Timothy Taylor: The Buried Soul. How Humans Invented Death ****************************************************************************************** * Olga Nešporová ****************************************************************************************** Timothy Taylor: The Buried Soul. How Humans Invented Death, London and New York, Fourth Es Britský archeolog a antropolog T. Taylor se ve své nové knize opět (podobně jako v předcho publikaci The Prehistory of Sex) pokusil propojit poznatky obou úzce souvisejících vědních výsledkem čehož je představení rozsáhlých interpretací archeologického materiálu. Výčet a archeologických nalezišť se v knize velmi spontánně prolíná s příklady určitých vzorců cho etnografy či antropology při pohřebních i dalších rituálech mezi rozličnými etniky po celé a také s autorovými vlastními zážitky souvisejícími se smrtí či pohřebními rituály. K inte archeologického materiálu autor rovněž hojně využívá písemných historických pramenů, které osvětlují dějiny lidstva a jsou zároveň potvrzovány archeologickými nálezy, které by jinak těžce interpretovatelné. Hojné vysvětlování archeologických dat za použití analogických př ze současnosti činí knihu velmi čtivou a aktuální, nicméně čtenář by si měl být vědom toho vysvětlení nemusí být vždy ta správná a jediná možná, což však autor naneštěstí neříká a n druhou stranu je ovšem pravda, že Taylor mnohdy pouze klade vedle sebe paralelní příběhy, zdůrazňoval, že podobným způsobem lze vysvětlit i nalezené archeologické pozůstatky. Inter archeologických nálezů a její vztažení k popsaným prožitkům ze současnosti je tak mnohdy p čtenáři, aby ji na základě nastíněných skutečností podle vlastního uvážení provedl. Autor se snaží ukázat, že lidské postoje ke smrti od prehistorie až po současnost mají mno rysy a v rámci své práce zdůrazňuje především kontroverzní praktiky, které dnes nejsou záp vnímány jako příliš humánní a proto se jejich existence mnohdy popírá a i mnozí vědci před oči. Taylor tak upozorňuje například na praktikování kanibalismu nebo rituálního zabíjení, podle jeho přesvědčení běžnou součástí větší části lidských dějin v mnohých kulturách. To archeologickými daty a písemnými historickými záznamy, jednak i exemplárními případy které staly v současnosti či nedávné minulosti. Jeho hlavním záměrem bylo poukázat na jisté psyc vlastnosti, které jsou společné lidskému rodu od nejstarších dob až po současnost. V deseti kapitolách se autor věnuje popisu četných archeologických nalezišť, především pre které odkazují k určitým pohřebním rituálním praktikám, které uvádí do vztahu s přesvědčen lidské duše, která je podle jeho přesvědčení právě tou nejdůležitější entitou, s níž se po během pohřebních ritů nějakým způsobem vyrovnat a zajistit její další bytí tak, aby neškod případě nebezpečných individuí se tak podle autora dělo především jejím vyčleněním do tzv. stadia (podle A. van Gennepa) či stavu limbu. V první kapitole (Ascending Underground, s. 17 - 38) jsou připomenuta některá naleziště mo prehistorických pohřbů a to jednak neandrtálců (Shanidar v Iráku), jednak anatomicky moder (Skhul a Qafzeh v Izraeli, Dolní Věstonice, Grime´s Graves v Anglii). Autor zároveň tvrdí, možná hlavní součástí lidského života v neolitu a rozhodně popírá teorii, se kterou přišel začátku 70. let, že neandrtálci ze Shanidaru patřili k mírumilovné a láskyplné společnosti kapitola je věnována problematice lidské duše a jsou zde rozebrány různé přístupy vědců o buď potvrzují nebo popírají její existenci. Připomenuta je i současná problematika zážitků (NDEs - Near Death Experiences) a následně i náboženský fundamentalismus, jehož vyznavači dobrovolně podstoupit vlastní smrt. Smrt podstoupená pro víru pro ně totiž není koncem, al počátkem. Kanibalismus je hlavním tématem třetí kapitoly (The Edible Dead, s. 56 - 85), ve které aut velmi dlouhou historii této praktiky v dějinách lidstva a také na její přítomnost u dnešní vytýká některým sociálním antropologům, jmenovitě především W. Arensovi, že záměrně popíra reinterpretují mnohé lidské aktivity, jako je např. kanibalismus (nebo lidské oběti či kli Tyto zvyky jsou pro ně příliš extrémní, než aby je zařadili do rámce „přívětivé" kulturní Sám poukazuje na četné archeologické nálezy lidských kostí se zářezy, které svědčí o kanib nutričnímu, vyskytujícím se již od raných hominidů, nebo pohřebnímu. Oba typy popisuje tak Hérodotos, kterého Tylor hojně cituje, a kromě archeologických dat je dokládají také autor etnologická. Autor je přesvědčen o tom, že jak u neandrtálců, tak u anatomicky moderních l jak kanibalismus, tak i záměrný pohřeb. Hlavním a spojujícím tématem čtvrté až sedmé kapitoly (s. 86 - 192) je popis a interpretac vikingského náčelníka z desátého století. Toto ojedinělé svědectví bylo zaznamenáno v ruko svědka pohřební ceremonie, arabského vyslance Ibn Fadl?na. Pohřební rituál během druhotnéh pohřbu (fenomén popsaný již na počátku 20. století francouzským vědcem R. Hertzem) sestáva na lodi, které předcházelo obětování zvířat a dále několikanásobné znásilnění a následné r zabití mladé otrokyně, jedné z bývalých milenek zemřelého náčelníka, která byla po smrti s s ním. Obřad je vysvětlován jako součást tajného kultu vikingského boha Ódina, přičemž pro má zajistit, že duše zemřelého náčelníka odejde přímo do Valhally a nebude škodit živým. A odkrývá možné výklady, přičemž se zmiňuje o dalších případech ritualizovaného zabití - lid mexickém Tenochtitlanu, pohřbení zaživa deseti klečících osob v Nitranském Hrádku v době b zabíjení doložené na tzv. bog bodies, tedy těl z doby železné a raného středověku nalezený díky konzervaci v bažinách - a dále řeší problematiku balzamování mrtvých těl (např. u Sky případě V. I. Lenina). Dochází tak k novému závěru, že ritualizované zabití dívky otrokyně její další existenci po boku náčelníka ani nebylo obětí bohu (vyvrací tak interpretace M. L. Warmida a A. Rossové), nýbrž bylo provedeno za účelem vzbuzení žárlivosti náčelníka a p duše zpět do těla, které bylo následně spáleno. Tato interpretace je poněkud svérázná a pa místům knihy, jelikož není nijak přesvědčivě vyargumentována. Jistě má však autor pravdu v zabití otrokyně (podle jeho interpretace obětního beránka) bylo pociťováno jako prospěšné celek a sloužilo k obnovení skupinové solidarity; na tuto funkci společných náboženských r upozornil již ?. Durkheim (1912). Následující dvě kapitoly (osmá a devátá; s. 193 - 248) jsou věnovány především nejstarším nalezištím paleolitu (Dolní Věstonice, Domne Capelle), jejichž nálezy lze interpretovat ja obětních beránků a dále nalezištím neolitickým (Jericho), které dokládají, že pohřeb se v běžným rituálem, zatímco pojídání zemřelých bylo méně časté a naopak se více objevuje obět Dále autor řeší problém vampyrismu, jehož existenci dokládá nejen v křesťanském prostředí, balkánsko-anatolijském muslimském světě. Dvě závěrečné kapitoly knihy se na základě popsaných postojů ke smrti vztahují především k poukazují zejména na shodné či podobné rysy v mentalitě a chování, které lze najít i v dne Autor je přesvědčen o tom, že smrt jakožto nekontrolovatelná událost způsobuje, že se lidé převzít nad ní kontrolu, což se děje a dělo například lidskými oběťmi a možností použít tr jeho současného použití, např. za vlády S. Husajna, G. W. Bushe či B. Clintona). V moderní snaha izolovat se od smrti, k čemuž velmi účinně napomáhají nemocnice, které drží smrt pod kontrolou. (Na to již dříve upozornila řada autorů, např. G. Gorer, , D. Sudnow, P. Ari?s, N. Elias, P. Jupp....) V závěru autor poukazuje na to, že i dnes jsou lidé stále schopni z beránka a jsou jim vlastní i další surové a necivilizované reflexy. I v současnosti se při zabíjejí děti a člověk se může stát obětí satanského rituálního zneužití. Společnost však praktikami údajně zavírá oči a proto ti, kteří tvrdí, že se stali obětí satanistického rit jsou dnes podle mínění Taylorova stejnými obětními beránky, jako oběti znásilnění za střed jsou prohlášeni za mentálně nemocné. Autorovi lze vytknout především to, že někdy možná až příliš násilně uvádí do souvislostí vzdálené jevy (Např. když v jednom odstavci srovnává tzv. bog bodies s vystaveným nabalzam Lenina, s. 169; nebo když při výkladu paleolitického pohřbu v Dolních Věstonicích plynule zkušenost z účasti na pohřebních rituálech konaných v roce 2000, s. 197 - 198.) Ve svých v až příliš spoléhá na jednotnou psychickou a mentální výbavu člověka, kterou mu implicitně paleolitu až po současnost. I přesto, nebo možná právě proto, je kniha velmi čtivá až napí autor postupně rozvíjí možná interpretační schémata a prokládá je reflexívní antropologií vlastních prožitků a zkušeností. Její přínos spočívá především v představení zajímavých mo výsledků vycházejících z interdisciplinárního propojení archeologie, sociální antropologie „Živé" interpretace jinak „mrtvého" archeologického materiálu jsou jistě velmi přínosné a ze zajímavých možností, jak lze s archeologickými daty pracovat, ovšem při zachování stálé že předkládaná vysvětlení jsou toliko jedna z možných a (zatím) není v možnostech současné platnost pro dobu prehistorickou plně prokázat. Věřím, že kniha může být přínosem nejen pr obec, ale navíc by díky svému zajímavému obsahu však mohla zaujmout i širší čtenářskou obe představila nejdůležitější prehistorická archeologická naleziště a způsoby chování souvise člověka v různých kulturách. Olga Nešporová [ URL "LM-270.html "]