Peter Burke: Francouzská revoluce v dějepisectví ****************************************************************************************** * Zdeněk Nebřenský ****************************************************************************************** Peter Burke: Francouzská revoluce v dějepisectví, Lidové noviny, 25.svazek Knižnice Dějin anglického originálu The French Historical Revolution. The Annales School, 1929-89 přeloži Praha 2004 Na otázku proč doporučit antropoložkám a antropologům k pozornosti knihu Petera Burkeho (* v evropských kulturních dějinách, od roku 1979 profesor na Emmanuel College v Cambridgi, 7 bude v Praze - nenechte si ujít) Francouzská revoluce v dějepisectví(mimochodem atraktivně překlad anglického titulu) je poměrně snadná odpověď. Žádný jiný intelektuální projekt 20. silnou historickou a současně antropologickou perspektivou nedosáhl tak pronikavého úspěch badatelů (mužský rod je na místě) kolem časopisu Annales: économies. societés. civilisatio však úspěch veličina relativní, zaujme v souvislosti s tzv. školou Annales (jejíž reprezen z let 1929-89 Burke ve své brilantní eseji analyzuje) spíše konstatování, že patří k expor (jazykově) francouzského kulturního podniku - je předmětem velmi dynamického kulturního tr Přestože Burke v úvodu skromně přiznává, že jde o studii z dějin idejí bez větších badatel pouhou osobní úvahu souputníka a outsidera, který Annales sledoval až z druhého břehu lama (po tři desetiletí sic!) a že zásadní sociálně a kulturněvědné zkoumání fenoménuAnnales př můžeme jeho slova považovat za pouhou rétorickou strategii. Burkeho sonda do (jazykově) fr společensko a duchovněvědného diskursu 20.století je vynikajícím příkladem studie, která k konceptuální analýzu s vyprávěním nesporné literární kvality. Autor na jedné straně předkl vysvětlení, na straně druhé přináší přitažlivá pochopení. Tento originální přístup však v některá tvrzení, která považuji za poněkud sporná. Tyto kontroverze obsahuje v prvé řadě základní konceptuální rámec, do kterého Burke svoji Proti konvenčnímu a přijatému konceptuAnnales jako „intelektuální školy" (kterou zakládá z nepřítomnosti jednotné teorie a metody jako základních charakteristik) staví koncept „inte hnutí". Problematické je ale Burkeho určení jeho dynamiky, která je odvozena od sociální p paralelních struktur na periferii s etablovanými strukturami v centru, 2. převzetí moci ko personifikované Fernandem Braudelem, 3. začátek procesů diferenciace). Odvozování dynamiky hnutí ze sociální praxe by potom ale znamenalo redukci jeho ideové výbavy na ideologickou Již v úvodu jsem upozornil na to, s jakou bravurou autor pojímá tak mnohovrstevnatý problé Annales a s jakou elegancí se vyrovnává s tak obsáhlým materiálem, který sebou jeho zpraco Další kladné doporučení se proto týká periodizace. Ta není určena událostmi (které jinak a líčení nechybí), nýbrž generacemi. Použití konceptu generace v sociálních vědách (velmi pr v posledních letech plujícího na konjunkturalistické vlně) je však poněkud zúženo na jedin kterou je společná historická zkušenost. V první generaci, zosobněné Lucienem Febvrem (187 Blochem (1886-1944), ji určuje studium na Ecole normale supérieure, účast v 1. světové vál univerzitě ve Štrasburku (1920-33) a společné angažmá v redakci Annales d´histoire économi Generační souvislost, která zahrnuje nejen obě výše zmíněné osobnosti, byla však přerušena kdy se Bloch na rozdíl od staršího Febvrea zapojil do protinacistického odboje a kdy naopa kolegův nesouhlas pokračoval v redakční práci (pod pozměněným titulem Mélanges d´histoire Jestliže v předchozím případě zůstává tento přístup i s uvedenou výhradou produktivní, jeh okruh osobností, které se hlásily k programu Annales nebo zakotvily v jejich institucionál konvenčním označení druhá generace), oslabuje jeho výkladový potenciál. Definujeme-li velm kategorie generační příslušnosti a porovnáme-li podle nich většinu níže uvedených, konstat a rozptyl. Vyostřený příklad představuje přerušení spolupráce Braudela a Mandrou. Tím, že otevírá ve své studii další, dosud opomíjený problém a varuje se tak úskalí retrospektivní Většina reflexí fenoménu Annales přijímala jejich rétoriku a redukovala je tak na dějiny ú jasně ukazuje, že neexistovali jen úspěšní, ale i odmítnutí/odmítnuté, popř. vyloučení/vyl pokusu definovat další, kteří/které se v nějaké spojitosti s Annales objevili („třetí gene zvolený konceptuální rámec zcela a rozhodující význam přiznává roku 1968 s jeho obecnějším kulturními souvislostmi. Pro Burkeho na některých místech rozporuplný přístup je symptomatická metafora „revoluce", v moderní historiografii podle něj představují. Na jedné straně jejich programu (analýza - - interdisciplinarita), tématům (religiozita, hmotná kultura, imaginace, sexualita atd.), (např. mentalité, longue durée, structure) a využívání jiných typů pramenů (mj. ikonografi kartografie) přiznává jedinečnost, která měla od základů otřást konvenční historiografií ( režimem"). Na druhé straně, když se pokouší o kontextualizaci a komparaci pro Annales typi ukazuje, že nepředstavovali ani tak „revoluční" diskontinuitu (programově proklamovanou, v nouvelle histoire, autre histoire), jako spíše rozvíjeli několik intelektuálních tradic a proudů obecnějšího historiografického trendu. Ve chvíli, kdy Burke přechází od obecného rámce své studie k samotné analýze jednotlivých pocházejících z autorské dílny Annales, mistrně vynikne jeho detailní znalost těchto profi jistota s jakou se orientuje v jejich konceptuálním ustrojení. Mohli bychom s pochybností nastavení kritérií („významnosti" a dlouhodobějšího „dopadu" jednotlivých prací), podle kt mimořádně velké, šest desetiletí trvající produkce. My však máme možnost na malém prostoru tak obsáhlé kritické reflexe, která je založena na přehledné a zdařile zvolené kombinaci c téma - monografie (např. 70. léta 20.století, antropologizace historie, Montaillou - inter století) a „zrcadle" kritiky doma (tj. ve Francii) i v zahraničí (USA, Británie, Itálie, P že už nezbývá mnoho co dodat. Podrobit subtilní charakteristice konkrétní diskursivní obje které se nacházejí v průniku zájmu jak užší odborné tak i širší literární veřejnosti, se u velmi nosné. S tím, jak ve druhé třetině 20. století některé práce Annales a jejich autoři Braudel, Duby, LeGoff, Chartier, Ozoufová, Perrotová) nabyli prostor v politickém a mediál stala se zároveň Burkeho volba obecnějším výkladem společenských a kulturních aspektů euro civilizace. V etické rovině Burkeho výkladu je nutné dodat, že chybí normativní perspektiva, z které b zřejmé její hodnotové zakotvení. Implicitně (v tomto ohledu lze studii považovat za mimořá a velmi vágně bychom ji asi označili jako kulturně emancipační. Autor upozorňuje na to, že až do konce 60.let 20.století veskrze maskulinní komunitou ("Pierre Chaunu sepsal dizertac ženy"), převažovaly andro- a evropocentrické orientace. Tematicky se však dostávalo pozorn okrajovým sociálním a kulturním skupinám. Na problematickou stránku tohoto aspektu upozorňuje Burke ve svém minisrovnání (jazykově) francouzské intelektuální tradice (empirismus, metodologický individualismus x teorie, hol Vzhledem k tomu, že Burke pomíjí institucionální zakotvení jako jedné ze zakládajících cha (přítomné v případě Annales od r.1929 v instituci odborného periodika, po 2. světové válce v podobě Centre des Recherches Historiques), vyvozuji z toho, že se vymezuje proti pojetí intelektuální školy. Bylo by možné hovořit o celé intelektuální generaci, charakterizované generační kohortou n letech 1872-1886, zakládající společnou sociální popř. historickou zkušeností studia na vý normale Sup?rieure a první světové války. Tuto skupinu jako jádro generační jednoty by i p světonázorovou diferenciaci tvořili např. geograf A.Demangeon, antropolog M.Mauss, ekonomi F. Simiand, ekonom Ch. Rist, politolog A.Siegried, sociální psycholog Ch.Blondel, sociolog religionista L.Gernet, historik starověku A.Piganiol, sinolog M.Granet ad. Burke do ní zahrnuje Labrousse (*1895), Braudela (*1902), Brunschwiga (*1904), Dupronta (* (*1913), Gouberta (*1915), Mandrou (*1921), Martina (*1924). Generační kohortu určenou ročníkem narození, studia nebo povolání; generační souvislost ur historickými a sociálními zkušenostmi, generační jednotu vytvářenou názorově spřízněnými s Během 70.let 20.století prošlo francouzské vysoké školství a s ním spojené badatelské inst strukturální proměnou (jako jeden z důsledku „květnových událostí"), což se nemohlo neproj personálním obsazení, byť jeho způsob realizace je otázkou diskuse (Burke, který se pohybu rovině idejí, otázku „sociální reprodukce" vcelku pochopitelně odbývá narativní zkratkou). V této spojitosti alespoň několik slov k metodické rovině Burkeho studie. Vedle kritérií v bylo asi problematizovatelné i určení kritérií, kdo stojí ve středu Annales, kdo na okraji ním. Zajímavější a plodnější je ale např. Burkeho metodika používání konceptuální opozice (uznání autonomie jednání historických aktérů) - determinismus (metafora vězení) a její tr ("svoboda" u Febvrea a Blocha - „uvěznění" u Braudela a Labrousse - „vysvobození" u jejich Vedle základních metodicko-logických postupů pracuje autor také s prostou komparací, výjim statistikami, m. biografickou a geografickou. Jakým způsobem se vyhnul úskalí retrospektiv reprezentativního výběru jsem zmínil výše. „prodej knihy (Le Roy Ladurieho Montaillou) se rapidně zvýšil poté, co Mitterand v televiz ji četl, zatímco sama vesnice byla pohřbena pod návalem turistů" (s.82). Tento úsměvný pří spíše jako ukázku Burkeho narativní strategie. Serióznější je položit si otázky typu - pro moderních společnostech existuje poptávka po reinterpretaci tradic v takové míře, že jejic autorkám) přiznává velkou míru společenského uznání? Pro africkou a ve velké míře i asijsk nepředstavují Annales fenomén. Zdeněk Nebřenský [ URL "LM-267.html "]