Laurence Devillairs: Descartes, Leibniz. Les vérités éternelles ****************************************************************************************** * Richard Zika ****************************************************************************************** Laurence Devillairs: Descartes, Leibniz. Les vérités éternelles, PUF, Paris 1998 Studie Laurence Devillairsa o koncepcích „věčných pravd" u R. Descartesa a G. W. Leibnize tyto dva novověké filosofy z ne zcela obvyklé perspektivy. Descartes v ní není sledován ja subjekt-objektového rozvrhu, Leibniz jako tvůrce představy monády coby silově-mentalistick interpretace jsoucna. Autor se plně koncentruje na (racionální) theologii těchto dvou mysl nejprve čtenáře seznamuje se svéráznou a při letmém kontaktu jen obtížně srozumitelnou (a akceptovatelnou) Descartesovou myšlenkou o stvořenostimatematických, metafyzických či etic Bohem (sám Descartes ji charakterizuje jako výstřední) - a poté analyzuje důvody Leibnizov koncepce a jejího nahrazení identifikací těchto pravd s boží racionalitou, a tedy se samot Dle Descartesa je první, „nejvěčnější" (la plus eternelle) pravdou existence boží. Bůh exi jelikož příčinou či důvodem (causa sive ratio) jeho existence je nezměrnost, nekonečnost j ejus naturae immensitas). Všechny ostatní pravdy jsou Bohem stvořeny: jestliže se vztahují materiálních - tj. rozlehlých - jsoucen, jde o pravdy nazývané matematické; jestliže se tý duchovních, jde o pravdy metafyzické, popřípadě etické. I tyto pravdy jsou však věčné, pro stvořeny ab aeterno. Při jejich stvoření byl Bůh naprosto svobodný, neomezovaný ani princi jelikož i ten jím byl stvořen. Věčné pravdy přitom nejen platí „o sobě", nýbrž jsou Bohem lidské mysli jako axiómata, zakládají - obvykle netematicky - naše (správné, smyslovostí n myšlení. - Argumentem pro přijetí této koncepce je pro Descartesa nepřijatelnost představy pravdy určovaly Boha při stvoření světa a limitovaly tak jeho tvořivou moc. - Toto Descart přesto nelze považovat za (přinejmenším vulgárně) voluntaristické: stvořitelem věčných pra světa - je Bůh jako původní, pro konečný lidský rozum zcela neprohlédnutelná jednota moci, vůle, jako originární „fiat", a ne jako iracionální či „bezohledná", na důvody se neohlíže dopise Mersennovi z 27. května Descartes píše: C'est en Dieu une m?me chose de vouloir, d' crée, sans que l'une préc?de l'autre, ne quidem ratione). Leibnizova kritika Descartesova rozumění Bohu (velmi důrazná např. v Discours de métaphysi odmítáním jeho údajného voluntarismu: descartesovské věčné pravdy i „jeho" svět jsou jen p boží svévole, a tedy dílem tyrana, který nemůže probouzet naši lásku. Stvoření brané tak, Descartes, není dobré a může být velebeno nanejvýš proto, že je výsledkem rozhodnutí toho, nejmocnější, tj. ze strachu. - Leibniz tím na jedné straně francouzskému mysliteli „křivdí straně namítá, že Descartesova koncepce implikuje cosi pro něj ještě nepřijatelnějšího (co ve své kritice Spinozy), totiž nutnost všeho stvořeného: Descartesův Bůh jako původní jedn nemohl volit mezi možnostmi, nedisponoval důvody, nerozlišoval mezi „lepším" a „horším", p vše v aktu stvoření teprve vznikalo. Stvořený svět je proto vlastně jediný možný, a tedy n Hlubší Leibnizovou „kritikou" karteziánského Boha je tak samotná jeho theologie, předně je rozumu a vůle v Bohu. Boží racionalita, jejímž základem jsou věčné pravdy, myslí všechny m boží vůle svobodně určuje k existenci ten nejlepší z nich. Stvořený svět je tedy z metafyz kontingentní (i všechny ostatní bylo možné stvořit, neboť neimplikují spor) a existuje pou dobrotě (jde-li o nutnost, pak je to výlučně nutnost morální, ne metafyzická). - V hloubi oběma mysliteli spočívá přitom odlišnost jejich cílů: Descartesovým prvořadým cílem bylo m koncepcí o korespondenci našich idejí se zákony přírody založit svou novou, „mechanisticko „nového světa"), a jeho theologie je tak „služkou fyziky"; Leibnizovým cílem bylo podatthe nejlepšího z možných světů, tj. světa, jenž je nejen přírodou, nýbrž i „říší duchů", jejím dobrotivým a spravedlivým monarchou je Bůh (Tous les Esprits, soit des hommes, soit des gé vertu de la Raison et des vérités éternelles dans une esp?ce de Société avec Dieu, c'est d état, formé et gouverné par le plus grand et le meilleur des Monarques­­...: Principes de la grâce; § 15), panovník, který se svým poddaným sděluje tím nejdokonalejším možným způso Kristu (v dopise Morellovi ze září 1698Leibniz uvádí: Croyons en Jésus-Christ...il nous ap veut le salut de tous). Leibniz tak přibližuje Boha člověku, činí jej i jeho dílo „srozumi racionální theologie se tím „setkává" s křesťanským zjevením. Devillairsovo „sblížení" Descartesovy filosofie se spinozismem, založené na „pohlcení" rac descartovského Boha vůlí v jejich „totální indiferenci" (tj. na „absorpci" diferencovaného nepostrádá přesvědčivost - je třeba uznat, že především z perspektivy konečnérozumové byto zásadní rozdíl mezi „absolutně svobodným Bohem" francouzského myslitele a Spinozovou „přír - Devillairsova práce - ať již byly důvody pro její sepsání jakékoli - tak po mém soudu (p „jednostrunnost") přispívá k lepšímu porozumění tomu, co se na počátku novověké filosofie jako myšlení) velkých filosofů racionalistické tradice. Richard Zika [ URL "LM-441.html "]