Frank Fätkenheuer: LEBENSWELT UND RELIGION, Mikro- historische Untersuchungen an Beispiel aus Franken um 1600 ****************************************************************************************** * Jan Horský ****************************************************************************************** Frank Fätkenheuer: Lebenswelt und Religion, Mikro-historische Untersuchungen an Beispiel a um 1600, (Veröffentlichungen des Max-Planck-Instituts für Geschichte, Band 198) Vandenhoec Göttingen 2004 Recenzovaná práce organicky navazuje na řadu studií, jež se v prostředí německých humanitn věnovaly sociálním a kulturním dopadům reformace a protireformace. Pro širší (než jen úzce čtenářský okruh považuji za vhodné upozornit předně na dva základní rysy Fätkenheuerovy kn se zároveň budu v následujícím textu věnovat: je to (1.) otázka, do jaké míry lze teoretic makroprocesy (jde konkrétně o proceskonfesionalizace) ověřovat mikrohistorickým studiem. S Fätkenheuerův zájem o rozbor egodokumentů. Proces konfesionalizace je, jak ukazuje Frank Fätkenheuer (krom toho, že rozebírá teorii t a podává přehled dosavadních bádání o něm, s. 11-37), vymezován takřka výlučně v německém prostředí (s. 24) a to kupříkladu (a. 11) jako mocenské úsilí, vystupňované zejména v obdo 1525-1648, aby vše v sociální i soukromé sféře bylo určováno a prostoupeno náboženskými, b konfesionálními otázkami (např. Harm Klueting čiHeinz Schilling). Fätkenheuer mluví o konf paradigmatu, o klíčovém konceptu, jehož se užívá jako makroanalytického výkladového prostř je za blízké teoriím procesu modernizace a sociální disciplinace (s. 23). V této souvislos měrou překvapivé, že Fätkenheuer nechává stranou své pozornosti studie některých autorek a v rámci svého historicko-antropologického zaměření či zaměření na dějiny lidové kultury a inspirace sociologií Norberta Eliase zformulovali teze či teorie s konfesionalizačním sché mnohém překrývající. Na mysli mám kupříkladu van Dälmenovy úvahy o procesu zcírkevňování ( sexuálního chování a uzavírání sňatků, potvrzené některými případovými studiemi (např. pro 17. stol. Susanna Burgharzt, pro Anglii téže doby Peter Laslett a celkově pro západoevrops Burguiere), či Schindlerovy studie o disciplinaci karnevalu.1 Fätkenheuer považuje konfesi za teorii makroprocesu, kterou je zapotřebí falsifikovat a přezkoušet mikrohistorickým bád Tento postoj a jeho následné převedení do badatelské praxe je, domnívám se, významným ryse práce. Je to prvek inspirativní a vlastně stále ještě inovativní nejen v samotném německém Tím více by mohl být vzorem pro české dějepisecké prostředí. V něm jsou ještě poměrně hojn práce, jež na jedné straně teoreticky pojednávané procesy či struktury substancionalizují nadindividuální skutečnosti (souvisí to i se sklonem některých autorů zaměňovat teorii za tom mluví Miloš Havelka),2 na straně druhé se pak jen mechanicky hromadí fakta bez podrobn jejich vztahu k deklarovaně užitým teoriím. Otázkou určující ráz Fätkenheuerovy studie je, jakou explikativní hodnotu má makroanalytic konfesionalizační teorie (byť ji uznává jako vhodný výchozí koncept) vůči individuálním ži dějinných aktérů. De-konstrukce obecné (makroanalytické) kategorie konfesionalizace je pře Fätkenheuer, pro re-konstrukci historických individuální životní světy (s. 47). Odvolává-l při tom na podněty vycházející mj. z historické antropologie, pak nutno uznat, že jeho sta souzní s Medickovým hledáním opory v metodách Geertzovy kulturní antropologie, aby dějepis ihned „cizí" (tj. bohatost významového pole aktérovy kultury) na jemu „známé" (tj. na teor struktur).3 Řešení otázky, nakolik konfesionalizační úsilí vskutku zasáhlo do individuální světů (Lebenswelt), však vyžaduje vyjasnění klíčových pojmů. Fätkenheuer tak (a) odmítá ho životního světa Husserlova ražení i snahy vytvářet jeho obraz coby univerzální struktury z veškerou každodennost (na způsob pojetí životního světa u Alfreda Schütze). Badatelské uch světa dějinného aktéra chápe jako rekonstrukci jeho specifických způsobů vnímání a zakouše Rekonstruktion der spezifischen Wahrnehmungen und Erfahrungen, s. 14)4 a popřípadě také ja jeho začlenění do sociální sítě (s. 15). Zároveň (b) Fätkenheuer upozorňuje, že není vhodn jakoby konfesionální orientace měla vstupovat do všech oblastí (byť to bylo cílem mocenské životního světa či všedního dne dějinného aktéra. Právě naopak. Z hlediska teoretického po aktéra je nutno připustit, že v rozmanitých kontextech byla náboženská identita různě siln užívá konceptu multiplicitní identity (Andew J. Weigert) dějinného aktéra (s. 17). Tento k upomínající mj. starší, Simmelovou sociologií snad motivované, úvahy Ernsta Troeltsche o p v rámci duchovního rázu doby,5 by mohl být poučný i pro české dějepisectví, jednak proto, stále ještě setkáváme s některými studiemi, jež spoléhají na možnost vymezit aktérovu iden kupříkladu buď jen jeho národním, nebo pouze jeho třídním určením, jednak také proto, že n závěry o povaze zbožnosti lidí té či oné doby na základě pramenů, v nichž se ke slovu dost především ti aktéři, kteří výrazněji akcentovali náboženské prožívání světa (pro dobu 17. české prostředí kupříkladu poměrně běžně užívané výslechové protokoly tajných nekatolíků). Jednu z cest, jimiž lze badatelsky proniknout do individuálních životních světů, spatřuje v mikrohistoricky založeném rozboru egodokumentů(teoreticky rozebírá na s. 34-48). Na tomt není dostatek prostoru k úvahám, zda mikrohistorickému výzkumu patří „vlastní epistemologi hodnota" (Fätkenheuer, s. 34),6 či zda může být nějakou obdobou histoire totale v malém.7 je - a upozorňuje na to také Fätkenheuer -, že mikrohistorii lze sice považovat za produkt makroanalytických přístupů tam, kde posiluje odmítavé stanovisko vůči sklonům k substancio pojetí procesů a struktur. Mikrohistorie však není - nebo by alespoň rozhodně neměla být - vůbec a odmítáním obecných kategorií jako pojmových nástrojů uchopení studované skutečnost Egodokumenty (Fätkenheuer užívá především deníky, jak bude ještě níže na příkladu ukázáno) neumožňují přímý přístup k intencionalitěsociálních jednání dějinného aktéra (s. 28). Neje egodokumentu namnoze podléhá literárním normám a konvencím, ale nejednou zřetelně podstatn ponechává nesděleny, nezapsány (s. 42).8 To však rozhodně neznamená, že by Fätkenheuer cht na intencionální povahu sociálních jevů a že by pro obtíže s přímou badatelskou dostupnost způsobů vnímání a zakoušení světa chtěl z egodokumentů „vyloupnout" jen jakési „faktuální jak to nedávno proklamovali v českém dějepisectví Jana Machačová a Jiří Matějček.9 Fätkenh je, jak říká, rekonstruovat aktérovo myšlenískládáním jednotlivých, z vlastních svědectví tématických kamínků mozaiky (s. 219). Samotné prověřování konfesionalizační teorie je postaveno na rozboru egodokumentů (zejména osob katolického či luterského vyznání, počínaje Adamem Kahlem, jenž - sám navenek katolík vnitřně „starokatolicky" orientovaný a až sympatizující s evangelickou naukou - byl úřední rekatolizačního biskupa Julia Echtera (1573-1617), přes obchodníky a řemelsníky až po lute (příklad Thomas Wirsing - podrobněji viz níže), Vedle egodokumentů zohledňuje Fätkenheuer jež mu umožňují mikrohistoricky studované jedince začlenit do „sociální sítě". Podaří se m sledovat okruh lidí, kteří vystupují jako kmotrové a kmotry při křtu dětí Adama Kahla. Jso luteráni (s. 86). Poměření konfesionalizační teorie s rozborem životních světů sedmi posta jednostrannost a nesprávnost snah vyvozovat kvalitu konkrétních dějinných jevů a prožitků individuí jednostranně z jakési logiky konfesionalizačního procesu. O Juliem Echterem inte rekatolizovaném Würzbutgu ještě dlouho v poslední čtvrtině 16. století platí, že v něm kon nepředstavovaly v běžném životě nepřekonatelná rozhraní (luterští kmotrové při křtech kato náboženský exulant, luterán a kupec Balthasar Rueffer vede z exilu ve Schweinfurtu za pomo ve Würzuburgu dále svou firmu, s. 106-107). Příklad Thomase Wirsinga, luterského pastora z 2. polovině 16. století, ukazuje, že předpoklady konfesionalizačního a sociálně disciplina vyšších sociálních vrstev (vedení luterských církví, států) na nižší, jehož podstatnými vy údajně být faráři (s. 187-194), jsou velmi zjednodušené, ne-li neadekvátní. Deníky Thomase Wirsinga (jejichž zpracování Fätkenheuerem chci, jako příkladu, věnovat nás pozornost) ukazují nejen jeho značnou dovednost žít se svou obcí v kompromisu a neriskovat konflikty (s. 236-237), nýbrž přímo - jak zdůrazňuje Fätkenheuer - jeho ochotu vstupovat v svých farníků do konfliktu s církevní vrchností. Příkladem budiž jeho snaha vyjednat možno snoubencům, kteří byli navzájem v druhém stupni příbuzenství a to přesto, že právě prosazo prohluboval zákazy týkající se incestu. Thomas Wirsing byl nejen ve svém deníku ochoten so svého kolegy, že takový sňatek nezakazuje Písmo a tudíž by se nemuselo na striktnost zákaz řádu hledět, ale ve věci oněch snoubenců vedl i jednání (která by bylo možné považovat za konfesionalizačním a disciplinačním snahám, s. 328-329). Ač bychom mohli předpokládat, že být příkladem obci, z Wirsingových deníků vyplývá například, že jeho čeleď v době bohosluž nebyla v kostele, ale pracovala na poli či v domě (s. 221-222). V kritické situaci nemoci Wirsing ochoten, podle Fätkenheuerova hodnocení, sáhnout k magickým praktikám vycházejícím náboženství (s. 227-229 - nutno však poznamenat, že Fätkenheuerovo hodnocení je možná v to nadnesené, Wirsing své dceři opatřil nějaký léčivý „kořen", jenž měla patrně nosit zavěšen To vše vede Fätkenheuera k závěru, že Tomas Wirsing, jenž po čtyři desetiletí spravoval lu Sinbronnu, rozhodně není hodnotitelný jako nějaký konfesionalizační horlivec (s. 277). Wir jsou ostatně zajímavé i z jiných hledisek sociálních či kulturních dějin. Z hlediska Gende zajímavé záznamy, týkající se jeho manželky Elisabethy (s. 223-231). Její role, jak upozor se rozhodně neomezovala jen na vnitřní svět domácnosti (s. 223), Elisabeth reprezentovala nezřídka vystupuje jako kmotra sinbronnských dětí, prostředkuje někdy mezi svým manželem a nadto z Wirsingových záznamů lze vyčíst, že oba manželé společně rozhodovali ve věcech svý 225). K Fätkenheuerovu upozornění, že takový obraz příliš neladí s míněním Gender History postavení manželky v tradiční společnosti, lze snad ještě dodat, že ráz Wirsingových zázna roli Elisabethy je v napětí vlastně i s dobovými luterskými postilami, v nichž často vystu rodiny, otce jako biskupa v domě, jehož autoritě má být vše striktně podřízeno.11 Ve Wirsi dále nalezneme projevy jeho antisemitismu (s. 220), dozvíme se, že když se mu do rukou dos horšená mince, neváhal jí použít a do nevýhodné, ba až riskantní situace vystavit jednoho (s. 220-221), či o tom, že se v luterském kostele uzavíraly obchodní smlouvy (s. 221) a po Odhlédneme-li od konkrétního obsahu, považuji za vhodné upozornit na obecnější metodický v knihy. Je instruktivní výzvou, abychom obecné teorie sociokulturní proměny (byť třeba i vz určitého zobecnění z řady případových studií) nebrali jako objektivně rozpoznané pravdy o procesech substancionální povahy, nýbrž vždy jako, pravda badatelsky významné, přece však nástroje, jejichž pomocí se snažíme konstruovat rozumivé obrazy co nejadekvátněji vůči kon situacím. Vždy je nutné se tázat, zda je ta či ona teorie ještě produktivním nástrojem „čt nebo se v našich rukách proměnila v zaslepující kriterium výběru domněle „podstatných" pra množství údajně „nepodstatné" dobové příměsi. 1 Richard van Dülmen, Gesellschaft der frühen Neuzeit: Kulturelles Handeln und sozialer Pr Köln - Weimar 1993, s. 216-233; Norbert Schindler,Widerspenstige Leute. Studien zur Volksk frühen Neuzeit, Frankfurt a. M. 1992, 121-172.; Peter Laslett, Verlorene Lebenswelten. Ges vorindustriellen Gesellschaft, Wien - Köln - Graz 1988, s. 192-193.; Susanna Burghartz, Ju oder Reinheit? Zur Änderung von Argumentationsmustern vor dem Basler Ehegericht im 16. und in: Richard van Dülmen (Hrsg), Dynamik der Tradition. Studien zur historischen Kulturforsc Frankfurt a. M. 1992, 13-40; André Burguiere - Christiane Klapisch-Zuber - Martine Segalen Zonabend, Geschichte der Familie, Band 3: Neuzeit, Frankfurt a. M. - New York 1996, s. 142 2 Miloš Havelka, Dějiny a smysl. Obsahy, akcenty a posuny „české otázky" 1895-1989, Praha 3 Hans Medick, „Misionare in Ruderboot?" Ethnologische Erkenntnisweisen als Herausforderun Sozialgeschichte, in: Alf Lüdtke (Hrsg.):Alltagsgeschichte. Zur Rekonstruktion historische Lebensweisen, Frankfurt a. M. - New Yokr 1989, s. 48-84, zejména s. 59-61. 4 Frank Fätkenheuer se tímto pojetím životního svata (Lebenswelt) výrazně přibližuje či až pojetím kultury a základních životních zkušeností (Elementarerfahrungen), s nímž operují n hlásící se k historické antropologii. Srov.: Gert Dressel, Historische Anthropologie. Eine - Köln - Weimar, 1996, s. 160 a 166-175. 5 Troeltsch mluví o tom, že jedinec nežije v jednom monisticky pojednatelném „kruhu" (Krei mnohých kruzích (rodina, přátelství, třída, stav, církev a pod.), z nichž každý má svůj vl duch" (ethischer Gemeingeist). Srov.: Ernst Troeltsch, Der Historismus und seine Überwindu s. 52-54. 6 K tomuto problému: Jan Horský, „Duch doby" v českém dějepisectví a francouzský dějepis m Semináře a studie Výzkumného centra pro dějiny vědy z let 2002-2003 (vyd. Antonín Kostlán Devátá), Praha 2003, s. 235-252, zejména s. 247-251. 7 Kritiku takového přesvědčení srov. v:: Gert Dressel, Historische Anthropologie..., c. d. 8 Pročteme-li ostatně kupříkladu autobiografické texty českých nekatolických exulantů 18. Editou Štěříkovou, narazíme v nich jak na líčení vlastního osobnostního přerodu v duchu pi akcentace znovuzrození, tak na „konfesijní" sebeidentifikaci skrze četbu náboženských knih např. Marie-Elizabeth Ducreux), tak konečně na líčení toho, jak v osobní krizi nenapomáhal katolické zbožnosti (účast na pouti). Jak ale rozhodnout, zda jde vskutku o plně uvědomova nebo o uplatnění určité literární formy, či o do určité míry automaticky užitý kulturní vz k zmechanizované sebetématizaci? Srov.: Marie-Elizabeth Ducreux, Kniha a kacířství, způsob politika v Čechách 18. století, in: Literární archiv, ročník 27, Česká literatura doby bar národního písemnictví Praha 1994, s. 61-87: Edita Šteříková, Běh života českých evangelíků století, Praha 1999, například Jílkovi a Ostrých, s. 348-356 a 429-434. 9 Jana Machačová - Jiří Matějček, K metodologii historiografie: teorie, metody a výsledky vzorů chování v 19. století a takzvané mentality, in: Marie Koldinská - Alice Velková (vyd zapomenutých dějin. Sborník příspěvků věnovaných prof. dr. Eduardu Maurovi, Praha 2003, s. jímž tito autoři nakládají s egodokumenty, je v určitém smyslu kuriózní. Zatímco historičk Fätkenheuerova ražení studují egodokumenty, aby jejich pomocí získali představu o plnosti způsobů prožívání dějinného aktéra a eliminovali tak vlastní badatelské „oslepení" velkými Machačová s Matějčkem snahou rozlišit v egodokumentech „faktuální výpovědi" od ostatního o řečeno se svrchu citovanou statí Medickovou - převádějí „cizí" na „známé", tj. selektují v snad jen implicitně přítomné - teorie o objektivních (faktuálních) a subjektivních (nezají lidského prožívání skutečnosti. 10 Věc se sice může vymykat weberovské představě o odkouzlujícím vlivu reformace, avšak vz oblibě proroctví, astrologie (rovněž u Tomase Wirsinga, s. 277), magie a pod. na přelomu 1 Wirsingovo sáhnutí po „kořenu" v situaci, kdy nepomáhaly veřejné motlitby, se patrně nikte tehdy běžně rozšířené praxi. Nadto nevíme o jakou šlo rostlinu. Vše mohlo mít i ryze prakt lidového bylinkářství. 11 Srov. např. rozbor v: Renate Dürr, Mägde in der Stadt. Das Beispiel Schwäbisch Hall in Neuzeit, Frankfurt a. M. - New York 1995, s. 54-107. Znovu se tak potvrzuje nutnost opatrn při interpretaci. Kázání zajisté nabízelo farářům i obci určitý vzorec vnímání světa. Nesm předpokládat, že tento vzorec byl vždy přijat a uplatňován. Sám Luther ostatně připisuje r biskupů a farářů, kteří mají v domě dětem a čeledi zvěstovat evangelium jak otcovi, tak ma více: Andreas Gestrich - Jens-Uwe Krause - Michael Mitterauer, Geschichte der Familie, Stu 372. Jan Horský [ URL "LM-179.html "]