Formas plurales de habitar y construir la ciudad, Alteridades, Año 8, Núm. 15, 19 ****************************************************************************************** * Marek Halbich ****************************************************************************************** Formas plurales de habitar y construir la ciudad, Alteridades, A?o 8, Núm. 15, 1998, Unive Metropolitana-Unidad Iztapalapa, División de Ciencias Sociales y Humanidades, Departamento México D. F. 1998 Po předcházejících svazcích zabývajících se např. identitou (2. číslo), kulturou chudoby a Lewise (7. číslo), symboly a rituály (13. číslo) atd. je přítomné (15. číslo) od roku 1989 vycházejícího časopisu Alteridades věnováno urbánní antropologii, zejména v Mexiku, Guatem a okrajově i jinde v Latinské Americe. Jednotlivé příspěvky, jež mají různou kvalitu, se z lidí v hlavním městě Mexika, v Guadalajaře, Veracruzu, Ciudad de Guatemala, Buenos Aires a jakým svůj život v nich konstruují. Argentinská antropoložka Mónica Lacarrieu rozebírá ve svém článku El dilema de lo local y social de la feudalización (s. 7-23) některé „staré" sociologické a antropologické koncept identita a místo a vytvoření „nových" jako globalizace, mundializace a deteritorializace. zabývá věštbou, s níž počátkem 70. let přišel Umberto Eco, který tvrdil, že na konci 20. s k „medievalizaci" měst, dále podobnou myšlenkou Armanda Silvy (1992) o znovuvytváření laby hradů charakterizovaných obrannými hradbami a vytvářejících novou estetiku měst a Maffesol analýzou současného neotribalismu (městských kmenů). Autorka si klade otázku jak vysvětlit „nový středověk", který charakterizuje současná města. Svůj výzkum realizovala převážně v čtvrtích Buenos Aires v privilegovaných konurbálních zónách vznikajících od 80. let a v 90 proliferujících. Tyto „čtvrti na zámek" (barrios con candado), tj. téměř hermeticky uzavře se objevují především v mnohamiliónových velkoměstech, kam patří např. Mexico City, Buenos Paulo, Lima, Bogotá a řada dalších. Za vysokými zdmi těchto mikrolokalit se pak vytváří vl svět s vlastními pravidly. Příkladem do jisté míry otevřeného prostředí může být moderní m Polanco, jež je symbolem americké životní cesty, symbolem stále globalizovanějšího Mexika. dochází k závěru, že jde o typ představovaných komunit (Anderson, 1993) či idealizovaného 1994), kde se vedle domácích lokálních společenství objevují rovněž širší nadnárodní agrup operující na globálnější úrovni. Polanco je tak zřejmě symbolem změněné identity spočívají jakéhosi teritoriálního amalgamu nebo-li místem bez sociálního významu (Castells, 1995). María Gracia Castillo Ramírezová z regionální pobočky INAH v Jaliscu ve svém úžeji vymezen - Analco: un barrio en la historia (s. 25-33) - sleduje historické transformace termínu ba a jeho polysémantičnost. Analco je typickým případem, na němž lze velmi dobře demonstrovat vyvíjel v čase a prostoru. Původně to byla menší indiánská osada, v koloniální době ohrani jednotka závislá na Audiencii Nová Galicie a po vyhlášení nezávislosti přičleněná ke Guada z městských čtvrtí. Od poloviny 19. století v souvislosti s industrializací se Analco změn nejhustěji osídlených městských zón následkem masivní rurálně-urbánní migrace. Příliv venk koutů Mexika umožňuje autorce nazírat Analco jako případ kulturní diverzity či jako určitý diferenciace, jenž se v budoucnosti bude střetávat s tendencí městské unifikace. „Bez čtvrtí není města", konstatuje na začátku svého příspěvku nazvaného Semantizarás el t vecinos de Analco y las explosiones 1992 en Guadalajara (s. 35-44 Rossana Reguillo z Insti y de Estudios Superiores de Occidente (ITESO). Vychází z teze H. Lefebvra, který ve studii k urbánnímu (1978) sleduje čtvrť jako sociální konstrukt, v němž se proplétá materiální a postupně se přetváří v topos, který organizuje a orientuje sociální život komunity. Modele systému, který je v procesu permanentního konstruování, je autorce opět guadalajarské Anal jako čtvrť „rodinného typu", v němž se lidé sice navzájem znají, ale zároveň se sem neustá mexičtí campesinos - Indiáni i mesticové - kteří tak neustále vytvářejí její sociální a ku Protikladem měnícího se Analca je ta část města, která se nachází na „druhé straně" kdysi de Díos, dnes Calzada Independencia, která vznikla ve 20. století zasypáním říčního koryta naopak nejbohatší obyvatelé. Tato hlavní tepna mnohamiliónové metropole se tak stala symbo která ji rozděluje na dvě obrovské a zřetelně diferencované „poloviny" charakterizované so ekonomickou i politickou „endogamií". Druhé největší mexické město a její výše zmiňovaná symbolická linie je námětem následující Guadalajara vista desde la calzada: fronteras culturales e imaginarios urbanos (s. 45-55) la Torre z Centro de Investigaciones y Estudios Superiores en Antropología Social (CIESAS) Tato autorka možná ostřeji než v předcházejícím článku analyzuje Calzada Independencia jak ne-místo, jak by jej charakterizoval M. Augé (1993), jako teritorium supermodernity, jehož udržovat kulturní hranici, jež se stala geografickou a symbolickou osou vytyčující inkluzi obyvatel. Mexické antropoložky María Ana Portalová a Vania Sallesová se v jednom z nejzajímavějších čísla nazvaném La tradición oral y la construcción de una figura moderna del mundo en Tlal (s. 57-65) zabývají otázkou, která je v posledních letech v sociálních vědách velmi rozvíj formami, v nichž různé sociální skupiny konstruují své představy či vize o moderním světě, předního mexického filozofa L. Villora (1994) vyjadřuje zvláštní způsob pochopení místa čl a sociálním kosmu. Pro svůj výzkum si vybraly dva sousední obvody (delegaciones) z jižní č distriktu - Tlalpan a Xochimilco - původně rurální zóny, které inkorporací do městského pr letech velmi utrpěly. Metodou orální historie zkoumají kosmovizi synkretizovaných skupin, analýzy dvou legend - o Černém Charrovi a různých typech konceptualizací o nahualech. V ob jde zřejmě o transformace původní mezoamerické formy. Cecilio Robelo v Slovníku nahujské m (1982) uvádí, že Indiáni a vesničané věří, že nahualli je starý Indián se zapálenýma očima umí přeměňovat v ošklivého černého psa, který běhá po polích a škodí lidem. Autorky zjisti Xochimilckými a Tlalpanskými existuje binární pojetí nahualismu, když vedle známějších muž identifikovaly též krásnou ženu Lloronu, jež je zjevnou transformací prehispánské bohyně T popřípadě jinou ženskou bytostí Mictlancíhuatl - bohyní pekla a podsvětí, jejímž mužským b je Mictlantecutli. Důkladným rozborem řady lokálních variant těchto legend dospěly k závěr je důležitým faktorem sociální kontroly a zároveň formou kontrakulturní a kontraetnické re nahualismus již od koloniální doby nabyl skutečných rysů protišpanělského odporu. Nedaleko od Xochimilca a Tlalpanu se nachází jiný významný obvod federálního distriktu - C část zvanou La Candelaria si vybral k svému výzkumu Jorge E. Aceves Lozano ze CIESAS-Occid příspěvek nazval Memorias del vecindario: de una historia oral de La Candelaria, Coyoacán a podobně jako v předcházejícím případě také používá metodu orální historie. Nesleduje vša transformace mezoamerických legend a mýtů nově zakomponovaných do urbánního prostředí (ost a sociální složení coyoacánského obyvatelstva se poměrně výrazně liší od toho, které nachá a Tlalpanu), ale prostřednictvím výpovědi informátorů spíše sleduje proces integrace do no které způsobily v La Candelarii významné modifikace ve využívání a exploataci jejího území tak rozhodně není místem etnické a kulturní rezistence, jakož spíše jedna z mnoha socioeko základen hlavního města. Kulturní antropolog Guillermo de la Pe?a z téže instituce jako předcházející autor obrací de conquista y resistencia cultural: apuntes sobre el Festival de los Tastoanes en Guadala 83-89) naši pozornost opět k hlavnímu městu spolkového státu Jalisco na mexickém středozáp jde o určitou modifikaci Fosterova konceptu kultury dobývání z roku 1960, který tím, že př na hegemonii, způsobuje dosti negativní nazírání na postkolumbovské nativní kultury. Konce dobývání rozvíjí dále konceptem kulturní rezistence, což studuje na příkladě jedné z nejzn slavností guadalajarského regionu - Tastoanes či Tastuanes (patrně odvozeno z nahuaského t metodologicky dále opřený o Spicerův koncept perzistentní identity (1962) spočívající v ex etnických hranic a Shadowův konceptlatentní identity (1985), který se objevuje ve vybranýc situacích jako jsou rituály nebo otevřené konflikty. Domnívám se, že fiesta Tastoanes odpo druhému konceptu, neboť jde zřejmě o symbolický diabolický rituál imitující miztónskou vál del Miztón) podněcovanou indiánskými proroky, kteří hledali cesty k založení království Tl Pravidelně se opakující slavnost se stává zkušeností komunitárního života, dovoluje Indián alespoň symbolicky a na krátký čas vyjít z muzeí a konečně posiluje kolektivní identitu up industrializovaného světa. Otázkou zůstává, nakolik je tato identita zjevná či naopak skry Ze západní pobočky CIESAS pochází také přední mexická kulturní antropoložka Patricia Safa ve své studii Memoria y tradición: dos recursos para la construcción de las identidades lo vychází z pamětí Margarita Ramíreze Luny, lokálního kronikáře kdysi indiánské osady Los Re ještě před Cortésovým příchodem do Tenochtitlánu a za koloniální éry tvořící část jurisdik byla zase součástí Marquesado del Valle. Přibližně do poloviny minulého století byla jedno zásobáren hlavního města, poté však místní studny a další zdroje vody začaly zásobovat cen způsobilo rychlý zánik lokálního zemědělství. Místní, většinou indiánské obyvatelstvo, se okamžitě přizpůsobit novým ekonomickým podmínkám. Do té doby bylo Los Reyes „místem", tj. pro své obyvatele význam a lišícím se od jiných „míst". Obyvatelstvo bylo nejen rychle mes původní osada přestala mít pro ně význam lokální identity, neboť se „rozpustila" v tomto „ hlavního města", jak je Coyoacán nazýván. Studie tak poukazuje na paradoxy identity, na ex následnou „meltingpotizaci", jež je v Mexiku podmínkou účasti na životě „všech". Text článku La tradición oral y la creación de elementos identitarios en Xochimilco (s. 10 pocházející od Maríi Patricie Pensado Leglisové je prvním výsledkem výzkumného projektu za se analýzou identity obyvatel Xochimilca a jejími odlišnostmi od ostatních obyvatel Ciudad Autorčino bádání má dvě dimenze: 1. orální tradice - tj. hledání toho, co dříve charakteri komunitu, 2. pokračující znovuvytváření identitárních elementů skrze pořádání festivit, ku prací a vnímání národní a lokální historie. V některých centrech Xochimilca - např. v San Atlapulco se konají některé festivity neznámého původu, o nichž se soudí, že jsou předšpan Tyto praktiky nadále vytvářejí a posilují sociální imaginárno (imaginario social) a znovu potvrzují jako komunitu, resp. jako místo: „Xochimilco je hlučnou vesnicí par excellence a pořádá na čtyři stovky fiest..." (s. 107). Do Jalisca nás vrací Ana María de la O Castellanos v příspěvku El replanteamiento de las i políticas locales: el caso de Zapopan, Jalisco(s. 113-120), který je snahou o rekonceptual znamená „být Zapopáncem" v důsledku enormního nárůstu počtu obyvatel (v roce 1950 sotva 27 1995 již téměř 800 000 lidí). Metodou orální historie se pak snaží postihnout změny a rede a politické praktiky v Zapopanu za posledních třicet let. Analýza se opírá o čtyři body po praktik a zapopanské identity: 1. generační kontinuity a diskontinuity - za „autentické Za považováni ti, jejichž rodiny pocházejí z obce (municipia), 2. generaci „Gerberových dětí" identitu v jedné z nejsoučasnějších generací lokálních politiků, kteří přežili závratnou t jíž utrpěla obec, když se stala součástí Guadalajary, 3. politickou praxi, její konflikty, rezoluce na obranu individuálních i skupinových zájmů apod. a 4. Movimiento Auténtico Zapo znovuuvedení lokální politické identity. Ta je nominálně rozlišována takto: zapopanos jsou kteří se zde narodili nebo ti, kteří se zapojili do boje za pokrok v Zapopanu, jako zapope sem přicházejí, neusazují se zde, ale mají pro obec nějaký užitek a konečně zapopillosjsou přijíždějí zřídkakdy, zpravidla za nákupem při průjezdu městem a poté se sem již většinou Raúl Nieto Calleja z Departamento de Antropología na UAM-Iztapalapa si v článku Lo imagina articulador de los órdenes laboral y urbano (s. 121-129) klade tyto otázky: jaké jsou exis mezi obývat a pracovat? Jakým způsobem se praktiky znamenající obývat a pracovatzačleňují zkušenosti? Jaké jsou sociální důsledky tohoto začleňování do megalopole jakou je Mexico C město jako v podstatě imaginární prostor, v němž se utvářejí mechanismy městské identity, alterita, sociální diferenciace, distinkce a segregace. Za hranice Mexika - do sousední Guatemaly - nás zavádí studie Manuely Camusové z Facultad de Ciencias Sociales nazvaná Ser indio en La Terminal (s. 131-145). La Terminal je lidové komplexu zahrnujícího tržištní korpus v Guatemala City. Zároveň je to obrovská socioekonom která umožňuje na relativně malém prostoru studovat etnickou a kulturní heterogennost její prodávajících. Z hlediska vztahu, který aktéři udržují mezi rodnou vesnicí a hlavním měste tři skupiny: 1. ti, kteří mají dvojí rezidenci, 2. migranti již usazení ve městě a 3. naro socializovaní v hlavním městě. Autorka rozvíjí tezi, podle níž si každá z těchto skupin vy městského života a vlastní praktiky, prostřednictvím nichž definují svoji etnickou identit tak nazírán především jako etnický prostor, v němž indiánská populace, jež představuje při guatemalského obyvatelstva, vyjadřuje svůj odpor vůči městské asimilaci. Mexická socioložka Gabriela Vargas Cetinová z jihovýchodní pobočky CIESAS v článku Música, espacio: la música como recurso colectivo en San Cristóbal de Las Casas (s. 147-155) vychá A. Giddense (1990), podle níž modernita způsobila disociaci místa a prostoru a prostoru a důvodu odstranění (disembedding) existujících sociálních vztahů, přičemž prostorem (espaci místo, zatímco místo (lugar) je prostor, v němž se odvíjejí určité sociální vztahy. Chiapa v jižním Mexiku je navíc místem, který prostřednictvím hudby má vždy i politické konotace, vytvářet referenční skupiny a označuje sociální třídy, etnické skupiny a sociální hierarch Závěrečný příspěvek - México en la calle (s. 157-164) - jehož autorkou je Martha Patricia ze CIESAS-Golfo v Xalapě ve Veracruzu, je zaměřen na sociologii chudoby, jedno z nejnosněj latinskoamerické socikulturní antropologie. Čísla jsou šokující: v Latinské Americe žije a 000 lidí v extrémní chudobě, z čehož je 96 000 000 mladších patnácti let. V Mexiku v 60. l lidí v chudobě, v 70. letech 30% a počátkem 90. let již 40%, což vede některé analytiky ke že je situace tak dramatická jako v Nigérii nebo středoamerické Nicaragui. Ulice Xalapy na „veracruzskými Aténami" jsou pro řadu dětí životním prostorem - školou, hřištěm, parkem i jejich socializačního procesu. Jak je z příspěvků patrné, 15. číslo Alteridades teritoriálně zdaleka nepokrývá celé Mexik soustřeďují převážně na hlavní město a Guadalajaru, stranou zájmu zůstává celý Yucatán, kd neustále rostoucí Cancún a Mérida by si zasloužily pozornost urbánních antropologů. Podobn tak odlišný (alterado) mexický sever, kde hlavně Tijuana, Mexicali a Ciudad Juárez nabízej k výzkumu, neboť právě do těchto pohraničních velkoměst míří tisíce hispanos (chicanos), k na svoji příležitost - zpravidla ilegální útěk do USA nebo hledají práci ve velkých továrn zvaných maquiladoras s podílem severoamerického kapitálu. Obecně je však třeba říci, že pr mexicko-americké hranice je v centru pozornosti mnoha badatelů na obou jejích stranách. Ča částečně poodhaluje a naznačuje šíři záběru současné mexické sociální a kulturní antropolo antropologie města a lze si jen přát, aby tento záběr byl nadále rozšiřován a naše předsta mezi nesmírnou sociální, kulturní a etnickou rozmanitostí na jedné a stále globalizovanějš makrokosmem na druhé straně se stávala úplnější. Marek Halbich [ URL "LM-162.html "]