Evoluce a svoboda ****************************************************************************************** * Hans Jonas ****************************************************************************************** Naše západní filosofická tradice je jako uhranutá pohledem na člověka samotného. Připisuje jedinečné mnohé z toho, co má své kořeny v organickém bytí jako takovém. Tím upírá chápání světa ty náhledy, jež mu nabízí lidské sebepochopení. Na druhé straně musí vědecká biologi svými pravidly na vnější, fyzické skutečnosti, ignorovat dimenzi vnitřku, jež k životu pat je látkově bezezbytku vysvětlený život ještě záhadnější než byl život nevysvětlený. Obě hl Descarta utvrzená v nepřirozeném oddělení, jsou komplementární a hrají si navzájem do ruky svých předmětů, jež přitom doslova „přicházejí zkrátka": pochopení člověka trpí tímto oddě jako pochopení mimolidského života. Nové filosofické čtení biologického textu chce vnitřní co nejlépe známe - znovu získat pro chápání organických věcí a vrátit tak psychofyzické je teoretickém celku to místo, jež oddělením mentálního a látkového počínaje Descartem ztrati při chápání organického bude ziskem i pro pochopení člověka. Veliké rozpory, jež člověk v sobě odhaluje - svoboda a nutnost, autonomie a závislost, já a osamění, tvořivost a smrtelnost - jsou jakoby v zárodku předznamenány už v těch nejjedno života. Každá z nich totiž udržuje prekérní rovnováhu mezi bytím a nebytím a vždy již v so obzor nějaké „transcedence". Toto téma, společné všemu živému, lze sledovat v jeho vývoji uspořádání organických možností a funkcí: od látkové výměny, pohybu a touhy, přes cítění a představivost, umění a pojem - to je stupnice svobody i nebezpečí, vrcholící v člověku. Kd vidět v metafysické oddělenosti, pochopil by možná nově i svou jedinečnost. Nezávisle na výsledcích bádání o evoluci představuje se nám daná a simultánní rozmanitost zvířecího, jako vzestupná stupnice (žebříček) od „primitivního" k „rozvinutému", jako škál složitosti formy i diferenciace funkcí, citlivosti smyslů a intenzity pudů, ovládání údů a jednání, reflexe vědomí a vzmachu po pravdě. Pokrok přitom můžeme vidět dvojím pohledem. J vnímání a jednání (čili „vědění" a „moci"), tj. co do šíře i zřetelnosti zkušenosti, stupň přítomnosti světa, jež vedou napříč živočišnou říší k nejobjemnější a nejsvobodnější objek bytí u člověka. Na druhé straně, souběžně a rovněž s vrcholem u člověka, co do míry a způs svět čili co do stupně postupující svobody jednání. Pokud jde o organické funkce, jsou tyt zastoupeny percepcí a pohyblivostí. Vzájemný vztah a prolínání mezi nimi je trvalým témate studia zvířecího bytí. Mezi našimi slovy se vyskytl pojem „svobody" ve spojení s vnímáním a jednáním. Člověk by č setká v oblasti ducha a vůle, ale ne dřív. Nechceme však tvrdit nic menšího, než že již lá sama základní vrstva organické existence, dává tušit svobodu - ba že je sama první formou jistě bude mnohým znít podivně. Co by totiž mohlo mít méně společného se svobodou než slep chemických pochodů uvnitř našeho těla? Přesto se chci pokusit ukázat, že v temných pohybec prasubstance poprvé v nekonečně rozlehlé determinovanosti fyzického Vesmíru prosvítá princ sluncím, planetám a atomům cizí. Předně ovšem musíme tento pojem, chceme-li jej použít pro princip, zbavit všech mentálních významů: „svoboda" musí označovat objektivně rozlišitelný Jinak řečeno, takový způsob existování, který připadá všemu organickému per se, který sdíl prvky třídy „organismů" a žádné jiné; ontologicky popisný pojem, který lze zprvu vztáhnout na pouze tělesné skutečnosti. Při vší fyzické objektivitě však přesto tvoří charakteristic primitivní úrovni popisuje, ontologickou základnu oněch vyšších fenoménů, jež si název „sv bezprostředněji. A i ty nejvyšší z nich zůstávají vázány na nepatrné počátky v základní or jakožto podmínku jejich možnosti. První objevení se tohoto principu v jeho holé a elementá podobě tak znamená průlom bytí do neomezeného prostoru možností, který sahá až po nejvzdál subjektivního života a jako celek stojí ve znamení „svobody". V tomto fundamentálním smyslu může pojem svobody sloužit jako Ariadnina nit k výkladu toho „život". Tajemství počátků je nám uzavřeno. Jakmile se však jednou ocitneme v oblasti živo odkázáni na hypotézy: pojem svobody je tu už od počátku na místě a je ho třeba k ontologic elementární dynamiky živého. Cesta odtud vzhůru však rozhodně není dlážděna jen samými úspěchy. Privilegium svobody je nouze a znamená ohroženou existenci. Základní podmínka pro toto privilegium tkví totiž v p skutečnosti, že se živá substance v zakládajícím aktu odlišení vymanila z obecné integrace přírody, postavila naproti světu a tím vnesla do lhostejného bezpečí existování napětí mez nebytím". Žijící substance to učinila tak, že zaujala vztah prekérní nezávislosti vůči prá jež je pro její existenci přece nezbytná; že odlišila svoji vlastní identitu od přechodnýc těla, skrze něž je přesto částí společného fyzikálního světa. Protože tak balancuje mezi b má organismus své bytí jen podmínečně a do odvolání. Tímto podvojným aspektem látkové výmě možnosti i potřebnosti - vstoupilo do světa nebytí jako alternativa, obsažená v bytí samém dostává „být" svůj zdůrazněný smysl. Nejvnitřněji kvalifikováno hrozbou své negace, musí z odolávat, udržovat se a bránit, a takové bytí je existence jako zájem, naléhavá potřeba (d se bytí samo z daného stavu stalo uloženou možností, již je třeba stále znovu vydobývat na protikladu nebytí, jímž bude nakonec přece jen nevyhnutelně pohlceno. Takto v možnosti balancující bytí je tak veskrze faktem polarity, již život neustále dává základních antitezích, mezi nimiž je napjata jeho existence: v antitezích bytí a nebytí, t svobody a nutnosti. Polarita bytí a nebytí je ze všech nejzákladnější. Na ní se identita v a trvalém úsilí odkládat, odsouvat přesto předem určený konec. Na straně nebytí stojí toti či stejnost všech věcí. Vzdorování organismu musí nakonec skončit poddáním, v němž jeho sv a jako tato jedinečná se nikdy nevrátí. Že je život smrtelný je sice jeho základním rozpor neoddělitelně k jeho podstatě a nedá se od ní ani odmyslet. Život není smrtelný přesto, ný to život, svojí nejpůvodnější konstitucí, neboť tuto odvolatelnou, nezaručenou povahu má v látky, na němž spočívá. Jeho paradoxní skutečnost, trvalý protiklad vůči mechanické přírod pokračující krizí, jejíž zvládnutí není nikdy jisté a vede vždy jen k pokračování této kri úzkosti, již musí život od počátku platit a jež se s jeho dalším vývojem souběžně zvyšuje, po smyslu tohoto dobrodružství nikdy usnout. V této lidské otázce, všetečné stejně jako su svou formu na úsvitu života, jenom přichází původní problematičnost života po stamilionech K epistemologickému postoji těchto i všech následujících výkladů pouze tolik: přiznávají s tolikrát zatracovanému deliktuantropomorfismu. (Srv. Jonas 1973:56-59) A to po čtyřech sta přírodní vědy! Přesto je ale možná člověk ve správně pochopeném smyslu přece jen mírou vše zákonodárstvím svého rozumu, nýbrž paradigmatem své psychofysické celistvosti, představují známé konkrétní ontologické dokonalosti. Od tohoto vrcholku směrem dolů by bylo třeba určo to privativně, postupným odečítáním až k minimu pouhé elementární látky - totiž jako stále vzdálenější „ještě ne" - a nikoli obráceně kumulativně odvozovat tu nejdokonalejší formu o V tom prvém případě je determinismus neživé hmoty dřímající, ještě neprobuzená svoboda. K těmto úvahám o filosofických aspektech nauky o evoluci, zejména Darwinismu, odkazuji na jsem tomuto předmětu věnoval v jedné předchozí knize.2 Na obhajobu právě přiznaného „antro však přesto rád zmínil následující aspekt. Nauka o evoluci znamená konečné vítězství monis předchozími dualismy včetně kartézského. Jenže právě úplnost tohoto vítězství připravila m materialismus, o tu ochranu, kterou mu po jistou dobu mohl dualismus poskytovat. Evoluce t zvláštní postavení člověka, z něhož mohl čerpat své privilegium (Freibrief) pro karteziáns fyzikální zacházení se vším ostatním. Kontinuita původu, spojující člověka se světem zvířa nadále pokládat jeho ducha a duchovní fenomény vůbec za náhlý průlom ontologicky cizího pr v tomto bodě celého proudu života. Jako poslední bašta dualismu padla tato isolace člověka vlastní evidence je opět k dispozici pro interpretaci toho, k čemu člověk přísluší. Když s jeho duch považovat za diskontinuitu vůči předlidským dějinám života, není tu už také žádn přiměřenou míru ducha jeho bližším i vzdálenějším předchůdcům a tedy ani nějakým stupňům ž Pokročilá teorie znovu potvrdila evidenci naivního rozumu - ovšem navzdory svým vlastním t Evolucionismus tak podkopal Descartovu stavbu účinněji, než to dokázala jakákoli metafysic V hlasitém rozhořčení nad pohanou, již nauka o živočišném původu člověka způsobila jeho dů se přehlédlo, že podle téhož principu se něco z jeho důstojnosti zase navrátilo celku říše li člověk příbuzný zvířatům, pak jsou i zvířata příbuzná jemu a jsou tedy i v jistých stup té niternosti, již si člověk, nejpokročilejší z jejich rodu, sám v sobě uvědomuje. Po onom zúžení, jež si vynutila křesťanská víra v transcendenci a kartézský dualismus, se říše „du atributy cítění, snažení, utrpení i požitku podle principu spojitého odstupňování zase roz říši života.3 Princip kvalitativní spojitosti, připouštějící nekonečně jemná odstupňování „percepce" či vnímání, se v evolucionismu stal logickým doplňkem vědecké genealogie života bodě nesmírného rozpětí této řady se pak dá vést rozumně zdůvodněná dělicí čára mezi „nulo odvrácené a začínající „jedničkou" na nám přivrácené straně? Kam jinam můžeme nasadit počá než na sám začátek života? Je-li ale niternost koextenzivní s životem, kryje-li se s celým nemůže vystačit ani čistě mechanická interpretace života, tj. interpretace pouze v pojmech Tak se stalo, že v okamžiku, kdy materialismus plně zvítězil, sám prostředek tohoto vítězs „evoluce", z vnitřní nutnosti prolomila hranice materialismu a ontologickou otázku znovu n právě když se zdála být rozhodnuta. Přijměme ji v podobě myšlenkového experimentu a postav Laplaceova domnělého nejvyššího božského počtáře, který v libovolném řezu časem analyticky simultánní částice tělesného světa a rozmanitost jejich vektorů integruje do světové rovni mohli „uvidět"? Jako velké, složité těleso (jímž je už i bakterie) vykazuje organismus stejné obecné rysy shluky. Ale uvnitř i kolem něho by byly patrné zvláštní pochody, které jeho jevovou jednot pochybnější než u jiných těles a jeho látkovou totožnost v průběhu času téměř úplně ruší. látkové výměně, o výměně látek s okolím. V tomto pozoruhodném procesu bytí jsou látkové čá se organismus v daném okamžiku skládá, pro analytického pozorovatele jen přechodnými obsah identita se neshoduje s identitou celku, jímž procházejí, kdežto tento celek svoji identit průchodem cizí látky svým prostorovým systémem, živým tělem. Nikdy není látkově shodný, a tato identita právě tím, že nezůstává stejnou látkou. Pokud je někdy skutečně zajedno s id souboru látky - pokud jsou dva jeho „časové řezy" navzájem totožné - znamená to, že přesta Musíme mít stále na paměti totální průchodnost metabolismu v živém systému. Obraz „vstupu nevyjadřuje radikální povahu této skutečnosti. Do motoru vstupuje palivo a vystupují produ části motoru, jimiž tento průtok probíhá, se na něm nepodílejí. Stroj tak trvá jako sám se setrvačný systém vůči proměnlivé totožnosti látek, které jej „napájejí", a existuje jako t napájení přeruší. Je to tentýž zastavený stroj. Naproti tomu označíme-li žijící tělo jako systém", musíme do toho zahrnout, že tento systém je zcela a stále výsledkem své metabolic dále, že žádná část „výsledku" nepřestává být předmětem metabolismu, ač jej zároveň vykoná správné přirovnávat organismus ke stroji. Ale můžeme jej pak přirovnat k pohybu vln v nějakém hmotném prostředí, třeba na vodní ploš jednotky, které jej v jeho postupu tvoří, se pohybují jednotlivě a každá se na vlnovém ind okamžitě. Přesto má tato souborná forma šířícího se vzruchu svou dobře vymezenou jednotu, a zákony. A tato transcendující forma, průběhová struktura, je jiného řádu než struktura k forma neoddělitelně lpí na trvalém materiálu. Platí něco podobného i pro časovou kontinuit jež my známe jako organismy? I zde se musí analýza Laplaceova nejvyššího počtáře, nerušená shrnováním smyslů, nakonec upnout k těm přechodným prvkům, jež ve své vlastní trvanlivosti bezprostřední identity pro mechanickou konstrukci celku a po poslední analýze také jako je Proces života se pak jeví jako snopek časových pochodů s těmito trvalými jednotkami obecné ony jsou skutečnými aktéry, které z rozmanitých příčin procházejí určitými konfiguracemi, nich je organismus. Jako je vlna jen morfologický souhrn postupného vstupování nových prvk pohybu, který díky nim postupuje, měl by se i organismus nahlížet jako integrální funkce s látky, a nikoli látková výměna jako funkce organismu. A všechny rysy takové k sobě vztažen nakonec ukázaly jako pouze jevové čili fiktivní. Přistoupili bychom na to, že jako v jiných případech je i tento výsledek přísně fyzikální pravdivější než naše naivně smyslové vidění předmětu? V tomto případě rozhodně ne a zde st půdě, neboť jako žijící těla disponujeme sami poznáním zevnitř. Z bezprostředního svědectv můžeme říci, co by žádný netělesný divák říci nedokázal: že božskému matematikovi v jeho h analytickém pohledu uniká to rozhodující, totiž život sám. To je totiž k sobě soustředěná jsoucí pro sebe a v opozici proti celému zbytku světa, s bytostnou hranicí mezi vnitřkem a - a to přes, ba právě díky faktické výměně. Pro každý jiný shluk možná platí, že názorná j ho ukazuje jako celek, je jen produktem našeho smyslového vnímání a tedy nemá ontologický, fenomenologický status. Ale pak se stane, že v žijící bytosti příroda číhá s ontologickým kde vesmírná nahodilost pozemských podmínek dala vznik nové možnosti bytí. Je to možnost h být jednotami rozmanitého, a to ne díky syntetickému pohledu, jehož předmětem právě jsou, sil, jež jejich části k sobě váží, nýbrž díky jim samým, kvůli nim samým a jimi samými stá Celek se tu integruje sám v činném jednání; forma není výsledek, nýbrž příčina nashromáždě nichž postupně trvá. Jednota se tu sjednocuje sama prostřednictvím proměnlivé rozmanitosti neustálé sebeobnovování v procesu, neseném proudem stále jiného. Teprve aktivní sebeintegr ontologický pojem individua či subjektu na rozdíl od pouze fenomenologického. Toto ontologické individuum, jeho existence v každém okamžiku, jeho trvání i svojskost v t bytostně jeho vlastní funkce, vlastní zájem a vlastní neustálý výkon. V tomto procesu sebe bytí je poměr organismu k jeho látkové substanci dvojího druhu: závisí na tom, že je mu k materiál, nezávisí však na jeho identitě; jeho vlastní funkční identita se nekryje se subs jeho částí, které jej přesto v každém okamžiku beze zbytku tvoří. Jedním slovem: organická vztahu potřebné (bedürftig) svobody vůči látce. To znamená převrácení jinak platného ontol priorita látky ustupuje prioritě formy, jíž se ovšem může těšit jen za cenu současné závis každá konkrétní jednota látky a tvaru trvá přirozeně i zde, v setkání formy s látkovým zák okamžiku. Jenže zatím co u neživého je tato jednota v každém „nyní" plně dána a bude shodn jiném okamžiku, lze v látkově sebedokonalejším okamžitém řezu každého organismu najít všec hlavního, totiž života, jehož formu lze najít jen v čase a v jeho funkčních celcích. Čas a prostor je médiem tvarového celku živého a jeho časovost není lhostejné vedle sebe, jímž j látky či pro posloupnost jejích stavů, nýbrž je kvalitativním modem představení životní fo Totožnost se sebou samým, u mrtvého bytí jen logický atribut, nepřesahující tautologickou živého bohatý ontologický obsah a ve vlastní funkci vůči látkové jinakosti vždy povahu výk Základní svoboda organismu spočívá tedy v určité nezávislosti formy na její okamžité látce na počátku života znamená ontologickou revoluci v dějinách „hmoty". Vývoj a stupňování tét či svobody je principem všeho pokroku ve vývojových dějinách života, v jejichž průběhu se revoluce, pokaždé nový krok v nastoupeném směru, čili otevření nového obzoru svobody. Prvn emancipace formy od bezprostřední totožnosti s látkou prostřednictvím látkové výměny. To z emancipaci od typu pevné a prázdné identity, jak je vlastní látce, ve prospěch jiného, zpr funkčního druhu identity. V čem spočívá její podstata? Částečka hmoty, identifikovatelná v jejím prostoročasovém místě, je prostě a beze svého př je, bezprostředně totožná se sebou samou a nepotřebuje tuto identitu hájit jako akt svého totožnost se sebou je prázdné logické A = A a její posloupnost čili trvání je prázdné zůst potvrzování. Její nepřetržitě sledovatelná „dráha" v prostoročasovém kontinuu je zde jedin svojskosti v trvání. Bez jakékoli stopy ohroženosti její existence nemáme žádný důvod přis víc, trvání jako konativní niternost. Naproti tomu organická totožnost musí být úplně jiného druhu. V prekérní kontinuitě organi s látkovou výměnou, s neustálým obratem součástí, nemáme jako vztažný bod vnější identity žádný trvající substrát, žádnou jednotlivou „trajektorii" ani „snopek" drah. Posloupnost s stavů musí být překonána nějakou vnitřní identitou celku, jež přesáhne kolektivní identitu přítomného a mizejícího substrátu. Taková vnitřní totožnost je zahrnuta v dobrodružství fo ji vyvozujeme z jejího vnějšího, morfologického svědectví, které jediné je přístupno pozor je to ale indukce? A kdo ji dělá? Jak může nepřipravený pozorovatel vyvozovat něco, co ze fyzikálního nálezu nikdy nevyplyne? Nepřipravený pozorovatel to skutečně udělat nemůže: mu svým vlastním životem. Jinak řečeno, vyžaduje se u něho organické bytí s jeho vlastní zkuš to „vyvozovat" to, co de facto už vždycky vyvozuje. To je ta v dějinách teorie poznání tvr a pomlouvaná přednost, že máme tělo, výhoda toho, kdo je tělem. Jsme zkrátka připraveni tí Jen takto umožněnou interpolací vnitřní totožnosti můžeme holý morfologický (a tudíž smysl kontinuity s látkovou výměnou pochopit jako neustálý akt, takže pokračování chápeme jako s Zavedení pojmu „sebe" (selbst), nezbytného i pro popis toho nejelementárnějšího druhu živo že se životem vstoupila do světa vnitřnítotožnost - a současně a v důsledku toho i sebeodd skutečnosti. Radikální jednotlivost a heterogenita uprostřed Vesmíru homogenně vzájemně vz označuje svojskost organismu. Totožnost, jež se od okamžiku k okamžiku sama dělá, vždy zno vzdoruje egalizujícím silám fyzické stejnosti ze všech stran, je v podstatně napětím vůči V nebezpečné polarizaci, do níž se takto vznikající život pustil, nabývá to, co není jím s sousedí s oblastí vnitřní totožnosti, dokonce povahu nepodmíněné jinakosti. Výzva svojskos všechno za hranicí organismu jako cizí a jaksi protikladné: jako „svět", v němž, skrze něj musí odolat. Bez tohoto univerzálního protikladu jinakosti není žádná svojskost možná. A v mezi sebou a světem, mezi vnitřkem a vnějškem, jenž doplňuje protiklad formy a látky, je p zasazena základní situace svobody se vší její odvážností i nouzí. Artikulujme ještě víc tu situaci, než přejdeme k vyšším evolučním vyjádřením. Nejprve tedy něco o veskrze dialektické povaze organické svobody. Totiž o tom, že je v rov odpovídající nezbytností, jež na ní neoddělitelně lpí jako její stín, takže se na každém s k vyšší nezávislosti vrací jako jejich zesílený stín. S tímto dvojitým aspektem se setkává modu organické svobody, u látkové výměny, která na jedné straně označuje, že organická for dokáževyměňovat své látky, ale že je to pro ni zároveň i nezbytně nutné. Její „mohu" je zá „musím", neboť vyměňovat je pro ni totéž co být. Z „mohu" se stává „musím", mám-li být, a tím, oč každému životu jde. Látková výměna jako ta význačná možnost organismu a její suver světě hmoty je tedy zároveň nutkavě uložena. Organismus může co může, a přece dokud je, ne co může. Musí uplatňovat svoji moc a schopnost, aby byl, a nemůže s tím přestat, aniž by p svobodu činit, ne však svobodu nečinit. Tato potřebnost, soběstačnému bytí holé hmoty tak jedinečným znakem života než jeho moc, jejímž je rubem: sama jeho svoboda je jeho zvláštní antinomie svobody u samých kořenů života v jeho nejelementárnější podobě látkové výměny sa Druhá poznámka bezprostředně navazuje. Aby mohla vyměňovat látky, potřebuje živá forma lát nachází mimo sebe, v cizím „světě". Tím je život obrácen ke světu ve zvláštním vztahu odká moci. Jeho potřeba vystupuje ven tam, kde jsou prostředky k jejímu uspokojení. Jeho vlastn činný v získávání potřebné nové látky, je v podstatě otevřeností pro setkání s vnější skut Potřebností je na svět odkázán a ke světu obrácen; jako obrácený a otevřený je k němu vzta vztažený je připraven pro setkání; připraven k setkání je schopen zkušenosti. V činném obs svého bytí, předně v zajišťování přísunu látek, zakládá ze sebe neustálé setkávání a aktua zkušenosti; jako zakoušející „má" „svět". „Svět" tu tak je od samého počátku: obzor, otevř transcendencí nedostatku, jež osamělost vnitřní totožnosti rozšiřuje do okruhu vitálního v čili transcendence života, v níž nutně sahá mimo své hranice a rozšiřuje své bytí do nějak jako tendence dána už s organickou potřebností látek, založenou v látkové svobodě jeho for vztahu ke světu čili chování se tato svoboda zmocňuje své vlastní nutnosti. Za třetí zahrnuje tato transcendence niternost čili subjektivitu, která naplňuje všechna s obzoru kvalitou cítěné svojskosti, ať se ozývá sebetišším hlasem. Musí tu být, aby byl něj uspokojením a zmařením. Ať tuto niternost nazýváme cítěním, dráždivostí, snažením nebo jak v nějakém stupni „vědění" je v ní obsažen absolutní zájem organismu na své vlastní existen pokračování. Je tedy „egocentrická" a zároveň překlenuje kvalitativní propast k ostatním v způsoby voleného vztahu, který ve své zvláštnosti a naléhavosti pro organismus nahrazuje v integraci hmotných věcí do jejich fyzického okolí. Otevřený obzor ovšem znamená jak afikov i spontánnost, vystavenost vnějšku ne méně než zasahování do něho. Jen tím, že je život ci být aktivní. V afekci cizím cítí afikované sebe samo; jeho svojskost se vzrušuje a jaksi o jinakosti vnějšku a tak se ve svém osamění odlišuje. Zároveň však skrze a přes pouze vnitř vzrušení pociťuje i přítomnost afikujícího, jeho poselství jakožto jiného se přijímá do ni prvním úsvitem subjektivního vzruchu, s úplně rudimentárním zážitkem doteku se v uzamčenos bytí otevírá jakási skulina a odemyká se dimenze, v níž věci získávají nové, rozmnožené by objektu, předmětu. Je to dimenze představující niternosti. Sebepřesahování se sice zakládá nouzi a spadá tedy vjedno s nutností aktivity: je pohybem směrem navenek. Ale receptivita co přichází zvenčí, tato pasivní stránka téže transcendence, dodává životu schopnost být s „informovaný", nikoli jen slepou dynamikou.4 Tak se vnitřní totožnost, jak je otevřena pro subjektním pólem komunikace s věcmi, daleko těsnější než mezi pouze fyzickými jednotkami;5 organického subjektu samého tak vzniká pravý opak osamělosti. Poslední poznámka. Transcendencí života míníme to, že si udržuje jistý obzor vně své bodov Zatím se obzor prostředí vykládal přítomností věcí nebo rozšířením vztaženosti k současném Vlastní zájem, poháněný potřebností, však otevírá také jistý obzor času, který nezahrnuje přítomnost, nýbrž vnitřní očekávání toho, co nastává (Bevorstehen). Bezprostřední očekáván budoucnosti, do níž organická kontinuita v každém okamžiku směřuje pro uspokojení nouze pr okamžiku. Tvář života je tak obrácena dopředu i navenek. Jako se jeho zde napřahuje k tam, jeho „teď" k nějakému „hned" a život „přesahuje" svoji vlastní bezprostřednost v obou obzo Dívá se ostatně jen navenek, neboť dopředu se dívá z nutnosti své svobody, takže se prosto takříkajíc prosvětluje tím, co stojí časově přede dveřmi, a obojí přechází do minulého nap zklamání. Prvek transcendence, s nímž jsme se setkali v prapodobě existence s látkovou vým plnější artikulaci. Teprve v existenci zvířete vystupují zde naznačené a v samé podstatě živého založené rysy Třemi znaky se zvířata odlišují od rostlinného života: volností pohybu, vnímáním, cítěním. schopnosti jsou projevy jednoho společného principu. Současné vynoření vnímání a pohybu otevírá významnou kapitolu v dějinách svobody, jež zača existencí jako takovou a poprvé se ohlásily prapůvodním neklidem substance s látkovou výmě rozvoj obou těchto schopností v evoluci znamená postupující odemykání světa a postupující sama. Otevřenost směrem ke světu je základní podmínkou života vůbec. Jejím elementárním pr dráždivost, citlivost na podněty, jak ji vykazuje obyčejná buňka. Skutečný vztah ke světu však začíná teprve s vývojem specifických smyslů, vymezených motor a centrální nervové soustavy. Diferencování smyslovosti spojené s centrální integrací její dat poskytuje počátek skutečného světa předmětů. Aktivní zacházení s ním ve výkonu pohybov podřizuje smyslově daný svět prosazující se svobodě, jež takto na vyšší rovině odpovídá na organismu. Hlavním znakem zvířecí evoluce na rozdíl od rostlinného života je, že se prosto závislosti postupně proměňuje v dimenzi svobody, a to paralelním vývojem těchto dvou mohut se v okolí a vnímat na dálku. Teprve těmito mohutnostmi se prostor životu skutečně otevírá k otevření té druhé dimenze „transcedence", času, současným vývojem třetí otvírající mohut emoce, a to podle téhož principu „distance" či odstupu mezi subjektem a jeho předmětem, je je zde časová. Pokusme se ukázat nerozlučné vzájemné propojení tří zvířecích mohutností - pohybu a emoce - a vyložit jejich smysl v rámci obecné teorie života. Místní pohyb zvířat míří k nějakému předmětu nebo od něho pryč, je to pronásledování nebo trvající pronásledování, při němž zvíře měří své síly se silami své kořisti, prozrazuje ne motorické a smyslové schopnosti, ale i vyslovené síly citu. Prostor mezi startem a úspěche takovou řadu činností, se musí překlenout stálou emoční intencí. Vznik zaměřeného pohybu n (jak jej ukazují obratlovci) znamená tedy počátek emočního života. U kořene lovu stojí žád útěku strach. Je-li tužba bičovaná nouzí základním předpokladem schopnosti pohybu, je pron pohyb za předmětem) prvním pohybem. V něm se také poprvé ukazuje rozdíl mezi zvířetem a ro zařazení odstupu mezi pud a jeho ukojení, tj. v možnosti vzdáleného cíle. Nalezení takovéh vnímání na dálku, do hry tedy vstupuje vývoj smyslů. Má-li se cíle dosáhnout, je třeba kon ve hře jsou tedy i pohybové schopnosti. Má-li se však to zdálky zachycené zažít jako cíl a cíle si udržet, aby pohyb překonal nezbytný meziprostor úsilí a času, k tomu je třeba touh - a přistupuje tedy vývoj citu. Podstatnou podmínkou touhy je naplnění, které ještě není n naopak umožňuje odložené naplnění. Touha tak reprezentuje časový aspekt stejné situace, je aspekt představuje vnímání. V obojím vztahu se otevírá a překlenuje odstup: vnímání podává „ne zde, ale tam", kdežto touha podává předmět jako „ještě ne, ale bude to". Pohybová scho vnímáním a hnaná touhou tak proměňuje tam ve zde a ještě ne v nyní. Bez napětí odstupu a j odkladu by nebyla žádná příležitost pro touhu či emoce vůbec. Velké tajemství zvířecího ži té mezeře, kterou dokáže udržovat mezi bezprostředním záměrem a zprostředkovaným naplněním bezprostřednosti, jemuž odpovídá zisk volného prostoru jednání (Spielraum). Smyslovost, city a pohybové možnosti jsou různá vyjádření principu zprostředkovanosti, čil „distance" zvířecího bytí. Je-li i v citu zahrnut odstup mezi potřebou a ukojením, je zalo oddělení subjektu a objektu a kryje se tedy se situací vnímání a schopnosti pohybu, které také zahrnují. „Odstup" ve všech těchto ohledech zahrnuje rozštěpení mezi subjektem a obje u kořene celého fenoménu živočišnosti a jeho oddělení od vegetativní formy života. Pokusme podstatu tohoto rozvětvení. Výchozí evoluční podmínkou je prostředí (Umwelt), jež s organi s nímž přímo probíhají chemické procesy látkové výměny. To umožňuje spojitost a stálost vý a tím i bezprostřední ukájení ruku v ruce se stálou organickou potřebou. V tomto stavu kon není místo pro touhu. Prostředí a organismus tvoří ještě samočinně fungující souvislost. T jedno od druhého oddělí, může vzniknout žádost a strach. Toto oddělení provede život sám: vyvine schopnost a nezbytnost vstoupit do vztahu s okolím, jež s organismem už bezprostřed pro jeho metabolické potřeby není bezprostředně k dispozici. Svojí schopností proměňovat syntézou anorganickou hmotu přímo v organické sloučeniny dokáž svoji výživu čerpat z minerálních zásob půdy, které tu vždy jsou, kdežto zvíře závisí na n výskytu velmi specifických a nestálých organických těles. Ale právě díky této schopnosti p již rostlina má, jí chybí všechny ostatní znaky, jež si zvířata musela vyvinout kvůli prek metabolismu. Zvíře musí pro své udržení naživu vždy překlenovat mezeru, která u rostlin je dokáže, v tom je jeho vyšší, ale také riskantnější svoboda. „Mezery" v prostoru i čase se uzavírají jedinečným živočišným fenoménem prostředečné činno jednáním, odlišeným od samého účelu.7 Typická činnost rostliny je přímou součástí metaboli Naproti tomu pohyb zvířat představuje činnost, jež je kryta z přebytků předchozího metabol jeho další pokračování, je to však volně vydávaný výkon, oddělený od trvajících vegetativn a tedy „činnost" v úplně novém smyslu. Je to jednání navenek, naložené na vnitřní aktivitu systému a vůči němu parazitní: jen jeho výsledky mají nadále zajistit pokračování oněch pr Tato prostředečnost vitálních aktivit skrze vnější pohyby je rozlišovacím znakem živočišné okliky je sídlem svobody i rizika zvířecího života. Navenek zaměřený pohyb je vydání, jež teprve konečným výsledkem, který ovšem není zaručen. Aby mohl být případně úspěšný, musí v jež volně zachází s rezervami systému výživy, moci také selhat. Možnost omylu a neúspěchu úspěchu za podmínek prostředečného jednání. Prostředečnost zvířecí existence je u kořenů pohyblivosti, vnímání a cítění; vytváří osamě jež se staví proti světu. Svět současně láká i hrozí. Obsahuje věci, jež osamělé zvíře pot se tedy sebrat a začít je hledat. Obsahuje také předměty strachu, před nimiž musí utíkat. věcí chování v jednotlivých akcích, místo aby bylo zajištěno organickým fungováním samým. bdělost a námahu, kdežto rostlina může dřímat. Rozkoš naplnění odpovídá trýzni selhání a s není nedostatek, který by schopnosti rozkoše něco ubíral, nýbrž její nezbytný doplněk. Zví svojí podstatou bytí vášnivé (leidenschaftlich).8 Měřeno pouze biologickou bezpečností jsou přednosti zvířecího života vůči rostlinnému veli v každém případě draze zaplacené. Samotné měřítko přežití však pro ocenění života rozhodně šlo jen o bezpečné trvání, neměl by život vůbec začít. Je to ze své podstaty prekérní a po dobrodružství ve smrtelnosti, a žádná z jeho možných forem nemá své trvání zajištěno tak, těleso. Otázka tu není trvání jako takové, nýbrž „trvání čeho?" To znamená, že takové „pro jako je vnímání a cítění, nelze nikdy posuzovat jen jako prostředky, nýbrž také jako kvali má být udržen, a tedy i aspekty účelu tohoto udržování. Je jedním z paradoxů života, že po které účel modifikují a samy se stávají jeho částmi. Cítění, vnímání, pohyblivost jsou jak života také chtěny v jeho sebeudržování, jemuž slouží, totiž udržování právě nějakých „já" podílejí. Dá se tedy právě tak říci, že metabolismus je kvůli nim, jako že ona jsou kvůli možnosti by tu bylo méně co udržovat, a toto „méně" toho, co se má udržet, je stejné jako to udržuje. Odtud lze pak také uvidět, v čem spočívá pokrok rozvinuté živočišnosti. Prostředečnost jeh světu znamená stupňování té prostředečnosti, která je organickému existování vlastní už na (metabolizující) rovině, ve srovnání s bezprostřední sebetotožností anorganické hmoty. Tat prostředečnost si získává větší prostor jednání (Spielraum), vnitřní i vnější, za cenu vět vnitřního i vnějšího. Výraznější já se staví proti výraznějšímu světu. Každý další stupeň zde sami na sebe) za to platí ve své vlastní měně - v té, v níž dostává i své naplnění. Dr i cenu odvahy. Propast mezi subjektem a objektem, kterou rozevřelo vnímání na dálku a širš a která se odráží v ostrosti žádostivosti a úzkosti, ukojení a zklamání, rozkoše a bolesti nikdy neměla zavřít. Ale v jejich rostoucí šíři nalezla svoboda života prostor pro všechny vztahování - vnímající, činné i cítící - jež tuto propast překlenují a tím zdůvodňují a je znovu vydobývají ztracenou jednotu. (Z německého originálu Evolution und Freiheit, in: H. Jonas: Philosophische Untersuchungen metaphysische Vermutungen. Insel Verlag, Frankfurt a/M 1992, str. 11-33, přeložil Jan Soko Scheidewege 13, 1983/4, str. 85-112) Hans Jonas [ URL "LM-200.html "]