Národ jako kulturní konstrukt? ****************************************************************************************** * Miroslav Hroch ****************************************************************************************** Nation as a cultural construct? Abstrakt During the past decade there is a growing number of researchers that approach nation as a construct” or even as “Erfundene Gemeinschaft”. Instead of studying the question of progra basis or organizational forms, growing number of new publications focus on research of nat commemorations, myths – and role of women in national movements. Instead of the question W HOW? becomes more prevalent. Stated more precisely, instead of search for chain of causati objective “outer” relationships, these connections are searched for in the “inner” world o on numerous occasions, regarded as “creators” of a nation. This is implicitly based on a n of national life, same as the idea of a nation, were present at a cradle of national subje the role of irrational factors as opposed to rational ones is stressed; feeling against in Národ jako kulturní konstrukt? Během posledního desetiletí roste počet badatelů, kteří přistupují k národu jako ke „kultu konstruktu", či dokonce jako k „erfundene Gemeinschaft". Na místo studia otázek programu, či organizačních forem se rostoucí počet nových publikací věnuje výzkumu úlohy národních s mýtů - a místa žen v národních hnutích.1 Místo otázky PROČ? se do popředí dostává otázka J řečeno, na místo hledání kauzálních souvislostí ve světě objektivních „vnějších" vztahů se hledají ve „vnitřním" světě aktérů, nejednou považovaných za „tvůrce" národa. Implicitně s z toho, že formy národního života, stejně jako idea národa, stály u kolébky národních obsa zdůrazňuje význam iracionálních faktorů proti racionálním, citu proti rozumu.2 Ve svých teoretických východiscích není tento přístup ovšem nijak metodologicky převratný Navazuje, ať již otevřeně či bez přímého odkazu, na tradici subjektivní definice národa, o Ernesta Renana, Hanse Kohna a dalších. Netřeba ostatně hledat kořeny jen v teorii. Když se „metod" nacionalismu zabývala roku 1939 britská komise expertů, došla m.j. k názoru, že ne výchova, ale také slavnosti, přehlídky, oslavy národních výročí, kulturní aktivity, rozhla podílejí významně na nacionalistických postojích.3 K názoru, že národ se stává národem teprve díky tomu, že se dosáhne stádia „imagined commu resp. elegantněji řečeno, že „společenská konstrukce národa se uskutečňuje v jeho sebezobr Langewiesche), je ovšem třeba dodat, že nejde o nic mimořádného. Jak poznamenal Etienne Ba podmínek jsou reálné pouze pospolitosti, které jsou „imaginary".4 Schopnost představit si žádnou antropologickou daností, nýbrž závisí na zcela konkrétních okolnostech vyplývajícíc rozšířila jistá úroveň sociální komunikace a také jistý typ vzdělanosti.5 Svoje opodstatně kontextu Andersonova často citovaná paralela mezi četbou novely a národní imaginací. Úloha emocí K tomu, aby se lidé ztotožňovali s národem, nestačí ovšem prostá schopnost abstrakce a ima národu vždy obsahuje jisté prvky emotivní. Již meziválečná antropologie definovala národ j citového života", přičemž citové vazby k národu jsou odvozeny z každodenních zvyků, z fore jednání.6 Čím větší masovosti národní identita, resp. „nacionalismus" dosahuje, tím silněj musí být podle názoru řady autorů také nabídka citových vazeb k národu. Tím důležitější je jejich soudu potřeba výzkumu oněch nacionalistických aktivit, které usilovaly o citovou mo jako příslušníků homogenizovaného národa.7 Kořeny emocionálních vazeb k národu se pochopitelně staly předmětem zájmu psychologů. Shod názoru, že emotivní vazby k národu se rodily v podmínkách socializace a sílily tam, kde je nejistý a ohrožený vnějšími okolnostmi v dobách krize. Tak vznikal vztah k národu jako „ko Identifikation" (D. Katz). Vazby k národu nebyly stálou daností: sílily v době bouřlivých vnějšího ohrožení a slábly v dobách klidu.8 Za specifický zdroj emocionálních vazeb k náro Eugen Lemberg právě tak pocity skupinové nadřazenosti vůči jiným skupinám, jako pocity mén které mohly být i zdrojem xenofobie. Takové pocity méněcennosti nalézal již ve 14.-15. sto literátů, kteří si prý uvědomovali vyšší vyspělost a kultivovanost francouzského jazyka a Jiným emocionálním zdrojem nacionalismu mohla být potřeba důstojnosti („dignity"), která m různých důvodů poraněna. Záleželo na tom, zda byla zraněna důstojnost příslušníka národní profesní skupiny či rodiny. V případě národní skupiny je třeba vzít v úvahu, že odlišně mů důstojnost (a její ztrátu) - a tedy i reagovat - příslušník elit a odlišně příslušník lido Emocionalizované kolektivní hodnoty, které jsou založeny na iracionalitě a kompenzaci poci tendenci k tomu, aby se osamostatňovaly „ve vztahu k objektivnímu světu a k funkčnímu prop občanské společnosti". V důsledku toho, že v takových podmínkách mohly představy a iluze z autentickou zkušeností, otevírala se, ovšem teprve v podmínkách úspěšně zformované národní resp. státního národa, cesta k masovým psychózám.11 V této souvislosti je třeba opět upozornit na rozdílné podmínky, za nichž probíhala emocio identity v podmínkách státního národa a v podmínkách národního hnutí. Pěstování pozitivníc vlastnímu a negativních (resp. neutrálních) postojů vůči cizímu národu bylo latentní součá výchovné politiky, která se realizovala nejen prostřednictvím školy a případně i vojenské prostřednictvím veřejného života, oslav, přehlídek a pod. Naproti tomu neměla národní hnut výchovné prostředky k dispozici, resp. mohla v lepším případě (např. v habsburské monarchi let 19. století) ovlivnit některé složky školní výuky. Významným faktorem emocionalizace vztahu k národu se stala postupná personalizace národa. jako abstraktní hodnota mohla v důsledku personalizace představy o národě dostat nejednou podobu milostného vztahu, kdy je propojeno vlastenectví a milostná vášeň.12 Objektem takov být právě tak státní národ, jako národ teprve bojující za své uznání. Láska k národu mohla právě tak iracionálním obdivem jeho síly a velikosti, jako sebelítostnou reflexí vlastní s ušlechtilé bezmoci. Druhou stranou mince byla ovšem možnost intenzifikovat a personalizova city proti jinému národu, resp. jeho příslušníkům. Personalizace národa ovlivňovala ovšem také další, více méně spontánní postoje. Byla to př mezi rovností občanskou a rovností národů v podmínkách občanské společnosti: jestliže si j občané rovni bez ohledu na majetnost či urozenost, potom si mají být rovny také malé národ mocnými. Národ jako osobnost mohl také implicitně (a někdy i explicitně) sloužit jako meme tvoříme-li všichni pospolu jedinou osobnost, není v zájmu našeho zdraví, abychom se zmítal rozporech. Ještě nebezpečnější byla (a dodnes je) představa personalizovaného národa tam, příslušníků národa (nebo ti, kdo jsou za takové považováni) žijí na území jiného národního případně ohroženi tím, že se budou asimilovat, tj. že splynou s národem jiným. Taková změn národa se pociťuje jako ztráta části vlastního národního těla. Příslušníci státního národa jako menšina na území jiného státního národa, jsou totiž v tomto kontextu považováni za ne vlastního národního „těla" a každá křivda, kterou případně utrpí, se cítí jako utrpení vše národa. Právě tento emocionální náboj mohl vybičovat problematiku národnostních menšin do emocionálních poloh. Personalizace národa je tedy těsně spjata s představou národa jako těla: z abstrakce se st uchopitelného. Tato tělesnost národa se projevovala ve folklorizaci, pěstování „národní" h a tanců, ale také ve společných cvičeních, sportovní aktivitě, průvodech - tedy v podobách věnována pozornost na jiném místě tohoto textu. V tomto kontextu je třeba jen dodat, že pr cvičení nesledovala jen demonstraci národní síly navenek, ale také vnitřní disciplinaci, k kompatibilní s výše zmíněnou tendencí k prosazování monolitní národní jednoty.13 Symbolika těla umožňovala také posilovat emotivní postoj k národu tělesnými charakteristik byla německému tělu přiřčena „sittliche Wurme", zatímco Angličané byla národem „studeným". národa bylo zdravé, resp. bylo třeba je chránit před nákazami, zatímco nepřátelské národy degradovat na nemocné či degenerované tělo.14. Živočišné pudy a instinkty Emocionální pozadí lásky k národu a národní identity má ve své iracionální složce, jakkoli paradoxně, podle mnoha autorů blízko k přírodním a biologickým danostem. Již meziválečná p domnívala, že základ identity je bio-psychologický, že jde prvotně o biologický program, k druhotně možno odvozovat od potřeby stability sociálního systému, resp. od sociální intera Lemberg dokonce vyjádřil myšlenku, že v národním egoismu, který převážil v „integrálním na 19. století, byla aplikována představa o přirozeném výběru a o právu zdatnějšího na přežit einzelnen Tieren und Menschen galt, musste von den Gattungen und Nationen hepten". Nejzdat prosadí také v boji o suroviny a o životní prostor. Odtud Lemberg vyvodil názor, že v pozd nacionalismu převážily darwinistické prvky nad prvky herderovskými.16 Výzkumy Konrada Lorenze později inspirovaly některé, spíše anglosaské badatele k úvahám o jakožto podobě primordiálních vazeb, které mají svůj původ v instinktivní snaze každého ži si území, které mu skýtá obživu. Tuto snahu nazval Louis L. Snyder „teritoriální imperativ z ní nacionalismus jako vcelku „přirozenou", tj. ve své podstatě přírodní sílu, která směř resp. zajištění životního prostoru pro vlastní skupinu.17 Také podle některých psychologů a psychiatrů je etnonacionální chování determinováno biolo a má svoji analogii s instinktivním chováním zvířat. Lidé se, podobně jako zvířata, sdružu nepřátelskému ohrožení. Identifikace se skupinou je dána potřebou jedince přežít a množit „primordiální vazby", které dostaly podobu danosti, jakési antropologické konstanty. Někdy hovoří o tom, že jisté etnonacionální postoje jsou produktem biochemických a fysiologickýc ohledu na kulturní kontext. K tomu se připojuje ještě konformita se skupinovými normami.18 zde ožívají na vyšší vědecké úrovni staré představy národa jako o pospolitosti krve pocház století. Podle biologické koncepce nacionalismu je tedy v člověku pocit sounáležitosti od přírody g zakořeněn, při čemž ethnie dodává látku pro konstruování, resp. posilování identity. Ve st zvířata i lidé podle situace své altruistické či egoistické geny. Podobně jako ve stádě, k dochází také u lidí k „separatistickým hnutím". To vadí těm, kdo mají moc a kteří se proto pokusili posílit soudržnost stávající skupiny představou o „ohrožení zvenčí" a vytvářením nepřítele. Tomu všemu odpovídají také auto- a heterostereotypy.19 Z těchto vulgárně natura koncepcí je tedy možno vyvodit, že s živočišnými pudy je spjata zejména národní identita n založených obvykle na předchozí existenci etnické skupiny. Naproti tomu militantní identif se v této koncepci zdá být jaksi autenticky lidská. Symboly Symboly označil již Max Weber za předpoklad sociální interakce. Zároveň ovšem vyjadřovalo „obsazení veřejného prostoru" nárok na vládu. Theodor Schieder považoval symboly za nezbyt vůči iracionalitě jinak racionálního světa.20 Přijmeme-li však názor, že formování národa či dokonce v plné míře závislé na schopnosti lidí si jej jako pospolitost představit, musí přiznat nezaměnitelné místo v národotvorných procesech. Jinak řečeno, komunikace a sociáln napříč skupinou, která je tak početná, že se její členové nemohou osobně setkávat, je závi symbolů. Vzájemnou znalost zvyků, symbolů a minulých událostí považoval již Karl W. Deutsc faktory, které umožňovaly příslušníkům národa komunikovat navzájem intenzivněji než s přís národních pospolitostí.21 V tomto kontextu nás zajímá především funkce symbolů jako faktor šířit národní identitu a vzbuzovat v lidech důvěru v národ. V podmínkách státních národů a národních států byla ovšem role symbolů bohatší: umožňovaly reprezentovat národ navenek, p občanů ve stát, legitimizovaly politické strany. O cestách, které vedly ke vzniku národních symbolů, nepanuje mezi odborníky shoda. Ve star (C. Hayes, A. Mathiez) najdeme názor, že národní symboly vznikaly nikoli shora, z manipulo nýbrž zdola, jako spontánní sekularizace náboženských kultů. Proti tomu lze namítnout, že „zdola" převažovaly v revolučních situacích a v podmínkách agitační fáze národních hnutí. nemusely nutně zdomácnět a zevšeobecnět, ale pokud se tak stalo, dostaly nakonec - po úspě či národního hnutí - povahu symbolů prosazovaných „zhora". Pokud byly symboly z období nár spontánně přijaty, pak přežily až do doby, kdy se národ již plně zformoval. Pozoruhodné je formy, resp. typy národních symbolů, se v téměř shodné podobě prosadily ve všech formující posléze i v národních státech.22 Zajisté můžeme v tomto případě počítat s intenzivním tran a jejího smyslu, který byl zajisté usnadněn asynchronním průběhem formování evropských nár Závažnějším otevřeným problémem ovšem je objasnit, jakými metodami se podařilo v průběhu 1 proměnit abstraktní ideje, které tyto symboly vyjadřovaly, v reálné, tj. analyticky použit myšlení a jednání současníků. Zde nevystačíme jen s poukazem na pospolitost jazyka ani odk vzdělání. Další otevřenou otázkou je vztah mezi národotvorným procesem, formováním národa uplatňováním národních symbolů na druhé straně. Na jedné straně je zřejmé, že symboly hrál při posilování národní identity, na druhé straně je právě tak zřejmé, že jejich působení b tím, že lidé, k nimž se obracely, měli již jistou představu o národě, resp. jistý stupeň e národní identity.23 Rozhodně nelze zaměňovat roli národních symbolů - ať již v jakékoli po formování národa s jejich úlohou v období plně zformovaného národa a „integrálního naciona nehistorikové se s oblibou dopouštějí nepřípustné zpětné projekce, která ztotožňuje roli s současný nacionalismus s jejich úlohou v minulosti. Všeobecně možná platí, že ze symbolů se stávaly v podmínkách jejich masové aplikace stereo se pak symboly mohly stát nástrojem uplatnění politické moci v národním životě.24 V soulad pozorování, že některé jednoduché symboly, jako např. vlajky, národní kroje a barvy mohly poměrně snadno, kdežto složitější symboly čerpající např. z historie a mytologie se dostáv stereotypů za předpokladu, že jejich adresáti získali elementární znalost faktografie náro Je velmi obtížné pokoušet se o kategorizaci či typologii národních symbolů a dalších kultu sloužících posilování národní identity. Pro základní orientaci je však třeba provést alesp utřídění. Podle kontextu, v němž se symboly uplatňovaly, a podle jejich forem, lze rozliši 1. veřejné aktivity (průvody, slavnosti, pohřby, mítinky a pod.), 2. verbální projevy (hes zpěvy, hymny), 3. ikonografické symboly (obrazy, portréty, historické malířství, vlajky, z 4. pomníky, 5. krajina a její složky.25 Stereotypy Ptáme-li se s W. Kaschubou, jak (a proč) se podařilo v podmínkách 19. století proměnit abs ideje a hodnoty v „reálné", analyticky postižitelné formy myšlení a jednání, neobejdeme se o roli stereotypů a bez jejich studia.26 Abstraktní ideje a složité symboly se mohly stát národní imaginace právě díky tomu, že dostaly do polohy stereotypů, které se obvykle chara „nekritická zobecnění, která jsou chráněna proti ověření" (H. Bausinger), „zjednodušující soudy s emociálně hodnotící tendencí" (U. Quastdorf), „zafixovaná přesvědčení, každodenní typizace okolního světa", které se vztahují k realitě a ovlivňují ji (K. Roth).27 Ať již v podobě představ o ostatních (heterostereotypy) či o sobě samých (autostereotypy) stereotypy jako systémový nástroj pro vytváření a udržení představ příslušníků skupiny o s připravují tak zařazení jedinců pomocí jistých předem daných ukazatelů. Díky tomu pak je m rozlišení mezi MY a ONI. Klasifikující stereotypy pomáhají jedinci orientovat se v záplavě v kontextu formování národa jej vedou k „národní imaginaci" tím, že jej učí redukovat slož zjednodušovat hodnotící pohled na své místo ve společnosti. Tím mu usnadňují přijetí nově identifikace s národem.28 Hodnotící povaha národních stereotypů implikovala pochopitelně dichotomii převážně kladnýc (představ o vlastním národě) a obvykle záporných heterostereotypů (představ o národě jiném právem upozorňuje, že národní stereotypy a jejich zrod nelze pozorovat izolovaně od sociál kontextu každé doby. Mezi faktory jejich vzniku doporučuje zařadit sociální poměry, společ a pracovní kontakty: jestliže tyto styky slábly, vytvářela se živná půda pro negativní ste hospodářském kontextu mohly vznikat negativní i pozitivní stereotypy podle toho, jaké míst prostředí zaujímaly národně relevantní zájmové rozpory. Nejbližší vztah měly národní stere pochopitelně k politicko-ideologickému prostředí. Stereotypní negativní představa o vlastn nepřítele podmiňovala formulování pozitivních heterostereotypů o „nepřátelích nepřítele".2 hospodářskému a politickému kontextu je třeba doplnit ještě kontext historický: „kolektivn k výrazným zdrojům pozitivních i negativních stereotypů. Zabýváme-li se úlohou stereotypů jako národně formativního činitele, musíme brát v úvahu n zdrojů, z nichž vyrůstaly, ale také rozdíly v jejich společenském rozšíření, v jejich „rep Patří vlastně k badatelským stereotypům považovat národní stereotypy za cosi pevného a uza postoje, které jsou přijímány automaticky a od počátku všemi příslušníky národní pospolito třeba rozlišovat sociální a kulturní prostředí, kde stereotyp vznikl, od jeho dalšího osud přijetí (či nepřijetí) příslušníky národní pospolitosti. Tento rozdíl bude zde ilustrován na stereotypu germánského hrdiny. Jestliže budeme tento s rekonstruovat podle toho, jak se utvářel v umělecké dílně dvou německých autorů - Richarda von Dahna -, dostaneme velmi působivý obraz dichotomie germánského a negermánského hrdiny. byl plavovlasý, modrooký a měl zdravou barvu pleti, negermánský hrdina byl černovlasý a bl hrdina byl optimistický a plný naděje do budoucnosti, jeho protějšek pesimistický a „bezna germánský hrdina brutální, byla to brutalita spontánní, zatímco jeho protějšek byl brutáln Germánský hrdina byl osvoboditel, jeho protějšek pouhý vůdce.30 I když víme, že díla obou značné popularitě, je nesporné, že tato dichotomie nebyla původně jakýmsi „obecně německým nýbrž názorem jistého poměrně úzkého okruhu vzdělanců. Je více než pravděpodobné, že by ob hrdiny v očích německých vzdělanců oné doby vypadal jinak, kdybychom zvolili jako pramen d německých autorů. Teprve postupem doby se rozhodlo, že právě Dahnuův a Wagnerův pohled se národních stereotypů. Je mimochodem příznačné, že šlo o stereotyp vyrůstající z kontextu h vědomí, nikoli ze sociálních či pracovních vztahů. Odtud také především válečnické charakt národního hrdiny. Národní pomníky a ikonografické symboly Historická paralela mezi „Verbürgerlichung" a formováním národa se zřetelně projevila ve v pomníků od 18. do 19. století. Až do 18. století byly pomníky vyhrazeny téměř výlučně pano (resp. biblickým postavám) a symbolické postavy z minulosti se soustřeďovaly na antiku. Si století změnila. Začínají se stavět pomníky slavným současníkům i konkrétním hrdinům z nár Symbolika pomníků již nevyjadřuje jen oslavu panovníka, zbožnost či abstraktní ctnosti, ný konkrétních zásluh a úspěchů.31 Příznačný je také časový posun v prosazování nové koncepce pomníku. Zatímco ve Francii šla ruku v ruce s revolučním kvasem a s napoleonskými válkami, ve střední Evropě lze v téže do o modifikacích. Pantheon a Arc de Triomphe hovořily výrazně národním jazykem, Marseillaisa roku 1836 již prezentuje obraz řadových bojovníků v pohybu.32 Francouzské pomníky padlým j jako pomníky hrdinům, kteří bojovali za národ, pruské pomníky hovoří o boji za krále a vla vojáci, kteří padli v boji proti revoluci roku 1848, dostali náhrobky jako hrdinové, kteří krále a vlast.33 V Rakousku se již rovněž začaly stavět pomníky vojenským velitelům, ale a 19. století se udržovala zásada, že padli za svého panovníka (zřídka také se zmínkou o vla případě pruských pomníků bylo za změněných podmínek možno transponovat myšlenku vlasti do v rakouském případě neměly pomníky žádný národní potenciál.34 Ostatně ani nápis nad hromad rakouským vojáků padlých v Praze v červnu 1848, nehovoří o králi a vlasti, nýbrž jen o „br Projekt autenticky národního pomníku vyrůstal v podmínkách formujícího se národa z dvojí v Mohl přicházet „shora", tj. být dílem politického rozhodnutí vládnoucích elit. Tak tomu by Arc de Triomphe, tak tomu bylo také v případě německé Walhally, která se zrodila v hlavě b Ludvíka I. Iniciativa k budování národního pomníku či památníku mohla ovšem vycházet shora kde formující se národ vykazoval plnou sociální strukturu.35 Tak tomu bylo v případě státn byl národ francouzský či v případě sjednocovacích národních hnutí, jako bylo hnutí německé Inicitativa mohla ovšem vycházet také „zdola". Vzhledem k omezeným finančním možnostem zůs zbožných přáních, jako bylo např. volání Siebenpfeifferovo na Hambašské slavnosti po vytvo pomníku, který by vyjádřil „Majestät des deutschen Volkem".36 Reálnější základ měl jiný pr postavit pomník Arminiovi Herrmannovi na předpokládaném místě vítězství Germánů nad Římany lese. Byl zahájen sbírkami, které byly ovšem nejprve motivovány spíše regionálně než nacio realizace byla ovšem dílem iniciativy „shora" a dostala nakonec povahu megalomansky nacion V situaci národních hnutí ovšem zůstávala myšlenka národních pomníků v poloze snů a zbožný hned ze dvou důvodů: za prvé, předáci hnutí nemohli počítat s finančním zabezpečením takov za druhé, postavení národního pomníku záviselo na politickém souhlasu státních elit. Dále v úvahu, že pomníky byly záležitostí především urbánní, takže po dlouhou dobu leželo jejic obzor představ příslušníků etnické skupiny. Jestliže tedy např. chudý šlechtic Jan Jeník z vlastenecky smýšlející vysloužilý důstojník a josefinista, napsal počátkem století, že by v Praze měly místo soch svatých stát sochy slavných Čechů, jako byl např. Jan Hus, šlo spí realizovatelnost nebral ani sám autor vážně. Teprve poté, co národní hnutí dosáhlo své masové fáze, stal se sen o národních pomnících s jako prvý byl postaven pomník tvůrci českého národního programu Josefu Jungmannovi. Nešlo výjimku: obecně platí, že teprve s nástupem masového národního hnutí začaly vznikat pomník demonstrativním posláním. Všechny tři velké německé národní monumenty - Hermannův pomník, Kyffhäuser - vznikly, resp. byly uskutečněny teprve po sjednocení Německa. Také francouzsk Hermannovu pomníku - (mnohem skromnější) pomník galského náčelníka Vercingetorixe - byl po období nástupu integrálního nacionalismu za vlády císaře Napoleona III. Také v Itálii se národní pomníky stavěly teprve poté, co národ byl politicky sjednocen. Př se projevila velmi zřetelně dvojkolejnost boje za jednotu národa. Demokratické křídlo ital prosazovalo pomníky Garibaldiho, konservativní křídlo pak pomníky krále Viktora Emanuela I při tom vybaven atributy, které v německých poměrech byly vyhrazeny šlechtě: jel na koni a kordem. Jakýmsi symbolickým kompromisem bylo zobrazení schůzky z Teana, kde Garibaldi před Teprve v podmínkách integrálního nacionalismu byl myslitelný megalomanický projekt, který podobě pomníku Viktora Emanuela II. v Římě. Typologie národních pomníků tedy nemůže být nadčasová a nemůže ani ignorovat zásadní rozdí typy formování moderního národa. Odtud vyplývá omezená možnost aplikace Nipperdeyovy typol rozlišovala pomníky národně-dynastické (resp. monarchické) a národně demokratické, dále pa kostel, pomník národní vzdělanosti a kultuře a konečně památník národního sjednocení. Odhl skutečnosti, že kritérium komparace je zde poněkud nejednotné, není tato typologie aplikov pomníky, které vznikaly v podmínkách národního hnutí. Úlohu pomníků v procesu formování národa je třeba posuzovat a relativizovat přihlédnutím k okolnostem. Především nelze pomníky (a národní symboly vůbec) považovat za jednoznačný výr konsenzu. Spory o národní relevanci pomníků a jejich interpretaci patřily k běžným složkám života, a proto je třeba jejich úlohu posuzovat nikoli izolovaně, nýbrž vcelku, jako „Poly Symbole".39 Dále je třeba vzít v úvahu, že pomníky byly zároveň uměleckými díly a jejich i zužovat na politickou funkci.40 Nejvýznamnější okolnost pro posouzení národního významu pomníků však vyplývá z určení jeji komunikační síti. Na rozdíl od tištěného slova a tiskem šířeného obrazu byl pomník umístěn nemohl přijít za svými objekty - občany, ale naopak: občané musili putovat k pomníku. To n omezovalo v době jejich vzniku jejich publikum na lidi, kteří žili v místě a na ty, kdo by majetní, aby si cestu k pomníku ze vzdálených míst mohli dovolit. Na druhé stran však umís ve volném prostoru otevíralo později možnost proměňovat organizované putování k nim ve spe slavnosti, při nichž se účastníkům také plně vysvětlila národní symbolika pomníku. V tomto možno rozlišit význam pomníků, které se stavěly v metropolích a pomníků, které vznikaly v ať již proto, že národní hnutí nemělo historické centrum (případ Německa) či z jiných důvo Ze všech těchto výhrad a vymezení vyplývá, že národní symboly vyjadřované v pomnících nemo jako nástroj národní agitace a nestály tedy u kolébky moderního národa, nýbrž tvořily význ která upevňovala, modifikovala, konkretizovala existující již národní uvědomění, prosazují identitu. Záleželo pak na konkrétním obsahu a interpretaci, zda symbolické poselství pomní spíše k posilování agresivního nacionalismu, vojenských atributů národa, či spíše k upevňo vědomí sounáležitosti a úcty ke kulturnímu odkazu předků. Pomníky nebyly ovšem zdaleka jedinou formou ikonografické symboliky. Specifické místo zauj agitaci zobrazení národní minulosti, ať již v podobě historismu v malířství či v podobě re symbolickou figuru, lokalitu či událost. Historismus tvoří ikonografickou paralelu ke kons dějin a národních mýtů. Pro jeho charakteristiku tedy platí to, co bylo výše řečeno o apli v procesu národního uvědomování. Obrazy dějinných scén doprovázely historickou naraci obvy počátku národního hnutí a byly tedy účinným nástrojem národní agitace. Také zde platí, že obrázků pro lid si stát, resp. majetné národní elity pořizovaly náročná rozměrná díla, epo či nejnovějších dějin, které ovšem řadoví příslušníci národa mohli spatřit jen výjimečně. historismu není ovšem invencí národního státu, ale má své kořeny v italské renesanci. Masově účinnější byla zjednodušená ikonografická symbolika která využívala symbolů stávají státnosti (lev, orel), národních světců (sv. Ludvík ve Francii, sv. Václav v českých zemíc Norsku, sv. Štěpán v Uhrách, sv. Patrik v Irsku atd.) či stylizovaných, generalizujících p mytologie. Nemusilo jit vždy jen o kladné postavy symbolizující vlastní národ, ale také o symbolizující negativní stereotypy o „nepříteli", jako byl John Bull reprezentující Anglii očích, německý Michl vyjadřující negativní stereotyp Francouzů a naopak lehká dívka Marian symbol Francie v pohledu Němců.41 I když ženě byla v politickém životě národa, resp. v samotném národním hnutí přisouzena je a národní zápas byl téměř výlučně mužskou záležitostí42, zaujímala ženská postava mezi nár obvykle přední místo. Francouzské revoluční Marianne, která symbolizovala jednotný národ a odpovídala Germania, původně rovněž jako symbol nového německého národa vznikajícího z vůl bylo ještě roku 1848, ale paralelně s tím se objevuje Germania jako žena ozbrojená mečem a byla později adaptována pro potřeby sjednoceného německého státu. Ze symbolu svobody národ „des rechtstreuen Volkes".43 Paralelně k postavám Marianne a Germanie byly konstruovány symbolické postavy Itálie, Polo Hispanie, Čechie, ale žádná z nich nedosáhla popularity prvých dvou. Samostatně se naproti symbolická postava Helvetie, kterou najdeme slovem zmíněnu již roku 1750 a zobrazenu 1780 svobody (Helvetia libera). V této poloze nebyla po nějaký čas přijatelná pro konzervativní které dávaly přednost symbolismu Viléma Tella. Po vítězství liberálů se Helvetia stala sym roku 1848 a dostala se na známky i mince navzdory nechuti horských kantonů, které preferov kříž.44 Obraz ženy jako symbolu národa se nejednou přenesl i do obecnější roviny, v niž se národ p matka-vlast, která klade legitimní nároky na své syny - příslušníky národa. Tento posun by kde existovala tradice státního národa, kde již od pozdního středověku zaujímal v morálním místo princip „pro patria mori" a představa o „amor patriae". Ztotožnění národa s ženou-ma usnadněno tam, kde termín „národ" byl v místním jazyce femininem, jako např. v němčině a f (nikoli však v češtině). Nepříliš přesvědčivá je naproti tomu antropologická konstrukce, k sepětí národa se ženou tím, že moderní národ jako nový organismus nemohl být spojen s muže reprezentoval kontinuitu a tradici, zatímco žena již svým mateřstvím navozovala představu nového.45 Vše, co zde bylo řečeno o úloze ženy jako národního symbolu, je ovšem založeno na výzkumu státní národy a Německo. Poměrně velmi málo víme o tom, zda tato konstrukce odpovídá také které se formovaly cestou národních hnutí. Dílčí poznatky naznačují, že také tam se s obdo setkáme, ale nezdá se, že by hrála tak významnou roli jako v případě německém či francouzs tohoto rozdílu se lze jen dohadovat. Na tomto místě postačí snad poukaz na paralelu mezi r a rolí národního pomníku: stejně jako národní pomník sehrála žena jako národní symbol význ ve stádiu masového národního hnutí, tedy nikoli v procesu iniciace, nýbrž v kontextu posil soudržnosti. Tím ovšem nemá být řečeno, že v období národní agitace ženy zcela chyběly. Národní slavnosti Slavnosti se lišily od všech předchozích složek kulturní konstrukce národa především tím, povahu jednosměrně provozované činnosti, ale že jejich podstatu tvořila interakce mezi akt národně uvědomovací činnosti. Tato interakce nebyla zprostředkována tištěným textem ani ik symboly. Přítomnost živých lidí činila mluvené slovo základním komunikačním prostředkem. S rysem a předpokladem úspěchu byla tedy veřejná povaha národní slavnosti, její zařazení do prostoru". Teprve v tomto veřejném prostoru bylo možno vyvinout formy komunikace, které se značnou intencionalitou, snahou ovlivnit, resp. formovat „kolektivní vědomí".46 „Veřejnost širší význam: patřila ke klíčovým kategoriím v úsilí o modernizaci politického života a o moderní politické kultury, která zahrnovala představu transparentnosti, svobodné výměny ná konsensu. Bez veřejného mínění byly úspěšné slavnosti usilující o politickou emancipaci a nemyslitelné.47 Stejně jako bylo veřejné mínění nemyslitelné bez svobody tisku, byly politické, resp. náro nemyslitelné bez svobody shromažďovat se pod širým nebem. Již tím je dáno časové vymezení: politického útisku bylo jejich konání nemožné. Bylo by však unáhlené dedukovat, že absolut neznal slavnosti. Zajisté, slavnosti se konaly i v raně novověkých společnostech, chyběl j onen atribut otevřené občanské veřejnosti. Jestliže přijmeme v Německu běžnou kategorizaci spontánní a radostnou Fest od plánované, organizované a na jistý vážný cíl orientované Fei že oba typy existovaly již v době předmoderní, obvykle jako slavnosti v podstatě nábožensk pod přísnou církevní, státní či vrchnostenskou kontrolou. Podle některých badatelů nelze v době dělat rozdíl mezi Fest a Feier: teprve Velká francouzská revoluce učinila z Feier nás modernizace a oddělila ji od Fest.49 Ať již tomu bylo jakkoli, revoluce skutečně vyvinula slavnosti jako nástroj politické eman uniformizace. Jejich pořadatelé vědomě přebírali některé lidu známé formy náboženských sla dávali jim nový obsah orientovaný na pozemské záležitosti. Takové slavnosti pod širým nebe účastnících pocit sjednocení a pospolitosti, i když po jejich skončení se lidé vrátili ke sporům a konfliktům. Vedle vytváření masové loajality byly slavnosti významným prostředkem „dovnitř" a odstrašovací demonstrace síly „navenek". Teze o primátu francouzské revoluce m trhlinu: víme totiž, že anglické mítinky byly již v předrevoluční době formou vystoupení p veřejnosti. Chyběly jim možná prvky slavností i prvky národního zápalu a především: nestal politické slavnosti v dalších zemích evropského kontinentu. Podobně jako ve Francii (a na využívali organizátoři národních slavností tradičních forem pospolitosti a oslav, které mě obsah a obsahovaly případně i prvky oslav feudální vrchnosti. Ke slavnostem patřil také rituál, který zajišťoval, resp. demonstroval, že jedinec přijímá strukturovanou příslušnost k národní pospolitosti. V rituálu se posiloval vztah jedince k jeho minulosti. Tento vztah byl potvrzován stálým opakováním a vyvoláváním iluze nadčasovo nepůsobily racionálně, ale emocionálně a vyvolávaly u jedince pocit, že k tomu patří. Dodr rituálu posilovalo proces socializace v rámci národa.50 Vedle rituálu měly národní slavnosti řadu dalších charakteristik, které určovaly do jisté jejich specifiku. Slavnosti byly protikladem každodennosti a akcentovaly často radostný ún každodennosti. Podle některých autorů ovšem byly zároveň - aniž to verbalizovaly - nástroj politicky a hospodářsky mocných.51 Pro historický výklad je ovšem neméně důležité ptát se, se slavnosti pořádaly a jaké obsahy tematizovaly. Pod tímto zorným úhlem můžeme naznačit jistou typologii slavností podle toho, v jakém kont pořádány: 1. slavnosti navazující vědomě či nevědomě na starší tradici náboženských dynastických či slavností (ve smyslu Feste), 2. oslavy výročí významných událostí národních dějin (ve smyslu Feier), 3. oslavy osobností národního života, resp. jejich pomníků, 4. pohřby národních velikánů, 5. politické mítinky vyjadřující politické požadavky, 6. tělovýchovné (a příp. i vojenské) slavnosti. Návaznost na náboženské a dynastické oslavy sledujeme především u slavností. které se kona fázi národního hnutí. Polské pouti k Panně Marii Czenstochowské, která zachránila Polsko p polovině 17. století, měly svůj „národní" podtext již v raném novověku. Nemohly však pokra Czenstochowa dostala do ruského záboru. Na starou dynastickou tradici navazoval pokus učin Wawelu jakýsi polský Pantheon, kde byli pohřbíváni významní předáci národního zápasu, jako Kosciuszko.52 Církevní slavnosti v Uhrách byly již koncem 18. století rozšířeny o maďarsko národní komponentu. Příznačně byl mezi národní svátky, které uznávali i kalvinisté, zařaze Štěpána. Také oslava dynastických svátků, jako byly císařovy narozeniny či císařská návště byly koncipovány zároveň jako svátky národní. Vyvrcholením byla pochopitelně korunovace Fr uherským králem po rozdělení monarchie roku 1867.53 Naproti tomu se dynastické svátky konaly v českém prostředí právě jen jako oficiální svátk noty. Naopak, v době návštěvy císaře Františka Josefa v Praze roku 1868 organizovali čeští ostentativně výlety mimo Prahu. Návaznost na dynastickou tradici se projevovala spíše v ku klenotů jako symbolu někdejší státnosti. Jejich oslava roku 1866 jako by navazovala na sla klenotů z Vídně do Prahy roku 1790.54 Prvé velké národní slavnosti se konaly roku 1848 pod slavnost měla ovšem svého předchůdce v pravidelných církevních poutích ke kostelíku sv. Ji kopce, které se konaly vždy v den světcova svátku. Také prvé německé národní slavnosti se pohybovaly v kontextu náboženské tradice zejména dí Lutherovi. Jeho oslavy dostaly nadkonfesní povahu: Luther byl oslavován především jako vel Příznačně byl do oslav zakomponován německý dub.55 Prvá slavnost německých Burschenschaftů záměrně lokalizována na hrad Wartburg a datována k výročí Lutherova vystoupení. Oslava prv u Lipska, kterou organizovali vlastenci kolem E.M. Arndta, měla povahu lidových veselic s navazovala tak na starší lidové tradice. Zpívaly se písně nejen vlastenecké, ale také nábo ostatně ani oltář a bohoslužba za padlé. Starozákonní analogie byla vyjádřena připomínkou Mojžíšovi zvěstoval osvobození lidu Israele. Bitva byla interpretována jako vítězství Dobr teprve v tomto kontextu byla vyjádřena touha po národním sjednocení.56 O sto let později b slavena jako německé vítězství nad Francouzi. Na tradici lidových slavností navazovaly prvé národní slavnosti organizované estonskými a vlastenci od konce 60. let 19. století. Byly to slavnosti pěvecké, jakési vlastenecké fest nimž organizátoři přizvali vesnické sbory, které do té doby působily jako sbory obstarávaj při bohoslužbách na jednotlivých farnostech. Vedle zpěvu písní, zprvu většinou duchovních, vlasteneckých projevů pronášených na veřejnosti v estonštině, resp. lotyšštině. Při interp pěveckých slavností je třeba vzít v úvahu také skutečnost, že v podmínkách carského Ruska formy slavností nemyslitelné. Národní pěvecké slavnosti obdobného charakteru začali ve zce politických podmínkách organizovat vlastenci ve Walesu od poloviny 19. století. Také v jej o navázání na tradici, v tomto případě na tradici středověkých keltských bardů - pěvců epi tradice byla ovšem zcela přerušena a její „obnovení" bylo ve skutečnosti novým počátkem. Slavnosti připomínající výročí významných národních událostí byly po výtce moderním fenomé jako pronikání historického vědomí do řad neprivilegovaných vrstev obyvatelstva. Inspirací počátku těchto slavností byla oslava prvého výročí pádu Bastily v Paříži inscenovaná ovšem prvky lidové Fest. Cesta 14. července od významného výročí k národnímu svátku byla v porev ovšem složitá. Za vlády Ludvíka Filipa se projevovala tendence k oslavám 31. července (183 stavěli proti revolučním výročím den Jany z Arku -, Napoleon III. se pokusil vyhlášením 15 náboženského svátku Nanebevzetí pany Marie a výročí plebiscitu, jímž se dostal k moci. Tep učinila roku 1880 14. červenec národním svátkem, který byl doprovázen slavnostmi a demonst síly.57 Absenci národního svátku v Německu suplovaly do jisté míry oslavy výročí bitvy u Lipska. J rituály se sice nijak výrazně neměnily, ale dostávaly inovovaný politický obsah podle mění Totéž platí o zmíněných již oslavách Martina Luthera, které se posunovaly od reformačních národním. Příznačně byla v období integrálního nacionalismu ustavena Gesellschaft Deutsche Přechod od národní slavnosti k národnímu svátku se obvykle realizoval v podmínkách národní tedy většinou již mimo kontext formování národa. Tomuto pravidlu se vymyká nacionalizace i sv. Patrika a také oslava norského dne ústavy. Norská specifika spočívala v tom, že shromá národa v Eisdvollu přijalo roku 1814 ústavu a vyhlásilo nezávislost, ale tato nezávislost Od konce dvacátých let byl pak slaven den přijetí ústavy, 17. květen, jako neoficiální nár manifestace národní sounáležitosti. Běžné byly ovšem i v podmínkách národního hnutí slavnosti u příležitosti významných národn - ovšem za předpokladu, že konstrukce národních dějin umožňovala vůbec taková výročí najít organizovali polští vlastenci oslavy výročí májové ústavy z roku 1791, Kosciuszkova povstá 1794, Lublinské unie mezi Polskem a Litvou z roku 1569 a dokonce i vítězství nad Řádem něm u Grunwaldu roku 1410. Všechny tyto oslavy bylo ovšem možno pořádat jen v rakouském záboru a Lvově. Národní maďarské slavnosti připomínaly - vedle centrálního svátku sv. Štěpána - o od Turků roku 1686 a zejména revoluci 1848. České národní hnutí připomínalo národními slav slavné, ale také tragické události národních dějin - bitvu u Lipan, která byla považována konec husitské revoluce či za zbytečný bratrovražedný boj a především pak porážku českých vojskem v bitvě na Bílé hoře . Bohatou látku poskytovaly národním slavnostem významné osobnosti z mythologické i nedávné Nejčastější příležitostí byla jejich výročí a odhalování jejich pomníků. Německým oslavám Herrmanova pomníku v Teutoburském lese odpovídaly francouzské oslavy galského vojevůdce Ve Z německé mytologie čerpal také další gigantický pomník věnovaný Fridrichu Barbarossovi a („Kyffhäuser"). Masového měřítka dosáhly oslavy Schillerovské roku 1859 v Německu, obdobný v maďarském národním hnutí oslavy básníka Petöfiho spojené se sbírkami na jeho pomník, kte roku 1882. Ve stejné době dostali pomník také další maďarští političtí předáci - St. Széch F. Deák a další. Polské dějiny skýtaly poměrně bohatý materiál pro oslavu a národní přehod králů, zejména Jagellovců a z pozdější doby Jana III. Sobieského, osvoboditele Vídně roku pak Stanislava Poniatowského, bojovníka za obnovu Polska. České dějiny byly chudší na náro panovníky: mezi nimi se na prvé místo dostaly oslavy „národního krále" Jiřího z Poděbrad a Karla IV., jenž dostal svoji sochu již roku 1848. Poměrně vzácné byly v nepříliš bohatém č pomníky českým vlastencům: prvý byl postaven roku 1873 Josefu Jungmannovi, další Karlu Hav mnohem později následoval František Palacký. Po dlouhou dobu kontroverzní byl projekt pomn Specifické pozadí mělo masové budování pomníků císaři Josefovi II. od šedesátých let v něm městech Čech: císař byl v dobovém kontextu oslavován jako příznivec německého jazyka podpo germanizace. Běžnou formou uctívání národních velikánů byly po jejich smrti okázalé pohřební slavnosti. nimi všude, kde to zákony dovolovaly, ale leckdy i tam, kde se pohřeb mohl stát tichou dem útisku, jak tomu bylo např. při pohřbu novináře Karla Havlíčka v době rakouského neoabsolu 1856, resp. při pohřbu maďarského národního básníka Mihály Vörösmartyho roku 1855. Po celé symbolické pohřební slavnosti za Istvána Széchényiho roku 1860. Tam, kde bylo možno národn s národní dynastií, staly se národními slavnostmi také pohřby panovníků, jako v případě po Emanuela II. do římského Pantheonu roku 1878. Zmínku si zaslouží osobitá forma pohřebního symbolické či nesymbolické pohřbívání ostatků spjaté obvykle s jejich přenesením. Tak např přeneseny do florentského kostela St. Croce pozůstatky národního básníka Ugo Foscola roku konal roku 1870 pohřeb maďarského politika Lajose Batthyányiho, jenž byl popraven po revol Polskou národní slavností se stal „druhý pohřeb" polského krále Kazimíra Velikého roku 186 přenesení ostatků básníka Adama Mickiewicze z Paříže na krakovský Wawel. Ve vyhrocených politických situacích dostaly národní slavnosti povahu politických mítinků, osobnost nesloužily jako záminka či nástroj národní agitace, ale kde se lidé sešli proto, projevy svých předáků, kteří jim vysvětlovali národní požadavky a snažili se je pro tyto p Klasickou podobu měl tento typ národních mítinků v hnutí Repeal v nastupujícím irském náro Ve střední Evropě k této kategorii patří zajisté Hambašská slavnost roku 1832, spontánní i masová setkání v průběhu revoluce 1848-9, české hnutí „táborů" protestujících proti uzákon uherského dualismu roku 1867. Také periodicky se opakující tábory lidu pod horou Říp již p vztahu k mytologii kolem příchodu Čechů a vyjadřovaly aktuální politické požadavky. Politi jsou charakterizovány především tím, že mají protestní povahu, že vyjadřují požadavky těch u moci, vůči těm, kdo u moci jsou. Žánrově tedy patři především do situace národního hnutí národního státu již politické mítinky vyjadřují dílčí skupinové požadavky a mohou se stát opozice „protinárodní", jak lze mj. sledovat na příkladě německé či rakouské sociální demo Omezené rozšíření měly v Evropě tělovýchovné slavnosti s národním obsahem. Až do poloviny dokonce označit spojení této formy výcviku k tělesné zdatnosti s národním hnutím za německ I když bylo turnerské hnutí pronásledováno, tvořilo ještě před revolucí 1848 zřejmě nejmas organizaci. Po sjednocení Německa dostalo pak nové, státotvorné úkoly v rámci nově zformov S využitím turnerských zkušeností zavedla Druhá říše školní tělocvik s cílem národně i pol disciplinovat mládež a zvýšit její brannou zdatnost. Teprve pod dojmem německé převahy, resp. hrozby začalo být turnerské hnutí napodobováno. S nápodobou bylo české hnutí Sokol (Falke), které se zrodilo počátkem šedesátých let s cílem česká národní práva a pečovat o všestranný, tj. tělesný i duševní rozvoj osobnosti. Orient demokratický program, sympatizovalo mj. s Garibaldim (červené košile byly přijaty jako sou stejnokroje). Sokolské hnutí získalo rychle masovou podporu v městských středních vrstvách dvou desetiletích bylo schopno organizovat pravidelné velké tělovýchovné slavnosti, které jednotu, semknutost a sílu českého národního hnutí. Během 2. poloviny 19. století zesílily prvky sokolského hnutí a sokolské organizace podle českého vzoru vznikaly také u jiných sl - u Poláků, Chorvatů, Ukrajinců, Slovinců i Lužických Srbů. Nikdy však tam nedosáhla oné m českých zemích.60 Francie reagovala po porážce roku 1870 na německou hrozbu tím, že začala se státní podporo zdatnosti spojené s posilováním národního a republikánského ducha. Cvičení mělo být organi disciplinovat žáky jednotnými cviky. Myšlenka povinné tělesné výchovy se pak prosadila s n republiky. Měla zahrnovat také branné prvky jako průpravu pro chystanou brannou povinnost. malička vědět, že blaho a sama existence národa je podmíněno plněním povinností a podřízen Od roku 1882 dokonce se začalo se zakládáním nepovinných „školních batalionů", v nichž se seznamovali s brannými prvky. Tato akce neměla však valný úspěch a bataliony byly koncem d zrušeny a nahrazeny brannými spolky. Smyslem celého hnutí bylo integrovat obyvatelstvo k r svobody, rovnosti a solidarity, které byly doplněny o disciplínu a uznávání autorit.61 Tělesná výchova a veřejná cvičení nesloužila jen disciplinaci účastníků, ale byla zároveň podívanou. To platí ve zvýšené míře pro německé a francouzské vojenské slavnosti, které sp reprezentaci s demonstrací státní moci. 62 Vojenské slavnosti byly svázány pevným rituálem patřila přísná ceremoniální pravidla, inscenace nástupu politické reprezentace, striktní „ a samozřejmě publikum. Výchovným cílem bylo propojit vojenského ducha a národní entusiasmu branné povinnosti v Prusku roku 1814 zastávala tamní výchovná politika koncepci armády jak zbrani" („Volk in Waffen"). Odtud byl pak jen krůček k „národu ve zbrani" („Nation in Waff se branná povinnost uzákonila později, ale i tam se deklarovala armáda jako „obraz národa" ve zbrani. Pervertovaným vedlejším produktem kultu „národa ve zbrani" byl kult padlých nár kteří zemřeli pro vlast a jimž národ dal slib, že nebudou zapomenuti. V tomto ohledu se pa symbolika ve vítězném Německu a poražené Francii shodovala.63 Nakonec je třeba položit si otázku, jaké místo vlastně zaujímají slavnosti a jejich symbol formování moderního národa. Je zřejmé, že tělovýchovné a tím méně vojenské slavnosti nebyl rozšířenou složkou tohoto procesu, nýbrž - celoevropsky viděno - spíše výjimkou než pravid oslav historických výročí a odhalování národních pomníků platí, že je třeba rozlišovat mez státního národa a národního hnutí. V případě národních hnutí slavnosti netvořily integráln období národotvorného procesu, ale začaly hrát závažnější roli teprve v jeho masové fázi. typ slavností, který jsme označily jako mítinky, byl běžnější a přirozenější v podmínkách a to i v jeho agitační fázi. Kvapný nárůst prací věnovaných národním slavnostem má pochopitelně svoji hodnotu zejména p jednotlivých národních hnutí. Výsledky tohoto studia však je třeba zobecňovat s nejvyšší o několika důvodů: 1. je třeba brát v úvahu zásadní situační rozdíl mezi sociálními a kulturními podmínkami s (resp. národního státu) a národního hnutí, 2. je třeba respektovat skutečnost, že většina typů slavností se obracela do minulosti a b determinována tím, jaký typ historických informací mohli předáci toho onoho národa aktuali 3. národní slavnosti byly per definitionem záležitostí veřejnou a jejich realizace tedy zá politické liberalizace v jednotlivých státech, 4. účast na slavnostech předpokládala jistou majetnost a jistý stupeň politické kultury: o národních hnutích samozřejmostí od samotného počátku. Nejzávažnější výhrada proti přeceňování významu slavností a symbolů v národním hnutím vypl skutečnosti, že většinou se věnuje pozornost takovým slavnostem, které se uplatňovaly niko národní agitace a jako nabídka nové identity, nýbrž jako demonstrace národní síly a soudrž jim tedy již role činitele, který upevňoval stávající národní identitu, která byla masami modifikoval její obsah a ideologii podle toho, co předáci hnutí, resp. ti, kdo kontroloval považovali za národní zájem. Národní prostor a jeho hranice Ani radikální přívrženci teze, že národ je určen především ideou nacionalismu, nezpochybňu že národ je teritoriální pospolitostí, a že tedy příslušníci národa žili na jistém území. příslušníky národa a tímto územím nebyl prostým vztahem jedince k neutrálnímu prostoru, al se stal národní hodnotou. Teprve vezmeme-li v úvahu prostorový rozměr národní existence, v potřeba odpovědět na otázku, jak probíhal onen proces „imaginace" národa, na který poukáza Představit si příslušnost k národu - to byla základní cesta ke zvládnutí, k organizaci a s národního prostoru. Již na prahu raného novověku se setkáme s pokusy promítnout existenci formující se (státně pospolitost do prostoru. V Anglii se staly mapy oblíbeným předmětem studia vzdělanců od 2. a zejména pak v 17. století. Zdůrazňovalo se, že Anglie není dílem monarchovy vůle, ale te obývají příslušníci národa. Prvé popisy Anglie z konce 16. století zobrazují národ, jehož sociální elita - gentry. Politizující obraz země nebyl anglickou zvláštností. V severním N hledání specifiky národního života promítlo do obrazů, jejichž autoři vědomě zachycovali ž osobitou tvář krajiny a vyjadřovali tak nejednou také své republikánské národní smýšlení.6 Symbolický význam dostávala sama poloha země v Evropě, kterou mnozí autoři tematizovali ro novověku. Akcentovaly se pochopitelně vždy charakteristiky, které bylo možno interpretovat prestižní. Idealizace a ideologizace ostrovní polohy byla především (a časově asi nejdříve později se k inzulární výlučnosti hlásil také Island, Irsko, Sardinie i Korzika. Privilegované postavení slibovala ovšem poloha ve středu, metaforicky vyjádřeno „v srdci" si dělali nárok především Němci, tak např. v klasickém výroku Lamprechtově, že již v 10. s se Německo vskutku nejen geograficky, nýbrž také historicky srdcem Evropy". Již u Hölderli oslovuje německá vlast jako „svaté srdce národů".65 Na čestnou polohu v srdci Evropy si ov dělali z pochopitelných důvodů nárok také Češi. Ne každý národ ovšem se mohl těšit z postavení v centru. Polohu „na okraji" bylo nejednou ideologií národního poslání, významné funkce ve službách Evropy či lidstva. Takové poslání spojeno s historickou mytologií hráze, či předmostí proti nepřátelům Evropy - ať již to by případě Maurové, v ruském Mongolové, či v maďarské a polské sebestylizaci Turci. Poměrně pozdě se prestižní poloha v Evropě začala měřit podle světových stran, zjednodušen západo-východní osy. V 19. století se rozšířil mýtus privilegované polohy na Západě, která příslušnost k civilizovanému světu, zatímco „Východ" dostal do vínku totožnost s hospodářs a politickou reakcí. Vedlejším produktem této dichotomizace se pak stal mýtus zdatného a m „Severu", zatímco jižní pás Evropy se uchyloval k mýtu mediteránních uchovatelů antické tr Promítnutí národa do prostoru se v 19. století stalo jakousi všeobecnou kulturní potřebou, státních národů, ale záhy také v masové fázi národních hnutí. Z potřeby poznávat vlast a v vznikala již v osvícenském období geografická věda, která se institucionalizovala o stolet obor na státních univerzitách. V podmínkách etablovaných státních národů byl ovšem rozvoj spojen také s jejím uplatněním v příslušných koloniích.66 Nešlo zdaleka jen o technickou záležitost zeměpisné vědy. Národní prostor byl chápán jako proto své kvalitativní charakteristiky jako národní krajina: národ byl symbolizován jistým s jistou strukturou národně relevatních lokalit. Podle Simona Schamy byla národní identita topografii a obrazu domova 67. Krajina byla chápána jako kulturní produkt, přičemž nebylo je vymezena státní hranicí či jen jakýmsi jádrem národně definovaného regionu, který se li regionů sousedních. Ne náhodou tvoří adorace krajiny podstatnou část v hymnách mnoha evrop Pro anglickou (příp. později britskou) národní identitu byl příznačný kult krajiny jako kv národních ctností. Do krajiny bylo již v raném novověku promítáno uctívání míst, která při bitvy, osobnosti, mýty. Tato místa paměti nemusila mít celonárodní, ale jen lokální význam je dána jistá intelektualizace, elitární pohled na anglický venkov, k němuž patřily stejně megality, jako aristokratické parky. Uctívání krajiny mělo i svoji historickou dimenzi: by i Anglosasů, ale i oni shledávali při svém příchodu, že se usazují v krásné zemí. K osobit krajiny patřily ovšem také zamlžené močály a ohražené pastviny. Také v irské krajině se ko přírodní osobitost s pamětihodnými lokalitami, mezi nimiž na prvém místě byly připomínky u klanů a doklady irské svébytnosti 68. V německém případě se dlouho udržoval především idealizující pohled na krajinnou osobitost zemí. V národní ideologii ovšem záhy vystupovala do popředí romantická posedlost lesem: ge symbolickým vyjádřením odporu proti římskému expanzivnímu městu a tedy také symbolem nadřa ducha nad městským materialismem. Od roku 1871 se pak říšskoněmecká výchova zaměřila na vy jediné, i když mnohotvárné krajiny se zelenajícími se vesnicemi jako přirozeným základem n Berlínem jako metropolí všech Němců.69 Francouzský krajinný obraz se mohl orientovat na stabilní státní celek, pro který byly hra vazby důležitější než etnicita. Obrysy Francie byly s oblibou přirovnávány k šestiúhelníku francouzské krajiny (a nejen krajiny) se považovala mnohotvárnost, v níž byly zastoupeny v typy od úrodných rovin až po velehory. K tomu se řadila rozdílnost klimatická, která zahrn středomořské, atlantické a kontinentální. Dalším důležitým rysem byl mýtus odvěké kontinui půdy a s tím spojený kult drobného rolníka a jeho práce.70 Národy obývající menší, konsistentnější území, mohly vcelku snadno konstruovat idealizovan krajiny, resp. jejího specifického výseku. Metoda „pars pro toto" byla ostatně nutnou souč konstrukcí národní krajiny. Maďaři zvolili kult rozlehlé roviny - puszty - v kombinaci s t na severu země. Litevský (obdobně také lotyšský) krajobraz zahrnuje zádumčivé roviny a hlu lesy, rolnické usedlosti obklopené poli a břízkami. Finská národní krajina je krajinou bez obklopených lesy. Česká pahorkatá krajina je harmonickou souhrou luk, polí, lesů a vod. No kombinuje divoké skály porostlé borovicemi s hlubokými fjordy na jedné a velehorskými ledo straně. Norští vlastenci zdůrazňovali protiklad mezi „vertikální" povahou své země a „hori přírodních podmínek v někdejší své mateřské zemi - Dánsku. Také zde tvořila nerozlučnou složku národní krajiny památná místa, mezi nimiž přední místo architektura jakožto „materializovaná" podoba vazby k minulosti. Postupně vznikl konsensus jisté objekty připomínají všem totéž, tj. vyvolávají v nich shodnou asociaci historického takového konsensu bylo v případě státních národů usnadněno existencí jednotného školního v V případě národních hnutí byl vliv školní výchovy omezen státním dozorem, a proto hrála ro roli komunikace spojená s národní agitací: kalendáře, časopisy, obrázky - a mnohde i kazat duchovenstva. Specifickou složkou výchovy k úctě vůči památným místům byla poznávací turis pochopitelně omezená jen na vzdělané elity. V podmínkách krajního útisku, jako např. za Fr Katalánsku, se mohla tato turistika stát téměř jedinou možností národní aktivizace. V „prostoru paměti" můžeme rozlišit několik vrstev. K časově nejstarší vrstvě patří mytolo místa a za jistých okolností také náboženská poutní místa. Další vrstvou jsou místa připom stránky národních dějin - vítězné bitvy, rodiště, resp.sídla významných osobností národníh mohly být právě tak zámky jako chudičké chaloupky), národní, resp. národně interpretovatel pod. Nejednou však se pro národně agitační cíle užívalo také míst připomínající události i jako příčiny národního ponížení a utrpení. Národní relevanci měly však také pozoruhodné, r přírodní útvary a úkazy - hory, řeky, skály, vodní toky, stejně jako specifické nerostné b Multietnická impéria měla ovšem s konstrukcí národní krajiny a „míst paměti" značné potíže monarchii reprezentovaly tuto snahu památníky dynastické „státní" povahy, které měly ovšem přitažlivost pro příslušníky nevládnoucích etnik. V zásadě monarchie - až na okrajové poku konstrukci „národní" celorakouské krajiny a památných míst rezignovala. Naproti tomu se ca snažila přispět poznáním celého Ruska k tomu, aby se upevnilo povědomí soudržnosti alespoň obyvatelstva. Stát financoval zeměpisné expedice, zejména na Sibiř, ale také na Kavkaz a d a podporoval také popularizaci výsledků. Vliv na posílení národní identity nebyl asi příli bylo toto úsilí komplikováno ambivalentní zeměpisnou polohou Ruska mezi Evropou a Asií.72 Specifickou složkou obrazu národní krajiny bylo moře. Z tohoto hlediska známe v Evropě zna vyplývající ze zeměpisných podmínek toho onoho národa. Známe na jedné straně „mořeplavecké kde moře tvořilo součást obrazu národní krajiny a mořeplavba byla samozřejmou národně inte aktivitou. Mořeplavecké národy s úspěšnou koloniální expanzí známe již v raném novověku v španělském, anglickém, francouzském, portugalském, italském a nizozemském. Později k tomu mořeplavecké národy, nicméně již jako obchodní podnikatelé - Řekové, Norové, Němci. Zde vš a mořeplavba více či méně určující složkou národního sebevědomí. V některých případech byl moři národně málo důležitá: Finové, Irové, Bulhaři, Estonci, Chorvati, Slovinci ani Ukraji námořními podnikateli. V Pobaltí jen u Lotyšů najdeme (utopický ovšem) projekt využít moře národní pozice: Lotyši se měli stát „Holanďany Ruska". Moře mohlo v některých případech dostat politický a symbolický význam: nejvýraznějším přík polské národní hnutí, kde se v návaznosti na dělení Poska silně prosazoval koncept obnovy sahajícím „od moře k moři". Tím se mínil na jedné straně Balt, na druhé pak Černé moře. O koncept byl vzdálen skutečnosti, svědčí skutečnost, že ještě po vzniku obnoveného Polska m veřejnost postupně vychovávána k představě „maritimity".73 Na opačném pólu najdeme v Evropě národy bez moře. V naprosté většině jde o národy, které s v postavení nevládnoucích etnických skupin: v 18. století bylo jediným vnitrozemským státe Švýcarsko. Absence moře sice nijak neztěžovala formování národů v případě Čechů, Slováků, Srbů, ale ovlivnila jejich sociální skladbu a zanechala pravděpodobně stopy v jejich národ a zejména v evropském rozhledu jejich elit. Za zdánlivou samozřejmostí potřeby vymezit národní hranici, ohraničit národní teritorium, struktura vztahů, které nebyly právě harmonické. Víme již, že proces formování národa prob určených podmínkách, k nimž patřila ambivalentní povaha národních hranic: byly vymezovány jednak etnicky, při čemž obojí vymezení se obvykle neshodovalo. Také zde je nutno vyjít z rozlišení mezi státním národem a národním hnutím. Státní hranice, která přežívala z raného novověku, se v procesu formování národa začala na začala být považována za „přirozené" vymezení vlastního národa vůči národu jinému. V rámci hranice měli být obyvatelé homogenizováni v moderní národ, a to implikovalo záměr učinit z politické také hranici kulturní. Hranice je ovšem vždy záležitostí dvoustrannou, může práv jako spojovat národy. Pokud spadala politická hranice vjedno s hranicí etnickou či přírodn problematizována.74 Nejednou tomu tak nebylo. Fenomén přírodní hranice fascinoval politiky již od středověku, implikoval představu zvýšeného bezpečí státního teritoria. K tomu přistoupil s nacionaliza ideál uzavřeného národního „těla" také v teritoriálním smyslu. Kombinaci obojího aspektu n Dantonově požadavku z roku 1793, aby Francie definitivně vymezila své národní teritorium h Alpy) a Rýnem, aby zajistila obranu země.75Program přírodní hranice mohl být snadno ideolo do symbolické polohy, jak to dokládá notoricky známá první strofa německé národní hymny. V ovšem symbolizují vodní toky (Maasa, Němen, Adiže a Belt) nárok založený na představě hran Etnická, resp. kulturní hranice měla mimořádný význam především pro teritoriální vymezení bez státu, tedy v podmínkách národního hnutí. V této souvislosti zápasilo určení národního nejméně se dvěma problémy: za prvé nebylo, zejména ve fázi národní agitace jasné, kdo všec formujícímu se národu a „objektivní" statistické určení národní příslušnosti bylo poměrně vstupoval v řadě národních hnutí do hry moment historický: maďarské, české, chorvatské, al waleské národní hnutí se hlásilo k hranicím politického „národního" celku, který existoval nímž se bylo možno legitimně ztotožnit. Pokud se pak „historické právo" úspěšně aplikovalo vyústilo ve vytvoření národního státu, historicky definovaná národní hranice neodpovídala Se specifickým případem konfliktu mezi etnickým a historickým vymezením národního teritori německém případě, kde se za „národní" historický útvar považovala středověká Svatá říše ří byl „německou budoucností německý středověk" (H. Schulze), pak odtud vyplývala „bezbřehost sebereflexe, která podporovala a požadovala bezbřehost politických programů do budoucnosti Kombinace dvou či více identit (identity národní, etnické, státní atd.) se nestala v této schůdným východiskem tak, jak se to podařilo v případě menšin ve Francii.76 I tam ovšem do k cílevědomému šíření kartografického obrazu Francie: její mapy byly vyvěšeny ve všech ško vryly do paměti žáků.77 Po vzoru státních národů se také nově vzniklé národní státy pokoušely zakotvit v „mentální svých občanů představu „našeho území". Všude tam, kde se stala hranice předmětem konfliktu zpochybněna, vzrostl její význam jako symbolu, jako opory národní identity.78 Všude tam, k hranice neodpovídala představě o rozměrech národního těla, rodila se představa, že toto „t a že tedy tím celý národ trpí. S tím souvisela produkce národních map, z nichž některé zac odpovídající soudobé realitě (Španělsko), jiné byly korigovány tak, aby zachycovaly národn „iredentu" (Itálie, Francie, Dánsko). Mapy koloniálního panství patřily nejednou k obrazu teritoria.79 Hranice národního státu byla naturalizována, promítnuta do minulosti jako „od povýšena do roviny symbolu tak, aby bylo dosaženo nejen homogenizace ale také „teritoriáln příslušníků národní pospolitosti.80 Víme ovšem, že tato snaha nebyla vždy úspěšná: problém národních menšin se stal zákonitým produktem úspěšného vytváření národních států všude v E Všechny uvedené projevy naturalizace a ideologizace hranice nebyly příčinou, ale důsledkem formování moderních národů, stejně jako konflikty, které z toho vyplývaly. Platí zde tedy jaká byla již výše formulována v souvislosti s rolí kulturních aktivit, slavností a monume Závěrem je třeba zdůraznit, že mnohotvárné kulturní aktivity a symbolické vazby, které byl přehledu sledovány, zajisté ovlivnily národní programy, vnější podobu jednotlivých národů jejich příslušníků. Znalost těchto aktivity nám pomůže lépe pochopit a popsat cesty, jimiž národa ubíralo, ale bylo by omylem domnívat se, že jsou schopny samy o sobě vysvětlit samu národotvorných procesů. „Kulturní konstrukce" nám mnoho řekne o tom, jak tyto procesy prob měly vnější tvář, ale nemůže nám odpovědět na otázku, proč tyto procesy byly úspěšné, proč kulturní aktivita oslovit masy a najít u nich pozitivní přijetí. Víme totiž, že ne každá a úspěchu. Hledáme-li tedy příčiny formování moderního národa, nevystačíme s kulturními akti symboly, ale musíme hledat hlubší souvislosti v oblasti zájmových vztahů, etnických vazeb, paměti atd. Ostatně: základním předpokladem pro šíření národní myšlenky - ať již se to děl formami - byl jistý stupeň sociální komunikace, kterou si rozhodně nemohli nositelé agitac země. Stejně tak ochota naslouchat vlasteneckým heslům a přijímat národní stereotypy nebyl daností, ale byla opět podmíněna řadou objektivních - tj. na přáních „nacionalistů" nezávi okolností. Je třeba rozloučit se s ahistorickou pověrou, která promítá úlohu současných mé reality minulých staletí. Jestliže dnes mají masová média schopnost do značné přesvědčit o čemkoli a modifikovat i jejich identitu, nelze z toho vyvozovat, že i v minulosti byli lid manipulovatelní jako dnes. 1 Zevrubný přehled tohoto bádání podává stať Heinze-Gerharda Haupta a Charlotty Tacke, Die Nationalen, in: W. Hardtwig, H.-U.Wehler (vyd.), Kulturgeschichte heute, Göttingen 1996, s 2 Příznačný je na př. název sborníku E.Francois a další (vyd.), Nation und Emotion, Göttin 3 Publikováno pod titulem Nationalism v Oxfordu roku 1963 (str. 200). 4 D. Langewiesche, Staatsbildung und Nationsbildung in Deutschland - ein Sonderweg ?, in: G.Engel, Bilder der Nation. Kulturelle und politische Konstruktionen des Nationalen am Beg europäischen Moderne, Hamburg 1998, str. 60. E. Balibar, I. Wallerstein, Race, kation, vla identities, London,New York 1991, str. 93 5 G. Stokes, Cognition and the Function of Nationalism, in: Journal of Interdisciplinary H str. 525 nn. 6 B. C. Shafer, Nationalism. Myth and Reality, New York 1955, str. 51 7 Srv. na př. G. L. Mosse, Die Nationalisierung der Massen. Politische Symbolik, Frankfurt nověji v citovanem sborniku E. Francois a kol., Nation und Emotion, Göttingen 1995 8 Přehled názorů na kořeny národní identity srv. citovaná práce Williama Blooma, Personal national identity, and international relations, Cambridge UP 1990, část 1. Dále též kolekt and THEM. The Psychology of Ethnonationalism, New York s.d. (1982). D. Katz, Nationalism a Conflict Resolution, in: H.C. Kelman (vyd.), International Behaviour - A Social-Psychologi 1965, str. 356 nn. Týž autor publikoval studii The Psychology of Nationalism již roku 1949 Kleista dokládá E. Anderson, Nationalism and the Cultural Crisis in Prussia 1806-1815, New 135 n. 9 E. Lemberg, Nationalismus I, Hamburg 1964, str. 27 nn. Týž, Wege und Wandlungen des Nati Studien zur Geschichte der Volkwerdung in den Niederlanden und in Böhmen, Münster 1934, st 10 W. Feinberg, Nationalism in a Comparative Mode, in: R. McKin, J.McMahon, The Morality o Oxford 1997, str. 66 nn. 11 B. Loewenstein, Massenpsychologie und Nationalismusforschung, in: E. Schmidt-Hartmann ( des nationalen Bewusstseins im Lichte zeitgenössischer Nationalismustheorien, München 1994 rovněž odkazy na další studie k psychologii nacionalismu. 12 Na specifické aspekty upozornil již George L. Mosse, Nationalism and Sexuality. Middle- and Sexual Norms in Modern Europe, Madison, 1985. Srv. též Doris Sommer in: A. J. Lerner ( Reimagining the Nation, Buckingham, Bristol 1985, str. 29 nn. 13 W. Kaschuba, Die Nation als Körper, in: E.Francois (a další), Nation und Emotion, str. 14 U. Gerhard, J. Link, Zum Anteil der Kolektivsymbolik an den nationalen Stereotypen, in: W.Wülfing (vyd.), Nationale Mythen und Symbole in der 2. Hälfte des 19. Jahrhunderts, Stut 28 n. 15 Bloom, Personal identity, str. 33 n. 16 E. Lemberg, Nationalismus I., str. 196 17 L. L. Snyder, Nationalism and the Territorial Imperative, in: Canadian Review in Studie 3, 1975, str. 17 n. 18 Us and Them, str. 33. W. D. Hamilton, The Genetical Evolution of Social Behaviour, in: Theoretical Biology 7, 1964, str. 1 nn. 19 D. Wendt, Feindbild - seine biologischen und psychologischen Ursachen, in: R. Voigt, Po der Symbole. Symbole der Politik, Opladen 1989, str. 73 n. A. K. Flohr, Fremdenfeindlichke Biosoziale Grundlagen vom Ethnozentrismus, Opladen 1994, str. 251 20 M. Weber, Gesammelte Wissenschaftslehre, Tübingen 1973, st. 332. F. J. Bauer, Gehalt und Gestalt in der Munumen Ikonologie des Nationalstaates in Deutschland und Italien 1860-1914, München 1992, str. 7 21 K. W. Deutsch, Nationalism and Social Communication, Cambridge (Mass.) 1953, str. 97 22 E. Fehrenbach, Über die Bedeutung der politischen Symbole im Nationalstaat, in: Histori 213, 1971, str. 301 nn. Th. Nipperdey, Nationalidee und Nationaldenkmal im 19. Jahrhundert Zeitschrift 206, 1968, str. 531. K této tematice viz též L. Gall, Die Germania als Symbol, Göttingen 1992, jakož i sborník a W. Wülfingem (pozn. 14). 23 W. Kaschuba in: E. Francois a kol., Nation und Emotion, str. 291. Přehledně pro Německo Geschichte der deutschen Nationalsymbole, München 1990. 24 E. Fehrenbach, Über die Bedeutung, str. 297 25 W. Smith, National Symbols, in: Encyclopedia of Nationalism Vol. 1, Academic Press 2001 Autor rozlišuje - ovšem se zřetelem k současnosti - čtyři sféry uplatnění národních symbol symbolismus projevovaný ve veřejných oslavách a poutích, při významných výročích, pohřbech 2. verbální symbolismus vyjádřený v projevech a prohlášeních, písních, hymnách, heslech, 3 symbolismus projevující se v národním zhodnocení krajiny, řek, budov, hor, památníků, 4. g mediální symbolismus vyjádřený v obrazech, plakátech, hymnách, dekoracích. 26 W. Kaschuba, in: Nation und Emotion, str. 291 27 K definici stereotypu srv. mj. U. Quastdorf, Soziales Vorurteil und Kommunikation, Fran 28, K. Roth, Bilder in den Köpfen, in: V. Heuberger, A. Suppan, E. Vyslonzil (vyd.), Das B Frankfurt (M.) 1998, str. 23, H. Bausinger in: Jahrburch für Deutsch als Fremdsprache 14, 28 K. Roth, Bilder in den Köpfen, str. 33 nn. 29 A. Suppan, Identitäten und Stereotypen in multiethnischen europäischen Regionen, in: He Suppan, E. Vyslonzil, op. cit. str. 16 n 30 M. Titzmann, Die Konzeption der „Hermanem" in der deutschen Literatur des 19. Jahrhunde W. Wülfing, Nationale Mythen und Symbole, str. 136 31 M. Agulhon, La „statutomanie" et l histoire, in: Agulhon, Histoire, 1978, str. 147 nn. Nineteenth-Century Monument, in: týž, M. Ringrose,Reimagining the Nation, Open Univ. Press 32 A.J.Lerner, Monument, str. 191, H. Boockmann, Denkmäler. Eine Utopie des 19. Jahrhunder Geschichte in Wissenschaft und Unterricht 28, 1977, str. 165 33 M. Jeismann, R. Westheider, Wofür steht der Bürger ? in: R.Kosseleck, M. Jeismann (vyd. Totenkult. Kriegerdenkmäler in der Moderne, München 1994, str. 26 n., M. Hettling, Bürger Kriegerdenkmäler 1848-1854, tamtéž, str. 147 nn. 34 B. Matschke-von Wicht, Zum Problem des Kriegerdenkmals in Österreich in der 1. Hälfte d Jahrhunderts, in: tamtéž, str. 51 nn. 35 V tomto smyslu je třeba modifikovat názor Th.Nipperdeye, že národní pomníky byly stavěn - „etablovanými", resp. „státotvornými silami", Th. Nipperdey, Nationalidee und Nationalde Deutschland im 19. Jahrhundert, in: Historische Zeitschrift 206, 1968, str. 531 36 G. Mose, Die Nationalisierung der Massen, str. 67 n. 37 Ch. Tacke, Denkmal im sozialen Raum. Nationale Symbole in Deutschland und Frankreich im Göttingen 1995. 38 F. Bauer, Gehalt und Gestalt in der Monumentalsymbolik. Ikonologie des Nationalstaates Italien 1860-1914, München 1992, str. 35 nn. 39 H.-G.Haupt, Ch. Tacke, Die Kultur des Nationalen, str. 272 40 Na upozornil již Nipperdey, Nationalidee, str. 575 n. Dále srv. H. Boockmann, Denkmäler Bauer, Gehalt und Gestalt, str. 19 41 G. Gadoffre, French national images and the problem of stereotypes, in: International S Bull. 1951, 3., str. 583, D. McCrone, The Sociology of Nationalism, London, New York 1998, 43 L. Gall, Germania - eine deutsche Marianne?, Bonn 1993, str. 14 nn. , G. Brunn, Germani Entstehung des deutschen Nationalstaates, in: R. Voigt (vyd.), Politik der Symbole. Symbol Opladen 1989, str. 105 nn. 44 G. Kreis, Helvetia im Wandel der Zeiten. Die Geschichte einer Repräsentationsfigur, Zür nn. 45 Th. Sandkühler, H.-G. Schmidt, „Geistige Mütterlichkeit" als nationaler Mythos im Deuts in: J.Link, W. Wülfing, cit. dílo, zejm. str. 241 nn. 46 F. Bauer, Gehalt und Gestalt, str. 5 n. 47 D. Düding, P. Friedemann, P. Münch (vyd.), Öffentliche Festkultur. Politische Feste in der Aufklärung bis zum Ersten Weltkrieg, Rowohlt 1988, str. 10 nn. Srv. též M.Hettling, P. Bürgerliche Feste. Symbolische Formen politischen Handelns im 19. Jahrhundert, Göttingen 1 48 M. Maurer, Feste und Feiern als historischer Forschungsgegenstand, in: Historische Zeit 1991, str. 103 n. 49 W. Gebhardt, Fest, Feier, Alltag, Peter Lang 1987, str. 155 nn. 50 R. Voigt, Politik der Symbole, str. 12 nn. 51 M. Maurer, Feste und Feiern, str. 102 n. 52 St. Grodzinski, Nationalfeiertage und öffentliche Gedenktage Polens im 19. und 20. Jahr Brix, H. Stekl (vyd.), Der Kampf um das Gedächtnis. Öffentliche Gedenktage im Mitteleuropa Weimar 1997, str. 207 n. 53 K. Sinkó, Zur Entstehung der staatlichen und nationalen Feiertage in Ungarn, tamtéž, st 54 J. Pokorný, J. Rak, Öffentliche Festtage bei den Tschechen, tamtéž, str. 172 n. 55 J. Burkhardt, Reformations- und Lutherfeiern. Die Verburgerlichung der reformatorischen in: Düding a kol., tamtéž, str. 212 n. 56 S.-L. Hoffmann, Mythos und Geschichte. Leipziger Gedenkfeiern der Völkerschlacht im 19. Jahrhundert, in: E. Francois u.a., Nation und Emotion, str. 112 nn. D. Düding, Das deutsch von 1814, in: Düding, cit.dílo, str. 69 nn. 57 A. Corbin, La fete de la souveraineté, in: A. Corben a kol.,(vyd.), Les usages politiqu XIXe-XXe siecle, Paris 1994, str. 25 nn. 58 G. Mosse, Nationalisierung, str. 112 59 K turnerskému hnutí nejnověji St. Illig, Zwischen Körpertüchtigung und nationaler Beweg Beiträge zur Nationalismusforschung 5, Köln 1998 60 D. Blecking (Hg.), Die slawische Sokolbewegung. Beiträge zur Geschichte von Sport und N Osteuropa, Dortmund 1991 61 P. Arnaud, A. Gounot, Mobilisierung der Körper und republikanische Selbstinszenierung i 1789-1889, in. E. Francois u.a. Nation und Emotion, str. 300 nn. 62 J. Vogel, Nationen im Gleichschritt. Der Kult der „Nation in Waffen" in Deutschland und 1870-1914, Göttingen , str. 15 nn. 63 A. Maas, Der Kult des Toten Kriegers in Frankreich und Deutschland nach 1870-71, in: E. (vyd.), Nation und Emotion, str. 215 nn. 64 B. Klein, „The Whole Empire of Great Britain". Zur Konstruktion nationalen Raums in Kar Geographie, in: U. Bielefeld, G. Engel (vyd.), Bilder der Nation, str. 40 nn. R. Helgerson Landkarten und nationale Unsicherheit im Holland des 17. Jahrhunderts, tamtéž, str. 123 nn 65 U. Gerhard, J. Link, Zum Anteil der Kollektivsymbolik an den Nationalstereotypen, in: J Wülfing, Nationale Mythen, str. 19 nn. 66 D. Hooson (vyd.), Geography and National Identity, Oxford, Cambridge, Blackwell 1994, s 67 S. Schama, Landscape and Memory, Fontana 1996, str. 15 68 D. Lowenthal, European and English Landscapes as National Symbols, in: D. Hooson (vyd.) 17 nn. 69 S. Schama, Landscape, str. 117 n. G. Sandner, In Search of Identity: German Nationalism 1871-1910, in: D. Hooson (Hg.), Geography, str. 71 nn. 70 A. Frémont, La Terre, in: P. Nora (vyd.), Les lieux de mémoire III, 2, Paris 1993, str. D. Lowenthal, European and English Landscapes, str. 19 71 P. Nora, Naissance du monument historique, Les lieux II., str. 424 nn. 72 M. Bassin, Russian Geographers and the „National Mission" in the Far East, in: D.Hooson Geography, str. 112 nn., Týž, Imperialer Raum/Nationaler Raum: Sibirien auf der kognitiven Russlands im 19. Jahrhundert, in: Geschichte und Gesellschaft 28., 2002, str. 378 nn. 73 S. Troebst, „Intermarium" und „Vermählung mit dem Meer": Kognitive Karten und Geschicht Ostmitteleuropa, in: Geschichte und Gesellschaft 28, 2002, str. 445 n. 74 Th. M. Wilson, H. Donnan, Border Identities. Nation and State in International Frontier 1998, str. 10 n. 75 P. Sahlins, Boundaries: the Making of Spain and France in the Pyrenees, Berkeley, 1989, 76 H. Schulze, Gibt es .., str. 48 77 Wilson, Donnan, Border Identities, str. 16, E. Weber, Peasants into Frenchmen. The Mode Rural France 1870-1914, Stanford 1976, str. 334 78 Th. Eriksen, Ethnicity, str. 68. K teoretickým aspektům studia pohraničních konfliktů s (vyd.), Studying Boundary Conflicts, Scandinavian University Books 1977 79 D. McCrone, The Sociology of Nationalism, str. 56 80 O. Yiftachel, The Homeland and Nationalism, in: A. J. Motyl (vyd.), Encyclopedia of Nat Academic PRess 2001, str. 359 nn. Miroslav Hroch [ URL "LM-182.html "]