Vida Čok: PRÁVO NA OBČANSTVÍ ****************************************************************************************** * Selma Muhič - Dizdarevič ****************************************************************************************** Vida Čok: Právo na občanství, Beogradski centar za ljudska prava, Beograd, 1999 Nemo potest exuere patriam Kniha autorky ze Srbska Vidy Čok je přínosná v mnoha ohledech: za prvé nabízí klasickou pr analýzu pojmu práva na občanství v mezinárodním a komparativním právu. Za druhé poukazuje provázanosti práva na občanství s problematikou lidských práv a za třetí má bezprostřední bývalé Jugoslávie tím, že přehledně a komplexně popisuje následky rozkladu státu, pokud jd právo na občanství. Ačkoliv je problematika pojímána nejvýrazněji z právního aspektu, ten úspěšně do souvislosti s agendou lidských práv a problematikou suverenity státu, obzvláště dalším interpretacím z pohledu jiných disciplín. Z knihy se dozvídáme mimo jiné, že právo na občanství prošlo evolucí od suverénního práva poddanému k lidskému právu být občanem, především pod nátlakem mezinárodního práva. Tento složitý a pomalý, ale i v této sféře došlo k jistému posunu od státu k občanovi - i v souč agenda občanství jedním ze základních projevů suverenity státu. Všeobecná deklarace lidský v článku 15 uvádí, že „Každý má právo na občanství". Jakkoliv je toto ustanovení Deklarace její ostatní ustanovení, v podstatě abstrakce, slouží jako východisko pro vytvoření konkré aktů tuto abstrakci konkretizujících. Je to vidět na příklad v tom, že právo na občanství mezinárodní normu. Stát má povinnost udělat vše pro to, aby zabránil výskytu jevu apartidie na území, které s občanství je specifické, protože je základem mnoha jiných práv, a diskriminace v této obla k diskriminaci všeobecně, zvláště na poli sociální inkluze. Na druhou stranu Vida Čok defi pojmy území, národ a suverénní moc, z nichž ten třetí aspekt je aspekt občanství. Potíže nastávají již na úrovni jazyků, kde se směšuje příslušnost k národu a příslušnost k vývoji chápání práva na občanství Čok zdůrazňuje, že se do 19. století mělo za to, že stát občana jednotlivci a ten dluží státu oddanost a poslušnost. Teprve koncem 19. století se p myšlenka, že cílem státu je dobro národa, nikoliv vládce, a že je změna občanství možná st přenos občanství z rodičů na děti přirozeným právem. V této době se již objevuje i koncept který umožňuje cizinci stát se občanem. Změny se projevují v představě, že být občanem zna jako fyzická osoba ve veřejnoprávním vztahu se suverénním státem, čímž se fyzické osobě fo zpřístupňují všechna občanská, politická a ekonomicko-sociální práva na domácím nebo cizím znamená že vedle oddanosti se začíná hovořit i o povinnosti poskytnout občanovi ochranu. O personální suverenitu státu, což znamená, že stát, který by sice měl územní suverenitu, al cizinci, by nemohl být nazýván státem. Jak vidí i sama Vida Čok, právní teorie má tendenci chápat občanství jako etnicky a kultur kategorii, zatímco praxe a komparativní právo odhalují tuto kategorii právě jako etnicky a podmíněnou vlastnostmi jednotlivce. Proto se navrhuje, aby bylo občanství definováno ne ja (pasivně), nýbrž jako proces neboli praxe (aktivně). Pravidla o občanství jsou pod dvojím vlivem, a to pod vlivem procesů, které vedou k různor politik občanství (pod vlivem ekonomických faktorů, populační politiky stát atd.), a pod v vedoucích ke sjednocení přístupů k občanství (příznivý vývoj mezinárodních vztahů, když st spolupracovat). Klíčový rozdíl, pokud jde o způsob nabývání občanství, je mezi užíváním kritéria práva krv sanquinis, a kritéria práva půdy, ius soli. V prvním případě se občanství nabývá původem n příbuzenstvím s občanem, ve druhém podle místa narození nebo pobytu. Třetí způsob nabývání naturalizace. Příklady z komparativního práva ukazují, že podmínky naturalizace se často týkají stejných které jsou obsahem anti-diskriminačních norem, čímž si stát do jisté míry protiřečí. Např. podmínka naturalizace vyžaduje příslušnost k národu nebo k náboženství nebo znalost oficiá nebo materiální status apod. Toto je téměř vždy doprovázeno zákonnou normou, podle níž nen povinen sdělit důvody zamítnutí žádosti o udělení občanství. Pokud jde o vývoj práva na občanství jako mezinárodně uznaného práva, hlavní roli hrálo OS následujících právních dokumentů: Úmluva o státním občanství vdaných žen, Úmluva o odstran diskriminace žen, Úmluva o právech dítěte, Úmluva o právním postavení osob bez státní přís Deklarace lidských práv jednotlivců, kteří nejsou občany státu, ve kterém žijí a Úmluva o bezdomovectví. Jako i v případě většiny mezinárodních právních aktů existuje reálný rozpor tyto akty vyžadují a co jsou státy ochotné respektovat. V případě občanství se úprava těch pořád považuje za suverénní interní záležitost každého státu. Dále se autorka zabývá problémy bipatridie a multipatridie a jednotlivými regulacemi statu komparativním právu. Když hovoříme o subjektech práva na občanství, je důležité připomenou 20. století ženy mívaly občanství otce nebo manžela a následovaly změny jeho občanství. To potřebou zachování jednoty rodiny a její právní koheze, autorka se však domnívá, že to byl nerovnoprávného vztahu muže a ženy. Dnes existují tři varianty: a) občanka pozbývá občanst za cizince, cizinka ho provdáním nabývá; b) žena automaticky nabývá občanství manžela, pok neodmítne; c) občanství manžela nemá žádný vliv na občanství ženy. Tato různorodost se vzt jako subjekty práva na občanství v případech rodičů různého občanství. Pokud jde o občanství v souvislosti s problémem sukcese, je upravené mezinárodními, bilate regionálními smlouvami, i když počet těch prvních je relativně malý, a proto se často stáv překračuje svojí kompetenci a neuznává občanství nabyté v průběhu sukcese. Zejména v přípa Jugoslávie docházelo k porušování práva na občanství, k svévolnému jednání a k používání t prostředku k diskriminaci obyvatelstva. Prvek diskriminační politiky nalezneme také v záko účinnému na území ČR po rozpadu Československa. V knize nalezneme i kapitolu, v níž autorka analyzuje koncept evropského občanství. Kniha obsahuje výběr použitých pramenů práva stejně jako seznam použité literatury a také anglickém a francouzském jazyce. Jako klíčové poselství knihy si je třeba zapamatovat, že „moc státu vymezovat právem, kdo není absolutní", ale že nástroje omezování této moci jsou především mezinárodního charakte uplatnění na úrovni jednotlivých států je dlouhodobou záležitostí. Nelze se zřeknout vlasti Jazykově: državljanstvo (bosensky, chorvatsky, srbsky); Staatsangehörigkeit (německy); nat (francouzsky); nationalidad (španělsky); citizenship (anglicky); cittadinanza (italsky); ? (rusky) str. 31 str. 54 str. 212 Selma Muhič - Dizdarevič [ URL "LM-263.html "]