Andreas Gestrich - Jens-Uwe Krause - Michael Mitterauer: Geschichte der Familie ****************************************************************************************** * Jan Horský ****************************************************************************************** Andreas Gestrich - Jens-Uwe Krause - Michael Mitterauer: Geschichte der Familie, (Europäis Kulturgeschichte, herausgegeben von Andreas Gestrich, Band 1) Alfred Kröner Verlag Stuttga Jedná se o rozsáhlý syntetizující přehled vývoje evropské rodiny od antiky po současnost, nepřeberném bohatství jednotlivých případových i shrnujících studií (přehled použité liter a poměrně hojně uplatňující komparativní přístup (jak v rámci evropského prostoru, tak mís světových kultur). Vzhledem k tomu, že se této práci v českojazyčné odborné literatuře již (Eduard Maur),1 a vzhledem ke značnému rozsahu této knihy, nabízím v následujícím textu je několik momentů, jež se mi zdají v Gestrichově, Krauseho a Mitterauerově práci významné ne historické demografie a historické antropologie, ale i z obecnějšího hlediska (zároveň se výběr, jenž se příliš nepřekrývá s Maurovým výběrem významných témat práce). Výklad je dělen do tří hlavních částí (období): dějiny antické rodiny (Jens-Uwe Krause), d rodiny (Michael Mitterauer) a dějiny rodiny novověké (Andreas Gestrich). Z metodického hle předně zmínku zájem, jenž je autory (zejména Mitterauerem, s. 165-263) věnovánpříbuzenství ovlivňujícímu utváření rodiny a domácnosti. Tento (s ohledem na již dávnou literaturu hist či etnologickou lze říci: obnovený) zájem o příbuzenství vystupuje u Mitterauera jako prot jenž věnovaly studie uplynulého čtvrtstoletí typologickému rozboru rodin/domácností (tj. r je prvotně zaměřen na studium osob aktuálně koresiduujících na jednom statku či v jednom m domě) popřípadě povaze typických životních cyklů (Lebensläufe) jedinců. Možná nejzásadnějš vyplývajícím z Mitterauerova rozboru, je, jak ostatně upozorňuje a podrobněji rozebírá Edu konstatování, že středověké období bylo dobou, v níž došlo k prosazení principu bilinearit v Evropě (tj. zrovnoprávnění mužské a ženské linie příbuzenství). Tím byla založena specif rodiny (a potažmo i společnosti) nápadně ji odlišující od rodiny mimoevropských kultur, v buď systém tíhnoucí k výlučné matrilinearitě, nebo systém tíhnoucí k výlučné patrilinearit v Evropě běžný v antice a přetrvávající v jihovýchodních oblastech Evropy). Obnovení zájmu je zajisté metodicky cenným krokem. Je však otázkou, nakolik lze tento zájem šířeji uplatn badatelské praxi při zájmu o konkrétní rodinná pouta jednotlivých dějinných aktérů? Dosava badatelského zájmu o vzájemnou konfiguraci osob aktuálně přítomných v rodině/domácnosti (o i nepříbuzných) je namnoze dán nejen povahou pramenné základny (soupisy obyvatel, katastry v případě českých zemí kupříkladu závěry studií, jež ukazují, alespoň pro venkov, poměrně obchodování s poddanskými nemovitostmi a poměrně značnou migraci poddanského obyvatelstva předbělohorskou, tak pro období novověkého nevolnictví.3 To vše by napovídalo, že význam p sňatkem vznikajícího příbuzenství při vytváření rodinných/domácnostních uskupení v tradičn (od té doby, co lze tyto jevy pramenně studovat, až do 18. století) byl poměrně malý a tep polovinou 18. století a ve století 19. narůstal (též v souvislostí s tzv. disociací rodiny a se vznikáním novověké měšťanské rodiny).4 Pokud vedle vytváření společenství stolu (rodi čeleď, učedníci, někteří tovaryši) byly v tradiční evropské společnosti významná i jiná sp příbuzenství kmotrů a jejich kmotřenců) včetně propojení příbuzných na principu bilinearit ptát, v jakých pramenech by po nich zůstaly dostatečné stopy, aby bylo možné dějepisně (re jejich obraz? V krásné literatuře, v egodokumentech (typu Vavákových pamětí)? Je věcí dalš rozhodnout, zda dosavadní mínění o spíše druhořadém významu příbuzenských pout při utvářen v tradiční evropské společnosti (na severozápad od, dnes již klasické, Hajnalovy linie Pet je vůči skutečnosti adekvátní, nebo je nepřesností, vzniklou studiem určitého typu pramenů pramenů jiných? V pasáži věnované novověkému vývoji rodiny (zpracované Andreasem Gestrichem), jíž chci nad především pozornost, je - oproti všem dosavadním světovým i českým výkladmů5 - nezvykle6 p raněnovověkého (16.-18. století) a novověkého (19. a 20. století) období v jeden celek. By postup může z hlediska historické demografie působit snad až dráždivě (raněnovověké období tzv. starého demografického režimu, novověk začíná ustalováním nových vzorců demografickéh konstituováním nového demografického režimu), je nutno uznat, že se tímto způsobem Gestric některé současné jevy jako organicky navazující na staleté vývojové tendence. Srovnání mez evropskými regiony nadto ukáže, že některé prvky v chování, souvisejícím s utvářením domác rodiny) mají patrně vskutku povahu klasického Braudelova longue durée. Příkladem může být pluralizace rodinných forem, jež se projevuje zejména ve 20. století (s. 400-405). Jejím s mj. vysoký výskyt domácností tvořených jen jednou osobou v současné evropské společnosti. klást do souvislosti s individualizačními tendencemi „evropského modelu sňatku" (European - zjištěný Johnem Hajnalem či Peterem Laslettem přinejmenším již pro vrcholný středověk pr severozápad od linie Petrohrad - Terst), ale lze také spatřovat souvislost mezi dnešními r rozdíly (domácností tvořených jednou osobou bylo v roce 1990/91 ve Švédsku 44% a v Portuga již staletými odlišnostmi mezi rodinou severozápadní Evropy a středomořské oblasti (s. 401 však nutno říci, že spojením výkladu o vývoji rodiny 16. až 20. století v jeden celek zapř Gestrichově textu na několika místech postrádáme podrobnější ohodnocení vývoje v 16.-17. s Gestrich rozebírá právní a náboženské normy týkající se rodinného života, věnuje se různým partnera, jež se vyskytovaly v novověké evropské společnosti, zastoupení nemanželských dět a konečně i výskytu jednotlivých typů rodiny/domácnosti v různých dobách a oblastech. Gest shrnuje diskuse o zastoupení jednotlivých typů domácnosti/rodiny v různých oblastech Evrop na Hajnalovo rozlišení dvou základních vzorců sňatku odlišuje dva základní způsoby formová Lze-li poměrně jednoznačně odlišit na jedné straně simple household system (jenž se v podo převažujícího zastoupení jednoduchých rodinných domácností či nukleárních rodin jednoznačn však jen v anglickém či skandinávském prostředí) a na druhé straně joint household system podobě se vyskytující na jihovýchod od linie Petrohrad - Terst, vyznačuje se výrazným zast joint family, v níž žijí pospolu alespoň dva manželské páry z jedné generace a jež je stru výlučně patrilineárně),7 zůstává stále diskutovanou otázkou vhodné typologické zařazení ob a jihozápadní Evropy, včetně českých a rakouských zemí či podstatných částí německého či f prostoru (s. 410-414). V zásadě se diskutuje, zda pro tyto oblasti má smysl stanovovat dva Peter Laslett) či jen typ jeden (např. André Burguiere a zde Michael Mitteraure, s. 264-30 jsou pro tyto oblasti obecně shledávány komplikovanější rodinné struktury, než je ryzí sim system, avšak s jednoznačně západním vzorcem sňatků a životních cyklů (vyšší sňatkový věk, služba, výskyt definitivního či sociálního celibátu). Andreas Gestrich k tomu přidává ješt na vztah mezi zastoupením rodinných typů ve venkovské populaci a převahou určitého velikos zemědělského hospodářství v dané oblasti. Odlišuje oblasti s převahou statků nad 200 ha (n Labe), oblasti s převahou statků mezi 20 až 200 ha (oblasti se systémem tzv. jednonástupni dědění se statek reálně nedělí) a oblasti s převahou statků pod 20 ha (systém reálné dělit některé oblasti jižního Německa, části Francie, Španělska a Itálie, s. 409-410). Upozorněn reálným dělením selských usedlostí v západoevropském prostoru (jež může působit jako fakto výskyt jednoduchých rodinných forem) je cenné s ohledem na to, že mnohé práce - ve snaze z odlišit severozápadní a jihovýchodní typ historického utváření rodiny kladou proti sobě po jednonástupnictví a systém rodinného nedílu. Pokud jde o protoindustrializační teorii (podle Hanse Medicka v oblastech s výskytem domác řemesla je nižší sňatkový věk, nižší podíl osob, jež setrvaly v sociálním celibátu, vyšší připadajících na manželství a vyšší zastoupení domácností s komplikovanějšími rodinnými st shrnuje Gestrich dosavadní diskuse (referoval jsem mj. o nich ve 14. čísle této revue na s konstatováním, že se nepodařilo prokázat obecnou platnost této teorie pro celou oblast sev linie Petrohrad - Terst (s. 418-422). Zmínku zasluhuje také Gestrichovo vyhodnocení dosavadních studií podílu nemanželských poro předmanželských koncepcí) na celkovém počtu porodů a studií, jež si všímají zastoupení tzv či (jak užívá Gestruch) sociálního celibátu (podílu osob, jež se dožily reprodukčního věku nevstoupily nikdy do manželství). Gestrich se jednak vyjadřuje poměrně skepticky ke snahám pojednat nárůst podílu nemanželských porodů od poloviny 18. století jako kritérium prosaze romantické lásky (s. 488) a naopak upozorňuje na řadu dalších možných faktorů (a tím i int působících značné zvýšení podílu nemanželských porodů v období 1750-1850, kdy v Evropě obe nemanželských porodů na 10 až 20% a v některých oblastech dokonce začal překračovat 50% (s faktory spatřuje Gestrich kupříkladu v náboženských důvodech (např. silný antiklerikalismu v Korutanech, kde jsou zároveň vysoké podíly nemanželských porodů), v probíhající agrární zastoupení čeledi v populaci a zároveň přetrvávající odpor ke sňatkům osob v postavení čel k intimizaci rodinného či partnerského života, jež může ústit až v nárůst počtu nesezdanýc 507).9 Za pozornost stojí koincidence vysokého zastoupení nemanželských porodů a sociálníh Z Gestrichova výkladu se oblastí, kde tomu tak bylo, jeví být rakouské alpské země 19. sto a 505-507). V některých místech zde podíl nemanželských porodů přesahoval 60% z celkového a podíl osob žijících v sociálním celibátu zde byl v mužské části populace 30% (Salzbursko (Korutany), což jsou hodnoty značně vysoké např. oproti pouhým 10% uváděným Jacquesem Dupa Francii 17. a 18. století. Lze jen dodat, že z tohoto hlediska viděno se kategorie definit sociálního celibátu jeví jako značnou měrou formální a závislá na církevním (matriční zázn úředním (konskripce obyvatel, resp. sčítání lidu) kategorizování skutečnosti. Je tak zřejm statistické podchycení nesezdaných soužití nejsou zdaleka problémem až současných sociolog Gestrichova snaha pojednat souvisle vývoje evropské rodiny posledního půltisíciletí ústí m zmíněného rovněž v jeho závěr, zdůrazněný i v recenzi Eduarda Maura, že nelze mluvit o ztr v současné společnosti, nýbrž spíše o neustálém proměňování funkcí rodiny ve vývoji evrops a kultury. V tomto smyslu považuje Gestrich za vhodnější mluvit o pluralizaci životních (r domácnostních) forem, než o de-institucionalizaci rodiny, životních cyklů a pod. (s. 400-4 1 Eduard Maur (rec.), Andreas Gestrioch - Jens-Uwe Krause - Michael Mitterauer, Geschichte Historická demografie 27, 2004, s. 280-283. 2 Eduard Maur (rec.), Andreas Gestrich..., c. d., s. 280-281. 3 Srov.: Vladimír Procházka, Česká poddanská nemovitost v pozemkových knihách 16. a 17. st 1963; Josef Grulich - Hermann Zeitlhofer, Migrace jihočeského obyvatelstva v období před t válkou a po jejím ukončení, in: Historická demografie 22, 1998, s. 79-105; Markéta Seligov mobilita poddaného obyvatelstva v první polovině 18. století ve světle poddanských seznamů demografie 28, 2004, s. 55-109. 4 Srov. z mnoha studií např. Ricard van Dülmen, Kultura a každodenní život v raném novověk století), díl I. Dům a jeho lidé, Praha 1999, s. 237-245. 5 Za všechny srov. např. Pavla Horská - Milan Kučera - Eruard Maur - Milan Stloukal, Dětst stáří v dějinách Evropy, Praha 1990. 6 Jak upozorňuje též Eduard Maur (rec.), Andreas Gestrich..., c. d., s. 282-283. 7 Z klasických prací k této typologii srov.: Peter Laslett - Richard Wall, Household and F Past Time, Cambridge - London - Melbourne 1972, s. 31; Michael Mitterauer, Historisch-anth Familienforschung. Fragestellungen und Zugangsweisen, Wien - Köln 1990, s. 98. 8 Srov. např.: André Burguiere - Christiane Klapisch-Zuber - Martine Segalen - Francois Zo Geschichte der Familie, Band 3: Neuzeit, Frankfurt a. M. - New York 1996, s. 47-57. 9 O souvislostech nemanželské plodnosti srov. z českých studií nejnověji: Daniela Tinková, „nová ekonomie života" v osvícenské Habsburské monarchii, in: Historická demografie 27, 20 Jan Horský [ URL "LM-179.html "]