Sběratelé bobříků ****************************************************************************************** * Václav Cílek ****************************************************************************************** Máloco dokáže jinak chladné vědce rozpálit tak jako otázka, jak měřit vědu a tedy svoji po vlastní discipliny mezi ostatními naukami. Nejedná se zde jenom o měření výkonu, ale také pracovišť a toky financí směřující do určitých disciplín. Vědečtí pracovníci jsou státní zaměstnanci stejně jako třeba ajznboňáci, takže i oni musí kvalitu a množství své práce nějakému nadřízenému orgánu, nejčastěji úředníkům příslušného Výkon třeba krasobruslaře nebo hokejisty se dá poměrně snadno určit na základě nějakého bo žebříku, u mašinfíry to už je horší, protože zpoždění vlaků nebo čistota kupé závisí víc n práci, ale to ještě nic není, když chceme srovnávat výkon historika zabývajícího se Velkou výkonem molekulárního genetika. Zdá se, že potřeba porovnávat jinak nesouměřitelné výkony na základě nějakého obecně platného a přitom průhledného kritéria vznikla počátkem 60. let postupně ji převzal zbytek světa. Zhruba řečeno se jedná o to, kolik a v jak kvalitních ča vědec publikací. Kvalita časopisu se přitom měří zejména podle toho, kolik dalších časopis cituje. Zrada je v tom, že například v geologických vědách patří mezi nejcitovanější časop zabývají meteority, ale naopak z mezinárodního hlediska mají téměř nejmenší dopad hydrogeo Znamená to, že vědec, který se zabývá něčím tak užitečným jako je třeba voda pro Brno nebo karlovarských pramenů dobrovolně snižuje svoji badatelskou prestiž. Posuzováním vědy se zabývá celý obor, kterému se říká scientometrie. Každý vědec na ni žeh ji podléhá. Například v některých oborech (anebo v některých státech jako třeba v Polsku) vrchol vědecké kariéry sepsání monografie anebo dobré učebnice, ve které je uložena autoro zkušenost, ale v jiných oborech je kniha hodnocena méně než článek v kvalitním časopise. Z důvodem toho, proč je hodnocení postaveno na článcích, není nějaká „spravedlnost", ale vůb měření. Proč tedy vůbec vědu měříme? Proto aby úředníci odpovědní za tok financí podporova pracoviště. Problém je právě v tom, že jednotlivé obory jsou natolik odlišné, že hodnocení situaci, kdy sestavuji společný žebříček pro hokejisty a krasobruslaře, protože oba mají b Proč neexistuje Nobelova cenu za botaniku? V zásadě jsou vědy, které mají převážně globální rozměr jako třeba teoretická fyzika anebo jako česká literatura či archeologie. Je úplně jedno, zda fyziku či třeba molekulární gene v Kalifornii nebo Indii, ale je důležité, abych své výsledky sdělil globální vědecké komun publikoval v některém z kvalitních žurnálů. Globální věda má tu vlastnost, že se jí vědci okamžitě ji citují, ale jinak rychle zastarává. Knihovny chemických ústavů často ze svého celé ročníky renomovaných časopisů již ze 60. či 70. let 20. století. Pokroku v globálních dosahuje často nějakým velkým převratným objevem, který může být oceněn Nobelovou či jinou Naproti tomu práce o Boženě Němcové, vegetaci Kokořínska nebo nálezu nového laténského hra lokální dopad a měly by být psány především v češtině ( a tím i v tzv. horším žurnálu), ab lidem. Jinak hrozí nebezpečí, že poznatek který potřebuji mít „doma" po ruce bude uložen v zahraničním periodiku, které má u nás jedna (anebo i žádná) knihovna. V mnoha případech úd věd stářím získávají na hodnotě - třeba když potřebujeme vědět, jak vypadaly lužní lesy na sto lety, abychom je mohli vrátit k přirozenému stavu. Je docela běžné, že ve vědách jako botanika nebo archeologie jsou citovány a pečlivě schraňovány práce starší než jedno stole pomalu, ale zato dlouho. A je určitým paradoxem, že právě regionální práce jsou „věčné", p součástí historie nějakého kraje. Pokroku v těchto vědách se dociluje spíš trpělivým, desí shromažďováním údajů, ze kterých je možné nakonec složit třeba obraz keltského osídlení če mapu přirozené vegetace. Převratné objevy se dějí málokdy a nebývají oceňovány žádnými vel přesto i zde platí povinnost jednou za čas shrnout dosažené výsledky do nějaké cizojazyčné monografie o geologii českého masívu nebo o českém malířství 19. století. Regionální vědy lacinější - zjednodušeně řečeno historik potřebuje tužku, papír a pobyt v zámeckém archívu zatímco fyzik potřebuje cyklotron a stáž v Berkeley. Proto se s žádostmi o peníze hlasitě teoretické vědy závislé na drahých přístrojích. Číslo a příběh Některé vědy jako třeba chemie jsou postaveny na číslech, matematických modelech a statist Pohybují se uvnitř numerického diskurzu. Na druhé straně je většina humanitních disciplín, přírodních věd sycena narativním diskurzem - příběhem, jímž je třeba historie krajiny, neb vývoje malíře Jana Zrzavého. Problém je ten, že vědci, kteří používají čísla, mívají pocit a vědečtější než jejich kolegové, kteří pracují s jiným typem dat. Sociální klima nastavuj věd tím způsobem, že nejvýše jsou hodnoceny ty disciplíny, které používají největší počíta přístroje. Taková teologie, přísná nauka s dvoutisíciletou historií, která počítače nepotř za vědu vůbec považována, což se třeba za padesát let může dramaticky změnit, protože potř velkých hodnot vždy procházela vlnami úpadku a oživení. Funguje zde možná jenom výkyv nějakého kyvadla, které v 19. století ze všech věd kladlo ne jako královnu příběhů, aby ji později ve věku jaderných bomb a počítačů nahradilo modlou č objektivity. Jak silný byl závan nových objektivních časů ukazuje příklad katolické církve počátkem 60. let zbavila po patnácti stoletích věrných služeb nejmilejších světců středově Jiří, Markéty, Kateřiny a dalších, protože byli nehistoričtí. Dnes, když obecná zkušenost subjektivně lze s objektivními čísly manipulovat, se nám možná víc stýská po starých, dobr časech, kdy ti nejlepší světci byli právě ti nejméně svázaní s historickým rámcem, který o světa, jež se mění pomaleji než vědecké poznatky. Zapalovači srdcí a honiči grantů Když se setkají vědci z akademie věd se svými kolegy z univerzit, tak si pedagogové většin že akademici si mohou v klidu bádat a mají proto víc publikací než pedagogové, od kterých se studenty, účast ve všech možných přijímacích a schvalovacích komisích a taky vědecká pr úrovni. Financování vysokých škol je navíc založeno na počtu studentů, takže mnohé fakulty tolik studentů, kolik se jich vejde do místností. Někdy ještě v půl osmé večer jsou chodby studentů vracejících se z přednášek a seminářů, na které přes den nevybyly místnosti. Věčn katedry zase nutí pedagogy, aby podávali granty. Výsledek je v mnoha případech ten, že byr a nutností publikovat zdeptaní pedagogové nemají čas na to hlavní - na studenty. Nikdo se nikdo na nás nemá čas, stále častěji naříkají studenti. Někde se v hodnotícím řízení stala chyba, pravděpodobně v tom, že na vědce z univerzit jso požadavky jako na vědce z akademie - tedy množství a kvalita článků. Na školách mizí zapal prodchnutí láskou ke svému oboru, protože by se zde obtížně udrželi. Na jejich místo přich honiči grantů, pro které jsou studenti velmi často přítěží. Většina debat o tom, jak jednotným způsobem měřit vědu, obvykle končí konstatováním, že je disciplíny jsou tak rozmanité, že bychom je měli nechat vytvořit si vlastní kritéria asi j golfu u hráč tenisu řídí jinými pravidly, byť jsou oba sportovci. Neznamená to ale, že hod pedagoga je nepoznatelná a nesrovnatelná. Právě naopak - špatně se to měří, ale lidé, kteř vybádat nebo naučit jsou ve své komunitě dobře známí. Celý ten hon za publikacemi, ve kter stávají jacísi sběratelé bobříků, má jeden závažný dopad. Oč více vědci píší, o to méně čt o to méně bádají. Existuje stále více dobrých dílčích studií o nějakém problému, ale jen m důvěryhodných syntéz, které by z cihel jednotlivých sdělení dokázaly postavit přehlédnutel Některé osvícené ústavy jako třeba slovenský geologický ústav jdou ještě dál a doporučují aby nedělili články a publikovali raději menší počet prací. Jinak se vědě může stát totéž, internetu - změnit se v oceán údajů, v němž se dá snadněji utopit než plout. Václav Cílek [ URL "LM-121.html "]