Proměny religiozity volyňských Čechů ****************************************************************************************** * Olga Nešporová ****************************************************************************************** Changes in religiosity of Volyn Czechs Abstrakt Volyn Czechs compose a group that has been afforded significant attention by both scientif as well as by regular citizens. However, despite this interest the topic of religiosity ha neglected and was totally sidetracked away from major interest of researchers who are inte group during the post-emigration period when especially the gradual integration of repatri majority society was investigated. Proměny religiozity volyňských Čechů Volyňští Češi jsou skupinou, jíž byla věnována značná pozornost jak mezi vědeckými badatel běžnými občany. Při tomto zájmu však bylo notně opomíjeno téma religiozity, které se ocitl hlavní zájem badatelů, zabývajících se touto skupinou v poreemigračním období, kdy byl tem postup integrace reemigrantů do majoritní společnosti. V Čechách doposud vyšlo několik prací pojednávajících o volyňských Češích, a to nejen odbo i vzpomínkových pojednání a kronik, sepsaných samotnými reemigranty. Nejvíce vyčerpávající na problematiku volyňských Čechů přitom podal Jaroslav Vaculík ve svých Dějinách volyňskýc věnoval poměrům hospodářským, politickým, kulturním a poměrně podrobně i poměrům nábožensk kladl hlavní důraz na formální stránku věci a čerpal jen z pramenů oficiální povahy, snaži vyjasnit problematiku nucených přestupů k pravoslaví, ale skutečnými projevy religiozity m vlastně nezabýval. O náboženských praktikách a smýšlení vystěhovalců se více dovídáme z pr kteří Volyň sami navštívili nebo byli s volyňskými Čechy v přímém kontaktu. Tyto materiály byly zatíženy subjektivním míněním pisatele a hodnověrné informace se zde mísí s hodnotící navíc vždy zachycují pouze určitou část dané problematiky. V souvislosti s reemigrací voly s jejich usídlováním a integrací do majoritní společnosti byla napsána řada prací, ve kter náboženská problematika pojednávána jen velmi okrajově, nebo byla zcela opomíjena. Badatel zmiňovali pouze o "exotickém" pravoslavném vyznání volyňských Čechů, o katolickém a protes nebylo řečeno téměř nic. Religijní problematiku poválečných reemigrantů z Ukrajiny, Rumuns studovala Alexandra Navrátilová, ovšem její přístup byl poněkud svérázný, přesně vystižený označením studovaného tématu jako religijních přežitků. Náboženství volyňských Čechů se ja objevilo pouze v práci Jana J. Širokého, který se zabýval religiozitou českých evangelíků Čechách. Tyto studie bude věnována religiozitě volyňských Čechů a jejím proměnám, ke kterým došlo v reemigraci. Hlavní pozornost přitom zaměřím na evangelíky, kteří patřili na Volyni do refo v Boratíně (v Luckém újezdu) a v Čechách se po reemigraci přihlásili do českobratrského ev sboru v Chotiněvsi (na Litoměřicku), který byl založen na jejich popud. Na úvod považuji z velmi stručně nastínit obecné poměry a sociální postavení české minority na Volyni a jejic náboženskou problematiku nelze sledovat bez kontextu, ve kterém se vyskytuje. * * * Čeští vystěhovalci odcházeli na Volyň z ekonomických důvodů, k čemuž je motivovala zejména půdy a její snadná dostupnost. Ruská vláda přistěhovalectví podporovala, prvotně z důvodů ale i proto, že se snažila oslabit poměrně silný vliv polských katolíků ve Volyňské gubern jako od Slovanů očekávalo, že brzy splynou s ruským obyvatelstvem a přestoupí na pravoslav ruská slavjanofilská věda totiž zdůrazňovala to, že Češi jsou „potomky husitů" a jako tako ruských úředníků k „papeži daleko". Jejich katolicismus nebyl takového typu jako polský. J imigranti přijali ruské občanství, získali navíc od ruské vlády řadu privilegií - osvoboze daní (na dobu pěti let), od vojenské služby a dalších povinností, mohli si utvořit vlastní požívat náboženské svobody. V letech 1868-1874 tak na Volyň odešlo s hlavní vystěhovaleckou vlnou asi 15 000 Čechů. Po téměř zastavila, protože vláda přestala dávat přistěhovalcům privilegia a navíc začala vyv silný rusifikační tlak. Podle prvního ruského sčítání lidu žilo v roce 1897 ve Volyňské gu 670 Čechů. Převážná většina z nich žila na venkově a živila se zemědělstvím či „kovozemědě pouze pro menšinu byla hlavním zdrojem obživy řemeslná činnost. Ve srovnání s ukrajinským používali Češi modernější a efektivnější pracovní postupy a jejich životní úroveň byla vyš vlastní zemědělské stroje, případně je dováželi z Čech. Velké zisky jim přinášelo zejména dále vynikali například v ovocnářství, chovu hospodářských zvířat a ve včelařství. Kulturní a duchovní život Čechů na Volyni byl poměrně pestrý. Často pořádali různé společe vzájemnou soudržností se snažili o udržení národního povědomí. Zakládali své knihovny, hud pěvecké kroužky, ochotnická divadla, hasičské sbory a sokolské jednoty i náboženská sdruže hrálo v jejich životě důležitou roli a zároveň bylo jedním z prvků posilujících národní id byla například četba českého tisku, nejvíce mladočeských Národních listů. Když se počátkem uvolnil rusifikační tlak, na Volyň začaly přicházet i další české tiskoviny. Zpočátku budovali Češi na Volyni i své školy, ty však byly r. 1891 v rámci rusifikačních o a nahrazeny školami ruskými s výukou pravoslavného náboženství. Čeština pak byla vyučována dobrovolný předmět nebo v domácím vyučování. Ke zlepšení situace došlo až po první světové připadla Polsku, které uznávalo práva národnostních menšin. Ti nejbohatší posílali své dět Čech. Ohromný dopad na život volyňských Čechů měly obě světové války, které přinesly ztráty na ž v hospodářství. Vzpomínky na válečné hrůzy se nesmazatelně zapsaly do paměti těch, kteří j nepochybně zanechaly stopy na jejich dalších životech. V první světové válce bojovali voly československých legiích v Rusku proti Rakousku-Uhersku. Výsledek války způsobil v oblasti státních hranic, kdy byla podle mírové smlouvy mezi Ruskem a Polskem z března 1921 Volyň r dvě části. Větší, západní část připadla Polsku a východní část pozdějšímu Sovětskému svazu volyňských Čechů se tak stala polskými občany a jejich další osudy byly značně odlišné od zůstala v Sovětském svazu. K opětovnému spojení Volyně došlo až s příchodem další světové 1939, kdy Volyň připadla SSSR. Následkem toho byla i v bývalé polské části prováděna pozem kolektivizováno zemědělství a zakládány kolchozy. Nepohodlní bohatí rolníci byly označeni postupně deportováni na Sibiř. Až příchod německých vojsk v červnu 1941 oslabil bolševický oblasti a deportace na Sibiř byly zastaveny. Poněvadž Češi z Volyně ve válce bojovali v 1. armádním sboru v Sovětském svazu a významně se podíleli na osvobození Československa, napo tomu, že jim po skončení války bylo umožněno hromadně reemigrovat zpět do vlasti a osídlit * * * Jak jsem již zmínila, díky záměrům ruské vlády o oslabení římskokatolické polské převahy v bylo náboženské vyznání českých imigrantů velmi důležité. Toho si byli vědomi i čeští před vyzdvihovali význam husitské minulosti pro všechny Čechy a přesvědčili ruskou vládu, že hu se velmi podobá víře pravoslavné. Ruská vláda v čele s carem Alexandrem II. přitom od počá s tím, že čeští přistěhovalci postupným přirozeným vývojem splynou s ruským pravoslavným o Neuchylovala se tedy k žádným násilným opatřením, zajistila Čechům náboženskou svobodu a p nové, tzv. husitské církve, která měla sjednotit všechny Čechy, oddělit je od římskokatoli jakousi přechodnou formací na cestě k pravoslaví. Hned počátkem roku 1871 přijeli na Volyň čeští kněží, Jan Saska a Václav Hrdlička, kteří z jako duchovní české husitské církve. Základními zásadami této uměle vytvořené víry bylo ne podávání pod obojí způsobou, neuznávání kněžského celibátu a konání bohoslužeb v národním vytvořeny dvě české farnosti (v Dubně a Hlinsku), vedené těmito knězi, a v roce 1875 vznik husitská farnost v Hulči, kde jako farář působil František Kašpar. Zdánlivě jednoduchý cíl sjednocení Čechů v rámci husitské církve se však ukázal být značně přičemž problémy vyvstávaly jak ze strany potenciálních farníků nové církve, tak i ze stra organizátorů. Přistěhovalci totiž patřili k různým náboženským skupinám a mnozí z nich zůs původnímu vyznání věrni. Nepříznivě působilo i roztroušení českých osad na poměrně velkém ti, kteří žili mimo zmíněné tři farnosti zůstali „husitstvím" zcela nedotčeni, udržovali s - většinou katolickou- a o vykonávání náboženských úkonů žádali podle místních možností po kněze nebo protestantské či pravoslavné duchovní. Nesrovnalosti nechtěně podněcovali i sam tzv. husitské církve, kteří se, mimo výše zmíněné zásady, nebyli schopni věroučně sjednoti Saska se přikláněl ke starokatolictví jako pozvolnému přechodu k pravoslaví, které byl sám již v roce 1874, V. Hrdlička usiloval o prosazení někdejších českobratrských zásad do husi konečně F. Kašpar měl nejblíže k církvi reformované. V 70. letech 19. století se tak na Vo k husitské církvi jen menší část Čechů a ani církevní shromáždění konaná v Kvasilově (r. 1 za účelem věroučného sjednocení a upevnění pozice husitské církve na Volyni nepřinesla žád výsledky. Vytvoření jednotné české církve v rámci Volyňské gubernie se tak postupně stával ruská vláda i duchovní získávali vůči této organizaci stále větší nedůvěru. V prosinci 1884 vydala ruská vláda zákon omezující neruské vlastnictví půdy, který se popr na české katolíky. Carská administrativa přehodnotila záležitosti týkající se českých imig zaměřila na stránku náboženskou a stupeň integrace do ruské společnosti. Přitom seznala, ž její očekávání, protože se nepřiblížili asimilaci, ani se nepodařilo oslabit polský katoli těchto zjištění vláda rozhodla, že čeští imigranti musí co možná nejdříve konvertovat k pr splynout s autochtonním obyvatelstvem a vydala patřičná opatření, která měla tento postup dubna 1888 hlavní prokurátor synodu K. Pobědonoscev společně s ministrem D. Tolstým vydali zrušení tří českých farností, přičemž byly uznány zásluhy J. Sasky, zatímco V. Hrdlička a propuštěni s tím, že musí opustit území Volyňské gubernie. Bývalí kněží krátce nato přijal s některými svými farníky, pravoslaví a na základě toho mohli zůstat na Volyni, kde pak pů učitelé. Po zrušení české církve následovalo období, kdy ruská vláda společně s pravoslavnými ducho pravoslavné vyznání a vyvíjela silný tlak na volyňské Čechy, aby konvertovali k pravoslaví se podřídilo a pravoslavnou víru přijalo, již během roku 1888 tak učinilo 5 505 osob a v l roku byl v Hulči (Ostrožský újezd) vysvěcen první český pravoslavný chrám. Druhý byl otevř 1889 v Kvasilově (Rovenský újezd). Další, ještě mohutnější vlna přestupů se zdvihla po vyd půdě v květnu 1893, neboť tento zákon nepovoloval cizincům vlastnit a najímat půdu, ovšem kteří přijali ruské poddanství a pravoslaví. Češi tak byli nuceni alespoň formálně přestou a většina z nich konvertovala, přičemž nejméně se své víry vzdávali protestanti, zejména b Jana Auerhana nedošlo ke konverzím pouze ve dvou českých osadách - Boratíně a Michajlovce osady byly protestantské. Na sklonku 19. století (1897) bylo již 66% Čechů pravoslavných, vyznávalo 29% volyňských Čechů a 5% se hlásilo k protestantským církvím. Někteří katolíci nechtějící přijmout pravoslaví raději Volyň opouštěli a odcházeli do Bosny, Ameriky i jina Během vlády cara Mikuláše II. (1894-1917) tlak na přestup k pravoslaví postupně polevoval 1905 byla carem vyhlášena náboženská svoboda. Někteří Češi se pak vraceli ke svému původní katolickému vyznání, což potvrzuje, že jejich příslušnost k pravoslavné církvi byla pouze formální záležitostí. Ostatně již dříve bylo ze strany pravoslavných duchovních několikrát na náboženskou vlažnost pravoslavných Čechů. O nepříliš vřelém vztahu k pravoslaví se zmiň imigranti a jejich potomci. Například v Malíně se po přijetí pravoslaví roku 1889 nadále p obyčejů katolického náboženství, předávajíce je s [!] pokolení na pokolení, a dokonce chod přijetí pravoslaví do katolických kostelů. Také v Kupičově se po vyhlášení náboženské svob desetiletích 20. století Češi navraceli ke svým původním vyznáním a ani ti, kteří zůstali příliš do cerkve nechodili. Necítili se tam mezi samými Ukrajinci dobře a raději chodili d nebo evangelického kostela. Z tohoto prohlášení je přitom patrné, že náboženství nadto sku z prostředků napomáhajících udržet národní identitu a ačkoliv se na Volyni nepodařilo vytv českou církev, jednotlivé české sbory, ať katolické či protestantské, svou činností stmelo minoritu. Větší počet českých katolíků žil např. v Martinovce, Teremnu, Jezírku, Kupičově a Smolárně katolíci udržovali kontakty zejména s polskými katolíky, ale ve 20. století také s vlastí, prostřednictvím ústředního apoštolátu sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci, později (ve 30. le prostřednictvím pražské Akce Našim na Volyni. Podle J. Folprechta nebyli Češi hlubokými ka katolictví viděli vůči Rusům kus vlastní, individuální bytosti. Čeští protestanti na Volyni se hlásili buď k církvi reformované nebo baptistické. Reformov organizováni ve třech sborech, kupičovském (Vladimirvolyňský újezd), boratínském (Lucký új michalovském (Rovenský újezd), přičemž jednotlivé sbory a jejich členové mezi sebou udržov styky. Ve víře byli navíc posilováni návštěvami evangelických farářů z Čech a četbou evang tisku odebíraného z Čech, Polska a Spojených států amerických. Aktivně se podíleli na sbor organizovali nedělní školy a sdružení mládeže, pořádali konfirmační cvičení a biblické hod se sborovému zpěvu. Neméně aktivní byli i baptisté, kteří žili v Michajlovce (Rovenský úje a Závidově (Ostrožský újezd). Většina baptistů nepřišla na Volyň přímo z Čech, ale z polsk a Kučova a byla potomky českých náboženských exulantů, kteří do Polska oblasti odešli na p století. Zůstali věrni svojí víře a poměrně striktně dodržovali dané zásady, za což byli p Čechy považováni za náboženské přepjatce. Jak již bylo řečeno, první světová válka přinesla mimo mnoha válečných škod zásadní změnu, rozdělení území Volyně mezi Polsko a Sovětské Rusko. Velmi odlišný vývoj obou částí Volyně probíhal i v náboženské oblasti. V meziválečném období tak v západní, polské části Volyně náboženskou svobodu a udržovali čilé styky s duchovními z Čech. Náboženský život nebyl vlá omezován a v zásadě lze říci, že jej úspěšně rozvíjeli příslušníci všech tří vyznání; mezi bylo roku 1921 asi 71% pravoslavných, 22% katolíků a 7% evangelíků. Naproti tomu ve východ části Volyně docházelo k utlumování náboženských projevů, které bylo cíleně vynucováno sov která náboženství potírala a náboženským misionářům vstup do země zakazovala. O tom, že by části Volyně sdružovali do náboženských skupin či pěstovali náboženské spolky, nemám žádné literatura se o tom nezmiňuje. Nezbývá tedy než předpokládat, že zde náboženství, alespoň pozbylo významu. O důležitosti víry pro volyňské Čechy však nepochybně svědčí i to, že během svého pobytu n udržovali či zbudovali 26 pravoslavných cerkví (většina z nich byla postavena již před jej dále deset nových katolických kostelů a kaplí, šest evangelických chrámů a šest baptistick * * * Nyní se při vědomí výše nastíněného obecného vývoje religiozity Čechů na Volyni zaměřím po obec - Český Boratín. Zde se vytvořil reformovaný sbor, který postupně do svého středu při další členy, takže těsně před reemigrací zahrnoval prakticky všechny obyvatele této obce. tohoto sboru v Čechách pak bude předmětem poslední části této studie. Český Boratín byl založen roku 1871 asi 7 km jižně od města Luck, v blízkosti ukrajinské v Vesnice se postupně rozrůstala a koncem 80. let měla asi 50 obytných domů (tento počet se do doby reemigrace). Přestože, jak již bylo uvedeno výše, byla většina přicházejících česk katolického vyznání, v Boratíně od počátku převažovali evangelíci. Zastoupeni zde byli jak helvetského, tak i augsburského vyznání.Boratínští farníci spadali pod správu faráře V. Hr byl v 70. letech poměrně oblíben a lidé se rádi účastnili bohoslužeb s vysluhováním svátos přijížděl vykonávat. Měl vliv i na zdejší mládež, jejíž tužby po světských zábavách (např. na jeho radu přeměněny ve váženější činnost v podobě pořádání divadelních představení. Otá boratínským lhostejná a v zásadě podporovali vznik nekatolické české církve na Volyni. Osmdesátá léta 19. století byla důležitým obdobím pro formování nového náboženského uskupe přičemž se projevila nereálnost prosazení svrchu ustanovené církve husitské. V letech 1882 v Boratíně jako učitel Josef Motl, který byl členem obnovené (herrnhutské) Jednoty bratrsk přijel z Čech na pozvání místních reformovaných evangelíků. Zpočátku se úplně neshodl s bo luterány a katolíky, ale když prokázal své pedagogické schopnosti, začali mu i oni důvěřov svoje děti k výuce. Mimo školní vyučování věnoval J. Motl mnoho času i duchovní činnosti. nedělních shromážděních, založil nedělní školu, s mládeží nacvičoval sborový zpěv, kterým shromáždění, pro dospělé pořádal biblické hodiny a přednášky o české historii. V téže době stále dojížděl farář V. Hrdlička a náhodně se zjistilo, že vysluhuje katolíkům mši a vůbec vysluhuje tak, jak si kde přejí, reformovaně, po lutersku i po katolicku. Po tomto odhalen většina místních reformovaných evangelíků V. Hrdličkovi důvěřovat a snažila se ...dostat z úředně ustanovené církve husitské a hlavně z područí faráře Hrdličky. Proto byl boratínský sbor r. 1883 formálně připojen k reformované konzistoři ve Vilně (vzdálené 600 km). Odtud jednou do roka přijížděl duchovní. Dokonce byly započaty přípravy ke stavbě modlitebny, al vládního nařízení musely být roku 1885 zastaveny. Zatímco si aktivnější a početnější skupi evangelíků vytvořila vlastní sbor, luterským nadále sloužil farář Hrdlička. Tlak na přijetí pravoslaví po roce 1888 nebyl v Boratíně příliš úspěšný, přestoupila pouze Vlkovi. Od roku 1890 však byla zakázána společná shromáždění, jakož i příjezdy reformovaný nejvěrnější ovšem na tento zákaz nedbali a účastnili se tajných shromáždění až do roku 189 cara Mikuláše II. nastalo v náboženských otázkách jisté uvolnění a opět začal přijíždět du konzistoře. Pravoslavná misijní činnost na konci 19. a na počátku 20. století nebyla v Bor ale ani luterská a baptistická misie zde neměla příliš velkou odezvu. Do činnosti reformov postupně zapojovali také luteráni a i někteří katolíci, kteří do něj po vyhlášení nábožens 1905, takže jej tvořilo již 28 rodin. Reformovaná církev v Boratíně postupně získala jedno věřících. Roku 1906 začali boratínští reformovaní evangelíci za podpory vilenské konzistoře stavět v modlitebnu, která byla odevzdána do služby během slavností probíhajících 5. a 6. srpna 190 starého kalendáře). Duchovní přijížděl z Vilna asi dvakrát do roka, proto církevní starší čtené bohoslužby a občas také přijížděli duchovní z Čech i odjinud. Snahou farníků bylo zí duchovního, což se jim však do první světové války nepodařilo. Po válce se obnovily přerušené kontakty a duchovní z Čech začali Volyň (tedy její západní, opět navštěvovat. Roku 1922 se v Boratíně konaly oslavy 50. výročí založení obce, jejíž ob prakticky všichni připojili k místnímu reformovanému sboru. To určilo povahu oslav. Protož jsou titíž lidé, bylo rozhodnuto dát [těmto oslavám] slavnostní ráz náboženský. Přijelo mn nejvýznamnějším patřil farář K. Nagy z Českobratrské církve evangelické, český vyslanec dr a polští faráři Skierski a Zaunar. Oslav se zúčastnilo také mnoho Čechů z blízkého okolí a vzdálenějších oblastí - Kupičova, Michalovky, Zelova, Lodže. Farář K. Nagy, který bohosluž do evangelické církve přijal 19 nových členů, přestupujících z pravoslaví. V meziválečném období již byly v podstatě všechny společenské akce v Boratíně nějakým způs činností zdejšího reformovaného sboru. Sbor měl v obci velkou váhu a ... sborového života všichni bez ohledu na církevní příslušnost. Náboženství představovalo pouto, které stmelov obyvatele obce a posilovalo je při organizaci veřejných akcí, kterých se zde pořádalo více českých osadách. Protože stále nebyla naděje na získání duchovního pro boratínský sbor, by vyslán do Čech Jaroslav Opočenský (syn kurátora sboru, zesnulého téhož roku), aby tam abso misijní školu v Olomouci a mohl se po návratu této činnosti ujmout. Duchovní návštěvy v po Čech i odjinud přijížděly do Boratína již prakticky každý rok, například v roce 1924 přije Misijní Jednoty v Hořicích a během jeho návštěvy proběhl v Boratíně sjezd pěveckých kroužk Kupičova a Ozeran. Této události se samozřejmě účastnilo nejen boratínské publikum, ale i osad, většinou pravoslavných. Lze říci, že boratínští podobnými akcemi evangelizačně působ české obyvatele, z nichž někteří přijali protestantskou víru za svou. J. Opočenský zatím zdárně dokončil misijní školu a v roce 1926 se vrátil na Volyň, kde zač vikář v Kupičově. Pro boratínský sbor získal v Čechách svého studijního kolegu, Antonína B přijel v září 1927 a jako duchovní zde působil až do roku 1937. Sborová činnost se v tomto rozvíjela. Světské zábavy, které byly dříve v Boratíně pořádány - divadlo a taneční zábavy vlivem ustaly, konaly se však společné akce s reformovanými sbory v Kupičově a Michalovce, evangelické mládeže a kurzy pro učitele nedělních škol. Dále byla vyvíjena cílená evangeli mezi pravoslavnými a katolickými Čechy, při níž hrál důležitou roli zpěv. Farář A. Balabán se vrátil z Boratína zpět do Čech roku 1937 a na jeho místo nastoupil bor vikář J. Opočenský, který zde vykonával duchovní činnost až do roku 1945. Sborová činnost, míře, tak mohla pokračovat i za války. Po válce bylo volyňským Čechům umožněno vrátit se zpět do vlasti v rámci osidlování pohran odsunu Němců. Jako první se v Československu usadili volyňští vojáci, kteří sem přišli kon československým armádním sborem. Ti zde pak čekali na své rodiny, které přijely v oficiáln transportu až v první třetině roku 1947. Na vlastní přání bylo nejvíce Volyňských Čechů us Žatecku a Podbořansku, v oblastech, které environmentálními podmínkami připomínaly Volyň, týče úrodnosti půdy a možnosti pěstování podobných plodin, zejména chmele. Ke konci roku 1 Československé republice usídleno 38 848 reemigrantů z Volyně (včetně těch, kteří se vráti * * * Evangelíci z Boratína se usídlili zejména na Litoměřicku, většina z nich v obci Chotiněves vesnicích (Horní Řepčice, Hrušovany, Sedlec, Soběnice a Vrbice). Hned v roce 1945, kdy zde bývalí vojáci, je přijel podpořit jejich duchovní z Volyně, Jaroslav Opočenský. Náboženská nebyla nikterak přerušena a první vánoční svátky v Čechách oslavili „boratínští" reformova v Chotiněvsi společným sborovým zpěvem v sále u Kopeckých, kde se od té doby konala neděln pravidelně každý týden. V březnu 1947 přijely rodiny bývalých vojáků a společně pak pokrač boratínské náboženské tradice, kterou se pokusili přenést z Volyně do Čech v co možná aute Nakolik se jim to zdařilo a jaké bylo trvání a dopad na další generace, ukáži níže. Reemigranti z Boratína, pro které tvořilo náboženství důležitou součást života, zcela přir navázali na dřívější tradice, v čemž je samozřejmě velmi podporoval jejich duchovní. V nov totiž nebylo pro příchozí, zvyklé na život v odlišném, hospodářsky i kulturně zaostalejším snadné se zpočátku orientovat. V Chotiněvsi se z boratínských reemigrantů vytvořila skupin uzavírala před dalšími novoosídlenci a jejímž hlavním znakem byla náboženská identita. Náb se přitom stala důležitou oporou a jistotou každého člena této skupiny a vikář J. Opočensk Čechách studoval a věděl tedy o zdejších poměrech více než ostatní, tento stav ještě posil různá praktická doporučení své farníky také varoval před sekularizačním působením státní z sekularizované české majority. Důležitým krokem k uchování původní religiozity bylo vytvoření nové farnosti v rámci Česko evangelické (ČCE), kterou se zejména díky aktivitě vikáře Opočenského podařilo v Chotiněvs oficiálně ustavit. Pro vytvoření samostatného sboru přitom bylo nutné vykázat počet alespo tisíce farníků, což se stalo, ačkoli skutečný počet členů sboru byl mnohem menší. Vlastní velká část jeho aktivních členů, jakož i většina členů staršovstva zvoleného v červenci 19 z řad boratínských reemigrantů. Chotiněvský českobratrský sbor se snažil navázat na boratí tradice, jak stanovil jeho zakladatel J. Opočenský, který v souvislosti s žádostí o vytvoř sboru prohlašoval, že: nový sbor bude pouhým pokračováním zmíněného [boratínského] sboru. rozvíjet poměrně bohatou činnost. Kromě nedělních bohoslužeb byly každý týden pořádány tak hodiny pro dospělé, pro děti probíhala nedělní škola a výuka náboženství na základních ško se i sdružení mládeže a cvičení zpěvu. Členové sboru se scházeli v domě u Kopeckých, snaži toto provizorní prostředí nahradit důstojnější modlitebnou. Roku 1950 se J. Opočenskému po oficiální povolení ke stavbě kostela a tak se společně s farníky za všeobecného nadšení pu ke stavbě. V říjnu téhož roku zahájili budování základů, přičemž všechny stavební práce pr vědomím poslání a s velkou chutí, ve svém volném čase sami farníci.Již 18. listopadu 1951 slavnostně odevzdán svému účelu. Na oslavě bylo přítomno 17 duchovních a celkem asi tisíc průběh se podobal slavnosti otevření chrámu Páně v Boratíně roku 1907, kdy byl hlavním org kurátor sboru Josef Opočenský, otec Jaroslava Opočenského. Je třeba zdůraznit, že za stávající politické situace byla stavba nového kostela něčím neo potvrzuje opravdové náboženské zanícení těch, kdo jí zorganizovali a uskutečnili. Už jen s úředního souhlasu bylo v roce 1950 poměrně obtížné, neboť právě v tomto období byla totiž perzekuční vlna proti církvím. Také počet hodin dobrovolně odpracovaných farníky sboru a n krátká doba stavby svědčí o důležitosti, kterou pro reemigranty stavba vlastní modlitebny Janatová hovoří o nadšení členů sboru pro stavbu, nadšení je veliké. Pomáhají muži, ženy i na brigády. Společná stavba chrámu byla důležitým integračním prvkem, který posílil sounál reemigrantů a upevnil vazby mezi nimi, a to bez ohledu na věkové rozdíly. Ti, kteří se sta účastnili a dožili se dnešních dnů, na tuto událost dodnes s pýchou vzpomínají. Dalším výrazným rysem v počátečních obdobích po reemigraci byla endogamie v rámci jednotli reemigrantských skupin. Tato tendence se ve velké míře projevila i u reemigrantů z Boratín těch, kteří se usadili přímo v Chotiněvsi. Nelze se přitom domnívat, že stejné náboženské jediným důvodem, který rozhodoval ve prospěch těchto sňatků, nicméně jistě hrálo velmi pod letech 1947-1950 se konalo celkem 9 „boratínských svateb", po kterých se novomanželé usídl Přitom v sedmi případech pocházeli z Boratína oba partneři a pouze ve dvou případech pochá z Československé republiky. Endogamie byla patrná až do počátku 70. let, kdy uzavírali sňa přímí reemigranti; celkově více než polovina reemigrantů (32 osob), kteří uzavřeli sňatek kostele, si vybrala své partnery mezi reemigranty ze stejné oblasti (oproti 25 reemigrantů partner nepocházel z Volyně.) U reemigrantů usídlených v Chotiněvsi tedy nedocházelo k pos endogamie, ale podíl osob, které si volili manželské partnery mezi reemigranty z téže obla stejného vyznání, se během pobytu v Čechách nijak nesnížil. U dalších generací se však end vytratila. Pro tuto skupinu v zásadě platí poznatky Ivy Heroldové o procesu adaptace reemigrantů. Obd kontaktu s majoritní společností bylo poměrně krátké a nepříliš úspěšné. Odstup a snad i o reemigrantům ze strany ostatních novoosídlenců se přitom vytvořil hned na počátku, kdy voj Svobodovy armády měli přednostní právo na obsazování statků. Tohoto práva mnozí využili, a Chotiněvsi došlo k několika potyčkám, kdy byl vnitrozemský usídlenec nucen vzdát se proti zabraného statku ve prospěch vojáka pocházejícího z Volyně. Po příjezdu rodin vojáků rychl etapa, období izolace skupiny. V této době hrálo náboženství velmi podstatnou úlohu a bylo integračním prvkem skupiny. Odlišné vyznání a s ním spojený jiný žebříček hodnot skupinu o ostatních novoosídlenců. Pravidelná náboženská shromáždění udržovala pospolitost celé skup její pocit sounáležitosti. V rámci této skupiny si reemigranti také hledali své partnery a to nepodařilo, snažili se najít alespoň partnera stejného vyznání nebo takového, který by konvertovat. Lze říci, že v prvních deseti letech po reemigraci, až do roku 1957, kdy zemřel vikář J. O udržovali reemigranti své náboženské zvyky v nezměněné podobě a přikládali jim přibližně s jako na Volyni. Podstatnou změnou však bylo, že v nových podmínkách již nespojovalo nábože celou osadu a nepodmiňovalo tedy veškeré společenské dění vesnice. Naopak ji rozdělovalo n jednu tvořili reemigranti, kteří se pravidelně scházeli při bohoslužbách i jiných nábožens a druhou ostatní osídlenci. Velké nadšení pro udržování náboženské stránky života se proje při stavbě kostela (1950-1951), které se reemigranti v hojné míře účastnili. Poté začal ná lehce polevovat, ale až do odchodu vikáře J. Opočenského se i v novém prostředí v zásadě u náboženské tradice a smýšlení. V roce 1957 bylo lze již pozorovat jistou únavu ve sboru a generace nepřikládala sborovému životu větší váhu. Velkou změnou, která se udála v životě „volyňských" v tomto období, byla kolektivizace zem zakládání jednotných zemědělských družstev. Reemigranti odolávali nucenému vstupu do družs 1956. Vstupem do družstva a ztrátou soukromých hospodářství, na kterých pracovali příslušn rodin, se samozřejmě značně změnil jejich život a oni byli nuceni v daleko větší míře spol s lidmi, kteří nepocházeli z Volyně a nebyli evangelického vyznání. Další závažnou událost vikáře J. Opočenského (10. 6. 1957), která předznamenala první závažnější změny v religioz skupiny a zejména jejích potomků narozených v Čechách. V srpnu 1957 se stal vikářem chotin Dus a náboženské tradice přivezené z Volyně, které reemigranti v čele s J. Opočenským stri udržovali, tak byly poprvé zásadnějším způsobem konfrontovány s oficiálním učením ČCE, kte vikář prezentoval. Ukázalo se, že reemigranti si udržovali svůj konzervativní náboženský p kritický vztah k víře a Bibli pro ně byl nemyslitelný. Kritického teologa J. Dusa tak zpoč téměř za pohana. Velmi pomalu pak začínali s novými životními podmínkami přijímat i změny oblasti, ačkoli by raději vikáře (nejen J. Dusa, ale i všechny další duchovní, kteří ve sb chtělipřizpůsobit k obrazu svému. Ve druhé polovině 60. let byl menší zájem o náboženské záležitosti v Chotiněvsi nejvíce pa generace, ale projevoval se i u generace střední, tedy u mladších reemigrantů. Při volbě n sboru odmítlo 6 navržených kandidátů (z celkových 24) svoji kandidaturu, což ukazuje na úp reemigrantů aktivně se podílet na sborovém životě. Mnozí z nich byli patrně oprávněně zast státního represivního aparátu vůči věřícím a obávali se, že aktivní duchovní činností by z svým dětem možnost lepšího vzdělání i následného životního uplatnění. Svoji víru se proto navenek neukazovat. Také účast na shromážděních a biblických hodinách se pomalu začala zme se přestávalo učit náboženství a celkově se omezila práce s dětmi a mládeží. Mnozí volyňšt se stávají matrikovými. Sbor však dál pokračoval v činnosti, pořádaly se společné zájezdy, opravoval se kostel. Na počátku 70. let přestoupili k českobratrské církvi v chotiněvském sboru tři reemigranti pravoslavného vyznání a delší dobu se již zúčastňovali náboženských shromáždění v Chotiněv Tyto konverze svědčí o tom, že náboženství nepřestalo hrát pro generaci reemigrantů důleži roli a nově oslovovalo i ty, kteří na Volyni přijali a vyrůstali v pravoslavném náboženstv 1974 nastoupil do sboru jako vikář Zdeněk Bárta, který zde působil jako duchovní do roku 2 si získal oblibu většiny farníků. Jeho čestné jednání, zápal pro duchovní činnost, ale i v komunistické vládě k tomu nepochybně napomohly. Bártovou snahou bylo oslovit zejména mladš jejichž neúčast na sborovém životě byla již velmi citelná, v roce 1980 mu však byl odejmut k vykonávání duchovenské činnosti. Členové sboru se mnohokrát pokoušeli sepisováním petic určených synodní radě ČCE, ministerstvu kultury i prezidentu republiky dosáhnout navrácení svého duchovního, vyhověno jim ale bylo až v roce 1987. Po celou dobu odebrání souhlasu vš rozhodnutí a podpory většiny farníků bydlel Z. Bárta se svojí rodinou na faře a účastnil s života sboru jako presbyter. Sám toto období hodnotí jako zlatý věk chotiněvského sboru. Z návštěvnost na shromážděních a do sborového života se aktivně zapojilo více lidí. Členové sami vedli bohoslužby a biblické hodiny na základě čtených kázání, Z. Bárta k nim často po svůj komentář, musel však vystupovat jako laický člen sboru, neboť Státní bezpečnost neust jeho činnost. Koncem 80. let již byla situace poněkud uvolněnější a po revoluci v roce 1989 přestala být považována za nežádoucí instituci. Očekávaný vzrůst aktivity členů sboru však byl jen velm Pokračuje celkový úbytek členů. Ale počet účastníků bohoslužeb mírně stoupá. To je dáno ne starších členů, jejich úmrtími. Tak hodnotí situaci ve sboru jeho laická kurátorka, Alena uvedeného je vidět, že sami reemigranti si zachovávají svoji religiozitu a účastní se sbor prakticky až do své smrti. Ještě na počátku 90. let právě oni tvoří jádro celého sboru, pr s neúčastí dalších generací. Potomci reemigrantů, kteří se narodili již v Československé republice, se v mnohém značně svých rodičů a prarodičů, kteří prožili alespoň část svého života na Volyni. Posun v nábož je jedním z nejvýraznějších rysů poreemigračního vývoje a přímo souvisí s procesem integra reemigrantů do majoritní společnosti, která byla v té době již značně sekularizovaná. Naví tlak ze strany vlády, která se ateistickou propagandou snažila tuto sekularizaci posílit. narozená již v Čechách, tak byla vychovávána ve zcela odlišných vnějších podmínkách, než g rodičů. Došlo přitom ke konfliktu, kdy se rodiče svým dětem snažili předat životní zkušeno tradice, které pro ně byly velmi důležité, samozřejmě včetně náboženských, které však v no ztrácely na významu. Velký vliv v tomto procesu sehrála škola, kde se děti reemigrantů set ostatních novoosídlenců, kterým náboženství většinou "nic neříkalo". Nábožensky vychovávan vysmívány a používala se pro ně pejorativní označení jako například pámbíčkáři, kostelníci Děti pak chodili do nedělní školy často nerady, pouze na základě donucení ze strany rodičů ojedinělých případů byla druhá generace v Chotiněvsi vychovávána v náboženském duchu a až se účastnila sborového života,vlastní zájem o náboženské záležitosti však jedinci z této g příliš neprojevovali. Tím se značně odcizovali svým rodičům, pro které bylo náboženství in života. Chotiněvský vikář J. Široký hodnotil na počátku 60. let účast a přístup dětí k výu a práci v nedělní škole takto: I když v samotné Chotiněvsi je 100 % přihlášených na nábože [nedělní škole], děti nemají mnoho chuti, je jim to cizí, nevidí většinou příklady doma a jen proto, že jim to rodiče přikáží. Po konfirmaci (zhruba v 15ti letech) se tito členové dalších náboženských aktivit účastnit a prakticky mizí ze sboru. Pěvecký kroužek, sdružení biblické hodiny, které byly tak důležité pro jejich rodiče, je již neoslovovaly. Vikář Z. Bárta se snažil pořádat sborové akce, které by byly atraktivní pro mladou generac absolventem Komenského evangelické bohoslovecké fakulty a přinesl do sboru nové, netradičn Například už to, že nosil džíny a měl dlouhé vlasy a vousy bylo pro reemigranty novinkou. zjevy jsme nebyli zvyklí, vyjádřila se o nově příchozím vikáři kurátorka sboru. Ti starší přesvědčili o opravdovosti jeho víry, zvykli na vnější stránku, která jim zpočátku vadila, naopak přitahovala. Byla pořádána víkendová setkání mládeže a každoročně i prázdninový týd a mládeží v přírodě. Zejména různé akce mládeže odehrávající se mimo sbor a vně dosahu rod generace mladé lidi přitahovaly. I tak se však nepodařilo zabránit postupujícímu úpadku zá generací o náboženství a pouze ve výjimečných případech se podařilo vzbudit u druhé genera trvalejší zájem o aktivní náboženský život. Endogamie u této generace již mizela, potomci reemigrantů uzavírali mezi sebou sňatky pouz případech, které nadto byly spíše výsledkem nahodilých okolností při volném výběru partner důvodů tohoto posunu jistě byla i nepřítomnost potřeby hledat partnera se stejným nábožens přímo protichůdná situaci reemigrantů. Významný úbytek aktivních členů sboru ze druhé generace souvisel samozřejmě také s migrací měli lepší možnost pracovního uplatnění. Odloučení od náboženské komunity ve které vyrůsta generací, které udržovaly náboženské praktiky, spolu s přijetím odlišného způsobu života v městském prostředí samozřejmě jen podpořilo celkový úpadek religiozity této generace. Prot působení ze strany vlády bylo pochopitelně dalším důležitým faktorem působícím v tomto pro potomci reemigrantů snažili plně se integrovat a asimilovat s okolní společností. U třetí generace se vztah k náboženství v porovnání s generací druhou opět proměňuje. Zása pramení již z odlišného přístupu rodičů (náležících ke druhé generaci) k náboženství i náb výchově svých dětí. Na třetí generaci tak již v zásadě nebyl vyvíjen žádný výrazný tlak, a náboženského života a bylo jim většinou dáno celkem svobodně na výběr, zda tak učiní či ni této generace nebyly často ani pokřtěny. Pokud ano, mnohdy byli hlavními iniciátory křtu p také mnoho těch, kdo navštěvovali nedělní školu a pokud, opět na tom měli mnohdy zásluhu s než rodiče. Velmi výrazně se zmenšil počet konfirmací a rozhodně již neplatila zásada, že absolvoval nedělní školu, šel také ke konfirmaci. Většina příslušníků třetí generace zaujala k náboženským otázkám lhostejný a pasivní posto byli pokřtěni, se v zásadě hlásí k českobratrskému evangelickému vyznání, ale do kostela č chodí jen jednou až dvakrát do roka, zejména o vánocích. Ve svých náboženských aktivitách neliší od těch, kteří pokřtěni nebyli, udávají, že jsou bez vyznání, ale taktéž jednou až roka kostel navštěvují, opět zpravidla o vánocích, kdy to většina z nich považuje za nezby slavnostem přikládali boratínští vždy velkou váhu a připravovali na oslavu této události b při kterém účinkovaly zejména děti a mládež a samozřejmě nechyběl ani pěvecký kroužek. Na návštěvnost kostela výrazně a několikrát větší, než při běžných shromážděních již od 70. l komentuje M. Janatová štědrovečerní slavnost v chotiněvském kostele, je to smutné, že jen kostel naplněn celými rodinami. Od těch maličkých až po starší, kteří mohou ještě chodit. udržela až do dnešních dnů a většina potomků reemigrantů, kteří bydlí v Chotiněvsi a jejím nezávisle na tom, zda se hlásí či nehlásí k vyznání svých předků, odpolední vánoční slavno Tuto slavnost však většinou chápou primárně jako tradiční vánoční zvyk, kterého se účastní prarodičům, zatímco náboženská stránka události je pro ně až druhotná. Slavnost vnímají mn událost společenskou, než náboženskou. * * * Závěrem bych ráda stručně poukázala na současný stav náboženských záležitostí v Chotiněvsi ostatními obyvateli Chotiněvsi, kteří jsou nevolyňského původu, vykazují reemigranti z Vol jejich potomci vyšší míru ovlivnění náboženstvím. Většina reemigrantů dodnes navštěvuje mo týden a více než polovina považuje za nejdůležitější knihu svého života Bibli. Reemigranti některé náboženské zvyklosti přivezené z Boratína na Volyni. Zůstávají vymírající enklávou Boratína. Přitom zároveň mnozí obyvatelé Chotiněvsi a blízkého okolí upozorňují na fakt, ž se scházejí v kostele. Jejich religiozita tak zůstává výraznou charakteristikou, která je jejich sousedy. Jako další výrazné rysy reemigrantů jsou jejich okolím vnímány ohromná pra nadměrná spořivost. Potomci reemigrantů, kteří se narodili v Československu se sami za volyňské Čechy již nepo důvodem nepochybně je snaha integrovat se do majoritní společnosti, která byla silná zejmé generace. Tato snaha byla reakcí na zážitky z dětství a mládí, kdy se vrstevníci potomkům posmívali pro jejich „volyňský původ" a náboženskou výchovu, která s ním úzce souvisela. P vlivu rodičů se tyto generace velmi rychle a ochotně vzdávaly svého původu i náboženství. integrovány do české společnosti a nevykazují žádná výrazná specifika, která by je jako ce ostatní společnosti. Většina reemigrantů z pozorované skupiny, žijící dnes v Chotiněvsi a části Horních Řepčic si dodnes uchovala náboženský způsob smýšlení a pravidelně se účastní bohoslužeb. Velký po především dva faktory. Zaprvé tvořili a dodnes tvoří poměrně velkou skupinu v rámci obce. souvisí skutečnost, že se jim podařilo hned po příchodu do Čech založit vlastní evangelick ČCE. Aktivními členy tohoto sboru tak zůstává většina reemigrantů až do své smrti, po kter následuje církevní pohřeb a rozloučení vykonané v rámci sboru. Reemigranti přitom dodnes t aktivních členů sboru. Farář Zdeněk Bárta s jistou nadsázkou o chotiněvském sboru tvrdí, ž není jediný člověk, který by nebyl z Volyně či potomek... Mezi potomky reemigrantů se obča jedinci s vyšší mírou religiozity, jsou však spíše výjimkou než pravidlem. Tato studie vychází z mé bakalářské práce obhájené na FHS UK: Olga Sládková: Příspěvek ke religiosity reemigrantů z Volyně. Evangelický sbor v Chotiněvsi - sonda. Praha 2001. Např. Václav Kytl - Václav Zápotocký - Miloslava Žáková: Kupičov. Jak nám o něm vyprávěli. Praha 1997; Václav Kytl - Miloslava Žáková: Obrázky z Kupičova. Praha 2000; J. A. Martinov českého Malína. Praha 1945; Josef Vlk - Anna VLKOVÁ - Vladislav VLK: Historie Českého Bora Labem 2000; Jiřina Zárecká - Suchá: Sůl volyňské země. Praha 1995. Jaroslav Vaculík: Dějiny volyňských Čechů I. Léta 1868-1914, Praha 1997; Idem: Dějiny voly (1914-1945), Praha 1998; Idem: Dějiny volyňských Čechů III. (1945-1948), Brno 2001. Jan Auerhan: České osady na Volyni, na Krymu a na Kavkaze. Praha 1920; Idem: Československ hranicemi. Praha 1918; Idem: Osady českých emigrantů v Prusku, Polsku a Rusku.Praha 1920; Studie o povaze zahraničních krajanů. Praha 1947; Idem (ed.): Volyňští krajané. Praha 1947 Česká emigrace v Polsku a na Volyni. Brno 1924. Tak je tomu zejména u protestantského kazatele V. Míčana. Iva Heroldová: Volyňští Češi - Jugoslávští Češi. Český Lid LXX, 2 (1983), s. 108-112; Anto Iva Heroldová: K etnické problematice Československa, zvlášť českého pohraničí, po druhé s Český Lid LXX, 1 (1983), s. 3-10; Leoš Šatava: Volyňští Češi na Podbořansku a Žatecku. Čes (1981), s. 195-203. Přitom byly zmíněny zejména skutečnosti týkající se zřizování pravoslavných kostelů v někt novoosídleneckých oblastech.K tomu nejvíce L. Šatava:Volyňští ..., o. c., passim. Alexandra Navrátilová: Zanikání tradičních religijních prvků v přesídlených obcích jihomor pohraničí. Časopis Moravského musea, LIX (1974), s. 225-234. Ibid., s. 225. Jan J. Široký: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k praktic zkoušce. B.m. 1969. Tato práce je na tomto poli jistě průkopnickou, trpí však nedostatečno základnou a značně subjektivním přístupem autora, který se k tomuto otevřeně přiznává. Aut letech1965-1969 jako vikář v chotiněvském českobratrském sboru a tak pro mne přínos této p zejména v uvedených informacích týkajících se sborového života v této době. Zrušení nevolnictví r. 1861 a potlačení polského povstání r. 1863 zapříčinilo to, že ve Vo bylo na prodej velké množství půdy. Byla to jednak půda, kterou prodávala polská šlechta, schopna bez nevolníků obdělávat a dále carská půda zkonfiskovaná polským šlechticům, kteří povstání. Dřívější zkušenosti s německou kolonizací se ukázaly jako ne příliš úspěšné, protože prote vytvářeli uzavřené skupiny a nebyli schopni asimilovat s ostatním volyňským obyvatelstvem. Antonín Robek: K problematice českého vystěhovalectví do Ruska v druhé polovině 19. stolet 3 (1988), s. 66. Velmi podobně též Jaroslav Vaculík: Dějiny volyňských Čech. I. Léta 1868- s. 16. Jan Auerhan: Pokus o demografii zahraničních Čechů a Slováků. In: Československá vlastivěd Národopis. Praha 1936, s. 102. Ibid., s. 102. Více o hospodářských záležitostech Čechů na Volyni viz Jaroslav Vaculík: Dějiny volyňských 1868-1914. Praha 1997, s. 35-54. Nejsilnější rusifikační tlak byl na Čechy vyvíjen od přelomu 80. a 90. let 19. století až století, následovalo uvolnění, které bylo stvrzeno po revoluci roku 1905 vyhlášením nábože Rusku. Vydávané v Rusku či Polsku, např. Zvěsti, Česko-ruské listy, Ruský Čech, Čechoslovan. To lze ještě dnes zaznamenat při kontaktu s informátory kteří zažili druhou světovou válku Podle sčítání z roku 1921 žilo v západní, polské části Volyně 25 405 Čechů (94% na vesnici Ve východní, sovětské části Volyně žilo podle sčítání z roku 1926 asi 3 704 Čechů a Slovák vesnici a 12% ve městě). Jan Auerhan: Pokus o demografii zahraničních Čechů a Slováků. In: vlastivěda. Řada II. Národopis. Praha 1936, s. 102-104. F. Kašpar žil na Volyni od r. 1873 a zpočátku se živil jako rolník. 65% českých přistěhovalců přicházejících na Volyň bylo katolického vyznání. Jiří Hofman: Č Praha 1995, s. 16. Jaroslav Vaculík: Dějiny Volyňských Čechů I. Léta 1868-1914. Praha 1997, s. 82; Antonín Ro problematice českého vystěhovalectví do Ruska v druhé polovině 19. století (dokončení). Če 3, Praha 1988, s. 4-20. Podrobněji o zjištění jednotlivých úředníků viz Jaroslav Vaculík: Dějiny Volyňských Čechů 1868-1914. Praha 1997, s. 90-104. J. Saska dobrovolně odešel a stal se učitelem na gymnáziu v Žitomiru. Jan Auerhan: České osady na Volyni, na Krymu a na Kavkaze. Praha 1918, s. 19. O situaci a podrobněji pojednám níže, na tomto místě jen podotýkám, že zde přestoupila k pravoslaví po přičemž její přestup byl pouze formální a její členové zároveň působili v boratínském refo J. A. Martinovský: Kronika Českého Malína. Praha 1945, s. 14. Václav Kytl - Václav Zápotocký - Miloslova Žáková: Kupičov. Jak nám o něm vyprávěli. Fakta 1997, s. 30. Podobně vzpomíná i reemigrantka Jiřina Zárecká-Suchá na to, že: Češi byli k [ víře poněkud vlažnější. . . . omezili se jen na nejnutnější svátky. Jiřina Zárecká-Suchá:S Praha 1995, s. 9. O formální příslušnosti k pravoslaví a o nedostatečném zakořenění pravos ve Volkově se zmiňuje Leoš Šatava. Leoš Šatava: K problematice volyňských Čechů. Diplomová etnografie a folkloristiky FF UK, Praha 1979, s. 74, 92, 123, 167, pozn. č. 47 a 48. Josef Folprecht: Studie o povaze zahraničních krajanů. Praha 1947, s. 23. Jan Auerhan: Osady českých emigrantů v Prusku, Polsku a Rusku. Praha 1920, s. 39-40. Toto stav těsně před první světovou válkou, kdy J. Auerhan navštívil Volyň. Jaroslav Vaculík: Dějiny volyňských Čechů II. (1914-1945). Praha 1998, s. 48-53. Leoš Šatava: Volyňští Češi na Podbořansku a Žatecku. Český Lid LXVIII, 4. 1981, s. 201 (po původně podle Z. Cichorka: Kolonje Czeskie na Volyniu. Warszawa 1928; shodně Jaroslav Vacu volyňských Čechů II. (1914-1945). Praha 1998, s. 48. Jiří Hofman: Češi na Volyni. Praha 1995, s. 16. Marie Janatová: Kronika. Rkp., Bm. 1984, s. 4, 6; Antonín Balabán: Z dějin sboru ev. refor Boratíně. Křesťanské Listy (Pittsburg, Penn.) XXXVI, 1934, s. 51. Antonín Balabán: Z dějin sboru ev. reformovaného v Boratíně. Křesťanské Listy (Pittsburg, 1934, s. 59. Marie Janatová: Kronika. Rkp., B.m. 1984, s. 11. Syn z této rodiny mohl na základě tohoto přestupu vykonávat povolání učitele v boratínské působil 43 let. Vyučoval zde český jazyk a národní dějiny i v dobách, kdy to bylo vládou z však působil v reformovaném sboru a později přestoupil zpět k evangelickému vyznání. Slavnosti se účastnilo asi 500-1000 osob. Začátek proběhl před domem kurátora sboru, Josef v jehož klempířské dílně se po 22 let konala společná shromáždění. Následovaly promluvy du vystoupení pěveckého sboru, bohoslužba a přijímání Večeře Páně. Večer se konala hostina a probíhaly bohoslužby. Podrobný popis slavnosti viz Josef Vlk - Anna Vlková - Vladislav Vlk Českého Boratína. ústí nad Labem 2000, s. 51-52; Marie Janatová: Kronika. Rkp., B.m. 1984, Marie Janatová: Kronika. Rkp. , b.m. 1984, s. 46. Jan Široký: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k praktické zkoušce. B.m. 1969, s. 13. Autor zde navíc vyslovuje domněnku, že rozmach sborové činnosti zpovrchnění. Sbor se údajně stával spolkem s náboženskou formou a až příchod stálého ducho vedl sbor k hlubšímu pochopení víry, k soustředění na spasení a na kříž. Ibid., s. 14. Pro domněnky jsem další doklady nenašla, líčení J. Auerhana, který navštívil Volyň krátce před válkou ji však spíše vyvrací. Auerhan Boratín řadil mezi nejpokročilejší a nejuvědomělejší Volyni, hodnotil ho jako obec neschopnější zachovat český jazyk a náboženskou stránku popi své víře lnou boratínští upřímně a dovedou pro ni přinášeti i obět... Jan Auerhan: České o na Krymu a na Kavkaze. Praha 1920, s. 21-22. Roku 1923 sem zavítal tajemník Biblické Jednoty, Vladimír Míčan z Brna. Popis své misijní a informace, které při ní získal, zaznamenal V. Míčan v knize: Česká emigrace v Polsku a n Brno 1924. S. 96-125 obsahují zmínky o Boratíně, včetně jeho stručné historie. R. 1924 při metodistický kazatel Welsh ze Lvova a o rok později metodistický kazatel Leidorf z Užhorod Podobné evangelizační působení ostatně proběhlo i v samotném Boratíně, kde postupně katolí přestoupili k reformovaným, nebo se z obce odstěhovali. Antonín Balabán: Mé vzpomínky. Život evangelického faráře. Heršpice 1993, s. 128-136. 83% reemigrantů tvořili samostatní zemědělci, 15% námezdní dělníci (převážně z východní Vo živnostníci. Na Slovensku bylo umístěno jen 12 osob. Jaroslav Vaculík: Reemigrace a usídlo Čechů v letech 1945-48. Brno 1984, s. 209-212. Jednotlivé generace budu sledovat odděleně. První generací rozumím vlastní generaci reemig kteří se narodili ještě na Volyni. Druhou generaci pak tvoří děti reemigrantům narozené ji to včetně těch, které pochází ze smíšených rodin (narození v letech 1947-1969). Jejich dět jako generaci třetí (narození v letech 1970-1989). Čtvrtá generace dnes ještě není natolik ji bylo možné po stránce náboženské hodnotit, proto se jí nebudu podrobněji zabývat. Členy chotiněvského sboru se stalo asi 300 volyňských evangelíků usazených ve východní čás okresu, dále se k novému sboru připojili věřící z kazatelských stanic třebenického sboru - Habřiny a zbytek „duší" byl více méně formálně připsán podle hlášení Místních národních vý počtu evangelíků v jednotlivých obcích. Do těchto voleb rozhodovalo původní staršovstvo boratínského sboru. Jaroslav Opočenský: Zápisky ze schůzí staršovstva. Rkp., s. 12. V Polepech, Hrušovanech, Encovanech, Chotiněvsi, Úštěku, Habřině a Blíževedlech. Jaroslav Opočenský: Zápisky ze schůzí staršovstva. Rkp., s. 25-29; Jan ŠIROKÝ: Historie a volyňských evangelíků. Písemná práce k praktické farářské zkoušce. B.m. 1969, s. 18. Do základů byla slavnostně zazděna listina s historií boratínského sboru. Marie Janatová: Kronika. Rkp. 1984, s. 95. Oslava tak začala před domem č. 53, kde byla modlitebna, se kterou se všichni členové sbor rozloučili a poděkovali majiteli domu za její propůjčení. Druhá část oslavy se konala již chrámu. Konaly se bohoslužby zpestřené zpěvem chotiněvského a roudnického sboru a své kázá pronesli mnozí duchovní i laičtí zástupci sborů. Jan Stříbrný: Katolická církev v českých zemích v čase dvou totalit. In: Jan, Libor (ed.): dějiny ve druhé polovině 20. století. Brno 2000, s. 83-84. Omezování činnosti ČCE ze stran 50. a 60. letech 20. století díky J. L. Hromádkovi sice méně výrazné než v církvi katolick se projevovalo. K další výrazné persekuční vlně došlo po roce 1968. Viz 75 let evangelické fakulty v Praze. Praha 1994, s. 18-25, 29-31. Marie Janatová: Kronika. Rkp. 1984, s. 93. Iva Heroldová: Reemigrace zahraničních Čechů a Slováků po 2. světové válce. Češi v cizině Antonín Robek - Iva Heroldová: K etnické problematice Československa, zvlášť českého pohra světové válce. Český Lid LXX, 1 (1983), s. 4-5. Tj. svateb, kdy alespoň jeden z partnerů pocházel z Boratína. Josef Vlk - Anna Vlková - Vladislav Vlk: Historie Českého Boratína. Ústí nad Labem 2000, s Údaje podle Knihy oddaných českobratr. církve evangelické, Chotiněves. Iva Heroldová: Reemigrace zahraničních Čechů a Slováků po 2. světové válce. Češi v cizině s. 160-161. Marie Janatová: Kronika. Rkp. 1984, s. 87; František Lundák: Kronika Chotiněvsi. Rkp., s. Marie Janatová: Kronika. Rkp. 1984, s. 100. Jako potomky reemigrantů označuji všechny ty, jejichž alespoň jeden rodič pochází z Volyně alespoň jeden rodič patří ke druhé generaci reemigrantů. Tak informátor Zdeněk Bárta (rozhovor 22. 3. 2001). Tak popisuje situaci svých rodičů informátorka ze druhé generace reemigrantů pí. Klepsová 2001). Podobné hodnocení podala i Martina Vlková - Šeráková (rozhovor 24. 2. 2001). Během působení vikáře Jana Širokého (1965-1969). Jan J. Široký: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k praktic zkoušce. B.m. 1969, s. 19, 33. Kniha přistupujících. Farní úřad českobratrské církve evangelické v Chotiněvsi. Roky 1972 Janatová: Kronika. Rkp. 1984, s. 139-141. Volyňští Češi získali špatné zkušenosti s bolševickou vládou již na Volyni a byli proto od komunistického režimu. Zejména proto, že podepsal Chartu 77. Zdeněk Bárta (rozhovor 22. 3. 2001). Informátorka Alena Čurdová (rozhovor 3. 12. 2000). Přímá potomkyně reemigrantů, patřící do druhé generace. Alena Čurdová: Sborová kronika - R českobratrské církve evangelické v Chotiněvsi. Rkp. Zápis ze 13. 6. 1991. To tvrdí sami informátoři ze druhé generace reemigrantů - pí. Klepsová (rozhovor 19. 2. 20 Dušíková (rozhovor 13. 1 2001); pí. Hášová (rozhovor 19. 2. 2001). Z 10 respondentů dotazníkového šetření náležících ke druhé generaci bylo 9 pokřtěných, 1 n navštěvovalo nedělní školu (výuku náboženství), 1 ne; 9 bylo konfirmováno, pouze 1 ne. Při dotazníků řadím mezi druhou generaci osoby, které se narodili v letech 1947-1969 (do třetí osoby narozené v letech 1970-1989). Jsem si vědoma možnosti případného nesprávného zařazen kdy by se samotným reemigrantům narodilo dítě po roce 1969, nicméně to jsou případy velmi mém soudu by jejich případné zařazení do generace další nemělo mít velký vliv na výsledek Takoví jedinci by totiž stejně vyrůstali společně se svými vrstevníky ze třetí generace, p budou patrně vyskytovat stejné tendence. Jan J. Široký: Historie a náboženský profil volyňských evangelíků. Písemná práce k praktic zkoušce. B.m. 1969, s. 17. Ibid., s. 31-32. Ibid., s. 32. Marie Janatová: Kronika. Sp. 1984, s. 142. Takovou výjimkou je například současná kurátorka chotiněveského sboru Alena Čurdová nebo p ředitelka diakonie ČCE v Litoměřicích, i její sestra Martina Vlková - Šeráková, absolventk teologické fakulty, která je od r. 2002 novou farářkou chotiněvského sboru. Také Jan Opoče Opočenského a vnuk Jindřicha Opočenského) působí od roku 1975 jako duchovní ČCE. Ze 16ti sňatků, které uzavírali v chotiněvském kostele potomci reemigrantů v letech 1967-1 uzavřeny mezi potomky volyňských Čechů. Zde lze tedy sledovat značný posun oproti generaci které byla endogamie častým jevem. Manželského partnera jiného vyznání by si nezvolilo 8 ze 17ti respondentů z generace reemi generace by tak neučinil pouze 1 z 10ti respondentů. Údaje podle dotazníkového šetření. Mezi třetí generaci řadím osoby narozené v letech 1970-1989. Z 10 respondentů ze třetí gen 3 osoby pokřtěné, 7 nepokřtěných. Tak byl např. r. 1975 pokřtěn Jiří Albrecht, k čemuž M. Janatová poznamenává: Máme radost, přinesou dítě ke křtu, ale je nám líto, když to je jen na přání babičky. Marie Janatová: P sborovém životě sboru Chotiněvského. Rok 1974-1980. Rkp. Zápis ze dne 9. 3. 1975. Z 10ti respondentů třetí generace pouze 4 navštěvovali nedělní školu, 2 z toho na základě prarodičů, a jenom 1 byl konfirmován! 5 ze 7 nepokřtěných respondentů třetí generace považuje o vánocích návštěvu kostela za nez že do kostela chodí alespoň 1-2x do roka. Pouze 2 z těchto se hlásí k českobratrskému evan vyznání, přičemž jedna osoba z těchto dvou zároveň označila i kolonku bez vyznání, což svě neujasněnosti ve vztahu k víře. Dva ze tří pokřtěných respondentů navštěvují kostel taktéž jeden každý týden. Zde se objevuje právě jedna z již zmíněných výjimek, kdy potomek reemig setrval u víry svých rodičů a prarodičů. Zmíněná osoba je ovšem farářkou ČCE. Marie Janatová: Poznámky o sborovém životě sboru Chotiněvského. Rok 1974-1980. Rkp. Zápis 1976. Viz Olga Sládková: Příspěvek ke studiu vývoje religiosity reemigrantů z Volyně. Bakalářská Praha 2001, s. 72-82. Dodnes je kladen velký důraz na sborový zpěv a nejoblíbenějšími písněmi jsou právě ty, kte již v Boratíně, dále slavnost díkčinění za úrodu, související se zemědělským cyklem má stá Tak lze ještě dnes vystopovat i další specifické rysy v religiozitě reemigrantů, i když js krátce po reemigraci již značně setřeny. Viz. Olga Sládková: Specifické rysy v religiozitě Čechů. Lidé města 6/2002. Zdeněk Bárta, farář v Chotiněvsi (rozhovor 22. 3. 2001). Informátoři p. Libor Dufek (rozhovor 24. 2. 2001) a pí. Hášová (rozhovor 19. 2. 2001). Tak náboženství se jeho vedoucí a laická kurátorka sboru, Alena Čurdová, setkala s případem, k devítiletému chlapci matka zakazovala chození do tohoto kroužku, protože tam chodí Volyňác asi mají spojeno to, že ?Volyňáci? chodí do kostela, usuzuje Alena Čurdová, přímá potomkyn (rozhovor 3. 12. 2000). Tak např. informátoři pí. Ivana Vlková, pí. Lenka Vlková, obě bezkonfesní a provdané za po (rozhovor 19. 2. 2001), p. Libor Dufek (rozhovor 24. 2. 2001). Zde se samozřejmě nabízí in podobě Weberovy hypotézy o asketickém ocenění práce jako důsledku tzv. protestantské etiky Weber: Protestantská etika a duch kapitalismu. In: Metodologie, sociologie a politika. Pra 185-245. V tomto případě však nelze jednoznačně určit vliv protestantismu jako nejdůležitě k práci, protože velká pracovitost je popisována i u dalších reemigrantů z Volyně, kteří v protestanti. (Iva Heroldová: Volyňští Češi - Jugoslávští Češi. Český Lid LXX, 2/1983, s. 1 Volyňští Češi na Podbořansku a Žatecku.Český Lid LXVIII, 4/1981, s. 201, pozn. č. 7.) Význ tedy nepochybně hrálo také vnější prostředí a životní podmínky na Volyni. Tak p. Libor Dufek. Podobně, ovšem s výrazně negativními konotacemi, tvrdil další muž žijí že Volyňáci žijou sami pro sebe, jsou to hamouni (rozhovor 4. 3. 2001). Od poloviny 70. let tvoří pohřby osob volyňského původu více než polovinu celkového počtu v chotiněvském sboru (44 pohřbů z celkových 78). Kniha zemřelých českobr. církve evangelic Bohužel jsou od roku 1988 tyto údaje neúplné, poměr by pravděpodobně byl ještě vyšší ve pr reemigrantů. Z. Bárta působil jako farář v chotiněvském sboru do r. 2002. Olga Nešporová [ URL "LM-270.html "]