Radislav Hošek: Náboženství starého Řecka ****************************************************************************************** * Jan Bouzek ****************************************************************************************** Radislav Hošek: Náboženství starého Řecka, Vyšehrad, Praha 2004 První část knihy je rozdělena chronologicky. Začíná obecným přehledem tématu, pak se zabýv řeckého náboženství, náboženskými systémy minojské Kréty a Mykén, a v další kapitole nábož homérských eposů, které stanovily výchozí rovinu řecké mythologie i pro pozdější období. Z jsou věnovány archaickému období Hellady, řeckým kultovním obřadům, attickým kultům a jeji v jiných částech Řecka v době klasické. Další části knihy jsou věnovány orfikům a pythagor náboženství Thráků, jejichž studiu se autor věnoval častěji i dříve. Přes náboženství Velk vztahů mezi Řeky a Etrusky v jejich náboženských systémech se autor dostává i k náboženstv k náboženství ostatních tzv. okrajových částí antického světa. Knihu uzavírá epilog, věnov antického předkřesťanského náboženství a jeho zániku. V knize je patrné, že se autor zabýval antickým náboženstvím po dlouhou řadu let, že proni oblastí, včetně epigrafických dokumentů z řeckých svatyní (prof. Hošek se po dlouhá léta z epigrafickými památkami), a nadto také, že umí psát čtivě, poutavě a čtenáře zaujmout. Ety epitet a přesné definice bohů jsou velmi složitým problémem, a každý by se tu pohyboval na Pravěk a náboženství doby bronzové nejsou oblastmi, které byly autorovi zvláště blízké. Po lze dnes datovat už jistě do 8., i do 9. tisíciletí př. Kr. (str. 25), Hypotézy o animisti náboženství mají dnes mnoho soupeřů, teorie o stěhování do Řecka z Balkánu a další hypotéz u dnešních archeologů na odlišně formulované názory. V mnohých případech by se dalo s auto také v kapitolách o krétském a mykénském náboženství. Přesto i tam lze nalézt mnoho poučné hledisko lze pochopit z hlediska jeho přístupu, pro který jde o okrajové téma oproti centr řecké náboženství pozdější doby. Kniha přináší mnoho zajímavých detailů, citací pramenů epigrafických i jiných, ovšem autor více zajímaly drobné postřehy z pramenů či nápisů o lidové rovině kultů a víry než celková řeckého náboženství, ke kterému bychom v dnešní době, poučeném strukturalismem, mohli přis systému, i když otevřenému a jen málo fixovanému. Mircea Eliade formuloval správný přístup k náboženstvím: Zdržte se víry i nevíry a studujte tak, abyste se snažili pochopit stanovi jsou myšlenkově uvnitř toho kterého náboženství. Stará religionistika se snažila nábožensk fixovat, ale tím jí často podstata věci unikala. Při studiu starých náboženství a mytholog břitva nepomůže. Pro flexibilnější přístup mi otevřely oči rozhovory v buddhistických a hinduistických kláš v jižní Indii. Když jsem slyšel jinou variantu příběhu játáky (předchozích životů Budhovýc komplikovanější varianty legend o hinduistických bozích, ptal jsem se napřed: Proč to líčí co jsou dvacet kilometrů dál? Odpovědí mi byl smích a jednoduchá odpověď: „Protože jsme dv dál !" Přestože nejsou mýty a ani náboženské představy starého řeckého náboženství dogmati jako v křesťanství (zejména v katolické církvi) či v islámu, převládal na tomto poli jen d uznávaný konsensus, a především existovala zřetelná hierarchie náboženských představ a náz náboženství. Osobní rovina je rovinou proseb o uzdravení, vybřednutí z obtížné finanční si lásky milované osoby; na podobné rovině jsou i děkovné tabulky u sv. Antoníčka ve Spálené městě pražském.Domácí oltáříky u Řeků i Římanů připomenou domácí ikonky v pravoslaví, nad o něco vyšší okruh oficiálního náboženství rodů, fýl, frátrií a dalších větších příbuzensk Kleisthenovy reformy v Athénách) územních celků. Uctívána byla i profesní božstva, situace patronace světců nad řemeslnickými cechy ve středověku. Nad všemi těmito lokálními, příbuz profesními patrony stály pak oficiální kulty městských států. Řecký občan byl svobodný, al svobodný jen jako součást své obce, která byla základem jeho existence i v duchovním smysl Sokrates raději popravit, než by uprchl, jak mu to přátelé nabízeli, což nebyl tehdy velký Sokrata vnímali jako někoho, kdo rozvolňuje tradiční představy o bozích, vedoucích obec (a něco pravdy), vedlo ostatně k jeho odsouzení. Uctívání patronky Athén Palas Athény bylo so zákonů athénské obce, první povinností občana. Nad státním náboženstvím řeckých obcí byly svatyně nadnárodní. Jednak s věštírnami, orákul nejznámější byly Delfy a Dodona (ale existovala řada dalších), jednak s působností základn z jiných nadstátních důvodů (jako Olympia, hlavní město mírového setkávání, či Apollonův D uznávaných jako takové i mimo vlastní řecký svět. Konečně nejvýše stály mysterijní svatyně provádělo pro ty, kdo k tomu dozráli, zasvěcení do hlubších vrstev náboženského poznávání. Jako všechna náboženství starověku, i řecké náboženství bylo hierarchické, přístup k vyšší vyžadoval delší přípravu, morální vyspělost a další kvality. Mysterijní svatyně byly příst bez rozdílu sociálního postavení a pohlaví; obvykle také příslušníkům jiných národů. Na Sa bylo samozřejmostí, v Eleusině museli účastníci znát řecky, aby rozuměli sdělení. Zasvěcen trojstupňové, ale nejvyššího stupně dosáhli jen málokteří. O ještě vyšších stupních, jaké např.v mithraismu) máme jen nejisté zprávy, i když u orfiků patrně existovaly. Moderní rek eleusinských mystérií zachycuje zřejmě jen povrch toho, oč ve skutečnosti šlo, polemicky z křesťanských autorů nepodávají také mnoho závažného Samostatný mystický přístup k duchovní jako známe např. ze středověké mystiky, tehdy snad existoval aspoň zčásti u pythagorejců, mystériích zasvěcovali ještě, podobně jako ve starém Egyptě, hierofanti, v jistém připomín guru v ašrámech. Mystéria byla brána velmi vážně, Aischylos byl jednou obviněn, že něco z mysterijní nuky p a zachránil se před jistým trestem smrti jen tím, že prokázal, že v Eleusině zasvěcen neby oficiálnímu náboženství obce vyžadovala méně striktní přístup, podobně jako tomu bylo při v římské říši. Byla spíše jen výrazem loajality k městskému státu či římskému impériu, pod podpisování manifestů loajality či účast ve volbách za komunistů (povinnost volit bychom a zavést, abychom pochopili, že bez nesení spoluodpovědnosti nebudeme mít brzy ani svůj stát křesťanům ovšem vadilo i to, co ostatní Římané považovali za nepříliš podstatnou formalitu V homérském náboženství měl Zeus suverénní moc jako vládce všech bohů, ale orfici, pythago filosoficko-náboženské nauky viděly věci jinak. Pro ně byla řecká božstva silami, symboly polidštěnými představami o silách, které vyjadřují strukturu reality za jejím povrchem, a většině těchto systémů hlavní a jediný bůh. Zde už také mizí ona ostrá hranice mezi obvykl monotheismu a polytheismu, která je ostatně i jinak poněkud umělá: anděly a andělské hiera křesťanství a islám, a Diova moc byla ostatně tak velká, že její síla by převážila vše ost včetně sil všech ostatních bohů. Vcelku jde o zajímavou a čtivou knížku, ovšem ne vždy jsou v ní zohledňována jiná hlediska religionistiky, a soustředění na drobné dokumenty lidového náboženství neusnadňuje cestu k pochopení hlubokého významu náboženství pro antického člověka, který ještě zdaleka nebyl t individualitou, jakou se cítíme být dnes my. Pro vědomí starých Řeky bylo jejich náboženst zásadního významu, přestože v mnoha detailních otázkách náboženského přístupu, i v detaile volné výklady možné a obecně tolerovány; varianty mýtů pak byly jako imaginativní obrazy n zážitků volným polem pro různé adaptace, i v řecké tragédii. Kniha je jistě dobrým úvodem do problematiky pro širší čtenářskou obec, pro kterou je urče mnoho zajímavých informací o lidovém náboženství na základě epigrafických pramenů. Ovšem p chtějí dostat dále, lze doporučit jako doplňkovou literatury další, zčásti i v češtině pub Hlubší analýzu toho, co bylo hlavním obsahem náboženství starých Řeků, poskytují spíše kni Karla Kerényiho (Řecká mythologie I-II, Praha 1995), J.-P- Vernanta (zejm. Mythes et relig ancienne, Paris 1987), Mircea Eliadeho (Dějiny náboženského myšlení I-III, Praha 1995) ane Burkerta (zejm. Griechische Religion der archaischen und klassischen Epoche, Stuttgart-Mai anglicky, má vyjít v nakladatelství Vyšehrad i česky), ovšem i Burkertova kniha o řeckých (Antike Mysterien, Funktion und Gehalt, München 1994, též anglicky) zůstává na povrchu věc se dobýt podstatnějšího je rozhodně při nejmenším velmi obtížné (srov. též obdobnou knihu Dostálové, Antická mystéria, Praha 1997). Sám mám raději jeho esejistické pojednání Traité d'histoire des religions, ale to zatím do přeložena nebyla Jan Bouzek [ URL "LM-113.html "]