Jana Belišová: Phurikane giľa, starodávne rómske piesne ****************************************************************************************** * Zuzana Jurková ****************************************************************************************** Jana Belišová: Phurikane giľa, starodávne rómske piesne, o.s. Žudro, Bratislava 2002 Málokterý etnomuzikologický počin je završen tak sličným, a zároveň mnohotvarým publikační terénními zápisky s dokumentárními i ilustračními fotografiemi a úvodním textem v romštině o záměrech a metodách výzkumu (150 s.), „sborníkem písní" - 123 notovými i textovými trans jsou přeloženy do slovenštiny a angličtiny (119 s.), a ještě CD s terénními nahrávkami 28 navíc ilustrováno a graficky originálně sjednoceno. A o jaký etnomuzikologický počin vlastně šlo? Jana Belišová, iniciátorka a vůdčí osobnost navštívila spolu s týmem spolupracovníků v průběhu necelého roku (srpen 2001 - květen 2002 romských osad východního Slovenska (výběr lokality vysvětluje největší koncentrací Romů) s co nejvíc romských písní typu phurikane giľa, tedy „starodávných písní". Samotná forma publikace není v etnomuzikologii neznámá: připomíná kupříkladu slavnou „etno epopej" Ludvíka Kuby Slovanstvo ve svých zpěvech (notové transkripce), kombinované s Cesta písní téhož autora (terénní zápisky, objasňující okolnosti sběru a sdělující pokud možno i interpretech). Zatímco Kuba si těžko mohl představit i zvukový záznam (své terénní záznamy 60.let 19.století), Belišová s kolektivem nahrávkami logicky doplnila transkripce. Notové samotné jsou ovšem - a v případě romských písní obzvlášť - záležitostí víc než obtížnou. V variabilitě slok je potřeba buď přepsat každý tón (to v případě, že chceme sledovat právě písně), nebo vyabstrahovat základní model (což vyžaduje značnou odvahu). Autoři transkripc v podstatě druhou cestou - s několika málo výjimkami (např. s.92). Škoda, že paspartizační transkripce doplňují, nejsou vždy úplné: chybějící jméno interpreta je závažným nedostatke Autorka v textu často zdůrazňuje, že jde o „záchrannou akci", jejímž cílem je záchrana „um bohatstva Rómov - ich starých žalostných piesní" (s.22). Formulace sama vyvolává otázky, a seznámení s publikací jich ještě přibude. Předně: Je možné zachránit něčí písně? Prostá otázka vede k jiné - jedné z nejzákladnějšíc hloubky možná nezodpověditelné - totiž: Co je vlastně hudba/píseň? Má její zvukový tvar sv řekněme ke krystalu, tedy k něčemu absolutnímu, znamenajícímu totéž v každé době, nebo spí kterému rozumí jen ten, kdo se jej naučí? Jinými slovy: bude zachycený melodický tvar znam kdykoli a kdekoli totéž, nebo bude v úplnosti srozumitelný jen tomu, komu je ve chvíli své určen? Naprostá většina etnomuzikologů (a ostatně i velká část hudebně-psychologické obce) do ohně za druhou možnost. V tom případě ale nelze nic „zachránit", leda uschovat do zvuko případ dalšího výzkumu. Uchovat, tedy „zachránit" zvukový jev by bylo možné jen tak, že by nezměněné všechny podmínky, v nichž jev existoval. To se nám pochopitelně těžko podaří - a ze základních zásad vědy je nezasahovat do výzkumu. Bez naší záchranné akce budou hudbymil nadaní Romové dál zpívat tak, jak to bude odrážet jejich život (složité otázky posilování pro zjednodušení nechávám stranou: ostatně jsem o nich psala v této souvislosti v Romano d 2003.) Další otázka je zdánlivě mnohem méně teoretická: co tu vlastně znamená phurikane giľa (pon terminologickou nejasnost, jde-li jen o převažující pomalé písně, běžně označované jako „č písně o chudobě, či patří-li do skupiny phurikane giľa i rychlé taneční písně, což je běžn řečeno: jak je vymezen předmět výzkumu? Představitelná jsou přinejmenším dvě různá kritéri vlastní (zejména pomocí hudebně-analytických rysů, ale také rysů textových - jazykových i podle označení respondenta/zpěváka. Zastavit se u této otázky není zdaleka malicherností. Získaný materiál totiž buď vypovídá písní určitého typu (o kterém si v daném případě autorka myslí, že je nejstarší dochovanou vrstvou) je v repertoáru zpěváků a zpěvaček nějaké oblasti, anebo naopak o tom, čemu říkaj oblasti phurikane giľa, tedy co považují za starodávné oni. Při čtení úvodního textu („Nie piesňach, najmä tých starých", s.21 - 24) se zdá, že bude autorka postupovat jednoznačně p kritérií (jakkoli je její charakteristika košatá). Poslech CD s terénními nahrávkami ukazu jen sotva polovina by se vešla do hranic, vymezených stylem (s jistotou č. 1, která má ale text, č.5, 6, 8, snad 10, 13, tradiční čardáše č.15 a 16, těžko identifikovatelná 17, kter improvizací, než interpretací již existující písně, 18, 23 - 26 a dvě poslední - Čhajori r čhave soven - jejichž přednes působí jako naučený z filmu nebo odjinud, což ostatně není n Jiné písně jsou naopak tak výrazně nestarodávné, že si jen těžko vysvětluji jejich zařazen Závěr je tedy dílem kuriózní, dílem banální: nedozvídáme se (přinejmenším prvoplánově) odp co chtěli výzkumníci vědět, totiž jaké maximální množství phurikane giľa lze ještě v terén zachytit (na to by bylo potřeba víc než krátkodobé „spanilé jízdy"). Zato získáváme docela tom, co vlastně Romové na východním Slovensku zpívají. A navíc nám do knihovny přibyla hez A docela marginální závěrečná poznámka: skutečnost, že předmluva v obou svazcích je vedle v romštině (a není v angličtině, do níž jsou naopak přeložené texty písní), přičemž rozhov vedly - jak vyplývá z deníkových zápisků - slovensky, nikoli romsky, je pro mne nesrozumit Kolik Romů, kteří neumějí slovensky, si bude číst víceméně vědeckou předmluvu? A k čemu js překlady písní, když se potenciální zahraniční zájemce nedozví nic o okolnostech, metodě, Pokud má publikace vést ty, kdo se nadchnou při poslechu písní, ke spontánnímu studiu romš slovenského a romského textu, jde o metodu opravdu nekonvenční. Těším se na její výsledky! Zuzana Jurková [ URL "LM-202.html "]