Roy A. Rappaport: Ritual and Religion in the Making of Humanity ****************************************************************************************** * Zdeněk Nebřenský ****************************************************************************************** Roy A. Rappaport: Ritual and Religion in the Making of Humanity, Cambridge University Pres (1. vyd. 1999) Roy A. Rappaport (1926-1997) byl významný americký antropolog, který dlouhodobě působil na Michiganu a v letech 1987-1989 byl presidentem Americké antropologické asociace. Zabýval s náboženství, zvláště náboženských rituálů, a jeho výzkumy v terénu probíhaly především na kde studoval etnikum Maring. V České republice bohužel není tento významný autor stále ješ nicméně věřím, že povědomí o Rappaportových pracích mezi českými vědci vzroste díky vydání V. Soukupa o obecné antropologii, kde je tomuto autorovi věnováno několik stran textu. Kniha Ritual and Religion in the Making of Humanity vznikala postupně během zhruba tří des ji autor dokončil těsně před svou smrtí. Výsledkem je dílo, které využívá k postižení zkou přístupů antropologických, religionistických, historických a filosofických. Hlavním záměre bylo přispět k poznání o povaze náboženství a lidství, a to jak v perspektivě současné, ta Předkládá přitom velmi podrobnou studii zabývající se povahou náboženského rituálu a jeho náboženství i lidské společnosti obecně. Jádrem celé knihy je definice rituálu, jejíž jedn a pojmy jsou následně podrobně rozebírány, což přináší další informace o povaze a funkcích i dalších prvcích zbožnosti. Rituál je zkoumán z různých hledisek. Nejprve je věnována poz logice rituálu a jeho struktuře, dále výsledkům, které tato logika přináší (např. svatost charakteru pravdy a nakonec místu rituálu v procesu ustavování lidství a jeho přínosům v l Významné je autorovo tvrzení a zároveň východisko, že náboženství, jazyk a lidství vznikly 16). Důležitým prvkem pro vznik lidství byl kromě symbolického jazyka podle Rappaporta prá který ustavuje jednotlivé prvky náboženství. Rappaport navíc dále klade důraz na klíčový v v tvorbě Posvátna. Právě náboženský rituál podle jeho přesvědčení ustavuje jednotlivé kons náboženství - svaté, numinózní, okultní a božské - a integruje je do Posvátného (s. 3). Ta jsou velmi podnětná, nicméně vzhledem k tomu, že se týkají vysvětlení skutečností, které j těžko empiricky ověřitelné (ať již - v prvním případě - pro velkou časovou vzdálenost v mi měly udát, nebo pro svůj nemateriální charakter - v případě druhém), je nesnadné je jak po vyvrátit. Ústřední částí celé knihy je stručné a výstižné vymezení pojmu „rituál", který podle Rappa the performance of more or less invariant sequences of formal acts and utterances not enti by the performers"(s. 24). Tato definice je ovšem natolik obecná, že neříká nic bližšího o funkci rituálu; úvahy o těchto záležitostech rozvíjí autor na jiných místech knihy. Důraz kladen především na strukturu rituálu. Prvky, kterými je rituál tvořen - provádění/předvád formálnost atd. - se objevují i za jiných okolností, než jen během rituálu. Přesto je Rapp o tom, že rituál je svou strukturou a způsobem, jak tyto prvky slučuje dohromady, jedinečn forma určitých rituálů je utvářena právě díky jejich formálnímu ustavení; forma a obsah js provádění rituálu vzájemně neoddělitelné. Forma rituálu dodává jeho obsahu něco, co by sym zakódovaný obsah sám o sobě nemohl vyjádřit (s. 31). Poslední část definice hovoří o tom, rituálu nevytváří specifičnost všech činností a promluv, která je typická pro provádění ri rituálu naopak následují, více či méně přesně, řád, který byl zavedený jinými. Právě z toh Rappaporta zakládání zcela nových rituálů, které nenavazují na předchozí, poměrně problema (s. 32-33). Formálnost rituálu, jeho dekórum, je jeho důležitým prvkem a je jí docilováno koná v určitém specifickém kontextu, který je určen například časem nebo místem. Je tedy u určitý „liturgický řád", během kterého jsou více či méně neměnné sekvence formálních činno specifickém kontextu opakovány. Během náboženského rituálu jsou podle Rappaporta v lidském společenství předávány dva druh referential messages (autoreferenční zprávy) a canonical messages (kanonické zprávy). Auto jsou přitom mezené na rámec přítomnosti jak místní tak i časové, zatímco kanonické zprávy a představují obecné nebo dokonce věčné aspekty univerzálních řádů. Oba dva druhy zpráv ov vzájemně závislé (s. 52-106). Podle Rappaporta je rituál základním lidským sociálním aktem (s. 107). Důležitou podmínkou účastníci rituálu byli schopni přijmout zprávy přenášené během rituálu, je přitom skutečno předem vycvičeni a indoktrinováni či jinak připraveni pro to, aby byli schopni odhalit výz vlastního rituálu. Schopnost rituálu utvářet a přetvářet je tedy (mimo jiné) závislá na re speciálně připravenými recipienty. Autor dále upozorňuje na důležitý fakt, že účast na lit jeho provádění vyjadřuje konformitu a souhlas účastníka s tímto řádem. V následujících třech kapitolách (kap. 6-8; s. 169-276) se autor věnuje třem dimenzím litu - sekvenci, synchronii a hierarchii. Co se týče sekvence, nejdůležitější je zde rozdělení (mundane) oproti času, který je vnímán zcela odlišně od tohoto běžného času - time out of Zatímco v běžném čase se dějí profánní věci a dochází k nevratným změnám (růst, vývoj, ale smrt), tak v liturgickém čase mimo čas dochází k přesnému opakování a je proto vnímán jako Synchronie je další důležitou dimenzí rituálu, jelikož se díky ní vytváří mezi participant sounáležitosti a jednotného společenství (communitas). Jde o vnímání shody, jednoty a soul který během rituálu participanti zakouší. Na tuto skutečnost ostatně upozornil již A. R. R souvislosti s výzkumy rituálů na Andamanských ostrovech. Poslední podrobně popisovanou dimenzí liturgických řádů je hierarchie. Každý liturgický řá způsobem hierarchicky strukturován, přičemž na vrcholu této struktury jsou tzv. Ultimate S - základní svaté postuláty. Tj. základní vyznání víry, jako např. šema u Židů, šaháda u mu vyznání víry u křesťanů. Druhou třídou, hierarchicky nižší, jsou tzv. kosmologické axiomy axioms), které úzce souvisí a navazují na základní svaté postuláty. Ovšem zatímco základní jsou většinou prosty přímých sociálních obsahů, kosmologické axiomy jsou v tomto smyslu př mají přímý politický, sociální nebo ekologický význam. Třetí a ještě nižší třída v hierarc ještě přesnějšími pravidly, které řídí vztahy mezi osobami, kvalitami, podmínkami a stavy Čtvrtou třídou jsou konečně ukazatelé běžných stavů společnosti a přírody. Většinou platí, v hierarchii liturgických řádů, to jest základní svaté postuláty, jsou součástí rituálu, k mění (s. 275). Současně platí, že právě neměnnost je v rituálu tím, co je základem svatého Desátá kapitola je věnována problematice posvěcení (sanctification) (s. 313-344). Rappapor o tom, že svatost (sanctity) se skládá ze dvou podmnožin - svatého (sacred) a posvěceného (s. 313-314). Rituál přitom posvěcuje cokoli, co je v něm zakódováno, jinak řečeno, svatos produktem rituálu. Autor dále tvrdí, že myšlenka svatého je přesně tak stará jako jazyk, p souvisí s vývojem lidské inteligence (s. 23-324). Dále upozorňuje na to, že kanonická nemě základ pro myšlenku věčnosti a snad také nesmrtelnosti, která může být prostřednictvím rit Liturgický řád považuje Rappaport za důležitou složku určité společnosti, neboť zakládá je vše prostupující racionální řád, který sjednocuje přírodu, společnost, jednotlivé lidi a b kosmos. Tento řád váže dohromady různorodé prvky a zároveň tvrdí, že je morální a přirozen Takovým řádem byly například Ma'at v Egyptě, Asha v Iránu, Wakan-Tanka u Siouxů v Americe které autor podrobně rozebírá (s. 353-370). Opakované vykonávání určitých rituálů je podle k tomu, aby byl tento obecný řád ve společnosti zachován. Následně autor pokračuje ve výkl zkušenosti, kterým navazuje především na W. Jamese, R. Otto a E. Durkheima. Třináctá kapitola (s. 406-437) je věnována vymezení místa a úlohy náboženských konceptů a v adaptačním procesu lidství. Autor zde řeší problematiku dynamické rovnováhy - homeostáze Upozorňuje na to, že objevení se svatosti (sanctity) v průběhu lidské evoluce může být pří Romerova evolučního pravidla (Romer's rule) (s.416), a připomíná, že výměna genetické dete determinaci kulturní významně přispěla ke zvýšení adaptability lidstva. Klíčovou skutečností Rappaportovy koncepce je tvrzení, že svatost vychází a má svůj zdroj svatých postulátech (s. 427); autor se proto snaží popsat „kybernetiku posvátna" (s. 429-4 způsob, jakým působí základní svaté postuláty na jednotlivé prvky (např. kosmologické axio tabu, autoritu...) a ty pak působí na sociální a ekonomické podmínky, které následně ovliv společnosti, což se promítá do účasti na náboženských rituálech, která má zpětně jistý vli svaté postuláty. Jedná se tedy o složitý cyklický systém. V závěrečné kapitole (s. 438-461) autor poukazuje na některé patologické a negativní proce v náboženství docházet - např. falšování svatého, klamání numinózního a narušení posvátnéh na to, že posvěcení morálky a konvencí jedné společenské skupiny zároveň znamená, že jiné se chovají podle jiných morálních pravidel a konvencí, jsou nahlíženy jako ohavné a špatné s nimi lze také nakládat. Svatost tedy tímto způsobem zvětšuje i malé kulturní rozdíly a v vlastnosti, které mohou být vnímány jako fundamentální a přirozené rozdíly (s. 439). Zákla postuláty tak mohou stavět hranice a omezovat pocity společné lidské sounáležitosti. Jinak kteří nesdílí stejné náboženství a kulturu, nejsou považováni za rovnocenné lidské bytosti vůbec považováni za lidi. V úplném závěru knihy Rappaport vyjadřuje svůj postoj k celé problematice, když se přiklán slova Logos namísto slova Cosmos (s. 458). Chce tím zdůraznit, že nikoli pouze přírodní či procesy utváří svět, ale se vznikem lidstva jsou to rovněž záležitosti společenské a kultu našemu (lidskému) světu neodmyslitelně patří. Rappaport poukazuje na to, že ačkoliv lze v kategorie na ty, které jsou utvářeny přirozeně, a ty, které jsou vytvořeny kulturou, v pra nelze přesně odlišit. Kniha významně přispívá k porozumění náboženství a důležité roli náboženských rituálů jak samotné, tak i pro věřící a jejich utváření světa a jeho celkového vnímání (symbolického u by řekli sociologové P. Berger a T. Luckmann). Rappaport svým dílem navazuje na mnohé význ především na E. Durkheima, pro kterého byl náboženský rituál rovněž velmi důležitým aktem. Durkheima ovšem neklade takový důraz na roli rituálu při utváření společnosti a jejím uctí se zaměřuje na postižení klíčové úlohy jazyka a náboženství v celkové evoluci lidstva. Jeh přínosná v tom, že podrobně rozebírá jednotlivé složky rituálu i jejich účinek, a dále pře abstraktní pojmy, které jsou pro vědecký diskurs o náboženství významné. Celkově se autor na historickou perspektivu a popis rituálů v archaických společnostech, na souvislosti mez a náboženství. Tento přístup je samozřejmě relevantní, ale podle mého mínění je škoda, že značně omezil prostor, který by věnoval situaci náboženství a náboženských rituálů v souča společnosti. Musím přiznat, že bych velmi uvítala, pokud by autor dovedl svoji koncepci až a pojednal rovněž podrobněji o funkcích (náboženských) rituálů v současné moderní společno najdou autoři, kteří na významné dílo R. Rappaporta naváží a odváží se podrobněji zpracova (náboženských) rituálů v moderní a postmoderní společnosti. Výsledky svých terénních výzkumů na Nové Guineji publikoval Rappaport v knize Pigs for the revidované vydání 1984). I když obeznámenost s jeho dílem mezi českými vědci pomalu narůstá; odkazuje na něj např. Jan: Člověk a náboženství. Portál, Praha 2004. Soukup, Václav: Dějiny antropologie. Karolinum, Praha 2004, s. 485-486. Zařazení Rappaport autory je ostatně běžné i v zahraničních přehledových monografiích věnovaných sociologii n sociální antropologii. Viz např. Bowie, Fiona: The Antropology of Religion. Blackwell, Mal 2003, s. 120-123; Dillon, Michele (ed.): Handbook of the Sociology of Religion. Cambridge Cambridge 2003, s. 37-39; atd. Zdeněk Nebřenský [ URL "LM-267.html "]