Josef Kandert: Každodenní život vesničanů středního Slovenska v šedesátých až osmdesátých letech 20. století ****************************************************************************************** * Zdeněk R. Nešpor ****************************************************************************************** Josef Kandert: Každodenní život vesničanů středního Slovenska v šedesátých až osmdesátých století. Karolinum, Praha 2004 Není to tak dávno, co jsem si spolu s M. Jakoubkem na stránkách Českého lidu stěžoval, že antropologii stále ještě chybějí nejdůležitější badatelské počiny, tedy monografie z terén je a co není kulturní/sociální antropologie? Námět k diskusi." ČL 91, 2004, 1, s. 53-79). rád, že se tato podstatná mezera začíná zaplňovat, nadto prostřednictvím publikace shrnují výzkumné projekty, v Kandertově případě realizované na středním Slovensku (Horehroní) v ně v letech 1967-94. Vůči recenzované práci sice mohou být vzneseny jisté námitky, namířené p jejímu teoretickému a metodickému zázemí a relativní zastaralosti dat vzhledem k publikaci těchto námitek budu zkoumat níže), to však nijak neznehodnocuje skutečnost, že jde o jednu studií vycházejících ze skutečného stacionárního terénního výzkumu a podávajících jeho hlu interpretaci, která tudíž podstatným způsobem vypovídá i o možnostech a mezích antropologi z nich představovalo už institucionální zázemí, respektive jeho absence v období vlády kom režimu a nepřízeň, s níž se sociální antropologie střetávala; jak nás autor, „oficiální" p afrikanista, informuje, výzkum na Slovensku se musel skrýt pod hlavičku studia rozptýlenéh na územích bývalé turecké říše (s. 7)! Reversem téže mince byla skutečnost, že vesničané c toho, že se mezi ně dostal „režimní špión", a proto zejména za autorova prvního pobytu výr informace, které mu poskytli. Na základě vlastních zkušeností proto Kandert oprávněně zpoc tradičních etnografických výzkumů (s. 20-22, 26), stejně jako mnohé jejich závěry (např. p výměny manželských partnerů na s. 45, otázka existence velkorodin na s. 139), uvědomil si Heisenbergova principu, že totiž výzkumník svou přítomností může proměňovat zkoumaný terén Opakovaný, dalo by se říci longitudinální výzkum v těchže lokalitách mu umožnil zhodnotit sociálních struktur, v neposlední řadě třeba malý vliv někdejšího členství v KSS po roce 1 210), což je jev pozorovaný i H. Haukanes (Velká dramata - obyčejné životy. Postkomunistic českého venkova. Praha 2004, s. 99, 168), aniž však tato autorka mohla podat jeho dostateč interpretaci, právě proto že jí chyběly Kandertovy dlouhodobější zkušenosti. Kandert vedle zhodnotil i tradiční historické prameny, byť to není v naší etnografii ojedinělé a přestož nesouhlasil s tvrzením o obzvláštní ceně soudních akt (s. 9-10), neboť jejich reprezentati Hlavním rozdílem autorova přístupu oproti národopisu (později přezvanému na etnografii a f jak byl v Čechách a na Slovensku obvykle praktikován v posledních nejméně sto letech, je o na sociální struktury a instituce, ovlivněná především britskou antropologickou školou (re Kandertovými učiteli L. Holým, M. Stuchlíkem a do jisté míry i S. Švecovou a jejími maďars zkušenostmi). Kandert proto nezkoumal „tradiční" materiální kulturu nebo folklor, zajímaly mezi středoslovenskými vesničany a jejich okolím, včetně vztahů k „cizincům" (I. část, s. uvnitř komunit (II. část, s. 71-170), aby se nakonec zdánlivě vrátil k prvnímu uvedenému o v rovině analýzy střetávání a synkreze dvou kultur/societ (III. část, s. 171-245). V jisté promyšlenému uspořádání nedlouhé, svižně napsané studie (každá kapitola je uvozena úryvkem deníku, který má vedle informativní složky nezřídka i humorné vyznění a vtipem autor nešet aniž upadá k banalitám či vulgárnosti), ovšem stojí absence celkového závěru a neadekvátně (nikoli résumé, s. 258); pozitivem naopak je doplnění textu řadou map a diagramů, základní o zkoumaných lokalitách (s. 246-251), stejně jako dnes již historickými fotografiemi, poří prvních let výzkumu. První část recenzované knihy představuje jakési předběžné seznámení s osobami a obsazením; seznamuje s lokalitou, uvědomuje si sociálně podmíněnou informační selekci, všímá si obvyk sebepojetí, vnímání urbánní populace i příslušníků jiných národů (založených především na a vnějších znacích), zařazuje „své" vesničany do kontextu tzv. etnografických skupin. Diva přitom nevolím náhodně, autor totiž odhaluje, že „vůči náhodným návštěvníkům hráli vesniča roli ... přihlouplých vesnických mudrlantů ... do níž se krásně stylizovali" (s. 68), záro hraje jistou „hru se čtenářem". Nabízí mu, zcela v intencích Geertzovského pojetí antropol interpretace sociálního světa zkoumaných komunit, ukazuje mu jen ty objekty a jejich význa považuje za důležité a způsobem, jak jim sám rozumí. Jeho přístup je ovšem cenný v tom, že sdostatek vědom, jak ukazuje řada reflexivních pasáží, stejně jako vědomí omezení vlastním charakteristikami, projevující se například nedostatkem informací o „ženském světě", sexuá apod. Hraje-li (a hrát musí) však tuto „hru se čtenářem", rozhodně to neznamená, že by neb alespoň některé sebeprezentační strategie určené standardním vnějším pozorovatelům, kromě třeba v případě proklamativní interkonfesní hranice mezi katolíky a protestanty (s. 55). Pokud jde o sociální strukturaci uvnitř středoslovenských vesnic, Kandert zdůrazňuje úlohu kamarádství konstruovaného v období před dosažením dospělosti (respektive trvalost peer gr příbuzenství, nejen pokrevního a sňatečního, ale i duchovního (instituce kmotrovství). Svo i další (většinou neformální) sociální skupiny a majetkové charakteristiky (vlastnictví pů uplatňující se i v případě združstevněných vesnic několik desetiletí po formální socioekon (s. 84-85). Každý z těchto vztahů přitom přináší konkrétní práva a povinnosti, vede k inte vylučuje, například Romy, jimž je proto věnována samostatná kapitola. Romovésensu stricto obyvatele středoslovenských vesnic (dříve totéž platilo i pro židy), stejně jako za ně maj považováni obyvatelé blízkých měst, proto se autor zcela správně nevěnoval jejich studiu, vnějších důvodů vedoucích k této marginalizaci a jejích důsledků pro Slováky. Základní soc těch, kdo tam naopak patřili (i když o Romech by to platilo také), samozřejmě je rodina, r a různě konstruovaná v rámci jednotlivých etnografických oblastí, i když v důsledku indust urbanizace mnohdy dochází k jejím výrazným proměnám. S otázkou rodinných vztahů Kandert sp vztahu středoslovenských vesničanů k práci a disponování s majetkem, důležitý i z toho dův zde začalo od šedesátých let 20. století docházet k zásadním posunům. Podobně tomu bylo i genderových rolí, jejichž manifestní rovina (trvalá mužská dominance) však zároveň umožnil skryté působení žen; typickým příkladem může být autorem vícekrát zmiňovaná (nutno říci, ž výjimečná) stavba a vysvěcení kaple v Sihle v letech 1960-61 (s. 62-63, 159), což si vesni vynutily na mocenských strukturách v obci a nakonec i na farářovi. První dvě části Kandertovy studie, jakkoli samy o sobě informačně bohaté, tvoří nicméně je k autorově interpretaci širších sociokulturních struktur, horehronské kultury, religiozity prostoru, přičemž pro kulturu (chápanou v antropologickém smyslu) se stal typický spíše mo zatímco pro druhé dvě skutečnosti longue durée. Hlavním zdrojem kulturní změny se vedle so a jejich symbolického významu (s. 181) stávala televize (s. 175), i když vesničané si (mj. selektivní paměti) „dávali dobrý pozor", aby uchovali zdání neměnnosti vlastního společens podání jakoby lokální mikrodějiny neexistovaly, s výjimkou individuální paměti, vesnice ne širších historických událostech (s. 226). Pokud už nějaké změny konceptualizovali, pravidl hodnocení změn vycházejících z vlastní iniciativy proti mnohem rozpornějšímu působení vněj z nichž například združstevnění nakonec získalo pozitivní znaménko (čemuž odpovídal malý z soukromému rolnictví po roce 1989; s. 234), zatímco vůči důsledkům nástupu komunistické di „nevšímavé" stanovisko (s. 236). Toto zjištění, znovu potvrzené v kontextu vnímání národa/ opravňuje k závěru, že „vláda makrosvěta (či imaginárního státního centra) není tak mocná, plně vnutit všem obyvatelům. Je různými způsoby transformována do podob, které jsou vesnič „výsledkem je ‚udržitelné soužití‘ mikrosvětů a makrosvěta" (s. 245). Oblastí, jež si uchovala svou významnost i přes masivní útok oficiálního ateismu, byla rel tvořená synkrezí mezi katolickým či protestantským křesťanstvím (tvořícím manifestní složk náboženské identifikace) a substrátem lidové víry, zahrnujícím především víru v nižší tran entity, duchy mrtvých a čarodějnické praktiky (ale i jejich kamuflážní ironizaci před „ciz Kandertovou zásluhou přitom je především odhalení trvání těchto struktur navzdory vládnouc s. 192), i když deskripce vlastního fenoménu není příliš hluboká a odhalení, že „máme co č a soudržným systémem hodnot", nijak nové. Na paganokřesťanskou syntézu v případě lidové zb již před více než půlstoletím upozorňoval třeba M. Moudrý („K charakteristice selského náb 18, 1942, s. 47-55, 146-157). Naproti tomu autor učinil závažné odhalení v případě fungová klik, dvou trvalých sociálních skupin (při jejichž konstituci se uplatňuje i fiktivní příb konfesionálně smíšených obcích náboženství), které spolu nezávisle na vnějších poměrech/re o moc, přičemž hegemonem je vždy jen jedna z nich (s. 199). Mocenské skupiny, k jejichž al hlavně z vnějších příčin (politické změny státního významu), se přitom vzájemně respektují právo na selekci informací vůči „cizincům", manipulaci s obecními dějinami a samozřejmě i sociálního dění. Právě ony jsou podle Kanderta klíčem k porozumění lokálnímu uspořádání a jako sebezáchovný regulační systém (v extrémních případech i ve vzájemném spojení „pro dob vnějšku), i když na sebe mohou brát širší charakteristiky/identity, jako bylo v letech 194 KSS. Vesnickou politiku, respektive účast vesnice na politice, je proto třeba chápat zvnit moc, sebeprezentaci a legitimizaci permanentních místních mocenských klik. Uvedená zjištění, stejně jako komplexní obraz sociálního fungování středoslovenských od še osmdesátých až devadesátých let 20. století, poskytovaný Kandertovou monografií, lze považ zdařilou aplikaci badatelské perspektivy (britské) sociální antropologie v československém Recenzovaná kniha výrazně rozšiřuje naše poznání a proto se nepochybně zařadí do (nevelkéh fondu domácího antropologického studia, vedle toho může podstatně přispět i dalším příbuzn sociologii, etnografii, historii. To však neznamená, že by jí nešly vytknout některé nedos o relativní časový odstup mezi vlastními výzkumy a jejich publikací, myslím, že výtka není většina antropologů zvučných jmen s publikací syntetických prací příliš nespěchala a podob se na ně připravovala prostřednictvím drobnějších studií (namátkou E. Evans-Pritchard, R. Nezapomínejme, že sociálně antropologický výzkum a jeho prezentace představují badatelovu jejíž relevance předpokládá dostatečné promyšlení, takže námitka z pozdějších (kupříkladu proměn objektu není náležitá, nehledě k tomu, že autor do výzkumu díky jeho longitudinálno zahrnout i řadu zjištění stran historické dynamiky sociálních struktur. Závažnější je na p rozhled po literatuře (v seznamu použité literatury tvoří plnou třetinu díla autorova a S. ostatních starší národopisné práce), který však je spíše jakýmsi „zastíracím manévrem". Ka zná soudobé antropologické teorie, s nimiž v textu explicitně i implicitně polemizuje, pří jen jejich malou část, což sice vede k větší čtivosti jeho knihy, (studentům) to však příl práci. Námitku tohoto typu však oslabují dvě skutečnosti; předně tak postupuje i řada zahr diskutujících hlavně s „otci zakladateli" oboru a přehlížejících jeho recentní vývoj, a za autorova reflexivita, vedoucí čtenáře ke zpochybnění a znovupromýšlení zavedených badatels interpretačních klišé. Podobně je tomu i v případě toho, co se do Kandertova výzkumu (příp „nevešlo", ať již jde o tradiční zájmová pole etnografie a folkloristiky nebo o konstrukci universa, k níž má blížeji americká kulturní antropologie; autorova teoretická a metodická jinam a těžko mu to vyčítat, případní kritici však samozřejmě mají možnost doplnit naše po pokud možno neméně zdařilými výzkumy. Výhrady bych tudíž měl jen vůči „přílišné subjektivi některých místech projevuje interpretační svévolí, k níž lze přiřadit i heterogenitu zkoum především ne/užívání některých klíčových pojmů. Období Slovenského štátu bych se totiž neo „klerikální demokracií" (s. 199), výraz „písmák" neodkazuje ke kronikářství a kultuře (s. znalosti a individuální reflexi Písma, kmotrovství je klasickým případem duchovního příbuz třeba „kulturně-materialisticky" hovořit o jeho „fiktivnosti" (s. 203), za zbytečný považu „dělničtí zemědělci" místo kovorolníci (s. 95) atd. Jeho odůvodnění tím, že se standardní nelíbí (podobně v případě kategorie gender na s. 154), mi přijde přeci jen zbytečně svévol chápu Kandertovu preferenci výrazu Cikán (byť bych dával přednost slovenskému Cigán) před zaužívaným Rom (s. 100), protože to odpovídá (historické) sociální realitě a především jej reflexi ze strany vesnické majority (ale mnohdy i samotných Romů). Každodenní život vesničanů středního Slovenska představuje zdařilou aplikaci sociálně antr perspektivy při analýze sociálního fungování lokálně uzavřené populace, v němž hraje podst dichotomie mezi veskrze pozitivně přijímaným místním/blízkým a rozporněji či selektivně vn podněty zvnějšku. Zdůraznění této interakční struktury nepochybně bylo autorovým východisk s nímž čtenář nemusí nutně souhlasit, jemuž se však chtě-nechtě musí podřídit; z hlediska interpretační metody je to zcela v řádu věci, i když bych se právě proto přimlouval za rea širších interdisciplinárních výzkumů za účasti více badatelů. Myslím ovšem, že Josef Kande možností i slabin své práce sdostatek vědom, proto nových možností po roce 1989 využil k s právě takového teoreticky a metodicky rozsáhlejšího výzkumu jihomoravského tzv. Filipova ( Jihomoravský venkov po socialism, Praha 2004). I když něco takového do té doby nebylo možn dlouhodobých výzkumů v Horehroní představují právě v důsledku uplatňování jednotného a v t u nás nepraktikovaného přístupu jednu z nejlepších prací, která v normalizačním období vzn publikace se proto můžeme těšit i dnes, byť je třeba znovu připomenout, že naneštěstí jde ještě ojedinělý. Zdeněk R. Nešpor [ URL "LM-269.html "]