Karel Kaplan: StB o sobě, Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka ****************************************************************************************** * Petr Hrubý ****************************************************************************************** Karel Kaplan: StB o sobě, Výpověď vyšetřovatele Bohumila Doubka, Úřad dokumentace a vyšetř komunismu PČR, Praha 2002 Poslední z dlouhé řady knih, které připravil zasvěcený historik komunistické éry v Českosl bývalý radikální komunista Karel Kaplan, by si měl přečíst každý, kdo snad ještě plně nepo podstatu systému, který se dostal k moci v Rusku na podzim roku 1917 a u nás v únoru 1948. založená na svědectví velitele skupiny vyšetřovatelů Slánského procesu Bohumila Doubka, je než slavné literární pokusy vystihnout základní antihumanismus tohoto spiknutí, jako jsou Koestlera Tma o polednách nebo George Orwella 1984. Jak doložíme, jde totiž o zásadní spik lidskosti, ale dokonce o pokus zničit skutečnost, fakta, existenci a místo nich vytvořit n realitu, založenou na promyšlené lži, úkladných vraždách a „vědeckém" mučení. Knihu vydal Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu v nákladu dvou tisíc výtisků, možno zakoupit v žádném knihkupectví, protože je neprodejná. Lze ji však sehnat v knihovná doručil. Ve svém čtyřicetistránkovém úvodu Kaplan upozorňuje na to, že mezi lety 1948 a 1954 bylo p motivovanou perzekucí odsouzeno téměř sto tisíc lidí. Nadto desetitisíce obětí bylo „přiká koncentračních táborů. V důsledku dalších, s tím spojených pronásledování, tak bylo postiž mezi 1,5 - 2 miliony občanů" (23). Na výrobě hlavních politických mostrprocesů se podílelo vyšetřovatelů-mučitelů (391-94) pod vedením a dohledem třinácti sovětských poradců (415). Vlastnoručně psaná výpověď Bohumila Doubka, velitele skupiny vyšetřovatelů letech 1949-53, tištěných stran a stejný počet je věnován dokumentům, spojeným s vyšetřováním v letech 195 desítky stran opět sepsal sám podplukovník Doubek. Podle jeho svědectví sovětští poradci přesvědčili vyšetřovatele, že „každý, kdo je zatčen, nepřítel" (51). Bylo třeba „usvědčit vyšetřovaného za každou cenu" (53). Surreálnost celéh vystihuje Doubkovo pozdní doznání: „Dnes vidím, že se tehdy nehledal pachatel nějakého čin osoba, pro kterou měl být později nalezen i čin, který by jí byl přiřčen" (52). Proto byl nejprve příšerně mučen vedoucí tajemník krajského výboru KSČ v Brně Otto Šling, k tomu, že organizoval spiknutí proti generálnímu tajemníkovi strany Rudolfu Slánskému (86 došlo „k přeorientování vyšetřování na spiknutí vedené Slánským" (113). Zničený Šling dozn protichůdné nesmysly. Ještě nedlouho před zahájením procesu byl problém s tím, do které úd skupiny má kdo být zařazen: „Slánský sám do poslední chvíle nevěděl, kdo s ním z jeho spol souzen v jedné skupině" (126). Do Československa byl importován sovětský systém mučení. K jeho technologii patřily 14-16 výslechy, při nichž si obviněný nesměl sednout, nebyl mu dopřán žádný odpočinek, v cele mu mu nohy otekly, tekla z nich voda, vyšetřující ho ponižovali, jak mohli, uráželi ho (nebo Marii Švermovou), křičeli na něho, bili ho, až omdlel a upadl na zem, mlátili mu hlavou do mu „Jevreji" nebo „žide smradlavá" (59). Eugen Lőbl, náměstek ministra zahraničního obchod byl vyslýchán denně asi 18-20 hodin různými referenty..., během krátkého odpočinku v noci 15 minutách buzen, takže byl fyzicky a psychicky zcela vyčerpán a v důsledku toho přistoup vyšetřování" (331). Cílem bylo člověka „udělat", (40) to je zlomit, zničit, k smrti unavit ochoten podepsat, cokoliv mu bylo předloženo jako jeho vlastní doznání (64). Rudolf Slánský nechápal, co se to děje, měl záchvaty zuřivosti a bezmoci, při nichž tloukl zdi a vykřikoval svůj odpor (131). Nakonec, zmučen, byl ochoten přiznat i výmysly, jako že mezinárodního židovstva," (117) „naprosto však odmítal, aby byl postaven do světla sprosté vrah Jana Švermy)" (132). Doubek přiznává, že ani on ani jeho spolupracovnící často nevěřili vynuceným doznáním (138 187-8, atd.), sám jmenuje víc než třicet nevinně odsouzených, ale „hlavním argumentem bylo co se děje, je ve prospěch a v zájmu strany" (174). Motivací vyšetřovatelů bylo sloužit st Kohoutek... neštítící se žádných prostředků, jen aby vyhověl" (50). Při výsleších došlo k sebevraždám (214 a 216). Mělo to prý vše sloužit „vyšším cílům" a „vyšším zájmům" (150). M ústřední školy KSČ (171). I když ti hlavní z nich byli odsouzeni k několikaletým trestům v si jen několik měsíců, byli omilostněni a přešli do výnosných zaměstnání. Jak správně uvedl Koestler ve svém tušeném vylíčení sovětských procesů z druhé půle třicát Praze začátkem padesátých let „při přípravě svědků... bylo používáno argumentace, že svým mohou pomoci straně" a „že jejich vystoupení bude ranou západním imperialistům" (146). Jak Velkému bratrovi šlo o to, aby každý uznal jeho neomezenou moc a miloval ho. Doubkovo svědectví však jde mnohem dál a hlouběji. Masové zatýkání vlastních lidí, i těch a nejvíce osvědčených soudruhů, dlouhé a pečlivé - i když měnící se - sepisování předloh t dosáhnout dlouhodobým fyzickým a duševním mučením, konečná fáze hotového, mnohokrát přepis předvedení v cirkusovém „procesu", kde údajní viníci odříkávali zpaměti předem naučené rol „obhájci" a „soudci", jenom museli číst ze sepsaného libreta, nás přesvědčuje o tom, že tu ďábelský pokus nahradit skutečnost falešnou pseudorealitou. Tento proces falšování skutečnosti začal ovšem už Leninem, kdy do čela „světové revoluce", Marxe a Engelse měli provést proletáři, dosadil „avantgardu proletariátu", totiž synky a d a bohatých měšťanů, protože dělníci neměli takové mesiášské sny. Trockij ve svých dějinách se chlubil tím, že do čela průvodu desetitisíců dělníků poslal pár bolševiků s rudým prapo zdálo, že celý dav kráčí za bolševickou stranou. Oba pak představili svůj pečlivě zorganiz říjnu (listopadu) 1917 za spontánní dělnickou revoluci, i když v ní - v noci - jen gardy m odporu obsadily vládní budovy. Předstírání a podvody byly nedílnou součástí komunistického ovládnutí světa od začátku až do konce. Doubkovo doznání ilustruje vrcholnou fázi této vzp a faktům od třicátých do padesátých let. Nešlo jen o sadistický boj proti lidskosti. Byl t pokus o znetvoření skutečnosti, o vytvoření něčeho daleko zásadnějšího, než čemu se ve věk říká „virtuální realita". Komunismu od počátku nešlo o pochopení a využití materialistické ale o uskutečnění falešného jsoucna. Co úsilí a lidí obětovali snaze uskutečnit svou fanta pseudoskutečnost! Petr Hrubý [ URL "LM-184.html "]