Stanislav Komárek: SPASENÍ TĚLA, Moc, nemoc a psychosomatika ****************************************************************************************** * Jan Sokol ****************************************************************************************** Stanislav Komárek: Spasení těla, Moc, nemoc a psychosomatika, Edice Kolumbus, MF Praha 200 Stanislav Komárek umí psát. Má živý styl a osobitý jazyk, obohacený všemi peripetiemi jeho profesní dráhy. Tak třeba starší přírodopisná terminologie se svou lehce komickou profesor dodává jeho vyprávění nenapodobitelné kouzlo, nečekaný a přitom laskavý, často sebeironick je ale také vynikající pozorovatel se smyslem pro zdánlivě bezvýznamný detail a s mimořádn zpozorovat obdobu, podobnost nebo dokonce souvislost mezi věcmi na první pohled na míle vz se i jeho poslední knížka velmi dobře čte; rozhodně to není námaha, do níž by se čtenář mu tolika rozečtených knih, jaké se nám - Komárek by řekl „namnoze" - hromadí na nočním stolk Téma zdraví a nemoci, jemuž věnoval svou poslední knížku, poskytuje těmto jeho schopnostem prostor. Koho by dnes mohlo nechat lhostejným? Jenže právě vážnost, kterou věcem svého zdr chorob všichni připisujeme, je vítaným terčem Komárkova lehce poťouchlého traktování. Neče reminiscence a etologické paralely dovolují s odstupem pozorovat, co to vlastně všichni dě příležitostně si také dobírat instituce moderního zdravotnictví, včetně vědecké medicíny a průmyslového komplexu". Spasení těla stojí někde mezi literaturou faktu, beletrií a společenskou kritikou, což sta obtížné pozice. Některá věcná tvrzení by si zasloužila jistou kritiku, jenže kritizovat vy tak pěkně vypráví, je zřejmě jisté barbarství. Přesto jsem si nakonec řekl, že recenze v o by se několika kritickým poznámkám - s touto omluvou - neměla vyhnout. Jako závislého nikotinistu mě ovšem pobavil Komárkův nápad, že by i na autech mohlo stát n může způsobit smrtelný úraz" (str. 122), jenže vzápětí jsem se dočetl, že 7% Čechů umírá n „drtivou většinou na silnicích". Ve skutečnosti tvoří polovinu z tohoto počtu sebevraždy, umírá sotva 1%. Na několika místech autor podléhá pokušení hodit do jednoho pytle jevy, kt podobají jen pro „etologa z Marsu" (tamt.), tj. pro člověka, kterého vůbec nezajímá smysl činnosti. Obřízky a tetování (str. 110) nebo půst a dieta rozhodně nejsou „svým charaktere totožné", jak trochu bohorovně tvrdí autor, v tomto bodě překvapivě tvrdý pozitivista. Jungovskou „synchronicitu" obhajuje autor tím, že je to alternativní přístup k vysvětlení kauzálně uvažující vědy. Přitom ovšem přehlíží, že synchronicita nic nevysvětluje, nýbrž j na jevy, pro něž žádná vysvětlení nejsou. Kus skepse může být na místě i vůči medicinským alternativa k vědě to docela určitě není. Zarazil mne i paušální nářek nad „sociálním státem", každodenní tenor některých novin; čím nejvíc stěžují ti, kdo se z „neúměrně vysokých odvodů" (str. 125) sami živí? Komárek tu ov na „nepochopitelnost" daně z příjmu si prý kdysi postěžoval i Einstein. O stránku dál si a „citové vydírání" dobročinných výběrčích po ulicích a chce, aby se o týrané děti postaral ještě sociálnější, beztak už „sající tisíci sosáky maximum daňových peněz". Rozsah pečovat moderního státu si kritiku možná zaslouží a hubovat na daně a drahotu patří ke konverzační třetí cenové skupiny, v knize by ale člověk přece jen čekal postoje promyšlenější. Ale už dost té pedantské kritiky, četbu si tím rozhodně nenechte zkazit. Jan Sokol [ URL "LM-362.html "]