učit vyvázáni z výuky na střední škole a místo toho měli povinnost přednášet a konat semináře n technice. Pořád ale zůstávali pracovníky, které vysoká škola neplatila. Platil je příslušn odbor jakožto středoškolské profesory na dovolené. Zmiňoval jsem se myslím o tom, že počátkem roku 1948 jsem o možnosti Patočkovy profesury m sociálnědemokratickým poslancem MUDr. Bělehrádkem, který mi slíbil, že bude věc podporovat měl za sebou nacistický kriminál, byl prvním poválečným rektorem UK a tehdy stál před rozh li kandidovat v nadcházejících volbách do parlamentu nebo se stát československým reprezen Paříži. Mezitím ale přišel únorový převrat a všechno bylo jinak. Já jsem v období převratu bydlel koleji v Dejvicích a první, kdo mě po 25. únoru navštívil, byl Patočka. Přišel velmi ustar mnou, jestli už mě neprohání policie nebo mi nehrozí zatčení. A to udělal ve chvíli, kdy s listině a rozhodnutím akčního výboru byl zbaven docentury na FF UK! Od té doby jsem nevěděl dne ani hodiny. Akční výbor mě postihl podmíněným vyloučením. Moji orientovaní kolegové ze sociální demokracie, se snažili mě na fakultě udržet. Dostal jsem semestrů na dokončení studia a složení druhé státnice, ale byl jsem vyloučen ze Spolku pos a byla mi vyslovena veřejná důtka. Patočka byl nejprve akčním výborem zbaven práva vyučova komunističtí studenti, kteří navštěvovali jeho přednášky a semináře, si uvědomovali Patočk charakter a v akčním výboru se za něj bili. Patočka pak zůstal na fakultě jako docent do k roku 1949/50. V březnu 1950 mě zatkli. Během roku 1948 jsem se s Patočkou vídal hlavně na jeho přednáškách a seminářích. V šibeni 13. prosince 1948 - jsem odevzdal jak písemnou státní práci z ruštiny, tak písemnou práci Tu jsem odevzdával profesoru Kozákovi. Téma práce znělo „Masaryk a materialistická dialekt strojopisů jsem dal k posouzení Patočkovi a někdy v září jsem od něj dostal korespondenční práci velmi pochválil. Mám od Patočky několik koresponďáků, pohlednic a dopisů, ale tenhle ztratil. Zároveň v něm oceňoval ještě tři - čtyři kolegy ze svých seminářů s politováním, moc vyhlídek pokračovat, protože budoucnost filosofie v ČSR je nejistá. Tehdy jsem také Pa aby mi šel za svědka na svatbu, která se konala 25. září 1948 na Staroměstské radnici. Mám hezkých fotografií s usmívajícím se Janem Patočkou, který stojí vedle našich rodičů a básn Hrubína, svědka mé manželky Jasněny Rónové. Jak se tam ocitl Hrubín? Mohl byste mi něco říci o tom, jak jste se seznámil s paní Jasněn ještě nehovořili. To souviselo s celou poválečnou situací českých vysokoškoláků, kterých se po šestiletém uz a technik počínaje 17. listopadem 1939 sešlo najednou v mimořádném letním semestru v létě ročníků. Já s Radimem Paloušem, maturanti z roku 1943, jsme se octli v týchž lavicích vedl roku 1939 do roku 1945, a to jak na přednáškách a seminářích z filosofie, kterou jsme stud tak každý ve „svém" předmětu - Palouš na historii, já na ruštině. Proč jste si vybral ruštinu? Rusy jsme doma měli rádi. Otec tam pobyl od léta 1915 do začátku roku 1920, když jako deva rakouský voják přeběhl k Rusům do zajetí a po více než dvou letech pobytu v zajateckých tá u sedláka se dostal do legií. Od nejútlejšího dětství jsem ho slyšel prozpěvovat ruské pís styků s řadou legionářů - „brášků" - zejména ruských se vídal také s některými ruskými emi byli např. za kmotry holčičce z česko-ruského manželství - při těch křtinách jsem prvně vi popa). No, a pak jejich obrovský podíl na porážce Hitlera - i když jsme z bojů o Prahu věd nepřišli, jak tvrdila komunistická propaganda, ale skoro po všem. A navíc postojem svého g vlastně zbytečně prodlužovali agónii Pražského povstání a rozmnožili jeho oběti. Myslel js bral jsem doslova oficiální vládní propagandu -, že budeme mostem mezi Západem a Východem, přispějeme k jejich vzájemnému porozumění, což nám usnadní naše slovanství, které má jazyk Východoevropanům a kulturně patří k Západu. Zkrátka jsem propadl jakémusi „duchu doby" a j šoky jsem se z jeho moci dostával. Jasněna byla maturitní ročník 1940, byla lidsky zralejší než já, citově mnohem opravdovějš zasvěcenější znalkyně ruštiny a ruské i naší a světové literatury. K ruštině se dostala ně stykem s bratry Machoninovými. Nejstarší Sergej se vrátil roku 1943 z koncentráku Sachsenh vysokoškoláky, odvlečenými tam po 17. listopadu 1939, poté co je prezident Hácha fakticky vyškemral za to, že souhlasil s nasazením několika praporů protektorátního takzvaného „vlá strážní službě v severní Itálii. Propadl jsem tehdy Jasněninu kouzlu a ona zas chudák začala za mnou klopýtat ve stopách mý aktivit. Pod otcovým vlivem („bolšánům nevěř, pořád lžou, jako tenkrát za první války v Ru stále) jsem vstoupil do „jeho" sociálnědemokratické strany, abych „čelil" komunistické soc odpovědnějším a demokratickým přístupem. Ale třebaže jsem pak v převratných únorových dnec zažil podvodné, policejně podepřené převzetí ČSSD, dělal jsem si víc iluzí o dalších možno pokračující komunizaci, nežli má mnohem romantičtější láska Jasněna. Myslím, že by byla se ciziny, kdybych se k tomu byl hned po únorovém převratu odhodlal. Čím dál víc však váhala, že zdraví jejího otce, postiženého mozkovou mrtvicí, se v rozkolísané poúnorové situaci za zhoršovat a on na počátku léta umřel. Jasněninou hlavní starostí pak bylo podepřít zdrceno ní lpěla. Já jsem lehkověrně doufal, že - jak říkával můj otec - se žádná kaše nejí tak horká, jak s tedy i přes politický postih budu s to nějak v ústraní přečkat kritickou dobu. Že Stalin b válku a rychle ji prohraje, nebo že bude chtít se Západem koexistovat, a pak bude muset př stupňováním mezinárodního i vnitropolitického napětí. A tak jsme se tedy rozhodli pro sňatek. Jasněnka se už z doby, kdy psávala do středoškolsk časopisu, znala s řadou literátů a požádala Františka Hrubína, pro něhož jsme jako ruštiná prozaické překlady některých klasických Puškinových pohádek, které on potom přebásňoval do nám šel za svědka. Na naší svatbě si pak dobře rozuměl jak s Patočkou, tak s mým otcem při který připravily naše maminky a tety. Spěchali jsme přitom dokončit zkoušky, v čemž jsem Jasněnu - jakožto podmíněně vyloučený - předběhnout, a oba jsme začali učit na střední škole, ona jako suplentka na Smíchově, já j státní profesor na gymnáziu v Ječné ulici. A společně jsme překládali. Pak ale někteří přá mizet, někteří do kriminálu, jiní za hranice a já jsem byl jednou nohou doma a druhou v kr takovém napětí nebylo ani pomyšlení na to přivádět na svět děti. Byla to ta doba, kdy jste se začal s Patočkou sbližovat také mimofakultně? Ano, Patočka si k sobě zval na návštěvu dva nebo tři studenty a probíral s nimi některé fi otázky, diskutované v semináři nebo probírané v přednáškách. Často při tom rozvíjel problé řešil oficiálně ve výuce. Ale mluvilo se také o věcech politických. Já jsem se ho napříkla let, od února 1948 až do mého zatčení na jaře 1950, několikrát ptal, zda také neuvažuje o ciziny. Mohu myslím věřit tomu, co mi v roce 1987 říkal v Paříži bývalý kolega z Filosofic Vladimír Peška, když jsem se poprvé od roku 1969 zase dostal na Západ. Peška se jako nestr naší sociálnědemokratické kandidátce předsedou Spolku posluchačů filosofie SPF, zatímco do předsedy komunističtí studenti. Peška se v této funkci v únoru velmi angažoval proti komun také jedním z pětičlenné delegace, které velící důstojník SNB povolil návštěvu prezidentsk proslulé, násilně rozehnané studentské demonstraci dne 25.2.1948. Peška potom zjara přešel se do Francie, kde dostudoval a stal se pracovníkem Denisova slovanského ústavu. V roce 19 knihovny tohoto ústavu. Peška mi po téměř 40 letech řekl, že šel do zahraničí cestou, kterou měl jít Patočka. Prof Černý, Patočkův o dva roky starší přítel, byl od roku 1945 do roku 1948 oddaným stoupencem Beneše a po únoru 1948 měl příležitost organizovat ilegální odchody - tehdy ještě poměrně hranice nebyly zadrátované a službu tam ještě konali Benešovi věrní „financi". Patočka měl odejít s celou rodinou a Peška říkal, že právě tuto cestu, připravenou pro Patočku, nabídl protože Patočka ji předtím odmítl. Já jsem se o další podrobnosti nezajímal, protože ani v jisté, že mě po návratu nebude StB tvrdě vyslýchat. Co člověk neví, to nepoví. A co ví, i povědět, tak z něj za určitých okolností mohou dostat. Patočka po komunistickém převratu o odchodu do zahraničí uvažoval, ale na mou přímou otázk řekl, že to zavrhl, protože není jasné, jak se věci vyvinou. Byl si vědom, že rodina - tři ho potřebuje a nechtěl riskovat její ohrožení, ať už v ČSR, kdyby se věc nepodařila, nebo nic připraveno a kde by se muselo začínat v německých uprchlických táborech. Uváděl také, nepochopil, proč do ciziny odchází. Patočkův otec patřil k volnomyšlenkářské protirakouské se těšila na vznik Československé republiky a byla k novému státu naprosto loajální. Opust tohoto typu nepřipadalo tak snadno v úvahu. „Tohle já bych svému otci nevysvětlil, proč ut státu", říkal Patočka. Jeho otec byl starý pán přesvědčený o tom, že když oni mohli být pr přežít to a když teď nežijeme pod nacismem, kde se to přežít nedalo, že to můžeme přežít p první světové války. Komunistický režim se v počátcích zaměřil na lidi otevřeně politicky vystupující proti KSČ veřejnosti to ještě nevypadalo na masové pronásledování z třídně politických důvodů. To se ještě obecně nepředpokládalo. Nebyli jsme na to mentálně připraveni a účinek převratu byl strašnější. Masové pronásledování jsme si začali doopravdy uvědomovat až v průběhu podzimu kdy nastalo velké zatýkání kolem Milady Horákové. Pak šly do vězení tisíce lidí a rozběhly stovky politických procesů. Až do mého zatčení byly mé mimofakultní kontakty s Patočkou ojedinělé a nepravidelné. Na j jsme sice uvažovali o jakémsi letním týdenním filosofickém semináři v Heřmanově Městci, od kolegové bratři Löwitové, z čehož ovšem sešlo, protože se těmto dvěma obětavým pořadatelům vycestovat z ČSR, kam se už za komunistického režimu nevrátili. S Patočkou jsme tedy byli jako účastníci občasných, ale zcela nepravidelných „bytových seminářů". Tak jsme to ale ne pojmenování vzniklo až po srpnu 1968. Od manželky a od Paloušových a dalších přátel, kteří osobním styku i po mém zatčení, vím, že víceméně pravidelné schůzky s Patočkou pokračovaly léta. Tu a tam to bylo také - beze mne - u nás, ale spíše to bývalo u Stuchlíků, kteří byd domě jako my. Naše přítelkyně Eva Stuchlíková byla nejen nadanou a oddanou Patočkovou posl jako psycholožka byla leckdy i jeho důvěrnou konzultantkou. Po roce 1960 už jsem se těchto schůzek zase zúčastňoval. Náš užší okruh kolem Jana Patočky uzavřená společnost. Patřili do ní manželé Paloušovi, my, manželé Hejdánkovi, doktorka Hol kunsthistorička, která se s Patočkou sblížila, když ležel jako lazar v Mariánských Lázních asi v roce 1953. Jasněna do této společnosti přivedla některé ze svých bývalých žáků. Její Drtinova gymnázia byla například Jiřina Majerová, která chodila se Sašou Klimentem, budouc a redaktorem slavných Literárních novin v 60. letech. Přivedla tam také Jiřinčina spolužák Němce, který pak studoval psychologii a Jasněnu uháněl, aby ho někdy pozvala, až u nás bud Náš „patočkovský" okruh tedy tvořili vedle nás Paloušovi, Hejdánkovi, Jiří a Dana Němcovi, jejich kamarád Ivan Vyskočil - herec, spisovatel a režisér - s manželkou Evou a docentka H Stuchlíkovou. Tento okruh lidí se s Patočkou tak jednou za měsíc scházel. V té době už byl nemocná, tak se to u Patočků nekonalo a Patočka přicházel sám do bytů některé z uvedených V 60. letech už měl Patočka samozřejmě veliký okruh známých, s nimiž se scházel spíše za ú uměnovědných, literárněvědných či historických debat. Patočka se například přes dceru Janu vystudovala DAMU a potom v divadelnictví působila jako odborná kritička, poznal s divadeln Otomarem Krejčou. Krejča velmi stál o to, aby ho Jana seznámila s otcem. Tak vznikl další kroužků - kroužek reprodukčních a autorských dramatických umělců. Patočka se takto blíže s dramatikem Josefem Topolem. Napsal řadu pronikavých recenzí Vyskočilových her a knížek a p navázal kontakt s dalšími pracovníky divadla Na zábradlí, kde se také poprvé setkal se jmé Širší okruh zájemců o Patočkovy názory rostl zejména po jeho penzionování v roce 1972, ať bohemisty, historiky či mladými filosofy v užším smyslu slova. Náš „patočkovský" okruh se pravidelně scházel až do vzniku Charty. Za necelé tři poslední života od vzniku Charty jsme se však jako skupina nesešli. Většina z jeho účastníků Chartu Hejdánkovi, Němcovi, Paloušovi, Eva Stuchlíková, Milu Holubová. Když byli chartisté za Vys jim: „Já na to nemám, já mám tři nedostudovaný děti, já si na to netroufám". Přesto se drž Antichartu a potom měl potíž, aby vůbec mohl hrát v nějaké divadelní kavárně. Poslední rok působil v Osvětové besedě Národního domu v Praze 5, kde měl svůj kamrlík, psal a hrál před Prosinec 1976, těsně před Chartou, jsem trávil v posledním turnusu roku v Mariánských lázn mě v roce 1975 operovali ledvinu. Pár dní před odchodem jsem dostal od Patočky lístek: „Až bude bohdá o čem důležitém třeba promluvit". Kolem 20. prosince jsem se vrátil do Prahy a se Patočkovi volat. On pak volal k nám, ale zase nestihl mne. Tenkrát jsme dostali od rodi Litoměřicích, jablka. Naložil jsem je a odvezl k Patočkovi do Tomanovky, kde bydlel u Soko našeho nynějšího děkana Jana Sokola, manžela Patočkovy dcery Fanynky. Patočka tehdy nebyl jenom Honzík, jeho syn, a ten říkal: „Jé, to bude otec litovat, že jste ho nestihl. Otec n by s vámi mluvil, ale kdy se vrátí, to nevím, no zkuste na něj počkat". To už se připravov Charty 77, o čemž jsem neměl zdání. Po Honzíkovi jsem vzkázal, ať mi otec zavolá, ale on s Mezitím to spustili. Na Tři krále StB sebrala čtyři spisovatele, kteří vezli první stovky podpisů do parlamentu. Já jsem se o tom dozvěděl z rozhlasu, z tisku a propagandistické kampaně, která se potom r Stuchlíková, Miloslava Holubová a Patočka to podepsali, ale nikdo z nich mi to nechtěl říc mi to asi řekl, ale nestihl to vzhledem k tomu, že už byl v jednom kole, protože na něho n spisovatelé, tak jiní signatáři. V Patočkovi viděli mnozí od druhé poloviny 60. let hlavu, která nás reprezentovala na nejv filosoficko-politické úrovni, a to ne ve smyslu nějakého stranictví, ale ve smyslu všeobec uvolňování a upevňování právních institucí. Patočka to dovedl formulovat v některých svých divadelnických publikacích i na veřejných přednáškách v Akademii. Víme od Václava Havla, že když byl Patočka osloven, aby se stal jedním ze tří mluvčích Cha v tom smyslu, že je ochoten to přijmout pouze tehdy, jestliže takovou nabídku odmítne Václ došlo a téměř sedmdesátiletý Patočka tuto úlohu přijal jako poslání. Jsem přesvědčen, že Jan Patočka tuto roli přijal jako službu filosofii a politice vůbec a Že tím realizoval etický postulát formulovaný Kantem, kterého má podle mého názoru na mysl ledna 1977, nazvaném „O povinnosti bránit se proti bezpráví". Tento text Patočka jako mluv zveřejnil sice dva týdny předtím, ale je s uvedeným datem v rekonstruované podobě publikov Charta 77. Místo, které tu mám na mysli, zní: „Signatáři si jsou však vědomi, že už před 1 pomocí přesného členění pojmů osvětlilo, že všechny mravní povinnosti spočívají v tom, co povinnostmi člověka k sobě samému, povinnostmi, které v sobě zahrnují i nutnost bránit se utrpěnému bezpráví". Myslím, že tu Jan Patočka v dramatické historické situaci předvedl, co v praxi znamená Rád odkaz z jeho posthumní knihy Útěcha z filosofie, co po smyslu se shoduje s tím, co řekl Só soudcům a čím se řídili jeho velcí následovníci Boëthius, Hus, Thomas More a za druhé svět například katolický kněz a existenciální myslitel Paul Landsberg. Ten k výměru etického je moment „včasnosti", jak o něm hovoří Nerudovy verše: „...čas žádný dvakráte se nenarodí, č nezraje...". Landsberg svou etickou koncepci zaplatil životem v nacistickém koncentračním Oranienburg, když se předtím jako štvanec na francouzsko-španělském pyrenejském pomezí vzd sebevraždu požitím jedu. Během posledních dvou měsíců Patočkova života se s ním setkala moje žena u Němců, ale já u smrti neviděl. Chtěl jsem ho jít navštívit, když ležel po mrtvici na interně na Strahově. byla Eva Stuchlíková s docentkou Holubovou a ty mě ujistily, že mu vlastně nic není, že se když s nimi hovořil, že každou chvíli přijde domů a že je zbytečné, abych za ním chodil. O vně nemocnice, dovnitř je nepustili, protože tenkrát byla chřipková epidemie. Druhý nebo t Patočka další záchvat, který už nepřežil. V oněch prvních „chartistických" týdnech jsem si uvědomoval, že Patočka je pevně odhodlán požadavků Chartou formulovaných. Myslím, že se na situaci díval analogicky jako za mnichov létě roku 1968, kdy - jak vím - byl toho názoru, že se nemá kapitulovat. Připouštěl sice, mít své důvody k ústupkům, ale on situaci neposuzoval politicky instrumentálně, nýbrž jako kontextu Charty 77 jako filosof jednal. Domnívám se, že Patočka tehdy také nechtěl zůstat o dvě generace staršímu českému filosofickému kolegovi, který jako jediný mezi filosofy, c světě bylo, založil stát. Tak to Patočka o Masarykovi napsal v jedné ze svých posledních m studií - k promýšlení Masarykova myšlenkového dědictví se Jan Patočka od mládí znovu a zno Jedna ze signatářek Charty mi později řekla, že se Patočka zajímal, jak se na tu záležitos o tom vím a zda s tím souhlasím. Já jsem s tím samozřejmě souhlasil, což Patočka věděl od ale jeho vždy zajímaly konkrétní názorové odstíny. Já jsem se tehdy především o Patočku st protože jsem věděl, že poslední roky měl velké srdeční a potom i mozkové problémy, ale o t nemluvil. Všichni jsme věděli, že ho v posledních letech silně bolela hlava, skoro při kaž si bral prášek proti bolesti, což jsme tenkrát nebrali vážně. To si člověk myslel, že star notabene pořád hlavou pracujícího, ta hlava občas bolet musí. Přátelé jako třeba Palouš nebo Kliment mi o Chartě neřekli prostě proto, že jsem byl měsíc Kdybych nebyl pryč, tak bych se nejspíše zajímal o to, čím se právě zabývají. Možná bych v připravovaný text. Korespondovat o takových věcech se samozřejmě nedalo. Záměrná a vážnějš že už mě Patočka zřejmě nechtěl angažovat. A pokud to neřekl nahlas, tak si určitě myslel, těle a že je zbytečné, abych nesl kůži na trh, když už ji mám odřenou. Přitom si myslím, že kdybychom se tehdy těsně před Vánocemi v roce 1976 setkali, třeba kdy ta jablka, tak by mě to byl řekl, a já bych to asi na místě podepsal. Po té akci samotné u nechtělo. Palouš mi výslovně řekl: „Podívej se, hlavní je, že jsi s námi a že nejsi tak na my. Budeš pro nás moci něco udělat, můžeme se Ti s lecčíms svěřit, budeš náš nenápadnej so to potom bylo. Když Jan Patočka zemřel, bylo třeba rychle napsat nekrolog. Palouš mě vyzval, abych to udě to k nim doručil. Byli tehdy obleženi fízly, jejich staršího syna Jana za tmy přepadli na nedaleko jejich bytu na Kampě, a hrozili mu, že ho shodí z mostu, třebaže Jan jediný z nej Chartu nepodepsal. Muselo to být napsáno ze dne na den. Za tmy jsme se s Aničkou Paloušovo schody ve Všehrdově ulici a další den šel text, podepsaný jediným tehdy zbývajícím mluvčím profesorem Jiřím Hájkem, do světa. * Jaroslav Kohout se narodil 5. 2. 1924 na Slovensku na Oravě. Jeho otec Josef Kohout byl v Rusku, stoupencem Masaryka a pracoval u finanční stráže. Byl také funkcionářem tehdejší demokratické strany dělnické a Čs. obce legionářské. Po celý život byl aktivním účastníkem a kulturního života. Matka Alžběta roz. Knoppová byla v domácnosti. Jaroslav Kohout navště reálné gymnázium v Bratislavě a po přeložení jeho otce do Prahy dokončil v r. 1943 středoš na pražském Reálném gymnáziu. Pak byl totálně nasazen jako pomocný dělník v zemědělství a uhelných dolech. V květnu 1945 se účastnil Pražského povstání při osvobozování Prahy. Od r filosofii a ruštinu na FF UK. Začal se angažovat ve studentském hnutí a stal se předsedou vysokoškoláků FF UK. Od října 1947 do února 1948 byl předsedou Ústřední sekce vysokoškolák komisi mládeže ČSSD. Po únorovém převratu 1948 byl této funkce zbaven. Ve stejném roce dok na FF UK a stal se profesorem na Reálném gymnázium v Praze v Ječné ulici. V září 1948 se o Rónovou. V roce 1949 mu bylo zakázáno vyučovat na státních školách až do pádu komunistické v roce 1989. Na jaře 1950 byl zatčen a v srpnu 1951 odsouzen Státním soudem na Pankráci pr 12 letům vězení. V čs. věznicích a pracovních lágrech strávil deset let. Během této doby s význačnými osobnostmi čs. politického a kulturního života, kteří byli persekvováni komunis V květnu 1960 byl amnestován. Od roku 1960 pracoval jako pomocný dělník a po tuberkulózním pracovně zneschopněn. Od ledna 1962 pracoval ve Filosofickém ústavu ČSAV na částečný úvaze prof. Jana Patočky. V roce 1966 mu byl původní rozsudek zrušen a ve spojeném Filosofickém ústavu ČSAV působil jako knihovník a později jako odborný pracovník odd. dějin filosofie d V roce 1966 dosáhl zrušení původního rozsudku, teprve poté mohli manželé Kohoutovi adoptov V roce 1968 byl Jaroslav Kohout rehabilitován. V období Pražského jara byl jedním ze zakla politických vězňů K-231 a v současnosti již jediným žijícím členem tehdejšího 10-ti členné přípravného výboru ČSSD. Po srpnové okupaci byla činnost klubu i přípravná činnost obnovy Jaroslav Kohout vycestoval na zahraniční badatelskou stáž do Rakouska a Velké Británie, kd strávil rok na tamější univerzitě. Rozhodl se neemigrovat a vrátil se zpátky do ČSR. Poté lektor cizích jazyků a od léta 1972 jako redaktor Státního nakladatelství technické litera dobu udržoval ilegální styky s exilovou ČSSD a s osobnostmi československého disentu. Přát filosofem prof. J. Patočkou, pořádal a účastnil se bytových seminářů.V roce 1985 odešel do roce 1987 po získání výjezdní doložky vyjel do zahraničí a obnovil styky se svými exilovým listopadu 1989 reprezentoval ČSSD ve vedení OF. V lednu 1990 se stal členem Ústředního výk V roce 1999 se jako čestný host zúčastnil XXVIII. sjezdu ČSSD, kde přednesl vzpomínkovou ř a nedoživší sociální demokraty: zde také vystoupil s návrhem na zřízení památníku-skanzenu Vojna. V roce 1999 byl také jedním z hlavních svědků, kteří dosvědčovali kontinuitu mezi p exilovou a polistopadovou ČSSD před Ústavním soudem v Brně. Soud potom následně přiznal vl ČSSD na areál pražského Lidového domu . V roce 1990 byl Jaroslav Kohout promován doktorem se odborným asistentem Pedagogické fakulty UK. Od roku 1993 působil jako externí učitel na 2000, po vzniku Fakulty humanitních studií působí jako externí učitel na této fakultě Univ Je členem vědecké rady na Pedagogické fakultě UK. Doposud přispívá svými články do různých češtiny přeložil několik významných filosofických děl, mj. I. Kanta, A. Condorceta, G. Bac Schweitzera a K. R. Poppera. Žije se svojí manželkou Jasněnou v Praze. [1] Několik tisíc studentů pochodovalo na Hrad a demonstrovalo proti přijetí demise minist národně socialistické a lidové strany. Srv. např. Karel Kaplan, Nekrvavá revoluce , Sixty- Toronto1985, str. 167-179. Srv. např. Karel Kaplan, Nekrvavá revoluce, Sixty-Eight Publishers, Toronto 1985, s.167-17 Výbušniny poslané třem ministrům - Janu Masarykovi, Prokopovi Drtinovi a Zenklovi, což byl komunistické strany. Komunisté vyslýchali Marjanka, který se po výsleších StB v cele oběsi Kaplan, Pět kapitol o únoru, Doplněk, Brno 1997, s. 116-131. O rehabilitaci požádalo kolem 18 000 postižených. Do jara 1970 bylo rehabilitováno pouze 3 Fr.Čapka, Dějiny zemí Koruny české v datech, Libri, Praha 1999, s. 797. Do pravomoci zvláštního Státního soudu spadalo souzení trestních činů podle zákona č.231/4 všechny větší politické procesy. Státní soud sídlil v Praze, Brně a Bratislavě, zasedal ta městech a velkých závodech. Srov. K. Kaplan, Nekrvavá revoluce, s.202-206. Přiděleného z úřední moci. Jednalo se o bezprostřední reakce na měnovou reformu. Srv. např. Muriel Blaive, Promarněná příležitost - Československo a rok 1956, Prostor, Pra s.31-51,102-116, 204-205. Maďarský pokus o svržení komunistické diktatury, který byl potlačen, viz Muriel Blaive, ta Imre Kertész, Člověk bez osudu, Academia, Praha 2003. Dekret o potrestání nacistických zločinců, zrádců a jejich pomahačů a o mimořádných lidový 19.6.1945. Proti rozsudkům mimořádných lidových soudů se nebylo možno odvolat. Retribuce b využívána jako prostředek k odstranění odpůrců. Ministr spravedlnosti Prokop Drtina přizna se dostávaly osoby, na něž se obvinění teprve chystalo a odpovídající trestný čin ještě ne Libor Vykoupil, Slovník českých dějin, Brno 1994, s. 270-71. K výstavě Milady Horákové vyšla publikace Pocta všem, kteří vzdorovali, Státní úsřední arc v níž je příspěvek J. Kohouta k tomuto tématu, který je otištěn v příloze této práce. Viz Filosofický časopis, roč. XV, 1967, č.5, s. 599-608. Edmund Husserl se narodil v Prostějově. Charta 77 - dokumentace, tamtéž, s. 31-34. viz Paul L. Landsberg, Zkušenost smrti, Vyšehrad, Praha 1991, předmluva Jana Sokola, s. 10 Klára Doušová [ URL "LM-138.html "]