Otto Pöggeler: Bild und Technik. Heidegger, Klee und die moderne Kunst ****************************************************************************************** * Aleš Novák ****************************************************************************************** Otto Pöggeler: Bild und Technik. Heidegger, Klee und die moderne Kunst, Wilhelm Fink Verla Kniha německého profesora Pöggelera je dokladem, že německým profesorům projde a vyjde tém je tristní konstatování nad knihou, jejíž název vzbuzuje velká očekávání, neboť když Günte 1993 velmi diskutabilní formou „zveřejnil" Heideggerovy poznámky k dílu Paula Kleea, dalo se to stane impulsem k ještě větší věcné diskusi zahrnující vztah filosofa Heideggera k ma Skvělou ukázkou pozitivního využití je habilitační přednáška Siegberta Peetze Welt und Erd Paul Klee, ve které Peetz tematizuje věcnou příbuznost Heideggerových přednášek o původu u Kleeovými teoretickými postoji, tak jak je Klee zachytil např. ve statích Wege des Naturst Versuche im Bereiche der Kunst. Pöggeler jde dokonce ještě dál, jestliže v názvu své práce Kleea spojuje s problematikou moderní techniky, což je Heideggerovo velké poválečné téma, odvážné analýzy povahy (Wesen) techniky jakožto Ge-Stell (totální manipulovatelnost) včetn této povaze techniky ve smyslu Součtveří (Geviert) Země a Nebe, božských a smrtelných. Heidegger předvedl úvahy týkající se povahy techniky ve smyslu Ge-Stell a Součtveří v tzv. přednáškovém cyklu Einblick in das was ist, který je k dispozici jako svazek 79 Heideggero spisů pod titulem Brémské a freiburské přednášky. Právě na základě těchto přednášek jsou p Seuboldem arbitrárně publikované Heideggerovy poznámky k dílu Paula Kleea, které se ještě života staly legendou, jelikož se mělo za to, že Heidegger vypracoval a přednesl přednášku která měla být protipólem Heideggerova pojednání O původu uměleckého díla z třicátých let. úvod publikovaných poznámek uvádí, že „nejprve to byl Georg Schmidt, ředitel veřejných umě v Basileji, jenž se na Heideggera obrátil s - nevyplněným - přáním, aby napsal tu knihu o Biemel pak ve své heideggerovské monografii uvádí „Přednášku pro architekty ve Freiburgu i Klee" v roce 1956. O této přednášce hovoří i Otto Pöggeler. Podle Anemarie Gethmann-Sieffe přednáška konala dokonce roku 1960 - rovněž před freiburgskými architekty; a navrch ještě přednášce „existují obšírné, doposud nepublikované náčrty a vypracování". Nicméně hned v z bodře konstatuje: „A konečně můžeme odkrýt oponu: v pozůstalosti žádná taková přednáška ne neexistuje žádné „rozsáhlé vypracování". Co se v pozůstalosti nachází, to jsou - ve srovná vyšroubovanými očekáváními - dost chatrné, heslovité poznámky - celých 17 lístků, které an nepřipomínají nějakou přednášku či jen přípravu na nějakou přednášku." Pöggeler na úvod své knihy (S. 19) tyto Heideggerovy poznámky zmiňuje a vyvozuje z toho do Heidegger dospěl k poznání, že v jeho stati O původu uměleckého díla doposud nedošlo k pro ani položení otázky po určení povahy moderního umění. Nicméně Pöggeler ihned dodává (S. 21 přehlédnout fakt, že Heidegger Kleeovi vlastně nerozuměl, jelikož nechápal, že Klee vycház Heidegger dále ignoruje Kleeovu cestu do Tunisu a pozdní obrazy andělů. Heidegger přistupu jen na základě jeho teoretických spisků z doby Kleeova působení na Bauhausu, jmenovitě na Tvůrčí vyznání a přednášky O moderním umění, kterou Klee přednesl v Jeně roku 1924. Podle nutně muselo dojít mezi Heideggerem a Kleem k odcizení, takže se Heidegger ve věcech malíř spíše orientoval na Paula Cézanna (S. 22). Pöggeler v první části své knihy Klee a moderna (S. 25-59) přibližuje okolnosti života a d Kleea, při čemž hojně cituje Kleeovy Deníky z let 1898-1918. Pöggeler neustále zmiňuje Kle romantismu a spojuje ji s Heideggerovým pojetí povahy umění ze stati O původu uměleckého d svou stať Nová mytologie. Hranice aplikovatelnosti pojmu německého romantismu. Kleeovo půs ve Výmaru a Dessau vystihuje Kleeova snaha o analýzu elementů formování obrazové konstrukc Kleeův oblíbený pojemgenesis, s níž výhradně se umělec vyrovnává, takže může nalézat nové viditelného (S. 35). Závěrečnou fázi Kleeovy tvorby po rozprášení Bauhausu a emigraci do Š se projevila Kleeova choroba (roztroušená skleróza), Pöggeler vystihuje konstatováním pra- ducha, který kvůli konečnosti a rozporuplnosti doznává pádu, a tak umělec již není - jak t v přednášce O moderním umění - kmenem stromu, jehož korunou je krása, jež umělcem pouze pr umělec je místem, na kterém se na vzdory tragickému údělu prosazuje nové umělecké dílo, by doposud skryté časy (S. 41). Aby Pöggeler dokázal k sobě přivést myslitele Heideggera a malíře Kleea, načrtává v druhé knihy Filosofie a umění u Heideggera (S. 61-116) analogický biografický rámec týkající se Heideggera. Silně přitom zmiňuje Heideggerovo katolické zázemí a jeho přerušené studium ka theologie. Poté Pöggeler letmo referuje jednotlivé Heideggerovy kurzy i nepublikované text 1919 do roku 1973, a snaží se v každém kurzu či textu najít podněty, jež byly využitelné p Heideggerova pochopení povahy umění. Nejčastěji se Pöggeler dovolává svých osobních zážitk či z korespondence s Karlem Löwithem, Elisabeth Blochmannovou, H. W. Petzetem či Hans-Geor dalších. Pöggelerův výklad tak začne nabývat povahy sledu anekdot a exhibujících zajímavos zdroj Heideggerova pojetí mýtické povahy umění zmiňuje Pöggeler v první řadě Hölderlina, N Schellingovu filosofii mytologie a fascinaci archaickým filosofováním řeckých presókratiků Heidegger promýšlí povahu uměleckého díla z pozice kritiky tradiční (platónské) metafysiky platónské pojetí povahy umění a krásy), kterážto metafysika vrcholí v Nietzscheho pojetí v jež v sobě zahrnuje motivy dekadence, zdání (tj. Schein jako protiklad pravdy) a nihilismu nejadekvátněji čelit právě umění. Metafysické pojetí povahy umění se zformovalo do podoby 79n), což odpovídá určení povahy lidství člověka ve smyslu animal rationale, takže se uměn domény smyslovosti, počitkovosti a dojmu. Technika se dostává do hry spolu s nepodmíněnost nároku sebe samu chtějící vůle disponovat vším skutečným, takže se její povaha v odkazu na stává totální mobilizací, jež vrcholí likvidační válkou a Osvětimem. Na ni podle Pöggelera nejvýznamněji reaguje právě brémským cyklem Einblick in das was ist (S. 101-103), kde vůči devastující nivelizaci odehrávající se povahou techniky staví Heidegger zkušenost prostých exemplum slouží džbán, který Pöggeler tvrdošíjně vztahuje k Lao zi, Dao De Jing I.11. Nicméně zde je nejslabší pasáž knihy, která ji v zásadě diskvalifikuje jakožto celek. Pögg na sotva dva a půl stranách presentuje, Heideggerovy myšlenky vůbec nepochopil a to, co př vnější, zcela bezvýznamné detaily, jako např. když v pasáži z přednášky Die Gefahr, kde He Bd. 79, S. 56-57) vypočítává znamení, na nichž lze rozeznat jedinou skutečnou nouzi (die N realizujícím se modem doteku úkladu (Gefahr) vzhledem k člověku, z nichž jedním je smrt, d třetím znamením je chudoba, tak že např. ve znamení chudoby se odehrává historická reálie Západního Berlína, či že Heideggerova slova o fabrikaci mrtvol byla anticipována Hannah Ar však zcela šlape mimo, vznese-li otázku, zda tu technika není Heideggerem bez jakékoliv di učiněna monstrem (S. 102), ačkoliv Heidegger věnuje dlouhé pasáže v brémském cyklu, jmenov Die Gefahr, tomu, jak nesmíme pojímat techniku ani jako dobro, ani jako zlo, a už vůbec ne neutrálního. Ba největší lapsus předvede Pöggeler na závěr svého referátu, když tvrdí, že představuje, že obrat (Kehre) nastane tím, že technice se vymezí její hranice, čímž se nám věci v jejich původní prostotě, o níž nám však Pöggeler nic neřekne (S. 102). To je buď Pö nebo naprostá ignorace, jelikož Heidegger EXPLICITNĚ řekne, že technika nikdy nebyla v lid že ji tedy nelze stran lidí nijak zvládnout a tedy překonat. Stejně jako nám explicitně ře věc ještě nikdy doposud nebyla, takže není možně, aby - jak praví Pöggeler - se nám věci o ve své prostotě. Hovoří-li Heidegger o překonání povahy techniky, čili nikoliv o překonání nýbrž povahy techniky (Wesen der Technik ve smyslu Ge-Stell), má na mysli překonání v tom překonáváme chorobu tím, že ji prostě absolvujeme, protrpíme a ona sama, je-li přivedena k odezní a vytratí se. Proto nás Heidegger vyzývá, abychom povahu techniky uznali a uctili, o ní vynášeli ukvapené hodnotící soudy. Jde totiž o to, že povaha techniky není ničím tech obratem (Kehre) není žádné vykázání techniky do jejích mezí, protože žádné meze pro povahu neexistují, protože povaha techniky sama je dynamikou vytyčování mezí včetně toho, že určí povaze lidství člověka (která je povahou techniky nastavena již jen jako lidský zdroj), ab jako cosi instrumentálního, jako cosi jen technického, a tak se domníval, že povaze techni samé přísluší nějaké hranice. Obratem (Kehre) je spíše a výhradně vhled do toho, že povaha epochální podobou realizující se povahy pravdy a tj. sebe-odpírajícího podávání se doteku Ge-Stell jakožto povaha techniky je epochální podobou bytí jsoucího, které však pod vlivem nastavování sledu zastavování všeho, co jest, do podoby pouhého zdroje, který je kdykoliv dispozici, kteréžto jsoucí již není jsoucnem, ale právě jen zdrojem (Bestand). Obratem(Keh toho, že povahou techniky se odehrává samo bytí, které se však odpírá a odpírá i toto své rysem je rysprotikladení, z něho vzejde rys vysazení se z (prostoty Součtveří alias Počátk heraussetzen/, z něho rys vsazení se do (odcizení dějin bytí) /entsetzen/, z něho rys odsa (sebe) /absetzen/, z něho rys zasazení si (úderu) /zusetzen/, který se vyhrotí rysem ulože nastrojení si úkladu /nachstellen-nachsetzen/. Tento komplex kladení a sázení je smyslem p ve smyslu Gestell. Tento komplex je tím, co přináší dostavení se obratu /Einkehr der Kehre volí pro tento komplex sebe-odpírajícího ukládání si termín Gefahr, jež je vlastní povahou není žádnou pozitivně vykazatelnou hrozbou nebo nebezpečím, nýbrž je to primordiální dynam se počátečnosti Počátku (Ereignis), která se v autentické podobě podává nám lidem jako pro svítícího světa, která je do blízkosti shrnována a v ní opatrována věcmi, např. džbánem, j vykazuje shrnování dimenzí Součtveří Země a Nebe, božských a smrtelných. Jestliže v samoúč vynucování si zastavovaných zdrojů, tj. jestliže v povaze techniky promyslíme to, že je to jak nechává (klasicky řečeno) jsoucí, aby bylo jsoucí, jestliže v povaze techniky zahlédne byť tak, že se samo jakožto bytí odpírá, pak - podle Heideggera - jsme povahu techniky pro pochopili a (snad) i přijali. Jen když přijmeme chorobu, když se ji nesnažíme přechodit či jen tak ji nejsnáze proděláme. Jestliže v povaze techniky nahlédneme samotný Počátek-Ereig v úkladu, který si bytí samo strojí (Gefahr), to, co zachraňuje (das Rettende v odkazu na Záchrana není žádným posledním soudem, po kterém nastane rajský stav, v němž věci budou vě smrtelníky očekávajícími příchod božských jakožto zvěstujících poslů nejzazšího Boha, nýbr a dbající respektování prostých vztahů ke všemu, co bylo-je-bude-není, je to nechání světa a tak nechával vše, co bylo-je-bude-není prodlévat v tom, čím bylo-je-bude-není. To je, ku společný Heideggerovi i Kleeovi a potažmo Cézannovi, což však Pöggeler v záplavě nepodstat a samolibých anekdot nechá bez povšimnutí, jelikož k tomu by bylo zapotřebí, aby tento rys myšlení pochopil. Ve třetí části Klee v Heideggerově zorném poli (S. 117-158) Pöggeler hojně cituje z kleeov Heideggerovy biografie od H. W. Petzeta Auf einen Stern zugehen; a samozřejmě i z Heidegge publikovaných poznámek k dílu Paula Kleea. Na S. 139 Pöggeler zvažuje, zda Klee není pro H podobně jako básník J. P. Hebel - malířem rodné hroudy, zda v něm Heidegger nehledal malíř idyly, kterou měl Heidegger údajně vyhledávat v provincii, ať na své todtnauberské chaloup Messkirchu. Nic není Kleeovy, kosmickému malíři směřujícímu k srdci Stvoření, vzdálenější idylka, nic není více neadekvátní Heideggerovi, který se snažil promýšlet „možnost, jak ad bytí toho, co se děje v současné době po celé Zeměkouli, neřkuli dostatečně určit vztah čl doposud slulo „bytí"." Ve čtvrté části Od van Gogha k Cézannovi (S. 159-194) Pöggeler ukazuje, jak Heidegger nalé spíše u van Gogha, u něhož dle Pöggelera Heidegger měl zahlížet zachycení narušenosti a nu epochy (S. 170), a Cézanna, který podle Pöggelera Heideggera zaujal tím, že v jeho dílech zjevování nikoliv pouhých předmětů, nýbrž jsoucího jakožto jsoucího (S. 184), což Cézanna očích sbližuje se samotnými počátky západního filosofování u Řeků. Poslední oddíl čtvrté č Heideggerovu vztahu k Rilkeovi a malířce Paule Modersohn-Beckerové, s jejíž tvorbou, kdy ž protestuje svou tvorbou proti pozici pouhé ženy, Pöggeler spojuje Heideggerovu snahu vztah k aktuálním otázkám (S. 190n.) a poukazuje na fakt, že Heidegger dospívá skrze válečnou kr k přehodnocení vztahu k Rilkeovi, jemuž přičítá biologizující tendence vedoucí k ideovému socialistického hnutí (S. 193). V páté části Klee, nebo Picasso? (S. 195-215) je spíše než o Heideggerovi o různých formác váhy díla Picassa a Kleea, byť Pöggeler letmo zmíní, jak Heideggera zasáhl svým dílem G. B který v zobrazovaných věcech, v nichž se koncentruje svět, poukazuje na otevřený dynamismu které jde paralelně s přírodou a je vybudováno z mnoha možností malířských forem. V oddílu východní Asie (S. 204-215) se o Kleeovi a východní Asii nedozvíme nic než to, že Klee měl sbírku Čínské lyriky. O Heideggerovo vztahu k převážně japonskému myšlení Pöggeler opět zm historky, které se často Heideggera ani netýkají, takže na závěr může zcela vágně prohlási západní kultury se od sebe oddělily, aby si ze svých pozic připravily možnost pro nová stř V šesté části Sochaři (S. 217-231) Pöggeler popisuje vliv myšlení M. Heideggera na sochaře Heiligera a Eduarda Chillidu, jemuž Heidegger dedikoval svou meditaci Die Kunst und der Ra části VII. Techniky a uměny během globalizace (S. 233-245, upozorňuji na plurály v názvu o vystaven nekontrolovatelnému sledu Pöggelerových asociací, jejichž smysl není ani trochu p se to vše pojí k Heideggerovi a Kleeovi. Kniha profesora Pöggelera tak v celku vyznívá jen jako sled zajímavých historek a nepodsta které lze věcně sotva využít pro interpretující práci jak s dílem Paula Kleea, tak s myšle Heideggera. Lze je spíše využít při neformálních kavárenských debatách spadajících do exis kategorie Gerede-žvást, ve který se filosofie čas od času, bohužel, rozmělní, snad aby se - ve sféře veřejného anonyma das Man selbst - presentovala jako duchaplné utrácení času. M charakterizoval tázání jako zbožnost myšlení,nicméně jisté otázky jsou samoúčelnou exhibic učenosti, která se navenek chce presentovat jako angažovaná do aktuálních, tedy palčivých jen zamlžují podstatný vhled do toho, co se týká myšlení (Sache des Denkens). A Pöggelerov vystřelované otázky jsou přesně takovýmto mlžením. G. Seubold, Heideggers nachgelassene Klee-Notizen, in: Heidegger-Studies IX (1993), s. 5-1 In: Heidegger-Studies XI (1995). M. Heidegger, Ursprung des Kunstwerks, in: Gesamtausgabe Bd. 5, Holzwege. In: Staatliches Bauhaus Weimar 1919-1923, Herausgegeben vom Staatlichen Bauhaus in Weimar Nierendorf, Köln. Bauhausverlag. Weimar/München 1923. Nejlépe přístupné in: Paul Klee, Das Denken. Form- und Gestaltungslehre Band 1, Hrsg. von Jürg Spiller, Schwabe, Basel-Stuttgar 63-67. In: Bauhaus, Vierteljahrzeitschrift für Gestaltung, 2. Jahrg. Nr. 2, Dessau 1928. Úplný te publikován v prospektu Junge Menschen kommt ans Bauhaus, Bauhaus Dessau, Hochschule für Ge názvem Paul Klee spricht, Dessau 1929. Nejpřístupněji in: Paul Klee, Das bildnerische Denk Gestaltungslehre Band 1, Hrsg. von Jürg Spiller, Schwabe, Basel-Stuttgart 19713, S. 69-70. M. Heidegger, Gesamtausgabe III. Abteilung, Bd. 79 Bremer und Freiburger Vorträge, hrsg. v Klostermann, Frankfurt/M. 1994. Brémský cyklus Einblick in das was ist na S. 1-77. K biogr viz R. Safranski, Ein Meister aus Deutschland. Heidegger und seine Zeit, Hanser Verlag, Mü S. 449-451. Safranského referát referuje I. Dubský, Ve věci Heidegger, OIKOYMENH, Praha 19 Brémský cyklus obsahuje čtyři přednášky: Věc (Das Ding), Ge-Stell, Úklad (Gefahr) a Obrat přednáška Věc vyšla ještě za Heideggerova života in: Vorträge und Aufsätze, Neske, Pfullin 163n. Druhá přednáška Das Ge-Stell vyšla v přepracované podobě jako mnichovská přednáška D Technik, in: Vorträge und Aufsätze, Neske, Pfullingen 1954, aby pak vycházela separátně sp přednáškou Die Kehre pod názvem Die Technik und die Kehre, Opuscula 1, Neske, Pfullingen 1 byla přeložena přednáška Věc in: M. Heidegger, Básnicky bydlí člověk, přel. I. Chvatík, Pr 7-41. Heidegger-Studies IX (1993), S. 5-6. Srv. D. Jähning, Die Kunst und der Raum, in: Erinnerungen an Martin Heidegger, hrsg. G. Ne 1977, S. 140. H. W. Petzet, Auf einen Stern zugehen. Begegnungen und Gespräche mit Martin 1929-1976, Frankfurt/M. 1983 S. 158n. - Heidegger však tento návrh odmítnul a vzkázal Petz tu knihu o Kleeovi mohl napsat Vy." (Petzet, S. 158.) W. Biemel, Martin Heidegger, Reinbek 1973, S. 154. V českém vydání (Mladá Fronta, Praha 19 O. Pöggeler, Kunst und Politik im Zeitalter der Technik, in: Heideggers These vom Ende der hrsg. M.F. Fresco, R.J.A. van Dijk, H.W.P. Vijgeboom, Bonn 1989, S. 111. Anemarie Gethmann-Sieffert, Martin Heidegger und die Kunstwissenschaft, in: Heidegger und Philosophie, Frankfurt/M. 1988, S. 251. Heidegger-Studies IX (1993), S. 6. Nelze sice vyloučit, že by se „přednáška" nekonala a že by Heidegger rukopis někomu nevypů nedaroval. Vzhledem ke stavu věcí je to však nepravděpodobné. Označení „přednáška" sice po samotného Heideggera; nicméně uvádí ho na seznamu pro označení oné rukopisné pozůstalosti, v následujícím citováno. Je proto třeba počítat s tím, že lístky nalézající se v pozůstalo „přednáškou" - která pak ovšem měla spíše charakter semináře či debaty. P. Klee, Schöpferische Konfession, první vydání in: Tribüne der Kunst und Zeit XIII, Hrsg. Edschmid, Erich Reiß Verlag, Berlin 1920, S. 28-41. Přístupněji in: Paul Klee, Das bildner Form- und Gestaltungslehre Band 1, Hrsg. von Jürg Spiller, Schwabe, Basel-Stuttgart 19713, Důležitým textově-kritickým pramenem je především faksimile rukopisu Tvůrčího vyznání publ Klee,Schriften, hrsg. von Christian Geelhaar, Köln 1976, Abb. 51-58; samotný esej na S. 17 P. Klee, Über die moderne Kunst. Prvně publikováno in: P. Klee, Über die moderne Kunst, Ve Bern 1945. Text pochází z rukopisné pozůstalosti a byl předlohou k přednášce, kterou Klee příležitosti výstavy svých děl v Kunstverein v Jeně 26. 1. 1924. Do češtiny přeložila Alen Klee, Vzpomínky, deníky, esej, Praha 2000, s. 59-83. P. Klee, Tagebücher 1898-1918, hrsg. und eingel. von Felix Klee, Köln 1957; P.Klee, Tagebü Textkritische Neuedition. Bearb. von Wolfgang Kersten, Stuttgart 1988. O. Pöggeler, Die neue Mythologie. Grenzen der Brauchbarkeit des deutschen Romantik-Begriff in Deutschland, hrsg. von R. Brinkmann, Stuttgart 1978, S. 341n. Např. in: Kniha mlčení. Texty staré Číny, s. 44 (přel. O. Král): Hrnčíř roztáčí kruh, aby ale teprve to nic v ní / přivodí smysl a účel nádoby! - Proti Pöggelerovi by šlo nicméně ( že oprávněně) namítnout, že Heideggerův příklad se džbánem je zvolen explicitně jako vyrov Descartesem, který v Principech filosofie II.17-18 (čs. překl. Praha 1998, s. 101-103) na demonstruje nemožnost existence prázdna. Motiv džbánu, který se objeví v Heideggerově před Ding, in: Bd. 79, S. 5-23; in: GA I. Abt. Bd. 7 Vorträge und Aufsätze, hrsg. von F.-W. von Klostermann, Frankfurt/M. 2000, S. 165-187), totiž pochází z dřívějšího Dialogu na polní c Ein Gespräch selbdritt auf einem Feldweg zwischen einem Forscher, einem Gelehrten und eine III. Abt. Bd. 77 Feldweg-Gespräche1944/45, hrsg. von I. Schüssler, Klostermann, Frankfurt/ se tam ve chvíli (Bd. 77, S. 126n.), kdy mudřec, badatel a učenec probírají technizovaný p badatel téměř doslova opakuje Descartesova slova z Princ. phil. II. 17-18. V mírně upraven tento výklad objeví v přednášce Věc (čs. překlad I. Chvatík in: M. Heidegger, Básnicky byd 1993, s. 11n.) H. Arendt, Sechs Essays, Heidelberg 1948, S. 9. Bd. 79, S. 57-62. Bd. 79, S. 61: Allein, die Technik ist ... von ihrem Wesen her niemals ein Mittel in der H gewesen. Bd. 79, S. 30: Das Bestellen ist kein menschliches Gemächte. Bd. 79, S. 46; S. 20-21; S. 9: Dinge überhaupt noch nie als Dinge zu erscheinen vermochten nun aber das Ding als Ding, dass sein Wesen noch nie zu erscheinen vermochte? Bd. 79, S. 60: das Wesen der Technik zu würdigen. Bd. 79, S. 60: Das Wesen der Technik ist selber nichts Technisches. Bd. 79, S. 51: Das Wesen des Ge-Stells ist das Sein selber des Seienden. Bd. 79, S. 26; S. 32; S. 40; S. 44. Bd. 79, S. 52-53. Bd. 79, S. 53: Dieses Nachstellen ist das eigentliche Stellen, das sich im Wesen des Ge-St Das innerste Wesen des Stellens, als welches das Ge-Stell west, ist das gekennzeichnete Na in sich gesammelte Stellen als Nachstellen ist die Gefahr. Bd. 79, S. 72n. Ukázka afinity Heideggera, Cézanna a Rilkeho srv. Ch. Jamme, Ztráta věcí. Cézanne - Rilke přel. J. Loužil, in: Filosofický časopis (1991),4. Na výše zmíněném rysu vykazování prostý vším, co bylo-je-bude-není, staví i výše zmiňovaná přednáška Siegberta Peetze Welt und Erd und Paul Klee, in: Heidegger-Studies XI (1995). Teprve na tomto základě by šlo Heideggera taoistickým stylem myšlení, nikoliv na chatrné a nahodilé příbuznosti exemplárního motivu H. W. Petzet, Auf einen Stern zugehen. Begegnungen und Gespräche mit Martin Heidegger 1929 M. 1983. M. Heidegger, úvodní pasáž k přednášce Zeit und Sein, in: Zur Sache des Denkens, S. 2. M. Heidegger, Die Kunst und der Raum, in: GA I. Abt. Bd. 13 Aus der Erfahrung des Denkens, Heidegger, Klostermann, Frankfurt/M. 1983, S. 203-210. M. Heidegger, Die Technik und die Kehre, Pfullingen 1962, S. 36; Vorträge und Aufsätze 200 das Fragen ist die Frömmigkeit des Denkens. Aleš Novák [ URL "LM-274.html "]