Mezi „Pryč od Říma!“ a „Modem vivendi“: z osudů katolické církve v Československu za první republiky a za německé okupace ****************************************************************************************** * Jana Kružíková ****************************************************************************************** In between “Away from Rome!” and “Modem Vivendi” Abstrakt Since the beginning of the 20th century, in religion, as well as in other sectors of socia the Czechoslovak Republic, the influence of secularization, liberalization, and modernizat to manifest itself. The impact was following: 1) decline in numbers of Catholics, 2) stren influence of Protestant Churches, and 3) attempts to reform the Roman-Catholic Church and its modernization. Now, we gradually pay attention to these phenomena. In 1910 (during the undertaken in the Austrian Monarchy), 90 % of Czechs declared themselves as Catholics. In the first Czechoslovak census), their numbers decreased to 82 %. In 1930, only 78% of inha to be Roman Catholics. After 1918, some of the former Catholic worshippers went over to th Churches, some of them joined the newly formed Czechoslovak Church and majority was withou During the 1930 census, persons “without denomination” composed the second largest group o as classified by their denomination - approximately 8%. There were two major waves of leav Catholic Church: 1) following creation of the Czechoslovak Republic in 1918, 2) in 1920, i with unsuccessful attempts to reform the Church. Since inhabitants of Czechoslovakia conne Church with the Habsburg Monarchy (the idea of a union of throne and alter was common - fo slogan: “We made a clean break with Vienna, we shall do the same with Rome” or “May good C remain - Catholic?”). They considered leaving the Church as a demonstration of independenc Czechoslovak Republic; as weakening of Church’s influence on life in the new state. Mezi „Pryč od Říma!" a „Modem vivendi": z osudů katolické církve v Československu za první německé okupace Od počátku dvacátého století se v oblasti náboženské, stejně jako v ostatních oblastech ži v Československé republice, projevoval vliv sekularizace, liberalizace a modernizace. Důsl k: 1. úbytku katolíků, 2. posílení vlivu protestantských církví a 3. snahám o reformu říms církve a volání po její modernizaci. Věnujme se nyní postupně těmto uvedeným fenoménům. Roku 1910 (při posledním sčítání lidu v rakouské monarchii) se ke katolicismu hlásilo 90 % V roce 1921 (při prvním československém sčítání) jejich počet klesl na 82 %. V roce 1930 s římskokatolické církvi přihlásilo 78 % obyvatel. Po roce 1918 část bývalých katolických vě k církvím protestantským, část k nově vytvořené Československé církvi a nejpodstatnější čá bezkonfesijními. Při sčítání v roce 1930 tvořily osoby „bez vyznání" druhou nejpočetnější tříděných podle vyznání - asi 8 %.1 K vystupování z římskokatolické církve došlo převážně ve dvou vlnách: 1. po vzniku Českosl v roce 1918, 2. roku 1920 v souvislosti s neúspěšnými snahami o reformu církve. Jelikož si obyvatelé Československa spojovali s katolickou církví habsburskou monarchii (z představa o spojení trůnu a oltáře - viz například heslo: „Zúčtovali jsme s Vídní, zúčtuje nebo „Může dobrý Čech být - či zůstat - katolíkem?"), chápali své vystupování z této církv samostatnosti a nezávislosti nové Československé republiky, jako oslabení vlivu církve na státě. Část vystoupivších z římskokatolické církve však - přes sílící sekularizaci a liberalizaci republice - cítila potřebu i po rozchodu s katolickou církví nějakým způsobem naplňovat sv cítění; cítila potřebu kontinuity křesťanských hodnot, které určovaly jejich předchozí živ alespoň matrikově zůstat věřícími. Někteří z nich pod vlivem vůdčích politiků nového státu G. Masaryka, po opuštění katolické církve vstoupili do církve evangelické. Většina však, p církve Československé. Církev Československá vznikla z pražského spolku Jednota katolického duchovenstva, jenž sd usilující o reformu římskokatolické církve. Požadovaná reforma souvisela se snahou adekvát s novými poměry plynoucími ze vzniku Československé republiky, s modernizací církve, s při i praxe katolické církve českému národnímu duchu. Základní požadavky, které se katoličtí k prosadit, byly tyto: rozšíření církevní samosprávy a možnost laické spolupráce v ní, úprav far, volba biskupů, zdobrovolnění celibátu, liturgie v národním jazyce, úprava kněžského s církevních pohřbů žehem atd. Papež Benedikt XV. však požadované reformy zásadně odmítl a r nového pražského arcibiskupa (dr. Františka Kordače), který na jeho pokyn proti reformním katolických kněží ostře vystoupil a roku 1920 Jednotu katolického duchovenstva rozpustil. se Jednota katolického duchovenstva rozštěpila na dvě složky: konzervativní a progresivní Konzervativní menšina kladla větší důraz než na modernizaci na národní požadavky a ustavil pravoslavnou církev. Její představitel Pavlík (později sv. Gorazd) obdržel od srbského pat svěcení a od něho a dalších reprezentantů světové ortodoxie byla česká církev uznána za au Počtem svých věřících však česká pravoslavná církev od svého vzniku až dodnes nepřekročila minority. Nespokojená většina kněží, tj. kněží progresivního křídla Jednoty katolického du založili roku 1920 novou Církev československou, která měla být zároveň reformační („svobo i národní. V jejím čele stál dr. Karel Farský. Oba názvy této nové církve - původní českos později (roku 1950) přidaný husitská - dobře charakterizují ráz, jejž tomuto náboženskému chtěli vtisknout jeho zakladatelé: nová církev se měla v Československu stát církví státní návratu ke slavné husitské tradici české minulosti. V ohledu náboženské věrouky se však as době své existence ubírala zcela odlišnými cestami než české reformní hnutí z 15. století. charakteristikou této církve asi bylo přizpůsobení křesťanské nauky modernímu duchu. Snahy o modernizaci těch oblastí života jednotlivce, jež až do počátku dvacátého století b katolické církve, vycházely samozřejmě nejen z reformující se církve samé, ale rovněž od s jedinců reprezentujících stát. Liberální kruhy se s katolicismem střetávaly především v ot kulturních a občanskoprávních. Například v oblasti školství došlo k podstatnému uvolnění o byla zrušena povinná účast dětí a učitelů na náboženských obřadech, modlitba počátkem a ko učitelům bylo umožněno rozhodovat o výzdobě tříd náboženskými symboly (jednalo se samozřej odstranění křížů z učeben), byl zrušen tzv. celibát učitelek, od roku 1922 mohli rodiče sv povinného náboženství na okresních úřadech).2 V oblasti manželského práva byly prosazeny r a občanský sňatek se stal fakultativním, tj. platným byl jak církevní, tak i občanský sňat povoleno pohřbívání žehem, které do té doby bylo zakázáno. Schválen byl také tzv. „kazatel který kněžím pod trestem vězení zakazoval kritizovat při kázáních platné či navržené zákon kritizovat určité politické strany nebo organizace, volební kandidáty či politický tisk.3 Rovněž z tohoto důvodu bylo pro českou církev nevyhnutelné ovlivňovat politické dění v Čes republice, spolupodílet se na činnosti českých katolických stran. Záhy po vzniku republiky se dvě dosavadní významné české katolické strany, katolickonárodní a křesťanskosociální st v stranu jedinou - Československou stranu lidovou. Jelikož nám na tomto místě nejde o česk katolické strany, ale spíše o katolickou církev jako takovou, uveďme pouze, že Českosloven lidová získala v nově vzniklé republice poměrně důležité postavení, že se v letech 1921-19 účasti neobešla žádná vládní koalice a že za druhé světové války se její předseda, msgre J stal dokonce předsedou exilové vlády v Londýně. Souhlas ostatních koaličních stran s účast vládách neplynul však z nějakého jejich filokatolicismu, ale samozřejmě spíše z potřeby za v parlamentě, jež by se bez lidové strany velmi těžko hledala. Vzhledem k výše uvedenému - tomu, že přes probíhající proces sekularizace a liberalizace zůstávala většina obyvatel Če republiky alespoň matrikově katolíky a že se řada představitelů katolické církve výrazně s na vedení Československé republiky,4 musela se česká politická reprezentace chovat ke kato realisticky. Výrazem realismu české politické reprezentace bylo například rychlé navázání styků s Vatikánem. Přestože k papežství nepociťovali mužové hradu žádné zvláštní sympatie bychom mohli označit (stejně jako v případě jejich vztahu k českému katolicismu) spíše jak korektní, usilovali o zlepšení vztahu mezi Československem a Vatikánem. Výrazem těchto záj navázání diplomatických styků. Na jaře 1920 bylo zřízeno vyslanectví Československé republ stolice (prvním vyslancem ČSR u Apoštolského stolce byl Kamil Krofta) a naopak Vatikán jme papežského nuncia pro Československou republiku Micaru.5 Po navázání diplomatických styků Vatikánem a československou vládou k jakémusi náboženskému provizóriu. Jak už jsem výše uv době bylo na školách zrušeno povinné vyučování náboženství a byla zrušena povinnost církev druhé straně však stát platil i nadále kongruu,6 vydržoval bohoslovecké fakulty a přispíva semináře. Vážně v těchto diplomatických stycích zaskřípalo během trvání první republiky po roce 1925, kdy papežský nuncius F. Marmaggi odejel z Prahy do Vatikánu na znamení protestu účasti nejvyšších státních představitelů na oslavách výročí mistra Jana Husa. Oslav Husova totiž 6. července 1925 zúčastnil prezident T. G. Masaryk, premiér a další členové vlády.7 v r. 1925 byly chápány nejen v souvislosti s těmito oslavami před deseti lety, kdy došlo k pomníku Mistra Jana Husa; ale především byly manifestací desátého výročí Husových oslav v v Ženevě v r. 1915, kdy profesor Masaryk poprvé veřejně vystoupil s požadavkem odboje prot Uhersku a s požadavkem samostatnosti Československa.8 (Sledujeme-li chronologicky vztahy m a Československou republikou, musíme na tomto místě zmínit rozhodnutí, které vydal Vatikán jímž zavedl numerus clausus pro duchovní, hodlající kandidovat na senátory či poslance.) R chápat jako rok obratu v jednáních mezi Československem a Vatikánem. Sekularizační snahy, tažením proti římskokatolické církvi, které v Československé republice vyvrcholily v letec uhasínaly někdy mezi lety 1920 až 1925, bývají často nazývány jako hnutí „Pryč od Říma". P k podstatnému zlepšení vztahů mezi Vatikánem a Československou republikou (a následně též církví a státem). Československé straně vyšel Vatikán vstříc ve věci obsazení arcibiskupsk Čechách a na Moravě (viz níže Modus vivendi), pouze formální a mírný protest vznesl proti církevních svátků. Československo se zase zdržovalo radikálních kroků, když například záko reformě, jenž vyvlastňoval půdu velkostatků přesahující rozlohu 250 hektarů, nebyl uplatně vlastnictví církevních institucí. (Z téměř 60 000 hektarů zemědělské a 240 000 hektarů veš půdy, která podle pozemkové reformy propadla záboru, zůstalo téměř 85 % v rukou bývalých m církevních institucí.9) Československo se rovněž snažilo ulomit hrot rozhodnutí ve věci st z března 1925 tím, že místo svátků zrušených zavedlo nové, mezi nimiž byly - vedle těch, j zamlouvat nemohly (1. máj a 6. červenec - výročí upálení Jana Husa), dva další, jejichž za vstřícným gestem vůči katolíkům, totiž 5. červenec (svatí Cyril a Metoděj) a 28. září (sva Nejvýznamnějším úspěchem v jednáních mezi Vatikánem a Československou republikou bylo však vivendi. Dohoda Modus vivendi byla podepsána roku 1927 a ratifikována příštího roku. Vzhle jednalo pouze o rámcovou dohodu, nenazývala se konkordát, ale modus vivendi (mj. to znamen od konkordátu, který musí být schválen v zákonodárném shromáždění, u modu vivendi postačov ministerské radě). TextModu vivendi obsahoval šest článků. Nejdůležitější byl hned první č se rozhraničení diecézí. Podle něj měly být hranice československých diecézí přizpůsobeny Tato otázka se týkala zejména Slovenska (případně Podkarpatské Rusi), kde rozlehlá území s biskupství se sídlem v Maďarsku (z menší části i naopak některé slovenské diecéze přesahov Sjednocení státních a diecézních hranic bylo pro Československo důležité i vzhledem k maďa o revizi této dohody. Velmi důležitý byl rovněž čtvrtý článek Modu vivendi, který upravova biskupů. Dalším projevem přátelského postoje československého státu ke katolické církvi byly oslavy milénia v roce 1929. Tyto oslavy proběhly pod záštitou prezidenta Československé republiky československé vlády a charakterizovala je početná účast vlády. Zlepšení vztahů mezi Vatikánem a Československou republikou a mezi katolickou církví a stá rovněž sjezd československých katolíků, který se konal roku 1935 v Praze. Tohoto sjezdu se věřící všech národů Československa a papež se na něm dal zastupovat pařížským arcibiskupem Verdierem. Významnost prvního celostátního sjezdu katolíku ČSR spočívala v tom, že „po něk přišel tak vysoký zástupce Svaté Stolice na půdu naší země a poprvé na půdu obnoveného neo československého",10 ale především znamenal tento sjezd zpečetění „konce jednání a definit modu vivendi, jenž trvale upravil styky mezi Svatou Stolicí a Československou republikou". slavnost sjezdu - mši, kterou kardinál sloužil na Strahovském stadionu - přišla (vedle 350 celá československá vláda: byla to jakási tichá omluva za to, co se stalo o deset let dřív Významným ukazatelem stavu katolické církve v Československu za první republiky byl též je tzv. k židovské otázce: nejprve je ovšem třeba se ve stručnosti zmínit o charakteru vatiká židům, která se po smrti Pia XI. výrazně proměnila. Počínaje konkordátem z roce 1933 začín jeho nástupce Pia XII. s Hitlerem, který v podstatě sledoval cíl dát příbuzné společenské základ v křesťanské ideologii a nabídnout církev jako institucionální oporu autoritativníh by ovládal politickou situaci na evropském kontinentě. Koncepce Pia XII. nebyla orientován encyklika Summi Pontificatus z roku 1939), alespoň ne ve vztahu k západním demokraciím, av v principu nebyl proti tomu, aby Hitler rozšířil svou moc na úkor „slabších" buržoazně dem systémů. Je známo, že Pius XII. nikdy neoznačil Hitlera za hlavního viníka druhé světové v jednoznačně nepostavil na stranu západních demokracií. V pozadí jsou opět bezesporu nejen udržení sympatií německého katolicismu, ale i vážné důvody doktrinální: výhrady Pia XII. k západní společnosti byly tak silné, že tato společnost jako by mu nestála za to, aby ji en proti diktatuře, která do budoucnosti slibovala stát se pevným sloupem politické moci círk koneckonců činil dost pro to, aby v Piovi XII. neustále vzbuzoval naděje, že šance katolic nejsou ztraceny. „Zásadní dohoda" měla být ovšem uskutečněna po válce. Diplomacie Pia XII. nebyla tedy motivována jen úzkými náboženskými zájmy německého katolic v širším rámci především nadějí Pia XII. v možnost transformace fašistického státu ve smys sociální doktríny, v možnost tímto způsobem vytvořit „křesťansko-demokratickou" Evropu, a zločiny nacismu dosahovaly již míry nesnesitelné pro civilizované lidstvo. Mezi příčiny tr Pia XII. patří také jeho vypjaté konstatinovské pojetí církve; Pius XII. vycházel totiž ve světu v podstatě z otázky: jak musí být svět utvářen, aby odpovídal neměnným představám a Zdá se, že až do začátku roku 1940 ovlivňovalo papežův postoj přání vyhnout se každému pro by mohlo způsobit odklon německých katolíků od Říma (od konce června 1940 začíná mít na pa vliv další činitel, který se stává později rozhodujícím: sovětská hrozba). Například když vyjadřoval Pius XII. ve své encyklice Summi Pontificatus soucit s Polskem, vystříhal se vý akce říše. Papež, který projevil svůj zármutek nad utrpením Polska, vyjádřil později své p osudem Belgičanů, Holanďanů a Lucemburčanů. Proč však mlčel, když šlo o Židy? Částečnou od článek uveřejněný v Osservatore Romano několik týdnů před německým útokem ve Flandrech a p neutrálních malých zemí, Dánska a Norska. Z uvedeného článku se zdá, že papež odsuzoval ná otevřeně jen tehdy, když byli oběťmi katolíci. Tato hypotéza není tendenční; předpokládá j své pověření velmi úzce. S tímto jevem se často setkáváme i na straně katolické církve v Československu. Přímo s an názory vystupovali v Československu ultrapravicoví katoličtí intelektuálové, kteří své náz v časopisech Řád, Tak a Národní obroda. Poukazovali zde na přirozenost a tradici českého a dokonce napravovali mezi českou veřejností reputaci norimberským zákonům, které prezentova podobu církevních nařízení.12 Antisemitská propaganda katolické ultrapravice, jež vycházel ideových kořenů a byla postavena na dogmatu žid versus křesťan, se uplatňovala v českém pr tisku až do roku 1941 poměrně často. Příkladem antisemitismu mezi církevními hodnostáři je msgre. Bohumila Staška na manifestaci Mladé národní jednoty v Dobříši, jehož záznam uveřej Večer. Stašek v něm označil židovství a zednářství za hlavní elementy, které podvracejí a v českém národě, a vyslovil se pro založení pevného křesťanského řádu: „ ... je třeba zúčt tento řád podvrací - zvláště zednářství a židovství."13 Na druhou stranu i mezi českými katolickými knězi lze nalézt (i když poměrně zřídka) vysto antisemitismu. Jedná se například o známé vystoupení pražského kardinála Karla Kašpara pro opatřením. Plánované zavedení protižidovských rasových zákonů v období Protektorátu vedlo arcibiskupa kardinála Karla Kašpara k tomu, že se, byť byl v té době již vážně nemocný, ob Národní jednoty listem, v němž prohlásil, že budou-li tyto židovské zákony prosazeny, odso listem. Proto se od nich upustilo.14 Nebo účast dominikána Silvestra Braito,15 profesora o bohosloveckého učiliště na manifestaci na téma „Rasové zákony a demokracie". (Tato manifes 9. října v Plodinově burze v Praze. Pořádal ji Svaz Čechů-židů a zúčastnilo se jí více jak Zástupci všech náboženství na ní odsoudili německé rasistické zákony.16) Dalším příkladem s provinciálem jezuitů Rudolfem Mikušem, v němž požadoval vyřazení židů z hospodářského a života, z některých povolání, z tisku, z výchovy mládeže, jinak prý „zničí celou křesťansk Častější příčinou protižidovského postoje katolické církve však bylo uvědomění si skutečno „židovské otázky" přijde zcela logicky na řadu otázka česká. Viz kupříkladu tato citace z „Události nás naučily, že tam, kde se brojí a útočí na židy, dochází pak také k bojům prot Nemůže být celkem ani jinak, neboť křesťanství navazuje přímo na židovství. Časopis českéh Sursum vystihl tuto dějinnou pravdu tím, že napsal v posledním čísle toto: ‚I v nynější do pronásledování židů je prvním náznakem brzkého pronásledování křesťanství. Jakmile se v ně lidské vášně proti židům, křesťané mohou čekati, že brzy dojde i na ně.‘ Této pravdy měly časopisy lidovců a slovenských ľuďáků ..." .18 Obecně však platí, že český katolický tisk na projevy antisemitismu v Německu prakticky ne Neobjevovaly se v něm žádné komentáře, žádná hodnocení. Neobjevovaly se články pro ani pro a o židech v Československu se nepsalo téměř vůbec. 1 Podle sčítání lidu z roku 1930 jsou procentuální zastoupení jednotlivých náboženských vy římskokatolická církev 78%, československá církev 7,3%, evangelické církve 4,7%, izraelské (118 000), bez náboženské příslušnosti 8%. In: Milan Stloukal, Eduard Maur, Ludmila Fialov Dějiny obyvatelstva českých zemí, Praha 1996, s. 299. 2 Iva Koucká, David Papajík (ed.), Politický katolicismus v nástupnických státech Rakousko monarchie v letech 1918-1938, Olomouc 2001, s. 20. 3 Tamtéž, s. 38. 4 Poměrně velký počet katolických duchovních byl ve volebním období 1920-1935 mezi poslanc roku 1920 tvořili duchovní 19 % poslanců a 25 % senátorů, roku 1925 - 16 % poslanců a 19 % 1929 - 20 % poslanců a 31 % senátorů a roku 1935 - 14 % poslanců a 27 % senátorů. Tamtéž, 5 Jaroslav Cesar, Bohumil Černý, Alena Gajanová, Církve v našich dějinách, Praha 1960, s. 6 Kongruový zákon se týkal zajištění platu duchovenstva a byl schválen roku 1926. 7 Jaroslav Cesar, Bohumil Černý, Alena Gajanová, Církve v našich dějinách, Praha 1960, s. 8 Husovy oslavy, Československá republika, 7. července 1925, s. 1. 9 J. Laurová, R. Wohlgemuthová, J. Křen, J. Lisý, Náboženství, církve, klerikalismus a naš 1962, s. 154. 10 Sjezd československých katolíků, Pražské noviny, 27. června 1935, s. 1. 11 Kardinál legát Verdier: Jsem hrd na své vysoké postavení, Pražské noviny, 2. července 1 12 Jan Rataj, Z druhé republiky, Praha 1993, s. 65. 13 Msgre Stašek proti marxismu, židovstvu a zednářství, Večer, 21. února 1939, s. 1. 14 Dominik Duka, Vatikán a antisemitismus v nacistické éře, Teologické texty, 1995, č. 1, Brandes, Češi pod německým protektorátem, Praha 1999, s. 142. Livie Rothkirchenová, Eva Sc Hartmannová, Avigdor Dagan, Osud židů v protektorátu 1939 - 1945, Praha 1991, s. 27. 15 Český náboženský publicista prof. P. Braito O. P. z Olomouce vystupoval proti antisemit Viz např. jeho posudek na „Paulus Werk", který vyšel ve vídeňském časopise Die Erfühlung, antisemitismus herezí a o němž referoval i Rozvoj. In: Antisemitismus pod lupou katolickéh 11. prosince 1937, s. 3. 16 Jiří Křesťan, Alexandra Blodigová, Jaroslav Bubeník, Židovské spolky v českých zemích 1 2001, s. 42. 17 Církev pro rychlé řešení židovské otázky, Večer, 11. února 1939, s. 1. 18 Po židech křesťané, Rozvoj, 18. listopadu 1938, s. 4. Jana Kružíková [ URL "LM-229.html "]