Vůně pardála... ****************************************************************************************** * Hynek Bartoš ****************************************************************************************** Abstrakt In one of the past issues of this magazine (Lidé města, 14, 2004/2) we had the opportunity acquainted with views of present biological anthropology on some basic questions regarding significance of human sense of smell. J. Havlíček’s study titled “Recognize them by scent” “Individual recognition by smell” attempts to critically overview the modern biological st identification. In both this and in the previous article on olfactory topic, J. Havlíček d date scientific literature and shows what type of research is currently “in”. Due to the l evolutionary biology on the current natural sciences scene, it is no surprise that the big of researchers includes topics that are closely related to reproduction (e.g. ability to i partners and relatives, identification of sensed person’s sex, change of scent and smell s fertility, analysis of sexual attractants, etc.). Havlíček explains ways of biological thi primarily for Anglophone scientific community of the last decades of the twenties century of its research activity on problems of sexual selection and reproductive strategies. At t this research tradition is typically convinced that published views are very perishable an information is judged rather by its freshness than its age. This study is intended as a ki balancing this specific way of thinking and drawing our attention to very long tradition o smell, odors, and scent. V jednom z minulých čísel této revue (Lidé města, 14, 2004/2) jsme měli možnost seznámit s současné biologické antropologie na některé základní otázky týkající se původu a významu l Studie J. Havlíčka nazvaná „Podle vůně poznáte je" s podtitulem „Individuální rozpoznávání pokusila o kritický přehled moderních biologických studií věnovaných pachové identifikaci. jako i v předchozím článku věnovaném olfaktorické problematice J. Havlíček vychází z nejno literatury a ukazuje, jaký typ zkoumání je právě „v kursu". Vzhledem k dominantnímu postav biologie na současné přírodozpytné scéně nás nepřekvapí, že největší zájem badatelů přitah témata, která bezprostředně souvisejí s reprodukcí (např. schopnost identifikace sexuálníh příbuzných, rozpoznání pohlaví vnímaného člověka, změna pachu a čichové senzitivity v obdo analýza sexuálních atraktantů atd.). Havlíček nám přiblížil způsob biologického myšlení ty pro anglofonní vědeckou komunitu posledních dekád dvacátého století, která věnuje většinu zkoumání problematiky pohlavního výběru a reprodukčních strategií. Pro tuto badatelskou tr typické přesvědčení, že publikované názory podléhají velmi rychlé zkáze a hodnota informac jejich čerstvostí než stářím. Následující studie je zamýšlena jako jakýsi pendant vyvažující tento specifický způsob uva upozorňující na velmi dlouhou tradici zkoumání čichu, pachů a vůní. Klade si za úkol předs „vědeckého" uchopení stejného tématu (původ a význam lidského čichu a problematika recepce v antickém Řecku, konkrétně v peripatetické škole, vlivné vědecké komunitě působící v Athé doby. Zakladatel peripatetické školy Aristotelés byl nejstarším systematickým myslitelem o dílo se nám zachovalo v rozsahu větším než jen fragmentárním. Jako biolog byl uznávanou au v antice, ale také ve středověku a z velké části i v novověku. Mnozí významní géniové novo byli např. W. Harvey nebo G. Cuvier, bedlivě studovali Aristotelovy myšlenky a nechali se inspirovat. Aristotelova imanentní teleologie živých organismů byla obecně akceptovaná pra triumfálního příchodu Darwinovy evoluční teorie. Přesto i sám Ch. Darwin poté, co se mu do anglický překlad Aristotelova spisu O částech živočichů, v dopise překladateli píše: „Jen na knihu, která by mě zaujala více... Z citátů, se kterými jsem se již dříve setkal, jsem mínění o Aristotelových zásluhách, ovšem ani v nejmenším jsem netušil, jak úžasný člověk t Je smutnou skutečností, že studium starých autorit vyšlo ve vědecké komunitě z módy a že s myšlenky zajímají již jen historici vědy. Zjevně to svědčí o zásadní proměně chápání vědy jejích výsledků. Budiž proto následující esej na jedné straně vzpomínkou na „staré dobré č pominuly poměrně nedávno, na straně druhé invokací doby, která dříve nebo později opět při antických a moderních výkladů se pokusím poukázat na to, že stáří (či v tomto smyslu spíše jediným kritériem kvality té které myšlenky, že zajímavý výklad může i po dvaceti třech st svěže a inspirativně a že některé zdánlivě moderní myšlenky jsou ve skutečnosti velmi star I Podívejme se nejprve na myšlenky moderní. Hlavním tématem Havlíčkových studií je pachová k lidmi, což je téma natolik specifické, že bychom k němu jen těžko hledali antické paralely náš autor dotýká i některých obecných úvah o lidském čichu a pachu, které nám mohou poslou body následující komparace antických a moderních názorů na olfaktorickou problematiku. Tem vymezit následovně: A) Specifika čichového smyslu Čich má oproti ostatním smyslům člověka určitá specifika, ze kterých Havlíček zdůrazňuje n okolním osvětlení a hluku (tedy na zraku a sluchu) a relativní nezávislost na přítomnosti Tyto dvě charakteristiky jsou důležité s ohledem na zkoumání funkce pachu v lidské komunik podle Havlíčka dosud podceňováno. Z dalších zvláštností (kromě těch, se kterými se setkáme okruhu C) je zmíněna také relativní nespolehlivost čichu ve srovnání se zrakem. B) Příčiny vzniku lidského pachu V otázce původu lidského pachu Havlíček rozlišuje mezi pachy vznikajícími jako „vedlejší p metabolismu", které „nehrají v individuálním rozpoznávání velkou roli", a „chemickými látk produkovanými v různých částech těla, jejichž důsledkem je naše „čichová individualita". Z částí těla" je zdůrazněna zejména oblast podpaží, kde se vytváří jakýsi „pachový podpis". prý klíčový pro pachovou komunikaci. Zde však autor naráží na komplikaci. „Chemické látky" v podpaží (tedy produkty apokrinních žláz) jsou samy o sobě bez zápachu, tedy nemohou být příčinou „pachového podpisu". Ten zřejmě vytváří až bakteriální mikroflóra, která se živí produkovanými apokrinními žlázami v této oblasti. Jinými slovy můžeme říci, že pachy spont jako metabolický odpad lidského organismu údajně nehrají při pachové komunikaci velkou rol tedy rezignoval na hledání finální příčiny olfaktorické stránky těchto „by-products"), zat výživa produkovaná např. v axile zásadně ovlivňuje olfaktorickou komunikaci prostřednictví mikroflóry. To je neobyčejně zajímavý případ symbiózy dvou odlišných druhů organismů a jej komunikace by mohla být samostatným tématem pro výzkum. Havlíček se však soustředí na „pac celek a na studium jeho jednotlivých faktorů a vztahů mezi nimi víceméně rezignuje. „Jedná komplikovaný systém, při jehož studiu vyvstává výrazně více otázek než se nabízí odpovědí. autor uzavírá konstatováním, že na jedinečnosti pachového podpisu se podílejí také a) gene pěstitele, b) jeho dietetické návyky, c) zdravotní stav a d) kulturní faktory. Ačkoli „výsledky některých studií naznačují, že pachový podpis je v čase poměrně stabilní" experimentálně zjištěn rozdíl mezi pachem dětí, který byl hodnocen jako nejvíce příjemný a intenzivní, a pachem dospělých mužů a starších žen, kteří stáli na opačném konci hodnocení vyplývá, že i když je pachový podpis individuálně specifický a „poměrně stabilní", zároveň generační skupiny. To znamená, že se i přes svou stálost musí zároveň proměňovat s přibýva změna je navíc obecně vnímána jako posun od příjemného k nepříjemnému. Havlíček dále tvrdí pach žen se mění v průběhu menstruačního cyklu, přičemž ve folikulární fázi je muži vnímán intenzivní a nejvíce přitažlivý. C) Čich, emoce a problém verbalizace pachových vjemů Specifikum čichového smyslu by podle Havlíčka mohlo souviset s jeho úzkou propojeností s n světem. Vnímané vůně a pachy mají svojí „hédonickou kvalitu", která je dlouhodobě uložena s vůní se nám při vzpomínce vybaví i emotivní kontext dané události. Havlíček píše, že emo čichového smyslu souvisí s obtížností pachové vjemy verbalizovat: „Svět vnímaný zrakem a s dobře racionálně uchopitelný a slovně vyjádřitelný, což spolu úzce souvisí. Naproti tomu j a vůní neuchopitelný, špatně vyjádřitelný slovy a silně emocionální." Experimenty prý prok výsledků založených na verbálním vyjádření jako velmi problematickou, a to nejenom kvůli r neuchopitelnosti čichových podnětů, ale také kvůli předpojatosti našeho vědomí, které je z a stereotypy. Příkladem takového stereotypu je vžitá představa, že mužský pach je intenziv příjemný, zatímco ženský naopak méně intenzivní, zato příjemnější. Samotná problematika ve slovního vyjádření, pachového prožitku bohužel není v Havlíčkových studiích rozvedena. II Nyní se pokusím výše zmíněné výdobytky „moderní" vědy srovnat s některými peripatetickými Čerpat budu z Aristotelových spisůO duši (De anima), O vnímání (De sensibus) a některých d Theofrastova spisu O vůních (De odoribus) a z šesté knihy spisu O příčinách existence rost plantarium). Zmíním také myšlenky ze XIII. knihy pseudo-aristotelského spisu Problemata a dialoguTimaios Aristotelova učitele Platóna. Takový přehled sice nebude ani zdaleka vyčerp se však, že bude možné považovat jej za dostatečně reprezentativní. Ad A) Aristotelés se ve svém pojednání O duši zabývá čichem jako jedním z pěti smyslů člověka. V považuje za nejobtížnější, neboť „co je vlastně čich, není tak jasné, jako u zvuku nebo ba prý to, že tento smysl „není u nás [tj. lidí] dosti jemný, nýbrž je méně vyvinut než u mno Člověk cítí pachy velmi špatně a nečichá nic bez nelibosti nebo libosti." Aristotelés přir čich ke zraku živočichů s „tuhýma" očima. Tito nevnímají rozdíly barev, pouze rozlišují, j vnímaný podnět nebezpečný či není. Podobně lidé nevnímají rozdíly ve vůních, pouze rozlišu příjemnost či nepříjemnost. K tomuto tématu se ještě vrátíme později (viz Ad C). Aristotelés podobně jako Havlíček odlišuje čich od sluchu a zraku, ovšem zdůrazňuje na dru propojenost s jiným smyslem, a sice s chutí. Protože je čich podle Aristotela u člověka v ostatními živočichy velmi slabě vyvinutý, musí si člověk při identifikaci pachů vypomáhat Chuť je u člověka ve srovnání s nedokonalým čichem naopak jeho nejlépe vyvinutým smyslem. podle Aristotela prosté: chuťový smysl „je jakýmsi druhem hmatu a ten je u člověka smyslem neboť v ostatních se nevyrovná mnohým živočichům, hmatem však daleko předčí ostatní". Lidská přirozenost tedy podle tohoto názoru vykompenzovala neschopnost čichového smyslu vý senzitivitou smyslu chuťového. I přesto, že je lidský čich ve srovnání s čichem většiny ostatních živočichů poměrně zaost i jistou výjimečnou schopnost. Ve spiseO vnímání a vnímatelném Aristotelés tvrdí: „Člověk který vnímá vůni květin a podobné vůně a má v nich zálibu." Můžeme se nyní ptát, proč je z schopnost cítit vůni květin a proč je v tomto člověk výjimečný. Odpověď najdeme ve stejném několik řádek dříve, kde se hovoří o klasifikaci pachů: „Jeden druh pachů, jak jsme již řekli, tvoří totiž řadu, která odpovídá chutím: příjemnost náleží těmto pachům nahodile; poněvadž jsou totiž drážděním vyživovací složky, jsou tyto p touží po jídle, příjemné, kdežto pro nasycené, kteří již nic nepotřebují, příjemné nejsou, jimž není příjemná potrava s některými pachy. A tak tyto pachy, jak jsme řekli, jsou příje nahodile. Proto jsou také společné pro všechny živé bytosti. Jiné pachy však jsou o sobě příjemné, jako např. vůně květin. Neboť tyto nepobízejí ani ví požití, ani ničím nepřispívají k povzbuzení chuti, nýbrž mají spíše protivný účinek... Vní tohoto druhu je vlastní jen člověku, kdežto pachy, které tvoří obdobnou řadu jako chuti, m i ostatními živočichy, jak jsme řekli již dříve; tyto pachy se dělí na druhy podle chutí, příjemné jenom nahodile, ony prvé však nikoli, poněvadž jejich přirozená povaha je o sobě nepříjemná." Zřejmě proto, že zatímco u ostatních živočichů zpravidla vonící znamená chutné, květiny čl přesto, že je nepojídá. Proč však příroda, která podle Aristotela nedělá nikdy nic zbytečn obdařila člověka touto anomálií? Aristotelés překvapivě nenabízí žádné teleologické vysvět se s výkladem fysiologickým: člověk má totiž ze všech tvorů v poměru k velikosti těla nejv mozek, který je citlivý vůči teplé a dráždivé květinové vůni. Ad B) U Aristotela žádnou výslovnou zmínku o původu lidského (či obecně živočišného) pachu nenac Theofrastos, jeho současník a kolega, v úvodu svého spisu věnovaném vůním a zápachům říká, podobně jako chutě, vznikají díky směsi (mixis). Čisté, nesmíchané věci nemají žádnou vůni takových věcí může být voda, vzduch či oheň. Jediným ze základních živlů, který má vlastní Ta je podle Theofrasta nejvíce „smíchána". Co se míní onou směsí a jaké věci či druhy věcí se dozvídáme až v pasáži věnované výrobě parfémů, kde je opět zdůrazněna podobnost vzniku Směs je zde určena dvěma druhy příměsí: tekutými a pevnými. Mísit se mohou jak pevné s tek označeno za nejběžnější metodu výroby parfémů, tak také tekuté s tekutými či pevné s pevný Následující pasáž věnovaná živočišným pachům také odkazuje na jistou směs, tentokrát souvi individuální přirozeností (fysis): „Pachy živočichů vznikají podle jejich vlastní přirozenosti (fysis). Každému náleží nějaký (tis oikeias) podle jeho směsi (krasis). Tyto pachy jsou libé a čisté, pokud je živočich v (akmé) a dobré kondici, ještě příjemnější, když je mladý. Ale pach je silnější a méně příj páření a obecně při rozkladu či vyčerpání těla". Z řečeného vyplývá, že individuální pach („pachový podpis") se mění s věkem a kondicí dané tělesného pachu byla v té době hojně využívána v lékařské diagnostice, kde byl zápach vním nemoci. Theofrastos nachází analogii pachových změn v patologických stavech a ve stáří, čí Aristotela, který přirovnal stáří k přirozené nemoci a nemoc k předčasnému stárnutí. Podobně jako Havlíček i Theofrastos předpokládá, že ve výkladu pachové identity hraje zvlá reprodukční období, což ilustruje několika příklady. První poukazuje na to, že kozlové, je nejsilněji páchnou v období páření. Jiný příklad přirovnává zápach živočichů v říji k usuš cibuli, které údajně nejsilněji voní v době, kdy nadchází období rašení. Vzhledem k tomu, mluví o živočiších obecně, řečené by mělo platit i pro lidi. V této souvislosti si nutně m otázku, co je chápáno obdobím „říje" u člověka. Zatímco u žen souvisí období plodnosti s m cyklem, u mužů je to složitější, neboť jejich období říje není jasně určitelné. Zdá se, že období plodnosti od puberty až do stáří, čemuž by nasvědčovaly některé Aristotelské pasáže život člověka k sezónnímu cyklu. Zatímco rostliny a někteří živočichové žijí v každoročně střídě jara, léta, podzimu a zimy, lidský cyklus je pouze jeden, frázován mládím, dospělos Projevem dospělosti je u muže např. plešatění, ke kterému podle Aristotela nikdy nedochází sexuálního života a které je možné chápat jako analogické k opadávání listů se stromů. Jiný výklad zabývající se vznikem živočišných pachů nacházíme v třinácté knize pseudo-aris Problemata. Charakteristickým znakem tohoto spisu je časté kladení otázek, z nichž pouze n odpověď, jiné zůstávají nezodpovězeny, jako by šlo o protokol z nějakého pracovního seminá je opravdu sugestivní: „Proč žádný z živočichů nevoní (euódes estin) s výjimkou pardála (pardalios), (který voní zvířatům, neboť se říká, že ostatní zvěř k němu s potěšením čichá), a když uhynulá zvířata (dysódé estin), zatímco mnohé rostliny, když hynou a vysychají, stávají se ještě více voňa ginetai)?" Zatímco Theofrastos rozlišoval pachy lidského těla na příjemné (pokud jde o mladé a zdravé nepříjemné (způsobené zpravidla stářím, nemocí či vyčerpáním), autor poslední ukázky rezol možnost, že by jakýkoli z živočichů mohl vonět (pardál je jedinou výjimkou, která toto pra S tím by nesouhlasil ani Havlíček, který libost a nelibost spojuje se sexuální atraktivito Theofrastos, podle kterého - jak již bylo uvedeno - je živočišný pach libý či nelibý s ohl kondici daného jedince. Proč je jedinou výjimkou právě pardál, to se bohužel z citovaného zato zde nacházíme vysvětlení, co je příčinou živočišného zápachu a čím se v tomto ohledu od živočichů: „Je to proto, že příčinou zápachu (dysódia) je nestrávení (apepsia) zbytkových produktů tě Tak je tomu někdy a v některých případech s potem, který je výsledkem nemoci, zejména u tě takto nejsou cítit pořád. Také dech a říhnutí zapáchá u těch, jejichž [zbytkové produkty t strávené. Stejná příčina se týká i masa (sarx) a tomu podobného. (Podobným míním to, co v nahrazuje maso). I tam je totiž zbytkový produkt těla nestrávený. Hnilobný proces v něm pr příčinou zápachu živého i rozkládajícího se [masa]. Proto také tuky, kosti a vlasy nezapác jsou strávené a neobsahují vlhkost. V rostlinách zbytkové produkty nejsou. Anebo i v nich zbytky jsou, ale rostliny jsou přirozeně suché a teplé, a proto dobře stráví v nich přítom (hikmas) a tato v nich není blátivá (pélódés)? Vůně půdy v teplém klimatu, jako je v Sýrii která je suchá a teplá, je toho důkazem, stejně jako vůně rostlin z takové půdy rostoucích rostliny] nepodléhají hnilobě (asépta). Ale živočichové takoví nejsou, neboť jejich zbytko nejsou strávené, zapáchají a podobně také jejich dech. Když se [jejich těla] rozkládají, v v nich hnije, zatímco u rostlin nikoli. Ty totiž nemají [zbytkové produkty]." Živočišné pachy jsou zde chápány jako průvodní znaky perittómat, jakýchsi nestrávených zby Tyto, zejména pokud jsou vlhké a „blátivé", způsobují nepříjemný zápach typický pro živoči Pokud bychom mohli tento peripatetický výklad o původu živočišného pachu srovnat s Aristot na původ perittómat, pak nám vyvstane další zajímavá analogie antického a moderního výklad Havlíček rozlišuje mezi pachy vznikajícími jako „vedlejší produkt metabolismu" nehrající v rozpoznávání velkou roli", a „chemickými látkami", jejichž důsledkem je naše „čichová indi i Aristotelés činí obdobné rozlišení, byť na obecnější úrovni. „Zbytkové produkty těla" ro ty, které jsou pouze metabolickým odpadem, a ty, které jsou produkovány za nějakým účelem. patří například mateřské mléko, menstruační krev, sperma, tuk, vlasy nebo nehty. Naopak ne metabolický odpad, který je produkován ve zvýšené míře ve stáří a nemoci, nijak nepřispívá (fysis) daného organismu a požití velkého množství takového odpadu může vést až k vážné zd Příkladem neužitečného organického odpadu jsou například exkrementy. Nemůžeme ovšem rozhod Aristotelés zařadil i pot a další pachově výrazné organické produkty. Ad C) Problematika verbalizace pachových vjemů je doložena již u Platona, který ve svém Timaiovi týče působnosti čichu, není tu zvláštních druhů... Různé druhy pachů nemají jméno. Vznikly bezejmenné skupiny těchto počitků, které se neskládají z mnoha druhů, nýbrž mluví se tu je zřetelných počitcích, libém a nelibém; tento z nich působí drsně a násilně na veškerou dut prostírá v našem těle mezi temenem a pupkem, onen však ji uhlazuje a příjemně uvádí opět d stavu." Vůně samy o sobě jsou podle Platóna bezejmenné! Jediné kategorie čichových vjemů jsou libé jsou obecné kategorie všech smyslových počitků. I Aristotelés přijímá myšlenku bipolarity (člověk „nečichá nic bez nelibosti nebo libosti"), není ovšem tak radikální jako jeho učit pachy sice nemají vlastní jména, ale přesto o nich můžeme mluvit, umíme je pojmenovat, pok popisu pomůžeme názvy jednotlivých chutí: „Jako chuť je jednak sladká, jednak hořká, tak i pachy. Ale kdežto mnohé věci mají podobný myslím například příjemnou vůni a sladkou chuť, u jiných je tomu naopak. Podobně je i pach kyselý a mastný, ale poněvadž pachy, jak jsme řekli, nejsou tak docela určité jako druhy c jméno od těchto podle podobnosti předmětů. Tak vůně sladká byla nazvána po šafránu a medu, mateřídoušce a podobných věcech. Zrovna tak je tomu u ostatních pachů." III V naší komparaci se ukázalo, že olfaktorická problematika byla poměrně podrobně diskutován peripatetické škole a že mnohé z antických myšlenek se v moderní diskusi stále objevují. P „vědecký" diskurz se však od toho moderního (jak jej prezentuje v citovaných studiích Havl odlišuje jak metodikou, tak i způsobem prezentace. Není zde místo tato diametrálně odlišná srovnávat ani hodnotit. Cílem bylo pouze poukázat na podobnost nejenom základních otázek, (byť jinak formulovaných, jiným způsobem verifikovaných a ve výsledku také rozdílně interp Závěrem si však nemohu odpustit poněkud provokativní otázkou: Proč máme věřit více např. H než Aristotelovi nebo Theofrastovi? Není třeba pochybovat o tom, že se Havlíček opírá o v uznávané „vědecké" autority. Je ale příznačné, že zatímco např. v souvislosti s teorií „pa současný vědec chápe jako nutné ocitovat Gowera a Ruparelia, kteří roku 1993 upozornili na pachového podpisu s podpažím, zmínit Theofrasta, který teorii individuálního pachového pod o přibližně dvacet dvě století dříve (a který byl od té doby nesčetněkrát citován), již ne závazné. Je to snad proto, že o jeho názorech již současný vědec neví, nebo proto, že Theo považovat za důvěryhodného „vědce", neboť svoji myšlenku experimentálně neověřil a nekvant nepřevedl ji do statistických dat)? To by jistě nemělo hrát takovou roli vzhledem k tomu, všeobecně uznávaným měřítkem „vědeckosti" je frekvence citovanosti v odborných periodikách těch, které sleduje americký server Web of Science provozovaný firmou Thomson Scientific. úzus přijímali důsledně a k měření vědeckosti bychom přistupovali pouze z pohledu citačníh Aristotelés, Theofrastos a další antičtí autoři museli nutně takto nastavená kritéria spln než kterýkoli z dnes žijících badatelů. P.S. Rád bych dodal, že i přes kritický tón předchozích stran se mi výzkumná práce J. Havl a že nepochybuji o její kvalitě. Tímto příspěvkem našemu badateli splácím starý dluh a zár gratuluji k předloňskému sňatku a loňskému narození syna. Zdá se, že i lvi salónů a pardál najdou tu svou „levandulovou". Tak ať Ti, Honzo, stále voní! P.?S.?S. Článek vznikl za podpory grantového projektu GAČR 401/04/P193, jehož úkolem je op kořeny evropské vědy v konfrontaci se současnou biologií. Havlíček J., Podle vůně poznáte je. Individuální rozpoznávání čichem, Lidé města, 14, Prah 112-126. Havlíček J., Homo olfactoricus aneb Chemická komunikace u člověka, Vesmír, 80, 2001, str. Je příznačné, že nejstarší Havlíčkem citovaná studie (v článku pro Lidé města) je z roku 1 ostatních však není starší než několik let. Úryvek z korespondence mezi Ch. Darwinem a W. Oglem z roku 1882 přebírám z knihy J. G. Len Philosophy of Biology, Cambridge 2001, str. xix. Havlíček J., Lidé města, 14, str. 112. Ignorování důležitosti čichové komunikace v oblastech jako je navazování vztahu matka-dítě partnera a sexuální chování by podle Havlíčka bylo „strkáním hlavy do písku" (str. 113). Havlíček J., Lidé města, 14, str. 122. Na pachovém podpis se údajně podílejí pachy: a) kůže, 2) vlasů, 3) dechu, 4) podpaží, 5) n 7) smegmatický, vaginální a menstruační (Havlíček, J., Vesmír, str. 633). Havlíček J., Lidé města, 14, str. 112. Havlíček J., Lidé města, 14, str. 113. Havlíček J., Lidé města, 14, str. 113; Havlíček, J., Vesmír, str. 633. Havlíček J., Lidé města, 14, str. 124. Havlíček J., Lidé města, 14, str. 121. Havlíček J., Dvořáková, R., Bartoš, L., Flegr, J., Non-Advertized does not Mean Concealed: Changes across the Human Menstrual Cycle, Ethology, 111, 2005, str. 1-15. Havlíček, J., Vesmír, str. 632. Havlíček J., Lidé města, 14, str. 124. Havlíček, J., Vesmír, str. 632. Havlíček J., Lidé města, 14, str. 123. Havlíček J., Lidé města, 14, str. 121. „Hodnocení probíhalo podle stereotypního pravidla, a nepříjemnější pach, tím spíše byl přisuzován muži. Chlapci byli zaměňováni za dívky a st muže." (Havlíček, J., Vesmír, str. 634.) Aristotelés sám se na titul Problemata ve svých spisech často odvolává, ovšem citovaná tém spise téhož názvu bohužel nenacházíme. Moderní badatelé se víceméně shodují na tom, že jde jednoho či více peripatetických autorů, možná Aristotelových přímých žáků Aristotelés, De anima, 421a8-9. Aristotelés, De anima, 421a9-11. Aristotelés, De anima, 421a13-16. S tím souhlasí i Theofrastos (De odoribus, II.4). Aristotelés, De anima, 421a21-22. Aristotelés, De sensibus, 444a32-34, přel. A. Kříž. Aristotelés, De sensibus, 443b19-444a8. Aristotelés, De sensibus, 444a-b. Theofrastos, De odoribus, I.1.1-5. Theofrastos, De odoribus, III.7.7-8.1. Viz také Theofrastos, De odoribus, II. 4.1-2. Theofrastos, De odoribus, XIII.61.1-7. Aristotelés, De partibus animalium, 784b33. Theofrastos, De odoribus, XIII.61.7-9. Theofrastos, De odoribus, XIII.63.3-6. Aristotelés, De generatione animalium, 786a30 nn.; 784a13 nn.; 783b26 Aristotelés, De generatione animalium, 783b27-28. Aristotelés, De generatione animalium, 783b11-12. Pseudo-Aristotelés, Problemata, XIII. 907b35-908a1. V Havlíčkově slovníku dokonce pozitivní hodnocení hédonické kvality lidského pachu jednozn Mluví o „lidských vůních", „vlastní vůni", „vůni partnera", „vůni mužů a žen", atd. Titule citovaných článků dokonce jednoznačně hlásá: „Podle vůně poznáte je", nikoli „podle zápach Zřejmě jde o reflexi nějaké lidové pověry, jak naznačuje uvození této myšlenky („neboť se paralelu nacházíme ve staropražské hantýrce, kde výraz pardál označoval atraktivního „švih Pseudo-Aristotelés, Problemata, XIII. 908a1-19. Aristotelés, De generatione animalium, 725a5 n. Tento postřeh se stále znovu objevuje i v moderní literatuře. D. Ackerman (The Natural His Senses, New York 1990, str. 6) nazývá čich „the mute sense, the one without words". Viz ta Howes a A. Synnott, Aroma: The Cultural History of Smell, London/New York 1994, str. 4. Platón, Timaios, 66d1-67a6, přeložil F. Novotný. Aristotelés, De anima, 421a9-11. Aristotelés, De anima, 421a28-b4, přeložil A. Kříž. Hynek Bartoš [ URL "LM-97.html "]