Češi v zemi beze jména ****************************************************************************************** * David Svoboda ****************************************************************************************** Czechs in the nameless country Abstrakt In the period following the Austro-Hungarian Settlement, Ruthenians were mentioned quite i in the Czech printed media. Shortly before the First World War this situation had changed. followed with displeasure the infamous so called Marmaros Trial that was unleashed by the authorities as part of the campaign against Ruthenian Orthodoxy. The first mass contact be and Ruthenians, signaling a long-term co-existence, took place in January 1919 when the fi soldiers entered the land of the present Subcarpathian Ruthenia. Češi v zemi beze jména V období následujícím po rakousko-uherském vyrovnání se v českém tisku vyskytovaly zmínky zřídka. Změna však nastala těsně před první světovou válkou, kdy naše veřejnost s pohoršen nechvalně proslulý tzv. marmarošský proces, rozpoutaný tehdejšími uherskými orgány v rámci rusínskému pravoslaví. První hromadný styk Čechů s Rusíny předznamenávající dlouhodobé sou lednu 1919, kdy první českoslovenští vojáci vkročili na půdu nynější Podkarpatské Rusi. Vzhůru na východ V květnu téhož roku se Ústřední ruská národní rada, politický orgán sídlící v Užhorodě, pr spojení Podkarpatské Rusi s Československem a do kraje začalo pravidelně proudit české úře nedostatku rusínských administrativních sil a nevraživém postoji stávajícího maďarizovanéh šlo o cílený záměr Prahy, mající přispět k co nejrychlejší konsolidaci místních poměrů. Če putovali do všech oborů, zejména soudní, policejní, železniční a lesní správy. Vedle nich také vědci a žurnalisté vyslaní z centra ke zmapování čerstvě nabyté terra incognita. Zpočátku byla Podkarpatská Rus v české publicistice zastíněna děním na Slovensku a Těšínsk o tomto novém území se tak nesly ještě v duchu obecných úvah a odrážely skutečnost, že Čes spadlo do klína takříkajíc zčistajasna. Útlé informační brožurky sepsané prvními průzkumní sice přesné údaje, vyniká v nich však celková devastace země, pohanská pověrčivost obyvate devadesátiprocentní negramotnost; ze všech těchto nešvarů jsou obviňováni předchozí maďarš s nimi spříznění Židé. Dobovými referencemi prostupovalo budovatelské nadšení, odpovídající státní ideologii. Jeh získat pro věc Podkarpatské Rusi veřejné mínění, jež vlivem své nulové zasvěcenosti snadno zcestným představám. Podkarpatská Rus byla vítána jako „brána na Východ" vedoucí k Rusku a Rumunsku, jako zásobárna surovin a říčních zdrojů. To vše bylo syceno apelem na slovanské a českým mesiánstvím: Češi vystupovali jako osvoboditelé Maďary ujařmeného lidu. Tento mor vystihují slova jednoho z autorů: ...osvobodíme Karpaty z okovů maďarských a přispějeme k ruský jásot nesl se ozvěnou po pralesích karpatských. Napsal jsem a opakuji: Maďaři vytvoř Rusi kus nejtemnější Afriky. Váhu těmto slovům měla dodat i návštěva prezidenta Masaryka a předsedy Edvarda Beneše, který veřejně prohlásil, že se Československo nikdy Podkarpatska hájit doslova „do poslední kapky krve", neboť tu jde o čestný závazek a unikátní misi. Čas zlatokopů Česká verva byla od počátku chlazena praktickými překážkami. Problémem českých příchozích rusínského jazyka. Někteří úředníci přišli na Podkarpatskou Rus z trestu, někteří byli nek a v Čechách by se neuplatnili. Úředníci byli často obviňováni z nedbalosti a úplatkářství, opíjeli, a tím ztráceli autoritu. Byl kritizován i jejich přílišný počet. Nynější Civilní na 600 úředníků a zřízenců, více méně pochybný materiál a každý z nich rozhoduje a hledí s nějak vyžírat, a tím se jen podporuje korupce na jedné a chaos na druhé straně..., zní nep z místa v únoru 1920. Těmto slovům přitakává i interpelace senátora Václava Klofáče k vlád Československé ze srpna následujícího roku. V Podkarpatské Rusi panují neudržitelné poměry provozují politiku, která se zdá býti velmi vhodná k tomu, aby dokonale kompromitovala Čes republiku před domácím obyvatelstvem ruským. Za úředníky jsou vysíláni někdy do Podkarpats kteří se hodí ke všemu jinému, jen ne ku správě tohoto území. Obyvatelstvo je obtěžováno v způsobem některými neschopnými úředníky, místa učitelská jsou v poslední době obsazována v ukrajinskými dobrodruhy, dováženými z Polska, a školní referent užhorodské vlády, Pešek, č ruské obyvatelstvo Podkarpatské Rusi učinil nespokojeným s Československou republikou. Bude však spravedlivé dát slovo i interpelované straně, za kterou se podepsal Edvard Beneš v Podkarpatské Rusi bylo nutno vybudovati s neobyčejnou rychlostí. Je pravda, že proto z p býti výběr osob skutečně dokonalý, zejména, když běželo o bezprostřední převzetí celých úř leckde ani jediný z bývalého úřednictva nesložil slibu poslušnosti Československé republic ani dostatek nových žadatelů, ani úředníků, kteří by do Podkarpatské Rusi bývali byli mohl historických zemí. Bylo proto nezbytno přijímati žadatele i bez předchozí prakse a dokonce očista provádí se po celou dobu naší správy opravdu energicky, do Podkarpatské Rusi vysíla úředníci všestranně spolehliví a všemožně pečuje se o kandidáty domácí. Dlužno podotknout, že ani čeští osvětáři, kteří měli vést kraj k pokroku a důslednosti, ne život. Při své práci naráželi na náboženské myšlení a nedisciplinovanost. Dozvídáme se od klasickou přednášku Rusíni nechápou, baví se při ní a bez vyzvání řečníkovi vstupují do vý šlo o návesní rozpravu. Politicky bylo rusínské obyvatelstvo velkým dítětem a vzhledem k t začerstva naučili číst, tisku se prý věřilo „jako evangeliu". Výsledkem byla politická agi vkusu, tyjící z rusínské nevědomosti a ukvapeného temperamentu. „Škůdci" v akci V průběhu desetiletí jsou již zprávy z regionu zasvěcenější a statisticky přesnější. Nastu střízlivější tón zohledňující těžkosti, s nimiž se české úsilí v prvních letech na Podkarp převážně vlivem neutěšených existenčních podmínek českého úřednictva a nevyjasněné národno strany Prahy potýkalo; přesto se nevytratila naděje, že věci dojdou do zdárného konce. S tím ovšem kontrastovaly nálady v domácím českém tisku. Ty vyrůstaly z panujících nejisto budoucnosti nového území a sílily tváří v tvář poznání, že Podkarpatská Rus nebude oproti předpokladům ještě dlouho schopna důstojné samosprávy. Skepse byla živena skutečností, že rozhodnuto v podstatě bez naší účasti, že se jedná o horké území nárokované polským a maďa stejně jako ukrajinským nacionalismem. Jeho beznadějně vyhlížející zaostalost dala vynikno „danajský dar" a národnostní složitosti „československé Bosně". Okrajově se vyskytl i názo peskovaný rusofilem Josefem Holečkem: proč se starat o Rusíny dobře, když pak zesílí a při Spravujme území špatně, abychom neposilovali jejich separatismus. Zajímavým aspektem rozšířeného obrazu Podkarpatské Rusi je jeho utváření na základě přímé pracovníků z českých zemí, zprostředkované posléze v domácím tisku. Kontakt českého člověk divokou krajinou na východě inspiroval příměr o „československé Kanadě", jenž značil nejen ale i odlehlost, nekulturnost a nepřetržité nebezpečí hrozící od zbojníků, medvědů, tyfu, Jak si v bilančním roce 1929 na stránkách žurnálu Přítomnost povzdechl Jaroslav Nauman, v se vděčně uhnízdily zprávy typu Vzteklina [či břišní tyfus...] na Podkarpatské Rusi, zatím případech v Čechách a na Moravě se referovalo jen zběžně. Autor, který svůj článek pojal j konfrontaci s panujícími představami v Čechách, mezi jiným vyvracel i báje o „orientální š na čistotu místních lidí, přičemž vyzdvihl i galantnost tamních vorařů a dřevorubců, kteří pouštěli jeho ženské společnice sednout. Dovozuje, že za negativní představu o Podkarpatsk žurnalistice vděčí Rusíni českým „vyhoštěncům", tedy roztrpčeným pracovníkům, kteří měli t mohli se vrátit zpátky domů. Považte, jsem tu už devět let..., mělo být podle autora refré lidí na sklonku dvacátých let. Proto je prý škůdcům třeba dopomoci co nejrychleji do pražs Podkarpatsku nemají totiž co pohledávat, nelišíť se pranic od velkomožných Maďarů. V tomto dát jeho postřehům za pravdu - pochopení si ovšem zaslouží i samotní „škůdci". Smutek pánů Kadeřábků Už ze zasvěcených zpráv Jaromíra Nečase, ukrajinofila a znalce místních poměrů, poznáváme, úředníci museli potýkat s bytovou krizí a přespávali často v kancelářích. Horší byl ovšem osamocenosti a vyděděnosti v cizím a v zásadě nepřátelském prostředí. Spisovatel Ivan Olbr údělem v „zemi beze jména", jak Podkarpatsko pokřtil, zabýval podrobněji ve svých reportáž let. K tomuto období dělal počet Čechoslováků v oblasti 35 tisíc, což znamená, že v předeš počet narostl o 80 procent vedle pouze 20 procentního přírůstku místní populace. 95 procen státními zaměstnanci. Český úředník nepřestal být Rusíny vnímán jako nástupce nenáviděného maďarského pána; Olbr definoval jako „vše, co je zde pánem nebo alespoň jako pán vypadá". „Panský" status mu ovš závidět. Většina státních českých zaměstnanců přes jisté hospodářské výhody a vědomí vlast toužila po návratu do civilizace. Ve městech pod Karpaty jim život ještě usnadňovaly osvět hospody s mariášem; o poznání trpčí jej měli však zřízenci lesní správy, finanční strážníc umístění po horských vsích, kde „jediné vpravdě upřímné slovo, které potkají, je zamručená zaškaredění". V zimě dorazila do horských údolí tma již po třetí hodině odpolední, což mus uvyklé pražskému ruchu působit poměrně tísnivě. Ilustrativním vhledem do jejich rozpoložen citovaná slova napsaná inkoustovou tužkou na stěnu lovecké boudy kousek od hraniční čáry s zlatá Praho! Uvidím Tě ještě? Ant. Kadeřábek, respicient fin. stráže. Pocit životní vydědě neochotu přizpůsobit se místním poměrům a dodával obsah rozšířenému pojmu „štráfštace", oz skutečné důvody jejich působení v Podkarpatsku. Východiskem z tohoto duševního sevření byl nezřídka alkohol a tím i zadluženost v židovský Vzácné však nebyly ani sňatky s rusínskými dívkami, které ovšem ne vždy končily šťastně, n jejich sociálního statutu u nich vyústila v požitkářství a odcizení rodné komunitě. Rodinn často vyvěraly z odlišných názorů na výchovu společných dětí. Přesto se Podkarpatsko stalo pro českou literaturu exotickou inspirací, tím, čím byly pro velkých států zámořské kolonie. Jak vystihl Ivan Olbracht - nebyl to exotismus velké dálky časový, kde se realita snoubí s mýtem. Beletristé objevili Podkarpatskou Rus teprve okolo se směr prázdninového cestování obracel od ciziny do neznámého vnitrozemí. Příslušná díla Vančurova, Čapkova a mnoha jiných autorů by bez středověké pověrčivosti, bídy a všech děts ukrajinských Karpat i jejich českých správců byla ochuzena o svůj poetický kolorit. Použitá literatura: Budín V., Podkarpatská Rus očima Čechů, Praha 1996. Holeček J., Prvé tříletí československé republiky. Pohledy na současné události, Praha 192 Nauman J., Naši na Podkarpatské Rusi, in: Přítomnost 17.10. 1929. Nečas J., Politická situace na Podkarpatské Rusi (rok 1921), Praha 1997. Olbracht I., Země bez jména. Reportáže z Podkarpatska, Praha 1932. Olbracht I., Hory a staletí, Praha 1950. Slezák O., Naše malé Rusko, in: Přítomnost 9.5. 1929. V. Lev, Brána na východ (Podkarpatská Rus), Praha 1921. s. 16 in: V. Budín, Podkarpatská R Praha 1996. s. 28. Informace o župě Beregsko-Ugocské, 21.2..1920 (bez podpisu), AÚTGM, TGM, Podkarpatská Rus, složka Podkarpatská Rus 1920, in: Daniela Drápalová, Podkarpatská Rus 1919 - 1924. Maďarsk boj o autonomii (Magisterská práce), Ústav hospodářských a sociálních dějin Filozofické fa Karlovy, Praha 2000. s. 44. Interpelace senátora V.J. Klofáče a soudruhů k vládě republiky Československé o přehmatech v Podkarpatské Rusi. Senát Národního shromáždění R.Č. r. 1921, I. volební období, 3. zased 1.července 1921, tisk č. 849, in: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/tisky/T0849_00 Dr. E. Beneš v. r. Odpověď vlády republiky Československé na interpelaci senátora V.J. Klo o přehmatech... Senát Národního shromáždění R.Č. r. 1921, I. volební období, 4. zasedání. října 1921, tisk č. 1087, in: http://www.senat.cz/zajimavosti/tisky/1vo/tisky/T1087_00.htm O. Slezák, Naše malé Rusko, in: Přítomnost 9.5. 1929. J. Holeček, Prvé tříletí československé republiky. Pohledy na současné události, Praha 192 J. Nauman, Naši na Podkarpatské Rusi, in: Přítomnost 17.10. 1929. I. Olbracht, Hory a staletí, Praha 1950. s. 35. Tamtéž, s. 37. David Svoboda [ URL "LM-373.html "]