Jacques Derrida: Tradice vědy a skrývání smyslu ****************************************************************************************** * Karel Novotný ****************************************************************************************** Jacques Derrida: Tradice vědy a skrývání smyslu, Oikoymenh, Praha 2003 Text J. Derridy je úvod k jeho vlastnímu překladu jednoho známého rukopisu E. Husserla ze se obvykle cituje pod názvem O původu geometrie (dále zkracuji PG). Derridův překlad s úvo Paříži v roce 1962. Text úvodu nazvaný jeho českým překladatelem příhodně Tradice vědy a s je vynikajícím, třebaže nesnadným uvedením do labyrintu Husserlova myšlení. Kromě toho je zajímavý tím, že je jedním z prvních příspěvků k interpretaci Husserlovy „filosofie dějin" vlastně tato stručná recenze upozornit. Na cestě k uchopení tématu dějin v jejich sepětí s řečí a jazykem, což je tématické sepětí Husserlem právě a zejména, ne-li dokonce pouze v rukopise O původu geometrie, Derrida naví některé náhledy, které rozvíjel v dalších svých spisech. Několik míst knihy se tedy do jis jako uvedení do některých motivů Derridova díla, jehož charakteristika tu ovšem rozhodně n mým záměrem. Úvahy o dějinnosti, k nimž Edmund Husserl (1859-1938) přikročil v samotné poslední fázi sv v polovině 30. let, přinášejí motivy, které, jak naznačuje Derrida, mohly, kdyby je Husser důsledků, převrátit architektoniku celé jeho filosofie, a přivodit otřes jejích základů. N platí i o Husserlových úvahách o jazyce, s nímž je dějinnost tematizovaná v PG bytostně sp Husserlově rozsáhlém díle dostávalo do té doby stejně okrajového místa jako dějinám. Dějin řeč) jsou zkrátka a zjednodušeně řečeno pro Husserlovu fenomenologii až do 30. let něčím v „světským" a proto odvozeným. Do jisté míry tím zůstávají stále, zdůrazňuje Derrida, přest reprezentovaném „původem geometrie" dochází k významným posunům. Derrida v Úvodu nicméně nesleduje jen tuto pozdní formulaci otázky po dějinnosti, kterou v tradování smyslu, tak jak je analyzováno ve zhuštěné zkratce rukopisu PG, ale zabývá se i předpoklady v celém Husserlově díle, od jeho prvních počátků, ještě spjatých s psychologic výkladu idealit jako produktů empiricky konstatovatelných mentálních výkonů, přes rozvinut fenomenologie čistě popisné i transcendentální, až po poslední historické zamyšlení nad Ev filosofie v jejích dějinách v Krizi evropských věd. Derrida ve svém Úvodu konstatuje zaprvé fakt, že Huserl na konci své myslitelské dráhy v K koncentrované podobě pak zejména v PG - navzdory zmíněnému odmítání historismu jakožto jed relativismu a (dis)kvalifikaci dějin a dějepisu samých jako čehosi odvozeného a nepůvodníh uznání relevance určitého druhu dějinnosti. Toto uznání je u něj spjato s otázkou po původ tradic pronikajících aktuálním vědomím, těmito tradicemi určeným. Nový není kritický motiv původně dávajícího intuitivního přístupu ke smyslu předmětností přístupem zprostředkovaným především jazykem. Husserl se od počátku, tj. nejpozději od Logických zkoumánísnaží - zcel filosofie jako přísné vědy, vědecké teorie poznání - oprostit proces ustavování poznatků o které s sebou nese nevyhnutelné užívání přirozeného jazyka ve vědě a filosofii. Nový je ná dějinné povahy řečové a jazykové fixace poznaného. Je-li tématem fenomenologie zkušenost, vědomí smyslu, a je-li aktuální vědomí závislé na t je úkolem fenomenologie - vedle strukturní statické analýzy vědomí smyslu a vedle analýzy z pasivních syntéz - odhalovat i specifickou dějinnost tradice čili kontinuity uchovávání smyslu. Specifičnost této dějinnosti je v tom, že kontinuita smyslu (např. nějakého geomet je vázána na symbolické vyjádření poznatku v jazyce, které je však pro Husserla oproti poz (geometrické věty) něčím pouze faktickým, nahodilým a odvozeným. Je-li však tato „dějinná kontinuity smyslu a samotného vědomí něčím nutným, co samu fakticitu „danosti" smyslu spol musí mít dějinnost sama (a jazyk sám) jiný než pouze odvozený status. Proto mluví Derrida pozdním objevutranscendentální dějinnosti. Derrida připomíná nejprve v prvním oddílu Úvodu vývoj Husserlova přístupu ke zkoumání půvo psychologismu k jeho kritice a k rozvíjení konceptu genetické fenomenologie: „V letech 188 původ aritmetiky popsán jako psychologická geneze; a po padesáti letech úvah se Původ geom problému vrací ve znamení fenomenologické historie ... V první etapě Husserl provádí reduk psychologické či historické geneze. Následuje objev genetického rozměru fenomenologie, avš že geneze není historie ... I v textech, v nichž hraje roli transcendentální dění, se ... psychologické geneze nadále pojí s neutralizací historie. V období Krize však do fenomenol vstupuje sama historie." (11 n.) Když ve své recenzi mluvím o dějinách, když je míněno samo dění smyslu v tradicích, které v uchovávání a předávání, ale i v mizení smyslu, zapomínání na původní smysl atd., není v kritika překladatele recenzované knihy, který užívá důsledně termín „historie" (výjimky jd vrub redaktorům překladu). Pokládám jeho volbu za zcela legitimní, protože patří k věci, o píše, že dění smyslu, které nás zajímá (duchovní dějiny, dějiny vědění) se odehrává v psan smyslu a tedy existuje díky historickým dokumentacím, textům. Možná, že i na tomto termino lze zachytit specifičnost Derridova čtení Husserla, které jistě není jediným možným čtením žádný přístup k dějinám než přes historie, není důvod ty dvě věci oddělovat nepřekročiteln (typu podstata-fakt, transcendentální-mundánní, apod.). To, že francouzština na rozdíl od češtiny má pro obojí jen jedno slovo (a Husserl sám mezi Geschichte a Historie přísně nero vedlejší. Jedním z rámcových motivů, který prochází celým Derridovým textem, je nepochybně i otázka dějin, nastolená hned na prvních stránkách a objevující se v každém jednotlivém oddílu. Lze rozlišit tři aspekty v Husserlově přístupu k dějinám, jejichž vzájemný vztah by musel aby bylo možné rekonstruovat Husserlovu filosofii dějin: 1. jedním z aspektů problematiky principiálně proklamovaná, ale konkrétně nevykázaná závislost historie jako empirické vědy jakožto teorii eidetických předpokladů všech věd; 2. aspekt: metodě této teorie, tj. eidet a názorům by musely být přístupné i dějiny samy vyznačující se právě tím, že sestávají z j neopakovatelných událostí, fakt - i jejich smysl musí být fenomenologické teorii dosažitel geometrie je příkladem eidetiky, tj. nauky o podstatách určitého typu (klasicky: nauky o p prostorových tvarů a vztahů, obecně spadající pod nauku o podstatách matematických idealit vůbec), jejichž „obsah se utváří či odhaluje uvnitř historie" a ta je proto „neredukovatel smyslu bytí". Jestliže toto platí o obsahu geometrie (a matematiky vůbec), který se jinak idealit vůbec - vyznačuje „nadčasovou platností", pak to platí pro všechny ideality, tj. p historie je neredukovatelným smyslem bytí jakéhokoli smyslu. Pak ovšem historie obecně by „tvořit závislý a vyhraněný výsek určité radikálnější fenomenologie". Derridou navrhované na tomto místě je, že historie „nadále setrvává ve vymezené relativitě, nicméně proniká ce se všemi jejími možnostmi i úkoly, technikami i původními přístupy". (12 n.) Tím Derrida označuje krok, jímž jsou překročeny hranice, do nichž Husserl dějiny vykazoval překročením rezignoval na transcendentální charakter své filosofie. V rámci architektoniky filosofie byl dějinám přičítán status určitého regionu spjatého s člověkem a jeho nitrosvě mundánními výtvory, tedy status jednoho z regionů odvozených z „předdějinné" transcendentá smyslu, jehož posledním základem je „prvotní časovost a původní trvání" (11) odehrávající a jeho dějin. Světský čas, v němž dochází k událostem našeho fyzického a psychického světa a života, je konstituován, utvořen na základě původní (transcendentální, svým způsobem „mi časovosti vědomí. Historický čas se pak podle klasické fenomenologie utváří na základě svě tedy ještě více vzdálen času původnímu. Odtud plyne revoluční význam vpádu historie do tra oblasti původu. Dochází jím ke zdvojení transcendentálního původu, když je kromě původu ge uznat původ historický? Dochází tím ke vpádu fakticity do transcendentální oblasti původu jednoho z ustavujících protikladů každé transcendentální filosofie? Nebo se tím Husserl zn vymezil proti empiristickému relativismu a samu historickou fakticitu redukoval na transce strukturu? Tyto a další otázky se vynořují při četbě Derridova pronikavého textu, který od krokem hlavní předpoklady tématu dějinnosti u pozdního Husserla. Průlom, který podle Derridy přináší pozdní Husserlovy texty, aniž jsou si toho jasně vědom to reflektují, by spočíval v kontaminaci této od veškeré světskosti očištěné půdy původní utvořeným, konstituovaným smyslem. Tento průlom kontaminující čistotu původu tu ovšem ješt (s Cavaill?sem) v posledním oddíle svého Úvodu průlomem dialektičnosti. Nejvýraznější doklad pro tento posun, uvádějící potenciálně do pohybu samotné základy Huss je známé shrnutí analýz dějinnosti podniknutých v PG, teze, jehož analýzou, připravovanou předchozích výkladech, uzavírá Derrida svůj Úvod. Příslušná pasáž zní: „Je-li absolutno tr historie, jak říká Husserl v Původu geometrie, skutečně ‚živoucí pohyb soudržnosti a vzáje (des Miteinander und Ineinander) prvotního utváření smyslu (Sinnbildung) a prvotní sedimen tvůrčí aktivita smyslu vnitřně vyžaduje pasivitu vzhledem k ustavenému a sedimentovanému s sám o sobě nejeví a jako takový působí jedině v projektu nové tvořivosti atd." (144) Kontaminace čistoty původu něčím, co už se jen opakuje díky určitým sedimentacím, spočívá ustavený a sedimentovaný smysl existuje díky své (jazykové) vazbě na empirii, která tím vp transcendentality, tj. toho, co jednotlivé zkušenosti a výkonu vědomí předchází jako jeho možnosti" a „norma". Tuto konstelaci Derrida proti Cavaill?sově kritice hájí slovy: „Husse ukazuje, že subjektivita, ‚normovaná‘ ve své přítomnosti ustaveným objektivním smyslem (je představuje jeho ‚absolutní logiku‘), ‚váže‘ své ‚normy‘ zpět k ‚nadřazené subjektivitě‘, samé v tvůrčím pohybu, jímž se sama překračuje a utváří nový smysl ... Platí tedy pouze, ž ustavujícím a ustaveným momentem absolutna) ... je v jeho očích jen absolutní jednotou poh jednotou neshody a neurčité ko-implikace ustavujícího a ustaveného momentu v absolutní ide přítomnosti, která se dialekticky promítá a udržuje." (144 n.) Dějinnost je spjatá s původem, sama může být ovšem něčím původním, neodvozeným, jen pokud i původ sám. V tom je jádro problému, alespoň z Derridova hlediska: je-li původ vlastně je konstrukcí, tzv. „suplementem", pak je jím možná i z něj se odvozující dějinnost. Naopak, po původu svou legitimitu, není-li původ pouhou myšlenkovou konstrukcí, třebaže jej nelze empiricky dokumentovat, je otázka, s jakými dějinami a zda vůbec má takový původ s dějinam To, že Derrida hájí transcendentální koncepci dějinnosti, je méně patrné ze závěrečných po dialektičnosti pohybu smyslu, které jsem právě zmínil, mnohem zřetelněji se to ukazuje na v VIII. oddílu textu vede s Merleau-Pontym. Když Merleau-Ponty vítá náznak Husserlova uzná relativity v korespondenci s etnologem Lévi-Bruhlem a říká, že tím Husserl uznává, že „my, určitých historických tradicích, nejsme schopni myšlenkově uchopit historickou možnost pri hovoří Lévi-Bruhl", Derrida koriguje velmi briskně závěry, které by z toho prý u Merleau-P totiž především závěr, že kdyby Husserl přesto trval na principální možnosti pochopení jin světů, musel by si tím pádem nárokovat „schopnost apriorně vydedukovat samotnou fakticitu" tuto překvapivě příkrou a zjevně nespravedlivou polemická výtku musel ovšem Derrida sám sv zaplatit. Jeho odmítnutí protikladu podstaty a fakticity je totiž vlastně obhajobou určité historického apriori, od které brzy explicitně ustoupí v dílech jako je De la gramatologie transcendentální koncepce dějinnosti však zanechává stopy i v Derridově pozdějším díle, ta provokativní teze v Archeologii vědění(1970) bylo možné mimo jiné číst i jako nepřímou, al Derridy. Derridův text je brilantním výkonem umění nacházet i v nejkomplikovanějších textech, k jak fragment bezpochyby patří, trhliny proměňující domnělé základy v hypotézy, umění uvádět do původní intence studovaného díla tak i jiné možnosti myšlení. Tento dvojaký pohyb na hrani podání určitého myšlenkového projektu a jeho domýšlení do některých sporných či přímo zavá vede k jednomu typu tázání, který se rozvine u Derridy jako dekonstrukce, pohyb přesně uch postupně zevnitř uvolňující klenbu studovaného myšlenkového díla, pohyb maximální blízkost a duchu díla, vedoucí však nikoli k jeho přijetí, či odmítnutí, ale k distanci, která je s závislosti na něm. Proti specifickému pohybu dekonstrukce směřujícímu k mezím studovaného do kontrastu pohyby vycházející od mezí Husserlovy filosofie, ale sdílející od počátku urč jeho projektu, otvírající tak, ovšem v kritické distanci, jiné, neklasické cesty fenomenol z takových projektů musel, alespoň z doslechu, Derrida znát - Merleau-Ponty věnoval Husser původu geometrie na konci 50. let samostatnou semestrovou přednášku, zabýval se jím ovšem v době, kdy Derrida psal svou disertaci a připravoval svůj překlad PG a Úvod k němu. Jiným který se inspiroval jak Merleau-Pontyho tak Derridovým produktivním čtením Husserla, je př transcendentální fenomenologie v díle Marca Richira, které se formovalo v 80. letech mj. i Původu geometrie. Transkripci tohoto Husserlova rukopisu z roku 1936 provedl Eugen Fink a vydal jej pod titu původu geometrie jako intencionálně historický problém" v Revue internationale de philosop Podruhé text vyšel s malými odchylkami jako třetí příloha ke spisu Krisis der europäischen und transzendentale Phänomenologie v edici Husserliana, svazek VI, vydal W. Biemel, Den Ha překladu O. Kuby Krize evropských věd a transcendentální fenomenologie, Praha 1972 a 1996, Toto téma otevřel ve Francii Paul Ricoeur svým článkem „Husserl et le sens de l'histoire", v Revue de Métaphysique et de Moralev roce 1949. Derrida se tomuto tématu věnuje také posl disertace Le probl?me de la gen?se dans la philosophie de Husserl, obhájené v roce 1954 a teprve v roce 1990. K radikálnímu zpochybnění základů Husserlovy fenomenologie Derrida přispívá naplno až svou spise Hlas a fenomén, v Úvodunajdeme kritické poznámky spíš na okraji textu, převažuje výk výslovná obhajoba Husserlovy transcendentální filosofie dějinnosti. Odkaz na stránky recenzované knihy uvádím bez dalšího jen číslicí. „... pohyb prvotní temporalizace jakožto nejzazší základ veškeré konstituce je pronikavě d Derrida zde ovšem hájí Husserla proti kritice formulované Cavaill?sem. Čtenář českého překladu Krize nalezne příslušné místo na str. 402, bohužel je zde však i t přeložena chybně. Je opravdu škoda, že nakladatelství Academia pro druhé vydání Krize nepr překladu. M. Merleu-Ponty, Les sciences de l'homme et la phénoménologie, in: týž, Signes, Paris 1960 M. Merlau-Ponty, L'institution/La passivité. Notes de cours au Coll?ge de France (1954-195 Claude Lefort, Paris, Éditions Belin, 2003, 304 p.Týž, Notes de cours sur L'origine de la Husserl, suivi de Recherches sur la phénoménologie de Merleau-Ponty, sous la direction de Paris, P.U.F., 1998, tj. rukopis kurzu na Coll?ge de France z r. 1960. Srv. knihu La crise du sens et la phénoménologie, Grenoble 1990, jejíž podstatná část poje geometrie (str. 193 - 360). Karel Novotný [ URL "LM-278.html "]