Běloruská národní identita na začátku 20. století ****************************************************************************************** * Alexandr Smoliančuk ****************************************************************************************** Proces formování moderního běloruského národa zapadá do kontextu analogických procesů u tě Střední Evropy, které vstupovaly do období „nacionalismů" (konec 18. - začátek 20. st.), a vlastní státnost. V daném případě se formování národa odehrávalo cestami národních hnutí, o kulturní a sociální emancipaci. Jako výsledek dezintegrací prvotních multietnických spol rozpadu velkých států vznikaly etnokulturní národy, které Miroslav Hroch nazval „malými ev Formovaly se především jako kulturně centristické společnosti. Ovšem „běloruský případ" má Podstata věci není dokonce ani v tom, že Bělorusové v průběhu téměř celého 20. st. neměli a moderní běloruský stát se vůbec nehodí pod pojem „národní". Události politických dějin B 20.st. vyvolávají pochybnosti dokonce o tom, že se moderní běloruská národnost zformovala centristická společnost. Při vysvětlení běloruské specifičnosti se obvykle hodně mluví o tragických válečných dějin se ocitl na pomezí různých civilizací, uvádějí se výsledky asimilačních procesů (rusifikac jež způsobily ztrátu kulturní a politické elity a konečně se hovoří o výsledcích konfesníh Bělorusů (pravoslaví a katolictví) atd. Jsou to bezesporu důležité faktory. Jsou ovšem roz Pozitivní odpověď na tuto otázku je vyvolána pocitem předurčenosti, politického neúspěchu začátku 20. st. a bezperspektivnosti snah všech jeho účastníků. Zřeknout se historického determinismu nás v tomto případě nutí obeznámenost s dějinami nár Bělorusy sousedících národů - Poláků a Litevců. Hledání příčin „běloruského neúspěchu" pot rozbor procesů národně kulturního Obrození začátku 20. st. a činnosti jeho vůdců Ivana a A Václava Lastovského, Václava Ivanovského, Alexandra Vlasova, Romana Skirmunta a jiných. Je pochopit zvláštnosti běloruského hnutí vycházejíce z jeho vnitřního stavu. Cílem daného příspěvku je rozbor běloruské národní ideje začátku 20.st. a mechanismů její tomto případě je běloruská idea pojímána jako idea existence právě BĚLORUSKÉHO národa. Jak složky běloruské národní ideje? Existoval účinný mechanismus její translace? První pokus formulování běloruské národní ideje v 20. st. byl spojen s činností Běloruskéh shromáždění (BSH). Shromáždění vzniklo v zimě r.r. 1902-1903 jako svérázný politický klub let 1905-1907 se stalo politickou stranou. Byla to socialistická strana narodnického směru r. 1903 se nazývalo Shromáždění „sociálně politickou organizací běloruského lidu" a nerozl rolníky a pracující. Požadovalo „co největší svobodu" pro všechny národy Ruska. Během 2. s se BSH sebedefinovalo už jako strana „pracující chudiny Běloruského kraje bez rozdílu náro prohlašována nutnost politické autonomie se sněmem ve Vilnu a úplnost kulturně národních p kraje. Právě BSH navrhlo první variantu běloruské národní ideje, která byla prezentována na strán „Naša Dolija". V programovém článku prvního čísla (1. září r. 1906) slibovala redakce bojo Běloruska, které se chápalo v rámci socialistické doktríny narodnického typu, a také za so svobodu atd. Upřednostňovaly se otázky třídního zápasu. Běloruská idea se fakticky zrozova sociálního osvobození chudiny běloruského kraje vůči útlaku ruského carizmu a vrchnosti. Ú v ní patřilo požadavku sociální rovnosti. Národní prvek této ideje byl chápán spíše jako p mobilizace běloruského rolnictva pro politický zápas. Pokus formulování socialistické varianty národní ideje se ovšem nerozvinul. Sociální radik Doli" měl za následek konfiskaci čtyř ze šesti čísel novin a jejich následné zavření v led Zároveň se činnost BSH stávala méně patrnou. Na jaře r. 1907 Shromáždění fakticky mizí z p jeviště. Likvidace BSH způsobila ztrátu politického kontaktu s obyvatelstvem. Zároveň poku národní ideje s doktrínou socialismu zůstal vlastnictvím jen části politické elity. Redakce „Naši Doli" se rozdělila ještě před jejím zavřením. Část zaměstnanců (včetně bratr přestoupila na liberálnější pozici a doufali ve využití politických změn, které přinesla r 1905-1907. Stali se iniciátory edice týdeníku „Naša Niva" (1906-1915), který byl během 9 l běloruského národního hnutí. V redakčním článku prvního čísla slibovali čtenářům jeho zakl celému utlačovanému běloruskému lidu", nazývali svůj týdeník novinami „všech Bělorusů a vš nimi soucítí" a usilovali zároveň o to, „aby všichni Bělorusové, kteří nevědí, kým jsou, p Bělorusové". Nejdůležitější místo v „našenivském" variantu běloruské ideje patřilo kulturní složce a př národního jazyka. Jeden ze stálých autorů novin Mečislav Bobrovič navrhnul následující def „Národ tvoří lidé, kteří mluví v jednom jazyce a cítí spojení mezi sebou; uznávají daný ja kulturu". Noviny usilovaly o zvýšení prestiže běloruštiny zmínkami o tom, že ve Velkoknížectví Litev běloruština status státního jazyka. Autoři rozvíjeli ideu posvátnosti vlastního jazyka pro Bělorusa, nabádali k jeho respektu a ochraně, vyslovovali víru v úspěch běloruského hnutí. požadovala výuku Božího Zákona vedenou v mateřštině a jeho vnesení do chrámů nebo kostelů jazyka při mši. Noviny pravidelně informovaly o nových běloruských knihách a především o t Na stránkách ‚Naši Nivy" se rozvíjely lexikální a gramatické normy literárního jazyka. Ne historik Zachar Šybeka „Našu Nivu" „lingvistickou akademií". Velkou pozornost věnovala „Naša Niva" takovému důležitému prvku národní ideje jakým je his Ideologové běloruského hnutí si uvědomovali, že uvědomění si zvláštní běloruské národní ce a jejich sousedy je určitou zárukou toho, že se národ stane subjektem politického a kultur dobové Evropy. V r. 1910 byly na stránkách „Naší Nivy" publikovány „Krátké dějiny Bělorusk Lastovského. Byly to především dějiny běloruské státnosti, za jejíž začátek pokládal autor knížectví - „nejstarší a nejmocnější ze všech běloruských knížectví". Lastovský podtrhával tendence politického života Polocka. Podle jeho názoru uspořádání s hlavní radou v nejstar knížectvích znamenalo, že „ve skutečnosti knížectví řídil lid a ne kníže". Konec doby „lid nadešel v období Velkoknížectví Litevského. Následné dějiny vykládal Lastovský převážně v rámci koncepce „dvou nepřátel" - polského a Podle jeho názoru se vždy na sebe nevražící Polsko a „Moskva" sjednotily na základě zničen Litevského. Vojenská agrese „Moskvy" způsobovala expanzionistické nároky Polska. S touto a autor sjednání Lublinské unie (1569) mezi Velkoknížectví Litevským a Polskem, kterou hodno politickou smrt Velkoknížectví. Tuto „smrt" způsobila podle autora „polonizace" horní vrstvy běloruské společnosti během 1 pravda, že v tomto procesu spatřoval Lastovský spíše sebepolonizaci , než výsledek polské Odsuzoval šlechtu, která „nechává být vše vlastní, běloruské a zapomíná na národní zájmy, nahrazují zájmy třídní". V závěrečné kapitole knihy odhalil Václav Lastovský protibělorusk politiky ruské vlády. Poukázal na to, že po porážce povstání r. 1863 se začalo ničení všeh neodpovídalo „velkoruským" standartám života. Fakticky byly „Krátké dějiny..." pokusem ideologů hnutí přesvědčit Bělorusy o pospolitosti historického osudu. Nehledě na převahu koncepce „dvou nepřátel" se Lastovský stal prvním b se pokusil ukázat vlastní běloruský přínos do dějin. Poprvé se Bělorusové charakterizovali který rozhodoval o osudu běloruského kraje. „Naše Niva" tak aktivně šířila etnokulturní variantu národní ideologie, v níž centrální mí idejím zachování a rozvoje vlastního jazyka, formování běloruského historického vědomí. Zá charakteristickým rysem publikací „Naší Nivy" bylo odsuzování veškerého šovinismu včetně b Na stránkách novin se například tvrdilo, že nenávidět Poláky za to, že jsou Poláci a Rusy Rusové může pouze psychicky nemocný nebo falešným patriotismem zaslepený člověk. Budoucnos spojovala s kulturně národní autonomností. V porovnání s „Naší Dolej" byla oblast šíření „Naší Nivy" mnohem významnější. Noviny vychá téměř 4,5 tisíc výtisků. Větší náklad neumožňovaly finanční prostředky. Čtenáři si je obvy z ruky do ruky. Do r. 1912 byly vydávány noviny v azbuce a latince, aby tak byly přístupné katolické i pravoslavné konfese. Později bylo nutno se omezit pouze na azbuku. „Naše Niva" tří tisíce respondentů ve městech a vesnicích. Tyto noviny sehrály velkou úlohu v šíření b a propagování národní ideje. A to vše nehledě na to, že předplatit si a číst „Naší Nivu" s státním úředníkům a učitelům. Národně kulturní propaganda „Naši Nivy" byla omezena nízkou úrovní gramotnosti běloruského Podle propočtů Pavla Tereškoviče tvořili v r. 1897 alfabetizovaní Bělorusové pravoslavné k 11,18% a Bělorusové katolické konfese - 29,91% populace. Alfabetizace běloruských žen byla Ovšem při hodnocení situace ve vzdělání je důležité si zároveň uvědomit, že vzdělání na bě bylo důležitou součástí politiky rusifikace. Právě proto bylo mezi zpravodaji „Naši Nivy" množství obyvatelů z východního Běloruska (12,1%). Svůj vzdělávací potenciál používali tot do sociálních institucí Ruského impéria a „našenivský" program se jim zdál být příliš radi Je možně, že vysoký stupeň tolerance „našenivského kruhu" byl způsoben postupným šířením j varianty národní ideologie mezi běloruskými elitami, jejíž vznik byl spojen s politickými běloruských a litevských Poláků. Právě v jejich prostředí byly v době revoluce r.1905-1907 základy tak zvané „krajské ideologie". Její tvůrci představovali tu část místní polské veř zachovávala tradice politické a kulturní samostatnosti Velkoknížectví Litevského. Cítili s a pokládali za svou vlast Bělorusko-litevský kraj a ne Polsko. Je nutné zde uvést dva směr demokratické, u jehož základu stala osobnost Michala Romera (1880-1945) a konzervativně li s Romanem Skirmuntem (1868-1939). Základem „krajskosti" byla představa občanského národa. V souladu s touto představou každý pociťoval jako občan Bělorusko-litevského kraje, patřil zároveň ke krajskému národu a byl Etnokulturní zvláštnosti a sociální stav měly podle krajovců druhotní povahu a nebyly krit příslušnosti. V politickém ohledu požadovali autonomii Kraje se sejmem ve Vilnu a úplnou s kulturního rozvoje. Kontakty mezi polskými „krajovci"- demokrati a činiteli běloruského hnutí způsobovaly prop ideje i mezi běloruskými politiky. Především se to týká bratrů Luckevičů. Právě Luckevičov pro „období nacionalismů" neobvyklého vydavatelského projektu - vydání běloruských každode v ruštině („Večernaja gazeta" r.r. 1912-1915) a běloruského týdeníku v polštině („Kurier k 1913-1914). Informace o běloruských vydavatelích těchto novin byla před širokou veřejností Obsah obou vydání plně odpovídal duchu krajské ideologie. Například na stránkách prvního č gazety" se tvrdilo: „U nás není v žádném případě možné vycházet ze zájmů pouze jedné národ podmínek různosti národní skladby obyvatelstva je třeba stále počítat se zájmem Kraje jako tehdy bude umožněn normální rozvoj každého etnika. Uvědomění si toho, že všichni jsme obyv - občany Kraje je naším výchozím bodem při reprezentaci požadavků různých skupin obyvatels stanovisko zaujímal „Kurjer krajovy". Oba tisky fakticky prosazovaly demokratickou variant národa občanského typu. Vytvořila se na první pohled paradoxní situace. Jedni a titíž lidé (bratří Luckevičové, V. a jiní) rozvíjeli na stránkách „Naší Nivy" běloruskou národní ideu v její etnokulturní var prosazovali „krajskost" jako ideologii národu občanského typu na stránkách vydání v ruštin Paradox ovšem neexistoval. Běloruští politikové se docela pragmaticky stavěli ke krajské i využívali koncepci společné historické vlasti, prosazovali spolupráci a toleranci, zároveň ignorovali ideu pospolitosti historických kořenů Bělorusů, Litevců a Poláků. Prosazujíce p ideologie zůstávali BĚLORUSY. „Krajskost" jim dovolovala rozšířit sociální a etnokulturní běloruské renesance a nastolit vztahy s vůdci jiných národních hnutí. Konzervativně liberální varianta krajské ideje se zároveň stala jedním z teoretických zákl konzervativní varianty běloruské ideje. Důležitou úlohu v tom sehrál R. Skirmunt. Od větši konzervátorů se odlišoval liberalismem v otázkách politického života a snahou veřejně se d polskosti jako nacionálně politické kategorie. Již v r. 1907 vystoupil R. Skirmunt s iniciativou vytvoření národnostního Krajovského svaz konzervativně liberální strany, ve které měla existovat autonomní běloruská politická orga polskou a litevskou). Vytvoření takové strany se nepovedlo, protože většina statkářů ze sk a běloruských Poláků, jež podporovali iniciativu R. Skirmunta, chápali „krajskost" spíše j ochrany vlastních pozemků za podmínek rychlé radikalizace sociálních a zhoršení národnostn Názory R. Skirmunta a porevoluční liberalizace pozic bývalých socialistů spolu s jejich od „krajskosti" však způsobily nastolení vzájemných kontaktů. V historické literatuře se setk informacemi o jednáních mezi R. Skirmuntem a bratry Luckěviči, V. Ivanovskim a A. Vlasovym dohoda, podle které byly přinejmenším finančně podpořeny kulturní iniciativy „Naše Nivy". Krajská idea pomohla Bělorusům nastolit vztahy s demokratickými prvky polského a litevskéh překonat sociální rozpory ve vlastním hnutí. Zároveň krajská idea napomáhala v propagaci k Bělorusko - litevského kraje, což zase pak připravovalo vědomí „občanů Kraje" na přijetí i nezávislosti. Transfer „krajskosti" se odehrával díky legálnímu periodickému tisku a tajné vilenských zednářských spolků v letech 1911-1915 („Jedinstvo", „Litva", „Belarus"). Posled působit na místní (a ruské!) politické a kulturní elity. Teritorium šíření „krajskosti" se pouze těmito elitami. V r. 1913 byla vypracována ještě jedna varianta běloruské ideje, kterou A. Luckěvič označi „klerikálně politická". Tato koncepce byla reprezentována na stránkách týdeníku „Belarus" redaktoři A. Byčkovský a B. Pačopka). V úvodním článku prvního čísla redakce prohlásila, ž křesťansko-katolickém základě a bránit věci křesťanské a běloruské". Noviny propagovaly rozvoj národního vědomí mezi běloruskými katolíky, nabádaly katolické d používání běloruštiny během mše a orientovaly se na sociální harmonii a evoluční cestu výv Právě o tom psal jejich redaktor B. Pačopka: „Skutečný Bělorus je ten, kdo říká: Jsem Bělo vlast a svou mateřštinu a jak můžu pro ně pracuji.". V jiném článku prokazoval Pačopka nut běloruštiny v kostelu a také vydávání náboženské literatury v tomto jazyce. Redakce nabáda aktivní tvůrčí práci, prosazovala ideu jednoty pravoslavných a katolíků a protestovala pro polonizaci. Vydání „Belarusa" představovalo pokus sjednotit křesťansky demokratickou ideologii s bělor etnokulturní variantou běloruské ideje. V sociálně politickém kontextu pokračovaly noviny běloruské konzervativní myšlenky, což bylo reakcí na šíření socialismu. Pozdější politické události ovšem přerušily tuto práci. Začátek I. Světové války změnil politickou situaci. V Rusku startovala aktivní propaganda patriotismu. Zároveň se omezovaly možnosti legální činnosti neruských organizaci. Byla zav cenzura periodických tisků. V srpnu r. 1915 v předvečer obsazení Vilna německými vojenským zrušena „Naše Niva". Následující válečné a politické události jmenovitě porážka Ruska na V německá okupace Polska a značné části Běloruska, Ukrajiny a Pobaltí a hlavně liberální pol vlády vzhledem ke kulturní činnosti neruských národů však způsobovala oživení běloruského politizaci. Původně byla tato aktivizace spojena s krajskou idejí. V prosinci r. 1915 vznikla Dočasná Velkoknížectví Litevského jako blok běloruských, litevských, polských a židovských politik sympatizovali s idejemi „krajskosti". (Je důvod předpokládat, že jedním z hlavních iniciát „krajského projektu" byl Ivan Luckevič). Rada prosazovala politické obrození bývalého Velk Bělorusko - litevském území a zároveň zaručovala rovná práva pro všechny národy. V únoru r tato idea své konkretizace. Za hlavní úkol se vyhlašovalo vytvoření nezávislého státu na b litevských územích se sejmem ve Vilnu a se zárukou úplné národní rovnoprávnosti. Ovšem Doč nepodařilo zachovat jednotu v podmínkách doby, kdy německé okupační úřady začaly uskutečňo „rozděluj a vládni". Národnostní rozpory vedly k rozpadu rady. Politická porážka „krajskosti" ukázala Bělorusům, že nejskutečnější se stává právě cesta k Příznačná je v tomto ohledu evoluce stanoviska nových běloruských novin „Homan", jež začal Vilnu v r. 1916 s povolením německých okupačních úřadů (redaktor V. Lastovský). V prvním č redakce navázat na tradice „Naší Nivy" a napomáhat „sjednocení Bělorusů" na národně kultur Zároveň noviny propagovaly „krajskost" v podobě ideje spolupráce všech národů Kraje ve jmé společné vlasti. Přičemž se tato „krajskost" směšovala s ryze socialistickou rétorikou. Po 1916) zastavuje „Homan" propagaci „krajskosti" a stále větší pozornost věnuje problémům bě a šíření národního vědomí, rozvoje vzdělání v běloruštině a jejího prosazování v nábožensk Programovou povahu měl článek V. Lastovského „Náš hřích". Podle autora bylo hlavním neštěs dějin to, že „pradědové naši sešli z tradičně národní cesty" a nepředali následujícím gene národně státní ideu". V důsledku toho se Bělorusové rozštěpili podle třídního a náboženské („Bratr na brata zvedal meč a dlouhá století tak pokračovaly v nesmiřitelném zápasu mezi s tento „hřích" zaplatili Bělorusové draze („...zhořkla země naše od slz lidu a od prolité k synů Kraje, kteří ji prolévali za své ideály v pátrání po ztracené pravdě pradědů."). Popr idea spojována s problémem státnosti a charakterizována jako idea národně státního sjednoc článku Lastovský tvrdil, že šíření ideje sjednocení a chápání toho, že „všichni jsme bratř Matky země Běloruské" je základem „národního vědomí". Tento termín se často objevuje na st Není náhodné, že v červnu r. 1916 šířili A. Luckevič a V. Lastovský na mezinárodní konfere Memorandum, ve kterém obhajovali ideu demokratické běloruské republiky ve skladě federace státy („Spojený státy Evropy" od Pobaltí k Černému moři). V tomtéž Memorandu se tvrdilo, ž Běloruska z celoruského organismu" a návrat ztracené nezávislosti byly hlavními tématy v p dvanáctiletého období evoluce běloruské politické myšlenky. V létě r. 1917 se ve Vilnu zformovala ilegální organizace „Spojení nezávislosti a nerozdíl pod vedením Lastovského. Za svůj politický úkol prohlásila sjednocení frontou rozříznutého „Pouze nezávislé Bělorusko může zabezpečit všechny naše požadavky". Tak byla běloruská ide činiteli vilenského centra doplněna koncepcí nezávislé státnosti. Je možné, že právě ona i sjednocení různých směrů běloruského hnutí na Němci okupovaných územích. Na konci r. 1917 Běloruskou konferenci ve Vilnu bývalí socialisté v čele s knížetem Svatopluk-Mirským, baro a představiteli katolického a pravoslavného duchovenství. Možnosti transferu běloruské ide podmínek německé okupace omezené. Německé úřady povolovaly běloruskou kulturně osvětovou č r. 1916 se začal „Homan" vydávat v azbuce a latince), ale zakazovaly činnost politickou. Zatímco běloruští politikové ve Vilnu věnovali stále více pozornosti problému státního seb se jejich minští kolegové ve značné míře především sociálními prioritami. Je pravdou, že s ihned. V březnu r. 1917 proběhlo v Minsku shromáždění běloruských stran a organizaci, běhe dosažena jednota všech směrů národního hnutí a bylo učiněno rozhodnutí o prosazování auton ve skladbě federativního demokratického Ruska. Byl zvolen Běloruský národní výbor v jehož Skirmunt. Socialisté, kteří dostali většinu míst ve Výboru, vyjádřili s jeho kandidaturou velmi brzo tato jednota skončila. Její rozpad byl způsoben neúspěchem jednání o nezávislos rychlou radikalizací politických nálad, jež byly doprovázeny narůstáním vlivu znovu vytvoř socialistického shromáždění. Běloruské socialistické shromáždění se obrodilo na jaře r. 1917. Do čela minského předsedn postavil Arkadij Smolič. Smolič se zároveň stal redaktorem týdeníku „Hramada", který se za o spojení národní ideje s socialistickou doktrínou. Na rozdíl od „Naši Doli" věnovala „Hra větší pozornost kulturnímu prvku národní ideje, jmenovitě rozvoji běloruštiny. Budoucnost představovali socialisté v podobě autonomie nebo rozsáhlé místní samosprávy. Socialisté s nelibostí přijali pokus R. Skurmunta o organizaci běloruské strany statkářů a představitelů bývalých magnátských rodů do politické činnosti. Konflikt se vyřešil v červe shromáždění běloruských organizaci v Minsku. Běloruský národní výbor byl likvidován a míst vytvořena Centrální rada běloruských organizaci, která se nacházela pod kontrolou socialis během shromáždění schválen požadavek státně politické a národně kulturní autonomie Bělorus Na rozdíl od Vilna disponovali Bělorusové v Minsku na jaře a v letě r. 1917 širokými možno propagandu a agitaci. Jediným omezením byly finance. Působit bylo ovšem nutné za podmínek ze strany celoruských politických stran a židovských organizací. Mnohé z nich se stavěly n běloruským požadavkům a prosazovaly ideu „nedělitelného Ruska". V běloruském národním hnutí začátku 20. st. se projevila pro většinu národů Střední a Vých příznačná zákonitost. Převládající variantou národní ideje byla varianta etnokulturní, kte představovala a rozvíjela „Naše Niva" a pak od jara r. 1916 i „Homan". Klíčovým prvkem nár stávalo uvědomění si hodnoty vlastní kultury a především jazyka a formování dějinného vědo o pospolitosti běloruského historického osudu. Bělorusům se ovšem i tak nepodařilo vytvořit efektivní mechanismus transferu národní ideje st. mohla na běloruském území odehrát takovou úlohu běloruská národní škola. Ovšem ruské ú vytvoření alternativního systému vzdělání v běloruském jazyce. Vytvoření sítě tajných škol prioritou běloruského hnutí. Oficiální vzdělávací systém zachycoval nepatrnou část bělorus a byl navíc proměněn v mocný nástroj rusifikace. Jiným tlumicím faktorem propagování etnok národní ideje byla nepřítomnost běloruštiny v katolickém kostele a v pravoslavném chrámu. funkci sacrum a pro široké vrstvy běloruského vesnického obyvatelstva zůstával „jednoduchý nářečím. Je třeba uznat, že ruská politika vůči běloruskému národnímu hnutí byla úspěšnější, než vů litevskému. Národní elity Bělorusů se ocitly ve stavu izolace, který se jim i tak nepodaři platností překonat. Dá se to velmi dobře pozorovat na příkladě revoluce z let 1905-1907, k a Litevců spíše podobala národně osvobozeneckému povstání. V Bělorusku se však odehrávala s prvky národní renesance. Pociťujíce slabost sociální základny národního hnutí usilovali běloruští politikové o přek etnokulturní varianty národní ideje. Pro sociální a národní mobilizaci obyvatelstva využív občanské varianty národní ideologie („krajskosti") a snažili se sjednotit běloruskou ideu socialistickou, křesťanskou demokratickou a konzervativní. Ovšem tyto snahy se ukázaly jak Chyběl stát, který by mohl sjednotit všechny národnosti kraje v běloruský národ občanského katolického a pravoslavného duchovenstva byla vtažena do rusko-polského zápasu o běloruské představitelé proletariátu a buržoazie, kteří se cítili Bělorusy neexistovali jako organiz síla. Koncepce sociálně politické rovnosti všech představitelů národa se v pojímání běloru v okamžiku krize přeměnila v nástroj zápasu proti „sociálně cizím" (R. Skirmuntovi a jiným samostatnosti územní (autonomní) nebo státní organizace národa se začala prosazovat relati fakticky teprve po únorové revoluci v Rusku. Všechny tyto události ovlivnily osud Běloruské lidové republiky, vyhlášené v březnu r. 191 nepodařilo dosáhnout mezinárodního uznání a z prohlášení o úmyslech se stát skutečným subj politiky a práva. V důsledku toho se Běloruská lidová republika stala největším úspěchem a běloruského národního hnutí. Resumé V běloruském národním hnutí se na počátku 20.st. projevila zákonitost, která je charakteri většinu národů Střední a Východní Evropy. Dominantní variantou národní ideje bývá varianta Hlavními prvky národní ideji národní ideje se stalo uvědomění si hodnoty vlastní kultury a formování historické paměti jako představy o pospolitosti běloruského historického osudu. Vůdci běloruského hnutí však nedokázali vytvořit efektivní mechanismus transferu národní i úřadům se podařilo izolovat běloruské elity od většinového obyvatelstva. Pociťujíce slabos základny národního hnutí usilovali běloruští politici o překročení rámce etnokulturní vari ideje. Pro sociální a národní mobilizaci obyvatelstva využívali možnosti občanské varianty ideologie („krajskosti") a snažili se sjednotit běloruskou ideu s ideologií socialistickou demokratickou a konzervativní. Ovšem tyto snahy se ukázaly jako neefektivní. Všechny tyto značné míře způsobily porážku běloruské národní státnosti (Běloruská Lidová republika) v b odlišnost „běloruského modelu" nacionalismu od jiných modelů střední a východní Evropy. Miroslaw Hroch, Małe narody Europy, Wrocław-Warszawa-Kraków 2003 Úspěšní badatelé v tomto směru jsou V. Rudovič, S. Toksť, P. Tereškovič, O. Latyszonak, E. Radzik a jiní Budu používat definici, kterou v r. 1994 nabídnul ?. Latyszonak (???? ? at??????. ?????????? ???????????? ????, in: ???????, ?????? 1994. ? 2, c. 30) ?.???, ?.????????, ?.??????? ? ???.: ???????? ????????. ? ????? ?????. ??? 4. ???????? ? ??????? ????????? ??????? (????? 18 - ??????? 19 ??.), ????? 2005, c. 311. ????? ?????? [???????? ????????], ?????, ????? 1992, c. 133 ???? ?i??, 1908 ? 20 Například ???? ????, 1906 ?? 1, 7; 1914 ? 7; 1908 ? 17; 1914 ? 20; ????? ??????, ????? ???????? ????????. 1795-2002, ????? 2003, ?. 160 tamtéž, s. 8 tamtéž, s. 30 tamtéž, s. 64 ???? ????. 1911. ? 5 ?.??????, ????? ???????? ????????. 1795-2002, ?. 163 ????? ??????????, ?????????? ??????? ???????? ??? - ?????? ?? ?., ????? 2004, ?. 172 tamtéž, s. 178-179 ????? ?????????, ????? ????????? ? ???????????? ?????. ??????? ??? ?? ?????????? ? ??­???? - ???? 1917 ?., ?????-????????? 2004, ?. 267, 269 Oleg Łatyszonek, A. Zieba, Radziwiłłowa z Zawiszów in: Polski słownik biograficzny, t. 30, s. 398-399 Anton Luckevič o běloruském obrození zač. 20. st. in: ?????????? ????????, 1998, t. 1, c. Biełarus, 1913, č. 1 Tamtéž, 1914, č. 7 Tamtéž, 1914, č. 7, 13; 1915, č. 23-24, č. 29-30 Tamtéž ????? ?????????, ????? ????????? ? ???????????? ?????. ??????? ??? ?? ?????????? ? ??­???? - ???? 1917 ?., ?. 312-313. Homan, 1916 č. 6, 7 W. Ł. [?.??????????], Nasz hrech in Homan, 1916 ? 10 Například, Iwan Mialezska, Paznajmo swajo imia in Homan, 1916 ? 23 Oddělení rukopisů a starých tisků CBAV Litvy. F21 - 276, a. 4 Citace in: ???????? ????????, t. 4, c. 455 ???????, 1917 č. 2 ??????? ??????????, ? ??????????? ??????????? ????? ? ?????? ? 1917-1918 ?. ?n: ????????, c. 22 Viz. například Stanisław Kalabiński, Feliks Tych Czwarte powstanie czy pierwsza rewolucja. na ziemiach polskich, Warszawa 1969; Michał Romer. Litwa. Studium odrodzenia narodu litews Jak poznamenal běloruský politik Jevsej Končej: „představitelé nižší sociální vrstvy za Sk a ve třídě vlastníků téměř nejsou lidé, kteří by se cítili Bělorusy" (?????????? ????????, 51) Alexandr Smoliančuk [ URL "LM-361.html "]