Přemysl Blažíček: Kritika a interpretace ****************************************************************************************** * Jaroslav Novotný ****************************************************************************************** Přemysl Blažíček: Kritika a interpretace, (uspořádal, k vydání připravil a komentářem opat Špirit), Triáda, Praha 2002 Souborného vydání svých textů se literární kritik a interpret Přemysl Blažíček, narozený v nedožil - zemřel v roce 2002 ještě před jeho publikováním. Přemysl Blažíček na svou literárně-vědnou dráhu vstupuje v letech 1951 až 1956 studiem češ vědy na FFUK. Poprvé publikuje v roce 1955, a to fejeton o Wolkerově Prostějově (Městem bá V roce 1956 ukončil své studium diplomovou prací Básnické obrazy Jiřího Wolkera(podstatná České literatuře, č. 4/1957). Od roku 1958 až do konce svého života pracuje průběžně v růz Ústavu pro českou a světovou literaturu ČSAV, orientovaných převážně na českou literaturu Do roku 1969 mu vycházejí drobné publikace v různých literárních časopisech či kulturních běžných periodik. Svou první velkou monografii Sebeuvědomění poezie (o Vladimíru Holanovi) kandidátskou práci v roce 1970, vyšla však až v roce 1991. V rámci Ústavu pro českou a svě pracoval na různých kolektivních encyklopedických dílech a sbornících (např. Slovník český 1964, ed. R. Havel, J. Opelík; Dějiny české literatury, dokončeno 1969, vydáno 1995; a dal 1969 do konce roku 1989 oficiálně nepublikoval ani vlastní knihy ani samostatné články v o časopisech. Nicméně v tomto období soukromě napsal několik monografií, které pak po roce 1 v chronologicky opačném pořadí: Poezie Karla Tomana(dokončena 1979, vydána 1995), Epičnost Holečkových Našich (dokončena 1981, vydána 1992) a Haškův Švejk (dokončena 1989, vydána 19 napsal ještě pátou knižní práci Škvoreckého zbabělci (1992). V devadesátých letech se stal redakčních rad a jeho knihy získaly několik českých literárních cen. Kniha Kritika a interpretace přináší soubor veškerých Blažíčkových prací otištěných v novi sbornících či publikacích jiných autorů. Vzhledem k samostatně vydaným pěti monografiím ta vydavatelský počin komplementárně uceluje Blažíčkovo literárně kritické dílo. V souboru ov důvodné výjimky otištěna hesla a statě z encyklopedických a historických kolektivních děl, publikované části později vyšlých monografií. - Blažíčkovy texty jsou v souboru uspořádány 1. Analytické texty z let 1957 až 1966 o Wolkerovi, Šotolovi, Nezvalovi a Hrabalovi; k nim i pozdější analytické studie Pokus o kritérium umělecké hodnoty z roku 1970 (upravená stud původně součástí monografie o Holanovi) a soubor studií Co dal únor naší poezii (studie z psané pro kolektivní Dějiny české literatury 1945 - 1989). 2. Kritické recenze z let 1955 sice mají převážně novinový či časopisecký charakter, avšak vždy se kriticky zabývají aktu knižním dílem. 3. Na kritické recenze navazují ve třetím oddílu články o přijetí Kunderový klíčů a Klímovy Hodiny ticha, za něž jsou zařazeny texty a rozhovory, v nichž se oproti př z druhého oddílu výrazněji prosazuje polemická a metakritická tematika a také čím dál více k tématu interpretace uměleckého díla. Jde o texty publikované od poloviny 60. let až do k Poslední oddíl obsahuje čtyři nepublikované texty z let 1957 až 1976, které ovšem původně připraveny. - V rámci oddílů jsou statě pořádány chronologicky. Jako čtenáři můžeme při reflexi celku vidět, že Blažíčkovo psaní se pohybuje v jistých pól či méně prostupují všechny čtyři oddíly. Na jedné straně jde o vlastní interpretace a kome literárních děl. Vedle těchto interpretací či jako jejich součásti nalézáme analýzy, komen kritiku jiných interpretů a jiných způsobů přístupu. Zvláště ostře a nekompromisně Blažíče interpretacím podnikaných v rámci teoretických klišé či z ideologických východisek. Tím ov nemůže minout ani poměry ve vědeckých a spisovatelských institucích (viz např. statě: Kate 291, původně Tvář, 1965, č. 5; nebo Mýtus svazu spisovatelů, s. 301, který patrně pro obav přílišné kritičnosti vyšel až na druhý pokus v létě 1968 v týdeníku Student). Interpretace polemiky se však neobejdou bez prezentace vlastního pojetí smyslu uměleckého díla a jeho r lidské existence, s čímž dále souvisí i reflexe vůbec nad smyslem interpretace literárního druhý pól - pól reflexe možností a smyslu interpretace literárního díla oproti pólu vlastn práce na konkrétním díle - je nejsilněji slyšet z nejpozdnějších Blažíčkových textů z 90. století. Součástí této reflexe a formulace vlastních interpretačních přístupů jsou pak i z v nichž autor kriticky reflektuje proměnu vlastního chápání role interpretace či reflektuj proměny svých náhledů na interpretovaná díla (viz např. na straně 311 kritické ohlédnutí n přístup v monografiiSebeuvědomění poezie, v němž autor konstatuje vykročení z prostoru otá dílem; či např. na straně 337 popis proměny interpretace Haškova Švejka, při níž byl autor rozbourat výchozí interpretační předpoklady). Soubor vlastních Blažíčkových textů je doplněn komentáři s úplnými bibliografickými údaji textů i odkazovaných textů jiných autorů, přehledem zdrojové literatury komentářů, jmenným knižním monografiím Přemysla Blažíčka, Blažíčkovou bibliografií s předmětným rejstříkem, d spolupracovníků, recenzentů, polemiků ad., a nakonec jmenným rejstříkem. Součástí doprovod i krátký životopis Přemysla Blažíčka a doslov, jejichž autorem je editor celé knihy Michae připravil také výše zmíněné komentáře, bibliografii a většinu rejstříků (jmenný rejstřík p Hulanová). Charakter Blažíčkova interpretačního přístupu má patrně nejblíže k hermeneutice, a to v po můžeme naleznout zvláště ve formulaci H. G. Gadamera, ačkoli přímo na něj se Blažíček neod nejvíce inspirující teoretiky a myslitele Blažíček v jednom rozhovoru (Text interpreta zav původně Tvar, 1996, č. 11) výslovně uvádí z literárních teoretiků F. X. Šaldu, Jana Grossm Mukařovského, z filosofů pak Friedricha Nietzscheho, Martina Heideggera, Eugena Finka, Jan Ladislava Hejdánka a Pavla Koubu. V Blažíčkových textech však můžeme nalézt ještě mnohem š a filosofické založení. O potřebě propojení literární vědy a filosofie pak mluví Blažíček ve svých posledních textech z 90. let minulého století, a to především v textech Mezi lite filosofií (s. 308n, původně Přítomnost, 1992, č. 5), Opravdu proti interpretaci? (s. 323n, sborník, 1994, č. 3) a Text interpreta zavazuje. Z nich lze vyzdvihnout způsob Blažíčkova přístupu tak, jak vykrystalizoval v jeho pozdní tvorbě. Zdůvodnění vztahu mezi literární interpretací a filosofií lze najít v rozhovoru Mezi liter filosofií, kde Blažíček mluví o dvou etapách příklonu interpretace literárního díla k filo nutný příklon spočívá v tom, že literární vědec si musí ujasňovat, co to vlastně je literá S otázkou po literárním díle ovšem souvisí otázka po tom, co je člověk a co vůbec znamenaj ústřední pojmy. Vedle tohoto filosofického tázání, jehož úkolem je zprůhledňovat jak teore interpreta, tak interpretační pole, se lze v interpretaci literárního díla k filosofii při přes smysl uměleckého díla. Smysl uměleckého díla podle Blažíčka spočívá v koncentrovaném, navození toho, co člověka dělá člověkem: otevřenosti celku světa. Tím umělecké dílo naplňu způsobem totéž, oč usiluje filosofie. Literární dílo tak činí odhalováním a prolamováním s našeho každodenního vidění a rozumění, čímž učí vidět a rozumět jinak našemu žitému mimoli světu. Interpret pak sleduje nejen, co konkrétně takto dílo odhaluje, ale i to, jak to děl podstatné perspektivě dané dílo odhaluje lidský život a jeho svět, čímž se dostává k otázc literárního díla a žitého světa mimoliterárního, což ovšem znamená opět k otázce po smyslu Při interpretaci těchto souvislostí se ovšem interpret literárního díla nesmí odpoutat od textu, dílo se mu nesmí stát jen inspirujícím východiskem pro následné samostatné rozvíjen a stejně tak nesmí dílo použít jen k demonstraci svých předem rozhodnutých koncepcí. Na dr v interpretaci pouze o určení jedinečnosti díla. Tím, že jedinečnost díla otevírá nový výh poznání, může i interpret uměleckého díla rozvádět obecnější úvahy, avšak nesmí přitom vys otázek rozvržených dílem. Aby se přitom interpretace nestala jen demonstrací, je třeba ref apriorní koncepce, kterých je profesionální interpret plný. Projasněním výchozí vágnosti a dospět k něčemu, co interpret dříve nevěděl. Toto poznání pak není jen abstraktním neosobn nýbrž toto interpretovo poznání díla se stává součástí jeho životní zkušenosti, její promě zásadní proměnu (např. ve smyslu převrácení, naprosté obnovy), nýbrž o proměnu v rámci jak charakteru, který je dán tím, pro co má interpret porozumění - např. pro své preferované t Blažíčka je jedním z těchto preferovaných témat situovanost, resp. výstavba vztahu situova a situovanosti ostatní skutečnosti, jehož předpokladem je otevřenost člověka světu vůbec. Blažíčka můžeme vidět jakousi třetí návaznost na filosofii, konkrétně na fenomenologii, by výsledky nepřebírá zcela nekriticky (srov. např. jeho kritické poznámky k Heideggerově kon upadlosti či problematizování Patočkovy koncepce trojího pohybu duše). Svým pojetím literárního díla a pojetím jeho interpretace se Blažíček staví proti teoriím, dílo chápou jako systém znaků, kdy je pak úkolem interpretace rekonstituovat nikoli posels tento systém. Toto vymezení lze naleznout v textu Opravdu proti interpretaci?, který je ko Susan Sontagové Proti interpretaci. Zde oproti otázce, co interpretovat, která je kladena rozlišení formy a obsahu resp. v souvislosti s Barthesovým pojetím literárního díla jako s převrací Blažíček tuto otázku na otázku, proč vůbec literární dílo interpretovat, tzn. na interpretace. Odpověď podává opět v souvislosti se svým pojetím uměleckého díla. Smyslem d nás ze schémat, v nichž se utváří naše každodenní praxe a které našemu životu skýtají pevn vtahovat nás do dynamičtější, významově hlubší či bohatší skutečnosti, provázené netušeným vazbami. Takto nás dílo učí vidět víc, slyšet víc, cítit víc, a jelikož nejde pouze o vním učí takto „rozumět víc". Jinak řečeno je smyslem umění regenerace (mohli bychom také říci či znovupočínání) otevřenosti člověka světu, která je vůbec předpokladem jeho života ve sv takto smysl díla nebude adekvátnost interpretace vycházet z toho, co dílo výslovně říká (t a názory jsou v něm explicitně prezentovány), ale co tím ukazuje (jak a jaký svět tím ukaz ovšem vidíme rozdíl ve smyslu díla a ve smyslu jeho interpretace. Ono nové poznání (regene světu) je konkrétním naplněním smyslu uměleckého díla. U interpretace je však poznání cílo nejenom poznání daného díla, nýbrž poznání s obecnější závazností. V rámci tohoto vztahu p interpretaci, nikoli interpretace dílu. Interpretaci primárně nejde o vyložení jednotlivéh jeho prostřednictvím sleduje interpretace své vlastní svébytné poslání v obecnějším poznán a temné poznání navozené četbou díla přetváří interpretace na projasněné, plně uvědomělé p Nicméně i při takto pojatém vztahu smyslu díla a smyslu interpretace to však neznamená, že nemůže zpětně vedle svého vlastního poslání pomoci lépe rozumět i dílu, může však také svo původní smysl díla rozpustit. - Takto pojatý vztah smyslu díla a smyslu interpretace ovšem jednu věc. Interpret si nevystačí pouze se schematickými nástroji analýzy a teoretickými k musí mít i cit pro umění, což u literárního díla znamená být skutečně schopen čtenářského ním spojené proměny otevřenosti světu), načež musí být interpret schopen tento prožitek si analyzovat a formulovat ho. Pojetí smyslu díla a jeho interpretace tak, že obojí přesahují k mimoliterárnímu světu a v interpretace i k obecnějšímu poznání, vnucuje otázku po možnosti vztahu světa literárního mimoliterárního světa a otázku po kritériích adekvátnosti interpretace tohoto vztahu. K tě Blažíček dostává v rozhovoru Text interpreta zavazuje, a to v souvislosti s rozlišením něk zkoumaného díla a současného času, ve kterém o něm píšeme. To však není otázka jen po rozd epochách, nýbrž týká se vůbec možnosti toho, nakolik jsme s to, ať už jako čtenáři či jako zakusit a poznat dílo v jeho původním významu a smyslu. - V souvislosti s rozlišením někde zkoumaného díla a našeho současného času Blažíček konstatuje, že se nelze vyhnout dobovému a duchovnímu kontextu, nicméně že nás při interpretaci zajímá především to, čím je dílo ži právě dnes. Jinak řečeno, živost díla spočívá v tom, že nás z něj něco oslovuje, že motivy otázky, které dílo nese, jsou pro nás živé, že jsou to též naše otázky. Živost díla tedy s že právě na vzdory rozdílu epoch oslovuje či že se necháme oslovit. Pak ovšem jako interpr totiž pochopit, v čem je umělecká síla díla, se musím držet vlastního čtenářského prožitku dílo je spoluutvářeno čtenářem podstatněji tak, že existuje jako určitý svět, který vzniká obrazotvorností vedenou textem. Interpret proniká k tomu, co jsme vyabstrahovali jako dílo jedině proniknutím do svého čtenářského prožitku, tzn. do této čtenářské spolutvorby světa do jednoty vztahu mezi dílem a čtenářem. Kritérii interpretačního zdaru jsou přitom jednak jednak vždy dílo samo. Objevnost znamená, že umělecké dílo staví originalitou svého světa skutečnost mimoliterární - skutečnost našeho života utvářenou schématy a konvencemi. Ukáza je dílo, znamená odhalení nesamozřejmosti a objevnosti jeho pojetí skutečnosti. Objevnost neuvědomujeme, ale jako interpreti ji musíme odhalit. Znakem zdaru je, že jsme v interpret jinam, než jsme předpokládali a co jsme neviděli ani při vlastní četbě. Druhým kritériem a vůči svévolnému vnějšně implikovanému objevování objevností je pak dílo samo, neboť lze vž vzhledem k tomu, co text nabízí a k čemu tak zavazuje, zda se pohybujeme v rámci jeho otáz Blažíčkovo pojetí smyslu uměleckého díla, stejně jako důraz na to vycházet při interpretac čtenářského prožitku a nakonec směřování interpretace na odhalování vztahu mezi světem lit a rozuměním mimoliterární skutečnosti a držet se přitom otázek rozvržených dílem jsou zaji hodné další diskuse, a to jak v rámci hermeneutického přístupu, tak i v konfrontaci s prin způsoby přístupů. I přes problematičnost zmíněných souvislostí lze ovšem v těchto diskusíc univerzálnější nárok Blažíčkova pojetí interpretace. Diskuse nemůže nikam vést, pokud bude jednostranná demonstrace metodických či koncepčních dogmat, anebo pokud naopak teoretické vázány rámcem konkrétních problémů, v němž mají zpětně nacházet oporu své adekvátnosti. Ob jak pro interpretaci tak pro diskusi zavádějící - jeden se uzavírá v dogmatickém schematis rozplývá v bezbřehosti svévole - a oba tak omezeností ve schematickém zatvrzení či niveliz všeho možného, deformují základní otevřenost, která se může stát nejen otevřeností dílu, a přístupům, a to znamená způsobům rozumění a jeho pojmové artikulace. Tak může sám Blažíčků přístup spoluutvářet v konfrontaci s jinými naši otevřenost interpretace. Jaroslav Novotný [ URL "LM-277.html "]