Kontakty hornopolických poddaných s luteránstvím ****************************************************************************************** * Markéta Seligová ****************************************************************************************** Contacts of subjects of Horni Policka with Lutheranism (Contribution to study of Non-Catho Northern Bohemia in the first half of the 18th century) Abstrakt Eastern outpost of the Czech Upland, passing suddenly onto foothills of Lužické Mountains, where, following institution of the Toleration Patent in 1781, no Non-Catholic Church cong established. The nearest Lutheran congregation was established only at the beginning of 17 on the former Liběšice estate. In Habřina community, 204 German-speaking subjects were gra to establish their own chapel and to call up a minister despite the fact that the situatio estate was far from the prescribed conditions required to establish tolerated congregation with the actual Patent, a Non-Catholic congregation with it own chapel, own minister or ev was allowed to be established in localities where at least 100 families or 500 adult worsh one of the tolerated denominations. Liběšice subjects were awarded an exemption based on j that their remote location at the edge of Bohemia might prevent them from association with of Non-Catholics and thus being unable to gather sufficient number of souls! Congregation was the only tolerated congregation in the expansive region of Pokrušnohoří, Czech Upland of Lužické Mountains - regions that were at that time administrated by the Litoměřice Dist Litoměřice Diocese. The argument based on the remote location of the Liběšice estate, as w fact that there were only very few Non-Catholics allowed to establish officially tolerated in the Litoměřice Diocese at the time of toleration, is surprising due to the strong Luthe in the Northern Bohemian region prior to the Battle of White Mountain. At the end of the 1 the evangelical tradition in Bohemia certainly experienced more than 150 years of very con cruel persecution with the intention to break religious continuity and persecute all non-c were rejecting the new religious reality in the Habsburg lands following suppression of th Uprising and by extension the Peace of Westphalia. This harsh treatment by the Church and thousands of Non-Catholic subjects to leave their homes and flee to Saxony, Brandenburg, P to Prussian Silesia. This restriction, of course, applied to the entire country. Despite t Non-Catholicism survived underground in many Czech regions until the Toleration Patent was Kontakty hornopolických poddaných s luteránstvím (Příspěvek ke studiu nekatolictví v sever 1.polovině 18. století) [Studie vznikla v rámci grantu GAČR č. 404/04/0980 Tajné nekatolictví v českých zemích v 1 perspektivy historického a historicko-antropologického studia] Východní výspa Českého středohoří, přecházející znenáhla v podhůří Lužických hor, je oblas vydání Tolerančního patentu v roce 1781 neustavily žádné nekatolické církevní sbory. Nejbl sbor vznikl až počátkem roku 1784 poblíž Úštěka, na tehdejším panství Liběšice. V obci Hab německojazyčným poddaným milostivě povoleno zřídit si modlitebnu a povolat pastora i přest na liběšickém panství zdaleka neodpovídala předepsaným podmínkám pro ustavení tolerančního samotného patentu mohl nekatolický sbor, disponující modlitebnou, vlastním duchovním správ i školou, vzniknout tam, kde se k jedné z tolerovaných konfesí přihlásilo alespoň 100 rodi dospělých věřících. Výjimka byla Liběšickým udělena se zdůvodněním, že jim poloha jejich l Čech může bránit ve spojení s dalšími skupinami nekatolíků a tím v dosažení požadovaného p Habřině byl ovšem jediným tolerančním sborem v rozlehlé oblasti Pokrušnohoří, Českého stře Lužických hor, která v té době správně spadala pod kraj litoměřický resp. biskupství litom Argument o okrajové poloze liběšického panství i okolnost, že se v litoměřické diecézi v d setkáme jen zcela ojediněle s nekatolictvím, které by bylo organizováno v úředně povolené vzhledem k silnému předbělohorskému vlivu luteránství v oblasti severních Čech zarážející. že na sklonku 18. století měla za sebou evangelická tradice v Čechách více než 150 let vel a krutého pronásledování, které mělo na cíli zpřetrhat náboženskou kontinuitu a potlačit v nonkonformisty, odmítající smířit se s novou náboženskou situací v habsburských zemích po českého stavovského povstání potažmo po Vestfálském míru. Jistě, tvrdý postup církve a stá tisíce poddaných nekatolického vyznání opustit domovy a prchnout do Saska, Braniborska, Po do pruského Slezska. Restrikce ovšem postihovaly celou zemi a přece v mnoha českých region přežilo v podzemí až do Tolerančního patentu; dokonce se tamní tajní nekatolíci snažili za se konfesijní monopol římsko-katolické církve v Čechách prolomil. Až do posledního okamžik tolerance byly z jejich strany opakovaně činěny pokusy vyjednat si pro sebe svobodu vyznán východních Čechách, na Českomoravské vrchovině, na Valašsku a na Brněnsku pak vznikly po r tolerančních sborů. Jaký byl tedy osud severočeského luteránství po Bílé hoře? Mohla nekatolická tradice v reg díky saskému vlivu již krátce po roce 1517 rychle šířilo Lutherovo učení, téměř beze stopy Melmuková se domnívá, že luteránství se v příhraničí na severu, severozápadě a severovýcho celou dobu pronásledování udrželo a že tu po roce 1781 nevznikly toleranční sbory proto, ž evangelíci byli po generace uvyklí obracet se s duchovními potřebami do sousedního Saska. zemská hranice jim umožňovala, aby příslušeli k nejbližšímu luteránskému sboru na saské st vlastně toleranci ze strany habsburského státu nepotřebovali. Že by se však severočeským tajným nekatolíkům tak úspěšně dařilo půldruha staletí unikat p horlivých pronásledovatelů? Z doby předtoleranční totiž jen ztěží najdeme případ, kdy byla nařčena osoba pocházející z uvedeného regionu. Ve fondech pražského apelačního soudu, kter druhu projednával, jsou pro období 1738-1781 dohledatelné pouze 4 případy, v nichž byla ob kacířství osoba pocházející z kraje Litoměřického. Tito podezřelí byli vyšetřováni a poslé a vězněni v Litoměřicích, Libochovicích resp. na Mělníku (2 případy) a dá se předpokládat, když ne přímo z těchto měst, tak z lokalit od nich nepříliš vzdálených. Tento předpoklad p skutečnost, že všichni čtyři vyšetřovaní měli česká jména (Wyšata, Švadlena, Pelanta, Dvoř šlo o osoby, pocházející z etnicky a jazykově smíšených či dokonce převážně českých region etnicky německou oblastí a oblastí s převahou českého obyvatelstva probíhala právě v blízk Liběchova, takže v blízkém okolí těchto míst by bylo možné najít jak Čechy, tak Němce). To že ani v jednom případě nejde o osobu vysloveně z pohraničí, pro níž by byla zemská hranic místa bydliště řekněme během několika hodin. Absence nekatolíků z etnicky německých oblastí Litoměřického kraje v materiálech apelačníh trojí příčinu: luteránství se zde mohlo stát krátce po válce okrajovým jevem, protože 1) v evangelíků konvertovala ke katolictví, 2) opustila zemi a odešla do blízkého Saska. Nekato také mohlo na severu Čech ve větším měřítku udržet i v druhé polovině 17. století a důvode soudní akta mlčí, je skutečnost, že 3) zde bylo delší dobu než jinde mlčky tolerováno. K t se kloní např. Eliška Čáňová: podle ní měli luteráni v Podkrušnohoří vzhledem ke svému hos významu pro stát jinou pozici než nekatolíci ve zbytku Čech. Jednalo se o specialisty v ob hutnictví, kteří byli nějakou dobu po válce v podstatě nenahraditelní, a pokud neměla mona odchodem těchto odborníků utrpět ekonomické ztráty, bylo třeba postupovat vůči nim uvážliv rekatolizace měla proto poněkud jiný ráz a nekatolíci zde žili v poměrném klidu déle než j Tento argument má jistě své opodstatnění pro dobu řekněme 20-30 let po válce, ale hájemstv luterány nemohlo trvat věčně. Po nějaké době muselo i zde rekatolizační úsilí přitvrdit, o pronásledování zdejších nekatolíků chybí i pro dobu po roce 1670. Na zřetel je třeba vzít i nenásilnou stránku rekatolizace: intenzivní působení misií a nov zbožnosti, které vycházely vstříc duchovním potřebám prostých lidí. Právě přitažlivost nov a její propagace charismatickými misionáři pomáhaly k prosazení katolické víry bezpochyby pouhá obava z pronásledování. Představa, že většina luteránů ze severu Čech odešla v průběhu třicetileté války, zřejmě t neodpovídá skutečnosti. Poddaného obyvatelstva se rekatolizační opatření bělohorských vítě ve válečných letech, citelněji nedotkla a - i když k prvním případům náboženské emigrace p docházelo už za války - konfesijní poměry poddaných se dostaly do centra pozornosti státu nastolení míru. Konec konců až mírová jednání z roku 1648 definitivně zmařila naděje český doma i za hranicemi, že protestantští soupeři přimějí Habsburky zásadně revidovat jejich t českých zemích. Do Vestfálského míru živily tyto naděje opakované vpády saských a švédskýc území; s nimi se vždy vraceli i mnozí čeští náboženští emigranti, aby pak po čase spolu s protestantskými oddíly rodnou zemi opět opustili. Katolická církev se snažila kontrolovat situaci prostřednictvím tzv. zpovědních seznamů. J jmenné seznamy farníků, kteří se dostavili k velikonoční zpovědi, a vedle toho těch, kteří Smysluplnost těchto seznamů jako nástroje rekatolizace vyplývala z povinnosti absolvovat j na Velikonoce zpověď a přijímání, kterou pro katolíky zavedl Tridentský koncil v polovině Prostřednictvím této evidence bylo možné jednak kontrolovat disciplínu věřících, jednak od kteří z principu odmítali účast na katolických svátostech. Nejstarší zpovědní seznamy vzni době předbělohorské, ale ve větším měřítku se s nimi můžeme setkat až po skončení třicetil Lze předpokládat, že byly pořizovány i na území litoměřické diecéze, bohužel se však pro t nedochovaly. Několik zpovědních seznamů, pořízených v severočeských farnostech v době před biskupství (1655), však můžeme najít v archivu pražského arcibiskupství. Z nich je patrné, se na severu Čech vyskytovali v hojné míře i těsně po válce, ale na druhé straně naznačují že mnozí z nich byli v nové politicko-náboženské situaci ochotni bez průtahů přestoupit ke Hojný výskyt nekatolictví na severu Čech krátce po válce ilustruje např. situace na novozá na Českolipsku: z 1752 osob, příslušejících k farnostem Nové Zámky a Holany, bylo na 600 n u dalších 41 jedinců existovalo podezření na nekatolictví. V kolatuře Jablonné pod Ještědí farníky vyskytovalo 157 osob evangelického vyznání a 140 osob podezřelých z nekatolictví. evangelíků, ale zároveň i jejich ochotu konvertovat naznačuje zpovědní seznam z farnosti Š Děčínsku, kde v roce 1652 přistoupilo k velikonoční zpovědi jen 52 katolíků, kteří se hlás církvi „odedávna", a na 299 osob, které ke katolictví přestoupili krátce před tím. Seznam roku 1650 uvádí 155 nekatolíků a 177 čerstvých konvertitů. Soupis cechovních řemeslníků z se vzdali evangelické víry a přestoupili ke katolictví, ukazuje, že konverze se mohly odeh vlnách a že v jistých okamžicích mohly nabývat v podstatě masového charakteru. Seznam obsa řazených podle jednotlivých cechů. Není datován, ale lze jej poměrně s jistotou situovat d 30. let 17. století, kdy město získal Albrecht z Valdštejna. Státní aparát začal podnikat první systematické kroky k vymícení nekatolictví mezi poddans teprve začátkem 50. let. Prvním počinem v tomto směru bylo pořízení tzv. Soupisu podle vír centrální úřady zamýšlely zjistit, nakolik je v Čechách krátce po válce nekatolictví rozší vrchnosti byly pověřeny vyhotovením jmenných soupisů všech na panství přítomných osob, s v a duchovenstva. U každého mělo být uvedeno, zda se jedná o katolíka či nekatolíka a v příp měla být přičiněna poznámka, zda je u dotyčného naděje na konverzi či nikoliv. Vyhotovené prostřednictvím krajských hejtmanů zaslány přímo na pražské místodržitelství. Ovšem ne na k vyhotovení seznamu došlo: během roku 1651 revidoval centrální úřad své předchozí rozhodn aby tam, kde vrchnostenská kancelář dosud jmenný seznam nevyhotovila, pořízeny byly pouze nekatolíků. Nejspíš právě v důsledku zastavení celého podniku dnes chybí seznamy z některý Čech, kde byla realizace místodržitelského patentu dlouho odkládána. Týká se to vedle Prác kraje Litoměřického. Neznamená to ale, že by nikde na Litoměřicku Soupis podle víry nevzni panstvích vrchnostenští úředníci seznam patrně sestavili, jen ho nestačili před odvoláním na krajský úřad. Pokud padlo rozhodnutí nepotřebný dokument nezlikvidovat, ale uložit jej vrchnostenské kanceláře, a pokud se v průběhu dalších let Soupis neztratil nebo nepodlehl dnes nacházet se ve fondu příslušného velkostatku ve Státním oblastním archivu Litoměřice. pokud je mi známo, pouze Soupisu podle víry pro panství Děčín. Je sice více než pravděpodobné, že se vrchnosti, na jejichž dominiích bylo nekatolictví ro údaje zkreslovat a vykazovat méně evangelíků, než jich ve skutečnosti na panství žilo. Mot počínání jsou zřejmé: vysoké počty nekatolíků by přitáhly pozornost ústředí a vedly by k n intervencím státních a církevních úřadů do chodu panství. Zvýšený tlak na poddané by mohl emigrace, která by jistě zhoršila hospodářské poměry na válkou už beztak poznamenaném pans by vrchnostenské příjmy. Vrchnosti však na druhou stranu nemohli předstírat, že jejich pod katolíci, pokud se k nekatolictví v místě hlásilo větší množství osob; a navíc sami jakožt zájem na prosazení „pravé víry". Rekatolizační horlivost byla však v případě většiny vrchn hospodářskou uvážlivostí, která velela vlastní nekatolické poddané v mezích možností ochrá podle víry se tak často setkáme se situací, kdy je jako hlava kompletně nekatolické rodiny to by naznačovalo, že mnozí poddaní byli jako katolíci označeni účelově nebo konvertovali Soupis podle víry nicméně i přes tuto praxi odhalil v mnoha českých oblastech, především n Bydžovsku, vysoké počty nekatolíků. Je velká škoda, že pro Kraj litoměřický nemáme údaje Soupisu podle víry k dispozici ve vět nemůžeme zjistit, zda v oblastech před Bílou horou reformaci nakloněných (např. Teplicko, Českokamenicko) nebyly pozice nekatolictví v průběhu války významněji otřeseny. Jistou pře poválečné situaci v severočeském příhraničí nám může poskytnout zmíněný Soupis podle víry Děčín, který se dochoval v patrimoniální agendě. Na děčínském panství zapustilo luterství v době předbělohorské poměrně silné kořeny. Ve pr rychlého šíření už od počátku 20.let 16.století spolupůsobily tři okolnosti: jazykově čist tamního obyvatelstva, fyzická blízkost luteránského Saska a sympatie samotné vrchnosti k L V době nástupu reformace v Německu drželi děčíské panství Salhausenové. Hanuš ze Salhausen německé rytířské rodiny usazené v Míšeňsku, koupil Děčín od Mikuláše Trčky z Lípy v zápětí získal v roce 1515 v Čechách inkolát. Salhausenové záhy přilnuli k luterství a podporovali katolických farářů na svých českých statcích působení luterských kazatelů. Po roce 1524 se nástup nového učení na panství Děčín poněkud přibrzdil a po roce 1534, kdy Hanuš přenechal svému tchánovi, katolíkovi Rudolfovi z Bünau, začaly být na děčínsku dokonce opětovně upev pozice. Ale na samém konci 50.let se karta znovu obrátila, když Günter z Bünau přestoupil dosadil na děčínskou faru evangelického pastora. V průběhu 60.let 16.století pak luteránst plně ovládlo situaci. V Soupise podle víry z roku 1651 přesto nenajdeme po nekatolictví na děčínském panství ani evidované osoby jsou vedeny jako katolické, resp. každá strana soupisu je nahoře opatřena katholisch". Nechce se věřit, že by luteránství v průběhu třicetileté války tak důsledně v druhou stranu není ani pravděpodobné, že by nová děčínská vrchnost ve větším rozsahu kryla poddané, pokud by se luteránství na Děčínsku v hojné míře stále ještě vyskytovalo. Jako vy nabízí houfný odchod děčínských evangelíků do sousedního Saska během válečných let. Ale ta emigrace by měla citelně narušit věkovou skladbu populace. Naznačuje demografický rozbor ú nějaké neobvyklé disproporce ve složení populace na Děčínsku? Podle E. Maura by měla věková struktura obyvatelstva na panstvích, kde došlo za války k vy válce k opětovnému osídlení, vykazovat určitý specifický ráz. Protože se tradičně na kolon oblastí podílely převážně mladé rodiny, měl by poválečný soupis obyvatel zachycovat nebýva malých dětí. Ten je sice v roce 1651, v podmínkách poválečného populačního růstu, obecně v zalidněných regionech by měl dosahovat ještě vyšších hodnot než jinde. Na těch panstvích, víry evidoval i děti předzpovědního věku (tj. děti, které dosud nepřistoupily ke zpovědi), do 12 let pohybuje na venkově kolem 32-33 %. Vyšší podíly dětí ve věku 0-11 let najdeme na Poděbrady (34,4 %), Kynšperk n.O. (35,9 %) či Chodov v kraji Loketském (37,6 %). Panství v 32,1 % osob ve věku 0-11 let nijak nevybočuje z průměru a tamní podíl dětské složky odpoví poměrům na panstvích, která depopulací nebyla zasažena nijak fatálně. Ilustrativní v tomto pohled na panství Děčín na straně jedné a panství Poděbrady na straně druhé. Poděbradské p války postiženo vysokým úbytkem obyvatelstva, o čemž svědčí i skutečnost, že v Berní rule každá druhá usedlost vedena jako pustá. Velkou depopulaci dokládá i struktura obyvatelstva víry: pozoruhodně vysoký je podíl dětí ve věku 0-4 roky (17,5 %) a naopak nízký je podíl o %). Na děčínském panství však ve stejné době žilo „jen" 15,6 % obyvatel mladších pěti let. % osob evidovaných v Soupise bylo starších 60 let. ? Stojíme tedy před otázkou, zda na severu Čech přežívalo luteránství ve větším rozsahu i v a zda a nakolik tamní poddanské obyvatelstvo přicházelo s luteránstvím popř. s luteránským styku i v průběhu druhé poloviny 17. a v 18. století. Na první část otázky není snadné odpovědět: jak jsme viděli, o výskytu nekatolíků na české vzešlé z činnosti apelačního soudu v podstatě mlčí, Soupis podle víry se pro tuto oblast d sporadicky a i když se dochoval, nemusí nutně vnést do celé věci jasno. Pro severočeské př dispozici ani další prameny církevní provenience, které byly pořízeny v inkriminovaném obd pražské a které obvykle umožňují posoudit pozice nekatolictví v určité farnosti: zpovědní roce 1655 bylo totiž zřízeno biskupství v Litoměřicích s působností v rozsáhlé oblasti sev Církevní správa tohoto regionu se tak stala nezávislou na arcibiskupství v Praze. Pokud zk původu emigrantů, kteří z náboženských důvodů v průběhu 17. a 18. století opustily Čechy a Braniborska, Slezska či jinám, na uprchlíky ze severu Čech v podstatě nenarazíme. Problematiku styku místního obyvatelstva s luteránstvím lze však do určité míry studovat i jejichž vznik neiniciovala ani katolická církev, ani státní instituce, nýbrž jednotlivé vr nebyly určeny k podchycení konfesijních problémů, ale sloužily ke kontrole pohybu poddanéh Mám zde na mysli tzv. poddanské seznamy (Mannschfsbücher), každoroční seznamy všech dědičn jež se na řadě českých dominií prosadily právě po skončení třicetileté války. Jejich využi sledování kontaktů místních poddaných s luterány nebo s luteránským prostředím vyplývá z o u mnoha evidovaných připojoval úředník vrchnostenské kanceláře, pověřený sestavováním sezn poznámky, upřesňující osud dotyčné osoby (zda v daném roce vstoupila do manželství, zemřel své bydliště, absolvovala povinnou službu na panském dvoře apod.). Jestliže se poddanské s panství dochovaly bez větších mezer, je možné rekonstruovat při dlouhodobějším sledování ž tamních poddaných a všímat si, zda některým z nich nezkřížilo luteránství cestu. Tento postup se v předložené studii pokusím uplatnit na vzorku poddanského obyvatelstva čt lokalit na panství Horní Police: Žandova, Horní Police, Dolní Police a Stoupna. Hornopolic se badatelsky věnuji dlohodobě a to především z hlediska historicko-demografického a z hle životních cyklů. Dochovaná pramená základna, na jejímž základě jsem rekonstruovala životní poddaných v 10. a 20. letech 18. století, však umožňuje sledovat daleko pestřejší spektrum například i ty, jež souvisejí s tématem tohoto příspěvku. Polické panství se nacházelo ve východní části dnešního okresu Česká Lípa, přibližně napůl Českou Lípou a Děčínem, a v 16. století bylo součástí regionu, který byl po nástupu reform zasažen vlivem luterství poměrně rychle a silně. Vedle již zmíněného Děčína máme zprávy o ohlasu Lutherovy nauky také z městečka Benešov nad Ploučnicí, které od Žandova leží necelé (asi 8 km) po toku Ploučnice. Již krátce po roce 1517 působili v Benešově luterští kazatel a 30.let se většina poddaných ve městě i venkovském okolí postupně přihlásila k reformaci. hrála klíčovou roli vrchnost, jíž byly od roku 1515 -stejně jako v případě Děčína - Salhau urození stoupenci Lutherova učení zajišťovali kontakt místní reformační obce s reformátory samotným Lutherem a jeho žáky), zvali do města evangelické kazatele a drželi nad nimi ochr rychlý příklon zdejšího obyvatelstva k luterství měla konfesijní příslušnost vrchnosti zás Stejně tak lze předpokládat rozhodující vliv věroučné orientace vrchnosti a její podpory n proudům na šíření luterství i v Žandově, který stejně jako Děčín, Benešov nad Ploučnicí a patřil v době nástupu reformace Salhausenům. Friedrich ze Salhausenu prodal Žandov v roce se soudit, že do té doby stačilo luterství v Žandově zapustit první kořeny. Až do roku 170 městečko připojeno k panství Horní Police, se pak v postavení majitelů Žandova střídali př drobné rytířské šlechty, z níž přinejmenším Pencikové z Penciku byli horliví stoupenci něm Baltasar, příslušník této vladycké rodiny původem ze Zhořelecka, zakoupené v Lužici, Míšeň získal Žandov v roce 1539 a připojil ho ke stružnickému zboží. O jeho synovi Mikuláši je z českých državách rozšiřoval luterství. Po Bílé hoře byly české statky Penciků z Penciku vč zkonfiskovány, protože jejich tehdejší držitel, Albrecht Pencik, se aktivně zúčastnil stav Následní držitelé Žandova již mohli být jen katolíci, ale z předchozích řádek je patrné, ž předbělohorských majitelů městečka šíření luterství rozhodně žádné překážky kladeny nebyly Horní Police byla po celé 16. století v rukou pánů Berků z Dubé. Už v roce 1502, kdy došlo rodu mezi syny a vnuky Jindřicha Berky, bylo polické zboží spojeno s panstvím Zákupy a od sdílelo další majitele. V roce 1608 byl tento komplex pro dluhy zkonfiskován stavovskou ko prodán Janu Novohradskému z Kolovrat, v jehož rukou přečkal období stavovského odboje i ná exekucí. Berkové z Dubé byli patrně vesměs katolíci, k luteránství se nicméně někteří příslušníci t hlásili. Např. Zikmund z Dubé na panství sloupském byl údajně rozhodným luteránem a nechal kostele Narození Panny Marie, nad nímž držel spolu se dvěma Vartemberky patronát, sloužit luterskou bohoslužbu, vůbec první v České Lípě. Václav Berka z Dubé, který před Bílou horo Kokořín, díl Mšena, loučeňské panství, Housku a Berštejn, se zapletl do stavovského odboje Friedrichem Falckým jmenován nejvyšším zemským sudím. Po porážce stavovských vojsk pak prc majetek byl zkonfiskován. Tato skutečnost sama o sobě neříká nic o jeho vyznání, ale mohla že nebyl katolíkem. Avšak Zdislava Berku, který v roce 1518 koupil Zákupy spolu s Policí od svých příbuzných, pokládat za katolíka, neboť byl nejvyšším mistrem převorství řádu sv. Jana. Totéž lze před dědice Zbyňka; ten nechal v Zákupech v roce 1560 vystavět katolický kostel. Co se týče kon vrchnosti, nebyla tedy v Horní Polici situace tak příznivá pro šíření luterství jako na so ale je pravděpodobné, že sem vliv luterství ze sousedních statků přece jen zaléhal. Z období pobělohorského a z druhé poloviny 17. století nemáme žádných zpráv o výskytu lute Horní Police či v Žandově; Soupis podle víry, který by mohl poněkud přiblížit zdejší nábož krátce po ukončení války se nedochoval (a nejspíš zde ani nevznikl). O žádných náboženskýc neslyšíme ani v souvislosti s nevolnickými bouřemi v roce 1680, do nichž se poličtí poddan Naopak, v době pobělohorské rekatolizace se Horní Police stále silněji dostávala do povědo jako významné mariánské poutní místo. Historie mariánské úcty sahá v Polici až k roku 1523 na břehu Ploučnice objevena dřevěná figurka Panny Marie. Nalezená soška byla přenesena na polického kostela a místní obyvatelstvo jí začalo záhy připisovat zázračné zákroky ve pros ohrožených, kteří se v kritické situaci obrátili k Matce Boží o pomoc. Tradice uchovala ze vážící se k období třicetileté války, kdy byl Pannou Marií zachráněn před smrtí Matěj Hose švédskými vojáky. V upomínku na tento zásah Panny Marie dodnes visí v ambitu poutního areá byl zajatec zázračně vyproštěn. Avšak teprve v rámci poválečného rekatolizačního úsilí se stalo poutní místo se vším všudy. Za knížete Julia Františka (+ 1689) se v roce 1684 započ barokního poutního areálu s kostelem Navštívení Panny Marie. Významní severočeští stavitel a posléze jeho syn Ottavio, pracovali na stavbě dlouhých 40 let; v souvislosti s jejím dok 1723 bylo zdejší děkanství povýšeno na arciděkanství. Na místě nálezu zázračné sošky byl p sloup (1722) a kněžna Anna Marie Františka získala v Římě pro nový poutní chrám ostatky sv sv.Pavla, které se vedle sošky Panny Marie staly dalším magnetem pro poutníky. Hlavní pouť první polovině července. Každoroční přílivy zbožných poutníků a přirozený patriotismus moh místního obyvatelstva významně posilovat. Najdeme tedy nějaké zmínky o luterství v pramene roce 1700? ? V průběhu druhé poloviny 17. století se panství územně dotvářelo: k původnímu polickému zb 1632 přešlo sňatkem na rod sasko-lauenburský, bylo postupně připojeno několik menších, úze držeb. Poslední podstatný přírůstek představoval statek Žandov, který v roce 1708 zakoupil Polici připojila tehdejší majitelka panství, Anna Marie Františka Terezie, princezna toská akvizice zřejmě dala impuls k pořízení prvního poddanského seznamu, který registruje podda nové zakoupeného Žandova k roku 1709. O rok později byl seznam Žandovských doplněn o soupi poddaných ze zbytku polického panství (Horní Police, Dolní Police, Stoupno, Novosedlo, Hav Heřmanice, Ranné, Radeč, díl Volfartic a díl Vísky). Od roku 1711 pak začíná souvislá řada jsou zachyceni dědiční poddaní již ze všech lokalit na panství. Stopy po kontantech s luteránstvím či luteránským prostředím jsem sledovala na osudech oso poddanskými seznamy v letech 1709/1710 až 1729 v městečku Žandov a ve vsích Horní Police, Stoupno.Výběr padl na tyto lokality proto, že spolu velmi těsně sousedily a tvořily zřetel Celkem bylo ve sledovaném dvacetiletí v uvedených čtyřech lokalitách zaregistrováno na 222 jen menší část z nich (zhruba jedna třetina) před námi defiluje v seznamech po celých dvac se v průběhu pozorování narodila či přistěhovala nebo naopak vypadla z evidence z důvodu ú odchodu z dosavadního bydliště. V jednotlivých letech poddanské seznamy zachycují v Žandov v Horní Polici 392-495 osob, v Dolní Polici 142-168 osob a ve Stoupně 152-162 osob, celkem jednotlivých letech se vzorkem 1293 až 1547 poddaných. Nutno předeslat, že ani v poddanských seznamech samých, ani v dalších písemnostech vrchnos či v matrikách polické farnosti nenajdeme žádné známky toho, že by na Policku luterství v formě přežívalo. Naprostá většina polických poddaných se nechávala oddávat, křtít své děti zemřelé katolickým farářem a nezdá se, že by nějaká zřetelná skupina osob v matričních záz proto, že vyhledávala služby evangelických duchovních za zemskými hranicemi nebo tajných p Žádná poznámka v poddanských seznamech nenasvědčuje tomu, že by u některé registrované oso podezření ze sympatií k luteránství či sklonu k jakékoliv formě nekatolictví. Najdeme pouz případy kontaktu místních poddaných s luterským elementem či pobytu v cizině, kde bylo mož luteránstvím do styku. ? Kontakt polických poddaných s nekatolictvím či nekatolickým prostředím přichází v úvahu - poznámek v poddanských seznamech - u 11 jedinců. Jedná se o 0,5 % ze všech 2221 osob, kter 1709-1729 vyskytly v evidenci poddaných; a jak uvidíme, u většiny z nich lze pouze říci, ž hypoteticky mohli přijít do styku, protože nějakou dobu pobývali v prostředí, kde bylo mož luterstvím setkat. Zjištěné kontakty jsou tedy dvojího druhu: za prvé jde o případy, kdy polický poddaný opus kratší či delší dobu pobýval v zahraničí, kde bylo luterství legální. Pokud se někdo z nic je teoreticky možné, že o svých zkušenostech s jinověrci či luterskou věroukou hovořil s o většina z těchto lidí žila mimo panství trvale a i v případě, že s luteránstvím do styku p čistě o jejich osobní zkušenost, jíž nemohli náboženské klima doma nijak ovlivnit. Za druh i případy, kdy luteránství zkřížilo cestu osobám, které po celou dobu neopustily své bydli element tu působil přímo na teritoriu panství a je možné, že šířil svůj vliv v mnohem širš Do první skupiny patřili především vojáci a studenti. Osoby, k nimž písař připojil poznámk „in Krig", nejsou v poddanských seznamech žádnou zvláštností, ale ve většině případů se pa rekruty císařské armády. V polovině 17. století byla v habsburské monarchii zřízena stálá doplňovala své řady verbováním mladých mužů v dědičných habsburských zemích. V situaci, kd nucen udržovat silnou vojenskou hotovost na více frontách, nebylo ani jiného řešení. Např. 18.století byly dvě třetiny pěších pluků doplňovány rekruty z „německých" (tj. z českých a zemí. Tendence k postupnému nahrazování dosavadních žoldnéřských vojsk národními armádami 1650 v Evropě všeobecná. Ve vojenských kruzích se stále více prosazovala rétorika, zdůrazň panovníku, státu a národu; v souvislosti s tím lze předpokládat, že byl kladen větší důraz vyznáním panovníka a jeho vojáků. Tento důraz jistě neměl povahu striktního pravidla a nem ten, kdo sloužil v armádě protestantského zeměpána, musel být sám nutně protestant. Ale na polického poddaného ve vojsku evangelíka, minimálně to znamená, že dotyčný s luteránstvím do styku. Takové případy najdeme v našem vzorku dva. Podružský syn Christoph Ritter (nar.1678) ze Ža počátku až do konce sledovaného období v místě bydliště nepřítomen. Písař se většinou omez „in Krig" nebo „Soldat", ale v letech 1711, 1712 a 1713 je upřesněno, že je vojákem v Bran in Brandenburg"). Prusko bylo v této době zemí nekatolickou, tolerující vedle oficiálního jiné konfese. Pruský král především z důvodů hospodářských ochotně poskytoval ve své zemi náboženským emigrantům z katolických zemí, ať už to byli potomci českých evangelíků, hugen (po roce 1685) nebo později luteráni ze Solnohradska (po roce 1731). Je otázka, zda byl Ch pruské armádě právě po ony tři roky, kdy to seznamy explicitně zmiňují, anebo déle. Mohl k uvyknout konfesijně pestrému prostředí, ale je pravděpodobné, že se na panství, kam poddan nevrátil. V roce 1729 mu mělo být už 51 let a není vůbec jisté, zda byl v té době ještě na Andreas Künnel (nar.1679), syn chalupníka ze Stoupna, byl podobným případem. Na začátku po 1710 se dozvídáme, že „vor 10 Jahren in Krig gangen" a dle poznámek v následujících letech vojsku přinejmenším do roku 1715. V roce 1712 navíc poznámka upřesňuje: „jezt untern hanov Pokud je hanoverským plukem míněno vojsko hanoverského knížete, nacházel by se Andreas Kün luteránského zeměpána. Není však jisté, jak dlouho v tomto regimentu sloužil, protože dle 1717 měl být spolu se sestrou v lokalitě Welbern (snad Lbín). Pokud by tomu tak bylo, byl vojáků, kteří se po mnoha letech vojenské služby vrátili domů. Jelikož však v následujícím z evidence beze stopy mizí, může jít i o chybu, kdy poznámka, týkající se jen jeho sestry omylem i na něj. Po zjištění omylu mohl být pak pro dlouhodobou nepřítomnost na panství z Úřednickou kariéru v armádě, tentokrát ovšem habsburské, si vybudoval chalupnický synek Ha Förster (nar.1697) ze Stoupna. Již od svých 14 let se připravoval na dráhu písaře. Tato pr postupně do Prahy (1715), Stráže pod Ralskem (1716), „za Vídeň" (1717) a do Uher (1718). V pak vstoupil do vojenských služeb, napřed jako důstojnický sluha („Fourir"), později se vy zásobovače („Quartier Meyster") a podle poznámky z roku 1728 to dotáhl na pobočníka pluku Adjuntant"). Od roku 1722 působil u pluku prince Friedricha von Württenberg; regiment nesl dobově bylo obvyklé - jméno osoby, která jej financovala. Pro naše téma je podstatné, že j do Uher. Uhry byly tou částí monarchie, kde habsburské ius reformandi illimitatum (tj. neo zeměpána prosazovat konfesi, k níž náležel) nebylo uplatňováno důsledně. Příčinou byly vál říší, dočasně přerušované kratšími či delšími údobími míru, během nichž beztak nadále pano napětí. Hranice mezi habsburskou říší a Portou se během času měnily podle vojenských úspěc strany. Po porážce Turků u Vídně v roce 1683 získali Habsburkové po dlouhé době opět rozsá oblasti, dříve ovládané Osmanskou říší. Aby zabránili exodu místního protestantského a pra obyvatelstva za turecké hranice a zároveň přilákali na řídce osídlené území nové osadníky oblastí Německa (především z Hesenska), museli v nově dobytých uherských oblastech a v Sed korigovat svou tvrdou politiku vůči nekatolíkům a zabezpečit pravoslavným a luteránům práv vyznávat svou víru. Nekompromisně provádět rekatolizaci nebylo však možné ani v oblasti Ho Turci nikdy nezískali: zde mohla i v dobách nejtěžší rekatolizace za Karla IV. legálně exi i reformovaná církev, i když se značnými omezeními. V tomto nábožensky snášenlivějším pros Christoph Förster pobýval dle poznámek minimálně v letech 1717 a 1718. I když mu služba v nedovolovala volně se pohybovat mezi místním obyvatelstvem, přece však je možné předpoklád s luterány potažmo nekatolíky přišel. Ale je otázka, zda zkušenost z tohoto kontaktu někdy panství. Vedle vojáků patřili do okruhu osob, které se mohly setkat s luteránstvím za hranicemi Čec V našem vzorku najdeme skupinku pěti mladíků, kteří několik let studovali v slezské Lehnic o nadané poddanské syny, jimž vrchnost umožnila studovat s perspektivou, že po dokončení s tito mladí muži do vrchnostenských služeb jako úředníci nebo zaujmou místo v místní duchov pozoruhodné, že nejběžnějším místem studií je dosti vzdálená Lehnice; méně často pobývali na studiích v Praze, přestože při cestě do Prahy nebylo třeba překročit zemskou hranici a je konec konců Policku podstatně blíže. Snad se na panství respektovala v tomto ohledu jak hlediska katolického byla ovšem Lehnice a Slezko vůbec prostředím poněkud nebezpečným, pro studenti mohli vcelku běžně setkat s luterstvím. Během 16. století bylo Slezsko i přes některá razantní opatření Ferdinanda I. zachváceno r získala ohlas především v samotné Vratislavi, jejími stoupenci však byla i mnohá slezská k podporovala její šíření. V roce 1618 se Slezané po určitém váhání přidali na stranu rebelu stavů. Po porážce stavovských vojsk na Bílé hoře se jich proto pochopitelně zmocnila úzkos se obrátili o pomoc k souvěrci, saskému vévodovi Janu Jiřímu. Tak vznikl 28.února 1621 tzv akord, jímž se saský kurfiřt zaručoval, že zakročí, pokud by byla v Slezsku porušována náb Ferdinand II. musel ve stávající situaci tuto dohodu formálně akceptovat, ale fakticky svo v dědičných knížectvích od počátku porušoval a po míru Pražském (1635) Akord odmítl obnovi jednáních v roce 1648 však protistrana přiměla Habsburky ve věci Slezska k závazku, že ve a v zemích protestantských knížat bude zachována svoboda vyznání jako před válkou a že v t knížectvích (knížectvích pod pravomocí Habsburků) nebude nikdo nucen ke změně víry ani pro v Javoru, Svídnici a Hlohově navíc měli mít protestanté možnost stavět mimo městské hradby Poválečná realita však byla jiná: v dědičných knížectvích se nepokrytě rozpoutala protiref luterství ztratilo oporu na většině slezských knížecích dvorů (v průběhu 2. poloviny 17.st Piastovci a Poděbradovci), o mnoho lepší situace nebyla ani v těch zemích, jež se podle Ve měly těšit plné náboženské svobodě. Rekatolizaci napomáhalo i působení jezuitského řádu, k Slezsku četné nové koleje, mj. i v Lehnici. Za těchto okolností využili slezští protestanté průtahu švédských vojsk přez Slezsko v roc předložili své stížnosti na náboženský útlak švédskému králi Karlu XII. Situace pro jejich příznivá: Karel XII. uvítal možnost blísknout se v roli ochránce reformace a císař Josef I tomu nemohl dovolit konflikt se Švédy, protože tou dobou byla habsburská vojska plně zaměs španělské dědictví. Důsledkem bylo uzavření tzv. Altranstädtské smlouvy, zaručující v kníž k roku 1648 ovládána protestantskými zeměpány (knížectví Lehnicko-břežské, Volovské a Oleš protestantských konzistoří a navrácení odňatých kostelů. V ostatních slezských knížectvích smlouvy povoleny soukromé luterské bohoslužby, protestantům se mělo umožnit křtít děti, uz pohřbívat v sousedních nekatolických zemích při zachování štoly (tj. finanční náhrady kato ušlý příjem); dále měla být povolena domácí výuka v protestantskému duchu anebo měli mít d možnost získat vzdělání na zahraničních školách. Smlouva zakazovala kohokoliv nutit ke změ účasti na katolických obřadech. V Lehnicko-břežském knížectví, kam ve 20. letech 18. století přicházejí za studiem mladíci Police, se tedy protestanté těšili náboženské svobodě do té míry, že měli své vlastní kons záležitosti spravovala jejich vlastní konzistoř. Pravděpodobnost, že se poličtí mládenci b ve městě celkem běžně setkávali s luteránským elementem, je vysoká, ale zároveň je téměř j vypravili do Lehnice studovat katolickou školu. Byla jí nejspíš jezuitská kolej, založená 17. století s cílem posílit katolické pozice ve Slezsku. Že studia Polických v Lehnici byl potvrzuje i případ jednoho ze studentů: Franz Anton Blumbtriet (nar.1708), podružský syn z studoval v Lehnici v letech 1720-1725. Na jeho lehnická studia bezprostředně navázala stud nakonec získal 7.10.1729 jako 21-letý kněžské svěcení a byl propuštěn z poddanství („hat d zum weltgeistliches Stand... erhalten..."). Tři ze studentů, Johann Christoph Sönel (nar.1 Wentzel Wiessner (nar.1713) a Hans Wentzel Sönel (nar.1714), všichni pocházející ze Žandov Lehnici od roku 1725 až do konce našeho pozorování a o jejich dalších osudech nic nevíme. u Christopha Blumbtrieta (nar.1693), který se na studiích v Lehnici objevil již roku 1719. bylo už 26 let a před lehnickými studiemi se stačil vyučit krejčím a punčochářem, vandrova Horní Polici po několik let provozovat. Podle poddanských seznamů studoval ve Slezsku přin („studirt zu Lignitz") a v roce 1725 (po studiích nebo vedle studií) vstoupil patrně do sl lehnického urozence a začal v jeho domácnosti působit jako učitel („Studirt Schloss Cantor V seznamu pro následující rok se již nevyskytuje, takže je možné, že získal výhost a usadi Lehnici. Posledním, poněkud nejasným případem z okruhu polických poddaných, kteří mohli získat zkuš luterstvím či luterány za hranicemi země, je Catharina Wiessner (nar.1690) ze Stoupna. Byl podružské domácnosti svého nevlastního otce, ale doma se nezdržovala soustavně. V některýc ve službě (1710: „zu Kirschin Beym Müller", 1712: „mit Consens 1713 beym Sperlich zu Neust „ietz zu Reichstadt") a od roku 1722 se potulovala („vagirt"). V roce 1725 je pak u jejího „Geheurathet nach Reichstadt des so genanten Strohe Georg Sohn So erst in Sachsen, Nachgeh Copulirt worden, das Kind Mathes, 1 ? Jahr". Poznámka naznačuje, že se Catharina na svých do Saska, kde se provdala za muže, pocházejícího ze Zákup (snad celou dobu putovala s ním) ale zmínka o tom, že k uzavření manželství došlo napřed v Sasku a po té znovu v Polici. Šl o obřad nekatolický, že bylo třeba po návratu domů přistoupit k oltáři znovu? V dobové mat Horní Police je v každém případě k roku 1726 vepsán neúplný záznam o sňatku George Stroha Cathariny Wiessnerin ze Stoupna. Zápis je datován 9.7.1726, ale chybí další údaje o snoube v matrice obvykle objevují, a nejsou uvedeni svědci. I kolem Catharinina synka, jenž je zm z roku 1725, panují nejasnosti. Zdálo by se, že jde o dítě vzešlé z manželství s George St narodilo ještě v Sasku. Ale hornopolická matrika narozených eviduje k 28.4.1723 křest Joha nemanželského syna Cathariny Wiessnerin z Horní Police (sic!). Catharina však měla být mim od roku 1722! Spletité nitky životního osudu této polické poddané se asi nepodaří nikdy zc už proto, že po roce 1725 Catharina ze seznamů beze stopy mizí (zřejmě odešla se svým manž ale z výše uvedeného je patrné, že nějaký čas pobývala v luteránském Sasku, a dokonce není Sasku uzavřela manželství podle augšpurské konfese. ? Vedle výše uvedených případů však zjišťujeme, že luteránství mohlo přímo na panství zkříži katolických poddaných, kteří své bydliště nikdy neopustili. V této souvislosti stojí za zm žen, Anny Marie Palme (nar.1707) z Horní Police a Anny Rosiny Hänschke (nar.1696) ze Žando dcera polického sedláka, otěhotněla za svobodna s jistým Christianem Meinertem, který slou pluku („So mit den Christian Meinert, Recrout unter den Sachssischen Regiment zu Fahl komm na svět nemanželskou dceru, jíž nechala 7.5.1725 pokřtít jako Sussanu, ale dítě za necelé (24.1.1727). Pokud byl otec malé Sussany rekrutem saského kurfiřta, dalo by se zde připome uvedeno v souvislosti s polickými poddanými, sloužícími v cizích armádách: nelze si sice p že služba ve vojsku protestantského zeměpána musela znamenat nutnost konvertovat, ale urči směru na tyto muže mohl být vyvíjen a určitě platí, že přicházeli s luterstvím a luterány Jestliže v předešlých případech pouze opatrně dedukujeme, že ke kontaktu s luterstvím či l hypoteticky dojít, u Anny Rosiny Hänschke je - jako u jediné z celého sledovaného souboru jednoznačně doložena. Setkání s osobou evangelického vyznání ji poznamenalo na celý život, nikoliv v rovině duchovní, ale výhradně v rovině fyzické: Anna Rosina porodila nemanželské otcem byl luterán. V seznamu pro rok 1724 je u této dcery žandovského souseda poznámka: „Z unter Wittib und Weyssen eingeschrieben, Zufall kommen mit einen Luterisch Schuh Knecht." letech je pak skutečně vedena nikoliv u rodičů, ale spolu s nemanželským synem Josephem v sirotků. Skutečnost, že úředník sestavující sezam cítil potřebu zdůraznit, že k mimomanžel došlo právě s luteránem, může svědčit jednak o tom, že šlo o zvláštnost, jednak o tom, že očích současníků dvojnásob pohoršující. V patrimoniálních archivu se však podařilo najít další dokumenty, které tuto kauzu zajímav Onen ševcovský tovaryš luterského vyznání byl synem evangelíka Samuela Königa, měšťana ve v inkriminované době již zesnulého. Tento mládenec, jehož křestní jméno dochované prameny, neuvádějí, po jistý čas pobýval v Žandově a byl zaměstnán u zdejšího ševcovského mistra Pe Bezpochyby právě v té době se seznámil Annou Rosinou Hänschke. Nešlo tedy o nějakou náhodn oba mladí lidé se patrně před tím, než navázali milostný vztah, pravidelně vídali. Když po přišla do jiného stavu, její partner byl rozhodnut celou věc čestně vyřešit a těhotnou dív milenci plánovali sňatek ještě před početím dítěte a nezávisle na něm; je dobře známo, že demografického režimu bylo poměrně obvyklé, že manželský pár počal své první dítě programo svatbou, navzdory tomu, že taková praxe byla v příkrém rozporu s církevní morálkou. Aby ml vrchnostenského souhlasu se sňatkem, byl náš ševcovský tovaryš ochoten vzdát se své víry i se polické vrchnosti a konvertovat ke katolictví. Všechny tyto podrobnosti se dozvídáme z písemné žádosti tohoto mladíka, adresované Anně Ma kněžně Toskánské, a datované 21.3. 1723, která se dochovala v agendě vrchnostenské kancelá listě mladík líčí, jak vnuknutím Ducha svatého a z niterné touhy po spásné katolické víře, vstoupit do manželského svazku s Rosinou, manželskou dcerou ctěného Christopha Hänschkeho, Žandově. Z tohoto důvodu je jakožto svobodná a dosud nikomu nepoddaná osoba odhodlán stát toskánské princezny a poníženě ji ve svém listě prosí, aby jeho prosbám vyhověla. Náš tovaryš podal svou žádost na vrchnostenskou kancelář zřejmě v době, kdy už dítě bylo n jak je ale patrné z poddanských seznamů po roce 1723, jeho žádosti nebylo vyhověno: Anna R je evidována jako svobodná matka a opakující se poznámka „Zufahl kommen" naznačuje, že na ulpělo znamení hanby a opovržení. Žadná osoba s příjmením König do poddanské evidence po r nepřibyla a v matrice nenajdeme ani záznam o sňatku tohoto páru. Můžeme se jen dohadovat, zda byla skutečně mladíkova žádost odmítnuta a zda byla odmítnuta byl luteránem, anebo zda vrchnost byla ochotna jeho prosby vyslyšet, ale sám žadatel se na od svých záměrů upustil a z polického panství odešel. Každopádně lze vyzdvihnout dvě zajím Jednak se ukazuje, že pobyt evangelíka na jinak katolickém panství byl sám o sobě v princi katolického vyznání jej zaměstnal, obec a patrně i vrchnostenská kancelář a farář jeho pob Snad dočasné pobyty osob evangelického vyznání z jiných částí monarchie a rovněž z ciziny nebyly a je otázkou, zda by přítomnost luteránského tovaryše zanechala vůbec nějakou stopu kdyby se dotyčný býval tak osudově nezapletl s místní dívkou. Vedle toho je pozoruhodné, ž pocházel právě z Lehnice, do níž ve stejné době odcházeli za studiem mladíci z polického p náhoda? Jakoby skutečně mezi Polickem a Lehnicí existovala jakási „kulturní výměna". Praxe fluktuovala mezi těmito dvěma, dosti vzdálenými regiony, se mohla vyvinout historicky, ale ní nevíme, pokud vůbec existovala. ? Osudy několika poddaných z panství Horní Police tedy naznačují, že k určitým omezeným kont obyvatelstva s evangelíky či nekatolickým prostředím mohlo docházet i za Karla VI., v době rekatolizace. Ale zároveň platí, že navzdory luteránské minulosti tohoto regionu, nebyly z panství nalezeny žádné známky toho, že by nekatolictví bylo rozšířeno i mezi zdejšími podd ohledu zůstávají badatelskou výzvou materiály biskupské konzistoře, které mohou obsahovat poznatků o nekatolictví na severu Čech v 2. polovině 17. a v 18. století. Eva Melmuková, Patent zvaný toleranční, Praha 1999, s. 140-144. Zde také na s. 32-33 český německého textu Tolerančního patentu. E. Melmuková, c.d., s. 71-95. Ivo Kořán, Opočenská rebelie roku 1732, in: Acta Musei Regin S.B. Scientae sociales XII, 1970, s. 93n. E. Melmuková, c.d., s. 147-148. Názor, že luteránství v severočeském pohraničí přežilo v r dobu pronásledování díky ochraně hor a pastorační péči nedalekých saských sborů, opírá aut několika luteránských rodin v obci Jizerka na frýdlantském panství. Tyto rodiny se na Frýd v roce 1630, když uprchly před rekatolizačním útlakem z jilemnického panství, ale na jejic luterskému sboru v Sasku se přišlo až krátce před vydáním Tolerančního patentu, na podzim Ferdinand Hrejsa, Čeští kacíři dvacet let před tolerancí, Reformační sborník. Práce z ději československého života náboženského, č. 1, roč. 1921, s. 80-192. Zmíněné čtyři případy js v Knize ortálů českých, souboru rozsudků apelačního soudu, pro léta 1741 (fol. 126), 1751 (fol. 107) a 1755 (fol. 75). Eliška Čáňová (ed.), Prameny pro hospodářské a sociální dějiny. Nejstarší zpovědní seznamy svazek III, Praha 1983, s. 4-5 (Úvod). V SOA Litoměřice je uložen fond Biskupská konzistoř Litoměřice 1655-1944, který je v souča zpracováván a pro badatele je přístupný jen částečně. Podle informace pracovnice archivu, pořádá, se v něm žádné zpovědní seznamy nevyskytují a farářské relace jsou dochovány jen t každém případě jde o materiály dosud nezpracované a nevyhodnocené, mezi nimiž se mohou naj pro studium konfesijních poměrů na severu Čech po roce 1655, kdy nového biskupství vzniklo Eliška Čáňová (ed.), Prameny pro hospodářské a sociální dějiny. Nejstarší zpovědní seznamy svazek III, Praha 1983, fol. 98-103, 248-260, 261-265, 287. Soupis podle víry 1651, SOA Litoměřice, pob.Děčín, fond velkostatek Děčín. Ludomír Kocourek, Vrchnost, města a luterská reformace v severních Čechách, in: Poddanská patrimoniální správy. Sborník příspěvků z konference v Ústí nad Orlicí 12.-13.září 1995, s Eduard Maur, Problémy demografické struktury Čech v polovině 17. století, in: ČsČH 19, 197 [11] Srov. M. Seligová, Demografické, rodinné a sociální poměry na panství Děčín v polovin Diplomová práce na Pedagogické fakultě University J.E.Purkyně, Ústí nad Labem 1994. E.Maur, c.d., s. 845, pozn.17. Srov. Edita Štěříková, Běh života českých emigrantů v Berlíně v 18. století, Praha 1999 (m táž, Pozvání do Slezska. Vznik prvních emigrantských kolonií v 18. století v pruském Slezs (místní rejstřík). Dlužno ovšem podotknout, že autorka zkoumala jazykové české osady v zah se vyčleňovaly ze svého okolí jak náboženským, tak národnostním charakterem. Pokud se do e němečtí luteráni ze severu Čech, pravděpodobně neměli potřebu vytvářet uzavřené komunity a s novým prostředím v Sasku nebo Prusku, jež se od nich jazykově ani konfesijně nijak neliš [14] K podrobnější charakteristice tohoto pramene Eduard Maur, Základy historické demograf s.64-67. Srov. též Josef Křivka, Význam poddanských seznamů pro demografické bádání, Histo 4, Praha 1970, s.50-58. L.Kocourek, c.d., s. 65-67. Ottův slovník naučný, heslo Pencikové z Penciku. L.Kocourek, c.d., s. 67. Ottův slovník naučný, heslo Berka z Dubé. Vzbořence pacifikoval v tomto kraji generál Harant z Polžic se svým vojskem, který pak 25. na zámku ve Sloupu soudil spolu se soudní komisí a krajským hejtmanem rebely z panství Hor Uloženo v SOA Litoměřice, pob. Děčín, fond Velkostatek Horní Police, manipulační systému P 1799, oddíl Politicum stricte, sign. I/1-85, inv.č. 364, kart.č. 57-75. Pavel Bělina, Kolín 18.6.1757, Bojiště českých dějin 1, Praha 1997, s.5-18. Peter Burke, Lidová kultura v raně novověké Evropě, Praha 2005, s.65-66. Roli vysloužilých vojáků při šíření nonkonformních věroučných názorů může ilustrovat přípa knihvazače a vojenského vysloužilce Josefa Hájka, který byl vyšetřován v souvislosti s odh sekty na Bydžovsku v letech 1747-48. Srov. Ivo Kořán, Židovská sekta na Bydžovsku v polovi ČČH 96, 1998, s. 72-101. Srov. E.Melmuková, c.d., s.10-12. SOA Litoměřice, pob. Děčín, fond Velkostatek Horní Police, agenda Povolení sňatků a zhostů sig. II/1-37, kart. 76. F.Hrejsa, c.d., 1921. Zde autor tlumočí farářské relace z 18. století, v nichž běžně farář jejich kolatuře žije či dočasně pobývá určitý počet luteránů. Markéta Seligová [ URL "LM-342.html "]